Hrdinné touhy (1906)

František Táborský

Diplomatická verze Ediční verze
FR. TÁBORSKÝ HRDINNÉ TOUHY.
V PRAZE MCMVI
[3] IN MEMORIAM F. R. T.
[5]
HLAS VNITŘNÍ.
Pupeny rájské máš-li v duši, v nichž dřímá květ a v něm zas plod, jich svatě střez! Nechť hruď tvá tuší chuť rozkoše i bolů hlod: zda rozpuknou se, v kterém jaru, a jaký květ a jakých tvarů as touze tvojí vydají a v živý plod zda uzrají? Zda vonné krásy melodie se rodí v nich a zapěje v nich píseň z hájů poesie a radosti v hruď naleje? Zda propukne v nich bolest všecka, již cítíš, jda tím údolím, a která všecka přání světská ovívá pelem nahořklým? Zda tajemný ten rozpuk vzpruží tě ke tvůrčímu: „Staň se, staň!“ a hruď tvou svatým štítem ztuží a nebes meč ti vloží v dlaň? 7 Zda duše tvé to výraz vroucí? Či bublina to bude skvoucí jen duhovosti zdánlivé a nad vše zdání míjivé, plod affektace třeštivé? Ó, pak jen rychle v duši své šlap, zašlap je, vem kameny a udupej ty pupeny! Je líp, když zpustne boží chrám, než falešným by sloužil hrám. V ssutinu vítr vnese kvítí a v noci hvězdy taje svítí. 8
STUDÁNKA V HORÁCH.
Studánka v horách se skrývá, samé jen perly veliké zpívá, zářivé jako ti snové, co chvatem, odění bělostí mráčků a zlatem, nad ní tam plují v blankytné říše tak vesele, volně a tiše. A jak své perly zářivé zpívá, slyším – to pohádku studánka snívá o šťastných srdcích, perly jež rodí, ve kterých myšlenky ve zlatě chodí, cit každý je radostný, purpurněkřídlý, a jež kdes daleko, daleko sídlí. A nad tou studánkou orel se krouží šíře a šíř – hoře dech se až ouží, a v svatém tichu zadumlé hory veliké písně ohlas zní chorý: orlí to písně svobody hrdé, co plá kdes daleko od země tvrdé. 9 A přišel mládec, hruď – tvůrčí tíseň, uslyšel orla, studánčí píseň – „A já tam půjdu pro šťastné sémě a já ho naseju do naší země! A já si připášu k boku meč bleskný, svobodu přivedu ve kraj náš teskný!“ Veverka na větvi, na kmeni žluna s údivem dlouhým prohlíží juna; hora se zachvěla blahem a bolem, studánka perlami zastříkla kolem, jak by kdos prudko kol boku ji stiskl. „Slyšel jsem dobře?“ – svět z dálky si stýskl. Neb na něm Mamon obrovský seděl, kruh ledu věčného z očí mu hleděl, laloky tučné mu visely z tváře, dokola něho ze zlata záře, u trůnu pěvci – víno a růže, a pod ním Volnost místo lví kůže. „A já tam půjdu pro šťastné sémě a já ho naseju do naší země! A já si připášu k boku meč bleskný, svobodu přivedu ve kraj náš teskný!“ volání slyším – srdce mi zrývá, a perly zářivé studánka zpívá. 10
PŘED SVÍTÁNÍM.
Jsou chvíle, kdy se v prsou všecko chvěje, jak potok zurčivý, v nějž měsíc leje stříbro svých snů, by hrčel srdcem tvým. Slyšíš tluky – není to píseň, ni žal ni radost, bolná jen tíseň, a jak tím nebem sršným, bájivým, v tvé duši též se hvězd-snů prosypává, tajemné, čistší krásy problyskává; cítíš jich blízkost, slyšíš jich hudbu, vítězný rým, a srdce se třese potokem zurčivým. Jest v duši jako v noci před svítáním. Hvězd chvatným třpytem, tu jen mihotáním z nejasné dálky nebe dumně zří. Chmura-bolest svírá vši zemi, kde prosvit-slast plá, bledý je, němý, a chvílí mha se náhle vynoří, plášť nejistoty na vše kolem hodí, že smysly strnou jak u mělčin lodi. Zamhleno všecko, steskněno všecko; hovoří jen potok, jenž rve se úskalím z pohoří. 11 Jdou plány mládí k tobě, svému otci: „Jsme děti plamene a nechcem býti krotcí! Žár duše tvé nás zrodil v blahý čas. Odstrčeny máme-li žíti? V zapomnění máme-li tlíti? My zmužněly a sesílil náš hlas. Chcem zahořet a v plameni se ztrávit, chcem vzkříšení své plným žitím slavit jako to ptáče, jako ten sad a jako ten klas; chcem vyslovit, co je vrozeno, zrozeno v nás.“ A ticho hlubší je, než v půlnoc bývá, snad abys slyšel líp, jak srdce zrývá ti rvavý tlukot, hlasný, bolavý. Vřava bujná; k slovu se hlásí svétvé vlastní city, trhají pásy: „Ven, do života, světla z mrákavy! Nač o hrdinách paží svět jen bájí? Sta hrdin v srdci hrdinném se tají.“ S kouzelným klíčem kde však ten vrátný loudavý, by v květnaté břehy proud svedl jásavý? Po slunci toužíš, slunce voláš, čekáš – ach, rozvit, rozvit se!... se těšíš, lekáš; ach, rozvit se jak květ, jak květ, jak květ! Zíráš kolem – co scvrklých plodů zříš zakrslých a bezkrevných rodů, co zvadlých tužeb vidíš vůkol tlet, 12 jak lučinu když zanesou v ráz bahna a zmírá květ, svých cílů nedosáhna. Tužeb svých vlastních vidíš tam spoustu kamenět, a slunce a sílu třesoucí volá ret. Chce srdce věřit, milovat a tvořit, a musí kolem nános pochyb bořit, štěrk netečnosti zrývat lakotný; vřelost vlít chce do našich ramen, vzdout ku výšinám oltářů plamen, oltářů našich plamen blikotný, jenž vzletu neschopen se plazí k zemi, jak by to hadi byli líní, němí, zemí se plazí, co by měl šlehat hukotný a nebesky jasný, vítězně jásotný. 13
POD HOROU MOU RODNOU.
Pod horou mou rodnou, na níž leskne chrám se v modrou dál, ač neumělý, klečel s ženou muž – v té slavněteskné vůkol tiši lesní osamělý. Klečel schýlen, žena schýleněji pode náhlým srázem strmé hory, v místě, kde jen zřídka kroky znějí, spíš křik dravců nad smrky a bory. Půlden byl, a z hor se nevyhrnul větřík, na stromě se nehnul lístek, jak by před číms nepoznaným trnul, zmlk i bzukot včel i každý svístek. Za to jako oblak tajů plný z horské lučiny, jež plála v zlatě, vůně stoupala a dlouhé vlny rozlívala vzrušeně a svatě. 14 Výš a výš se rozlívala sytě, a s ní bor a smrky otvíraly duši vůní naplněnou skrytě; vůní duše své se rozchvívaly. Šel jsem mimo schýlená ta těla cítě z postav jich, jak odtrhla se od země v nich duše rozechvělá k Bohu svému, ku tajemné Kráse. Zatím co tam v chrámě lidé svíce, domky, ruce, nohy z vosku slity v oběť kladli, peněz ještě více, ti zde dary dražší nesli – city. Prosté city, které slívaly se s vůní lučin, mechů, smrků, borů a jež beztělesně zdvíhaly se jako píseň vyšších, čistších tvorů. Tak kdys předek pohan líce smáčel slzami tu, před Sluncem se koře, an Bůh jeho slunný slavně kráčel nad temena z hořícího moře. Tak kdys voněly tu smrky, mechy, zmlkal ret a poklekala noha před Krásou, jež utišuje vzdechy, an kol svět byl plný, plný Boha. 15 A vnuk jeho, pravnuk sterých rodů, jde jak stín tu, duše jeho v šeru; hledá cestu ku světlému brodu, aby přeplul kalnou nedůvěru. Hledá souzvuk, lék chce proti jedu, jde jak stín tu, duše jeho v šeře; úl je, v němž ni bzukotubzukotu, ni medu. Z chrámu srdce vypáčeny dvéře. Vyloupena svatyně, v níž bůže měl – jen pozlátkové – místo Boha. Vyloupena? Kdo tak říci může? Kdo tak strádání smí zváti mnohá? Očištěna svatyně, v níž bůže měl – jen pozlátkové – místo Boha; sám je vynes, jasnou vůlí muže, pouta svrhá jeho hruď i noha. Odhazuje rouhavé ty cety, jež mu farizeji vnesli v nitro; hledá včely, medné hledá květy, by je v nitro vsadil v rosné jitro, by tam píseň zněla sladkých květů, za bzukotů čilých píseň dělná – ohlas dechu Ducha širých světů, duše živá, vroucná, nesmrtelná. 16
SUDIČKA.
„K synům královským a mezi bohatýry, u pramenů žití na stráži co stojí, povím tobě cestu“ – hora duši mojí šumívala mladé, plné velké víry. „Zem obchází stráž ta vznešená a tichá, by zlá ruka, noha nezkalila pramen; meč jich – jazyk pravdy, oko – nebes plamen, mládne zem jich krokem, svobodněji dýchá.“ Nebyla to hora, Sudička to byla, k synům královským a mezi bohatýry kázala mi jíti, k mužům velké víry, v purpur nadšení jež láska zahalila. „Půjdeš světem – slyšíš? – světem millionů, kteří na líc, na rub kladou zemskou hrudu, by z ní kousek žití vydobyli v trudu. Zastav se a nachyl srdce k jejich stonu! 17 Půjdeš světem – slyšíš? Nabízet se budou vůdci tobě, budou vnucovat svá hesla, křičíc: „Není,Není vesel nad má pravá vesla!“vesla!‘ ty však dále půjdeš, třeba lát ti budou! Projdeš města divná, uvidíš, co šašků masku nadčlověka v tvář si drze tlačí, a on do tajemství vhlednuv, z šera kráčí k světlu sám, neb svět chce tam těch jenom frašku. Vzpřímíš se a dál, byť nebylo to svůdné. Půjdeš dále světem – nedej se jím másti! – světem otylců, co z vlasti chtí jen krásti. Nemluv k nim a ruky netiskni jim zrůdné! Půjdeš dále světem – světem pyšných chrámů, v nich jsou kněží, lidé, Boha však v nich není; uvidíš, jak od msty ústa se jim pění. Vyhni se jim! Duši do čistších voď chrámů! Do vyšší též krásy! Loučící se hvězdy, pukající poupě pěšinu k ní značí duši otevřené; ne ti prodavači, co svůj krám jí plní, ne tou pravou vezdy. Kde že cíl tvůj, ptáš se? Devatery hory, devatery řeky přejde krok tvůj skorý, až pak přijdeš k moři. Převozník tam dřímá; vyvolen-lis, vzbudíš očima ho svýma. 18 „Vítej,Vítej, poutníče!“poutníče!‘ se zrak mu rozesvítí. „Vstup,Vstup a vesluj pevně, neboť moře hněvné! Vyvolen-lis ale, uzříš břehy zpěvné, dojdeš k bohatýrům u pramenů žití.“žití.‘ Nahlédneš i do nich. Hlava zatočí se divem, co je krásy v čistých zřídlech žití; vírou v ráj se zrak tvůj, duše tvoje vznítí, vejde radost do ní, láskou rozední se. Ty se lekáš? Toneš v pochybnosti matné? Osamocení se bojíš, zoufalosti? Ó, pak jdi jen k stádu, ohryzuj s ním kosti, s vlky vyj, ploď syny v drzosti jen statné! Ale nehleď k slunci, na květ nepozírej, nekruť okem lživým, přetvářko ty lichá, ucpi srdce, ret ať touhou nezavzdychá, jez a pij a spi a tučni – zvolna zmírej!“ 19
DUMA.
Syn národa jsa zlomeného, vše smutky jeho, křivdy, ponížení na srdci nosím – olověný plášť na starém zlatě naší velkosti, v niž obléká se duch i srdce mé. Slavnostně svítí vršky našich hor – mně nádherou jsou truchlou, neboť z údolí, jak pára vstoupá, hlas já slyším těžký, podobný hlasu Hamletova otce. Ó, slyšet ho tak všichni, jak ho slyším já! Jak by to zatřáslo tím naším vzduchem, jenž čeká na dech tvůrčí! Jak by se drobil ten olověný plášť a prozařovalo to staré zlato pevných našich srdcí! Jak by se drobil, drobil, drobil, až rozpad by se znak ten otročí. Však nebolí to pokolení titěrná, ni otce mluvky zvyklé na frázi. 20 Jazyky nedozrály ještě v plameny, hruď neobrostla štíty nezaleklými. Už zlomeninu sice napravili mu čas a lékaři tak vzácní, pečliví, než v kroku rekonvalescent je nejistý, ba nejistý, ne sláb, neb nezná sil svých a dosud ani nespočítal jich. On ze všech národů, co jich je kol, se nejmíň cítí svým. Šíj, ruce, nohy, zrak i jazyk neodvykly ještě okovům, jež nosil věky svržený ten rek. On na svém statku služebničí jen. Zní jeho zlato odebírají mu s klidem týmž,týmž jak včelám plásty medové. Hlas nebes marně hřmí mu dosud: „Vstaň! Vstaň, nesmělče, a odhoď berly své! Mých sluncí synu, setřes dusný prach, svůj protři zrak, mé nadýchej se volnosti!“ Ostění kamenná těch starých hradních bran, duch starých knih a zdobných rukopisů, Kostnický kámen, deskaDeska Naardenskánaardenská mně mocněj’ šepcou ohlas nebeských těch slov,slov než řídké bláto ruchu přítomného, v němž tíží ještě víc ten olověný plášť. V Naardenu 1901.
21
ELEGIE. Men, not measures!
Zvuk slyším drobit se zvonečků, zvonků, jak slunce když zajde, den má svůj sklon; z nich leje, perlí se stonečků, stonků, však žádný bouřlivý ston, však žádný vítězný tón, jímž by se vylila ta bolest všecka, již věky skupily nám do kolébky děcka, jíž věky hasily jinošský žár, sta mužných nadějí nám zvrhly v zmar. Hruď naše – z věže spadlý zvon, jejž chabě znovu slili, kdys zlatá hruď a zlatý její tluk; svou řeč jsme v drobnou minci hluchou rozměnili, a měla zlatý kdys zvuk, ba pádný, mohutný zvuk. Však pouhá ozvěna té staré síly je nám už nevhod, rušíc líně klidnou chvíli a odhalujíc závoj, jímž nezvaný host chce zakrýt zrakům naši minulost. 22 Nemohu za to, ač ku předu žene mne touha a duše žíznivé shon, že bez přestání k duši neuspokojené mně minulosti zní zvon, zní velký, hrdinný tón, a slyším, v dálku světovou jak duní, jak by se oceán byl prorval, tak se vlní a slavně hřmí – – Teď potomek jen potichu si drobnou mincí cinká ve smíchu. Zrak sesláblý už nemůž pravé velikosti snésti, je slnivý příliš záře té blesk; ze smíchů otylých, jež odevšad mi chřestí, zalétá ke mně, ach, stesk, to české duše je stesk. Stesk duše, která k zdroji světla prahne a která úpí, sotva křídla rozepřáhne, neb sotva zatouží se rozletět, už se všech stran v prach srážena je zpět. Kdo silen tak, by schýlil čelo, vejda v sebe, a nemyslil si: „Buď si jak buď!“? Kdo silen tak, by vzhledl pevnou myslí v nebe a tlouk se v pochybnou hruď, v svou vinnou, nestatnou hruď? Jeť plno – bez zástupů – velitelů; je plno mesiášků, ale bez Křtitelů; 23 je plno nadčlovíčat, ale člověka kde s plesem vítáš? – Cesta daleká... Hruď naše – z věže spadlý zvon, jejž chabě znovu slili, kdys zlatá hruď a zlatý její tluk; svou řeč jsme v drobnou minci hluchou rozměnili, a měla zlatý kdys zvuk, ba pádný, mohutný zvuk. Ó, krvi zkažená! Kde je ta řeka, kde Eunoe, jež očistí nás na člověka schopného vejít ve svobody chrám, kam cestu sobě razit musí každý sám? O reku sním – kéž v kolébce už leží, orlím zpěvem jsa kolébán, bájí, v níž vítězí jas; o reku sním, jenž vstane hoře svatým hněvem a vroucný povznese hlas, svůj mocný, ohnivý hlas; jenž srdcem čistým srdce naše vzmuží a slovem hrdinným nás bez pobídky sdruží, že ku výšinám pravdy půjdem chvatně s ním, jsouc’ božským naplněni tušením. 24
KŘTINY.
Na Vyšehradskou dvoranu se hrnul zástup Pšovanů, veselý zástup zemanů. Podkovy břinkaly po cestě tvrdé, haleny leskly se i péro hrdé, a smích se družný rozléhal; ba také sokol – divná věc! jak chlubný, živý praporec nad nimi jasně polétal, sám Bůh ví, kde se vzal. A hostmi hemžil se už hrad: líc mužných plno, sivých brad, junáckých jisker, dívčích vnad. Pozdravů, poptávek, vítání, všude – „Brzo-li tomu pak konec už bude?“ se mnohý nedočkavě ptal, a ještě duněl hradní most, a ještě vcházel pozdní host – „Toť celý svět se vidět dal!“ hlas ženský zašeptal. 25 A byli hosté se všech stran. Ti z blízka byli, z pražských bran, ti od hor, kde má hody káň. Od Ohře nesoucí taj hory rudné, od Labe mladého, Jizery svůdné, břeh Cidliny kde samý květ, i Vltava kde Otavu objímá s šepty pozdravů, a stráží hor rek Labe klet se dere v dálný svět. A ve smích tu, tam v rozhovor se míhal starý Slavibor, dnes nejšťastnější světa tvor. Na rámě udeří šedivci lechu, zemanům pravicí potřásá v spěchu: „Hle, bujny jsou mé šediny! Již o celý jsem omlád věk, co stal se ze mne dědoušek. Nu, zdrávi přišli z dědiny! Vás vítám na křtiny!“ „Ten kluk vám hledí jako výr,“ zas jinde dí, „ba jako výr. Nu, bude z něho bohatýr!“ – „Ej, starý medvídku, jakou to hudeš? Ty věru hýčkavou chůvou mu budeš!“ 26 o bok se opřel Lutobor. On moh to říci jediný. Měl stejně ctné už šediny.šediny, a druhem byl mu Slavibor; smích znali jen a spor. „A jaké u vás noviny?“ – „É, ďas vem všecky noviny a zloděje, ty zlosyny! Pomysli! Naléčím na srnčí kousek, odnes i s léčkou jej – nezbyl ni vousek. A kdyby aspoň byl mi znám!“ V tom Lutobor se obrátil: „Což ani růžků nevrátil? Toť, věru, lotr byl by sám!“ – „Ba věru, lotr sám!“ Však utichá již ruch a hluk. „Již jdou! jdou!“ ševelí se zvuk, jen Slavibor kdes: „Je to kluk!“ „„Zdráv„Zdráv budiž Bořivoj! Zdráva buď kněžna!““kněžna!“ „Jaká je spanilá!“... „Kterak je něžna!“ muž mnohý vzdych tu zahořev, jat pohledem a rozjařen; i ženám dral se z útrob sten, když Ludmilin zazářil zjev jak jarní květ a zpěv. 27 „Ne boj sem vyzval hrdiny, než radost naší rodiny; náš krb vás vítá hostinný. Přišlo k nám nedávno slunečko svěží, v kolébce u nás jak v blankytě leží. Nám všem jak Bůh je milý host; i vystrojili jsme mu kvas a pozvali hned také vás. Kéž všem nám je to na radost!“ I bylo chvály dost. I bylo řečí, pochvaly, že sivé hlavy kývaly, a oči všem jen zpívaly. V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli, za stoly kníže už prosí a velí tam v nádvoří, kde kyprý drn. Tam na rožních už jeleni a tuční srni pečeni, stůl každý medoviny pln; byl zapit mnohý srn. Pil každý, co jen chtěl a zmoh, domácím druhem byl tu roh, a písně pěli starých sloh. „Ale přec přiveďte, vy staré mámy, to zlaté slunečko – host ať je s námi!“ 28 kmet obořil se Lutobor. „Vždyť lekne ho tvůj křik a zpěv!“ jal Slavibora strach i hněv. „Hle, taký maličký to tvor, a ty tu řveš jak z hor!“ „I jdi ty, chůvo broukavá!“ Lutobor družně zahrává, houf žen zas děda zastává. Však sama Ludmila s blaženou tváří kynula děvám a rozkoší září – a hle, už béře na svůj klín to slunečko, svůj květ a svět – „Teď, Lutobore, mlč!“ děl děd. Byl samo štěstí matčin klín, v dál prchl všechen stín. „Ej, toť je cvalík jako buk!“ „Toť celá máma!“ volá hluk. A Slavibor: „Co? Je to kluk!“ Vděčně máť spanilá ke chvále vzhlíží, rdí se, tak přesladkou chovajíc tíži. A lípa nad ní šepotá. „Vám mužům hned je divná věc! To dítě není silné přec!“ houf žen tam stranou štěbotá. „Však dost v něm života.“ 29 „A jak se voláš, ty malý?“ „Vratislav,“ děd si přichválí. „Nu – jméno zvuk má troufalý.“ „Vratislav?“ Lutobor dí hledě vůkol, „nu, to máš, junáče, veliký úkol! Tož přisámbůh, mu věren buď! Až nás už tady nebude, ať silný kdos nás přebude!“ A dědova se pyšní hruď: „Nu, jen se nekormuť!“ A sivá jedna zemanka z kněžniny župy, Pšovanka, však duchem věrná pohanka: „Kněžno, být matkou – to od bohů štěstí! Ale to štěstí jen půlka. By kvésti a v plod ti mělo uzráti, já přeju: Nejen matičkou, buď šťastnou také babičkou! Pak teprv všecka tíha ti se ve slast obrátí. Máť děcku život zasvětí, co bába žiješ po třetí, smrt lehká vnuků v objetí. Vidíš, tvůj život plod nevydal planý, rod tvůj se rozrůstá na všecky strany. 30 Ač povolána Sudičkou, v něm dále žiješ, neseš květ, jak lípa, kterou sadil děd. Já přeju: Nejen matičkou, buď šťastnou babičkou!“ A v modrém oku kněžnině cos zalesklo se nevinně jak rosa v polní květině. Byl to vzlet duše – to modlitba teskná – byl to dík stařeně – touhy zář bleskná – byl obavy to stín a lek. A mlčky jen se rozhledla a mlčky dítko pozvedla a mlčky zdlouha do líček mu vtiskla polibek. V tom zatřepetal rohů hlas. „Hle, poslové v ten přišli čas!“ dí stráž, a roh zní zas a zas. Hlaholí malebně ve vzdušném tichu, do dálky ozvěna nese jej v smíchu – „Že vítáni jsou – “ káže kněz, a jasný vchází poslů sbor, je každý jako jedle, bor, a ruce k prsům každý vznes, však ve prach nepokles. 31 „Od břehů šumné Moravy ti přinášíme pozdravy, z královské Velké Moravy. S námi tu pán náš sám, Svatopluk, přišel, by jeho řeč věrnou Vyšehrad slyšel: Je zlatým orlem Bořivoj; buď zlatoorlím jeho rod, měj každá větev slunný plod, vrať s vítězstvím se jeho voj i snů všech zlatý roj!“ A již se zvedal křik a hluk, jejž pozdravů těch budil zvuk, a v srdcích rostl teplý tluk. Poslové nehnou se, dál vůdce hlásá, zrak touží k stolci, kde kněžnina krása: „Je zlatým orlem Bořivoj, však nebem milozářných hvězd Ludmila spásodechá jest, ta rajská rosa v zemský znoj, dech míru v ryčný boj. Nuž pro dne toho lesk a jas náš pán, hle, s darem poslal nás, by okrášlil tvůj hod a kvas. Dumal, než vydumal – um jeho včelkou – „Nic,Nic nemám pro její duši tak velkou!“velkou!‘ 32 a pohár vzal, by zapil trud. A víno jen se zakmitlo, už ve hlavě mu zasvitlo: „Aj,Aj, víno lepší zlatých rud – já pošlu vína sud!sud!‘ Nuž přijmi v dar ten malý sud! Na pohled jest on bled a chud, však vyvětrává trud a blud. Mdlou hlavu rozjaří, hruď chorou vzpruží, zrak chabý vyjasní, starobu vzmuží – je pravda, divná vám to zvěst? Však víc on ještě dokáže: on jazyk hravě rozváže, že vyzradí vám, na mou čest: To pravda je – to lest!“ „Aj, aj!“ zní na všech stranách div, „toť neslyšel jsem jaktěživ!“ „Buď slov těch, brachu, pamětliv!“ Lutobor sousedu do řeči vpadl. Posel však soudek už před kněžnu kladl a mžikem vznesl nový dar, dar přeumělý, zlatý roh, jenž mistrův hlásal vkus a sloh, a již v něj leje rudý žár knížeti v čest a zdar. 33 „Ke slunci vznes se Velehrad!“ kněz do bojarských volá řad. „Ku hvězdám vznes se Vyšehrad!“ od poslů královských ozvěna letí – kníže už pije – už po druhé, třetí: „V tom moku věru dravá chuť! Žár sluneční je, věřte, v něm – Já roztávám jak jarní zem. Již oheň zalévá mi hruď – jen každý pij a suď!“ A od kněžny roh koluje, a každý stejnou notuje, vše diví se a schvaluje. „Ale ten maličký též líznout musí! Ať si jen přivyká! Ať také zkusí!“ na ženy mrknul Lutobor. „Co jen ti vlezlo do lebky? Přec nevzbudíš ho z kolébky!“ staříček volá Slavibor, a smíchem hlučí sbor. A pijí dál a stále víc, až všem se rozhořela líc, a Lutobor děl jak by nic: „Rád bych jen zvěděl,“ a zrak se mu kmitl, „kdo to jen pod nosem srna ti chytl? 34 To přemilá je kratochvíl!“ „Ba aby ďas mu do žil vlít!“ – „Snad nechtěl by ses rozvzteklit?“ – „S tím lotrem nejradš bych se bil!“ – „Já mok ten raděj pil!“ „A tys mi ho snad přebral sám?“ dí soused k těmto úvahám. „Já že bych srna přebral sám?“ Lutobor zasmál se, pustil roj hromů: „V léčce jsem našel ho – vzal jsem ho domů.“ – „Tys tedy chyt se do mých ok?“ – „A vždyť srn řval, jak do nich vlez, by lovce takého vzal pes!“ A vůkol hlučí smíchu tok: „Hle, pravdu dí ten mok!“ A pili hlučně, pili dál, na lících kněžně ruměn hrál, a Bořivoj jej duší ssál. Zlatý roh uchopil, zvedl jej k výši: „Blahem dnes srdečným prsa má dýší. Nuž pro dne toho památku k nám nasadíme kořeny, jež pro radost jsou stvořeny, nám na zdraví i robátku – zdar budiž počátku! 35 Chci jas a smělý vzlet – nač rmut? Chci zpěv a síly žár – nač trud? Chci srdce plná zlatých hrud. Pravdu chci přítelem, vítězem, hostem; lež nechať nepřejde naším kdy mostem! Tu zvěst nechť Svatopluk zví král! Chci z našich srdcí pevný hrad, tu Vyšehrad, tam Velehrad. Tu, poslové, zvěst neste dál! Zdráv Svatopluk buď král!“ „„Všem„Všem věrným pijem na zdraví! Všem dobrým pijem na zdraví! I maličkým těm – na zdraví!““zdraví!“ V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli, ve staré lípě se skřítkové chvěli v ten hovor veselý a smích, jenž hučel jak práh Vltavin a nedbal, jak už do peřin uléhá slunce prachových, tak zlatých, nachových. „„A„A strýčku, co váš slib?““slib?“ se ptá tlum dívek, očka zářivá. A Lutobor se usmívá. „„Pohádku!““„Pohádku!“ – „O čem pak? Kohoutím mlíčku?“ – „„Ne„Ne, ne, ne! O zlatém Dědu! No, strýčku!““strýčku!“ – – 36 „O zlatém Dědu – že jsem řek?“ „„O„O zlatém Dědu-Vševědu! Nekažte, strýčku, besedu!““besedu!“ „Nu povím, povím, jak jsem řek, až vyjde měsíček.“ „Už zas, až vyjde měsíček! Tož myslete si, že jste řek, že já – že já jsem měsíček!“ z hubičky dívčí to švitoří, svítí. „Hleďme tu šelmičku! Už mě má v síti! Nuž, nuž – byl jednou jeden král. Šel na hon, lesy prochodil, a přišla noc, král zabloudil. Však uhlíř králi nocleh dal, nevěda, že to král. Král na seně spal-nespal. Zří: syn narodil se uhlíři, Sudičky kmotry přišly tři. Dí jedna: „Já,Já chlapci dceru dám krále, co tady v seně spí.“spí.‘ – „Dám,Dám ti já krále!“krále!‘ král v seně zaklel, plán už tká; uhlíři synka odkoupil, dal sluze, by ho utopil. Koš rybář chyt a z synáčka vychoval Plaváčka. 37 Čas letí. Z hocha – krásný rek. Král jel tu žízniv – áh, ten vztek! Řek rybář mu, kdo Plaváček. „To,To sám už čert chce mi dohodit zetě!... List tento dodej mé paní – a v letě!“letě!‘ List zněl: „Hned,Hned posla zabít dej!“dej!‘ Však Sudička jej promění Plaváčku na list svatební: „Hned,Hned s dcerou posla oddat dej!“dej!‘ I byla svatba hej! Král zuřil, běda, přeběda! Svět myslil, že se rozvést dá. „Tři,Tři vlasy Děda-Vševěda, chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!“jistě!‘ Myslil si: „Tak,Tak se ho zbudu já čistě.“čistě.‘ I šel Plaváček, šel a šel, šel lesem, polem nepolem, šel lučinou a koukolem; co viděl a jak se tam měl, jsem dosud nezvěděl.“ „„I„I zanechte všech vytáček! Zda přines vlasy Plaváček?““Plaváček?“ – „Ach, chudák, chyt se na háček! Děd-Vševěd churav byl, potratil vlasy; i čeká Plaváček, čeká tam asi – “ 38 doložil vážně Lutobor. A ženy výskly ve smíchu: „I hleďte toho pletichu!“ Zněl smích, kdy tma už lezla z hor a hvězd vycházel sbor – – Ten starý příběh, smích a vtip mi v srdci zněl – však mnohem líp – když jel jsem krajem, kde ční Říp. Duši mi schvátila země té krása, v úkrytu hlubokém srdce mi jásá: „Ať nebesa tě oslaví, i v ponížení čarovná! Ať volná jsi a rekovná! Tvým věrným piju na zdraví! Všem dobrým na zdraví! Buď půvab sám, jas zářící jak duchem, vzrůstem, na líci, ať krása tvá je velící! Nechť z tvého objetí s blankytem slunným rodí se plémě ti se srdcem junným, jímž síla se ti dostaví, že z oken všech, i malých chat, se bude tichá radost smát. Tvým rekům piju na zdraví! Všem statným na zdraví!“ 39
KACÍŘ. I.
ZÁVĚT.
„ – – A tak, mistře Martine, bratře v Kristu nejdražší, buď pamětliv, od tvého že mládí sloužit Kristu jsem tě učil ze vší duše své. Víš, že lakotu a nepořádný život kněžský zatracoval jsem, začež pronásledování trpím z Boží milosti; neb potupit mne chtí, na smrt odsoudit, a pro kacířství, krajané zvlášť mí. Však nebojím se zahanben být pro Kristovo jméno. Srdečně tě prosím, nebaž po statcích! Budeš-li však přece plebánem, pak ať čest jen Boží, spása duší, práce tebou vládne, ne však pýcha, ne však polností a prasat majetek. Slyš, můj milý: Plebánem-li budeš, 40 dbej, bys mladou kuchařku si nebral, abys příbytek víc nevzdělával než svou duši. Napomínám tebe, vyhýbej se společnostem ženským! Bdělý buď, když posloucháš jich zpověď, by jich pokrytectvím nepodved tě satanáš; neb praví Augustin: Nevěř pobožnosti; čím je pobožnější, tím je bujnější a chtivější. Vzdělávej jen statek duchovní, k chudým nakloněn a ponížen jsa. Neprojídej, probůh, statků v hodech! Prosím tebe snažně, upusť také od krásných a nadbytečných šatů, aby Pán tě nepokáral těžce, jakož jistě pokárá mne kdysi, že jsem míval je, dav raniti se proti Bohu svému duchem pýchy. Pro milosrdenství Kristovo prosím tebe, jen mne nenásleduj v lehké mysli, kterou’s na mně spatřil. Vyřiď pozdrav všechněm našim věrným! V Praze snad mne už víc neuzříte. Nelekejte se, když zvíte, že jsem na smrt odsouzen, než neoblomni stůjte v pravdě, bez strachu a viklání, v pravdě, kterou Bůh vám poznati dal 41 skrze věrné kazatele svoje a skrz mne též, nestatečného! Martinku můj, kdybys na památku chtěl si nechat šedivou mou sukni, vezmi si ji; ale ty se štítíš barvy té, nuž dáš ji, komu uznáš. Sukni bílou dej však plebánovi. Žáku Jiříkovi kopu grošů dej, že mi sloužíval tak rád a věrně. Zdráv buď v Kristu se všemi, kdož zákona ostříhají jeho, silni, čisti, bez poskvrny přebývajíc’ v pravdě!“ V síni bílé, těžce klenuté svíce klidně hořela – jí bledá tvář Mistrova se ještě bledší zdála. Duch však silnější z ní hořel, hořel nad plápol té svíce, klidněj plál, nestravuje jí, jak žár tu svíci, ale život nový, slavnostnější vyvolávaje v ní, život věčný. A list zapečetiv, pevnou rukou připsal nadpis, slyše hruď svou tlouci: „Prosím, neotvírej listu toho, leč ač dovíš-li se, že jsem mrtev.“ 42 II.
HLAS ZEMĚ.
A jásá zem v své dumné nádheře po ránu mhlivém, dlouhém zášeře, stem barev jásá, symfonií tónů ne jarně hýřivých, než klidně zladěných, ne krevně vzkypělých, než moudře tlumených, z nichž proniká ti tajený vzdech stonů a v nichž bouř srdce, burné jeho plamy už tiše chví se, chví jen vzpomínkami. Svou zlatou svatbu věru ve zlatě to slaví zem a v samém brokátě, se smavě rdíc, však místo důlků vrásky; i ženich blankyt modroučký vzal šat, ten sváteční, však z šatu vane chlad, a jak tak myslí na jaro jich lásky, on shlíží k ženě matce, žár jsa samý, ne ohněm tvůrčím, než jen vzpomínkami. Jim od těch vzpomínek se jasní zrak a je tak čistý, pluje-li kde mrak, že jenom ještě zvýší jejich jas vzhled oddaný, v němž klid a štěstí pije 43 dvé duší navzájem; jim věnec vije věk podzimní, tož z aster chladných krás, a oni berou je a s pousmáním, neb po životě plném smrt jim bude zdáním. Po žití plném – když jsi sebe vtělil ať v živý tvar, svůj odlesk, obsah krátký, ať v myšlenku, v niž vdechl jsi a zcelil svůj vlastní svět, byť v skále trčel klínem a nebe nad sebou měl jen jak pod komínem, přec tvůj to svět; klid cítíš v duši sladký, když tvůrcem byl jsi, obraz svého Boha, byť malým, jen když smělým, jak jen moha. Tys žil! – – Co obsahu je v tomto vědomí, co zralé síly v něm a zralé krásy! Tak země dumá v klidu svědomí, tak dumá vůní podzimu. Sad, pole, háj tou dumou provívá. V ten druhý máj šat samé zlato, purpur obléká si, v tak heroickém sebezapírání se chystajíc na slavné umírání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 44 Řada jezdců podzimním tím krajem zvolna kluše. Jeli dlouhým hájem, řada zadní z něho vyjíždí. Mezi nimi vůz drkotá malý, černý háv v něm osoby dvě halí. Z dálky řek bys: „Průvod hlemýždí!“, kdyby neplál neuhasný, vítězný v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný. Mhlivé ráno bylo, když se zvedli; jedni na kůň, do vozu pak sedli Mistr Jan a přítel Kardinál. S bohem dali hradní čeledi, s bohem zemi, již mrak zakrýval, s bohem věrným i co nevědí, co jich srdce činí. S bohem! S bohem! Hruď se semkla, blýsklo v oku mnohém. Jeli dlouho pustým ouvozem zamlklí jak zamhlená ta zem. Ale srdce tloukla vzdorně, směle, a jak v mlze krása země celé, jejích strání plesné zbarvení, tajila se i v tom mlčení síla jejich duší veškera, hrdinnosti květ a nádhera. 45 „Na soud jedem, na veliké stání,“ mluví pevné jejich přemítání, „proti všemu světu hrstka malá. Chceme, nad vládou by Antikrista zvítězila Boží pravda čistá, nechať Betlémem co světu dala, pod sobeckou kádí skryto není, než ať k výši šlehá ve plameni.“ Pevně sedí hlavy. Mužná víra, víra v sebe z vlídných očí zírá, z očí, v kterých hlubina je blesků, schopná bouře. Jenom chvílemi sem tam hlava mírně ku zemi nachýlí se jak pod tíží stesku, jak by pochybnosti vedraly se v ni jako na topol tam černí havrani. Tiše, tiše, šelestivě tiše na háj, pole, k zaorané líše déšť se snáší, šeptem šumící. „Slyšet hlas – hlas církve kvílící: Barva setřena a zlato ztemněno. Ohněm lásky, ctnostmi zleštěno kněžství druhdy bylo jako zlato, ale nyní ztmavělo až v bláto.“ 46 Hlasitě dí Mistr v hněvném žalu k mlčícímu druhu Kardinálu. Ten však zasmušen jak v mlze les. Drkotá jen vůz, kůň zafrkal, bez ohlasu zvuk tu zamlkal. Zmlk i Mistr; v jasnou dál se nes. Jednotvárně šelestivě padá syrý déšť v ta šedošedá lada. Po tři dni tak jeli zpola němi, zahloubáni jeli rodnou zemí, zasmutnělou zemí, zamlklou. Hovor se jim hned už na rtech trhal, jako slunný svit, jenž v zem se vrhal, hasnul dřív, než prodrat moh se mhlou. Každý, hněvně nesa výtku z haeresí, na soudě už stál, zda pravda zvítězí. Čtvrtý den, když z noclehu se brali, volněj’ dýchli. Promodrávajícím nebem obláčci se bílí hnali, veselí, jak s proudy by si hráli slunečními, co se na zem drali, jako děti s křikem hlaholícím s potůčky si hrají, které k zábavě lijavec jim nechal po své záplavě. 47 Víc a víc se nebe modralo, víc a víc se slunce prodralo mráčky řídnoucími, jak by v nich po tesknotě dlouhé, starosti v náhlé a tím čistší radosti došumíval lehce volný smích, hruď jenž zlehčuje a hlavu zjasňuje a vše vůkol zlatí a vše smiřuje. A jak slunce doteklo se země, země prohledla. A úsměv něžný, hluboký a tichý, jejž tak jemně matky znají jen, ty pravé kněžny, vznes se k nebi, jako by chtěl říci: „Potěšme se, dokud jiskra v líci, než nás uspí sen svým věčným šepotem! Žili jsme, a žili plným životem.“ Cesta stoupala, a podél ní stráně snímaly své zastření, a už svítí, planou, rudě hoří koruny jich stromů v ryzím zlatě, tam ty v zlatě, ty zas ve šarlatě, jak by náhle ze stříbrných moří na bronzových kmenech vyrůstala výš zlatolistých větví pohádková říš. 48 Koně jdou jen krokem. Čím dál šíře kraj se zvedá z mlhy, jasem hýře zelenavým, zrudlým, žluťoučkým, z něhož vzdorně černají se kmeny ramenatých dubů, staré kleny, a tam břízy s tělem běloučkým rozběhly se strání, vesnické ty krásky, naše pružné, štíhlé, snivé Zlatovlásky. Sem tam řeřáby dál zaplály s výskavými svými korály; tu se smrk tměl, naše cypřiš slavnáslavná, a tam výše, skvíc se od zlata, o samotě lípa košatá stála nad krajem tak starodávná. Pod ní zem sám list a zlaté hromádky, babiččin to smích i vzdech i pohádky. Hledí Mistr jako ve snění na to divůplné zjevení, hledí hloub a hloub v tu nádheru. V duši jeho odráží se v lesku div ten celý i s tou notou stesku hluboko jak v horském jezeru. Cítí krásu tu, co síly vane z ní; slyší, hlasové jak šepcou vítězní: 49 „Plným žitím žila jsem, teď zmírám. Zmírám vědouc, aniž slzy stírám. Zlatem čistým vzpomínky mé hoří. Silných zárodků mých, kam jen zřím, roste, roste s prudkým prahnutím, roste žitím mým. Ať v popel zhoří tělo mé, já žiju dál; jeť věčný duch, nezničitelný a věčný jest; v něm Bůh.“ Svítí zem a plane, hoří v zlatě, u vznešeném skví se majestátě. Vidí Mistr slavnostně ji plát. Cítí, cítí v srdci bouřný ruch, jak vši sílu sbírá jeho duch, svoji pokoru i majestát. „Umři!.... Umři!...“ vnímá hlas – kol vše se skví. „V smrti tvé jest život, pravda, vítězství!“ Bouřně tluče srdce. Všecky síly v ráz v něm v jednotu se soustředily, duch je svedl v ni a svázal v klid, duch, jenž jasně vystupoval z těla, jak ta země ze mhly k jasu spěla, a ten duch mu jal se hovořit: „Umři!... Umři!... Hleď, jak v smrti vše se skví! V smrti tvé jest život, pravda, vítězství!“ 50 Vrchol blíží se. Vše v průvodě bezděky se cítí v obrodě, jak jim hruď se zveselila všem. Čilej’ podkovy též zabřinkaly, „Á – –!“ už přední na vrchole stáli. Vyjasněnu vidí zářit zem, samý pahorek a chlum a pod ním ves s pruhy polí, luk a v zadu pestrý les. Za pahorky vlny hor se dmou zmodralé, se strání zelenou, s žlutým leskem javorů a buků, před nimiž se vyšvihuje dřín, ční smrk ponurý jak živý stín. Vše jak zakleto je, beze zvuku. Z mhlivých údolí tam v blankyt modravý v těžké chmuře pnou se vrchy Šumavy. Zvuk tu přerval kouzelné to ticho dobrodušný, teplý, srdečný, že všem do tváře vlít úsměv bezděčnýbezděčný, a co v předu stáli, vzkřikli: „„Ticho!““„Ticho!“ – – „Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí, „Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí – pasák dudáček to zvolna s ovcemi dolů strání jde a s melodiemi. 51 Zticha hrne se to stádo věrné, mezi bílými též sem tam ovce černé, hrnou se jak vlnky, trávu škubají, jak by ubíraly se kams potají. „Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí, „Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí – pasák dudáček to zvolna s ovcemi dolů strání jde a s melodiemi. „Krásná země!“ pan Jan z Chlumu dí. „Krásná jako pravá země boží!“ Petr dí a údiv ten se množí, jak se každý vůkol zahledí. „Zastavme se! Slyšte, zastavme se!“ Petr dí a mladá hruď se třese jemu vzrušením a tvář mu hoří, jak zří na Mistra a zas se v obraz noří. „Zastavme se!“ souhlasí pan Jan. „Myslím, dobře je tu věru býti; –,Jsme tu ještě doma!’ každý cítí – udělejme sobě tady stan!“ Zastavili všichni. Ve spěchu s koní seskakují k oddechu, by tu, doma ještě, sedli v družině před obrazem božským k slední hostině. 52 Sestoup Mistr též, a usedli na svah u cesty a pojedli. „Krásná země!“ znovu dí pan Jan, vyjadřuje, čím všem oči plály a čím prsa dýchati se zdály, neb v tu chvíli čist byl nebes stan a zem hořela jen v jasném plápole, v roklích jen se tiskly mhly a v údole. „Pravda, pane Jene, krásná země! Však v té zemi také silné plémě, silné duchem, pravdou chtěl jsem mít; plémě ohněm svatým zahořelé, vždycky hotové a vždycky smělé v čin i slovo pečeť pravdy vrýt. Pro čest boží, církve, pro čest země té pracoval jsem s vámi s láskou dítěte. V srdce mé však namířili ránu ti, kdož žitím protiví se Pánu. Jeremiáš vzplakal nad tou zemí: „Od,Od nejmenších do nejvyšších všeci za lakomstvím jdou a křivou věcí; ba i prorok se kněžími všemi faleš provodí.“provodí.‘ Zda divna jejich zlost, když jsme odkrývali jejich nepravost? 53 Co nám divno, sluhy Antikrista zříme-li dnes horší vrahů Krista, lstivější a ukrutnější též? A že v sluhy boží jako supi vrhají se, haní je a tupí, zlobně podvrhujíce jim lež? Že jim zlořečí, je v klatbu dávají, že je vězní, vraždí?... Zda tím vyhrají? „Svět-li,Svět-li nenávidí vás – Pán děl – vězte, mne dřív v nenávisti měl.“měl.‘ Pomluvili krále, království. Král-li dobrý, z lidu aspoň někteří, co nám do pomluv? Kdo uvěří? Štít-li svědomí se klidně skví, nerozežrán rezem křivd a msty a lží, co nám zloba světská, klatba papeží? „Aj,Aj, ven ze škol vypovědí vás, ba i usmrtí z vás, věříce, že tím Bohu slouží velice, a budete v záští dlouhý čas pro mé jméno všem; a mnohý z hodných vydán bude od rodičů rodných.“rodných.‘ Tak děl Pán. Však vítězí, kdo pro něj mřel, což jest víc, než Stanislav a Páleč mněl. 54 Neučil jsem skrytě, než tvář v tváři, kde se nejvíc mistři, bakaláři, kněží, páni, vojíni a lid v zástup scházejí. A s prosbou vřelou celý svět a českou zemi celou vyzval jsem, by přišli usvědčit na ten sbor mne z kacířství; však srdce věří, že se nad pravdou tam Páně nezašeří. Ale je-li k dobru smrt má nutna, třeba hrozná byla, přeukrutná, podstoupím ji bez strachu a rád. Protož, milí bratři, proste snažně, aby Bůh mi nedal státi vlažně, ale setrvání ráčil dát a s ním sílu klidu, ducha vzpružení, aby ostříhal mne od poskvrnění.“ Před obrazem božským takto děl Mistr vznícený a k bratřím zřel bez hnutí tu od pohnutí sedícím, any oči oddaností plály a v nich jiskry jako meče stály, v druhý obraz božský hledícím, když tu hořel neuhasný, vítězný v drobném tvaru lidském duch tak bezmezný. 55 Jenom větřík zašelestil v listí a dva obláčci kams pluli čistí. A jen srdce tloukla v tiši té tlukem novým, o lepším co světě, o vonnějším čistších srdcí květě napovídal tuchy hlasité. Byly duše jich v tu chvíli dojaty, jak když na adventní chodí roráty. Tma je dosud, cesty zaváty, ale v nebi hvězdy rozžaty svítí na cestu i do duše ve svaté a sladké předtuše. Takým pohledem k nim Mistr hledí, plným sladké rajské nápovědi. Země zlatem ode chlumu k chlumu, od hor k horám plála... Promluvil pan z Chlumu: „Mistře Jene, jestli jaká vina tebe svírá, pochybnost snad stinná, neostýchej se vzít poučení; svědomí však dí-li, že jí není, neubližuj mu, ať svět tě haní, než stůj neoblomný do skonání! Nelži před Bohem v své řeči obranné, stůj spíš do smrti až v pravdě poznané!“ 56 Kde kdo, sedě dosud s klidem skal, sebou trh a Petr zaplakal. Byl z nich nejmladší a oddaně za Mistrem šel. Ruky Chlumovy Mistr dotknul se a propoví: „Tak i buď! Ne tělu k ochraně! Za jedinou hus pravda v nevoli pošle, věřte, do Čech orly, sokoly.“ Všichni se tu v prudkost rozmluvili, všem se ruce v důraz rozkátily, všichni rozhorlením se země vyskočili, kol Mistra se tísní, domlouvají, svědčí, hánce plísní, rozkřikují se: „„Ne„Ne, ne, ne! Daremně nesmíš umřít nám! Radš pravdě celé žít!““žít!“ Dí jim Mistr: „Chcete proud snad zastavit? Nechať běží svět, jak jemu Bůh běžet dá a dovolí! Čí duch smrti bojí se, ten ztrácí už radost života. Blahoslavený muž, který všecka pokušení snáší! Zkušen vezme korunu on dražší, věnec života, jejž těm zaslíbil Pán, kdož ho milují... Však jeďme dál! Čas dán.“ 57 „Jeďme, jeďme!“ volá též pan z Chlumu. Rozjeli se hlučně, zatrpklí, až pak cestou všichni zamlkli, jak by přidružil se k jejich tlumu ten, jejž sobě v srdci nepřáli, jenž však neodvratný byl. A klusali, pravdy rytíři, jak smutku zajatci, jak ten, kdo jde od svých, zpět se obrací. „Durlidáj!... Durlidáj!...“ to vřele zní a vrčí, „Durlidáj!... Durlidáj!...“ stráň naslouchá a mlčí – pasák dudáček to zvolna s ovcemi dolů strání jde a s melodiemi. Neslyší však jezdci jeho dud, vidí jen tu lež a jen ten blud, který kalí zdroj a otravuje květ; jedou potřít jej, byť proti nim stál svět. Ve vzdorném a mračném mlčení, v něž jim mysl bolest promění, jeli dlouho, dlouho pospolu, podobni jsouc’ tomu údolu, v nějž teď spouštěli se pozvolně. Ze mhly, v níž byl vězněn nevolně, údol prosvítal, jak z pochyb jistota, v úsměv prosvítal, v němž síla života. 58
TROCNOVSKÉ ŽNĚ.
Po sedm již neděl nebe v žárném tichu hledí jako ocel, bez hněvu a smíchu. Bodá jako ocel, a ty rány pálí. „Vody!“ lká – jak voj, jenž raněn vsí se valí – vyschlý potok, louky zrudlé jako lišky. Strnule však, nehnut blankyt hledí s výšky. Na Trocnovsku žně, a z rána ani rosy; z lesní studánky až plný džbán hoch nosí. Vyschly písně, němo v hrdle, němo v láně, ruka ženců pot jen stírá se mdlé skráně. „Ale, probůh!“ stará Háta zvedla hlavu; „naše hospodyňka jde k nám – a v tom stavu!“ – „Jdi jí vstříc, jdi honem!“ žena volá strohá; „v takém stavu, rci, ať nepokouší Boha!“ 59 „Hospodyňko milá, co tu mezi náma? Rozpomeň se přece, že nechodíš sama! Na mále dnů tvojich, krok tvůj je už vratký; dej ti Bůh, ať šťastně donosíš plod sladký! Pro tebe však není žár ten, uvěř tomu, uvěř staré mámě! Dovedu tě domů.“ „Nech, má dobrá, nech mne! Dost jsem silna, Háto! Víš, tak ráda žně mám – aspoň zírat na to.“ „Nuž, drahoušku, sedni, oddechu přej tílku, a pak domů vrať se – Bůh dej šťastnou chvilku!“ Usedly. Jal spánek záhy hospodyni, spánek lehký. Háta zástěrou jí stíní. Rozhlíží se věrná: zšedivěl svět celý a tam níž kraj nebe žlutohnědý, ztmělý. A výš nad něj vyplul jako skvrna mráček a on pluje, pluje jak pták bouřliváček. „Hospodyňko, slyšíš? Čas je, abys vstala!“ – „No, hleď, ani věru nevím, že jsem spala.“ „Zdravě spalas. Ale pohleď, jak se šerá! Hleď, bys pěkně doma byla do večera! 60 Žene se k nám bouřka – ať tě nepoleká! Také země celá požehnání čeká.“ Bělá se zeď v dálce Trocnovského dvora, v modru zašedlém se za ním chmuří hora. Chvátá hospodyně, ale krok je vratký; cítí, jak se hýbá v životě plod sladký. Těžká je to chůze, a už po strništi chladný vítr přelít, jako biče sviští. Tmí se. Mrak jak hora, vichr pod ním hvízdá, a oba se valí jak pekelná jízda. Hrom zaduněl v zadu. Velké kapky stříkly. Nad polem se ptáci zamihli a tíkli. Chvátá hospodyně – a ten vichr duje; vidí, mandele už vztekle rozhazuje. Černo kolem. „Bože, kde tvá, kde tvá skrýše? Ach, tam dub ten starý!“ volá, sotva dýše. Stojí dub tam starý, mezník starý, vzdorný; šustí to v něm, hučí, on ční nepokorný. Blesk a rána – zem se v nitru zaklátila. Vzdech pod dubem těžký – žena porodila. 61 Srší blesky, srší hlásných ohňů kříže, a nebesa mračná zbavují se tíže. Leje, hučí, tleská svobodna a bláha na vyprahlou zemi nebeská ta vláha. A lijavec živný s těmi hromy, blesky slívají se ve hlas jak Sinajské desky: „Povstaň obrozena!“ hřmí to na zem, matku; „vstaň, náš reku!“ hřmí to novorozeňátku. „Do vínku ti kladem všecky síly svoje, vzduch bys čistil zemi, za pravdu vždy stoje. Vstaň, náš reku rodný! Živ se silou naší, která tvoří, rostí, ale také straší!“ 62
30. NOVEMBRIS MDCXXXI. „Isti sunt sancti...“
Na Mostecké věži první sníh už leží a je tak běloučký, a nad ním modroučký pne se blankyt svěží. Pokryl celou stříšku i kdejakou vížku; pokryl římsy, vlysy i ty sochy čísi po hlavách a bříšku. Pokryl všecky rysy i ty lebky lysy, co tam deset roků, deset dlouhých roků v dešti, prachu visí. 63 V strany světa čtyři visí na pranýři v postrach celým světem velkým, malým dětem, že byli kacíři. Změnily se časy – Prahu vzali Sasi, a vyhnanci v stará, jako ptáci z jara, hnízda svá se hlásí. Neděle je svěží. Pod Mosteckou věží ne Vltava šumí, a to pláč se tlumí – žalmy slyšet stěží. A co zem je zemí, sadařů těch není, by česali plodů tak vzácného rodu, jak dnes syn, vnuk němý. Jenom v jednom sadě u vzácnější vnadě úrodu jsou brali, matce matek dali – na Golgotském sadě. 64 V ubrus bílý, hebký snášejí ty lebky, hledící tak přísně, jak když pěly písně, jdouce pod meč křepký. Když je zulíbali, v slzách umýt dali, v úkrytu je složí; jenom oko Boží patří na ně z dáli. A jen hvězdy Boží, kde syn lebky složí, svítí na to místo tak přejasně čistočisto, místo meče, hloží. 65
NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU.
Na Staroměstském rynku je v levo radnice, ta stará radnice, ach, vetchá velice. Kdys šli jsme tam jak na své týmě a volili svobodně, přímě – bez meče, přeslice. Na Staroměstském rynku je v pravo starý Týn, velebný starý Týn, ta slavná Boží síň. Kdys kalich mu záříval v štítě, duch Husův v něm plápolal svítě, jím mluvil Hospodin. Na Staroměstském rynku je vprostřed štíhlý sloup, ten Marianský sloup, našeho pádu hloub. 66 Lid denně se u něho modlí – – Ó, poražen kacíř ten podlý, ten český vřed a roup! Na Staroměstském rynku na starém orloji,orloji se denně vyrojí sbor apoštolový. Mně vždycky tak smutni se zdají; mně zdá se, že vyčítají i s tím „kikirikí!“„kikirikí!“. Na Staroměstském rynku zřím z dlažby kamenné i za bílého dne plát stopy hrdinné. Tak krvavě planou mi prudce, svou otázkou řežou mi srdce: „Kde tvé jsou stopy, kde?“ 67
LIST CIZINČIN. (LADY MARY WORTLEY MONTAGUE.)
„Hraběnce – –
V Praze dne 17. listopadu 1716.
„MáMá drahá sestra, doufám, nepotřebuje nijakých nových důkazů mé upřímné k ní náklonnosti; jsem však jista, podám-li, že nemohla bych Tobě podat silnějších, než píšu-li Ti zrovna v tuto chvíli, po krušné cestě třídenní, to jest tří dní a nocí, vozem poštovským. Království Českéčeské jesti nejzpustlejší z všech, co jich viděla jsem v Německu. Vesnice tak jsou vychudlé a hospody tak přebídné, že čistá sláma a voda jsou požehnáním, s nímž se všude nesetkáš. ... Radš zvolila jsem cestovati celou noc, přes všecek mráz a zimu, zabalena 68 jsouc do svých kožichů, než abych do jizeb šla sprostých, naplněných směsí všech druhů špatných zápachů. To město, z něhož Tobě píšu, královským kdys sídlem českých králů bývalo a dosavad je hlavním městem království. Jsou ještě sem tam zbytky bývalého lesku, vždyť bylo z nejbohatších měst přec v Německu, však většinou tu staré domy jsou a obydleny po řídku, což velice je zlaciňuje. Ta část šlechty, které nestačí na nákladný život ve Vídni, radš sídlí zde, kde schůzky mívají, hudbu neb jiné zábavy (krom dvorních ovšem), vše v mírném rozměru... Už navštívily též mne mnohé z nejpřednějších šlechtičen, jichž příbuzné znám z Vídně. Šatí se dle mody, na způsob, jak v Exeteru lid napodobuje rád modu londýnskou; to jest, jich napodoba výstřednější jest než originál – – Neopomenu Tobě psát zas z Drážďan a Lipska, neb dbám úzkostněji ukojit Tvou zvědavost než pohověti svému oddechu. Tvá etc.“ *
69 Zamyslil, zamyslil jsem se nad listem, jejž lehounko tak, madam, napsala jste, jak mimo zrcadlo jdouc, na návštěvu, byste si klobouk upravila lehkým dotekem; mne kladivem však tluče po hlavě. Několik pohledů, a situace tak živá je, že starý diplomat by rád se pochlubil tou momentkou, ač slova volíte k svým postřehům, jak byla by to vaše rukavička měkká; mně hruď však sevřela až do krve. Zřím klenbu zřícenou a sloupy zbořené, zasutý sad a nivy slibných rozvojů, v nich chytré lišky z doupat vylézat, a mezi tím jen pavučiny, vrány a netopýry zřím a nad vším černou noc. Však černější té noci stín je černý toho, jenž nehodně nes jméno Ježíšovo. Noc vlčí... „Mrskati je budeš prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je!“ předPřed Ferdinandem, nenadálým vítězem, ve chrámě vídeňském tak kázal Sabinus, ten dobrý kapucín a věrný apoštol, když padlých všecku krev už Bílá Hora vssála. A v prsa bijíce se, an kouř z kadidla chrám plnil vůní, šepotali hlasně: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa –“ a uposlechli rady apoštolovy. 70 Ó, ještě dnes, madam, prut ten železný my cítíme; až dosud hlava uhýbavá jest a sedí nepevně, ač rány zavřely se v ní. Je zastrašena, zakřiknuta ještě. Neb ty, co pevny byly, nepoddajny, ty padly pod mečem neb vyhasly kdes v cizině, jí vštípivše svůj vzdor. Však neroztříštili té nádoby, jak chtěli. Hrnčířská nebyla. Ji rozbili sic a obsah bohatý z ní vydrancovali, však moci neměli, by krutě udupali ten tajeplný srůst, jímž části rozbité se zvolna spojovaly v nový živý tvar. Už stojí nádoba ta živá zas, byť kusá, a čím dál víc se plní novým obsahem. Jen ještě zvuk v ní není kovový jak dřív, to jest, v ní pukliny se sem tam ještě tají a dosud nezacelily se, nesrostly. A proto na zmar jde jí tolik obsahu. Ach, kterak smála jste se modě našich dam, těch urozených! „Není lehko vypsati, jak divné dělají ze sebe figury. Neb mezi sukní a úpravou hlavy tak příliš osoba se ztrácí,“ píšete, „že mají věru zrovna tolik příčiny si napsat na záda ,Totoť jest žena‘ 71 pro správnou informaci pocestných, jak leckde malíř štítů měl by napsati ,Totoť jest medvěd’...“ Ó, madam, my sami dosud musíme se smát, teď ještě, po dvou téměř stoletích, však smíchem na štěstí už zdravým, Vaším, co divných figur u nás vyrůstá a na nich návěsků a nálepků z tak různých cizích mod a slohů pochybných – na místo pečeti, již duše světová těm vtiskuje, kdo po celosti prahnou – že zpod té strakatiny masopustní tak těžko vlastní dušičku v nich vyhrabeš – to jest, ten originál, jejž jste hledala, jsouc dcerou sebevědomého národa – ba často není jí tam, není, není, a jest jen loutka cize vystrojená, a jest jen mannequin s nalepeným peřím, a jest jen Exeter, bezhrdý Exeter, směs malých vkusů, velkých póz, otrocká závislost ubohých duší, hledících vykrouceně na sebe sub specie aeternitatis jepičí. Buď mír a pokoj prachu Vašemu! Ó, jaká radost, žárná tvůrčí radost, 72 jak odkládám Váš list, tak přesmutný, se dere klokotem mou bytostí, že nezmořil nás onen Upír černý, že nevykácen zcela kořen svobody, než že on přec jen v zemi naší tkví a směle vyráží a sílí, sílí neumořitelný! 73
PŘED REVOLUCÍ. R. 1837.
Před sněmovnou starou v Praze na hradě chodí opice a v plné parádě. Bílé punčochy a na střevících přesky, fráček premovaný, na něm erby, blesky v stuze vyšívané jdou až pod nohy, se třepením zlatým klobouk dvojrohý. Zlatá v ruce hůl jí kavalírsky trčí – kočár za kočárem do sněmovny hrčí. Sjíždějí se slavně čeští stavové, na smrt pobouřeni v hloub až duše své. Hněvem, prudkou řečí každý jen se duje, a opice u vrat pyšně salutuje. „Fi, fi! Jaká drzost!“ bouří stavů sněm. „Nás, nás pohaněti takým dekretem! Co pak tak jsme klesli, tak se stali bídni, že se zahrávat chce s námi bujné Vídni? My, stavové čeští, starodávný rod, u svých kalhot bílých, jářku, u kalhot máme nosit porty – stydno je to říci – 74 jak je v šesté třídě nosí úředníci? Porty stříbrné jen a tak úzké příště jak nějaký písař, písař z Trudoviště?“ A sněm tleská, bouří, bouří na hradě – – U vrat opice a v plné parádě. Před sněmovnou starou na Dunaji v Pešti leží klidně levlev, ať za slunce i v dešti. Leží, podřimuje, týden jako v týdni, ob čas nedůvěřiv mrskne okem k Vídni. Jen se přibliž k němu cizí noha, ruka, lev se zvedne, zařve, ohonem v prach tluka. Těžká pokladna tam ve sněmovně leží, – národa v ní práva – a tu lev ten střeží. A sluníčko sobě na bříšku hrá palci: „Ó, vy rebelantští čeští páni Franci!“ * Nemám tohle z prstu, milý čtenáři. To ni fantasii hned se nezdaří. Věř až do puntíka, věř až na vousek; vždyť mi diktoval to sám pan Kalousek. Je to hodně vzadu, nevím už tu hlavu, najdeš to však jistě v „Českém státním právu.“právu“. 75
Ó, HRADY NAŠE TVRDÉ!
Ó, hrady naše tvrdé, co divu, že se řítíte neb v ssutinách už ležíte? Vy od křivd velikých jste chřadly a od kleteb, jež na vás padly. Ó, zámky naše hrdé, ký div, že v síních vašich straší a páni vaši že jsou plaší? To hrůza dějin našich v nich se tmí a přízrak chodí zlého svědomí. 76
ANTIGONA.
Pokropil už farář rakev, „Miserere!“ odpěl sbor. Němou Prahou mlčky kráčí tichý funus, černý flór. Bez bubnů a bez muziky, nejdou ani prapory; ve vzduchu jen větry kvílí, truchlé vedou hovory. To tam pláče Meluzina, usedavě naříká, Meluzina – česká duše, i v svém bolu veliká. „Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ! Provázíme reka muže v svobodnější, lepší svět. 77 S pochodní on uváděl k vám Volnost, nebes nevěstu; převeselým plamenem vám svítil směle na cestu. Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ! Provázíme reka muže v svobodnější, lepší svět.“ Není květů, není růží, zakázali každý květ. Byla by to demonstrace, a té bál se vyšší svět. Zamlkle se průvod béře, všude klid a pořádek; jenom sem tam dva si šeptnou: „Mezi námi – byl to rek!“ „Na pravém měl místě srdce“ – mrkl druhý statečně; „taky jsem si leccos opsal“ – dodal skoro válečně. A ty větry nad průvodem vanou jako orlů let: „Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ!“ 78 Na rekově rakvi svítí, svítí věnec jediný, Antigona dobrá svila z růží jej a trniny. Nevolníka úředníka žena chudá, nadšená, vězení ho za to čeká, ji zas hlad co odměna. Ale co jí hlad a žalář, o hladě když vězněn cit? Dala volnost srdci svému, by šlo směle promluvit za rekovu lásku všecku, za čin jeho blýskavý; za ten zástup nevidomý, duchem, srdcem churavý. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Tam na Volšanech v koutku hrud chladných duní val, a nad Prahou se smráká: „Hodná Praho, spi jen dál!“ 79
ULICÍ JDU OSAMĚLOU...
Ulicí jdu osamělou. Filosofii svou celou do pevných si vážu desk, by tam vniknout nemoh stesk. Rysuju si v klidném jasu mužnou mysl, mužnou krásu, celého ach, člověka, sudby jenž se neleká. Jde to ztěžka, jde to zvolna, je to práce nad vše bolná; rázem vše se drobí z desk, a zbývá ti jenom stesk. Je tu třeba odříkání, je tu třeba přemáhání, je tu třeba, čeho, víš, ze škol, z knih se nedovíš. 80 Hlas mi hřmí: Jen chutě znova! Neříkáš přec slova, slova? Či snad vaše slovo již ztratilo svůj zvuk a tíž? Či snad v zemi pravdy ryzí – o čemž známost vám už mizí – nemáte už odvahy křesat z sebe povahy? Či už pálíte jen svíčky pro své drobné osobičky, byste ztloustli líp a snáz, akrobati dutých fráz? „„Spi„Spi, Havlíčku, v svém hrobečku –““–“ slyším náhle, jak by v kolíbečku máť hýčkala dcerku svou, táhlou píseň sborovou. Ó, to tempo! A ten důraz! Toť už v povaze je úraz. Ke kováři dejte ji, ať ji trochu zakalí! Dejte pod lis srdce, hlavu, věřte, věřte na nápravu; voda z nich se vytlačí, a co zbude, dostačí. 81 Dejte pod lis verš i prózu, věřte v tuto diagnozu; voda z nich se vyleje, čistá píseň zapěje: „Vstaň, Havlíčku, z hrobu šera! Vstaň, náš reku, chop se, chop se péra, toho svého palcátu! Vládls jím jak tatík Žižka, vycítils hned, kde je vlk, kde liška a kde hruď je poctivá. Tvoje péro – jenerálem, verbovalo zázračně a valem celý národ v armádu. Nebyla to tvoje vina, ale je to vina jiná, jiná, že armáda ještě spí. Tvoje srdce – křišťál granát a Tvůj rozum – osvícený magnát, nezávislý, svůj a svůj. Rytíř pravdy, lež na mušce, nesnížil ses ku prodejné služce, bez poskvrny tvůj je štít. 82 Srdcem čistý, okem jistý potíral jsi všecky Antikristy, černé, modré i žluté. Hřebelcovals všecky cápky, bohabojné naše tichošlápky, drobné, smavé, krčivé. Různils víno ode slívek, čistils směle vlastenecký chlívek, Svobodě jsi stavěl chrám. Křišťálem byls, který hoří, jak máť příroda jej tvoří, div ten mezi kamením. Tvého péra, Tvého srdce, Tvého vtipu, Tvého šípu, brdce jako soli třeba nám. Vstaň, Havlíčku, z hrobu šera! Vstaň, náš reku, chop se, chop se péra, vstaň, náš jasný rytíři!“ 83
Z ROL, KTERÉ BOHATÝŘI ZORALI.
Z rol, které bohatýři zorali, z rol, které bohatýři zasili, nevzešel dosud bohatýrský rod. Spí dosud símě, klíčí – klíčí-li? – je třeba let, než první vydá plod. A zatím plevel bují o překot. V té dobré půdě dobře se mu daří; kam pozříš, kokotice hospodaří, jsouc opentlena na útěchu všem červenobílou stuhou se střapcem. 84
ZAVÍRÁM DVÉŘE...
Zavírám dvéře k ráji samoty, jejž s pracným úsilím, pln trampoty jsem zbudoval si v půdě urputné, tak drsně nepřejné a lakotné. Ne srdce stavělo jej, bohužel, ač plány sdělalo, že krasších zřel bys sotva, sotva v širém světě kdes, by tolik lásky byl kdo do nich vnes. Viděl jsem alpský údol – lavinou byl zanesen a pokryt skalinou; statisíc květů, slibných zárodků, tam ke mně vzdychalo zpod náhrobků. Tenkráte v ráz oživla hodinka – „Dost, dost již toho! Nač ta vzpomínka?“ se podrážděný bouří ve mně hlas. Ba dost – – Čas vzpamatovati se, čas! 85 Víš, že je třeba let, než v lavině se ujme keř a kvítek v skalině.... Zničené plány převzal hrdý duch a stavěl sám, ač v užší půdy pruh. Ba v hodně úzký pruh, však vysoko, skad možno zírat hodně hluboko i v roklin tmu, v jas štítů, dolin smích, an vůkol vzduch pln jisker je a tich. Tam vystavěl si stan, jejž rájem mít si přál, a s rozhledem, jak horský štít jej skýtává. Tam snes vší krásy sklad, jak sám jen moh; však vnes i výšin chlad. A bývají tam hosté věků všech, a nejvzácnější, se mnou při hodech; utírám prach jim, k nohám přisedám, v síň velkých duší jejich nahlédám. A s nimi nemocný tam sedává, řeč bohatýrů žízniv slouchává; to srdce mé, jež nenasyceno – „Dost, dost!“ – – Ba dost, ba dost již řečeno. Zavírám dvéře k ráji samoty, však zavřít nelze. Přes mé klopoty van žití dýchá do samoty mé, jsouť okna má i dvéře nepřiléhavé. 86
DO MÉ SAMOTY...
Do mé samoty dálných fanfar zní břesk, do mé samoty temné dunění zní. Zrak, sluch napínám – ne, ne! Tichý jen lesk našich krajů zřím, jež jak v poledne sní. Slyším doznívat píseň s polí a cest, hovor zapadlých vesnic zaléhat v nich, malý, loudavý život všech našich měst, naší přelehké mysli povrchní smích. Slyším emfasi vůdčích řečí a gest a hned chechtot jejich u plných mis; slyším proroky mluvit – ký to však rys, zrak pln žluči, jich láska mstivá že jest? Vidím chorobou naši vůli se třást, život bezhrdý jako v podnájmu žít, v kultur odpadcích jako mouchy se pást – Bože, proč nechceš do nás bronzu zas vlít? 87 Do mé samoty dálných fanfar zní břesk, do mé samoty temné dunění zní. Nevím, co mne tak svírá úzkost a stesk; nevím, co se tak srdce neklidem chví. Jako před bouří bývá vlaštovek roj, plachá mysl je má – blesk náhle kmit tmou – slyším volati hlas – kdos burcuje v boj: „Stav se do řad a zapal pochodeň svou!“ 88
HLAS VELIKÉ HROBKY.
Severním krajem naším jsem se ubíral. Byl zasněn, bez harfy jak pěvec veliký, hor jeho stráže – bez nápisu pomníky; duch starý odevšad a silný ke mně vál. Byl krásný v dumě své, a každý jeho hrad jak vzpomínal by dob, kdy mohl k činu vstát, a každá víska – kdy má ohně rozžíhat. Ó, slovo, tvůrčí slovo, osvobozující! Myšlenko mužná, spasná, hrdinná, kdy udeří, ach, tvoje hodina, že rozhoří se tebou každá dědina? Byl tich, ach, tich ten kraj, jak v zpomínkách jen dlící. Jen lesů vzdech jak z útrob země zaléhal, jak by tam pod zemí kdos vzdychal zvolna, kdos velký modlil se a říkal slova bolná a z hříchů svých i našich se tam zpovídal – sbor starých pokolení našich v lůně skal. Neb odkuds neviděn hřměl temný hukot burný, řev, třeskot vln se lámajících o břeh spurný. 89 Ač neviděno, slyšet bylo moře. Však srdce vidělo je – blýskající, divoké, cizí, výskající moře, jak převalit se rve k nám po prostoře. Ó, srdce vidělo – a na ty hrady, vísky, ať vstanou, chtělo volat, čas že už je blízký, že trna slyším už, ach, vlny hřímající. Však tich, ach, tich byl kraj, jak v zpomínkách jen dlící. Tu zazněl hlas v tom tichu konejšivý z míry, velkého vyhnance hlas plný pevné víry: „Buď ratolestí vždy on rostoucí, se podle studnic, nad zeď vinoucí! Buď při něm, Pane, požehnání Tvé, a silnější,silnější než předků minulé! Buď pavézou vždy spomožení jeho a mečem břitkým důstojnosti jeho! Buď vůdcem po cestách mu nekonečných až ke končinám pahrbků, ach, věčných! Amen i Amen!“ Tím duchem osvěžen, byť slabých ramen, jsem prudko šeptal v duchu: „Amen i Amen!“ A síla taková se vlila v prsa má, že jak člen rodný stál jsem mezi horama, dech silný cítě v srdci, v čele chmurný vzdor – tak stál jsem tam jak bratr pokojných těch hor. 90
ORLI.
Slyšel jsem orlí hlasy, viděl jsem orlí let; vůkol samý jen štít a ledovců jasy, dole zelený, modravý svět. Letěli k slunci zpříma jak myšlenky synové; v hloubce pod nimi sněžná lavina hřímá, oni nezrychlí perutě své. Synové dálky, výše, obzorů velikých, s klidem královským pluli v světelné říše, tiše šumíce od křídel svých. 91
A PŘIJDE SMÍCH DO NAŠICH NIV.
A přijde smích do našich niv a přijde ples do našich lad; ač nebude naň nikdo zvát, pospíší každý být tam dřív. To bude bleskotu, jásotu, ruchu v slavnostním, zjasnělém, vyhouplém vzduchu; to bude bzukotu, šepotu v trávě od kvítka ke kvítku, co zaslech právě; to bude šumu a ševelu v háji, švitoru, hovoru o mladém Máji: břink, břink! jde k nevěstě s cimbálem, hudci, juch, hej! kol mávají družbové prudcí, juch, hejsa, hejsa, hej! zavíří, zahýří veselý zpěv a rej. Ó, přijde smích do našich niv a přijde ples do našich lad; ach, Bože, náš jen stesk a chlad 92 má němět dál tak zádumčiv jak v poušti skála široká? Tož pošli aspoň proroka v tu suchou poušť, ať káravě se připraví tu k nápravě a slovo nové, otecké zahřímá v plémě sobecké! 93
SLAVÍCI.
Pozdní večer. Právě akáty kvetly, vůní plnily vzduch teplý, třpytivý, světlý. Měsíc svítil. V jeho stříbřitém jase Praha kmitala, ba v bájné vzrůstala kráse. Hučel jez a hučel sílu, ne stony. V řece ostrovy – jak varhan hluboké tóny. S plachým srdcem podél řeky jsem chodil, hučel v něm též jez, dav snů jím třpytný se brodil. Jasní byli, svatí byli to reci – divně na mostě se na mne dívali světci. Zlaté štíty měli, hořící v jase; jeli v rodný kraj se službou zasvětit Kráse. Zlaté štíty měli, hořící rudě; je-lijeli v rodný kraj, kde Volnost vězněna v bludě. 94 Zlaté štíty měli, růžové pásky; jeli v rodný kraj si kvítko utrhnout Lásky. Půlnoc. Doma okna otvírám – znějí sladké tóny mně vstříc – – v Kinské slavíci pějí. Pěli slavně, v slastném jásotu pěli; na sad vysoko v šíř tluk se rozlíval vřelý. Lily v šíř se tluky, v bezmeznou dáli; v tichu nočním se jich vlny zářiti zdály. Ty jak vlny, ty jak sloupoví plály, ohňů sloupoví, v němž obět lásce se pálí. Půlnoc byla; v Kinské slavíci pěli; hvězdy v přestávkách jim potlesk jiskřily smělý. Zalit lunou sad též naslouchal němý, stíny vzdychaly jen v něm, jak táhly se zemí. Naslouchal v mé duši sad také světlý, také v něm právě teď vonné akáty kvetly. Také jím teď dlouhé stíny se chvěly; touha vrhala je, až jak smrky se tměly. 95
PÍSEŇ.
Plno důvěry vyběhlo srdce mé, plno výskotu vyběhlo do světa, nesouc pozdravy světu celému, nesouc úsměvy na potkání všem; však zaraženo, poraněno zvolna couvalo, plaše couvalo, až se ukrylo. Až se schoulilo, jako pod střechou se choulí na římse ptáče za deště, dlouho nemohouc vzpamatovat se, dlouho nemohouc lidí pochopit. A jen chvělo se a jen třáslo se místo písničky, místo jásotu. Když pak zmužnělo a síla narostla, zas se do dálky rozletovalo, ale od země výš než na dostřel. Tam v té volnosti svaté, bezmezné zpívá velikou svou lásku bezmeznou, zpívá nejčistší svoje prozpěvy. 96 Není bez hněvu láska ta bezmezná, nejsou bez mraků čisté ty prozpěvy. Chce, by mraky ty rozrostly se v bouř; chce, by hněv jeho rozžehl se v blesk, aby bouře šla zemí nezdravou, bouře očistná, bouře osvěžná. 97
SEN.
Noc probděv usínám v blízký už den a v půlsnu o růži sním; sním o růži vonný a podivný sen, že trnů sotva v něm zřím, že trnů nevidím – o růži jen sen vonný a podivný sním: Noc k ránu vzrušená, těkavý klid; to noc, kdy rodil se máj. Ni hvězdy se nechtěly rozejít a čekaly veliký taj, ty mlčky, ty v hovoru, samý třpyt, a čekaly veliký taj. A náhle zatichly hovor i sten, neb v dáli se otevřel ráj, a vyplul anděl jasný jak sen, nes růže v pozemský kraj, nes růže v zem, pluje tiše jak sen, a házel je v pozemský kraj. 98 A já, hruď mladá, se v prudký dal let, v let prudký jsem za ním se dal, zrak k němu vtoužený, třesoucí ret, já za růží divě se hnal, skal, roklin nedbaje, za ním jen v let, v let prudký jsem za ním se dal. „Když srdci nebeskou žízeň jsi dal, též napít jemu se dej!“ tluk srdce neklidně bouřit se jal, a nemoh jsem ztišiti jej. „Když srdci nebeskou žízeň jsi dal, též napít jemu se dej!“ A jak ty růže padaly v zem, já ssál jich vůni a dím: „Teď blahem, srdce mé, zadýcháš v zem, zem blahem naplníš mým.“ Tu ke mně on shlíd, smuten v pohledu svém, svou růži už padati zřím. A pak se vše zatáhlo růžovou mhou, a odlesk vědomí zhas. A když jsem procitl, hrudí mou cos jara jak ozvěna as šlo tušící, toužící duší mou, šlo jako slavičí hlas. 99 V tom na okna vzhlednu – v nich ledový květ, květ na květu čarovných krás... Žal zaměnil radost – však těšil mne hned: „To anděl je zadýchal as, ten anděl, co na zem z ráje nes květ, on u tebe stavil se as.“ 100
„FIJULIJOU!“
Mně nepatří země ani píď, a má je přec celá zem. Jak jdu, mne vítá; „Přijď zas, přijď!“ mně dí, se loučíc pozdravem. Já píšťalku zdědil kouzelnou a pískám si, jdu-li sám. Tón její veselý „fijulijou!“ je teskně podmalován. Když z lidí jen cítím hanbu a stesk a k jiným pohrdu zas, a ruka marně chce z nebe rvát blesk a tlouc jím a vrhati jas, tu s píšťalkou vyjdu si za bránu, čmoud komínů, mozků vem ďas! Zní „fijulijou!“, klobouk na stranu, a ptáci mi sekundují v čas. 101 Jdou veselej’ bílá oblaka v dál a po nebi volnějším jdou; svět celý slavnějším, čistším se stal a s ním i má hruď – „fijulijou!“ Zpěv beze slov – slova slabá jsou, jen tón pro to výraz má, pro to mé tajemné „fijulijou!“, jak na mraku duha když hrá. A jak jdu polem, hor mýtinou, smích v očku má drobný květ, on rozumí mému „fijulijou!“ a dívá se v široký svět, kde blankyt se sklání ke kraji, zem na hruď chce přitisknout svou – hor linie v dálce zpívají své se mnou „fijulijou!“ 102
MÁJOVÁ NOC.
Máj hýří, plnoletí slaví, v kalíšky leje vonné šťávy. Horskými nad údolím vraty už Měsíc vyplul bledězlatý. Zří – dědiny spí jako dudci, co sad však – ženichové prudcí a nevěsty běloučké, cudné, a ovzduší omamné, svůdné. Zavrzla vrátka. Plaše vchází, v sad plaše se mladá dívka plazí. A pod rozkvetlou jabloní k živůtku hlavu nakloní, do bílé ruky hlava upadla, jak od vůně by lilje uvadla. A jak své oči k zemi upírala, zástěrkou modrou si je utírala. „Jak vše tu v květu, plno vůně! Co do vůně, když srdce stůně! 103 Říkával Jiřík: ,Dočkej času, až zrno bude v zlatém klasu, až jabloň bude v plném máji, jablíčkům líčka zčervenají!’ A dvakrát jsme už sežali, jablka dvakrát sčesali, jich jako hroznů všude bylo, tak nebe nám jich urodilo. Sliboval, že mě zulíbá a v loktech svých mě zkolíbá, a dosud štěstí bloudí světem, co třetím jabloň zpívá květem.“ A jak tu stála pod jabloní, květ růžový k ní jabloň roní, květ ku květu – on k ňadru padal, jak příbuznost svou byl by hádal. Pak přilít větřík do korun a vystavěl jí zlatý trůn: na hlavě vínek, v prsou kytku, jak cudně rdí se ke přípitku, jejž na zdar jí pan farář pil, co hudba hrála ze všech sil; dům celý od hostí se hýbal, a šelma strýc se přikolíbal, by na zdraví jí připil sám a do ucha šept: „Ke křtinám!“ 104 A v nebi hvězdy plápolaly a dovádivě šepotaly, a jabloň sotva dýchala, jak šepty jejich slouchala. V měsíčné záři dřímal svět, pln snů a rosy každý květ, a hořkosti pln dívčí ret. Jabloň se náhle zachvěla a třásla se a šuměla, a plachý ruch a rychlý krok, smích tajený, veselý skok, a než se dívka otočí, kdos ruce dal jí na oči: ,Chval„Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho Syna!‘Syna!” Však místo leku – „Jiříku!“ zaznělo v jasném výkřiku. ,Verunko!‘„Verunko!“ s horoucí zas mukou, však ona vytrhla se z rukou a k šíji padla mu tak žhavě, a on se sklonil k její hlavě, vyhledal rtíky – srdce tlukou jak slavíci dva sladkou mukou. 105 ,Ó„Ó, zlobivá ty moje milá, ty holubičko moje bílá, zda víš, co naši pověděli? Dřív tajili, pak pověděli, že k vašim půjdou po neděli se smluvit, abys toho roku už se mnou žila podle boku, bych letoší až zralé klasy na příští s tebou sklízel časy.‘časy.“ Řeč další jabloň přerušila, neb tolik štěstí netušila; déšť polibků a srdcí tluk ji rozšuměl též na souzvuk. A když odešli ze zahrádky, ten Měsíc, co šel na pohádky, po staru smál se, mrkal okem, a hvězdy v nebi převysokém zatřpytly, že tak předobře, a smály se své němohře. A andělíci všudybyli hned husličky si naladili: „Juch – hejsa – tydli – fidli!“ tak strunky každý mydlí. 106 „Juch, hejsa, hejsa, hej! Veselý začni rej! Hoj, trajlidá!“ A andělíci druzí malí se za potlesku rozzpívali: „Buď zdráv, kdo’s mlád! Svět samý květ a srdce samý, samý květ. Juchuchu, juchuchu, hej! Veselý začni rej! Hoj, trajlidá!“ A s párkem jasných hvězdiček už vykračuje Měsíček, a za ním celý hvězdný svět už tančí slavný menuet. A hvězdičky se zapýří, smály se tomu rytíři, jak nožku k nožce svižně klade a k tanci bere staré, mladé, a tolik se mu z duše smály, až slzičky jim v očích stály ze švarného frejíře, přejasného rytíře. A všecky mízy žitídarné se tlačily tak ztajeny 107 tu v lupenylupeny, tu v pupeny, v nichž květy spaly lepotvarné, zárodky plodů přeskvoucích a v nich zas rodů budoucích, až chvělo se vše stvoření tím svatým ruchem tvoření. 108
HAMLET PŘED KVĚTEM. Monolog.
HAMLET: I did love you once.
Hle, přede mnou je květ tak spanilý, jak jenom kdy jsem sníval čistým snem. Tak chví se tu jak nejvroucnější cit, jenž zemi matce tiše pod srdcem se rodil, rostl lásky ve hrudách, až do lupenů péče mateřské byv zabalen a šťávou, matčiným to mlékem, napojen, on vyskočil a spatřiv svět, naň dětsky usmál se a protáhl, jak chtěl by ulítnout, jak země nebyla by jeho vlast. Hle, kterak pod sluncem tu zpívá si svou vůní teploučkou, až chví se sad, až blouzní celý sad! A já tu sám též stojím, hledím; na květ zíraje sním o květu a na květ myslím jen, ach, snad jen na květ bláhových svých tužeb. 109 Zda krásněji kde možno myslit naň než při květu zde, jeho odlesku? Jak dívá se, jak volal by jím keř: „Ne, neubližuj mi! Jsem tu tak rád!...“ Jak ublížit? Zřel jsem tě rozkvétat, jak otevřel jsi očka důvěrná a ústa milostná; jak něhy div z nich prohlédl jak z konvalin a šotek rozmilosti zatleskal v nich radostně a přec tak dětinně. V ten prvý rozpuk snů a tajemství a sladkých tužeb v duši procitlých, jež poprvé tu pocítila cos jak bázeň, strach a nevýslovnou slast (to první bývá známost s Životem, jenž chce být při tom samá laskavost), v ten nejkrásnější čas jsem poznal tě a sotva uviděl, už miloval. Od chvíle té ty kveteš v srdci mém, ač odleskem, přec tys to všecek sám, a tebe nevida já přec tě zřím a opájím se skrytě vnadou tvou. Ty květe, máš svou duši, panenskou a čistou, vůni svou. Jak o ni bojím se! Jsou cesty samý prach, a po cestách těch život jde. Zda tebe ušetří? A už je tady čas, kdy od keře tě mateřského utrhnou a v dál, 110 v dál odvedou – zda z lásky, z vděčnosti, či na zisk, na prodej? Ty netušíš. Kdo do rukou – zda čistých? – vezme tě? Kdo bude líbat tě – zda horoucně, ach, se vší opojností duše své? Však o rozkoši úst tvých nemluvíc, kdo v hruď svou bude skládat spanilost tvých pohledů, ty mluvčí duše tvé, tak krásné, prosté tak a nevinné? Kus blankytu, kus noci letní, dne slunného, část toho vznešena, co neznáme, leč jenom tušíme, ne otrocky, než s mužnou hrdostí, se v tobě ukrývá, a jedné ruky vzmach, otravný jeden dech tě o to oloupí a setřít může pel i rosu, vůni – vše. Co zbude z tebe pak? Ó, při tom snu, při pouhé myšlence té vře-li krev a odporem se valí k hlavě mé, co strast má pokouší se o nic míň než roztrhnout tu vazbu hrudi mé, tu tvrz, kde nečinností mře mi už posádka citů k ohni zrozených; když pouhým zdáním, mysli přeludem již hned se bouřím – – ach, kdo bude snít snad o skutku? Fi, na ten hnusný svět! Že lze tak snít!... Bylo by možno snad, by to, co z tebe vane, září, sní, 111 by zhynulo, a tělo, kukle jen, by zůstalo? Pryč, pavučino zlá, pryč, pochyby, vy plísně dusivé, pryč, reze podezíravosti mé – té nerozžírej čisté nádoby! Jsem srostlý s tebou, květe. V duši své též cítím cos, co vůni rovná se – tak zdá se mi; zem miluji, jak ty, však ač v ní kořením, přec duch můj rád jak květný kalich pozvedá se výš k velkému hvězd a sluncí kalichu. To odvěká prý naše příbuznost; žel jenom, že to není v matrikách. Však srdce nejlepší je matrikou, a tam to zapsáno je zřetelně. Jsem srostlý s tebou, květe spanilý, v květ duší věřím rovněž spanilý, jak ve tvou, květe, duši panenskou. V prach šlapu pochyb ještěry a ropuchy, ač jejich jed mi prská do srdce, a cítím, jak se otravuje jím, že plakal bych – – VyVy, oči, jste jak hvězdy, ba jako hvězdy: nebe hledají za nimi věřící a lekají se pekla. Už taková ta naše pravda jest. Buď s Bohem, s Bohem, květe přesladký! Sešli ti nebe rosu májovou, dech vánku čistého odvívej s tebe prach, 112 a do mladičké duše hvězdy nebeské zírejte tobě místo mne – ach, místo mne! Ó, chtěl bych zírat sám, tak dlouho, hluboko do duše tvé, jak v noci nebes luh pln květů ohnivých k nám zírá srdečně, až tichá noc by přešla do jitra, z ní slunce vyskočilo plamenné, k němuž ty mladou zvedáš hlavičku. Již s Bohem, s Bohem buď! – – Kéž k světa pokladům bych klíče měl!... Vy, květy útlounké, prý v zlatých vázách nejradš skvíte se a v zlatých zrcadlech – – Hej, šašku, šašku! Ach, jak bych rád se zasmál, rozesmál! É, k pumpě, k pumpě s hlavou rozpálenou! Z všech lidských rad je tato nejlepší, ba, přisámbůh, i nejvěrnější jest. 1887.
113
JURAJDA.
„A ty na ty gajdy – dumdaj! Vždyť jsi u Jurajdy! Dumdaj, dudydaj, aj, dudydaj! Vždyť on dnes, můj brachu, chlapcům nahnal strachu. Zahnal, kde byl který; zbil frajery čtvery. Sám šel líbat děvče jak zem proudy deště. Líbat líčka, oči, až se svět s ním točí. Líbat neskonale i srdečko malé. 114 U zahrádky brankou vyšel s Mariánkou. Vyšel na muziku za zpěvu a křiku. „RozdouvejRozdouvej ty gajdy – dumdaj! Vždyť jsi u Jurajdy! Dumdaj, dudydaj, aj, dudydaj! Vždyť jsi také děvče neuhlídal ještě. A vy klarinety, což jste rozemlety? Trubte kde jste který: Zbil frajery čtvery! Jurajda dnes pánem, děvče má i s lánem. Lán dostane s chatkou i se starou matkou. A dva staré vozy, volka a dvě kozy. 115 Volek bude táhat, kozy mléko dávat. A maměnka stará rozzpívá se z jara. Kaši bude zhřívat, kolíbat a zpívat, kolíbat opravdu mladého Jurajdu. Rozdouvej ty gajdy – dumdaj! Vždyť jsi u Jurajdy! Dumdaj, dudydaj, aj, dudydaj! Trubte kde jste který: Zbil frajery čtvery! Nic se nestyď, ženo, že už čítám věno! Po žních, dá-li Pámbu, budem slavit svatbu. Ty napečeš vdolků, já dám na rosolku. 116 Pozvem salaš celou na hostinu skvělou. Jenom dobře navař, přijde i pan farář, přijdou čtvery gajdy výskat u Jurajdy – Daj, daj, dudydaj, dumdaj! Daj, daj, dudydaj, dumdaj! Dudydaj, aj, dudydaj!“ 117
EJA HÚJ!
Nad horami prosvítává, šuhaj koňům ovsa dává. „Vzhůru, slunko! Vyskoč z lože! Eja húj! Probuď že ho, milý Bože, Bože můj! Plno vůně, plno rosy, má milá už trávu kosí. Dávno skřivan nad záhonem – nakrmte se, koně, honem! Vy se dáte do orání, já za vámi do zpívání: Mám já děvče zdravší rosy, líp než já vám trávu kosí. Jak ji vidím, zmírám mukou, kde co vše mi padá s rukou. Oči jako peklo černé, svítí mi z nich nebe věrné. 118 Uslyší tu píseň ona, zasměje se se záhona: „Mám,Mám já, Bože, šuhajíčka, jak by spadl se sluníčka. Spokojí se malou písní; aby líbal, nepomyslí.“nepomyslí.‘ Zasměju se, koně moje, až se ozvou hory troje: „Kdyby,Kdyby byla hodná žena, donesla by koňům sena.“sena.‘ „A,A kdyby on dychtil po ní, přijel by i s čtyřmi koni.“koni.‘ „Bujní,Bujní větři moje koně, pyšné děvče na záhoně!“záhoně!‘ „Hleďte,Hleďte, co to za šuhaje! Děvče zve a ještě laje! Však kdyby ne těch tvých koní, nadarmo bys volal po ní.“ní.‘ A už kráčí – vánci dují,dují – rozběhnu se, dovedu ji. Pohladí vám, koně, hlavy, dá vám z klína vonné trávy. A já vše jí vynahradím, do úst jí svou duši vsadím. 119 Zařehtáte nepokojem: „Co,Co tak dlouho máte spolem?“spolem?‘ É, tož, Ryško, Sivko, honem! Dávno skřivan nad záhonem. A ty, slunko, vyskoč z lože! Eja húj! Probuď že ho, milý Bože, Bože můj!“ Probudil Bůh slunko rudé, slunko z lože vyskočilo, mnohé srdce potěšilo. 120
NA MEZI.
V širokém poli samotna žala, samotna žala zelenou trávu. Náhle cos před ní zafrčí vzduchem – vyletěl skřivan vyplašen ruchem, a v hnízdě křičí holátka malá. Zavzdýchla dívka pozvedši hlavu, blýskavý srp jí upadl na zem, o skrytý kámen zařinčel rázem. Zakryla oči a dlouho štkala. Sedla pak na mez – ach, na té mezi, jakoby duha tkala své krásy, před sluncem kryto větvičkou z březí, buclaté dítko ručkama hrá si, směje se, žvatlá, na matku kývá, ať jako doma píseň mu zpívá. Hladila rukou kyproučké dítko, líbajíc čelo jak rosa kvítko. 121 „Ó, nepěj, nepěj, andílku milý, skřivánku malý, kvítečku bílý! Vždyť ani nevíš, nemůžeš vědět, co tobě lidé do vínku svili. Ptáčetem jsi ty v hnízdečku holým, co ještě lítat neumí k polím. Neumí lítat, umí jen sedět, zpod křídel matčiných do světa hledět. Ó, přitul, přitul, přitul se pevně, dušičko zlatá, přitul se ke mně, na moje srdce, co pláče temně! Ó, svraští se kdysi, svraští tvé čelo, obočí tvoje hněvem se zkřiví, a tvoje očka, jestřábci siví, zablýsknou strašně, jako by hřmělo. A tvá až bude hlavička starší, rozoumek v ní se rozváže mladý,mladý – slastí by štkaly oči mé rády! – až kdysi jednou ve hrozné jitro zachce se tobě zavolat „Otče!“,Otče!‘ – oni ti jedem otráví nitro, že zhořkne na vždy to slovo „Otče!“,Otče!‘ V očích se zatmí divokým bolem, samotu pustou ucítíš kolem. Babičky nemáš – ve hrobě leží, dědouška nemáš – odešel za ní; ptáče, jež volno po poli běží, bohatší tebe: hnízdo je chrání, 122 klásek je živí, živí je nebe. A nesmíš hladit tatíčka dlaní, tatíčka nesmíš zavolat jménem, on věčnou hanbu nechal mi věnem, on se mnou bídnou zavrh i tebe. A budeš o mně mluvit kdys krátce a snad i klnout pro hřích své matce. Ó, milý Bože, lépe by bylo, by první havran, který nás zočí, vykloval nám tu oběma oči, vyrval nám srdce, kde ještě zbylo chudičké lásky široké moře, jako ta zeleň v jedlové hoře!“ Řinuly slzy – potůčky dravé, padaly perly veliké, žhavé, lesklé jak skvoucí démanty tvrdé – sbíraly by je královny hrdé. Padaly na tvář dítěti hladkou, že náhle hlasně vzplakalo s matkou. „Ach, neplač, neplač, sirý můj květe! Matičku máš tu na širém světě, a srdce matky – toť nebe jasné, co v štědrém klíně, v zástěrce řasné tolik set tisíc hvězdiček mívá, oříšků zlatých, jablíček skrývá.“ 123 Rozdul se vítr po poli tichém, hedbávným šeptem, tlumeným vzdychem rozvířil klasy, rozšuměl trávu, pohladil líce, zlomenou hlavu i celé tělo – podťatou břízi, i velké oči – studánku ryzí. 124
SVATBA.
Bude svatba, bude siroty ach, chudé. Rodiče už oba jsou u Pána Boha. A máť její kráčí v usedavém pláči, kleká v žalu mnohém před samým už Bohem: „Shlídni, Bože, shlídni, pusť mne na svět bídný! Mám tam dceru chudou, vdávat mi ji budou. Nemá věna ani, ani požehnání.“ 125 Kristus povídá jí: „Zůstaň, ženo, v ráji! A já tam sám za ní půjdu za svítání, dám jim požehnání. Posílím jim srdce, dám jim pevné ruce, jim i jejich dětem, by šli šťastni světem. Posvětím je láskou, tvou mateřskou láskou.“ 126
VOJNA.
U Cěsina bembne bijom, vojačkové maširujom. Slezská píseň.
U Těšína bubny bijou, bubny bijou, milý už se loučí s milou, vojsko táhne velkou silou. Každý si tu „S bohem!“ dává, „S bohem!“ dává, s tatíčkem se rozžehnává, u vrat matka poplakává. Jenom jeden spurně hledí, spurně hledí, na vraníku nehnut sedí bez otázek, odpovědí. U Těšína bubny bijou, bubny bijou, jako vlci k němu vyjou: Kde pak ty máš svoji milou? 127 Nad dědinou kostel s bání, kostel s bání, hledí jako v zadumání, a zelený hřbitov za ní. Na ten hřbitov mysl běží, mysl běží, dva hroby tam s travou svěží, tatíček v nich s matkou leží. Chaloupka jich už je pusta, už je pusta, z oken hledí tma jen hustá, mech na střeše povyrůstá. Vedle domek samá růže, samá růže, a v něm děvče nad ty růže – kdož od lásky hojit může? Zadíval se – ze vší duše, ze vší duše miloval ji, slepě, hluše, jak miluje mladá duše. Žala trávu u hřbitova, u hřbitova, zastavil se na dvě slova, každé v sobě věčnost chová. 128 U těch hrobů jako v ráji, jako v ráji usedli si, bylo v máji, ručku vzal a přísahá jí. U hrobů tam otce, matky, otce, matky, líbal ret jak hádě hladký, tenkrát byl on na smrt sladký. Za Těšínem bubnů tluky, bubnů tluky, vojska táhnou dlouhé pluky, smíchy, klení, písní zvuky. Podkovy jen pobřinkují, pobřinkují, jak ty trouby vytrubují, vojáci jak prozpěvují. A jak táhnou, znenadála, znenadála bledý jezdec k němu cválá, ten, co mu svou lásku dala. „Zanechal jsem děti v dáli, děti v dáli, na postýlce ještě spaly, chuďátka, víš, jsou tak maly. 129 Padnu-li já, Bože svatý, Bože svatý, urve-li mě boj ten klatý, ujmi se jich, bratře zlatý!“ Jak to slyšel, trhl ořem, trhl ořem kamarád ten němý hořem, jako trhá vichr mořem. V očích jemu slzy stojí, slzy stojí, Srdce puknout se mu strojí – „Sám-li přijdu, budou moji.“ Slunce pálí, bubny bijou, bubny bijou, vojsko táhne velkou silou se šablenkou, věrnou milou. Byla bitva – strašná byla, strašná byla, pole krví zavlažila, lidským tělem pohnojila. A tam doma dítky svěží, dítky svěží vyhlídat už tátu běží, a on s druhem v šachtě leží. 130
POHÁDKA STRÝČKA CHMELÍKA.
„Že není ho? A jak by nebyl, když přec je!“ strýc Chmelík u kamen zas notuje. Dnes vykládal nám dlouhou chvíli, neb doma jenom ženské byly. „Jak slyšel jsem, dál povídám; však ledaco říc mohu sám. Fojt starý jednou s vorem plul, proud silný byl, a vichr dul. „Co,Co platna pouť mi daleká, když doma radost nečeká? Mě žena doma čeká jen, jež plátno bílí, přede len. Co dal bych za to, kdyby vstříc mi děcko neslo hebkou líc! 131 Líc červenou jak růžičku – jak zlíbal bych tu hlavičku! Už modlívám se ulehna, proč Bůh nám dětmi nežehná.“nežehná.‘ Dál točí veslem, zkaliv zrak, až leze vor jak těžký mrak. Tu starý hrad ční jako výr, tam proud se ouží v prudký vír. Řve, ječí, píská, stříká, vře, z vln propast vždy se otevře. A na břehu, ó, zlatý svit! Tam děcko dal kdos na pažit. Je rozvázána peřinka – kam odběhla as maminka? A nikde ves ni chalupa; strach Fojtíka už obstoupá. „Bůh,Bůh sudiž sám a nezatrať, to krkavčí tu byla máť!“máť!‘ A znova k břehu pohlednul a s lekem děcko zahlednul, 132 jak kutálí se v spoustu vod, jak jeho pláč vln přeřval rod. „Můj,Můj Bože, spas to robě, spas! Nedej je vlnám na pospas! Své srdce mu dám, zahrádku, mou ženu ať má za matku!“matku!‘ V ráz trhl veslem – okamih – už dětské ruce z vody zdvih. Ó, Kriste, zažeň přeludy! To ruce jakés obludy se vynořily bujaře, kol šíje spialy voraře. A hlava leskle zelená, v ní oči – skýlka červená. A od hlavy až do paty je netvor hnusně chlupatý. S travnatých paží, prsou, zad mu crčí voda – jaký chvat! Rty mlásknul, div se nezaškýt, vší silou Fojtíka se chyt. 133 Však Fojtík nebyl z rodu bab. On zaklel: „Škrab,Škrab se z vody, škrab!“škrab!‘ A rozevzteklen sevřel ho, z vln táhne ho, tak dlouhého. Jak starý kořen vytáh jej a do kozelce svázal, hej! „Ty,Ty zkázo lidu, stvůro psí, je čas, bys už byl na pensí! Dám za oltář tě, mrcho, v kout, a bude u nás aspoň pouť. Jinde jen čerta na stěně, my živého mít budeme. Processí přijdou v parádě, budou tě táhat po bradě. A s nimi peněz hromada, zahejsá s farou osada. Péc budou perník, cukroví, srdečka milé, hochovi. Prodávat budou obrázky, ty zázračné i od lásky. 134 Děťátkám na mls růžence a na modlení baběnce. Ofěru, svíčky budou lít, a hlavně budou všichni pít. Sám vystavím si hospodu, týt budu z žízně národu. Ty dostaneš však loupání: co svátek, dvojí kázání!“kázání!‘ Pak nacpal dýmku, zakřesal a zabafčiv plul s vorem dál.“ Tak strýc nám dětem vykládal, k nám strach jak jež se přikrádal. „Jak slyšel jsem, dál povídám; však ledaco říc mohu sám. Já viděl jsem ho při muzice a jindy opět na rybníce se honit v kočárku, a jak! Ba chodíval i na jarmak.“ – „Ach, jděte, starý šantalo!“ „Vždyť ze fráčku mu kapalo!“ hned dušuje se, zamhourá. „A jindy jako kocoura jsem uviděl ho na brodě, jak žblunk a už byl ve vodě.“ 135 „Ach, Kriste, jaké ohavy! Rač zachovat nás při zdraví!“ tetička stará zazívla a z ošklivosti odplivla. 136
PROCESSÍ.
,A„A co to tak hučí, hraje, zpívá, zvučí nad pole a lesy? U velebné kráse vzduchem rozléhá se?’se?“ „Jdou tam ve processí lidé v bílém šatě, opat ve ornátě. Korouhvičky rudé, hudba hlučně hude, horou zní to všude: Maria!“ ,A„A co vidíš více?’více?“ „Panny nesou svíce a na hlavách vínky z čerstvé rozmarýnky. Ze tmavého lesa jejich svíce hoří, jako hvězdy v moři.“ 137 ,A„A co slyšíš zpívat, jak jim srdce plesá vzhůru na nebesa?’nebesa?“ „Já jich slyším zpívat: S andělskými kůry přes mračna a chmury prozpěvujem sladce Tobě, Boží matce. Já jich slyším vzdychat: Nedej zahynouti na zemské nám pouti! Kapkou ptáky zpojíš, rány naše zhojíš. Já jich slyším vzlykat: Zachraň naše děti, až budeme tleti! Kůrku dej jim tvrdou, nedej umřít hlady; ony zpívat budou modlitbu Ti rády – Maria!“ ,A„A co vidíš více, pověz, moje dítě!’dítě!“ „Vidím na blankytě sloupy jasné záře jako u oltáře.‘oltáře.“ 138 ,A„A v ní, moje dítě, jaké jiskry hrají, že se otvírají moje oči slepé? Štípá to v nich, tepe, tak je bělmo stiská, jak když v noci blýská.‘blýská.“ „Duše moje shlídla andělská už křídla; září pod oblohu, div že hledět mohu. Na sta jich, ba více. Jejich jasné líce tak se divně lesknou, píseň pějí tesknou. A v tom jejich kruhu jak by rozpial duhu. Klekněte, staříčku, obnažte hlavičku! To je Boží matka a tvář Jezulátka. K nám se ona dívá, a kůr anděl zpívá, křídloma jen třepou nad hlavou vám slepou. Staříčku můj, vemte husle javorové, 139 natáhněte struny písně na žalmové. Ony budou vzývat a já budu zpívat, a poutníci boží po dárku nám složí.“ A to zezulka tak žalostivě kuká, jak z těch huslí bolest uzavřená puká. A to vlaštovky tak v dešti z hnízda hledí, jak tu se staříčkem chlapec zpívá bledý. ,Křížem„Křížem ruce kladem, nedej umřít hladem! Otec, matka v hrobě, sirotou to robě; se mnou mře tu v poli o žebrácké holi.‘holi.“ „Poutníčkům ty řekni, dar ať nesou řadem, že se třesu hladem. 140 A co dají chlebem, nahraď jim to nebem!“ , „A»A ty synečku, její kvítečku, co napájíš klasy, ptáčkům chystáš kvasy, vyslyš naše hlasy!“‘hlasy!« — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — A co to tak hučí, hraje, zpívá, zvučí nad pole a lesy? U velebné kráse vzduchem rozléhá se? Jdou tam ve processí lidé v bílém šatě, opat ve ornátě. Korouhvičky rudé, hudba hlučně hude, horou zní to všude: „Maria!“ 141 Dítky – rosa ranní, dívky – hvězdy ranní, matky u pokoře, plny lásky, hoře; mládenci pak bledí štíhlé nesou palmy, prozpěvují žalmy, a za nimi šedí sami kmeti vážní jako vůdci strážní. Prozpěvují jdouce horou po palouce. Slyšet, jak jim v zemi vyzvánějí všemi. A kam se to hrnou? Ke starci se hrnou pod holou tam lipou a dukáty zlaté do klobouka sypou. Radostí se třesou husle javorové, jak ti poutníčkové tolik darů nesou. Ony se veselí, výskají a pějí, jak když se skřivánci rosou napájejí. 142 A už z toho zlata vystavěl bys horu s kostelíčkem na ní ze zlatého kovu. A ještě by ulít zvony tři se daly, co by tam s té hory slavně vyhrávaly. Jdou a pějí sbory, jak by rostly z hory, ke starci se hrnou pod holou tam lipou a dukáty zlaté do klobouka sypou. Kvílí husle prudce. Na dědovy ruce přivinulo dítě hlavičku jak z ledu, a rty jako z medu zticha dopěvují notu allelují. Ajhle, modrá hora rozstoupla se zhora a ti poutníčkové, jak by spadli v moře, zmizeli v té hoře. 143 Smyčec ještě smýknul, dětský hlásek vzlýknul, staříčkova hlava schýlila se k děcku – už si dozpívali svoji lásku všecku. Ze samého nebe poutníci to milí zvát je sestoupili ku hostině věčné, k písni nekonečné. Kolkolem svět němý. Nad podzimní zemí vítr ostře šustí, plodu nedá růsti, chladný je a pustý. 144
PO OBĚDĚ.
Ticho, mrtvo na ulicích. Ospalý je všude klid. Odpočívá i ta dlažba od vozů a od kopyt. Po obědě vše si hoví, krátký verš si udřímne; matička si Praha zívla ve dřímotě upřímné. Spálenou jdu od oběda, proti mně aj, ekypáž; v předu, v zadu jako lokaj ozbrojená sedí stráž. Vůz jak bedna, okna malá, žaluzie dřevěné; staré hlavy, mladé tváře mihnou se v nich zmračené. 145 Potkávám je často v týden – jízda zvolná, drkotná; na Karlák to, na Fišpanku Bída jezdí těhotná. Hledí na mne tupě, spurně, vyčítavá, urputná: „Co se díváš? Líbím se titi, Bída věčně těhotná? Libuješ si, pomlaskáváš, jaký pěkný v světě řád? Smetí ven se vymetává – nač bys hleděl na neřád?“ Ticho, mrtvo na ulicích. I ten dům zří libě syt. Odpočívá i ta dlažba od vozů a od kopyt. V dřímavém tom teplém vzduchu jen ta bedna drkotná ruší ticho, příšerná ta Bída věčně těhotná. Cítím náhle v prsou těsno. Neklid probouzí se v nich, jak by kdos tam vyčítal mi starou vinu, starý hřích. 146 Jak by kdos tam všemu světu obžalobu těžkou zdvih, starou krutost, starou tvrdost, která plodí, rodí hřích. 147
VELIKÝ PÁTEK.
„Nemohu se modlit, Bože!“ před dřevěným krucifixem zaúpěla mladá Iněz, matka drobných dětí tří. Její muž – ach, vrah a na smrt odsouzen. Tři drobní syni, nejstarší z nich, Fernandez to, chodí teprv do školy. „Nemohu se ani modlit!“ vzdychla Iněz na smrt bledá, a co děti neviděly, vyšla z jizby jako stín. Nechápali oba mladší, co se stalo; chápal to však Fernandez, než i těm mladším jaksi nijak nešla hra. 148 Věděl on: dnes, dnes tam v chrámě rozhodne se otcův osud; u Dřeva tam kříže v dómě rozhodne jej králová. V madridském už dómě chmurném chmurný obřad vrcholí se; kardinál už kleká na zem Lignum crucis zulíbat. Zpěv zní s kůru nitrorvoucí: basy, jak by zem se třásla, chlapecké v to hlásky čisté, jak by lkala nebesa. Zní ten zpěv jak z jiných světů, ba jak by se jím ten svět náš měnil v lepší, laskavější, krásnější a čistší svět. Ticho v chrámě hovořící, ticho duší plápolavé, zpěv jak vůně stoupá dómem – kardinál už zlíbal kříž. Po něm líbat králová se zvedá s trůnu – v tom k ní vážně almužník jde, na talíři svitky černě svázané. 149 V nich jsou jména odsouzenců. „V nich též jméno tvého otce!“ Fernandez mní, chrám že volá; třese se jak osyka. Neznám stojí v tlačenici, vidí, almužník už kleká: „Kterému z těch nešťastníků odpouští Váš Majestát?“ Dech se v chrámě všechněm zaťal. Přestal dýchat celý dóm – ó, Fernandez chtěl vzkřiknout cítě, že má hrdlo sevřeno. On chtěl vzkřiknout, on chtěl úpět před tím lidstvem ke králové, o milost ji prositi chtěl, jako Boha prosil už. „Nezabíjej!“ křičeti chtěl. „On-li zabil, odpusť jemu; byl tak dobrý, měl tak rád mne – nezabíjej!“ volat chtěl. Ale nestih. Zděšen vidí: králová si tvář zakryla, na kolena padá k Dřevu, pláče, pláče hlasitě. 150 V dómě mrtvě zaněmělém slyšeti ten vzlykot její, trhající, škubající srdce její raněné. Vzlykot, který prorval pouta přísných starých dvorních mravů a proniká tichem dómu jako nocí vodotrysk. Či to matka procitla v ní? Či snad v duši v úkrytu kdes stará bolest pooživla, probudila lítost v ní? Ruce tvář jí zakrývají, ale duše vidí jasně, jak ten kříž se před ní zvedá, roste klenbou do nebes. Na tom kříži prosvítaje On tam visí, On tam visí; krev mu kape z rukou, z nohou, krev mu z boku vytéká. Ještě duši nevypustil, ještě oči k nebi zvedl, „Odpusť jim,“ slyš, šeptá k Otci, „neb co činí, nevědí!“ 151 A pak oči snížil k zemi, utkvěl na ní, na králové – rozlítla se brána srdce a králová štká a štká. Nikdo neví, odkud pláč ten, ale v srdci každý cítí, za vzlykotu králové že chrámem jde cos divného, jak by Bolest stará, těžká, podpírána Milostností, brala se jím z lože smutku. A králová štká a štká. Štkajíc líbá Dřevo kříže, po svitcích pak sáhla chvatně: „Všem, všem, by i mně, mně hříšné, Bůh kdys milý odpustil!“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Před dřevěným krucifixem na zdi chudé jizby svojí leží Iněz jako mrtvá. Děti už si nehrají. 152 „Matko! Matko!“ Z dveří letí Fernandez k ní, kolem šíje uchopí ji křečovitě, slzy jen mu hrnou se. „Co je? Co je?“ matka sípá. – „Já byl v chrámě!“ Fernandez dí, zrak mu jásá, rty se chvějí, líbá matce tvář i vlas. „Já byl v chrámě!“ volá nadšen, líbá matce ústa, oči, líbá matce celou hlavu, „Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“ Vstává matka vyjevena, šílenost jí z očí mizí, sklenné oči oživují, už v nich kmitla jiskřička. Jak by mlhy prchaly v nich, jak by slunce vzcházelo v nich, divá radost v nich se šíří – chápe slova hochova. „Děti!“ volá obrozena, tři hlavičky objímajíc, „děti, půjdem, půjdem zlíbat, zlíbat rány Kristovy!“ 153 „Já je zlíbal –“ řekl tiše Fernandez a dodal vida v matčiných zas očích slzy: „Půjdu však i po druhé.“ 154
JITŘNÍ.
LEAR: Pomodlím se, potom půjdu spát. Vy nazí ubožáci, kdekoliv té kruté bouře šlehům čelíte, jak vaše hlavy střechou nekryté, ty boky hladové a sedrané a děravé ty láty ochrání vás před nepohodou, jak tato jest? Ó, toho příliš málo dbával jsem! Teď, nádhero, beř lék a zlotě čel, bys cítila, co cítí ubožáci: bys uštědřila jim svůj přebytek a osvědčila tak, že nebesa jsou spravedlivější.
Zvyk je tyran, věc to známá. Dávno tomu, pod horama Štědrý den jsem slavíval. Prostý stůl – jen s medem kaše v pamět dítka Mesiáše – radostně nás hostíval. Okna mráz nám stříbrem vroubil, pod nimi nám pastýř troubil dům od domu koledu, takou zdobnou, starodávnou, zdávala se mi tak slavnou, ani říci nesvedu. 155 Taká měkká, důvěřivá nevěsta jak otáčivá, jako dítě plesavá, že jsem vyběh naslouchaje, jak se vlní zvuk šalmaje dál a dále do tmava. Na jitřní pak jsme se brali otec, matka a já malý. Kostel dnes byl pohádkou! KůrKůr, toť salaš a v ní temně „tú – tú!“, až se chvěla země, pastýř troubil dvanáctou. A pastýři dlouhým tahem zpívali jak horským svahem, dar že každý přinese, „flašu mléka, jehňátko bílé, kožúšek nový pro dítko milé, ať se zimú netřese.“ Dávno tomu. Přísná chvíle odvedla ty hlavy milé k prahům věčna tajemným. Z hrobů dvou už jediný je a on kosti obou kryje; kdys i já si lehnu k nim. 156 Zvyk je tyran. Hosti tomu, braň se, braň, přec dvéře domu těžko bývá zavírat. A dnes zvláště ve vší slávě dostavil se; byl zas právě Štědrý den, už tolikrát. Byl jsem sám jen s družkou věrnou, nejvěrnější, nedotěrnou, se samotou sám jsem byl. V hlubokém jsme zamlčení probírali, čeho není, čeho svět nám nesplnil. Za mou družkou přišli známí, příbuzní to její samí, do mé dílny ruchové; přišli sami, z nenadání, jasní, vážní, zahloubáni, přišli dobří duchové. Tiší, ale hovořiví, jak praménci věčně živí, divnou hudbu v mluvě své, hlubší tóny v hovor vnesli, do mužnějších kroků vznesli myšlenky mé těkavé. 157 Do slov prostých, nikde dutých, ale z pravdy pevně kutých v žáru srdce plamenném uváděli hovor klidný, taký přímý a tak vlídný v neoblomném toku svém. „Nu, a nyní zakruť hlavou, ku předu jí cestu pravou ukaž směle, v před a v před!“ hlasové dí neodbytní. „Nesni, jednej; neseď, vzlítni! Nový, nový tvoř si svět!“ Bodla mne ta slova krutě. Každý čeká na perutě, že ho dál kams donesou. Vidím – sám a sám tu stojím, abych šel, kam jít se strojím, neváhavě cestou svou. Z chrámů blízkých zaduněly těžké zvuky. Domy tměly ve světle se měsíčním. Ven jsem vyšel. Slyším změnu, Prahu slyším probuzenu hlučným ruchem uličním. 158 Smíchy zněly, kroky čilé, veselé i rozpustilé; já jen kráčím sám a sám. A už slyším píseň sboru, varhany jak šumnou horu – „Z růže kvítek vykvet nám!“ Naslouchala chtivě duše, tichoteskně, v trpké tuše, „Kdo tu touží tak?“ se ptá. „Kdo si v noci pusté, mrazné květy kouzlí nadobrazné, srdcetěšná poupata? Kdo v té tmě tu hledá světla, chce, by v mraze duše kvetla blankytovým kalichem? Čí tu duše mládnou, rostou? Kdo tu stojí s vírou prostou? Kdo sem vchází s ostychem? Světa Lear zda přišel němě se knížaty celé země snem se nebes posílit? Světa Lear zda hlas tu vznáší: „Staňme se též mesiáši! Zemi dejme rájem být!“ –? 159 Světa Lear zda jde se kořit, korunu svou zlatou složit Bohu dobra k oltáři, by tam schýlil hlavu pyšnou, ve hruď svou se tloukl hříšnou: „Tvá ať pravda zazáří!“ –? Zlatem chrám jen září všude, já však vidím stíny chudé, vidím ruce svraštělé; chudáků dav vidím malý, mocní – ti už usínali po večeři veselé. Dál jsem kráčel v stesku mnohém sám a sám, jen se svým Bohem, cítě ho tak tajemně. Za ním v tichu šla má duše roztoužená, v slastné tuše, odtrhlá už od země. Šel jsem dlouho, jak by vzduchem, nesen zrovna silným duchem, plápolavým, hořícím; schýlen v sebe, s novým tělem, obrozeným, s horkým čelem, v tajemno se nořícím. 160 Dlouho, dlouho, v dálnou dáli, v kraje, jež se cizí zdály, nes mne duch ten bujaře. V sněhu leží vsi a města, zasněžena k nim je cesta, strom kol spí, sní o jaře. Ani nevím, jak se stalo – náhle k sluchu zaléhalo cos jak požárných trub hlas; ze tmy dálné hukot bourá, rozdunělý jako vzpoura uvolňujících se mass: „Spi jen, pyšná! Spi jen, hrdá! Poduška přec není tvrdá? Spi, jen spi, mé lilium! Co že? Nechceš? Snít chceš tklivě, rozněžniti chceš se lživě do hvězdnatých zlatých dum? Rozněžnit se, rozsladiti, tklivou strunu naladiti? Raděj mlč, ty – Regano! Nejhodnější býváš vezdy, spíš-li tvrdě, nač ti hvězdy? No, zda usneš, nezdaro? 161 Co tě budí? Co tě jímá? Do svědomí hrom ti hřímá, pravda, květe nevinný? Vím to, vím to; nebýt jeho, sám bych hřměl ti místo něho, sám bych pěl ti jediný. Spi, jen spi! Či chceš jít hříšně jitřní slavit hrdopyšně? Spi radš, krásná modlářko! Vzpomínati spasitele, o lidskosti žvanit směle – ó, ty stará přetvářko! Usni, pravím – noc je svatá! Ty chceš jenom krve, zlata, to tvé modlitby je vzlet. „Krev,Krev a zlato!“zlato!‘ tvoje heslo. Což tě hejno ďáblů neslo, když se rodil tento svět? Těch tvých chrámů boží chvály filiálky arsenály, nejdražší tvé zahrádky; pyramidy kul a děla píšťalka je převeselá vánoční tvé pohádky. 162 Przníš všecko, co je čisté. Dětské duše něžnělisté trháš jak u cesty květ; bídným, z jejichž potu tyješ, vůni ráje slibně viješ na bezkrevný, bledý ret. Sama však jen tučníš hříchem, hýřivým a bujným pychem; pustým chechtem provázíš ty, kdož pravdu v srdci prostém hledají a chtí mít hostem; ach, jak jim se řehoníš! Právo tvoje pavučina: brouk ji hravě rozetíná, muška však v ní zůstává – říkávali staří vtipně; tys jim jen se smála chlípně, směješ se jim, chechtavá. Veliké a čisté duše ukřižuješ jednoduše, pálíš, mučíš furií; žaláře jim stavíš v cestě, Pompadourko, a po městě choditi chceš s lilijí? 163 Při těch hvězdách, nebes rose, kolik šťastných zrodilo se a kolik jich šlo zas zpět? Kam se to tvé plémě vrhá? Na dravce se člověk zvrhá, duše svojí šlape květ. Usni, pravím; noc je svatá! Zastyď se přec, ženo zlata, ženo krve, zlata jen! Neruš noci, která vysní aspoň bájí, aspoň písní milostný a čistý sen! Ó, bych mohl býti prvý, zalil bych tě samou krví, zlatem bych tě zasytil; objal bych tě prudkou vlnou v tůň svou věčnou, perel plnou, přelíbezná Goneril!“ Naslouchal jsem překvapením, s ustrnutím, zanícením: „Ach, čí hněv to, čí to zpěv? Ký to poctivec tu, Bože, vyzpěvuje svoje hoře, srdce svého stesk a hněv?“ 164 Vidím, vidím – velký příval, Oceán to chmurný zpíval, kolébavku Zemi pěl; obřím klidem, rytmem chmurným, v břeh stříkaje chechtem spurným, kolébavku Zemi hřměl. Dumou hněvnou, vzdorem divým pod blankytem hvězdněsivým hlasitě ten obr sní. A já hledal Kordelii, a já hledal melodii, melodii vánoční. Kde je, drahá Kordelie, srdce moje, duše moje, kde je, kde je říše tvá? Je to ostrov v moři širém, či se vznáší nad vesmírem jako hvězda kmitavá? Tak jsem volal tázaje se, odpověď-li neozve se na otázku palčivou, již hledaly věků věky, jejich tužby, jejich vzteky, harmonii léčivou. 165 Podle cesty stojí chatka. Slyším, jak v ní zpívá matka kolébavku dítěti, a v té notě slyším hoře, jež zpívalo velké moře, utlumeně hučeti. A jak dál jdu, vidím v mlze, v níž blýskaly hněvy, slze, vidím divné jiskření; slyším zpěv a známá slova, každé známý obsah chová, slyším hněvů kypění. Šly v tom proudu známé tváře, známá hesla ostré záře v čele šly jak prapor svůj, a v tom nepřehledném davě vidím, vidím – neváhavě, vážně šel i otec můj. Jak jsem shlíd ho, rychlým skokem u něho jsem, jdu s ním krokem, pevným krokem vědomým, souhlasem náš pohled vřelým, a on projel srdcem celým, mlčky šli jsme s proudem tím. 166 Hučí kol mne, hučí vlny, věky táhnou chmury plny, čtvrtstoletí přešlo lán, dítě, jemuž matka pěla, mužem jest a ústa smělá pějí, co pěl Oceán. Svalnatou se stala ruka, v srdci tajná roste muka, uražené duše hněv; převzal on tu píseň moře, slyším hrůzu toho hoře, velký „Dies irae!“ zpěv. „Dies irae! Dies irae!“ poplach víří v zemi širé, vášní stoupá černý dým; dusnými on mraky halí celou zem a nebe kalí jako pomsty Cherubín. A jak dál jdu cestou temnou, prostý poutník jde tu se mnou tich, však v očích plno hvězd. Hledím naň – ó, nebe, nebe! – poznávám v něm sebe, sebe, jehož stínem ten, co jest. 167 Snů mých tvar to ztělesnělý, svobodný a jasný, smělý – lká má duše ubohá; šťastnější se zdá a blažší, kdesi vysoko se vznáší, na zem chtě a nemoha. Na zem chtě jen krásu síti, aby síla vešla v žití, radost z něho zpívala. Teď jen přišel, aby viděl, jak jsem se tu před ním styděl, co vše duše snívala. Vzpial jsem se, bych nezaplakal hledě na něj, jak mne lákal tím svým zrakem plným hvězd. „Věříš –Věříš,“ dím jak k svému druhu –druhu, že„že ten dým se změní v duhu? Toť vánoční píseň jest?“ „Nepochopíš okem denním, co ve věčnu zavířením. A není to po prvé. Když ses rodil, také, brachu, nebylo to bez poplachu, bez bolesti, bez krve. 168 A to tys byl, červík malý. Bolesti tvé matky brali všichni jako běžnou věc. A tu ve mohutném kvase po přestávce dlouhé zase nový věk se rodí přec. To tu v bolestech a křečech, v zběsilosti, v divých řečech, v krvi, jež tu cedí se z hrabivosti, ze tmy věků, pasoucích se na člověku, nová doba rodí se. To tu nové pokolení rodí se v tom zápolení zásad, mnohověkých snů; rodí se tu v dýmu, v hoři, aby vzplálo v jasné zoři čistších, klidných plamenů. Já alespoň tomu věřím. Sílu jeho příští měřím ne dle toho rozpětí, jež uklidní sytost v těle, ale kterým srdce smělé ducha k dílu posvětí. 169 Tyrana by tyran zase vystřídal po dlouhém čase, tyran nesen zástupy od vášní až osleplými, v sobectvu jen zatuchlými – ne, té nechcem potupy! Jde to jako po stupínku. Zvolna kámen po kamínku metá s cesty lopota. Leží v cestě hora bludů. Považ, než ji rozum v trudu silou svojí provrtá! Po těžkých dnech potu, práce, po zápasech dnů a hádce přijde Velká Neděle, větší, delší než ta denní, na niž v slavném hlaholení vyzvánějí v kostele. Nemysli, že ráj to bude, jak ti slabý snílek hude, ale Týden lidštější, zasvěcený lepší práci, po níž blažší klid se vrací a Neděle světější. 170 Zda ji vítáš svojím hostem s vírou vřelou v srdci prostém, uklidiv síň svědomí? Zda jí cestu připravuješ? Či snad váháš, pochybuješ, hově si kdes v přídomí? Od pochyb a od negace, v které, věř, je mnoho láce, dej se vyvést srdcem svým! Čin jest život. V tvé-li hrudi kořeny se činů budí, jdi a klesti volnost jim!“ A s tou zmizel nápovědí. Ticho. Odevšad jen hledí, přísně hledí celý svět. Byl jsem sám. A v tichu kolem, v němž se vina mísí s bolem, vítal jsem ten nový svět. Měsíc zašel do oblaků. Tepleji to dýchlo z mraků hebkým, měkkým ševelem. Sněží, sněží. V temnu leží kraj i Praha. Sněží, sněží, šepotavým svěžím snem. 171 Sem tam kdosi svíčku pálí. Zdráv či chor? Či umírá-li? Či se rodí nový člen? Usni tiše v lepší žití, ať ti blažší slunce svítí, mně i tobě – v krasší den! 172 POZNÁMKY.
PŘED SVÍTÁNÍM. Na str. 12. ve verši 5. strofy druhé čti: tvé vlastní city (m. své).
KACÍŘ. Tyto dva zpěvy jsou vyňaty z větší skladby, v níž nejdou přímo za sebou. Vložil jsem je do této sbírky, aby mi nescházel v ní hluboký jejich tón. Čtenář Husových listů pozná, že řeči Husovy v těchto zpěvech jsou založeny na jeho listech. Str. 40. plebán = farář. Str. 52. Petr, t. j.tj. Petr z Mladenovic, tajemník Jana z Chlumu.
LIST CIZINČIN. List tento napsala lady Mary Wortley Montague (1690 – 1776), dcera vévody Evelyna Pierreponta Kingstonského, anglická spisovatelka. Provdala se za lorda Edvarda Wortleyho Montague, jenž stal se britským vyslancem v Cařihradě. Cestu do Cařihradu, Cařihrad sám a výlety z něho popsala ve svých listech zasílaných do Londýna. Listy ty jsou velice zdařilé momentky, v nichž osoby i věci tak jistě a přesně zachycuje, jako by nejtenší jehlou jemný ornament vkusně vyšívala. Ale styl její má ještě druhou skvostnou stránku, ukazuje, že lady Montague jest z národa, v němž už r. 1644 Milton směle řečnil a psal na ochranu svobody tiskové. Proslulý byl její salon. Byla středem vyššího světa, „the pink of fashion“. Addison, Steele, Young a Pope bývali jejími hostmi. Z Prahy, kde se krátce zdržela na své cestě do Cařihradu, napsala jen jeden list, a ani ten se v novém vydání, pokud jsem se v Praze mohl přesvědčiti, neuvádí. Našel jsem jej však v „Letters of the right honourable Lady M-y W-y M-e, written during her travels in Europe, Asia and Africa; to which are added Poems by the same author. Paris, Printed by P. Didot, the Elder... Seventh year of the French republick.“ (Při básních je vytištěno plné jméno autorčino.) List z Prahy je po řadě čtrnáctý, na str. 34.
ANTIGONA. v životopise Boženy Němcové prof. J. Hanuš vypravuje: „Utrpení a zkušenosti přivodily také změnu ve společenských stycích Němcové. V sebe uzavřena vzdalovala se lidí i veřejnosti (jediné při pohřbu Havlíčkově vystoupila z ústraní, položivši, jediná z tehdejší společnosti české, na rakev jeho věnec a účastnivši se s manželem pohřbu, začež on trestán vězením).“ Hrůza mne obešla, když jsem četl tato slova. „Jediná z tehdejší společnosti české!“ ... Jsou chvíle, kdy demonstrativní projevy jsou jako všeobecné volební právo. V Rusku, v tom samoděržavném Rusku, uvědomělá mládež zasypala kvítím hrob Někrasovu jiným zápasníkům za svobodu národní. Kde byla u nás r. 1856 uvědomělá mládež?
SEN. Cítil jsem, že jsem tu složil něco svého na cizí notu, a dlouho jsem nemohl najít, na kterou, což mne mrzelo. Až pak našel jsem, že je to ohlas melodie Poeovy „Annabel Lee“.
173 SVATBA. Dle moravské lidové písně „Bude sa vydávat ubohá sirota“. Sušil, Moravské národní písně (2. vydání), č. 639.
U TEŠÍNA BUBNY BIJOU. Proč zrovna u Těšína? Tento začátek vzat jest ze slezské písně „U Cěsina bembny bijom“. První její strofu notíval si často při verpánku můj otec. Líbívala se mi už tehdy, ač zdávala se mně, hochovi, velice směšná – svými dialektickými tvary. Později, mnohem později, za nálady ovšem zcela už jiné, probudila se ve mně její jako noc teskná melodie, a z ní vznikla má skladba, zcela samostatná. Slezskou píseň celou otiskl Fr. Bartoš ve sbírce „Nové národní písně moravské“ (v Brně 1882) na str. 148.
PROCESSÍ. V podzimní den, sychravý a větrný, nevýslovně smutný, viděl jsem před lety na Hostýně, kdy už poutě pro ten rok přestaly, starého žebráka slepce, houslistu, s hošíkem. Seděli u poutnické cesty. Stařec hrál a hošík zpíval. Do větru rozletovaly se bolestně jejich zvuky. Po cestě nešel nikdo. Z dojmu toho vznikla později tato báseň.
VELIKÝ PÁTEK. Před několika lety četl jsem ve „Frankfurter Zeitung“, jaký neobyčejný zvyk zachovává se v Madridě o velikémVelikém pátku. „Za bohoslužby, když došlo na uctívání Lignum crucis, kráčel ke králové vladařce Marii Kristině kněz, myslím, že palácový almužník, a podával jí talíř, na němž několik papírových svitků černými stuhami ovinutých leželo, ortelů to pro zrovna tolik zločinců odsouzených na smrt, řka: „Odpustí-li,Odpustí-li Vaše Veličenstvo těmto nešťastníkům?“nešťastníkům?’ Králová dpověděla pohnutým hlasem: „Odpouštím,Odpouštím jim, aby také Bůh mně kdysi byl milostiv!“milostiv!‘ Ihned s papírových svitků byly sňaty stuhy černé a byly nahrazeny růžovými, a zvěst o osvobození byla telegraficky poslána dotyčným vězňům (toho roku bylo jich osm). Od mnoha staletí zachovává se na dvoře španělském tento zvyk. S počátku dálo se to tak, že panovníku podán byl o velikémVelikém pátku při uctívání Dřeva kříže talíř, na němž několik papírových svitků leželo. Král vztáhl ruku a vzal, nedívaje se tam, nazdařbůh jeden ze svitků. To znamenalo osvobození jednoho odsouzence. Byla to dojímavá, hrozná loterie. Když Isabella II. vstoupila na trůn, nastala změna v této ceremonii. Když poprvé tato králová byla na bohoslužbě na velikýVeliký pátek a kněz podával jí onen talíř, klesla na kolena, zlíbala nohy Ukřižovanému a zvolala, vztáhnuvši ruce na všecky papírové svitky: „Všem,Všem, všem bez výjimky, odpouštím, aby také Bůh mně kdysi byl milostiv!“milostiv!‘ Od té doby všecky ortele smrti, jež doporučeny jsou milosti královské, bývají o velikémVelikém pátku zaměňovány.“ –
JITŘNÍ. Str. 163., strofa 3. V Prachaticích na staré radnici je starý nápis: Právo pavučině se přirovnává, již brouk proráží, muška v ní zůstává.
174 OBSAH. Str. Hlas vnitřní7 Studánka v horách9 Před svítáním11 Pod horou mou rodnou14 Sudička17 Duma20 Elegie22 Křtiny25 Kacíř40 Trocnovské žně59 30. Novembris MDCXXXI63 Na Staroměstském rynku66 List cizinčin68 Před revolucí74 Ó, hrady naše tvrdé!76 Antigona77 Ulicí jdu osamělou80 Z rol, které bohatýři zorali84 Zavírám dvéře85 Do mé samoty87 Hlas veliké hrobky89 Orli91 A přijde smích do našich niv92 Slavíci94 Píseň96 Sen98 „Fijulijou!“101 Májová noc103 Hamlet před květem105109 Jurajda114 Eja húj!118 Na mezi121 Svatba125 Vojna127 Pohádka strýčka Chmelíka131 Processí137 Po obědě145 Veliký pátek148 Jitřní155 Poznámky173
E: js; 2002 175
Bibliografické údaje

Nakladatel: Leschinger, Edvard
(Tiskem a nákladem Edvarda Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 176

Věnování: (In memoriam F. R. T.)