Bázeň vzdáleného.
Ach, což se tak, o duše má, ty smoušíš,
Naráz do zármutku takého hroužíš
A hloub se vždy, a tíž ti nést,
Zatemněna jsouc k pláči,
Jímž líce bol nesmáčí,
Kdy nejtrpčejší jest?
Tak smutno nikdy ještě, teskno posud,
Ti hrozno nikdy, jako jišťby osud,
Věčná, hrozil ti zničením:
Jakým to tvůj trnoucí
Zmráká se hled vidoucí
Strašným předcítěním?
V jakém je bludu mé se noze másti?
Temnem jakýmtě nebe jasné skrásti
Hrozí osudný snad mně los?
[173]
Či od srdce tu mého
Nyníčko se drahého
Snad odlučuje cos?
Ach, snad hodinka lásce mé zaznívá,
A zdráv buď od TéTé, ke mně sem zaznívá,
Jež poslední mně zkazuje,
Jíž mé se srdce koří,
Již k tomuto až hoři
Má duše miluje?
A zrušila jest smlouvu v této době,
Již naše spřísahala srdce sobě,
Ne mým blahá již objetím;
Studem zahal si líce
Jiného stiskajíce
K ňadrům si k nevěrným?
Myšlénko, o jen usmrť, tvůrce hrobu,
Své všecky shluknouc hrůzy v jednu dobu,
Usmrť mě v jednom zahřmění!
Ach, proto tak jsi lkala
A svého víc se bála,
O duše zničení!
174
Žití, v tom uplyň jen ty varu vřelém,
O, plyň, ach, uplyniž mi s tímto želem!
V tak zdrceném to životě?
Po vymřelém hle týně
Tu bloudit v síň ze síně
Sám, sám ve pustotě? –
Než ty, s nebeskou jenž milostivostí
Upěnlivou pohnut jsi mou žádostí
Mne žehnati se zdál! o teď –
Kdež ona, ach, novému
V náruč klesá milému,
Tam vznes se, tam ty hleď;
Jejž zapomněla brzo, jej ve zdání,
O lásky genie, o slyš mé lkání,
Před ní přiveď, tu křivdu jak
Hled jeho, an zhasíná,
Jí tiše připomíná,
I promiňuje pak.
Jak třesoucích svých páží k ní zvedna
A klesaje tu vrávorá zpět, bledna,
Štkáním umírá an mu hlas:
175
Snad předc se pozachvěje,
Za ním tu popospěje,
V náruč ho sevře zas.
A slzu, jenž po tváři se mu line,
Slíbá vřelou, ke srdci zas ho vine,
Hled prosebný pozdvihši svůj,
Ret ke rtu stiskne svému –
O kéž tak objatému
Odvál by život můj!
176