Elegie na hrázi Rozkoše.
Zdrávas vodko tichá! Zdrávas ty, hrázko pokojná,
Ježto leješ sílu třistaletým zde dubům!
Vlej i živosti do ňáder mých – nebo prahnu.
Zemdlen duch jest můj – oudy na zem klesají.
Ach vy větve u výšce v oblouky jaré se klenoucí!
Vy jste poslouchaly mých kypěti nářky ze úst:
Když to po hrázi chodě z nebe jsem jen pomoc volával,
Vždyť jsem pomstu volal na vraha Vlasty to své!
O ty trávko, po hrázi co tu zelenavě polízáš,
Tys vřelosti slzí často pocítila mých,
[237]
Jež se z oka proudem řinuly v tvé stonky zarostlé,
A spojivše se pak, moutily vodku tuto!
Více neúpím však; žel ňádra sevřel mi ukrutně.
O jaková ouzkost hrůzy divé tu rodí,
Kdyžto ve nitru žluč se vaří, nemohouci nalézti
Průchodu, jímž by valem divě vyproudila ven!
Vlasty mé více není! Aj, vítám tě, smrti! dej mi
Svou ruku: tvá sinavá tvář neleká mě nyní!
238