Dvé věží měl chrám české Poesie,
dvé mohutných a nebetyčných věží,
v něž nejraději „boží posel“ bije,
když bouřní oři letí bez otěží.
Tak z nenadání z čista jasna též
sjel s mraků blesk a srazil jednu věž.
A ku podivu! Bez družky jak její
by nebylo jí lze tu státi dál,
věž druhá hynula vždy patrněji,
z ní kvádr za kvádrem se rozpadal,
až hodina jí zkázy uhodila
a tiše sesula se v rozvaliny.
Stál národ ohromen; i ti, kdož sliny
dřív na ně metali, tou zkázou díla,
jež marně u nás hledalo by soka,
jsou zdrceni, ba nejednomu z těch,
jimž bledé záští otrávilo dech,
i slza lítosti teď tryskne z oka.
Dřív Svatopluk, – teď velký Jaroslav
tam odešli, kam pro své vidiny
si zalétali, však ni jediný
již nevrátí se v lidí všedních dav.
Chrám Poesie stojí osiřelý.
Kdo srdce v těle má, což každý želí
té zkázy jeho obrovitých věží!
Kam zrak se šine, na všem smutek leží,
ret každý jak by šeptati se zdál:
Ó, jak jen, Bože, jak jen bude dál? – –
Je smutno – smutno – – Háje oněměly,
v nich navždy zmlkla píseň filomely.
Vzdech z ňader dere se, duch náš je mdlý,
jak pavučiny by jej opředly,
co rosy napadlo již z našich očí,
nám přetěžké se stíny v duši stelou.
Jak bude dál? S tou otázkou se točí
druh ke druhu, však pouze zkamenělou
zří sfingy tvář – a nikde odpovědi – – –
Než nezoufejme! Chrám i beze věží
stát bude dál! Ač Poesie kněží
nám umlkli, ač stínové jich bledí
se procházejí edenem, – jich duch
je s námi tuto, na domácí půdě,
a poesie kvítku, byť i chudě
teď zkvétal, nedá uvadnouti Bůh!