Milkova prosba.
„Ach, milá matinko!
Dej, prosím srdečně,
Dej mi, dej mi brejle!“
Tak mluvil Milek jest
K své matince Ládě.
Milku pak matinka:
„Rozmilé děťátko!
Nač, o nač ti brejlí?
Vždycky šíp raní tvůj,
Bys třeba měl roušku
Zastřená očinka;
Nač ti medle brejlí?“ –
„Ach, zlatá matinko,“
Plačtivě rce dítko,
„Svět ten na mne buble,
Mně slepých nadává
A kluků holých, a –
Ach! – – i bezrozumných!
[245]
Dívka růžolící,
Jak labuť bělounká,
Ctnostlivá, pobožná,
Dívka, jížto krása
Všech bohyň v Olympu –
Kromě tvé, matinko –
Kráslivost převýší:
Víc není nových těch
Juž světův želání.
„Hm! – k čemuž mi krása?
Nač ručinky něžné?
Nač mi očko charpí?
Nač mi líce růžné?
Nač čelinko bílé?
Ňádra nač labutí?
Vlásky nač rusé? – aj,
Brzko líce blednou,
Modro očka – vadne;
Čelko – vrásky hyzdí;
Stříbro a zlato však
Vždycky se, vždy leskne!
Nikdy nezbělí mně
Můj zlatý penízek
246
Jak děvence vlásky! –“
Tak volá mi každý
Muž světa z nového,
A vždy na mne buble
A slepých nadává.
Dej mi, dej mi brejle,
Má zlatá matinko,
Se sklemi dvanácti,
Bych viděl penízky
Ty žluté a bílé! –
Dám tomu, který se
Na mne bublati jme,
Dívku tu, která má
Moc takých penízků.
Nechce svět libosti,
Nechce kráslivosti,
Nechce víry, ctnosti,
Jen peněz chce dosti!
Dej mně tehdy, dej mně,
Má matinko, brejle,
Bych mohl hlupáku
Na nosík přivázat
Rohatého hejla!“
247