PŘED SVÍTÁNÍM.
Jsou chvíle, kdy se v prsou všecko chvěje,
jak potok zurčivý, v nějž měsíc leje
stříbro svých snů, by hrčel srdcem tvým.
Slyšíš tluky – není to píseň,
ni žal ni radost, bolná jen tíseň,
a jak tím nebem sršným, bájivým,
v tvé duši též se hvězd-snů prosypává,
tajemné, čistší krásy problyskává;
cítíš jich blízkost, slyšíš jich hudbu, vítězný rým,
a srdce se třese potokem zurčivým.
Jest v duši jako v noci před svítáním.
Hvězd chvatným třpytem, tu jen mihotáním
z nejasné dálky nebe dumně zří.
Chmura-bolest svírá vši zemi,
kde prosvit-slast plá, bledý je, němý,
a chvílí mha se náhle vynoří,
plášť nejistoty na vše kolem hodí,
že smysly strnou jak u mělčin lodi.
Zamhleno všecko, steskněno všecko; hovoří
jen potok, jenž rve se úskalím z pohoří.
11
Jdou plány mládí k tobě, svému otci:
„Jsme děti plamene a nechcem býti krotcí!
Žár duše tvé nás zrodil v blahý čas.
Odstrčeny máme-li žíti?
V zapomnění máme-li tlíti?
My zmužněly a sesílil náš hlas.
Chcem zahořet a v plameni se ztrávit,
chcem vzkříšení své plným žitím slavit
jako to ptáče, jako ten sad a jako ten klas;
chcem vyslovit, co je vrozeno, zrozeno v nás.“
A ticho hlubší je, než v půlnoc bývá,
snad abys slyšel líp, jak srdce zrývá
ti rvavý tlukot, hlasný, bolavý.
Vřava bujná; k slovu se hlásí
svétvé vlastní city, trhají pásy:
„Ven, do života, světla z mrákavy!
Nač o hrdinách paží svět jen bájí?
Sta hrdin v srdci hrdinném se tají.“
S kouzelným klíčem kde však ten vrátný loudavý,
by v květnaté břehy proud svedl jásavý?
Po slunci toužíš, slunce voláš, čekáš –
ach, rozvit, rozvit se!... se těšíš, lekáš;
ach, rozvit se jak květ, jak květ, jak květ!
Zíráš kolem – co scvrklých plodů
zříš zakrslých a bezkrevných rodů,
co zvadlých tužeb vidíš vůkol tlet,
12
jak lučinu když zanesou v ráz bahna
a zmírá květ, svých cílů nedosáhna.
Tužeb svých vlastních vidíš tam spoustu kamenět,
a slunce a sílu třesoucí volá ret.
Chce srdce věřit, milovat a tvořit,
a musí kolem nános pochyb bořit,
štěrk netečnosti zrývat lakotný;
vřelost vlít chce do našich ramen,
vzdout ku výšinám oltářů plamen,
oltářů našich plamen blikotný,
jenž vzletu neschopen se plazí k zemi,
jak by to hadi byli líní, němí,
zemí se plazí, co by měl šlehat hukotný
a nebesky jasný, vítězně jásotný.
13