HLAS VNITŘNÍ.
Pupeny rájské máš-li v duši,
v nichž dřímá květ a v něm zas plod,
jich svatě střez! Nechť hruď tvá tuší
chuť rozkoše i bolů hlod:
zda rozpuknou se, v kterém jaru,
a jaký květ a jakých tvarů
as touze tvojí vydají
a v živý plod zda uzrají?
Zda vonné krásy melodie
se rodí v nich a zapěje
v nich píseň z hájů poesie
a radosti v hruď naleje?
Zda propukne v nich bolest všecka,
již cítíš, jda tím údolím,
a která všecka přání světská
ovívá pelem nahořklým?
Zda tajemný ten rozpuk vzpruží
tě ke tvůrčímu: „Staň se, staň!“
a hruď tvou svatým štítem ztuží
a nebes meč ti vloží v dlaň?
7
Zda duše tvé to výraz vroucí?
Či bublina to bude skvoucí
jen duhovosti zdánlivé
a nad vše zdání míjivé,
plod affektace třeštivé?
Ó, pak jen rychle v duši své
šlap, zašlap je, vem kameny
a udupej ty pupeny!
Je líp, když zpustne boží chrám,
než falešným by sloužil hrám.
V ssutinu vítr vnese kvítí
a v noci hvězdy taje svítí.
8