ELEGIE.

ELEGIE. Men, not measures!
Zvuk slyším drobit se zvonečků, zvonků, jak slunce když zajde, den má svůj sklon; z nich leje, perlí se stonečků, stonků, však žádný bouřlivý ston, však žádný vítězný tón, jímž by se vylila ta bolest všecka, již věky skupily nám do kolébky děcka, jíž věky hasily jinošský žár, sta mužných nadějí nám zvrhly v zmar. Hruď naše – z věže spadlý zvon, jejž chabě znovu slili, kdys zlatá hruď a zlatý její tluk; svou řeč jsme v drobnou minci hluchou rozměnili, a měla zlatý kdys zvuk, ba pádný, mohutný zvuk. Však pouhá ozvěna té staré síly je nám už nevhod, rušíc líně klidnou chvíli a odhalujíc závoj, jímž nezvaný host chce zakrýt zrakům naši minulost. 22 Nemohu za to, ač ku předu žene mne touha a duše žíznivé shon, že bez přestání k duši neuspokojené mně minulosti zní zvon, zní velký, hrdinný tón, a slyším, v dálku světovou jak duní, jak by se oceán byl prorval, tak se vlní a slavně hřmí – – Teď potomek jen potichu si drobnou mincí cinká ve smíchu. Zrak sesláblý už nemůž pravé velikosti snésti, je slnivý příliš záře té blesk; ze smíchů otylých, jež odevšad mi chřestí, zalétá ke mně, ach, stesk, to české duše je stesk. Stesk duše, která k zdroji světla prahne a která úpí, sotva křídla rozepřáhne, neb sotva zatouží se rozletět, už se všech stran v prach srážena je zpět. Kdo silen tak, by schýlil čelo, vejda v sebe, a nemyslil si: „Buď si jak buď!“? Kdo silen tak, by vzhledl pevnou myslí v nebe a tlouk se v pochybnou hruď, v svou vinnou, nestatnou hruď? Jeť plno – bez zástupů – velitelů; je plno mesiášků, ale bez Křtitelů; 23 je plno nadčlovíčat, ale člověka kde s plesem vítáš? – Cesta daleká... Hruď naše – z věže spadlý zvon, jejž chabě znovu slili, kdys zlatá hruď a zlatý její tluk; svou řeč jsme v drobnou minci hluchou rozměnili, a měla zlatý kdys zvuk, ba pádný, mohutný zvuk. Ó, krvi zkažená! Kde je ta řeka, kde Eunoe, jež očistí nás na člověka schopného vejít ve svobody chrám, kam cestu sobě razit musí každý sám? O reku sním – kéž v kolébce už leží, orlím zpěvem jsa kolébán, bájí, v níž vítězí jas; o reku sním, jenž vstane hoře svatým hněvem a vroucný povznese hlas, svůj mocný, ohnivý hlas; jenž srdcem čistým srdce naše vzmuží a slovem hrdinným nás bez pobídky sdruží, že ku výšinám pravdy půjdem chvatně s ním, jsouc’ božským naplněni tušením. 24