Náboženství.
Plápol nebeský mocně drtí mraky,
Klín rozvijí svůj říše lepá nebes,
Aj, a v pozemský luh bohů plod
Z nadvětrných zapolítne ze hájů.
Roucho skvělé lpí na spanilém těle
Krásno ruměnců osvěcuje světy,
Jasnost leje slast v prs vzhledů, a
Bláha lineť se rtoma svatýma.
Pod svým jarým, hle! skálu drží stupem,
Vichrům jesut se jitřiti! – Vazbami
Let viže vášně zlé; ctnotě však
K sídlu nebeska vynest se káže.
[195]
Četná provází věrně bohyň tlupa
Ji: krasolicá odměřeným chodem
Mírnost, milých Vlídnost citů; a
Srp si držíc v ruce pevně Pilnost,
A Příjemnost a křídloruká Štědrost;
Moudrost v budoucí osvětu zírajíc
I v střed předešlosti překlamné....
O, v jakém to těkám tajemství!
Dej, ať jen záblesk stolce mi zírati
Jest přáno tvého! – ó by mi kráčeti
Možno k svatosti tvé! O mluv jen
Jmeno jaké tobě? – „Náboženství!“
196