30. NOVEMBRIS MDCXXXI.

30. NOVEMBRIS MDCXXXI. „Isti sunt sancti...“
Na Mostecké věži první sníh už leží a je tak běloučký, a nad ním modroučký pne se blankyt svěží. Pokryl celou stříšku i kdejakou vížku; pokryl římsy, vlysy i ty sochy čísi po hlavách a bříšku. Pokryl všecky rysy i ty lebky lysy, co tam deset roků, deset dlouhých roků v dešti, prachu visí. 63 V strany světa čtyři visí na pranýři v postrach celým světem velkým, malým dětem, že byli kacíři. Změnily se časy – Prahu vzali Sasi, a vyhnanci v stará, jako ptáci z jara, hnízda svá se hlásí. Neděle je svěží. Pod Mosteckou věží ne Vltava šumí, a to pláč se tlumí – žalmy slyšet stěží. A co zem je zemí, sadařů těch není, by česali plodů tak vzácného rodu, jak dnes syn, vnuk němý. Jenom v jednom sadě u vzácnější vnadě úrodu jsou brali, matce matek dali – na Golgotském sadě. 64 V ubrus bílý, hebký snášejí ty lebky, hledící tak přísně, jak když pěly písně, jdouce pod meč křepký. Když je zulíbali, v slzách umýt dali, v úkrytu je složí; jenom oko Boží patří na ně z dáli. A jen hvězdy Boží, kde syn lebky složí, svítí na to místo tak přejasně čistočisto, místo meče, hloží. 65