KACÍŘ.
I.
ZÁVĚT.
„ – – A tak, mistře Martine,
bratře v Kristu nejdražší, buď pamětliv,
od tvého že mládí sloužit Kristu
jsem tě učil ze vší duše své.
Víš, že lakotu a nepořádný
život kněžský zatracoval jsem,
začež pronásledování trpím
z Boží milosti; neb potupit mne chtí,
na smrt odsoudit, a pro kacířství,
krajané zvlášť mí. Však nebojím se
zahanben být pro Kristovo jméno.
Srdečně tě prosím, nebaž po statcích!
Budeš-li však přece plebánem,
pak ať čest jen Boží, spása duší,
práce tebou vládne, ne však pýcha,
ne však polností a prasat majetek.
Slyš, můj milý: Plebánem-li budeš,
40
dbej, bys mladou kuchařku si nebral,
abys příbytek víc nevzdělával
než svou duši. Napomínám tebe,
vyhýbej se společnostem ženským!
Bdělý buď, když posloucháš jich zpověď,
by jich pokrytectvím nepodved tě
satanáš; neb praví Augustin:
Nevěř pobožnosti; čím je pobožnější,
tím je bujnější a chtivější.
Vzdělávej jen statek duchovní,
k chudým nakloněn a ponížen jsa.
Neprojídej, probůh, statků v hodech!
Prosím tebe snažně, upusť také
od krásných a nadbytečných šatů,
aby Pán tě nepokáral těžce,
jakož jistě pokárá mne kdysi,
že jsem míval je, dav raniti se
proti Bohu svému duchem pýchy.
Pro milosrdenství Kristovo
prosím tebe, jen mne nenásleduj
v lehké mysli, kterou’s na mně spatřil.
Vyřiď pozdrav všechněm našim věrným!
V Praze snad mne už víc neuzříte.
Nelekejte se, když zvíte, že jsem
na smrt odsouzen, než neoblomni
stůjte v pravdě, bez strachu a viklání,
v pravdě, kterou Bůh vám poznati dal
41
skrze věrné kazatele svoje
a skrz mne též, nestatečného!
Martinku můj, kdybys na památku
chtěl si nechat šedivou mou sukni,
vezmi si ji; ale ty se štítíš
barvy té, nuž dáš ji, komu uznáš.
Sukni bílou dej však plebánovi.
Žáku Jiříkovi kopu grošů dej,
že mi sloužíval tak rád a věrně.
Zdráv buď v Kristu se všemi, kdož zákona
ostříhají jeho, silni, čisti,
bez poskvrny přebývajíc’ v pravdě!“
V síni bílé, těžce klenuté
svíce klidně hořela – jí bledá tvář
Mistrova se ještě bledší zdála.
Duch však silnější z ní hořel, hořel
nad plápol té svíce, klidněj plál,
nestravuje jí, jak žár tu svíci,
ale život nový, slavnostnější
vyvolávaje v ní, život věčný.
A list zapečetiv, pevnou rukou
připsal nadpis, slyše hruď svou tlouci:
„Prosím, neotvírej listu toho,
leč ač dovíš-li se, že jsem mrtev.“
42
II.
HLAS ZEMĚ.
A jásá zem v své dumné nádheře
po ránu mhlivém, dlouhém zášeře,
stem barev jásá, symfonií tónů
ne jarně hýřivých, než klidně zladěných,
ne krevně vzkypělých, než moudře tlumených,
z nichž proniká ti tajený vzdech stonů
a v nichž bouř srdce, burné jeho plamy
už tiše chví se, chví jen vzpomínkami.
Svou zlatou svatbu věru ve zlatě
to slaví zem a v samém brokátě,
se smavě rdíc, však místo důlků vrásky;
i ženich blankyt modroučký vzal šat,
ten sváteční, však z šatu vane chlad,
a jak tak myslí na jaro jich lásky,
on shlíží k ženě matce, žár jsa samý,
ne ohněm tvůrčím, než jen vzpomínkami.
Jim od těch vzpomínek se jasní zrak
a je tak čistý, pluje-li kde mrak,
že jenom ještě zvýší jejich jas
vzhled oddaný, v němž klid a štěstí pije
43
dvé duší navzájem; jim věnec vije
věk podzimní, tož z aster chladných krás,
a oni berou je a s pousmáním,
neb po životě plném smrt jim bude zdáním.
Po žití plném – když jsi sebe vtělil
ať v živý tvar, svůj odlesk, obsah krátký,
ať v myšlenku, v niž vdechl jsi a zcelil
svůj vlastní svět, byť v skále trčel klínem
a nebe nad sebou měl jen jak pod komínem,
přec tvůj to svět; klid cítíš v duši sladký,
když tvůrcem byl jsi, obraz svého Boha,
byť malým, jen když smělým, jak jen moha.
Tys žil! – – Co obsahu je v tomto vědomí,
co zralé síly v něm a zralé krásy!
Tak země dumá v klidu svědomí,
tak dumá vůní podzimu. Sad, pole, háj
tou dumou provívá. V ten druhý máj
šat samé zlato, purpur obléká si,
v tak heroickém sebezapírání
se chystajíc na slavné umírání.
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – –
44
Řada jezdců podzimním tím krajem
zvolna kluše. Jeli dlouhým hájem,
řada zadní z něho vyjíždí.
Mezi nimi vůz drkotá malý,
černý háv v něm osoby dvě halí.
Z dálky řek bys: „Průvod hlemýždí!“,
kdyby neplál neuhasný, vítězný
v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný.
Mhlivé ráno bylo, když se zvedli;
jedni na kůň, do vozu pak sedli
Mistr Jan a přítel Kardinál.
S bohem dali hradní čeledi,
s bohem zemi, již mrak zakrýval,
s bohem věrným i co nevědí,
co jich srdce činí. S bohem! S bohem!
Hruď se semkla, blýsklo v oku mnohém.
Jeli dlouho pustým ouvozem
zamlklí jak zamhlená ta zem.
Ale srdce tloukla vzdorně, směle,
a jak v mlze krása země celé,
jejích strání plesné zbarvení,
tajila se i v tom mlčení
síla jejich duší veškera,
hrdinnosti květ a nádhera.
45
„Na soud jedem, na veliké stání,“
mluví pevné jejich přemítání,
„proti všemu světu hrstka malá.
Chceme, nad vládou by Antikrista
zvítězila Boží pravda čistá,
nechať Betlémem co světu dala,
pod sobeckou kádí skryto není,
než ať k výši šlehá ve plameni.“
Pevně sedí hlavy. Mužná víra,
víra v sebe z vlídných očí zírá,
z očí, v kterých hlubina je blesků,
schopná bouře. Jenom chvílemi
sem tam hlava mírně ku zemi
nachýlí se jak pod tíží stesku,
jak by pochybnosti vedraly se v ni
jako na topol tam černí havrani.
Tiše, tiše, šelestivě tiše
na háj, pole, k zaorané líše
déšť se snáší, šeptem šumící.
„Slyšet hlas – hlas církve kvílící:
Barva setřena a zlato ztemněno.
Ohněm lásky, ctnostmi zleštěno
kněžství druhdy bylo jako zlato,
ale nyní ztmavělo až v bláto.“
46
Hlasitě dí Mistr v hněvném žalu
k mlčícímu druhu Kardinálu.
Ten však zasmušen jak v mlze les.
Drkotá jen vůz, kůň zafrkal,
bez ohlasu zvuk tu zamlkal.
Zmlk i Mistr; v jasnou dál se nes.
Jednotvárně šelestivě padá
syrý déšť v ta šedošedá lada.
Po tři dni tak jeli zpola němi,
zahloubáni jeli rodnou zemí,
zasmutnělou zemí, zamlklou.
Hovor se jim hned už na rtech trhal,
jako slunný svit, jenž v zem se vrhal,
hasnul dřív, než prodrat moh se mhlou.
Každý, hněvně nesa výtku z haeresí,
na soudě už stál, zda pravda zvítězí.
Čtvrtý den, když z noclehu se brali,
volněj’ dýchli. Promodrávajícím
nebem obláčci se bílí hnali,
veselí, jak s proudy by si hráli
slunečními, co se na zem drali,
jako děti s křikem hlaholícím
s potůčky si hrají, které k zábavě
lijavec jim nechal po své záplavě.
47
Víc a víc se nebe modralo,
víc a víc se slunce prodralo
mráčky řídnoucími, jak by v nich
po tesknotě dlouhé, starosti
v náhlé a tím čistší radosti
došumíval lehce volný smích,
hruď jenž zlehčuje a hlavu zjasňuje
a vše vůkol zlatí a vše smiřuje.
A jak slunce doteklo se země,
země prohledla. A úsměv něžný,
hluboký a tichý, jejž tak jemně
matky znají jen, ty pravé kněžny,
vznes se k nebi, jako by chtěl říci:
„Potěšme se, dokud jiskra v líci,
než nás uspí sen svým věčným šepotem!
Žili jsme, a žili plným životem.“
Cesta stoupala, a podél ní
stráně snímaly své zastření,
a už svítí, planou, rudě hoří
koruny jich stromů v ryzím zlatě,
tam ty v zlatě, ty zas ve šarlatě,
jak by náhle ze stříbrných moří
na bronzových kmenech vyrůstala výš
zlatolistých větví pohádková říš.
48
Koně jdou jen krokem. Čím dál šíře
kraj se zvedá z mlhy, jasem hýře
zelenavým, zrudlým, žluťoučkým,
z něhož vzdorně černají se kmeny
ramenatých dubů, staré kleny,
a tam břízy s tělem běloučkým
rozběhly se strání, vesnické ty krásky,
naše pružné, štíhlé, snivé Zlatovlásky.
Sem tam řeřáby dál zaplály
s výskavými svými korály;
tu se smrk tměl, naše cypřiš slavnáslavná,
a tam výše, skvíc se od zlata,
o samotě lípa košatá
stála nad krajem tak starodávná.
Pod ní zem sám list a zlaté hromádky,
babiččin to smích i vzdech i pohádky.
Hledí Mistr jako ve snění
na to divůplné zjevení,
hledí hloub a hloub v tu nádheru.
V duši jeho odráží se v lesku
div ten celý i s tou notou stesku
hluboko jak v horském jezeru.
Cítí krásu tu, co síly vane z ní;
slyší, hlasové jak šepcou vítězní:
49
„Plným žitím žila jsem, teď zmírám.
Zmírám vědouc, aniž slzy stírám.
Zlatem čistým vzpomínky mé hoří.
Silných zárodků mých, kam jen zřím,
roste, roste s prudkým prahnutím,
roste žitím mým. Ať v popel zhoří
tělo mé, já žiju dál; jeť věčný duch,
nezničitelný a věčný jest; v něm Bůh.“
Svítí zem a plane, hoří v zlatě,
u vznešeném skví se majestátě.
Vidí Mistr slavnostně ji plát.
Cítí, cítí v srdci bouřný ruch,
jak vši sílu sbírá jeho duch,
svoji pokoru i majestát.
„Umři!.... Umři!...“ vnímá hlas – kol vše se skví.
„V smrti tvé jest život, pravda, vítězství!“
Bouřně tluče srdce. Všecky síly
v ráz v něm v jednotu se soustředily,
duch je svedl v ni a svázal v klid,
duch, jenž jasně vystupoval z těla,
jak ta země ze mhly k jasu spěla,
a ten duch mu jal se hovořit:
„Umři!... Umři!... Hleď, jak v smrti vše se skví!
V smrti tvé jest život, pravda, vítězství!“
50
Vrchol blíží se. Vše v průvodě
bezděky se cítí v obrodě,
jak jim hruď se zveselila všem.
Čilej’ podkovy též zabřinkaly,
„Á – –!“ už přední na vrchole stáli.
Vyjasněnu vidí zářit zem,
samý pahorek a chlum a pod ním ves
s pruhy polí, luk a v zadu pestrý les.
Za pahorky vlny hor se dmou
zmodralé, se strání zelenou,
s žlutým leskem javorů a buků,
před nimiž se vyšvihuje dřín,
ční smrk ponurý jak živý stín.
Vše jak zakleto je, beze zvuku.
Z mhlivých údolí tam v blankyt modravý
v těžké chmuře pnou se vrchy Šumavy.
Zvuk tu přerval kouzelné to ticho
dobrodušný, teplý, srdečný,
že všem do tváře vlít úsměv bezděčnýbezděčný,
a co v předu stáli, vzkřikli: „„Ticho!““„Ticho!“ – –
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí,
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –
pasák dudáček to zvolna s ovcemi
dolů strání jde a s melodiemi.
51
Zticha hrne se to stádo věrné,
mezi bílými též sem tam ovce černé,
hrnou se jak vlnky, trávu škubají,
jak by ubíraly se kams potají.
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí,
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –
pasák dudáček to zvolna s ovcemi
dolů strání jde a s melodiemi.
„Krásná země!“ pan Jan z Chlumu dí.
„Krásná jako pravá země boží!“
Petr dí a údiv ten se množí,
jak se každý vůkol zahledí.
„Zastavme se! Slyšte, zastavme se!“
Petr dí a mladá hruď se třese
jemu vzrušením a tvář mu hoří,
jak zří na Mistra a zas se v obraz noří.
„Zastavme se!“ souhlasí pan Jan.
„Myslím, dobře je tu věru býti;
–,Jsme tu ještě doma!’ každý cítí –
udělejme sobě tady stan!“
Zastavili všichni. Ve spěchu
s koní seskakují k oddechu,
by tu, doma ještě, sedli v družině
před obrazem božským k slední hostině.
52
Sestoup Mistr též, a usedli
na svah u cesty a pojedli.
„Krásná země!“ znovu dí pan Jan,
vyjadřuje, čím všem oči plály
a čím prsa dýchati se zdály,
neb v tu chvíli čist byl nebes stan
a zem hořela jen v jasném plápole,
v roklích jen se tiskly mhly a v údole.
„Pravda, pane Jene, krásná země!
Však v té zemi také silné plémě,
silné duchem, pravdou chtěl jsem mít;
plémě ohněm svatým zahořelé,
vždycky hotové a vždycky smělé
v čin i slovo pečeť pravdy vrýt.
Pro čest boží, církve, pro čest země té
pracoval jsem s vámi s láskou dítěte.
V srdce mé však namířili ránu
ti, kdož žitím protiví se Pánu.
Jeremiáš vzplakal nad tou zemí:
„Od,Od nejmenších do nejvyšších všeci
za lakomstvím jdou a křivou věcí;
ba i prorok se kněžími všemi
faleš provodí.“provodí.‘ Zda divna jejich zlost,
když jsme odkrývali jejich nepravost?
53
Co nám divno, sluhy Antikrista
zříme-li dnes horší vrahů Krista,
lstivější a ukrutnější též?
A že v sluhy boží jako supi
vrhají se, haní je a tupí,
zlobně podvrhujíce jim lež?
Že jim zlořečí, je v klatbu dávají,
že je vězní, vraždí?... Zda tím vyhrají?
„Svět-li,Svět-li nenávidí vás – Pán děl –
vězte, mne dřív v nenávisti měl.“měl.‘
Pomluvili krále, království.
Král-li dobrý, z lidu aspoň někteří,
co nám do pomluv? Kdo uvěří?
Štít-li svědomí se klidně skví,
nerozežrán rezem křivd a msty a lží,
co nám zloba světská, klatba papeží?
„Aj,Aj, ven ze škol vypovědí vás,
ba i usmrtí z vás, věříce,
že tím Bohu slouží velice,
a budete v záští dlouhý čas
pro mé jméno všem; a mnohý z hodných
vydán bude od rodičů rodných.“rodných.‘
Tak děl Pán. Však vítězí, kdo pro něj mřel,
což jest víc, než Stanislav a Páleč mněl.
54
Neučil jsem skrytě, než tvář v tváři,
kde se nejvíc mistři, bakaláři,
kněží, páni, vojíni a lid
v zástup scházejí. A s prosbou vřelou
celý svět a českou zemi celou
vyzval jsem, by přišli usvědčit
na ten sbor mne z kacířství; však srdce věří,
že se nad pravdou tam Páně nezašeří.
Ale je-li k dobru smrt má nutna,
třeba hrozná byla, přeukrutná,
podstoupím ji bez strachu a rád.
Protož, milí bratři, proste snažně,
aby Bůh mi nedal státi vlažně,
ale setrvání ráčil dát
a s ním sílu klidu, ducha vzpružení,
aby ostříhal mne od poskvrnění.“
Před obrazem božským takto děl
Mistr vznícený a k bratřím zřel
bez hnutí tu od pohnutí sedícím,
any oči oddaností plály
a v nich jiskry jako meče stály,
v druhý obraz božský hledícím,
když tu hořel neuhasný, vítězný
v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný.
55
Jenom větřík zašelestil v listí
a dva obláčci kams pluli čistí.
A jen srdce tloukla v tiši té
tlukem novým, o lepším co světě,
o vonnějším čistších srdcí květě
napovídal tuchy hlasité.
Byly duše jich v tu chvíli dojaty,
jak když na adventní chodí roráty.
Tma je dosud, cesty zaváty,
ale v nebi hvězdy rozžaty
svítí na cestu i do duše
ve svaté a sladké předtuše.
Takým pohledem k nim Mistr hledí,
plným sladké rajské nápovědi.
Země zlatem ode chlumu k chlumu,
od hor k horám plála... Promluvil pan z Chlumu:
„Mistře Jene, jestli jaká vina
tebe svírá, pochybnost snad stinná,
neostýchej se vzít poučení;
svědomí však dí-li, že jí není,
neubližuj mu, ať svět tě haní,
než stůj neoblomný do skonání!
Nelži před Bohem v své řeči obranné,
stůj spíš do smrti až v pravdě poznané!“
56
Kde kdo, sedě dosud s klidem skal,
sebou trh a Petr zaplakal.
Byl z nich nejmladší a oddaně
za Mistrem šel. Ruky Chlumovy
Mistr dotknul se a propoví:
„Tak i buď! Ne tělu k ochraně!
Za jedinou hus pravda v nevoli
pošle, věřte, do Čech orly, sokoly.“
Všichni se tu v prudkost rozmluvili,
všem se ruce v důraz rozkátily,
všichni rozhorlením se země
vyskočili, kol Mistra se tísní,
domlouvají, svědčí, hánce plísní,
rozkřikují se: „„Ne„Ne, ne, ne! Daremně
nesmíš umřít nám! Radš pravdě celé žít!““žít!“
Dí jim Mistr: „Chcete proud snad zastavit?
Nechať běží svět, jak jemu Bůh
běžet dá a dovolí! Čí duch
smrti bojí se, ten ztrácí už
radost života. Blahoslavený muž,
který všecka pokušení snáší!
Zkušen vezme korunu on dražší,
věnec života, jejž těm zaslíbil Pán,
kdož ho milují... Však jeďme dál! Čas dán.“
57
„Jeďme, jeďme!“ volá též pan z Chlumu.
Rozjeli se hlučně, zatrpklí,
až pak cestou všichni zamlkli,
jak by přidružil se k jejich tlumu
ten, jejž sobě v srdci nepřáli,
jenž však neodvratný byl. A klusali,
pravdy rytíři, jak smutku zajatci,
jak ten, kdo jde od svých, zpět se obrací.
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí,
„Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí –
pasák dudáček to zvolna s ovcemi
dolů strání jde a s melodiemi.
Neslyší však jezdci jeho dud,
vidí jen tu lež a jen ten blud,
který kalí zdroj a otravuje květ;
jedou potřít jej, byť proti nim stál svět.
Ve vzdorném a mračném mlčení,
v něž jim mysl bolest promění,
jeli dlouho, dlouho pospolu,
podobni jsouc’ tomu údolu,
v nějž teď spouštěli se pozvolně.
Ze mhly, v níž byl vězněn nevolně,
údol prosvítal, jak z pochyb jistota,
v úsměv prosvítal, v němž síla života.
58