ŽEH BÍLÝ SVĚTLA...
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh’,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkách
jak chodbami opuštěného kláštera,
kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku
a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí
jak okna prolomená v staletí zázraků
do zasmušilých horizontů Tajemství.
A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou
nad arkýře paláců a v bulvárů ruch,
vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou
v bizarních pěnách vášní a síly a tuh;
žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,
spálená síla nervů pod lebkami tlí,
a v tisících ilusí jásot a úzkost a žel
třese se na napjatých strunách Tajemství.
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh’,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkách
jak v kvílících melancholiích večera
a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,
až s věží věčného Města v kovových slzách se schví
jak matutinum andělů v čekající duši mou
ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.
15