Smrt kanárka.
Ach! – přemilé juž nedýchá
Ptáče! miláček Leninky
Modrooké juž hle více
Nedýchá! –
Ó proč oko, proč mutíš své
Děvče? – neplač! viz, kanárka
Neprobudí více dívky
Slzinka. –
Lenko, neplač nad kanárkem!
Ach – – nebo plač, plač, děvenko,
Nebť ubohé ptáče hodno
Slzí Tvých! –
[233]
O, jak milostný život měl!
Ráno, jenom jak procitnul –
Nesla mu juž Lenka cukru,
V ručince.
Pak pootevřevši klec mu,
Jej vyvolá; on vylétne
Jí na labutné ramínko
A Lence
Cukru lahodnost zobá si
Z ručky bělounké; medem pak
Ust si hrdélko přesladkým
Napájí.
Pak vyletí zas na ňádra,
A třepetá jí perútkem
Chládku libost, a zpívá si
Radostně. –
Juž ale – ach, víc nedýchá
Ptáče! – o plač, plač, děvenko!
Aj ubohé ptáče hodno
Slzí Tvých. –
234
Ještě hle dnes ráno sobě
Smutně vylétnul kanárek
Lence na rámě, a trudně
Žalostnil;
Tuť vzala jej Lenka k ústům –
Ptáček malý dá zobáček
Lence milé v růžové rty –
A zalká!
Pak si perútkem zahýbá
Slabě – a juž hasne očko
Ptáčeti – juž stydne na rtech
Kanárek! – –
Pláčeš? – o neplač, Leninko!
Zavři si mne v klícku, dívko!
Žíti budu v tom žaláři
Pokojně!
Čiň toto! – o té blahosti!
Žíti na ňádrech labutných – !
Sladce na Tvých růžových rtech
Stydnouti!!
235