Zjevení Jupiterovo.
Osvěcená hlava ve vsi malé, ve chýžce nizounké
Někdy že jest ukryta, zkušenost mi dokázala často. –
Chtě v krásných krajinách se projíti vlasti velebné,
Přijdu ve Němcoloves; tu slyším hrozné jekotání
Z jedné chýžky. I šel jsem blíže, a – jen si považte!
Byltě to pramudřec, ký strašlivo tak si počínal
Nad ubohými tu žáky; on otvíral jako vrátně
Ústa – slova proudem z chřtánu spěněného mu prudko
Kypěla ven – zuby drnčely – nos se mu pískaje hýbal –
Pot se valil potokem – vlas vzhůru se pnul do ježka –
[249]
Strašno se dívati naň! – Nu – pravím sám k sobě potajmo:
Jak veliký toto muž! – Kdyby své přiřezal uši tento,
A v široké čelo své rohy dal vrýpnouti volovské:
Jistě by svět myslil, Jupiter že na zem se s nebeska
Spustil v podstatě zas, jako někdy jarého buvolce,
By Európu nosil? – eh! jej Európa by nesla!
250