Vidění noční.
Já jsem jak živ nevěříval v duchy,
A všeliké sny a noční vidění
Jsem držíval jen za pouhé mámení.
A protož vám pravím – bůhtěživ! –
Nevěřil bych ani tento div,
Kdyby se to bylo snad jinému stalo,
Co mé vlastní oko včera uhlídalo. –
Bylo právě večer po klekání,
Když jsem kráčel po zahájské stráni,
A myslil jsem sobě brzo na to, a zas na to,
Jakby na mne – já řku, kdybych našel zlato –
Hezké holky braly,
A mne i se zlatem věrně milovaly,
A tak dále – –
Až jsem přišel k skále.
[290]
Dobře tedy; ale co se nestalo?
Strašidlo jakés mne potkalo,
A tu, kam bych šel? se optalo.
Já pak: „Nevím ani sám!“
V odpověd mu dám;
Neboť hrůza tak mne pojala,
Že mi na odpověd ani myslit nedala.
A vidouc to noční podoba,
Za ruku mne vzala,
A jak následuje mluviti se jala:
„Neboj se mne; já jsem osoba
K tobě slána přímo s nebe,
Abych na osudné místo vedla tebe.
Vidíš tamhle u černého boru
Tu vysokou horu?
As hodinka, dál tam není ode města,
Tam jde naše cesta!“
Šli jsme; všecko jakby pode námi plynulo –
Neboť sotva sedum okamžení minulo,
Byli jsme již tam.
Teď pomysletež jen sobě,
291
Co tu v této noční době
Oko moje nevidělo!
Moje, nevím čím, oslablé tělo
Jen se třáslo, jen se chvělo –
.....
Byla vám tu štvanice,
Kol a kolem černé plémě sedělo,
A s kyselým smíchem hledělo,
Kterak si tu počínati bude
Statných lvů celičká rodina.
Pršela dvanáctá hodina –
A mé ucho neslyšelo nic než řev,
A mé oko nevidělo nic než krev.
I řku: „Odkud jsou ti lvové,
Že na rod svůj nedbají,
A své vlastní krutě sápají?“ –
„Ti své vůle nemají;
Jimi pouze vládnou osudové!“
Odpověděl mi průvodčí můj.
Pryč jsem chtěl; tuť on mi: „Stůj!“
Přísným hlasem povídal,
292
A na nos mi jakés brejle dal,
Skrz něž já když pohleděl,
Hrůzou o sobě jsem nevěděl,
Neboť místo – běda bědy!
Místo lvů jsem viděl vlastní dědy!
„Bože!“ – zvolám – „sedmnácté století!“
A v tom všecko mému zraku odletí;
Nic – jen omlžená skála
Přede mnou tu stála. –
I spěchal jsem potom domů
Mladým lesem břekovým;
Co jsem ale cestou cítil –
To vám, bratří, nepovím.
293