Bázeň vzdáleného.

Bázeň vzdáleného.
Ach, což se tak, o duše má, ty smoušíš, Naráz do zármutku takého hroužíš A hloub se vždy, a tíž ti nést, Zatemněna jsouc k pláči, Jímž líce bol nesmáčí, Kdy nejtrpčejší jest? Tak smutno nikdy ještě, teskno posud, Ti hrozno nikdy, jako jišťby osud, Věčná, hrozil ti zničením: Jakým to tvůj trnoucí Zmráká se hled vidoucí Strašným předcítěním? V jakém je bludu mé se noze másti? Temnem jakýmtě nebe jasné skrásti Hrozí osudný snad mně los? [173] Či od srdce tu mého Nyníčko se drahého Snad odlučuje cos? Ach, snad hodinka lásce mé zaznívá, A zdráv buď od TéTé, ke mně sem zaznívá, Jež poslední mně zkazuje, Jíž mé se srdce koří, Již k tomuto až hoři Má duše miluje? A zrušila jest smlouvu v této době, Již naše spřísahala srdce sobě, Ne mým blahá již objetím; Studem zahal si líce Jiného stiskajíce K ňadrům si k nevěrným? Myšlénko, o jen usmrť, tvůrce hrobu, Své všecky shluknouc hrůzy v jednu dobu, Usmrť mě v jednom zahřmění! Ach, proto tak jsi lkala A svého víc se bála, O duše zničení! 174 Žití, v tom uplyň jen ty varu vřelém, O, plyň, ach, uplyniž mi s tímto želem! V tak zdrceném to životě? Po vymřelém hle týně Tu bloudit v síň ze síně Sám, sám ve pustotě? – Než ty, s nebeskou jenž milostivostí Upěnlivou pohnut jsi mou žádostí Mne žehnati se zdál! o teď – Kdež ona, ach, novému V náruč klesá milému, Tam vznes se, tam ty hleď; Jejž zapomněla brzo, jej ve zdání, O lásky genie, o slyš mé lkání, Před ní přiveď, tu křivdu jak Hled jeho, an zhasíná, Jí tiše připomíná, I promiňuje pak. Jak třesoucích svých páží k ní zvedna A klesaje tu vrávorá zpět, bledna, Štkáním umírá an mu hlas: 175 Snad předc se pozachvěje, Za ním tu popospěje, V náruč ho sevře zas. A slzu, jenž po tváři se mu line, Slíbá vřelou, ke srdci zas ho vine, Hled prosebný pozdvihši svůj, Ret ke rtu stiskne svému – O kéž tak objatému Odvál by život můj! 176