30. NOVEMBRIS MDCXXXI.
„Isti sunt sancti...“
Na Mostecké věži
první sníh už leží
a je tak běloučký,
a nad ním modroučký
pne se blankyt svěží.
Pokryl celou stříšku
i kdejakou vížku;
pokryl římsy, vlysy
i ty sochy čísi
po hlavách a bříšku.
Pokryl všecky rysy
i ty lebky lysy,
co tam deset roků,
deset dlouhých roků
v dešti, prachu visí.
63
V strany světa čtyři
visí na pranýři
v postrach celým světem
velkým, malým dětem,
že byli kacíři.
Změnily se časy –
Prahu vzali Sasi,
a vyhnanci v stará,
jako ptáci z jara,
hnízda svá se hlásí.
Neděle je svěží.
Pod Mosteckou věží
ne Vltava šumí,
a to pláč se tlumí –
žalmy slyšet stěží.
A co zem je zemí,
sadařů těch není,
by česali plodů
tak vzácného rodu,
jak dnes syn, vnuk němý.
Jenom v jednom sadě
u vzácnější vnadě
úrodu jsou brali,
matce matek dali –
na Golgotském sadě.
64
V ubrus bílý, hebký
snášejí ty lebky,
hledící tak přísně,
jak když pěly písně,
jdouce pod meč křepký.
Když je zulíbali,
v slzách umýt dali,
v úkrytu je složí;
jenom oko Boží
patří na ně z dáli.
A jen hvězdy Boží,
kde syn lebky složí,
svítí na to místo
tak přejasně čistočisto,
místo meče, hloží.
65