Slavík a vrána.

Josef Jaroslav Langer

Slavík a vrána.
Slavík libě pěl si z rána, Aj, tu uslyší ho vrána, Na dub hned se uhostí, Chtíc po slavíku zpívati, A nemajíc hlasu libosti, Počne tu hřmotně kvákati. Než svůj nehlas vyznati se stydí, A k slavíku v ta se slova jíti vidí: „Jak trpký jest osud tvůj! V květnu jen ti zpěvu přáno, Jindy zpívat zakázáno! Oč, že lepší osud můj! Z jara, v letě, v podzim, v zimě Hlasu svého užívám, Na dubě si zazpívám!“ [358] Na to hlásek medový Slavíčkův jí odpoví: „Lepšíť kratičké zpívání, Nežli věčné krákorání.“ 359

Kniha Spisy 1 (1860)
Autor Josef Jaroslav Langer