Ó SÍLO EXTASÍ A SNŮ, z níž umění Ó SÍLO EXTASÍ A SNŮ, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí! Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení, jak z etheru se světlo nítí vibrací. Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval, ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš, jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval, když oběť krvavou naň kladl Eliáš! V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné, myšlenka má je voskovicí světla mdlého, jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne na oltář věčný postavena Neznámého. Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo, žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo. Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal, víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil a přelud miloval a páru tuh svých líbal. Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní, již tichým tremolem mi život zahrál flétnou, a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou. 9 Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše; nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy a ponížených žeň jsem klidil na své líše. Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla sil věčných tajemstvím a osnovami světla, v mou duši odražená kosmu od zrcadla v ohnisko palčivé a krvavé se střetla. Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi, a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí jak v perleti se lomem vrchních vrstev snoubí. Netoužím žízně své u žití svlažit břehů, jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně: paprsků mystických jsem v duši sebral něhu a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně. Je smutna duše má a plna vůně teskné, má myšlenka je voskovicí světla mdlého, jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne na oltář věčný postavena Neznámého. Ó sílo extasí a snů, z níž umění plá barev vějířem a v tónech burácí! Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení, jak z etheru se světlo nítí vibrací. Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval, ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš, jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval, když oběť krvavou naň kladl Eliáš! 10

MOJE MATKA
Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala se stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl. Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala, a v těžké agonii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i visi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. Ó matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbala’s mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. 11 A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času. [12]

MRTVÉ MLÁDÍ
Na starém pianě, v kovových strunách spících, jak z rozvlněných harf jsem slyšel rytmů spád, jenž slznou rosou tónů mdlých a žalujících se věšel na strun jemně vibrující drát. V mé duši myšlenka jak těžká vůně vstala, a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět, do tváří dýchla mi a za ruku mě jala a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let. Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla, do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar, kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla, mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar. Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém na svěžích údů jas, jež balzamoval jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem. A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal, žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží, a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal; krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nessál, a oheň objetí myšlenkou vychladlý, déšť květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal, však tknutím ruky mé umíral uvadlý; 13 žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezruměnil, mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad, svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil jak noci jasný mír v den kalný beze vnad, vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou; nad mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou. 14

ŽEH BÍLÝ SVĚTLA...
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh’, že v agonii rudé krvácí do šera. Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkách jak chodbami opuštěného kláštera, kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí jak okna prolomená v staletí zázraků do zasmušilých horizontů Tajemství. A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou nad arkýře paláců a v bulvárů ruch, vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou v bizarních pěnách vášní a síly a tuh; žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl, spálená síla nervů pod lebkami tlí, a v tisících ilusí jásot a úzkost a žel třese se na napjatých strunách Tajemství. Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh’, že v agonii rudé krvácí do šera. Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkách jak v kvílících melancholiích večera a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou, až s věží věčného Města v kovových slzách se schví jak matutinum andělů v čekající duši mou ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství. 15

PŘÁTELSTVÍ DUŠÍ
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů pohledy naše se líbaly jak v jediném objetí zachvění dvojí. S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji. K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí; má myšlenka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích i stejné stažení svalů a zblednutí bolestnou křečí. A nádheru noci dušema dvěma jsem jímal a ssál, jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí, a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál, jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí. Dnů zetlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel! Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné, v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne! Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas’? Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší? Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší? Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vyprahl zmar? Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli. Ve vůni vzpomínek mých zhořkl tvých esencí čar, v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály. 16 A cizí mi touha tvá jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů. Z mých očí již neřine příval tvých slzí v bratrském zdroji, a jenom nad hroby minulých jar, na hřbitovech snů, jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji. 17

TICHÁ BOLEST
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou, tys přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem svých retů hořkou číši plnou. Mé tělo projala’s jak bledá záře divem, v mých nervech hořela’s jak umírání pocit, a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém, pod tíží polibků jsem unavený procit’. Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil, ó prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá! Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil jak den, jenž na východě svítá; a k točnám tajemství šla’s ruku v ruce se mnou, kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou jak zrní safírů a bílých ohňů naset. Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu tvá ruka chvěla se, na vlnách luny plání? A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu, romanci snův a odříkání? Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil, jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem i píseň krve mé, již žhavým rytmem do žil mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem. 18 Bol tužeb spálených z tvých tónů kouřil v dýmu, v kadencích rekvií jak slzy v tváři zasech’ a v žeň mou uzrálou třás’ touhu k Nejvyššímu jak rosu sladké many v klasech. Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla, ve hrozny cizích vín se slila květem taktů, a dávných sluncí žár i noci hvězdná čela v tvých rytmů shlížela se černém kataraktu. Pak v tóny tajemné strun zvířením jsi sáhla, až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla tvá hudba Neznámého hlasem v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku až v okna andělů jak oběť vůně vanul žal budoucích mých dní a ozon příštích blesků. 19

VZPOMÍNKA
A. P.
Rytmem vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu (v němž dřímou slova zapomenutá) vždy do žáru mi vzeplá doutnající západ onoho dne a v zelenavém jasu žene na mne oblaky vůní a mámivého tepla. Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, když je cítím, otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení, myšlenky sladkost, jež příliš pozdě roztála žitím, hořící olej odkvetlých oliv. A brázdami snění za noci pluji s vln písní, jež stříká pod vesel mých metrem, a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen, a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větrem mír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen. 20

DEN VÝROČNÍ
Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích. Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ, hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný. Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála. Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi jak k chóru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se snížil nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem. A ticho se kouřilo z dálek, padalo s výší a příšerně slavné dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše. (Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila žhavá žízeň rozžatých hromnic.) Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal dlouhé umírání barev a světel a naslouchal hudbě blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění. Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta se zdvihla v mé duší. Dech vlastní zdál se mi cizí, jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný a známým dotykem sevřel mi chvějící se ruku. Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných! Mši zádušní to pějí mé myšlenky, jak zvlněným chórem v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě. 21 Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše, modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku: neboť mých vzpomínek řasnaté závoje černé jsou měkkým ložem, kde provždy vtiskla se forma tvého mrtvého těla. 22

MODLITBA VEČERNÍ
Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem, svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev, svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém, je měkká náruč tvá jak bílé lokty děv. Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět, můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň! V mých očích tmavou svítilnu se, svatá, schyl, lej nový olej v ni a zapal poznání, ať zraků paprskem zřím na tisíce mil v šer mořských pralesů a výší rozplání; jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal, jak květů pletivem se prýská barev jas, jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal, v bytostí nekonečný květ a vír a kvas. A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch, ať v resonanční nástroj se mi promění, jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch jak hudby tajemné ať slyším vlnění; ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah, paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum, motýlů tichý let a v duší hlubinách myšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum. 23 Od mojí myšlenky odpoutej zemskou tíž, ať světla rychlostí prostorem šlehá v let, nad moří zelenou a křišťálovou říš, v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed; v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím, kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var, do jeskyň plačících, jichž slzy staletím v sen tuhnou kamenný pod baldachýnů tvar. A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh na skalách křišťálu polární září plá, i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá, nad vřavu národů a pouští němý stesk, kde rytmem zesláblým umírá žití tep, nad černé pralesy a horských štítů lesk, nad zeleň prérií a zádumčivou step. Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest, co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát, sil živých věčný kruh, jenž konstelace hvězd v své sítě navléká a řídí vzlet a pád, jenž trpí v duši nám a voní v lilii a modrým plamenem nad bažinou se stkví: ať douškem jediným já žízniv opiji na březích věčnosti se vínem Tajemství. V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval se z tajných zdrojů svých mi rozlej balzámem, jak láva vytryskni a hoř a teč a pal v rozkoší šílených vzplanutí neznámém; až smolnou pochodní žádostí žhavý dech na popel dohoří tajemným ohněm tvým, tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím. 24

PODZIMNÍ VEČER
Do vzduchu prohřátého hltavě se ssaje šedivý příval soumraku a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem. V mé duši taje ztlumená hudba snův a zádumčivá něha. Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází, jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby; a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby. Do moře šedých vln se pásy lesů noří a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží; zpěv panen klášterních se vlní z oratoří a k ložím nemocných se těžký spánek blíží. Na mramor plačící se slzná rosa ssedá; do plášťů šedivých se kostry stromů choulí; nad zemí obloha jak těžká klenba šedá a v kámen tesaná se zdvíhá dutou koulí. Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny. U černých moří prostoru se strhly hráze. Vystřikla hustá pěna tmy, a do hlubiny zem pohlcená sesmykla se na své dráze. A z obřích dimensí do temna pohroužených jak tisícerých křídel vnímám šum a vání; v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených a nově narozených úpěnlivé lkání. 25

APOSTROFA PODZIMNÍ
Dny jasné, říjnové, v nichž září azur čistý a s větví bronzových se nítí rudé listy, jež sváty ostrým vanem podzimního dechu se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu! Ve vaší vůni chladné cítím tát a sálat dech jiter zemřelých a dávno mrtvých nálad, blesk žlutých polední, kdy slunce žhavý oddech na šťávu sládnoucí se srážel v zralých plodech, a duše vonných večerů, jež uhořely v purpurných ohních západu. Z vás oněmělý sbor ptáků odlétlých mi kvílí, jásá, zpívá orchestrem tónů. Ve vás mísí se a splývá sen květův uvadlých, šum pokosených klasů, svit zhaslých barev, smytých nuancí a jasů, let mrtvých motýlův a kolotavé vření tisíců zhaslých životů ve zlaté lázni denní! Sil tajemných, když v mír a v sen a v klid se sepnou, jste zesláblou a zmírající tepnou! Dny jasné, podzimní, v nichž září azur čistý a s větví bronzových se nítí rudé listy, jež sváty ostrým vanem podzimního dechu se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu! Svůj rozestřete lesk a plajte v chladný říjen svou září karmínův a minií a sien a rozlévejte smrt, jež proudem deště kane vám z třpytných paprsků jak z číše vytepané ze studeného kovu! Vaše vůně těžká jak otrávený plyn v mé duši na dně mešká, a barev, květů, žití velkou agonii ze vzduchu vašeho jak hořký nápoj piji! 26

SIESTA
Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil, však záře usnula ve zrůžovělých žlutích; ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich’. Klid bílých linií se tiše krajem snoval v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvých ladem; let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval, dech živých nesrážel se v bílou páru chladem, jen Velká Myšlenka jak oblak táhla nivou, hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha, sil sepětím a dominantou zádumčivou, jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá. 27

BŘEZEN
Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil, šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen; do modří brunátných se na východě tříštil a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen. Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plání a z boků čerstvých brázd do vzduchu vůni mísil, vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkání jak oživený puls se svěžím rytmem křísil. A v zemi navlhlé a zapařené mízou dnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů, trav šumné království a s atlasovou řízou sbor teskných lilií a plavé zlato klasů; mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny, v nichž jednou bílý žár ve žhavém písku usne, a libel malachit kroužících nad lekníny ve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné; na květech akátů zor zrůžovělý pocel, jenž zemí zažehne a rozleje se nachem v těl brouků tvrdý kov jak v zakalenou ocel a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem; tep žhavých žádostí, jenž vlny žití vzruší a prškou jasmínů se v záhon citů slije, i písně básníků, jimž analysa v duši snů svěží akvarel svým chladným deštěm smyje. 28

VĚZEŇ
V tvých zracích, Nejatá, jsem marně duši koupal, jak temný oblak mlh nad kraje šíří zaleh’: kouř vlastních myšlenek mi z tvojich vůní stoupal, a vlastní krve vzdech jsem cítil ve tvých žalech. Mé srdce třáslo se, když k tvému jsem se chýlil, šer vlastních ilusí jsem z tebe barvou vyssál, a vlastní duše hlas z tvých modliteb mi kvílil, když na svém oltáři mi otevřela’s misál. Ros marné bohatství, jež bílý požár žehne a v slzách ohnivých na ňadrech květů pálí, i výheň západů, jež teplou krví šlehne, jak z poraněných žil by stříkala ti dálí, mlh hábit kající nad nahotou tvých plání a dusot černých dní, jež slyším z dálky cválat, tvých stromů němý žal a smutek odkvétání i třesoucí hlas vod a noci teskných nálad z mé krve vyrostly. Mým snem jsou barvy žhoucí, když z hlubin umdlených se zdvíháš, smutná, jarem. Nad výhní duše své do skelné hmoty vroucí jsem smáčel píšťalu a vydechl tě tvarem. A v teskném nadšení když vzlétám osvobozen z tvých loktů vysněných, i tu se zpíjím vínem, na vlastních vinicích jež uzrálo mi v hrozen, mou krví zahořklé a mrtvých dnů mých stínem. 29 Svůj hrad jsem vystavěl na mračné výši spádné, šer vlhkých katakomb se v jeho skály vrývá, a v klenbách plačících, kde žal a ticho vládne, za živa zazděná má píseň nocí zpívá. 30

ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí, jež slétla ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí, jež slétla
se stromu tvého. Ó, rci, zda duší se vesním v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla jak spící sonata zvuků v mlčení lesním? V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhu na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří, když zem ještě teplá se třásla v panenském žehu pod úrodným objetím bílých nocí a zoří, a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín, z hvězd problémů skvoucích jak signál výstražný plála tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin? Bod oživlý prachu, zvířený cyklonem věků, jsem bílý stvol trávy, dušený prérií žití, a ze stromu tvého slzami horkými teku jak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí. 31

SVŮJ ŽAL jsem položil na stůl tvůj obětní, SVŮJ ŽAL jsem položil na stůl tvůj obětní,
ó Teskná v záři hvězd a v světel písni ranní, jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní, paprsků ztlumených a spících zvuků paní! V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých’ a v lože vlhké slét’ mi, když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy. Když střel se blankyt můj mlhami zatížen nad smutkem neznámých a nepřístupných moří a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen, kol mého lože stál a plakal v tichém hoři, ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář jak hudba stínů v sadech a život můj se třás’, jak v jeho zrudlou zář z bran otevřených Tajemství by průvan zadech’. Když náraz věčných sil mou duší zpěněn vřel hnán tíhou zničení a galvanismem bolu, jenž mlnem žíravým se střebe v život těl a zemi obíhá od pólu krouže k pólu, v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cév, do uzlů žil se slívá a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev a škálou bolestí po strunách nervů splývá. 32 A v tichu dráždivém když v němém zápase vln jemným přílivem narážel v bytost moji, jak chvění magnetické jehly v kompase mou duši zastavil a k svému táhl zdroji. A sklíčen tušením, jež úzkost provází a v těžký soumrak šíří, proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází a k pólům Tajemství mi žití jehlou míří. 33

MOTIV Z BEETHOVENA
To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých’, tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé, jenž na mne volal: Pojď, a v svitu září bledých a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme. Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech, zor příštích andante do poupat zavřel květ, spí písně v teple hnízd a v dálek pološerech vír barev zpěněný kles’ ke dnu tich a šed. Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáh’ do světla zasnován jak z vláken asbestu, a v černých táborech žal lesů na samotách do mechu v umdleném si lehl šelestu. Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla, pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíž nad šíří prostorů, kde v dálkách šumí vesla odplulých staletí. Ó pověz, necítíš, jak noci narkosou dech unaven se úží? A lehký šumot snů jak letěl kolem nás a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží do vání křídel svých ze svého šatu třás’? Vzpomínek červenec jak v duše žár ti vzrůstá, zdroj zadržených sil ti bije v stěny cév, žeh prudký polibků ti zapaluje ústa a světlem narudlým ti v žilách svítí krev? 34 Že pigment zřítelnic ti vnitřní požár prožíh’, stín, řetěz kroků tvých, ti rozlomil a sňal a v duše komnatách na myšlenky tvé ložích mou spoután hypnosou se položil tvůj žal? A cítíš Jeho dech, jak z mlží mléčné dráhy na rosu stříbrnou se v hvězdný sráží luh, a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy, a rozkoš vítězná a černé víno tuh, na ňader úbělích jak spočinutí měkká, a nahých ramen dvou jak chtivé sepětí v tvou bytost pohnutou a opojenou stéká ve smyslů umdleném a těžkém zajetí? Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal, z kamenů svítících jsem sklenul kryptu tvou a z květů zázračných jsem měkký polštář schystal, kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou. Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné žal kouzlem uspaný ti v duši ožije, má píseň pohřební ti sladká na rty padne a v jednom pocelu tvé žití vypije. A jitro věčných dní až vzplá ti zruměněné (déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát, jak kdybys v ložnici měl okno otevřené a ranních písní mír tě ovál ze zahrad. 35

AGONIE TOUHY
Zda v pánvích západů vyhasly hořících jantarů víry, zlat zelený var na popel spálených duh, a půlnocí svit, jenž modrými parami síry mlh závoje bílí a hází na zčernalý luh? Dnes barev necítím dechu, jenž etherný prýští do duší, jak vůně, jíž dýchá tajemství sad: spí v nervech ruky mé tvarů vlnění příští a síla, jež tká jim z předených paprsků šat. Má touha žízněním nadzemských květů a forem dnes umírá, ve zracích sluncí neznámých zář, a s voskovic světly táhnou mé myšlenky sborem a obnášejí jí horečně vznícenou tvář. 36

NÁVRAT
Má duše se vrátila z kvetoucích zahrad a měla dech noci třpytný na nádheře údů. Růžovým zlatem zor navlhlý vějíř ovál jí vlasy a z jejího těla jak lilií nesmělý pozdrav se vůně lila jí šatem, jenž utkán byl ze snění soumraků. Ztlumené přívaly světla (hvězd oblaky bílé tak za nocí červnových sněží) se přelévaly jí z očí, a na tváři v úsměvech kvetla jí růžová radost a se rtů jí padala čistá a svěží jak procitnutí stříbrných strun. Ó Záři a Šeření bytostí mé! Ty paprsku věčného chvění! Znám rozkoš těch kvetoucích zahrad, kde bledost tvých tváří (ó vynucené polibky dní!) na růže se mění, znám tavená zlata, jež ve vlasech hasnou ti v žáru, a nocí tvých závratný mír, jak oddech a vanutí křídel, i zapovězený půvab těch lázní, kde v stříbrnou páru jsi vystoupla zmládlá a vonná jak z pěny růžových mýdel. Ó proč jsi se vrátila? V krajiny spálenou tíži, kde jak z ložisek hašených vápen zdvíhá se mlha a květy umírají pod krystaly solí a níží se zlomené v tlející zemi? Ó viz, na hřbitovech zvlhá jak v narudlém pláči i náhrobní mramor. A setmělou stepí před blížící se bouří i ticho úzkostně zalká. A ty jsi se vrátila! Do věčného šera, kde úsměv tvůj lepý ti uhasne v tváři, zbělí ti na rtech a únavná dálka 37 těch zahrad, odkud jsi přišla, ti slzami v zraky se velne, Samota, přadlena němá, ve vychladlé síni sedne ti k boku a v tváře tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné v nichž dříme tajemství posledních snů. Až v šedivém toku noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času, dní, které nastanou, bolestné šeření prvé, a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve. 38

Z VĚČNÝCH DÁLEK...
Z věčných dálek v duši mi zpívá píseň monotónní, spodní oktáva zádumčivá mé klaviatury jí zvoní. Na rty ve smíchu mi vtéká třísla jak chuť do vína mého, slzy nahořklé mléka ze stvolu přelomeného. Vzpomínek rytmický ovan, v žádostí bachantických tancích, stesk její doznívá začarován v resonancích. V rozkoši krví mou se pění a na samotách v dlouhá adagia polosnění v pochmurných notách mi vzrůstá. Paprsků umdlených mírem neusíná, jak oblaky hmyzů kovovým vírem v černé klenby svých zvuků mne spíná a vyssává. Ó dálky a noci, mdloby a sny! Kam nelnou se její tóny? A jakou mocí zničím ji v sobě, nezničitelnou? 39 Ve zpovědnicích a před oltáři, v hrobových tiších biblioték studeným křídlem v tváři vane mi její dotek, v mé barvy se olejem slívá, z křídel mých inspirac zvoní, v žalu mém výsměšně zpívá věčná a monotónní a na žhavých plotnách mého žití v pěnivém klokotá varu nápojem smrti mé, z nějž budu píti Mysterium zmaru. 40

NÁVŠTĚVA
Řekl jsem: Sestro, jež záři vyhaslých sluncí máš ve zraku, prodli a studenou ruku svou mi (bych zahřál ji) ponech. Byl večer, a něco teskně minulého vonělo v soumraku a plakalo kovovým zaštkáním v zvonech. I uviděl jsem ji, duši svou, zardělou mladosti záchvěvem, jak vystoupla jednou do šedivé mlhy svítání mého: zapomenuté dítě, jež před bouří hraje si s úsměvem na prahu domu uzamčeného. V závoji bílém a veselou, jak družičku v průvodu pohřebním, a šťastnou, jak v domě, kde oheň vypukl v noci, dech spících, panenskou nevěstu v modlitbách přede dnem svatebním nad loži umírajících. Dechla mi do tváří, jak vůně odkvetlých růží když zavane ze vzdálených zahrad a na rtech usládne v pocel, a záclony záře východní, z nejčistších paprsků utkané, mým nemocným touhám zavěšovala do cel. 41

SNAD POTOM...
Tu hudbu mi nalej v akordů kříšťálnou číš, kde z tónů zvětralých jisker se zdvíhá mámivá tíž jak výpar z nejhlubších sklepení duše, kde v stínech zrá výčitek oheň ve vzpomínek kvasících vínech. Na úpatí pohoří Smrti, kde v ledovců závratný spád se smývá Věčnosti příval, chci umdlený spát a ilusi dní, klam krve a šero vlastního žití jak dusivý sen, jenž na prsa kleká, chci sníti. A probuzen lítostí duší svou povstat, za tisíce jar pod zestárlým sluncem až blankytu vyhasne žár a k vychladlé zemi jak uhelný milíř, zetlelý v kouři, se zřítí udušen život pod nánosem věků a bouří. Snad potom, v žal posledních soumraků, vzpomenu zpět na světla vyhaslých lilií a západů krvavý květ, na hudbu pěnících vod, jak v ztlumeném zachvění citer v ruch růžových slavností zvonila za vyhaslých jiter, a v zeleních niv na zářivé průvody slunečních dní, jak v triumfech táhly, v jásotu barev a v šelestu žní pod rozpjaté stany čekajících nocí, z nichž lila se jednou na hlavy dávných národů vůně. A procitlé zvednou se písně bývalých tužeb, pohledů doznělý smích a rozkoší žár, jímž dýchal těl vonný a chvící se sníh, a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádech snad s lítostí ucítím vlastního života teplo a vůni a zádech. 42

POHLED SMRTI
U hlav lože a v soumracích tušení mnohokrát, vím, pohled můj zhasínal před vítězným pohledem tvým. V mém slabost a touha, smích ocele blyštící v tvém, a v jeho zrcadle myšlenku vlastní uviděl jsem. Šla bledá a zmatená v dálku zavátých, neznámých Měst do šera a polárních nocí němou únavou cest. Úzkost nejistoty tuhla jí v tvář, a věčných prostorů chlad na zmučené údy spínal jí, umdlené, kovový šat. V záhyby mizících tvarů mlhami ze zraků tvých jak z květu mystického stromu střásal se přívalem sníh a houstl a temněl, zář do sebe vpíjel a šlehal a vál, na ranách mé myšlenky jak v narudlých plamenech tál. U hlav lože a v soumracích tušení mnohokrát, vím, pohled můj zhasínal před utkvělým pohledem tvým. Jak somnambul svedený z lože, bledý, spoután a něm pod hypnosou Nepoznaného jdu se svým snem a přede mnou chví se, v umdlených rukou mých dní, zraky tvými rozžatá světla pohřebních pochodní. 43

VŮNĚ ZAHRAD MÉ DUŠE...
Vůně zahrad mé duše, ve mdloby teplých vlnách mi nalité po znavených tvářích, vůně zdvihlé ze záhonů přikrytých tisícem nocí! Houstnete v zrychlené výdechy kolébajících se kadidelnic (příšerné kaktusy dýmu vyrostlé ze žhavého zrní) za přidušeného zvonění řetězů stříbrných při smuteční mši pontifikální. Zapařená vanutí rašelinišť a tlejících mechů nad slehlými vrstvami popela uloženého staletími, vůně bývalých nálad, zkácených lesů a jar, která zhasla! Lázně mlhy otrávené nad vodami nepohnutými v krajině umírajících vegetací a v smrtelné žízni bílých úpalů letních, jež vypily stříbrnou rosu z kalichů odbarvených žárem a vyssály průzračnou vláhu rozlitých stínů! Jste vůněmi zavřených komnat, kde na provlhlém loži ve mdlobách léčivých esencí a v šeru spuštěných záclon (zatím co život zpívá pod okny v poledním hlaholu zvonů a v opojení slunečních září) svou hlavu boří do měkkých polštářů snění má vzpomínka bdící. Z vás cítím nářek uschlých ratolestí jasmínových, jež položila bílá, chvějící se ruka do knihy modlitební. 44 Vůni zetlelých listů, kde ze smytého písma kouří se křečovité modlitby vášně, jež rozněcovaly oheň ve zracích dávno vyhaslých. Vůni pokojů v otcovském domě prodaném cizinci a výčitku, jež dýchá ze záhybů tlícího šatu mé matky, modlící se za mne mezi Svatými. Vůni rozžehlých hromnic za naříkajících nocí, sepjatých ve fialové řetězy blesků, a vůni kouřící z černého knotu uhaslé svíce, jíž byla obnášena tvář umírajícího. Úsměv uvadlých fial, jichž neutrhla pro mne milující ruka a nepodala mi v den mého narození. Vůni neznámých květů, jež prýští se v jediném rytmu se štkáním vodotrysků v modravém zátiší zamčených parků (ó milující!), kam abych vkročil, nikdo mi nepodal klíčů. Vůni rozpuštěných vlasů a bělostných rozchvění těla, z něhož do cizích dní lilo se opojení hvězdami pršících nocí, které se pro mne nezešeřily. Vůně zahrad mé duše, vůně zdvihlé ze záhonů přikrytých tisícem nocí! Vůně palmových hájů a stepí rozkvetlých lilií, nápoji sládnoucí ve chvílích dohořívajících soumraků, na zpocené čelo vlídné zavanutí stydnoucího dechu od břehů mlčících řek, jež ústí do zálivů Smrti! Ó, pozdravení letící větrem ze vzdálených oás, hřmící hymno vodopádů neviditelných za modravým pohořím země zaslíbené! 45 Ó, vůně nepřístupných ostrovů za odvátými mlhami světla, barev a tvarů! Pod vašimi oblaky táhly se sbory mých zemřelých snů jak procesí unavených poutníků k zázračným zřídlům na posvěcených pahorcích a ke katedrálám! Dýchaly jste na mne životem těch podivných květů, jež zavřeny slunci otvírají se slavnému mlčení hvězd: ve chvílích bolestného mrazení nad nevyslovenými výkřiky písně! nad posečenou a zežloutlou úrodou odkvetlé touhy! z mystických věnců modliteb u loží ustlaných naposled! v zelených soumracích mdloby, které mne objaly v chrámě! v umdleném klesnutí rozpjaté náruče po usměvavém stínu! když nepřátelská duše vyšla mi naproti z milovaných zraků! když čekal jsem marně, až pokvete červánků zlato v polárních nocích a vychladnou zádumčivé resonance, z nichž nízkým kouřem se valí žal Minulosti a úzkost Nepoznaného. 46

ZAPOMENUTÍ
Den modravý zarděl se lichotným smíchem a vzplál, hra jisker se radostně třásla a stříkala v sněhu, dech sladký jak prchavý olej ve vzduchu voněl a tál a v krvi mi hořel a vířil. Po tvářích bolesti rozlil se úsměv a mír, chór pohřebních písní se roztál v milostnou něhu a házel jásavá echa, jak plesáním zvonů a lyr by svátek světily dálky. Byl jiného žití to reflex a v duši mi šleh’ jak dávný azur, před staletími jenž svítil? Či procitla rozkoš v mé krvi a onoho večera dech před svatební nocí mé matky? To z břehů Mlčení vítr mým osením táh’, v něm třesení neviditelných křídel jsem cítil, a anděl mé myšlence, jak v Gethsemane na modlitbách, číš tajemné útěchy nalil. 47

ZNAMENÍ DUŠE
Mystické znamení duše, potkání spřízněných paprsků dvou, tvůj úsměv, umdlený, zemřel dávno před smrtí tvou; jsou rytmy zádumčivých písní, jež po léta v duši mi zní, a úsměv tvůj, svatá, uhasne jen se zářením teskným mých dní. Tvůj úsměv! V něm smutek a rozkoš se zlíbaly v omamující žeh, na cestu tvých pohledů lilie házel a tušení vonný dech z něj sálal, duše zardíval touhou a světla jak jiskřivý pel v slov tajemném šeru a v myšlenek prodloužených stínech se chvěl. Nikdy nezřel jsem ženy, jíž z tváří svítil by úsměv jak z tvých, a kdybych ji uzřel, květen bolestné lásky v má okna by dých’, z něj přijal bych úzkost tvé duše, bloudící v neznámou dál, jak otráven sladkostí polibku, jejž bych se utrhnout bál. 48

LÍTOST
Mám v duši lítost spoutaného v loži, když vítězné volání zvonů třese se s nejvyšší věže (oltáře k Božímu Tělu postavil s liliemi a v stříbrných svícnech dal kvésti chorobnému prosvítání plamenů v požárech slunce), kroky davů když dusí se v zelených kobercích kvítí a v zlomených rytmech se třesou z vonného rákosí s teplými výdechy vod, pozdravení zahrad když svítí z věnců družiček a díky života když plují plachtami vzdutými slavně po vlnění dýmů v chorál Tajemství Nejvyššího. Mám v duši lítost zchudlého vládce nesmírných rozloh, když unaven žitím slyší praskání klasů na úbočích niv: chumáče stříbrných jehel, přesýpaných větrem, třpytivá mračna bizarních hmyzů, usedlých na zvonivých stvolech, večery unavené vůněmi, odpočívající na vinicích; svou hranu on slyší z řinčení kos, pohřební písně z výkřiků síly; čí bude úroda zrní, kde v lesklých šupinách ztuhly paprsky dní a v černavých hroznech krev země? Kdo nadýchal mrazem v má okna a zamlžil čisté zpívání barev? V bílých sálech nad mým pokojem zaplanou večerní lustry, zrcadla s úsměvem vrátí radostná zardění tváří, studená skla se rozžhaví sněhem vlhnoucích ňader, vzduch zahoustne výkřiky smíchů a vůní. Rytmické údery tance! 49 Mám v duši lítost vězně v den slavností májových, lítost milence u dveří chrámu v den zasnoubení, lítost vypovězeného v hučení děl, jež vítá koráby s prapory rozhněvané dálky, lítost vysíleného hledáním snů za prvních zamodření úsvitů, lítost pohledů unavených marným čekáním před odjezdem, lítost vadnoucích tváří, které se nezarděly políbením, lítost cizince, dojatého naivním obejmutím vánoční písně, lítost hudebního nástroje zavěšeného nad ložem mrtvého mistra, lítost květin, kterých nikdo neutrhl a neobětoval ve vázách na oltáře, lítost světla, které dohořelo v lampě osamělé a jehož nikdo nepostavil do ložnice milujících. Hodiny mé minulosti odešly ode mne, a já jim nenatrhal kvítí, dni přicházely důvěrně, a já jich neozdobil růžemi a nenažal jsem jim zrajících paprsků, nastala doba soumraků, vítr Neznámého se zdvíhá v alejích a ani jedna veselá píseň nezní mi z dálky. 50

VONNÉ SOUMRAKY
Z oltářů Věčného až nad obzor sloup ohnivý se prochví ethernem, a z hasnoucího uhlí žhavých hor se zdvihne soumrak v tichu nádherném, kouř zchladlých paprsků svých proleje nad unavená rozestření lích a v balzamických slzách oleje utiší rány květů krvavých, nad hříchem země stíny přikryje, otevře hvězdná okna Tajemnu a hrubou šťávu barev vypije a přelije ji, čistou, v kraje snu, mou duší v teplých vlnách prostře se v květ fosforeskující rozvitou, cel unavenou tkání otřese a hořkou jejich vůní složitou. Z ní vstane úsměv ranních záření, když k mému loži chvěl se, zádumčiv, pohřebních zvonů těžké vlnění nad modrou dálkou nepřístupných niv, den únavy, jenž bílým ohněm práh’ a rozkoš síly vypil žárem svým, čas tajemný, jenž krajem žití tah’ a dýchal hodin rytmem umdleným, 51 dech vůní cizích zahrad nasycen a zráním cizí setby u mých cest, zrak lásky v cizích nocích zanícen a cizí štěstí v odpovědi hvězd, zpěv marné touhy hlaholící v snech na zlatých strunách příštích úsvitů, kde v moři vůní nových sluncí žeh plá modrým květem nových blankytů. 52

SLAVNÝ SMUTEK
Okamžiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfér Tušení, když paprsky Věčného proťaly teskný sen, jenž mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí. Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů, záření nespočetných dní zpívalo v narážení bílého světla, tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd. Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromů a bohatství nekonečných žní vlnilo se ve vlhkém výdechu země. Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných bytostí, plamenné požáry příští touhy hořely v ruměncích tváří, ve vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davů a v modlitbách věčná úzkost budoucí nejistoty, ubitá pýcha myšlenky blednoucí před utkvělými pohledy Jeho. V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím věčného smutku rozlitého staletími, zaplavujícího národy, zmítajícího vlnami duší, rozžhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vln pod němými klenbami nocí, z nichž výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkou bez odpovědi. 53

UMĚNÍ
Ó teskný hřbitove, kde duše Velkých sní a v hroby staletí sbor skvoucích stínů vchází, žár ohňů mystických jak zážeh polární ti k branám reflex hází! Tvých jasů somnambul se blížím ve tvůj sad, kam prolévá se noc jak záliv černých moří na mrtvých květů luh, jenž v modrých září šat jak siný fosfor hoří. Slov němých výchvěje, dým vášní vyhaslých v žal tvého mlčení čas napjal přízí šerou; vzdech mrtvých zástupů ti těžký stoupá z lích a tlí tvou atmosférou. Ó Věčný, rci, zda smím, kde chrám Tvůj z kovu ční nad městem mramoru, své krve touhou nečist při malém oltáři pod klenbou poboční Ti mši svou tichou přečíst? Do vína extasí života máčet chléb na stole obětním, jenž posvěcené kryje pod snů mých růžemi a světly modliteb Tvých mrtvých relikvie? Zda v zlato kalicha, mých rukou slabých tíž, krev svoji zázračnou dá těla Tvého hrozen, a světlem andělů zda zrak můj roznítíš, jenž k pološeru zrozen? 54 Na hranicích svých dní Ti volám: muč a pal a v bolů žalářích mi tvář mou vyběl na sníh: já v díků kadidlo do vůní spálím žal Ti ohněm rytmů v básních! A pěnu rozkoše, již hází lásky var, na purpur koberců Ti v bílé kvítí nastru i blaho dívčích těl, kde v ňader lita tvar spí vůně v alabastru. Svou duši v žhavý sloup vysálám do nebes a v rakev síly své jak v cín se složím ke snu, až křečí Tajemství jak poražený kněz u oltářů Tvých klesnu. 55

PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval, PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval,
v nach růží západních se třásl rosou jitřní. Den času nového mé slunce rudě stmíval, však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní. Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal; mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal. Včel rojem před bouří když myšlenka má vřela a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral, když radost života mi dveře uzavřela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu: ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu. V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti, však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého; teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného. U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí se dechem staletí a svítí věčným zořím, jsem lampu doléval; však plnou číši její jsem převrh’ na sebe a v plamenech teď hořím. 59

RANNÍ MODLITBA
Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula, jsem svinul podle rozkazu tvého a obrácen k východu světla řekl jsem myšlenkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se! Ó Nejvyšší! Tvůj úsměv mystický zatřásl zemí šlehnutím úrodné mdloby, nedočkavé hlasy všech vůní zmateně vyvalily se z nížin, žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší pod sesutím světla a zdravé vtáhnutí dechu radostně rozesmálo žijící formy. – Ale zraky milenců snu se zatměly bázní, vyhýbavé a kleslé pod jiskřivým pohledem dne, v němž svítí divoká žádost nezrozeného. Jako hněvivý zrak dozorce davů a sil přelétl krajiny země, zachvěl se před ním život, zabouřily dílny všech krví. Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moří zářící hnízda), vpadl do stáda opilých vůní a hlas jejich zakřikl hněvem bílého žáru, ve varu světel rozkypěl barvy, žhavé je nastříkal v duše a palčivým popelem okamžiků posypal hlavy litujících. Hodinami zazvonil všem duším počátek žně, ó Majiteli rolí a stád! Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na souvratě tvé, ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků. Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vůní, úroda chudých, zmořená suchem v den setí a deštěm v den metání klasů, úroda těch, kteří pohledy síly určují hranice majetku svého, úroda bolesti, s květy, jež hoří všemi barvami duší a jako příliš vytažené lampy, jež kouří dusnými vůněmi smrti. Úroda setby, jež čeká pod sněhem času na dobu staletých tání, a královská úroda zrní nezasetého. 60 I já, jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu na zděděnou líchu mých mrtvých, kde klekání ztichlá mi hlaholí z hučení větrů, a oněmlé hlasy z šepotu stvolů mne sílí povzdechem dávna. Ó Věčný! Až žárem se rozpuká země, dej, ať sednouti mohu do tvých stínů! Až umdlím, přej, aby mé naděje se napily vína šumného budoucí září! Až prací zrudnou mi tváře, nech je zlíbati pohledy mrtvých, a pot mého čela ať ovívají etherné ruce těch, kteří mne milovali! Dej požehnání mým zrakům, když utkví na bujném obilí šťastných, a pevnost pohledu mému, když uzří mystické znamení smrti na květech zahrad a duší! Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencům jak zvonění o polednách a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí v čas žízně! Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné čekání bratří, a na můj pozdrav aby vlídně odpověděli pospíchající! Dej, ať v hněvivých pohledech nepřátel dovedu uctíti záření tajemství tvého a chvílím, které proti mně vyšlou, ať řeknu s úsměvem: Dělníci moji! A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku, ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost! Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními, a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců! Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební, aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající! A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání! Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel z polí mých padá na sousední líchy, a dech bolesti mé ať sráží se v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli! Ticho mé samoty naplň šuměním křídel sbratřených duší, a okamžiky radosti mé ať vonným deštěm se nad loži beze snů třesou jako zpívání harfy k útěše zarmouceného. Dej, aby mé myšlenky byly jak větry jarní, jež přinášejí rytmus budoucím písním, a jako vichřice, které nutí k návratu chodce před cestami smrti! 61 A umírajíce ať podobny jsou těm květům (symbolům setby z jiného světa), které, když vadnou úpalem denním, ještě jahodami voní. Unaven prací a láskou a bolestí zlomen ať usednu v kvetoucí meze a zbytek dne ať strávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel. Až večer se nakloní k zemi a zakřiknuté vůně se vrátí, i já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího. Pod tvým stromem usednu, jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá a v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy jak včely všech úlů; má hrdost, zamlklá za dne, k mojí písni se vrátí, políbením, jež nekonečnými činí paprsky zraků, na oči mne zlíbá, a těm, kteří poslechnou, s hlavou pyšně vzad skloněnou zpívati budu. Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví. V epickém toku všech barev, v tisících tónů, bizarních rozkvětech hmoty, v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen, kde formuješ budoucí slunce pod klenbami načernalými, až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tříští se světy! V lyrismech tušení, v šílenstvích hrůzy, v sinavém třesení září, škálami vášní, v notách dle klíčů a předznamenání smrti. I rozpustí se má slova jak sůl v žíravém dešti tvé vláhy a krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé síly. Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou, stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel, však jejich světla tvým stínem; a do tvých úběžných bodů paprsky jejich perspektiv se v ohniska sletí. I pozdvihne se sen můj s křídly zachycujícími reflexy věčného jitra a jako gigantský fantom orla zem ponese v žhavých svých spárech, na dvě strany rozhrne černé oblaky nocí a lehne k tvým nohám a zrak své pýchy nastaví pokorně proklání pohledu tvého v syčícím výtrysku krve osleplý září. 62

TYS NEŠLA
Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’: koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí, jež před lety usínala v chudých mých vinohradech. Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla a dýchala na tvůj neznámý obraz ověnčený liliemi; čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla, a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy. Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění. Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála v ohnivé keře a sugescí vůně vedla tvé snění. S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi; naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří; oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří. Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel? Či smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká, až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel? Je pozdě již. Záclony zdvíhám, okna svá bez bázně otvírám výším a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími; neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším z té písně věčné se třásti tóny přitlumenými. 63 V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží, jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští. Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští! Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší, v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří, v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší a pohledem letícím věky na tváři spřízněné hoří. 64

VTEŘINY
Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé prahnou, jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem; z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem. Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod; šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění, bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod. Pozdravy s druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály! Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech! Údery tichem jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech! Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů nesené rytmy staletých hodin, duše minulých let, šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů, touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět! Kapky těkavých olejů, z nichž neznámá vůně se vzdýmá! Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh! Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů svých! Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou, vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit, v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou! 65 A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal, a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát: vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal, vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát. 66

PROČ ODVRACÍŠ SE, Ó SLABÁ?
Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením, dech větrů z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním, květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů. Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání, a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou, mých myšlenek ztrhané lety jak křídla krvavá tlukou a v závrať mne rozhoupávají nad vlny tvůrčího zmaru, kam padají světy nenávisti a smutku a světel a tvarů, dějiny vykrvácených rodů, mlčení zakřiknutých duší, sny, které dřímou, sny, které září, a sny, které tuší, a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny věčné a teskné, jež neudeřily! Dni, jichž ponuré svítání leskne se v nocích nestvořených sluncí, až vlající, jednou, jak svinuté prapory v rukou Nejvyššího se zvednou. Proč odvracíš se, ó Slabá, když blížíš se k rodnému prahu? Když z výparů dědičných lánů cítíš tajemnou vláhu, jež pozdvihla z prachu tvé snění? A zrak tvůj, bázliv a schýlen, proč svírá se v slzách před zardělým reflexem otcovských dílen? Slyš hučení odvěkých moří pod blankytů ohnivou šíří! Protéká splavem tisíců duší a vře a jiskří a víří a šlehá! K pochodu tvému píseň! Od břehů věčna se slívá a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího ti zpívá! 67

LEGENDA TAJEMNÉ VINY
Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály; tam prýštěla hudba mých budoucích jar a ztajených něh, rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech, a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály. Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’ zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval; šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’, zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval. Ó duše má, odkud On přišel? A kolik staletí snad mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně? Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad’? Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad? A v kolika lampách plamenem soli a líhu zesínal temně? 68

SLYŠÍM V DUŠI:
Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’, jen pod mým bodnutím krev tryskla tónů tvých; tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách jak v noci úzkosti na dveře umdlených. Klam vonný polibků ti z jarních růží nevál, jen ptáků jižní tah a ironický let; když oblak úrodný nad krajinou se sléval, svou dlaň jsem nastavil a tvůj jsem přikryl květ. Před zrakem duše tvé jsem utkal závoj žití, svit záře tajemné jak rosa prýští v něm, když žízní prahl jsi, tvým snům jen dal jsem píti, však jejich žádostí tvé rety spálil jsem. Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’, mé barvy rozložil’s jen prismem slzí svých; tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách jak v noci úzkosti na dveře umdlených. A zpupný roj tvých včel, jenž z mého ulét’ úle, ze stromu dutého jsem kouřem vyhnal zpět; tvé dni jsem uvěznil a sugescí své vůle tvých písní zahořkl jsem mízu, dech a květ. 69

ŽALM KE CTI NEJVYŠŠÍHO JMÉNA
Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh’ jak teskná legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy. Výkřik můj zachvěl se z podsvětí duše, kde otců mých vlní se dech, a světla tisíce neznámých oltářů prolétla soumraky mými. Zpívám: Ó Bezejmenný všech mrtvých i budoucích jmen, jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý, vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí! Z království smrti, jimiž jsi prošel, tvůj obraz kráčí mi blíž, tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí, mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odrážejí se z dálí. Zřím tě, jak s úsměvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti se chví, svou pochodeň zdvíháš, z níž kape bolest v krůpějích hořící smůly do křečí tuhnoucích těl! Ty, jehož stínem je tajemství a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli! Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop a jako studnice nafty se nítí šlehnutím pohledu tvého! Žíravá myšlenka tvá rozpouští světy! Jak vápenný hrob stravuje mrtvé všech bojišť. V ní dříme nádhera nepoznaného. Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich, všech písní, hlasů a smíchů, umdlení, bouří a štkání, všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych, vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání, 70 šum všech polibků, náraz všech krví do tisíců žil, třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot, pochody davů, orchestr času s tóny zpívajících chvil a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací jak ztlumený šepot, jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět, jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter, z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ, jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter! Má duše se třese v páře tvého dechu, můj hlas je přehlušen tvým mlčením, můj úsměv je zrakem tvým spálen, a na cestách smrti kráčím ti vstříc, kde zářící jas, jenž prýští z tvých kroků, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen. 71

TAJEMSTVÍ BOLESTI
Tvůj vichr, z žhavých hor jenž prvních jiter táh’, mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup. V dech dávných spálenišť mne halil v myšlenkách a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub. On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou. V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou. Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků! Škubnutí Blížení po vláknech etherných! Potkání ohnivá mystických oblaků, jež svítí pohledům do dálek nádherných! Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát, na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm, zpěv žití budoucích, zor příštích vonný pád, šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem. V tvých zářích zsinalých mi v tanci vůní vstal svět žhavý radosti na březích ztracených, kde lože růžová sen lásce uchystal s požárem svatebním ve zracích vznícených. A preludiemi tvých varhan slyšel jsem klam písně rozkoše, jak z hlubin žití vřel: Sen svůj jsem maloval na černém plátně tvém a na tvých kamenech jsem jeho barvy třel. Tak kráčím cestou let, tvých větrů jásá smích, hořkostí ukrytou jím dýchá každý květ. 72 Do dálek zanáší mi výkřik přátel mých a z mlhy odváté mi zdvíhá druhý svět. Den před mým zrakem tlí a taví věcí tvar a roste, příšerný, v dým nezrozených dob; a v horkém dechu tvém mé krve kypí var, smrtelně zadýchán do černé páry mdlob. Mé chvíle třesou se jak prachu smolný kmit kol struny vířící, jež tvojí písní lká. Na stavě neznámém mých zhaslých září svit tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká. Přes ohně západů, jak uhlí plamenné, jež v zracích odráží žár svatých šílenství, pochmurných myšlenek mých stádo zmatené tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství. 73

VLADAŘI SNŮ
Bratři, jichž duše klekají vedle duše mé v svatyních Nepoznaného, jichž ruce dotýkají se mých, když sypeme zrní na uhlí společné kadidelnice, sblížení opojením společné modlitby, již přijali jsme dědictvím věků, zesláblí zádumčivým vlněním hudby, jíž chvěje se rytmicky vesmír! Vy, kteří se vracíte unaveni hrubými výdechy pozemských barev, přemožení vladaři snů, inspirovaných hvězdami neznámých konstelací, vy, jimž krev vyhrnula se z pórů ve výších ztrnulých odvěkým mrazem a dýchání křečovitě se trhalo v ovzduší, jímž proletují světy! Vy, kteří jste zsinali omámeni tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské světlo v kouři plynů stoupajících z utajených plamenů věčného tlení, a zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano! Poutníci, kteří jste navštívili svatá místa, zpustošená šílenstvím davu! Milenci pološera, jichž zraky uvykly rozeznávati formy v zatmění noci! Vy, jimž zhořkl výpar krve, jenž sládne otřásanými vlnami vášní, nemocní touhou po objetí duší, jemném jak slití paprsků sbratřených barev! Hymnus jste zapěli čistému Políbení! Hymnus koupaný v reminiscencích kantát k oslavě Nanebevzetí, ozářený oblak pršících tónů, jež rozplývají se jak sladkost na rtech milujících, sníh hvězdných krystalů vůní, padající v rozžhavené záření bílých linií těla, jež vítězné od věků pálí dědičným sněním i vaši zachmuřenou žádost. Duše vaše v lítostech pohlcovaly narážení neviditelných barev prodlouženého vidma, trpěly ovíváním neznámého chvění a smutkem neslyšeného pláče; (iluse věcí – řekli o vás – hořela chorobným klamem ve vaší duši, když smutek nekonečna dýchal ve vašich odmítnutých a zapřených rytmech). 74 Životem prošli jste od plamenů extasí, tepajících jak nedočkavé třesení křídel, až k omdlévání duše, když pruty bolesti, žhavé, v páteři provlékají se míchou; úzkostné tajemství, tušení Porozumění, zpracovalo vaše rysy jak idea mistra přehnětenou formu. Leč vašich očí slzy nejpalčivější uschly ve vaší duši, by nikdo jich neviděl chvíti se v řasách, ó Hrdí! Trpěli jste šílenstvím groteskních vidin, mozek raněný úpalem krásy, trpěli jste bolestí slova, zesláblého a znechuceného nánosem let, osleplého jak zrcadla kovu ve vzduchu, do něhož dýchalo množství. Ó Vítězi, jichž kořist je posměchem nepřátel a lítostí přátel! Hynete samotou v ostrovech, o nichž vám zpívaly hvězdy a oceány! Ponížení vracíte se v domov, k vápenným břehům, jež houbovité se drolí nárazem věků, a kde nikdo nevěří vašim zvěstem, syceným vůněmi jihu. Bledost vašeho procitnutí jak znamení tajného hříchu vás zradí. Úsměvy druhů zhasnou před vašimi zraky, v nichž třese se záření dálek! (Neboť milovaná je tvář, v níž krev prosvítá růžemi usmívání, ale hrozná, zjeví-li se z druhého žití nocím milenky v halucinacích.) Truchlí půjdete zahradami žertujícími s jarem, květy, jichž vůně vám cizí, vaše setba tropických nádher vyrůstá bílá a mroucí v severních sluncích, studené je dotknutí ženy, lhostejné potkání duší, únava mlhami padá, a vaše pýcha, jež povrhla nasycením země, zvrhne se výsměšně v touhu ssáti vyschlou šťávu těch hroznů, které jste rozmačkali, bezděčně, ve svém královském snění. 75

PŘEDTUCHY
Dým předtuch se plazil mou duší ze sražených požárů svát. Odpověď němou na neznámá slova na rtech cítil jsem tát. Sinavým deštěm hasil má světla budoucích soumraků pád a s úzkostným pohledem se ke mně tulily barvy. Zdlouhavý rytmus věčného chóru v duši mi výstražně sáh’. A slitá echa tisíců kroků, jež zapadly v staletých tmách, jak odražená z klenutých chodeb mých budoucích drah vyšla mi naproti poselstvím tajemné jednoty snění. Šílená jasnost mi letěla smysly, druhého zraku sršící proud, jenž probíhá časem, krvavá zaříznutí mystických pout, nárazy vesel zakletých loďstev, jež z dálek slyšel jsem plout k přístavům zavřeným dosud pod blankyty nerozpjatými. I tušil jsem bolestnou souvislost věcí, staletých paprsků slet, jenž vyzařuje se z duší a v duše se odráží zpět snem příšerným otevřených očí, snem žízně, krve a let, jejž určil jsi sníti do splnění odvěké kletby. I modlila se má úzkost a v její slova zněl signál Anděla žní, jenž v ložnici duší výkřikem agonie do snění zní zvoleným žencům, již odejít mají, a těm, kteří opodál sní, zpívá o těžké, nepřetržité práci na věčných nivách. 76

NĚMÉ SETKÁNÍ
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy: hlas vonný očekáváním, jak modlitba zvonů, večer, před velkými svátky. Chladivé poprchávání tónů, jimiž okřívá píseň omdlelá tichem, a naděje zesláblá nekonečnou chůzí v krajinách zářící mlhy. Šumění nesmělých kroků, když láska jde dušemi v snění a vzbouzí uvítání krve ilusí úsměvu žádostivého. Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy: záclony lože se zachvěly, odhrnuty diskretní rukou, a klesly. Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvětšují se hvězdy, smuteční cypřiše čekají u cest. Nepoznány se míjejí duše, každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá, jen dlouhé stíny vzpomínek táhnou se za nimi přes celý obzor. Kam padnou, tam rostou mystické květy, vyzařující uhaslá světla, a z jejich listů, rozemnutých, voní mi lítost němého setkání v smrti. 77

Ó MINULÁ, KDYŽ SMRTI VĚČNÝ PASÁT...
Vzduch světlem hořel, v těžkou vůni stlíval, kov její písně v sladké stříbro tál, a smutek dní, jenž v duší zrcadla se díval, před jejím prahem okouzlený stál. Ó Minulá! Když smrti věčný pasát ze zátok stínů v modrá města táh’, v tvůj pokoj písněmi a dívčí vůní nassát do oken leh’ a kvílel v mrákotách, v plyn uhelný se v řasy záclon tiskl a dechem padal duším do snění: tvé písně žhavý proud jak výkřik světla vtryskl v orchestr tajemného mlčení. Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval, kov zvonů v tvrdých intonacích tál, a smutek dní, když v duší zrcadla se díval, u tvého prahu zádumčivý stál. 78

MYTHUS DUŠE
Krajinami, jež po staletí kvetly ve zracích mých předků, šla duše má vlnami nezrozeného snu, s očima zavřenýma a němá. Za každým jejím krokem valila se černá povodeň noci, jež vypíjela slunce, smývala barvy, zatápěla bohatství duší, drtila poslední slova mých otců němým nárazem vln a zalévala kořeny nynějších bolestí vláhou uhaslých světel. Konečně jitro mi vzplálo ohnivým prosvítáním nalité krve v oblacích mlh, jež kouřily se nad hřbitovy staletými. Uhaslé barvy osleplých zraků okřály přede mnou vzkříšené dnem, dávné požáry sluncí, tolikrát pohřbené v hrobech, mi vzplály, dálky tolikrát svinuté smrtí rozložily přede mnou jiskřící obzor, jásající ilusemi tvarů a staletími naskládaných vůní. Otevřel jsem knihu obrazů mrtvého snění, jež vypadla kovově těžká z vychladlých rukou na prsa mých předků (dědictví nejstarších věků, dobyté vítězstvím prohýřené krve, palimpsesty, kde vesmírem dneška prosvítá vesmír prvního slunce). Oddech času jsem cítil, když jsem obracel její zavřené listy, staleté kraje přede mnou táhly, pokryté zhaslými pohledy mrtvých, jež svítily mi z nich tajemstvím nálad: odkvetlé touhy v záhonech růží, dávné lásky ve stínech lesů, extase barbarských modliteb zpívaných na ohnivá themata bouří. Oněmlá slova vzkřikla mi na rtech, pohřbené bolesti v těle, žízně tolikrát napojené smrtí v mé žízni i žádost objetí, jež rudě doutná mi v krvi, vznícená z jisker prvního procitnutí. 79 Hřmělo nade mnou z blesků, které šlehly ve vzduchu před staletími, a hořké soli smutků, jimiž od věků tekl můj pramen, v mé studni se rozpustily. Z písčitých půd rostla má rýže, z řečiště staletých vod, jež vypařené mlží mi den a teskní mi přívětivé žehnání slunce. Na stožáry lodí mých snů sedala píseň, pták mystický umdlený letem, jenž z krajů opadávajícího listí táhne pod blankyty věčného zrání. Ale únava věků nalila tíži v můj pohyb, a v rytmech zesláblých kroků slyšel jsem dunění noci, jež věčná padala za mnou. Zhořkly mi vůně rozkvetlých dálek, jež dávaly mým otcům zapomenouti. Zraků jsem nenašel zavlhlých láskou, z nichž svítil by mi příbuzný život a žárem ze setkání pohledů zanítil v hymnický požár mou duši v zapomenutých stepích, kde marně ztlívají výdechy odvěké vášně. – Unaven zvykl jsem konečně zpívání noci a miluji západ. Milují západ, když zdvíhá se na návrších strážnými signály ohňů a za vířících hudeb slavného ticha ohlašuje vítězné vtrhnutí Nepoznaného, jež sněním poráží silné, ve mdlobách milenců tajemstvím života zpívá, jako soucitný dotek klade se na čela teskných a nemocným počítá údery tepen. Ať rostou černé vegetace stínů z kořenů stromů, zalitých krví! Ať plazí se narudlou zemí, tenata černá mých kroků! Ať opínavým žíznivým býlím vyssávají poslední mízu mých květů, jichž barvy jsou osleplým odleskem cizích nádher! Ať rozklenou se nade mnou setmělé výše, kde dýchají tajemství smrti jak spící netopýři zavěšení na zářivých skobách hvězd! (Jsou unaveni lovem minulým i budoucím a oslepnou přítokem Rána.) 80 A zastaví-li se duše má na dlouhé pouti mých otců staletími, až v černém zrcadle zmaru uvidím tvář svou změněnou formami nového žití, pozdraven zulíbám stíny a píseň zazpívám živým i poutníkům budoucím, kteří odváží se trhati kvítí v údolí smrti a utrpením čísti v mystické Myšlence, jež zraje pro nás rozkvětem tvarů a od věků dumá o plemenu silném, jehož krev bude sršeti jiskry, dmýchaná nejvyšší vůlí, o vinařích, již zapálí síru v sudech, kde se zkazila staletá vína, sílící slabé, a naházejí před sebou ohně do nahustlých plynů, otrávených potem, aby vyčistily dálky a vzkřísily vůně ve vzduchu, jež budou dýchati zástupy příští. 81

NÁLADA
Šum žárem umdlený na větve tíhou naleh’ a visel bez hnutí, co v teskných intervalech les dýchal přitisklý a potu hořký příval z rozprysklých zelení mu hrubou vůní splýval. Šla bledá únava pod stromy nehybnými, po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními, stesk věčné otázky mi v zraky ponořila a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila. Květ slunce přezrálý do bílých žárů zvadal, v šer haluzí se třás’ a modrým listím padal v tich apatických němé vysílení, v mechu se rozdoutnal a lázní tajemného dechu mne mdlobou kolébal, jak pod vlnami krev z otevřených žil by tiše řinula mí. 82

PODOBNÁ NOCI...
Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur. Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála myšlenek rozžhavených klaviatur. Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován, a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál. Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován, jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál. Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá, nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu, podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu. Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh’, i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží tohoto snění slzami vlhnoucí práh. 83

AŽ SEDNEŠ ZA MŮJ STŮL...
V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní, zas dávným šelestem se blíží doba žní; mé zrní ztracené tam zavál vítr snění a v klasech mlékem zrá mu záře měsíční. Vod věčných oddechem zas večer tíží prossát, dech země závratný mi stoupá osením; v šum větrů zámořských, v klekání mrtvých osad pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením. Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje, bezdětný hospodář po zkvetlých mezích, sám, a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje, na noci budoucí své lásky vzpomínám. Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná, se zraky tajemství, se slovy němými, s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná, s dotknutím ledovým, s polibky věčnými, v náš nápoj šumivý var času bude vříti, vír hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní, a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití, žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční. 84

VÍTĚZNÁ PÍSEŇ
Vysvětli, duše má, extatickou slávu té písně němých, nejvyšších oktáv, když bolest železným klíčem napjala struny tvé v poslední, nejhlubší závit dle základního tónu tajemného ladění, v němž vesmírem zvoní hymna Nepoznaného! – – Opojení nás vedlo v nejnižší rozlohy snění se svahů denního světla a mlhy nám stoupaly vstříc ze zdrojů, jimiž omamovaly se věky a karavany nesčíslných duší. Černé slunce smrti tam plálo a házelo paprsky podmíněné jinými zákony chvění. Na květy naší lásky a touhy se příssálo zsinalou žízní, pilo z nich růžové dechnutí jiter, zardělých svatebním procitnutím; ledovým ohněm je strávilo, až barvy z nich kouřily špinavým dýmem a v slzách tekla z nich vyhnaná vůně a rozkoš pozemských zraků. Dráhy našeho letu, jenž vířil královstvími sluncí, v uzly zaklesla tíže, síť mystická, jak motýly chytající světy a lovící k Středu. Uhaslé rytmy staletých pochodů táhly po výkřicích, oněmlých věky! Mrtvé vichřice vyvrácených uhelných lesů slova nám trhaly u rtů! Bohatství nesčetných pozemských zraků padala spálená v hlubiny dálek, jež v žití dělily duše a naplnily nám okamžiky příští tisíciletími. Cítili jsme blízkost bratrského množství, objetí nesčíslných dechů, polibky beze rtů, které jsme vraceli silnými polibky omdlívání. Avšak hustá krev země nám polarisovala v zracích záření smrti a radostná odpověď naše sípěla, němá, výkřikem hrůzy, onou hlubokou řečí, jíž život odpovídá Neznámému (než přijde chvíle přijmouti nový pořádek věcí). – – Má duše! 85 Je teskná tvá vítězná píseň, transponovaná do oktáv pozemských tónů! Šťasten, kdo jí neslyší zníti dříve, než zemdlením nabude síly! Však kdo ji uslyší jednou, zvoní mu příšerně ze sladkého přiznání lásky, zvoní mu z tlukotu srdce k srdci přižehnutého. Z šepotu rozestýlaného lože, z tepotu křídel zpívajícího jara, ze chvění obracených listů v knize básníka milovaného i z lepkavého šelestu malířského štětce na plátně, kde září kouřící do tmy umění maluje prchavé symboly Snění tahy fosforovými. 86

MÉ DĚDICTVÍ POLOŽI’S...
Má slova nejlahodnější mi zemřela v bolestném mlčení, mé pohledy nejvýmluvnější uhasly bez odpovědí: když mrtvá slova mne probudí výčitkou ze snění, mrtvé pohledy z bezesných nocí mi do duše hledí. Úsměvy, jež v tvářích mi zkvetly, v cizích duších mi uvadly, a které v cizích tvářích mi zvadly, v duši mne rozkvetlé bolí. Krůpěje, jež z naříznutých větví rozkoše na rty mi nepadly, v snění na rtech mi roztály, jak zestydlé v krystaly solí. Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí, na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna; na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpětí, na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna. Mé dědictví položil’s v krajinu snění a tušení, mé růže jsi vytrhal a přesadil do jejich zázračných sadů; jejich vůně mne omdlívá v extasích modlitby a umění a nádhera jejich barev hoří mi ze Západů. 87

SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ
Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme. Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje. Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme, a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje. Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích po klekání: naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu a jásotem po léta vyslaných nadějí budeme uvítáni. Den září zatmívá dálky – noc temnem zapaluje výše. Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. – A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe, v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu, pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími, jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu, sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými. Ó Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou. Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země. Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou, praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně. 88

VÍNO SILNÝCH
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši; věky ho chránily na vinicích před mrazem jak dýmy ohňů v čas noční. Vinaři jeho byli Smutek a Samota. Než se nadáme, uslyšíme, jak vedle nás rytmicky dýchá mystická píseň, a na rtech ucítíme číš svoji teplou od jejích etherných retů. Tajemný proud zavře se kruhem kol našeho stolu, vymkne nás ze zákonů země, a život a smrt bude našemu snění odpovídati. Uslyšíme šumění neviditelných řek, jež protékají staletími, uvidíme oblak Věčného, skloněný k vodám, svítiti z hlubin jako slunce. Opojení učiní duši naši světlou jak duši budoucích lidí, a otráveni snem zemřeme před svou smrtí a po smrti budeme žíti. Poslušni budeme čísti v tvé knize, ó Věčný, a k obrazům jejím určíme slova. V čarovném kruhu, velkém jak obzor, se zavřeme úzkostem noci. Příval tvůj uhasí stavení naše, hořící se čtyř stran plameny bolesti, a kvasem tvým pokyne nám těsto nového chleba. Lampy naše budou prameny oleje, jenž bude svítiti, nehnut, uprostřed větrů. Zahradami budou nám hroby, a smrt svou budeme se zpěvem kolébati. Hovořiti budeme mlčením, a políbením bude neviditelné potkání touhy. Odpovědí naší bude zazáření zraků při objetí myšlenek v dálce. V paprscích upřeného pohledu našeho stane se průhledným neprůhledné. Nepůjdeme mlhami slzí z krajiny snů do země žití, neb obé splyne, a slzy, jak rosa na osení věků, vypitá sluncem, zdvihnou se nad námi v purpurech ranních. 89 Okna naše ukáží nám barvy umyté nebeskou bouří a jed ve šťávách květů shoří za uzdravujících vůní. Stíny složí se nám jak péra v křídlech, posetá hvězdami, smějící se dálkám. Sny, jež tisíciletí spaly, neznámy duším, vzbudíme pod přikrytím barev a tvarů, i vstanou z ledovců točen, z pralesů moří, z tajemných dílen hmoty a spustí se z neviditelných konstelací. Hleděti budeme řadou dní budoucích jak řadou skleněných dveří za sebou ležících síní, jimiž nám naproti přichází slunce, věnčené zelení zahrad. Jako nebesa vonného lože milenců zatmí se nad námi noci. Minulost ztratí se v dálce jak kouř továren města, z něhož jsme vyjeli dávno. Myšlenky naše budou míti šíři prostorů, naplněných etherem, jímž dýchají světy. – – Unaveni světlem ruku podáme Přítelkyni, aby nás odvedla odsud, a smrt naše bude jak smrt očištěných lidí. Podobná chůzi z pokojů přesycených vůněmi do chrámu na neděli květnou. Podobná vstoupení na loď za vlání praporů a v orchestrech hudeb. Podobná odchodu vojska do dobytých zemí, jemuž házejí kytice z oken. Podobná radostné odpovědi chóru po slovech kněze, zamlžených tajemstvím. Podobná políbení, které potrvá déle než systémy světů, podobná výkřiku všech písní, skrytých ve všech minulých i budoucích duších a světech, a smíšení všech minulých i budoucích dní a nocí v jediný den, v němž nebude noci. Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši: hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků. Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí, a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého. 90

VLÁDNOUCÍ, jenž rozkazem světla VLÁDNOUCÍ, jenž rozkazem světla
vyslal jsi nesčetné dni a nesčetné noci zamyšlené tajemstvími jako služebníky své před sebou, by přijaly duše tvé v tisíci světech a vedly je k tobě! Hlase, jenž zazníváš klenbami věků, nebezpečnými bouřemi světla, tmy vodopády, ve všudypřítomném mlčení smrti, jež pokrývá zemi, bezvětří tvého žhavého pásma rovníkového, a každému kroku dává ozvěnu v nekonečnosti! Ať omyji oči své, nemocné soumrakem, na výši tvých hor, z jichž temen se valí prameny šumící písněmi nesmrtelnými! Do větrů touhy, jež staletí proudí z nesčetných duší, z krvavých nocí našeho pólu k rovníku tvému, strhni má křídla! Ať vzrostou v šířce tvých magických temnot, paprsků vějíř, široká od světa k světu, jemná a silná, by směla se opřít do tvých nejčistších světel a údery stoupání svého odrazit vlny mé písně a pasáty výší hnáti je k zemi! 93 V extasi lásky chci zpívati bratrským duším, že není bolestí větších, nežli jsou ztracená vítězství jejich, že není radostí větších, nežli je opojení zraku věčností zesíleného! 94

KRÁLOVNA NADĚJÍ
Obrazy odpovídala jsem bolesti světla a obdivem věčnému Mistru. Dech času jsem zatajila v sobě, když hudbou mi mluvila krása. Tisíci hlasů se tázaly formy a bratrské duše živých a mrtvých, a všem jsem odpovídala. Slunci, jež spočinutí zraků mých v dálce rozválo vichřicí žhavého plání, nocím, když roztesknily se písněmi předvěkých nocí a zajatých duší, i snům, když uraženy jásotem polibků od loží milenců prchly a čekajíce, až lítost jim otevře dveře, bloudily v zahradách vůní. Unavila jsem se množstvím pohledů, které jsem vyslala k slavnostem hvězd a které pro nesmírnou dálku se už nevrátí ke mně na této zemi. Odpovídala jsem výkřikům, jež nad hlavami spících národů letí, modlitby Velkých, oblaky věčného slunce, jež od věků do věků houstnou a táhnou nad osením duší a nesou vláhu budoucím neznámým květům a západům purpurné záře. Větry dávaly dech svůj mému odpovídání a vlály mým šatem jak křídly a pološera kroužila nebeskými vůněmi nad mými nápoji z pozemských zdrojů. Když jsem se sklonila k věcím, svůj vlastní obraz jsem v nesčetných reflexech zřela, podobna svíci, jež uprostřed do úhlů složených zrcadel zažíhá lustry tisíce ramen a v klamných hlubinách magických perspektiv tisíckrát najednou hasne. Paprsky, které jsem sama vysílala, odrážely se do mne s palčivou trýzní, a omdlívala jsem vdechnutím dechu, který jsem sama vydechovala. Poznala jsem nevěrnou upřímnost barev, záhadné šepoty stínů i šílený smích měsíčního světla při náhlém procitnutí v úzkostech. Mé ruce chytaly střely neviditelné, jež letěly do srdce tvého, a tušení smrti jsem sytila nejsladšími plody tvých zahrad. 95 Třpytem motýlího letu se nesla má slova, bez bázně sedala na plameny, a když, etherná, odpočívala na květech, ani jimi nezahoupala. Odpovídala jsem bolestem zápasícího světla v záhadném pohledu zvířat i v namáhavém rozpuku poupat na krystalných keřích, rostoucích z kořenů hmoty, i bolestem, které mi přicházely naproti cestami růží a v žízni mne čekaly u pramenů vod a v poledním žáru pod stíny stromů. Naučila jsem se řečím všech nadějí a každé jsem v její řeči odpovídala: těm, které mluvily šílenstvím věšteb zmámeny parami země – svou písní a modlitbami svými těm, které nemluví pozemskou řečí. Má snění zmírala v závratích života, jenž oddechem staletí rytmicky stoupá a klesá, a v krvavých soumracích dohořívajících a tvořících se sluncí, ve vůních zemí, jež před věky zchladly, a těch, které žhavé čekají květů, bouřemi etherných moří jsem jásala výkřiky osvobození. Však, procitlá, odpovídala jsem pokorně ubohým radostem země, když ke mně se bázlivě tulily, oči odvracejíce, abych neviděla slzí, jež kanou jim z oslnění mého příliš jasného světla. A když unavená tolikerými odpověďmi jsem smutná sklonila hlavu, těšila jsem tě v podobenstvích. Stíny jsem házela na tvůj mystický plamen, aby krví ti v soumracích jasněji zářil, v bouření vichrů jsi uslyšel údery světla a let země, jak prostorem víří. Ukázala jsem ti, že za noci propadají se dna pozemských moří a z hlubin že třpytí se obrazy světů, drobné jen slabým tvým zrakům. Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní, a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci, kteří se vrátí. A když zesmutněla tvá láska, přinášela jsem ti pozdravení zápasících, a vichřicí času, jenž zdvíhá oblaky prachu na cestách budoucích duší, zanášela jsem k tobě chorály svatých, kteří budou rozkazovati odpovídáním; (neb vůle svatých je květem, jenž roste za magického žehnání hvězd a, mystický, otvírá poklady ukryté staletí v hlubinách skal). 96 Tak mluvila ke mně má duše, a tváří jí letěla vzpomínka na posvátnou chvíli, až šat země spadne jí s etherných údů a zazvoní paprsky přelomenými a až před otcovským pohledem Nejvyššího, zardělá vonnou krví své nesmrtelnosti, bude pro věky odpovídati. V záření pohledu jejího viděl jsem do hlubin tisíciletím a v hlasu jejím bylo zpívání světel, jež odpočívají v prostoru, neviditelná, vyslaná s posledních sluncí a koupaná ledovou lázní, když omdlela dálkou. Nejhlubší myšlenhy věcí ji radostně pozdravovaly, i nazval jsem ji v opojení té chvíle královnou nadějí. 97

MUČEDNÍCI
Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů, staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody; jen duše vyděděných bděly, melancholické, u svých krvavých ohňů. Mučedníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů, jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného, a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň. Mučedníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo. Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů, a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září, od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy, vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci, k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní, ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy, nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální. Mučedníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách, a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jejich jména; slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých, když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními. 98 Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila; i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi, příliš jemnou, by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených. Mučedníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického. Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi. Žhavé mlčení jim v myšlenkách prahlo. Mlčení hrobů a času jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla, by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné. Mučedníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy, i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním; hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistší lásky a neuvěřili pravdě, že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi. Mučedníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru vážily pozemské květy, a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi, a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání: jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery, večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha, ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času: však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži? 99

KDE JSEM UŽ SLYŠEL?
Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků. V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil. Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země: Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí, jež přestala bíti, letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi, melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání, výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní. Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků, poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných. Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti! Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky! Dusná ticha tajemných sugescí vášní, jež v bolestech zrají pro Rozkvěty příští a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září: slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských myšlenkách hasnou, a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají jásotu duší všech světů a úsměvům nového května! Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného! Věčná víření němých blesků, jimiž přelétají rozkazy svaté tvé vůle z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících! 100 Ó Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, zesláblé láskou, vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem: bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken, roztálo smyté tvým ohnivým dechem, a v nádheře zahrad tvých zrakem jsem šílel. A přece, můj Otče! kde jsem už slyšel hlas tvého ticha, že je mi tak známý? Kde jsem už viděl krásu tvých krajin, že poznávám chuť jejich vůně? A žár tvého zraku, jenž duši mou uspal a probudil k tomuto snění? Na rtech mých pálí sladkost tvých hroznů a polibky bratrských duší. Slavnost tvých zvonů padá mi do snů a dává mi sníti o hudbě, a znamení jitřní tvých poslů v sen můj se odráží tušením smrti. Sladká tvá vzpomínka zbyla mi v duši jak vonná tma po uhaslém světle a teplem táhne mi krví, jak ruka milovaná by držela ruku mou v noci, když dřímu, a vroucností dlouhého stisknutí dala mi sníti o lásce. Půlnoc tvé mystické luny vábí mou píseň, by ve snění bloudila v nebezpečenstvích, a jako z kamenů svítících v noci tajemstvím denních tvých světel dýchá mi krása, a oněmlá láskou hovoří duše má hlasem, jejž mívala druhdy. – – – Noc věčná usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy. O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho, o slunci jabloně snily, o čistém potkání duší poupata růží, má duše, teskná a šťastná, o domově. 101

MODLITBA ZA NEPŘÁTELE
Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich, když tváře nám zsinaly bázní, a světla ve zracích nepřátel učinil’s jasná jak hvězdy soumrakem naším. Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní. Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal, a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali. Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi. Mystické světlo, jež rozsvítil’s zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter, a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní. Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři, žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách. Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých a teskno na čelech jejich je stínem záhadných smrtí před staletími. V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší, echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví: těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi. Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími! Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí! Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících! Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky! Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití, za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti, a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu! 102 Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi. Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná. Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce. V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti liliemi. Nesčetné plameny od věků stravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů, ale vždy znova se valí s kosmických výší. A přece bude naposled světlo. A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely, když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků. Tvoji tajemnou výpravu bojujeme. Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlédnout tisíciletí, paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí, a šepot rozkazů jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin. Dal’s sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky, a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní při pochodních nočních! – Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce, a teskno a teskno a teskno! Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času! Ó Věčný! Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť a spětí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění! Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující! A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla, neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého! V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí, a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu, v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky, kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých, kterým jsi přikázal zvadnouti na rtech zápasícího! 103

ÚSMĚV ŽIVOTA
Má duše bázní třásla se před žhavým zajetím tvých němých pohledů, když potkaly se s mými, a vír, v němž okamžiky svítí staletím, když za mnou zavřel se vlnami tajemnými. Den bledých světel kolem nás jak vichr zemí táh’, do duší žhavě vál a z dálky šuměl sněním, hrál hudbou v nadějích a tesknem v samotách a v ticho soumraků si lehal unavením. A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm, i jitra příštích dní, jež jarem voněla mi, a odlesk noci před mým nejprvnějším dnem do slzí zlomený z něj sálal hlubinami. Tu pohled ze všech nejtěžší jsem hodil do tvých vln, až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější, a hle! v tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln a v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější: hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků, snů slunce magická do nocí vycházela a v duši unavenou množstvím zázraků květ prvních, nejskrytějších růží naházela. 104

ŠŤASTNÍ
Nebezpečná mlčení lehla do našich samot a v hlubinách lesů, kde nejvyšší vrcholy stromů šeptaly o rozkoších světla, dlouhý výkřik se zachvěl – a žízeň se sklonila k pramenu krve. Mezi námi a hvězdami táhnou oblaky země. Tisíci ohnivých očí do našich nocí se výsměšně dívají města, a v zahradách hudby, kam hvězdy se třásly jak rosa, vůněmi vydechla žádost. Staletí příští a minulé viny potkávají se v šílenství davů, a ruce, jež umdlené zdvižením k výši a k modlitbám klesly, o žhavých dotknutích šílí, a čisté naše snění nás neposlouchá. Milé tváře v duši nám zesinavěly, slova zalkla se bolestným smíchem, žíravá atmosféra naše květ barev a věcí nám vyssála v stíny. Parami kouří se vody, v nichž plujem, naše vesla v nich zkameněla, ruce napjaté bolestně sotva je drží pro tíži, nehybně visící do vln, a závratí jala nás sugesce hlubin. Tak promluvila tma k vaší duši, ale němá k bolesti vaší a k pohledům vašim, jež ztratily hloubku, zůstane země: sen její bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích, vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího. 105 Ó šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského! Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech: křídla bytostí vyšších údery svými dávala rytmus jich krokům, a jejich úsměv, magický, poručil slunci: Zastav se nade dnem naším a nezacházej, až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti! I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích, neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí. Ó šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí a modlitbou svojí jediným úderem křídel dostihli vonných snů země: ze zahrad neviditelných, štípených tisíci mrtvých, jež čekají vašeho díla, vdechnete zhluboka vůně posilující. 106

NOCI!
Noci umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti! Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek! Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel! Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla, a nová tvoří se v snění, s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti! Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí, když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tónů, jimiž jásá slunce neviditelné! Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž vysnila země, a do něhož jsme v extasi vešli jak umělec v dílo mistra milovaného! Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi navždy uzamčenými, v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána! Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou rozdali bratřím pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů. Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha! Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš, nemohou odrážet výší, a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce! A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme, aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla! 107

BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH
Myšlenky naše koupaly se v ohnivých vlnách svatého léta, jež rozpaluje blankyty duší žárem všech srpnů a zráním všech hvězd. A když smyly svá bolestná znamení země, povstaly v čistotě prvotních světel a poznaly silné rozkoše času: dech jeho byl sladký nadějí mrtvých a tajemnou vichřicí vřelo v něm rašení pupenců všech budoucích zahrad. Dni, které neměly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy; šílili jsme šílenstvím lásky, jež byla modlitbou k Nejvyššímu. Se rtů našich sladkost její se tryskla, a přece hořely posvátnou žízní. Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří ji dávaly píti a v rozechvění neznámé blízkosti krví nám zvonila hudbami tajemství. Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu, když třesením větví podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří. Na našich loukách ležela vůně všech květů, zladěná v jeden složitý akord, a světla našich duší, nalitá v jediný plápol, oděla barvami neviditelné, a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady rozkvetly síly. I trhali jsme svá opojení jak zrna na jediném mystickém hroznu, jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína: jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší, krví se zardí, polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích, v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku. 108

POLEDNÍ ZRÁNÍ
Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách! Od věků, nehnuté, sálá tvé mystické slunce do vření míz a zpěnění síly, stoupáním krví, ohnivými vůněmi snu a nadějí, jež bloudí nad oseními, dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Myšlenky národů omdlévají v smrtelných mdlobách pod jeho vedrem, a bolesti, jež tisíci neviditelných plamenů se protáhly těly všech mrtvých, zavanutím jeho mystických větrů dnem naším vyšlehly v požár. Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Bohatstvím jiskřících forem odívá věčné sny země o květech, však ohnisko jeho skrývá se zrakům: slunce, jež setmělo vlastní svou září a nad královstvími ve výši drží oblaky s blesky přichystanými. Slyšíte údery dvanácté hodiny dne, v němž každá vteřina probíhá věky? Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Rozkoší sálá mocnými pohledy panen, jež volají k životu snění nezrozeného, a smutkem lilií, určených k smrti, vůněmi hýří na chvících se ňadrech a v objetích nechává šílenstvím jásati bolesti budoucích žití. Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Pokolení táhnou za pokoleními v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk. Snění odvěké noci zanáší v odpočinutí pozemských nocí a vůni zralého ovoce ukrývá, tajemně, v bělostná sevření květů. Krev přemožených, jež stříká pod sekerou silných, syčí praskotem jeho mystických žní, a bílými vedry v něm uzrává nejprudší jedová šťáva pro uštknutí hadů. Vření jeho odívá zvukem písně hlasu nesmrtelného, jenž hovoří v duších, a bázní všech přepadených šelestí větvemi v němých pralesích nepoznaného a zrychluje poutníků kroky pod jich klenbami, nad nimiž vlní se slunce. 109 Výkřiky úzkosti dusí se v jeho zvonícím tichu, v němž jásot vítězů dřímá, a na vlnách jeho nesou se hymny velikých mrtvých, marně zpívané před staletími, aby v čase svém vydaly vůně, jak lípy, jež kvetou, když ostatní stromy již nemají květů. V plamenech jeho kráčejí svatí, radostně ubledlí jeho mytickou lázní, a zraky jejich, oslepeny jeho poledním plápolem, pláčí rozkoší jiného světla. Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, ó Věčný! Má snění rozdechlo chorobnou září a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami. Chtivě jsem dýchal tvůj žár, a celá má bytost se změnila v žízeň! Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy na vyprahlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce. V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných, a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu. Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné praskání klasů, a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích. Byla tvá vůle, ó Věčný! Pokorně léto tvé zpívám! Žhavým svým deštěm, v němž zkvetla a zvadla staletá setba mých otců, duši mou zaplav! V tropickém slunci tvém i kapradí vyrůstá v stromy a na stvoly květů sedají zázračné plameny v zahradách země a snění. Tkaní mých myšlenek vyběl mi v labutí čistotu plátna a šupiny vosku bílými učiň, než do forem naleju svíce! Chci plakati světlem! Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti mé tváři: chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat! Blesk, který zabíjí znamenaného, šťastnému ukáže cesty a dálky, úpal, v němž vadne nemocné kvítí, na zlaté dráty zesílí pšeničná stébla, oslepí zraky uvyklé šeru, však zraky mocných připraví na svítání blesků. Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy, v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem svítání jitřních. 110 Do výše vedou tvé cesty, v závrati umdlených, však vítězi stoupají v tanci a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod nimi v hlubinách víří: však nad nimi věčná nádhera světla se leje širokým obzorem dálek. Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci a soumraky denní, pod požehnáním pohledu tvého pohne se v hlubinách nová, posvátná setba a hlahol tvých poledních zvonů pozdraví modlitba nesmrtelných. 111

POHYB NĚMÝCH ÚST
Z výsluní tajemného žár do mé duše dých’ jak upomínka světla do zraků vyhaslých. A z mlčení, jež válo v mých stínů černý vzrůst, se třásla marná sdílnost jak pohyb němých úst. Zlá žízeň z hlubin věcí mi v tváře zadechla? Či blízkost věčných vichrů má touha zaslechla? Žeh nocí stravujících jsem v duši ucítil a z mraků potrhaných den věčný zasvítil? Či znova, sestro dálky, můj přízrak, bled a tich, slov příštích tíži na rtech, šel září zraků tvých, a výkřik němé bázně, jenž vstříc mu letěl tmou, z niv mrtvých ticha tvého jsem slyšel duší svou? Prach siný jiných sluncí se skládá na všech snech, a lilií všech vůně má smrti silný dech, a nejhlubší hlas duše, když zazní touhy pln, v svém zádumčivém chvění hrá hudbou věčných vln. 112

MĚSTO
V soumraku neznámého světla uzřel jsem Město. A slunce, zbledlé a zbavené záře, viselo nad ním, nic více než hvězda uprostřed hvězd. Tisíce věží vyrostlo k oblakům, a věže zbořené dávno se zdvíhaly stíny. Nesčetné davy se valily k branám a z bran, k neznámým slavnostem zvonily hudby, průvody kajících táhly, vojska se vracela z bojišť, v železech kráčeli vězni, a stíny, jež vystouply z hrobů, bloudily uprostřed davů a hlas jejich mísil se do hlasu živých a vládl: spojovali ruce neznámých, v polibky milenců padal jich úsměv, kde mezi objetím prošli, ramena rozpjatá klesla, a z jejich očí, nezavírajících se, teskných výčitkou viny, svítila tajemná slunce a lila se ona záře, jež topila Město a tisíce živých v své zádumčivé chvění. I bloudil jsem samoten uprostřed množství, tep mého srdce umíral v tepotu nesčetných srdcí živých i mrtvých, a magická vlna všech našemu dni zhaslých zraků mi svítila v duši. A tam jsem tě potkal: z tvého dechu mi zavála vůně mých nejhlubších samot, otcovské země, etherných květů pod loubími teskného šera, jež vyrostly v stříbrných deštích nočního nebe, a v hlase tvém chvěly se hlasy, jež slýchal jsem z bloudících větrů v praskotu svého ohně osamělého. 113

BOUŘE
Hle, v blescích ticho zahřmělo, a nejbohatší sen, tvou bouří zahnaný, se vrátil v duši mou, chud, ustrašen a oslněn, pro sta životů zamyšlen, a v tváři tvojí slávy bledost smrtelnou. Jen jedním zraku uvřením a v jeden křídel ráz nad vírem věčností tvých něm se zastavil, dech jako mrtvý zatajil a ohněm žhoucí pás tvých moří zpěněných svou bázní pozdravil a teď pro odvahu svou přílišnou v mých světlech bloudí bled, u zpívajících pramenů vysílen umírá a jenom v těžkém usmání tvůj tajuplný svět před zraky mlčenlivých nadějí mých otvírá. Do stínů země halí tvář, když z dálky uslyší tvou bouř se blížiti, jež světy vyvrací, a z blesků tvého dne, jež bijí v jeho stavby nejvyšší, mu šlehá zsinavělý požár halucinací. 114

PÍSEŇ O SLUNCI, ZEMI, VODÁCH
A TAJEMSTVÍ OHNĚ
K východu obrácená okna osamělého praskala, řeřavá, blížícím se požárem dne; na bledých tvářích vzňala se nádhera krve a stoupáním k výši opilé srdce pělo svou píseň o slunci a zemi, vodách a tajemství ohně. Slunce! Smrtelné utkvělým zrakům! Ohnivý prameni žízně! Nehnuté a v ilusi přicházející! Nehnuté a v ilusi odcházející! Metající a stravující stíny! Pohrávající s nocí! Mlčenlivé! Zda vzpomínáš na onen výkřik, nesený věky, když prvně pohnul se život, zmámen tvou září, a ztrnulý v extasi úžasu na kolenou z noci se zapotácel? Když tíží úsměvu tvého procitly větry země a duší a tisíce etherných křídel, zajatých v záři tvých světel, když bilo v tvé mřížení, zvonící strunami harfy neviditelné? A tichem zvrácených lesů, staletími očekávání když prvně letěla bolestná píseň, toužící vysvobození, a láskou a žízní tvé dějiny pěla, zářící Vězniteli, Uvězněný! Země! Bloudící věky! Spoutaná sugescí věčného zraku, jenž za dne uzavřen září se otvírá v nocích a v zelených hloubkách fosforeskuje a ztrnulý v neznámém pohnutí zasrší najednou tisíci jisker a každé tvé hnutí provází v tanci tvém prostorem světů! Lodi, zakletá v jediném kruhu, plavíš se věky, a hodiny, záhadní lodníci mlčenliví, 115 střeží tvé cizince nesčíslné, s paluby toužebně do dálek se dívající, zrádně dumající o osvobození, věky a věky, v jediném kruhu plavíš se věky, však vlny, jež házíš, v tisíci kruzích se vlní až k břehům nového času. Vody! Zrcadla výší, kde staletí hasly obrazy hvězd! Zrádné, jež v tisících polibcích jste líbaly život a zajetí země pokryly krásou a v poledních slunce byly jste lázní a vínem a tisíckrát zdvižené žárem znova a znova se vracely k útěše země! Z růží a fial a rosy jste utkaly vonný šat jiter a lákaly k sobě zraky – a blesky! Básník, jenž bloudí po vašich březích v závrati vašich žíznivých hlubin z vašeho ticha se opíjí bolestnou vzpomínkou věků, kdy dech Nejvyššího se nad vámi vznášel, a vaše bouře je mu odrazem tvůrčího gesta, jež letělo od pólu k pólu, osudné zdvižení ruky Rozsévající. Neboť ve vašich hlubinách staletí dřímaly obrazy budoucích palem, ledové vegetace větrů na oknech zajatého, a dřív, nežli na zemi ve vašich vlnách šuměly lesy, zvonila jara, jahody volaly krátkou svou sladkost a vůni šepotem květů, marné polibky bytostí vřely, slzy hořely světlem a zaštkaly poslední křeče nenarozených. Tajemství ohně! Osvobozující! Zářící symbole Všudypřítomného! Hrdé dechnutí síly! Objetí změněné v světlo! Pnoucí se k výši! Iluse barev sesutá v jediný požár! Jazyky zářící nad hlavami svatých! 116 Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí, kvetoucí slávou přechodů z viditelného v neviditelné! Hle, duše silných bloudí v alejích vašich svou láskou a jako milostná píseň zvoní jim šepot usmání vašich, plameny, přátelé nového větru! Vítězní ve vás zapalují své pochodně pro soumraky příštího času, a bolest tisíců tam bloudí a láme vaše krvavé, chvící se květy a nahýma rukama vytrhává ze žhavé koruny jejich listí jak z růží a hází je změněné jak světlo a vůni na cestu duší. 117

MAGICKÉ PŮLNOCI
V našich nocích stíny drahých bloudily, k našim duším beze slov nám šeptaly, pod jich kroky aureoly z květů zářily a do tušení našich sálaly. Ticho bylo úsměvem a vonnou předzvěstí, letem nesčíslných křídel nesenou, znělo zlahodnělým hlasem dávných bolestí a čistých políbení příštích ozvěnou. Naslouchali jsme mu vzrušeni a zmateni, hloubkou záhadnou svých duší dojati, a náš každý dech byl procitnutím ze snění a každé procitnutí jemnou závratí. 118

DLOUHO STÁLI...
Dlouho stáli v bolestech jako v dýmu vlastního ohně a mlčení jejich bylo řadou závratí. V staletém tragickém snění jim umdlely duše. Z dvou mystických nocí jednoho dne, oken protiležících, třásly se hvězdy do jejich vigilií. I četli nová tušení z hvězd jak z rozmetané sazby ohnivých liter, jejíž původní smysl je ztracen pozemským zrakům. (Snad Čistí četli v ní jednou tajemství prvního jitra a píseň o růžích všech svítání příštích, jež zvoní v modlitbách do snění svatým.) A když se vrátili, nejhlubším hlasem je vítala země, i viděli ji v barvách, které se nemění smrtí, transparent věčného ohně; od obzoru k obzoru nad nimi letělo hosanna světla a hlubiny květů k nim vášnivě vykřikly vůní. Pohřební zvony zněly v blízkosti jejich jak volání k slavnosti duší, jíž smrtelní jenom jednou jsou přítomni v žití; a bázeň soumraků dýchala v tušení jejich jak cesty v zahradách neviditelných, jichž vůně nocí se zesílila. Novým písním učili pozemskou lásku, úsměvy novému kouzlu, večery jinému hovoru duší a zardění její v rozkoši třásti se bázní: v zkřížení zraků, jež do dálek svítí, v polibcích vonných příštími růžemi číši svou podati do noci k přípitku nenarozeným. V jejich slovech se chvělo nadšení letního dne, když paprsků hudbou provází němou práci zrajících hlubin. A vše, co v duší soumracích kvetlo, těžkými klasy se doteklo země. A sny, jako ženci, poslušni rozkazu jejich, klidili požehnání zrní a písní. 119 Ale zraky bolestí jejich se upřeně dívaly v dálky slzami svými, kde hrami věčného světla se zdvíhaly obzory země, vzdálené smrtí; neznámá města všech čekajících, studnice stíněné palmami, v mlčení věků se před nimi zrcadlily. A když odešli, byl odchod jejich bratřím jak ticho, v němž dozněla modlitba, a jako smiřující úsměv při záporné odpovědi milujícího. Vítr, jenž zdvíhá se na březích, příznivý odjíždějícím, a pohnutí radostných očekávání. 120

PŘÍRODA
Hudbou hrály ukryté prameny a den můj k ní zpíval svou píseň na březích melancholických. Smutek dávného žití, z něhož jsem vyšel, dechl mi z vůní a z hovoru stromů a z těžkého zvonění hmyzu nad vodami, a celá staletí ležela mezi mou rukou, jež trhala květy, a jimi, mezi mým zrakem a tajemným světem, jenž tisíci tázavých pohledů v duši mou němý se díval. Oblaky setměly západní slunce. A duše má ptala se větrů: Jsou to oblaky přicházející nebo odcházející? Odmlčely se větry, v poslušná zrcadla se zhladily vody, a hvězdy, jak ohně hasnoucí v studených vlnách svítících moří, vřely a šuměly nade mnou, neviditelné: Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla. 121

LÁSKA
Záře dalekých jiter se zrcadlí v úsměvech mlčení vašich před odpovědí a myšlenky vaše jsou jak přezrálé klasy samy se otvírající. Přišel čas nejkratších večerů; s výší střesené květy dotkly se země, vůně dne nocemi bloudí a konstelace letní vystouply na vašem nebi a i v nejroztržitější pohledy vaše chytá se padání hvězd. Smích a výkřiky žíznivé krve už nestačí vaší zbohatlé duši, šílenství její cítí se silným přijati bolesti věků a mluviti řečí, v níž láska má hluboká poznání smrti, agonie extatické úsměvy milujícího a rozkoš je sesutí světů (neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu a bolest je výčitkou odloučeného.) Hle, bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů, a dech její roven je větru všech zahrad, etherná kytice tisíců vůní. Mlhy zdvihly se k výši: k posledním, příštím světům se rozšířil obzor, a v extasi vaší zazvonil vesmír jak hudba při hostině nesčíslných. Ale neubývá úrody vaší: dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší, a žeň vaše je podobna úrodě světla: do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové a nezmenšili jí v tisíciletích. – – V nové síle život jste pocítili, a tepot vašeho srdce vám vracejí dálky jak bouři. Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození, a nezrození jim odpovídají bolestí její. V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejích vzpomínky slunce, jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném, 122 a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku. A v blesknutí jejího zraku řeřaví tajemná čára, přítomnost nepoznaného, jež protíná vidmo mlhovin nejvzdálenějších, z nichž dosud hvězdy se neutvořily. Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů, a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání. Tušení jejímu dáno je spatřiti duše v prvotním světle a pozdravit bolest, když vrací se z tajemství věcí zbohatlá cestami svými a silná rozpětím křídel svých v Rytmu. Z požáru dotknutí jejího vzbouzí se větry, jež zmítají slehlými atmosférami a hudbou ukrytou v plamenech provázejí jásot paprsků osvobozených. Bez bázně pohlíží láska v zrcadla nocí, jež stravují přízraky barev, však hlubiny svoje dokořán otevrou světlu, a vteřiny její čítány nejsou padáním krůpějí z oblaků tohoto času, jenž sluneční hodiny její pokrývá vrženým stínem a slabé zesmutněl nejistotami: cestami hodin kráčí v nich stínem stoupání druhého slunce a měří den vašich duší. Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky! Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim. Bolesti touhy, jež staletí topí se v krvi a tisíce rukou pozvedá k nebi! Bolesti lásky, jež zemřela polibky, a té, která zhřešila v očekávání! Bolesti nesčetných úsměvů odvátých vichřicí pohledu nepřátelského! Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný, zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší, a neotrávil vám víno dřív, než jste ho podali bratřím; (neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena, a hodující, jenž opustil komnatu světel, zraky má zmatené vzpomínkami, a noc jeho je temnější všech nocí a plna nebezpečenství). Bojte se stínů, jež padají do vašeho světa z vyhaslých předvěkých světů, 123 a bolestí viny, jež plíží se podsvětím nenarozených. Bolesti, které vystouply z hrobů a z krve a z příliš jasného světla a z úsměvů krásy a z odchodu dříve, než uzříte spočinout jitro na loži růží a rosy ustlaném staletími! V průvodu stínů vychází duše stoupajícího; však stíny bojí se výší a zemdlí na strmých cestách a zraky milujících se jasní; jediná pýcha závrati nezná, bojte se pýchy, ó bratří! Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky: Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy, a zrající léta, jež vábí svou písní podzim do polí a zahrad, řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech. I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd, a za křídly vašich odlétlých hodin zvlní se brázdy etherné vůně. I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi, v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší, tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život. 124

LETNÍ SLUNOVRAT
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů. Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí, vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti! Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů. Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží, nejhlubší vítr zdvih’ naděje, letnice země a duchů se blíží. Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, s nich sletí, vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti! Hle, cestou v obilí skrytou, v tajemném zachvění celého kraje, žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje... 125

KDYŽ Z LÁSKY TVÉ vyšlehnou světelné proudy tvé vůle, KDYŽ Z LÁSKY TVÉ vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,
slavné a těžké jak tisíců životů život, a z prostoru vyrůstá prostor, sršící světy, tu věky budoucích smrtí provanou zachvěním Myšlenku tvou. A bolest tvá tvůrčí až k posledním končinám vesmíru zalká, nesmírná, rozlitá tisíciletími, hořící němými zápasy sluncí, jež metají z propastí ran svých, kvasících ohněm, a gigantských tepen oblouky plamenných vln do výší tisíců mil a pohnutými atmosférami třesou všemi světy tvých duší. A nad jejich hloubkami zdvižené oblaky tmy jak rozhrabaná hnízda ohnivých hadů zasyčí sinými světly a hněvem ztrnulých zraků vždy otevřených! Neboť i ty, Věčný a Třikráte Svatý, v propastech svého nitra, kde tisíce vesmírů mrtvých a budoucích dřímá, chováš svůj sen a k němu se blížíš úzkostí lásky tajemstvím věků. 126 A my všichni, nesmrtelni tvou vůlí, bolestí svojí tvé bolesti sdílíme slávu! A naše radost, dar příliš těžký, jenž z dětských rukou nám dosud bezvládně padá, je slabostí naší zesláblý odraz vítězství tvých! 127

ZPĚV STALETÍMI BLOUDÍCÍ táh’ naší touhy snem, ZPĚV STALETÍMI BLOUDÍCÍ táh’ naší touhy snem,
ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm, jak oblak neviditelný se snesl kolem nás a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tónech třás’. V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den, jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’, však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech. Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem, tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rytmech třásl v něm: krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění po schodech září měsíčních a bílých bleskův odění. A tichem našich modliteb se zesílil a hřměl, jak v tisícerých blankytů by klenby narážel, a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala, jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala. 131

STAVITELÉ CHRÁMU
Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše, jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách. O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých prériích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rytmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala. Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce, slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje, signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících, smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy, a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská. O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy. 132 O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami, požárech lesů, ledových vichřicích pólů, o démonickém výsměchu živlů, které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos, O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě, zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých pohřebištích a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním úderem kladiv, na slunce věší svá tenata neviditelná a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat, v početí zakrytém blesky, v šílenství ztrhaných zraků i v pýše zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel. Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť, o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak přístaviště, kam se všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní, nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících. A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel, nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy, jež volají milence písněmi zádumčivými. A jejichž šepot a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů: bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se v soumrak, jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem, házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých. 133 Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!) miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů, otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými, táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů. Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věků, jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou: dmýchaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu rudého žáru, kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží, a jako bubliny, vyfouklé ze skla, blankyty země objímající, hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí, okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily v páře a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného, jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil a v sazích mraků se chytal jak zlatý písek slepený krví: gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů. Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem cítili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří nad krajinami oblaky věků zatíženými a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce. Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná jako slunce, jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci, dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu, a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil. K milionům trpících bratří bylo poslání jejich 134 jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy, tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí, rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země. 135

VIGILIE
I
Jak stráže tvé bdíme na místech nebezpečenství; před námi hranice svaté tvé noci, za námi království spících. Těžký dech bratří nám do tváří šlehá, rozžhaven tisíci sluncí, jež sálají před jejich zraky ve snění uzavřenými, pro nás už neviditelná. A gesta jejich nesčetných rukou, umdlených k smrti pracemi snění, jež marně se hledají ve tmě, a zmatená slova šeptaná ze snů, dušená polibky stínů, spojují naše duše v nový smysl. Hvězda za hvězdou hasne, za světem světy, vteřiny mrtvé na orloji věků. A ti, kteří z bratří se probudili, sedají vedle nás, ubledlí ještě tajemstvím spánku, k vigiliím. A přece, kolikrát, slabí, záviděli jsme spícím! 136 Žár našich zraků spálil nám řasy, když jsme je přivřeli mdlobou. Všechna světla, jež do rukou vtiskli nám odcházející, vyhasla v našich lampách, a my ještě bdíme. Jen moře světélkující, plameny modré nad poklady skrytými v hlubinách země, chvějí se šachtami noci, hornické kahany s výšin světla sestouplých dělníků-stínů. A tušení našeho jitra v dálce! Ve tmách symboly věcí, mlčenlivé. II
Slyšte! Paprsků píseň, sluchová halucinace, zahřmění zvonů neviditelných do bdění vysíleného, zaznívá k našim duším přes celou hloubku země! Odvrácená polokoule našeho světa tam koupe se v slunci příštího rána! Kvetoucí zahrady ostrovů jižních tam plují uprostřed moří! Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní snesli se nad lesy palem! Světlem jak tíží zlatého vína se převrhly kalichy květů, až rozlité voní z trávy! 137 Motýlům vzňala se v plameny křídla rychlostí letu! Ale zde noc, otevřená věkům, a zraky otevřené noci a bolesti bránící zavřít je v snění a oklamat žízeň retů polibky stínů... Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle jak z propasti propast, již v podzemních sklepeních horstva vápencového staletí klenou: ztracená řeka, ze světla zřícená do tmy, vráží tam, zpěněná, v tisíce slují a hledá a volá žhavého milence svého, slunce! Celý svět kvílících zvuků, jak bázeň kleneb se sesouvajících, hřímá ohlasem jejího pláče, marně: zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích stalaktitových... III
Ó Moci Věčného Slova! Vysvobozující! Soumraky v sladkost rozpouštějící druhým světlem! Modlitbě nové nás nauč v bolestech našich nad sněním bratří! 138 Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující, úzkosti lásky a vzrůstu zesilující, ovládající bytosti neviditelné, od loží bratří zaklínající upíry snění! A až proměníš v jediný požár okamžiky naše, šlehni svým vichrem v jejich jiskřící chaos; do čtyř tajemných pólů je rozvěj a v hlubinách noci na sta mil od sebe nechej je zářit jak v blankytu černém systémy hvězd a závratný prostor vesmíru tvého pronikat vroucností světla, spojené jednotou zákonů tvých, hasnout a znova se nítit, kroužit a letět a hrát do svaté tvé vůle po věky! 139

JSEM JAKO STROM V KVĚTU...
Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami: ticho a smích; krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe omládlý den; v koridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky milenců svých a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen. Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená objetím jar, bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě k hrám: tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám. Pro ty je dráždivá krutost mé lásky, umdlení hrobový mír, hloubka mých zraků, z nichž sálá osudných souhvězdí vír, vteřin mých číše, kde věčnosti světlo do krve zlomeno plá, a polibků závrať, sladká a zlá. Nejsem jako mé sestry: noc věčná je pozadím žhoucím mým snům, nad hlavou milenců svatební pochodní zažíhám dům: květy, které jsem nasila, ohnivým srpem jsem požala, ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět; však duše, jež čekají staletí, z tajemné noci své přiletí, v smrtelném tichu je uslyším šuměti, etherných motýlů jiskřící let, a kroužit kolem mých pochodní, které jsem rozžala o země ohnivý střed. 140 Otrokyně Věčného, šílenství kněžna, znám hmoty nejhlubší hlas, slávu prvního slunce, soumraky posledních dní; proud slzí se valí po kráse mých tváří a z rozkoší přivřených řas, a v pláči mém hudba noci se chví a kroužící hvězdy jiskří se v ní: neboť v mém smíchu štká kletba tajemné viny a čas, a v pláči mém zvonícím úsměvem světla naděje Návratu zní. 141

SMUTEK HMOTY
Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými vstal smutek těchto míst a kroky bázní stlumenými, by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil, mi vyšel naproti. (Jich oddech rytmický jsem tušil, jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření se jíní chytal jehlami na vegetace snění.) A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily, jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí, jediným létem vyprahlé, bez nasycení, po staletí. Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’, o smutku hmoty hovořil a letargických klidech, kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zádumčivá. Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži, zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů shlíží. 142

DOUPATA HADŮ
Skryté své zahrady viděl jsem v slavnostech července kvést, v blankytů etherná loubí se slétlo tisíce tajemných ptáků: na květech zrosených nechaly půlnoci nejsladší úsměvy hvězd, a jako koberec pro sny, v plamenech záhony máku. Dalekou cestu jsem konal, neznámý navštívil svět, nesčetné duše jsem objal, z nesčetných zraků tvá tajemství čet’ a unaven milostí vrátil se do svých ukrytých sadů: klenbami hořící síry kouřil se blankyt, žíravě bled, a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů. Před kroky mými se vztyčili, otravné prameny syčící tmou, na stvolech, zmítaných vichřicí hlubin, nestvůrné hlavy jim kvetly; v tělo mé vrůstali, vůli mi spoutali hadí svou sugescí zlou a v zraky mé z nehybných očí svých stříkali sinými světly. Tu svaté tvé vzpomínky v duši mi prolétla zvěst, nádhera moří tvých, tajemství nocí tvých, sláva tvých cest: blankyt jak brána se otevřel, od jihu letělo tisíce ptáků; tvé magické jméno jsem vyslovil – a v úsměvu hvězd, koberec pro sny, přede mnou ležely záhony růží a máku. 143

NAD VŠEMI OHNI A VODAMI...
Nad všemi ohni a vodami, vegetacemi, mezi tajemstvím země a světů, které ji, chvící se, drží nad propastmi, krouží naděje naše ve věčném jaru. Mezi tisíci sestrami svými svatební nádheru křídel rozestírají v zápasu lásky jak ptáci. V plamenech hnízdí jak uprostřed květů, s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří kolem nepřítele svého: v úhlu sepjatých rukou, v liliích na ňadrech ženy hledají skrýší v blescích. Na hvězdy sedají umdlené letem jak vlaštovky na stožáru lodním, a ty, které mají křídla nejzářivější, hnízdo své staví pod římsami zlatého paláce tvého. 144 Svatých vítězů píseň zvoní k nim z křišťálných oken, a když se v lítosti navrátí k zemi, tu v jejich zpěvu jiskří se její ohlas. Při stavbě chrámu v tesání mramoru do kladiv hovoru zníti je slyšíme z modra: Sladkost věčného rytmu, jímž dýchají stejně slunce i růže, srdce i moře, systémy světů, příliv i odliv světla: etherné vlny, tepající o bok tajemné lodi, která naši duši odveze jednou, až naším posledním dechem se napnou její plachty. 145

ZEM?
Svět rozkládá se za světem, za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí, a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce, a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí, a duše těch, kteří nejvíce trpěli, do něho vejíti smí. Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho, mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem; milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm; a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí, s úsměvem ptají se: Zem? 146

ZAS VE VIDĚNÍ PROROCKÉM noc šeptá slova neznámá, ZAS VE VIDĚNÍ PROROCKÉM noc šeptá slova neznámá,
šum stromů, tisíc jazyků, je opakuje nad náma: jak nad zrcadla kouzelná se k tichým vodám naklání, z nichž tisíc očí plá jí vstříc jak v nadpozemském usmání. Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých, soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených. Ční města, valy zřícenin na opuštěných ostrovech, motýli s smrti znamením se chvějí na všech hřbitovech; však vodotrysky vonných šťáv ve květech hudba hrá a v krvi opojení tajemné jak v hroznech víno zrá. Ať sladce dřímou bratří mí v svatebních ložích nadějí a ztroskotaní na březích ať dřímou ještě sladčeji: noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé, že míle každou minutou do moře světla padáme. 147

TĚLO
Řekni mi, duše má (z daleka jsi se vrátila), koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila? Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd, zachvění etherných retů: Jitra, poledne, průvody květů. Jitra má bloudila v mystickém osení cestami prvních sedmikrás. Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni, stvol každý, jak by právě s něj odlétli tajemní ptáci, se třás’: a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo, azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás. Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami; křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu prostřela nad námi. Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely, krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech: mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí, nebeské město v plamenech. Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité jak panny své lampy, zlatými oleji nalité; a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily, na cestu tajemné rozkoše svítily. 148 Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila, poledne odlétla, bohatství květů jak odkvetla? Jitra má zpívají přede mnou v růžích, jež nevadnou; poledne v hnízdo své do slunce odlétla, se sluncem zapadnou; a květy mé v tázavém pohledu zraků mých nemocí zemřely záhadnou. 149

SE SMRTÍ HOVOŘÍ SPÍCÍ...
Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným a láska nabývá vševědoucnosti. Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů, jimiž jak žalmy jednoho chóru bratří bratřím odpovídají. – Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností a nad ní zestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně basaltové, která vyvřela ohněm. Jen hlas tvých oceánů v ní kvílí a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata, smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů nepřístupných. A my zde zajatí tvoji! V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do výše stříká, šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými... Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti: neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci. Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země: někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich, a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí. Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak, táhnoucí v ilusi klamnými hloubkami zrcadel vodních. A sítě, předené, aby lovily v nekonečnosti, uvízly na dně v tlejícím nánose tisíce jar. 150 Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného světa, z něhož procitnou bledí a s chvěním po celá léta si ho připomínají... Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého ukolébáni lahodou věčného rytmu v dřímotu nenarozených: jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku odvěké noci a otevřelo nám oči pro slzy a slunce? Ah, spáti ještě tisíciletí! Ať krouží světy kolem propastí ohně a padají uzrálá zrna na klasech konstelací v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína, nekonečnem rozprostřeného! A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost, proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého, jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů? Proč slova proroků zní jako halucinace k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách lesních, jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocní příliš tušíme nemoc v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti nemocí stala se pravda. Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím zraků mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti... Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy: klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do nekonečna a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se nepotkávají. Slunce, jež nad sebou stejně vysoko zříme, 151 je pro ni a pro nás rozdílno v čase. Pláč otrokyň kvílí z růžových zahrad a v barbarském výkřiku síly umlkla sesterská duše tiše zpívající. Objetí naše stalo se jako znamení do tmy, jež volá bolest. Celý ráj štěstí, ztracený věky, leží zavřený mezi námi. Jen nejčistší snění, letící v ether, dovede pohlédnout s výše do jeho zářících sadů, z nichž marná vůně se kouří do sedmera nebes. A naše bloudící radost nadarmo hledá své sestry. Mystický polibek smíru nezahřměl dosud do všech věků jak zemětřesení, v němž stará země se zřítí a nová se zdvihne v apotheosách. Ale dosud vře, záhadná, ukrytým ohněm pod sady oranžovými. Gigantské formy dávného žití stiskla kamenným lisem a čeká. A posledním tajemstvím těla je bolest, tíže kosmu, cítěná duší. Všemi prameny krve se valí, tisícem smrtících vůní. Všechny mlýny života žene a etherně jemná i snění větrné mlýny na nejvyšších horách. Chvějí se v klávesách stínové ruce, lehce jak motýli černí, každým naším vtáhnutím dechu plní se vzduchem tajemný nástroj; v šílenství akordy víří, sta duší zakvílí resonancemi, den s nocí jak stránky jednoho listu se střídají v knize mystické skladby... Co znamená polibků šepot v této tragické hudbě, jež hřímá z ticha nesčetných početí v mateřském těle do ticha vlhké země, vždy nová a nová a přece plná tisíciletých reminiscencí? Úpěním větrů, lesů a vodstev k nebesům stoupá, dar země v symfonii světů, vřava zápasu proti nepřátelům neviditelným, 152 tisíceronásobné doznění výkřiku, jenž před dávnými věky zdvihl se v třesení viny... Hle, oči, jež staletí marně toužily usnout, sotva přivřené znova se otvírají jejím kvílícím echem a z hlubin dní našich a nocí, fosforné, pálí, noty nejvyšších tónů! – Všechno je plné žízně. A suché rty stále nás hledají ve tmách a krev naši dychtivě střebou. Ale umdlením našim smějí se jara květy tím ohnivějšími. Hořká je práce v tajemství země jak práce otroků v dolech. A světlo plamenů našich v třaskavém výdechu hlubin dráždí v temnotách předoucí síly. Snopy žní našich bouřemi zvlhly, srostly a obtížily se; kterak je zdvihnem a podáme bratřím, když naše ruce strhané únavou staleté orby se chvějí? – Hle, duše tisíců se konečně otevřely a za všemi blankyty jejich leží propast. Víme, že všechno zasáhla kletba. Ptáci výší i plazové země chvějí se před mocnějšími. Staletou válku vedou národy hmyzů. I v rostlin nejčistším světě je zápas a chřadnutí, v němž vonná měsíční jemnost podléhá nárazu barbarské síly. Zápasu vřením klokotá v žáru svém život a na jeho páře se kolébá naděje naše: bolestí nesčetných bytostí žijem. Krev naše, zdá se, že vyprýštila z tajemné rány Všeho a vtekla do našeho těla a křečovitým pulsem v něm víří. Marně rozžíháme svá světla do noci v bouři: kříži blesků je přetíná pravda. Zmatené davy bratří zmučených žitím valí se všemi cestami myšlenky naší z věků do věků. A podobni šílencům, kteří na přízraky své hledí v rozkoši zapomenouti, o nových výkřicích slasti sníme na ložích, jež zchladla pod umírajícími. 153 – A západ, jenž v staletích dávných se klenul jak brána věčného města, z níž andělé přes černé propasti smrti spouštějí zářící padací mosty a z hlubin bílého světla zaznívá hosanna blažených duchů, obloha nad bolestí země sklenutá z nehybné věčnosti štěstí, kletbou se změnil: vírem krve je slunce zapadající, až k zenitu stříká svou stydnoucí pěnou po všech hvězdách a stržený život náš v menších a menších kruzích k němu se blíží, by v jeho hloubce se potopil do tmy. V plamennou Gehennu se dívaly naše oči a osleply žárem: zrcadla vržená v kypící výheň a rozteklá na skelné slzy. Příšerný smích jsme slyšeli ze tmy a sluch náš zkameněl: jako ve vápenné ulitě všechno stejně v něm šumí, moře úkladné vlny i rytmický úder andělských křídel. – Ticho... Jako nad mrtvými těly nad námi v modlitbách klečely duše, ve zracích visi: Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým spřežením hvězd křižovatkami nekonečností, Vůz triumfální Nejvyššího, provázen světelnou vichřicí vítězících. Kam letí tato jízda hřmící harmoniemi, v nichž výkřiky milionů lkajících duší se ztrácí jak tiché úrodné padání deště v hudbě, jež vítěze vítá, a cyklony hrůzy a smrti, vesmírem otřásající, jsou jako vítr, jenž roznáší pozvání slavnostních zvonů jediným dechnutím s tisíce věží? Kam letí tato jízda? Kde se zastaví jednou? Vířila kola, v bílých plamenech žhavěly tajemné osy jak slunce, oblaky jisker pokryly ostrovy duší a zrním svatého ohně pálily spící. 154 Vzrůstala světelná vojska od věků k věku jak píseň, již první zachytil z božského Slova a mezi zástupy zapěl a která se rtů na rty se šíří, až zachvátí všechny, miliony duší, v plamenech jednoho rytmu! 155

APOTHEOSA KLASŮ
Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním nad krajem, jemuž požehnal’s, svou duši rozestru: a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zráním ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru. Ó klasy pracující dnem! Ó bratří nesčíslní, ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní, chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě, ó vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás květ horečný snil v samotách a v zracích ohně výší, tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás. Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím, let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím zrn sladkost sílící a proměněnou podáte. A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi, lích vašich jiskření se do blankytů navrací, klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací, a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna, pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná! 156 Ó Dechu, obtížený životem, jenž z líchy do lích pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí, k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích, před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati. Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’, od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává, a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách při každém dechu života tě duše potkává a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni, žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně a jako v půdě zázračné v tvé síly žhoucím ohni, jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně. 157

KDYŽ NEBE VAŠE OKNA OZÁŘÍ...
Když nebe vaše okna ozáří a v žáru milosti když na výsluní plody zčervenaly, trhejte a jezte a svatou radost slavně vítejte, poselství věčnosti, a k slovům jejím záhadným ve jménu bratří odpovězte. Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího, zpívaná v opojení mystického vína, jak úsměv na zářící tváři spícího, jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná. Bratrské zachvění, jež letí všemi dušemi, početí světa, jenž se v hloubce věků tvoří a k němuž jara minulá s kořistí svojí odplula průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří; přes černé vlny moří, kde louky na dně, zkvetlé hvězdami, v čarovném tichu hoří. Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou k ránu a duše volají se v modru radosti jak ptáci zpěvaví, v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů. 158

SVĚT ROSTLIN
Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách staletími tvarů. Šťávy země v rozkoši tekly jim ze tmy a sladké bylo, ssajícím, jiskřící mléko slunce. A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibků slávě hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů, i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost i vášnivé zardění květů. – Má duše, daleko od nás teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí. Pod hvězdami mlčenlivými slyším ho šumět, jak varem se kouřil v ohnivých letech třetihorních. V zrcadle jeho nádheru barev svých uzřelo jitro i večer, tajemný odlesk věčné krásy. Daleko za námi teče a valí své hloubky do moře, jehož vlažné a jako krev sladké vlny nesly nás v ostrovy tyto. Ale ticho u skalních pramenů vládne a u břehů budoucích zemí, a němý je lidskému sluchu stejně pád světů a první zavíření nového slunce ve tmách mystické noci, jako skládání vůně a kořenů žízeň. 159

PROROCI
Do měst, jichž věže a paláce zachví se jednou zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů zakvílí hněvem, raněné blesky vlastních svých hlubin, a oheň, jenž v tisíci ukrytých doupatech snil o své slávě, až pohne se k pomstě po věky uvězněného a všemi jazyky svými vzkřikne tvé jméno, a známou tvář, již ukazovalo věkům, promění slunce: přicházejí, nepovšimnuti, vyslanci tvoji, dobyvatelé království tvého. Uprostřed hudby a tančících dívek a písní naslouchají tvému svatému dechu, jenž smrtelným zhasíná světla, však požáry světů do běla rozdmýchává; v němž květy se nepohnou ani, když v jejich hlubinách víří, však staleté skály drtí jak drobty vonného chleba pro jemné rty života čekajícího. Hlas jejich, stržený vichřicí času, za nimi vane, sladký jak vůně za nesoucím růže, hořký jak pochodní dým; a nejtajnější myšlenky vlastní, zaleklí vševědoucností, nad sebou slyší v blankytech hvězdami zpívat, pod sebou mlčet ohněm a tajemstvím v hlubinách země, světel a nocí střídavý chór! O tobě mluví a o tvé slávě, o kletbě, jež leží na bratrství duší a rozdělila řeč stavitelů; a jejich láska ze staletí do staletí nad zemí bloudí jak léto ze sídel, kam věčně kolmo naráží slunce. 160 Ovoce nové vydává stromoví země, štípené rouby jejich tajemných zahrad; ale naděje jejich, schopné tak vysokých letů a písní, stavějí hnízda svá nízko pří samé zemi jak slavíci! A když se přiblíží chvíle určení jejich, svět mrtvý zatmí jim slunce; jako řinutí rány ze srdce milujícího v krev se jim promění světlo; a před jejich zrakem rozloží krajiny staletí příštích, zářící novými konstelacemi. Miliony se před nimi pohnou tvým dechem, jak vlny věčného moře, jež v širokých zátokách zalévá zemi a mění pevniny její v tisíciletích. Po sněhu, jímž tajemství času pokrývá ozim tvé setby, bosi, jak vyhnanci, půjdou, a myšlenky jejich, nesčetný zástup, v tisíci šlépějích zakrvácejí při každém kroku! V útěku prchati budou přes hořící města budoucích věků jako po ohnivém koberci, prostřeném na schody svaté tvé výše! A každá myšlenka jejich, která se v soucitu obrátí nazpět, poznáním utuhne v kámen! – A nové a nové oblaky staletí před nimi zahřmí: Blesky, jež metají sinavou bledost do tváří ženců! Osudná sražení odvážných korábů v mlze! Hučení davu na staveništích tajemných staveb, jichž lešení, pokrytá černě, jsou třísněna krví, popraviště! Ó písně vášní, jež uslyší z plamenů stoupat! Pohledy trpících příštích, magická dotknutí jejich! Polibky otvírající nové věčnosti světla a smutku! 161 Šílenství jediné duše, na jejíž zářících vlnách houpá se země! Trpící věky, staletí umírající, nesmrtelné, tíži všech souhvězdí nesoucí, slávu svou poznávající! A když konečně v ztišení slavném vrcholy loďstev osudů příštích, jež vypluly při stvoření tohoto světa, s tajemných břehů se blížiti uzří, vesla zakrytá ještě vydutím hladiny v dálku: Tu jejich radost vykřikne silná a žhavá a netrpělivá! A oni, kteří nepoznali, co rozkoš, rozkoší procitnou z vidění svého, a bolest, jedině hodná jich síly, sevře jim duši: bolest času prodlévajícího. Příliš pomalu krouží jim země, příliš pomalu vstávají jitra, a příliš dlouho poledne odpočívají ve stínech stromů mezi ženci. Letěti přejí si tisíciletí, rychlostí světla letěti věky, míti tisíce srdcí, aby krví svou živila extasi jejich a zarděním podobným východu slunce a polární záři a požáru světů tvář jejich lásky! Všechny duše rozjařit vínem, které jim dalo tak slavnou bolest a opojení a které z jednoho pramene prýští ukrytého a do celého vesmíru voní ze šťastné země, jen k jejím dětem po celá staletí ještě nadarmo! 162

HVĚZD HASNOU TISÍCE...
Hvězd hasnou tisíce, jak zrna rozžhavená kadidla, jež z kadidelnice při náhlém pohybu se rozsypala prostorem, a vůně nekonečnem zdvižená zakryla zbledlé tváře andělů, však úzkost hlasu v jejich hymnu slyšíme: pro lásku k nám se zachvěli! Den blíží se, a my jsme nepřipraveni! Vzbouření šílí v našich ulicích! Hle, zvony ustrašeně zní, a nevidíme dosud požáru! Jen ptáci věštební jak černé konstelace krouží nad námi. Od milionů přicházejících své město obležené vidíme. A stále noví z věků hrnou se. Proč pláčete? A bázní z rukou milenců proč růže vypadávají? Což nejsou vítězové bratry našimi a není otcem naším dárce vítězství? Co ze sopečných černých kamenů Gehenny podzemské jsme stavěli, ať padne do ssutin! Krásnější města, nežli naše jest, viděly zraky proroků. A přece dýmem jejich ohňů budoucích v extasi otevřené oči krví plakaly! Pro hroby nesčíslných těl je země dosti hluboká, však duší rozletu nestačí celý vesmír, světy kvetoucí. Z bělostných sluncí touží stavěti jak z mramoru a vteřinu své radosti ve věčnost nad ně rozklenout jak nebesa! Otevřte brány! Panny věnčené ať zpívají! A k nejvzdálenějším poselství lásky vyšlete jak holuby! Na srdcích bratří odpočinou si a k mystickému domovu svou cestu najdou nekonečností, kde skryté písmo jejich bude přečteno. 163 Ať v zapálených ulicích před námi tančí plameny jak zajatí při triumfu! Řetězem magickým zlé síly spoutáme. A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla, až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti. 164

MILOST
Z oblouků triumfálných nejvyššího azuru po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli; a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru, jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly. Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů, nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí, je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu, vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící, jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezera pít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicí a jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera, jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněním do zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene, a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním, jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené. Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lov jim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku, a rukou spětím zavolán, šik výšemi kroužících slov, jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků. Však májem jara věčného tvé pěvce opájí, když vesmír v jediné se políbení rozplývá, a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpají se na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá 165 zavíří mlhovinami; zem jako v zakletí když mizí větrem odvátá před zraky vzňatými a brány noci sklenuté před tisíci se rozletí, pobité hřeby souhvězdí jak znameními svatými. Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chór, bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas, všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovor a z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas. 166

ZEMĚ VÍTĚZŮ
V chlad večera, jak horkou krví politá, se země kouřila a vůní krve přilákané stíny půlnocí se z lesů plížily: šly němé hodiny po nesčíslných skrytých bojištích, zrak do všech hlubin pronikající setmělý slzami: když náhle nad horami východu se vzňalo jitro tajemné jak vysílené země halucinace; magií měsíce se nepřístupné moře světla pohnulo a z břehů vylilo a zemi zaplavilo jedním přílivem. Od království se rozlévalo v království, a na dně jeho lesy chvěly se jak vegetace řas v tekutém větru harmonických vln, a města v kletbě usínající se tměla ze hlubin a věže jejich katedrál a klášterů a hvězdáren a vězení. – A když se převalily vlny světelné, hle, květem modrých plamenů zem po nich hořela, kapradí tropické se pozdvihlo na kmenech etherných, sil nesčíslné vodotrysky jiskřící se hvězdami, a růže, jako vůní víry šumící, se rozpěnily na hladinách zelených a dlouhé zachvění životem země letělo, jak procitnutí zraku nového, a věci na svou minulost a budoucnost se rozpomínaly. Prameny zapomenuté vykřikly z nitra skal o nejžhavějších sluncích předvěkých a cestách jeskyněmi křišťálů, kde kovy magické o příští moci sní, a zajásaly nadějí o slávě veleřek a oblaků a ledovců a moří na svých vlnách jitra kolébajících. Nad zahradami lesy neviditelné se vůní pozdravovaly a větry vydaly zpět hudbu polibků, jež po staletí v hloubky žití padaly jak sémě čistší rozkoše, již nese v sobě léto národů. 167 Těm, kteří snesli bdění chvíle té, se duše na rty blížila a vlna důvěrnosti neznámé je zachvátila jako šílenství: hlas jejich nejtajemnější se nad zeměmi rozléhal, a ze sta duší hřměla odpověď na slova nevyslovená, i cítil každý ve svém zmatení přítomnost tisíců. Neb v těchto chvílích duše radily se podle světel svých, vojsk nesmrtelných přehlídka před zrakem Všudypřítomným, a každá myšlenka se stala setkáním všech nekonečností. Jak průhledný byl čas a k oslepnutí vzplál! Jak den, v němž všechna slunce vesmíru by vyšla najednou svým světlem dálkou nezeslabeným a zahořela nad zemí! Ó vroucnost modlitby, jíž omdlévala naděje, by vstala udivena jako smrt na prahu nesčíslných životů! Hle, věků pohnutím, v němž jednou světy potápěly se v hlubiny světa tohoto jak trosky fregat obtížených bohatstvím, když skvoucí vyjely z tajemných přístavů a bouří, která slove stvořením, se ztroskotávaly – uprostřed vichřic všemi hlasy bolesti a lásky burácejících, uprostřed požárů, jež všechny hvězdy v dálku šířily v noc nekonečností jak samohaše krvavé – nad mořem metamorfos vlastní vlny pohlcujícím po celá staletí a přece nenasyceným: jak korálové ostrovy se ukládala země Vítězů. A v slavnost půlnocí tvůj prostor chvěl se jemným jiskřením, jak vojska andělů by letěla jím v ozářených oblacích, od světa k světu nesouce tvá poselství, a odlesk jejich pancířů ze světel stříbrných se zemí zrcadlil, až nesčíslní spící z těžkých snů se probouzeli s úsměvem. 168

POZDRAVUJEME JARO!
Pozdravujeme jaro! Když blíží se v jásotu bystřin, v mateřském pohnutí země, v zrychlení času a krve! V sen slávy nás větry ukolébaly. Slity v oddechu omamujícím třesou se růže a slunce, rytmy ňader a písní! Pozdravujeme jaro tvé práce! Sta rukou neviditelných pracuje s námi. Stínem pohybu jejich je jiskření světla. – Hlasy hmyzu, jak cvakot tajemných hodin, zní z pole jetelového a jak úder číše o číši z komnat vůně ve květech kaštanových. Pozdravujeme jaro, jež přináší bouře! A v žáru svých blesků zápasy lásky, k úsměvům bělostnou záři a v rosy krystalné lázni k bolesti sílu! Pohledem krásy zadrží ruku sebevražednou a duši dá sníti o vznešeném šílenství heroismů. Pozdravujeme jaro, jež volá tisíce jar! Slyšíte odpověď jejich, jak ze všech světů se třese, vesmír, jenž o svých nadějích zpívá? Zlaté petrklíče jiskří se v azurných lukách, hvězdy jak oči se otvírají, extase lásky z nich vytryskla slzami světel! Pozdravujeme jaro, pupence ohnivé vůně v myšlence bratří! Do své zahrady slyšíme ptáky všech zahrad. A naše slova se sněhem kvetoucích třešní padají k zemi a jako královny včelstev do výše vzlétají na svou svatební cestu a vracejí se dávati život! Pozdravujeme jaro, vodopád mystické řeky, jež z ledovců v hloubku se tříští, milion jisker, duha tvým sluncem, a v jasmínů vířící pěně se slévá a mlčením věků jak mezi skalami k moři se valí světlem zatopenému. 169 Pozdravujeme jaro! Hle, dni se střídají s nocí jak okna anděly malovaná s kresbami symbolickými, v nesmírno sklenutá k etherným obloukům chrámu tvého, kde všechny plameny lustrů svých rozžal jsi o Vzkříšení. Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší! Třesení křídel zesílených! Odvahu zraku zjasnělého! Nekonečnosti čekají na nás, jiná slavnější jara, věčností hřmící písně, vysvobození! 170

CHVÍLE SLÁVY jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém CHVÍLE SLÁVY jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém
nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklonem, odvěké vegetace rozmetá a, hospodář na nivách času, v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů. A když naplněn úrodou hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl, o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl; a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl, bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl. Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ; viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jich pochodní slunce se tměla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla. Viděl jsem léta královská uléhat na lože purpurné nádhery, ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátními údery, měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání. Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály, jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály; jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené. Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků, v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. 173 V oblacích času jsem blesky zřel jak apokalypsy ohnivé písmeny, césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény, zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími, zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími. A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné, zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené, krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře rozvlněného přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného. Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém, a v jeho taktu odvěkém hudbu milionů srdcí uslyšel jsem, milionů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených, po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených. Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil. 174

VEDRA
Iluse v žáru, jak halucinace umírajících žízní! Zem jako přezrálá puká. Květy plamenů neviditelných vyvřely, parasitní, mezi liliemi a jako břečťany do výše plápolající přissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky tříští se v světle; v ironickém nárazu číší slaví svou hostinu knížata noci – – Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vláhy naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými. Jen němé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska. Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna, údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bičů, smrtelně zvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi: nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, kdy stíny se dlouží v zimničních pařeništích tropů. A na hlavy milionů ze hlubin slunce, trhaného křečemi bouří, lávy sopečné proudy, rozstřiklé v prachu oslňujícím, řítí se v kataraktech. Němé jsou nivy, ponurá města; v zakletých jeskyních dílen na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření, v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohně a kovů, v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať pochodeň hněvu blíž ještě k zemi se nakloní z modra a zžehne pavučinný květ její! Syčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla, v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu nenávistném. A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní tvrdě smějí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskřících ostřic, nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů. 175 A večery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohně na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce, uzrálé v západů horečném, podzimním listí k zemi padne svou tíží a puká, plod zesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu, proud vonný, řeřavící hvězdami jader, víno, šumící světlem, vystřikne na rty nesčíslných! Vedra krve a touhy! Číšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů! Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění! Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí! Bolestná procitání tisíce očí z němého množství nedočkavého, které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti věky! Hvězdami zjasněné cesty království tvého! Dobytí země a nebes! – – Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci! A tvoje píseň je tichá, jak řeka za horami klokotající, sladký ptáčníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvůj úsměv, linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zdvihneme zraky! Ach, z bolestné proměny věcí nad Gehennami poznati slávu tvé vůle a jako písmo sdělení tajných za doby nebezpečenství, zjasněná nad ohněm tahy blankytovými, čísti ji v záři! Ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého? Nepotopila by se, loď přetížená nákladem královských darů, i s plavci?... Hluboké jsou noci v měsíci vedra... A hvězdy jak zvoní... 176

HUDBA SLEPCŮ
Jdou naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce! v horečné improvisaci nakloněni. Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům, víří k nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími, a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem, svíjejí se pod etherných prstů dotyky šílenými. Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém? Jak marně bušící touha po procitnutí na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém? Zahrady gigantských květů voní z tvých tónů, triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást, v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem vichřici jisker rozhrnuje z azurných brázd. Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel, prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají, a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje, kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají. Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich od věků dýchají ženy v temnotách žhavého větru polibky střásajíce, měsíční záře v nich k rozkoši zvoní jak stříbrné kruhy nad bílými kotníky zajaté tanečnice. 177 Všechny písně slité v nich víří, jak věky je zpívali bratří, knížata, proroci, šílenci, světci a zavržení, disonance všech životů mrtvých, zoufalství svatého boje i budoucích jiter, v krvi se šeřících, kuropění. Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti, kvetoucí v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely, a všechno, co myšlenku hrůzou a závratí jímá a čeho osleplé pohledy neviděly. Jdou naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, v hudbě tvých vášnivých, kvílících, hýřících houslí, ó srdce, marně hledají utišení. A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly: proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly. 178

BOLEST ČLOVĚKA
Sugescí mdloby ranila nás nepřátelská síla, ve zracích slunce zajiskřil se tvrdý pohled zlý; z třesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla, na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli. Pot setřeli jsme se svých čel, se smrtí hovořili pod nebem žhoucím bez hnutí, v rud ironickém jiskření, a jako děti hlavu svou v klín mateřský jsme položili myšlenku zemdlenou ve věčný smutek stvoření. A tehdy vlastní mocí magickou, tajemstvím rodu svého, privilegiem skryté slávy své jsme trpěli, knížata zajatá na rýžovištích vládce vítězného, střežená neviditelnými dohlížiteli, když na svá města vzpomenou, rozkvetlá nad jezery, na hvězdy nebe rodného v mystických soumracích a v tichu vazby své na zvonů hlahol tisícerý a jásot věrných zástupů pří korunovacích... 179

RUCE
V oslňující bělosti světla ležela země jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli: Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azurovitých, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a katedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfitheatry, a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; – v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vymřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; – u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; – v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; – na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; – v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitřením zraků; – 180 a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní jak vítr prvotní země nad únavou duší; – pod gestem panen elektrisujícím, kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agoniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití, v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsům tiskne svou kořist: život, kvílící v potkání tohoto slunce; – v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle, jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné, z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy, ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem věků, a v letu země, nad propastmi vrávorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou ztížené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepětí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernělé jak světlo a k ovoci mystických stromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! – 181 A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. – A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících. 182

ZPÍVALY VODY
Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky. Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům, k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy, proudy numulitových moří, temnotami pralesů diluviálních, královstvími dávného tvorstva gigantického, jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země, tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou, hořící věčně, neuhasitelný. Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích, řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště, k života zrychlujícím se rytmům jsme pěly v mramorných městech pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánů v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně kynuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu z obřího světa nádhernějšího. Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými zrcadly moří skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů, němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících. Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů v zátokách melancholických rozlévaly jsme se jak zapomenutí a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné. 183 Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující, oněmlé ranou náhlého poznání hrůzyplného. Ale vítězové čtou naší ukrytou moudrost se svých výší ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající; radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách, jež se všech temen horských se lijí k jednomu moři a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů, zpívati slyší jedinou laskavou sílu, jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země. A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající, jež v slavném a tragickém gestu sochaře, hnětoucího kouli své poslušné hlíny, přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého, v mučivé křeči tvůrčí vždy nespokojená. 184

ZPÍVALY HOŘÍCÍ HVĚZDY
Každou vteřinou, vždy na svém místě, v mystickém tanci světů kroužíme kosmem. A zářící sféry duchů sáláme svůdné krásou. Kolem hlav našich aureolami zlaté vlasy se jiskří, napínané jak zvonící lasa vichřicí letu. Do tváří našich, jež v extasi hoří, chladivě věky nám vanou, a schvácené štěstím letu svého, zářením bolestné rozkoše vysílené, s výkřikem, jenž letí nekonečnem, harmonický a jásající, klesáme, mystické tanečnice, a v krvi své, jako pohřbené v růžích, umíráme. Vstupují sestry na naše místo, běloskvoucí, a v písni, jež soumraky věčna se valí, vlnami stále vzrůstajícími v nové a nové prostory postupuje v mlhovin prachu pozdviženém zářící předvoj mysteria. 185

KOLOZPĚV SRDCÍ
Stále stejným zdvihem a klesáním křídel, v polohách vyšších a vyšších opakovaným, nad tíží země vítězí nádhera letu. O cestách milosti zpívají hlasy duchů jak ptáci dávná svá hnízda obletující v kouzelných zahradách metamorfos, mystický zahradníku! Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů? Bolestná zaznění srdcí, laděných věky jak struny pro souznění hvězdná? Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených? A všemi světy letící ohnivý tón dosaženého souzvuku serafického? Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionů, než tento kosmos viditelný těžkou nádherou zkvetl v nekonečnostech? Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země, shromažďující bratrstva lovců v ironických labyrintech pralesa snění? 186 V lítosti zástupů nad poli zkrvácenými, v úzkostném blednutí uchvatitelů, v tajemných vítězstvích ženy jak plameny na lustru tisíciramenném při každém otevření dveří, jimiž se blíží očekávání, větrem duchové hudby třesou se srdce. Vítáni buďte přicházející! Vinohrady našich hroznů nejopojnějších značí vám cestu! Černé, uhelné stopy našich ohňů, kde pod jiskřením nebeských světel jsme sedávali v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce; znamení svatá, která jsme řečí národů, určených k zahynutí, na kolmé štíty skal tesávali, sesuté oblouky bran triumfálních vladařů našich, nánosem věků pokryté obelisky chrámů. – Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti! Pro neviditelnou přítomnost velkých a svatých našeho rodu, kteří jdou mezi námi v zahradách světla a z dálky všech věků hovoří k našim duším milostiplní, sladko je žíti! 187 Pro královskou vděčnost přemoženého, jenž důvěrně položí hlavu svou na prsa, kde žár tvůj mocněji zpívá, pro objetí přítele v oslnění nejvyšší hodiny naší sladko je žíti! Pro nadzemskou vůni prvně rozvitých květů v extasi písně, v polibků slávě sladko je žíti! Pro vznešenou únavu stavitelů sladko je žíti! Pro hvězdný duchový pohled zem se všech stran současně objímající: krystalné samoty pólů, pravěků, prahor, zákona, čísla; tichá moře zkvetlého světla, štěstí, klasů a nocí; horečné zahrady tropů, krve, žízně a knížecích snění; tíží všech plodů, jež uzrály slunci viditelnými i neviditelnými a jež volají po větrech a po utržení; víření rojů před odlétnutím; zápasy národů v tisíciletích; harmonický let země v nádherné linii dráhy její i v zemětřeseních; azurná zrcadla nebes i nad ostrovy prokletých malomocenstvím; křídová horstva, kde jednou hřímala moře a kde budou hřímati jednou, jiskření hmyzu v pralesích trávy, jiskření světů v nekonečnostech, jiskření myšlenky v duchových vegetacích nepoznaného. Pro jemné usmání zraků, neoklamaných gigantskou Halucinací, sladko je žíti! – 188 Pro krev, která prýští z věků do věků z atletických ramen, vyzdvihujících tíž minulosti jak závěsy žalářních dveří! Pro vznešenou příčinu radosti milionů! Pro tajemnou cenu smrti všech bratří, kteří pro nás umírali (a všichni, co byli, po všechna tisíciletí, na celém povrchu země pro nás umírali). Pro všechny setby, zaseté miliony rukou a nesklízené! Pro dráždivý lesk a nebezpečenství všech moří nepřeplutých! Pro každou píď země, jež určena je za bojiště vítězství našich a proto květy a zlatem je tajemně poznamenána! Pro všechnu krásu na tvářích nerozsvícenou, vinu neusmířenou, kameny v chleby neproměněné, bohatství bratřím nerozdaná, polibky na rty čekající sladko je žíti! Pro výkřik srdce osamělého, když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý, jenž nalezl bratrské množství zpívající, sladko je žíti! Pro vichřice, převraty, bouře! Paroxysmy lásky a vůle! Války duchů! Věčně žhoucí a žíznivá úsilí sjednocující! Pro mystické účastenství naše v práci všech dobyvatelů, kteří poznamenávají události jak stádo ke stříži vypáleným znamením určení svého, vládnou nad ohněm a bolestí milionů a smrt posílají na svá pole jak žence a do svých lomů jak lamače kamene k stavbě (jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející nechávají za sebou věky; 189 a království jako lodě, do nichž se břehu skočili plavci, až k převrhnutí pod jejich vzpřímením se zakolébají). Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna pohybem bratrského oceánu majestátního a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou při úderu o skaliska země zaslíbené. Pro skrytá jara harmonická, složená v zapředení všech věcí jak motýlí křídla blankytů večerem opalisujících, šupinami hvězd rozjiskřená, sladko je žíti! Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného, jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli, nad prostorem vítěz, promění zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vůle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se učila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu – sladko je žíti. 190

DITHYRAMB SVĚTŮ
Zářící zrození i hasnutí milionů sluncí do tmy věků se tříští dlouhými rychlými blesky jak zrcadlení světla na čepeli nože štěpujícího při každém horečném pohybu ruky mistra. Světy za sebou následující v tajemství času! Gigantská jara věčného tropu! Koberce mystických stupňů! Údery krve omlazující! Znova a znova se navracející, vždy duchověji burácející vichřice vášní! Okřídlená semena letící tisíciletí, klíčivá i uprostřed ohně! Rozkoši ruky polouvřené, zasévající! Střiknutí žhavého zrní přes propasti kosmu, mléčné dráhy! 191 Blankyty nesčetných zemí svítící jako pomněnky jarní na březích řeky extatické, jež letí v rozpjatou náruč moře tvého! Klokotná víření s arktických výší roztříštěné ledy s sebou unášející, krystalná loďstva mrtvých světů! Golfické proudy lásky! Svaté žně Slova! Z pramene každého zrna veletok klasů! Nad každým místem, kam padlo, i nejukrytějším, tisíce červenců v ohni! Duševní kosmy! Plující zahrady, šílící ptactvem, země snění! Žhavými růžemi sršící protuberance tvůrčích sluncí! Světy zapalující, světy zhasínající víry spravedlnosti! A všechna slunce kroužící kolem věčného slunce neviditelného, zářícího hrobu čekajícího, tajemství nového kosmu skrývajícího, mlčenlivého! 192 Na rtech, jež láskou se třesou jak vonným větrem silným a oživujícím, přes oceány zní vaše píseň, ó paní, novorozencům. Ukolébavka milionů celým vesmírem otřásající, v jejímž rytmickém taktu houpou se bolestné země, kolébky duchů. 193

TICHÝ OCEÁN
Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery... V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata zem táhla kolem nás jak nábřeží královské nádhery. Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel drah; a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných, žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách. Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící a v skrytém ohni jejím vznícené jak přiblížení rtů; na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící, když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů. Na slova soucitného schýlení, extasí svatý nach a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou; na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou. Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní, když náhle vzeplá na věcech jak zlacení tajemných nápisů, na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní se zaskví z obzoru jak skývy bělostné na míse z jaspisu. Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás, co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění a ze tvých mlýnů zakletých kol monotonní ráz. 194 Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem, slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu... Však naše zraky odměnou, čím víc se břehů země vzdalujem, tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu. 195

CHVÍME SE NAD MOCÍ VŮLE
Hvězdami úsměvů, s hypnotisujícím ztrnutím ve zracích, v závojích blesků a síly i v letargiích, jak sníme, obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích, v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme. A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čarou v bratrských krajích, v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém a ve snů výstražných, nepochopených jinotajích. Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta, a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku, v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta, z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená, z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova, v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená nad zemí čistou a zářnou jak zimní zahrada diamantová... Ó Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu! Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života zakletí zbyla nám jako dědictví knížecí z tajuplného pádu... Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá, k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony, a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá, zrádná i uzdravující, v příbuzenství bratří na miliony. 196 Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři! A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se, sugesci pohledů našich září svých paprsků zostři! V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou ethernou ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné! 197

STRÁŽ NAD MRTVÝMI
Po utišení nesčíslných požárů, když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích se položily mezi válčícími tábory, svých sladkých bratří hledat vyšli jsme v příměří. A podle blednoucího vyzáření aureol jsme krásné hlavy jejich poznali, opřené o kamenné polštáře jak ve snění. Však páry jitra nového se srážely na jejich čelech rosou smrtelnou, a v onen večer, který šero své nad tisíci dní našich rozestřel, pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé a vynucený jejich úsměv záhadný. – Bdít budeme nad stany bratří spících v modlitbách, a stromy, vody, země budou s námi teskniti i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení ostrovy mlčenlivé budou naše sny, a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících, na horizontech siných světel uzříme. 198 Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami nad hroby nesčíslnými jak lampy náhrobní za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů? A nestvořil jsi miliony jazyků od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných až k výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství, by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé, žal věcí pomíjejících? A se všech břehů kosmu nepláče šílenství rukou marně rozpjatých, tep srdcí oddělených nekonečnostmi? Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné, vře jimi kámen, krev i myšlení, oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou dvakráte. A naše vlastní bytost záhadná! Na hranici své žalmy pějící v šarlatném plášti plamenů! A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích, tíž provinění tajemného nesoucí, sen tragický tohoto vesmíru! V ohnivých řasách měnivých a nádherných, jež do tváře jí šlehají tvým větrem zdouvané a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem, v třesení zatajeném stojí vztyčená. 199 A rozjařená jako v šílenství tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží, z všech černých rukou přijímá číš halucinací a ve přípitku extatickém životu a slunci, smíření a nadějím až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové, od věků k věkům nenasycená, rty žárem žízně v jedno s číší ztavené, při každém odtržení ledového kovu krvácející. Dni naše nocí odděleny jsou, však naše noci jako vlna vlny dotýkají se všech nocí vesmíru. Setkání naše odloučením jest a odloučení naše setkáním a v setkání i odloučení bolest jediná, jíž nejvyšším jest výkřikem mlčení. – Však ráno, v šiku svém až státi budeme, kruh slunce žhavý, k zemi obrácen, polnice měděná v tajemných rukou, září zastřených, hromovým hlaholem se zachví válečným. A smrti poselství, zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího, včel hudba mystická nad vegetací duchů vířící, melancholický úder tvého ladění pro výši tónů v hymnech vítězství po věky znějící – nad naší hlavou zazvoní: signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště, jež vyvolené volají na křídla neviditelná, by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi. 200 Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou a tisíceronásobné se roztříští tvým celým stvořením, chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících, žaláři podzemí a zahradami jar i galeriemi tvých liliových světel kouzelných. Co naše bolest v těchto jistotách a závratích a oddanostech, jejichž gesta podobná jsou zoufalství? V jiskření úsměvů jak v hledí oslňující svých tváří sinou bledost ukryjem a k bratřím obrátíme zraky radostné jak prameny, v nichž jitřní slunce odrazilo se: i budou podobenstvím zdroje svatého, kde jako zrna písku, k výši zdvižená všech vodstev rovnováhou tajemnou, souhvězdí rozmetená ethernými vlnami v azurech bolesti a spravedlnosti se usmívají zlatým vířením. 201

ŠÍLENCI
Bloudíme tajemstvím země, ptáme se věcí mlčenlivých na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvijí; vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou, vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou, přísahou vázaní svědkové mysterií. Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem jako na prsou svedených matek svých odkojeni; kde naši bratří pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně, před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně, a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení. K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali, a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí; hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony, a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony, rty naše, prorocké, stiskly se v mlčení bolestnou křečí. Knížata země i otroci do krve ubičovaní jak bratří vcházeli v modliteb našich katedrály: pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli, snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli a tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali. V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení; z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot, z ticha hnusu a umdlení – mladistvých křídel jásavý tepot, z ticha rozkoše – mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení. 202 Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští: když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali; nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu, a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi kralovali. A ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech květů kvetli, sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur ilusí vesmír celý, k zvířatům ve jhu se skláněli jako k bratřím zakletí svého, všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného a ve svém srdci oheň všech srdcí – stáli jsme osamělí. Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení; v prahnutí naší vůle jak omdlévající v poledním žehu umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu přijímali jen s bázní jak těžce nemocných nebezpečná políbení. Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu, věčnosti jitřní požár, jsme v extasi vítali na kolenou: o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili, o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly, jenž ovládne bolest v plameny nejvyšší touhy proměněnou. O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného, kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje, ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí, a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistou jako řeč dětí, květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. – – Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších míru jsme nepoznali, moudrosti němé mrtvým jsme záviděli: nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih’, znamení tvého panství suverenního ve všech nekonečnostích, před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadely. 203 Z blankytu tisíce blankytů vyšlehlo v gigantských polokruzích galerie tvé stavby, vždy duchovější, bezmeznou perspektivou; od hvězdy k hvězdě, jak roje do nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle, o sladkém pracují díle s tajemnou písní zádumčivou. Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy; čím blíže k věčnému moři, tím s větších výší hřmí vodopády myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů: rozdrcena jsou slova jak zrní v stoupách tvé bouře a v letu jak popel padají na naše hlavy před majestátem tvé vlády... A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl: jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná; a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech’, žízniví věčně, poslední víno jsme pili na našich tlačené lisech, nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna. 204

ČISTÉ JITRO
Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat; i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel: kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel? Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely, šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly, dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní a v každém pohledu byl úžas znovuzrození. Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou, před rozlomením pečeti list políbený s pokorou; a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran, jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán. Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony, sad našich přání jemný kvet’ jak liliové záhony, a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen. 205

MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ
Síněmi ilusí v paláci tvém němí a užaslí jdem, vždy záhadnější je svět před naším pohledem: vždy radostnější je smutek, vždy bolestnější je smích, vždy dvojsmyslnější odpovědi znamení tvých: zářící moudrost slunce, nocí a jiter královský vjezd, potkání nebes a země, proroctví smrti a hvězd, melancholická zemdlení léta, jemné radosti za jesení a v pohledu milovaného nesmrtelnosti oslnění. I přicházíme konečně do křišťálných síní tvých tich (šťasten, kdo do nich vešel, šťastnější, kdo nenajde návratu z nich) a celé tajemství světa bolestného a nádherného před námi chví se tam ve světle tvého úsměvu důvěrného. Každý náš krok a pozdrav, úžasu výkřik i vzdech chodbami blankytů zní tam jak hudba v nekonečno se šířících ech; a naše myšlenky nejukrytější magickým odrazem jak souhvězdí nejčistší noci tam viditelny jsou všem. Srdce naše tam zkvétá jak jaro, hnízdo všech skřivanů tvých, modro písní a polibků nad hlavami pracujících, a v jasu, jak by v jedno se slila slunce všech nebesklonů, dějiny duše své zříme tam v kouzelném zrcadle milionů. Jako při Asperges tajemném po stupních světů před námi jdeš, gestem, jež duhové brány nad věky klene, vše posvěcuješ: genia smutek, žen krásu, veselost dětí, rozkoše zahoření, jemný sen květů i zvířat oddané, nereptající pokoření. 206 Dobrořečíme zemím a městům, klasům a hroznům všech niv, kdo z našich dlaní se napil, odchází zářiv a sniv, a potkání bratří, i nejmenších, vidíme slavné v úsměvu tvém jako potkání knížat s nesčetným, neviditelným doprovodem. A neznajíce již bolestí jiných než nejtajemnější všech ztrát: na prahu vnitřních tvých světů blízkosti tvojí se bát – dobyvatelé pokorní, za tebou jdeme k tvým zahradám, a všechna proti nám vyslaná vojska přidávají se k nám. 207

VĚČNĚ ZNOVA, přemoženi, píseň písní počínáme, VĚČNĚ ZNOVA, přemoženi, píseň písní počínáme,
sladkostí i hrůzou chví se tajuplných rukou hra; lánem věků, ženci tvoji, cestu sobě prožínáme, ale v obzor nekonečný zraje setby nádhera. Na sta sluncí zapadalo v dálku klasů nedohlednou, ale den a léto duší nad věky se nešeří, a až naše píseň dozní, neznámí se bratři zvednou, v struny naše utišené ruce jasné udeří. Dokud srdce hřmíti budou, před slavnostmi zvonů znění, na kroužící kouli země kolébat se tanec jar, tisíci rtů věčná žízeň marně píti zapomnění, naděje se k duším blížit pohořími jitřních par, a smrt dokud mlčenlivá půjde městy vířícími, komnatami svatebními, v rána smyslů líbezná, nad bojišti kosmickými, sluncí sady hýřícími, všudypřítomná a moudrá, jemná, vítězná: ruce v písni pozdvižené, rozteskněné, hledající jako květy růsti budou do nesmírna v záři tvou; pod klenbami nekonečna vojska duchů putující v nový šik se utáboří, hvězdné stany rozepnou, mocná slova harmonická zníti budou v hlahol světů, předvoj na výpravě duchů v jasné sféry závratí, a pak s křídly rozpjatými, zastavena ve svém letu, v bouři času zavěšena, nepohnutě čekati. 208

ŽENY
Co zpívá večer nad královstvími, nad městy, nad oseními a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými? Čí ruce v sadech západů, když pod nebesy zaplanou, po tisíciletí vám růže trhají jak na přivítanou? Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdleni, dech černé země stoupá k vám jak věků příštích tušení: bratrská města gigantská se tyčí v zlatém obzoru, sen kovů, zahrad světelných a rytmů zvířených a mramorů. A v sluncích, která míjejí a zhasínají, svítají, žen bílé ruce rozpjaté se jako záře kmitají a z věků do věků vás lákají, prchají před vámi a věčným gestem krásy své k vám hovoří jak osud, neznámy. Ó mocné ruce zářící, kam naši touhu vedete? Do jakých zahrad procitlých, jež věky snily zakleté? Do jakých tich, kde zaznívá v žal příliš velké nádhery zpěv ptáků polárních nad melancholickými jezery? Myšlenek oblaky jak ostrovy do moře světla ční, pokryté fosforeskující vegetací měsíční, a našich srdcí zachvění je zazvoněním na březích při odpoutání lodí zakotvených na stříbrných řetězích. A zraků v lásce zhroužení je plavba v němá zámoří, kde šlehají jak plameny duchových světů pohoří a jako větve v sebe zapjaté nesmírná nebesa se třesou dávným jitrem kosmického pralesa. 209

ODPOVĚDI
Jsme stiženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení tíži země jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi. „Jste mocni a nesmrtelni; a vaše duše tajuplná nese v sobě slunce a jara a vinobraní nesčíslná.“ V mlčení kosmu, ve středu hvězd, jež hasnoucí zkrvavěly, jak v řetězu strážných ohňů nepřátelských jsme osaměli. „Tíží vás odění těžkooděnců: v zápolení k vysvobození všech bytostí země jste vyvoleni.“ Kleknout na zborcená prsa přemoženého usilujem, a i když milovat toužíme, nemilujem, nemilujem. „Jak ovoce nedozrálé jste ztvrdlí; a ožehnuti tajemným létem, zrajete k slávě bratrských obejmutí.“ Radost je slunce, viděné ve snu: při procitnutí uhasíná; bolest má tisíce očí a nikdy docela neusíná... „S miliony jste v tajemném bratrství spjati a jenom v radosti milionů se budete radovati.“ K plujícím ostrovům širokou brázdou vůně plujem... Plujem a ostrovy plují a nikdy se nepřibližujem... „Královské vaše zraky klamem vás obestřely: ostrovy v záři, jež v duši vám kvetou, před vámi otevřely.“ 210

JARNÍ NOC
Noc tiše zpívala, šum prvních zelení a jarních vod byl její melancholické písně doprovod; ve výši hvězdy, světelné kalichy nesmírné, dýchaly těžkou vůni nadzemských vegetací; a ruce bratří mých, jak při smrti na prsou zkřížené, ležely tiché a zklamané a jako kámen ztížené zlomeny prací. Však jejich ruce duchové k hvězdám se rozpjaly, miliony duší na zemi a ve všech světech objaly a dlouhý oddech radostných procitnutí, sváteční vření věčného města, duchových křídel šumění, hra větrů v mystickém osení, orchestrů neviditelných zapění, zdvihlo se v taktu jejich tajuplného gesta. 211

ČAS
Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou: souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rytmem a hrou. V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, na nových loukách tymián voní, pelyněk, rákos a kmín a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín. Ale my čekáme oddaně, jako jsme čekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupati z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou, z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var – zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilie věčných tvých jar. Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých, nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích... 212 Uhasla země, vysvobozená... V hrůze své nesmrtelnosti s mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud: v černé oblouky mostů, rozpjatých nekonečností, vždy nádhernější světy se signály barevných ohňů vidíme plout: ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy, a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud. Zdrceni nesmírností tvé slávy čekáme stále, teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní, zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní. 213

ČIŽBA
V plamenech keřů kvetoucích a v hudbě míz, jež jarem vrou, z extasí básníků hlas tajuplný slyšíte: Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou a slunečnice zahrad mých jsou světy v záři rozvité. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád a v kráse věcí zrcadlím žár vyšší nádhery; však vy se vkročit bojíte mých tajných do zahrad a v pohledů svých sílu královskou nemáte důvěry. Dech silný s břehů mých, jenž vane nad věčností žní, vás oslabuje v dřímotu jak vězně vítr májový, a marně hodiny jak převozníci odvážní na zavolání vaše čekají, ku plavbě hotoví. Hvězd jádra sladká, uzrálá, pro rozlet vašich snů jak zrní ptákům sypal jsem na svého domu práh, však vaši ptáci, uleklí mé ruky hnutím v tajemnu, se zdvihli v úzkosti a odlétají v temnotách. Tu, ptáčník, skrytý v květu symbolů, v svá tenata bych vaše duše přilákal, jak v sladké závrati, milenců svých já srdce bolem zkrocená a zajatá uprostřed hvězd a květů svých jsem učil zpívati. 217

VŠE ZACHVÁTIT...
V třesení hořkém hvězd jak v rozdrážděném roji ohnivém, včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem? Či vprostřed nejjemnějších polibků snad vašich sester sen k vám šlehl výčitkou jak žal zajatých královen? A let myšlenek nejvyšších ve světlech nádherných vám slunce zastínil jak oblak labutí z ostrovů severních? Chlad lásky vznešený jste cítili? Oddaní, jako ptáci jsou, když prachem, vytrhaným na prsou, svých dětí lože vystelou? Ó jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli, kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli, jak šílí v marném zápase po rozlomení pout, tisíci zraků touží vyžehnout, tisíci prsou vydechnout, tíž věků střást a polibků jak extatický sad až k nebes jasu vyrůstat, jar šveholením zajásat! A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým, stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším! A srdce dychtivé jak vír na moři světla zakroužit, všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rytmu pohroužit a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací a v jedno slunce plamenné je znova navrací! Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit, v plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit, vše nezrozené, z noci vyvolat, obejmout v jásotu a všechno mrtvé v nový žár navrátit k životu! 218 A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna; tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti, zahrady nadějí tisíci obrazností rozežhavěti! A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod, rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod a kamenné rty skal, zaťaté tíží v letargický klid, i tragické rty osudu své triumfální písni naučit! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět, luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset, a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém, jak úl svůj včela loupežná svou obohatit zem. 219

PÍSEŇ O VĚČNÉM MLÁDÍ
Slyšeli jsme píseň o věčném mládí, nejsladší píseň svou, v hloubce všech duší utajenou, lidskými slovy nedopěnou. Rytmus její jest červánků jitřních vanutí nepřetržité nad věčným pohybem moří, nad nepohnutostí hor; v sršícím kataraktu světů, jenž grandiosním klamem se valí před zraky zakletými, hřímá ji nesčetných staletí sbor, a zahrady vždy znova rozkvétající, jež každým jarem se halí v purpurné ohně, dýchají vůně jejích metafor. V krajinách našich, do kterých zvoní, vždy jenom ranní hodiny jsou, obzory do výše zdvižené zlatými parami hrají a vrou, a jako bratří tam pozdravujeme rozsevače zrní a světů, vinaře na vinicích srdcí, stavitele duchových měst, pramen, jenž po věky ukrytý v květech jak hnízdo slavičí šumí, slunce, jež královskou stráží bezpečnou činí samotu cest, i moc, která vládne ohněm, smrtí a hrůzou a rozmetá v rumy, co znamením zahynutí poznamenáno jest. Co přízraky noční? A stíny, které plouží se tmou? Zem jak velehory pod námi kypí, větrem výší prsa se dmou... Jak hřmění blesků a zemětřesení na vzdálené hvězdě v hloubce našeho ticha každý sen bolesti dávné se odmlčel, a jako sesutí vonného sněhu s jabloňových ratolestí růžové světlo padá na bělost našich bratrských těl; pod každým pohledem naším rozkvétá zardění štěstí a naše myšlenky jsou jako hudba modrem letících včel. 220 Z domu svých mrtvých jsme vyšli (víme, jak bratří jej zvou), lehcí a radostní jdeme jak děti symbolickou zahradou tvou. Není už minulosti – přítomností jsou všechny nekonečnosti a svět kolem nás jako při stvoření je mlád; vlní se řeky, moře, obilná pole, ňadra, písně, světelné vlny, jsme vládci všech pozemských dálek, úrod a stád; v kráse bratrských tváří skví se tvé naděje milosti plny a v plamenech bratrských zraků jak novou zemi je cítíme plát. 221

ZPÍVALA
Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad, je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval. V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval. Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest, neznámým pro nás jménem zavolán, a dveře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd jsou od té doby otevřeny dokořán. Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých, a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění; let nočních motýlů do oken bije zářících a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění. Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery, v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery a mezi ptáky zněmlými, v křídel úzkostném ševelu, dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery. Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou, na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád. Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou, smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát. Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne, v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely... U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné pro bolest moji ani slova neměly. 222

ŽALM ODCHÁZEJÍCÍCH POKOLENÍ
I
Jara, jež otcové naši slýchali v dálce, u vod času jak pěla, v jásotu smíchu, jenž probouzel květy, nám naproti spěla; noc přinášela žehnání hvězdná našemu dílu, slunce svou nejčistší záři, bratrské klasy sladkou svou sílu. Každé slovo mateřské řeči pozdravem duchů k nám znělo, vůní všech královských zahrad, nad nimiž letělo věky, nás opíjelo, a celá věčnost ležela před námi, tisíci slunci ozářená, jak pole k osetí připravená a jako zářící dlaň otevřená. Tak vešli jsme v města svých otců. Co skryto bylo po celá pokolení před úžasem jejich mistrů, uviděli jsme oslněni. Pohledy naše šly hloubkami světla jak potápěči podmořskou nivou, neviditelných životů vichřicí krutou a mlčenlivou. Vzdálená slunce jak v extasi před námi rostla a v tanci zdála se kroužiti k zemi v ohnivých vírech svých protuberancí; jeskyně hmoty vyšlehly září příchodem naším a vření ukrytých zdrojů zaplesalo v nich nedočkavostí. Kovové klouby gigantských strojů praštěly tíží našeho díla. A nad zeměmi myšlenka naše, uchvácená blesky, letěla dálkami všemi, dny moří i zářením výší všudypřítomnými vlnami plula, k milionům se nesla, jak žhavý vítr naši hvězdu ovanula, všechny ruce rozechvěla k dílu v jediné výhně horečnou trýzeň, v tušení nového světa, ve všemohoucnosti démonickou žízeň. 223 Však zraky, jež patřily v neviditelné a v mlhovin plamenná moře jako do pánví slevače mistra, neviděly stigmat skrytého hoře na tvářích milionů. V života porod, ve věků vlnobití bez bázně zřely: v tajemství bratrských zraků bály se pohroužiti. Smích vítězů jásal nad královstvími od západu do východu, proti bratrstvům velmožů země stála bratrstva prokletých rodů, poznávala se jazyky všemi, a jejich pohled těžký a němý jak tragický svědek všudypřítomný následoval nás zemí. Hlas náš, jak zachlazen jiskřivou nocí živlů, zdrsněl a hluchá bloudila naše píseň v harmonických zahradách ducha. A nejsilnější myšlenky naše byly jak žháři: šly městy, jichž nemilovaly, ve zracích dalekých plamenů záři, a k obzoru, jenž dýmem staveb tisíciletých se potáh’, pohlížely, němé hrůzou z odvahy svojí, v nejistotách. Tak, rozsevači bolesti, zavržené zrní svých otců jsme seli, větry věků nám z dlaní je rvaly, do dálek zanášely k milionům z pokolení budoucích. Jaká léta a parna vysuší hltavost kořenů jeho? Jaká vichřice životodárná? Je útěchou naší, že i my slepí jak bouře jsme táhli, čeho jsme nechtěli, stane se, čeho jsme chtěli, nedosáhli? Hle, jdete ve stopách našich, zástupy zadní, ve zvířeném prachu, jenž usedá na vegetace a slunce věků v horečném nachu nad vámi jitří jak ránu! Oceán vašeho času nassát je slzami mrtvých jak solí! A úpění našich hlasů hřmí z jeho bouří! Nesli jsme vinu dávného kosmu? A v osudu desky psány snad byly dějiny naše dříve, než prvními blesky vyšlehlo slunce a v těhotenství tajuplném zem celá v pralesích uhelných horečkou prvního porodu vřela? A přece, tragičtí ženci na nivách smrti, vás, nezrození, dědice bolesti své, jsme milovali! Ruce rozpjaté v roztoužení, ve vašem životě jsme očekávali vykoupení! 224 Útoku mužů jste vládli, bouřím krve, vítězů smíchu, neviditelní! Žena zapřela pro vás krásy své mystickou pýchu, písně, když poznaly sílu svých křídel, k vám, nevěrné, letěly v dáli! Knížata našeho rodu u vašich ohňů se hřáli: Pro vás jen sladká byla nám země, když slavíci v mystických sadech utichli našimi kroky a předčasný říjen když zadech’ do našich vinic; když v propastech kosmu, jež se nad námi stměly, se zemí jako s bolestnou matkou po slavnosti jsme osaměli a zhrouženi v myšlenek zářící vlny, jež po její tváři se chvějí, pochopiti jsme toužili pod úsměvem jejím tajemný smutek její. II
Ale ona je záhadná, němá, žárlivá k duchu a krutá. V pouta jímá své děti a sama v mystické řetězy kosmu je vkutá. Pro žízeň dětí svých prýštiti dává pramenům, zvonícím v mechu, i krvi, jež z otevřených se tepen kouří. A v jejím omamném dechu víří oblaky smrti. Žár slunce myšlence její je bližší nežli var naší touhy a souhvězdí neviditelných výší nežli žal našeho rodu. A přece jak krásná! V nádheře denní, v apotheose blesků, v paprsků měsíčních kouzelném chvění, v užaslém šepotu hodin, když za jiter zdvíhá se v milostném žehu, zalitá slzami naděje tajné, a prozradí zapřenou něhu a rychle suší své slzy do zlatých vlasů milence svého, zardělá slabostí svojí pod utkvělým pohledem tajuplného... 225 III
Čí ruka strašná nás trhá jak plevel ze záhonů jediným stisknutím po všech pevninách země ze středu milionů? Z hlubin, kde skály jsme prorostli tisíci kořeny svými a vnitřního ohně dotýkáme se cévami bolestnými, i s výší, kde myšlenka naše jak réva po klenbách noci, v podnebesí, obtížená snů hrozny neuzrálými na hřeby hvězdné se věsí? V závisti hledíme v údolí květů, kudy jsme bloudili v bolu, na černé mučírny dílen, gehenny výhní, pohřebiště svých dolů, na svá města nedostavěná, popluží opuštěná, pole, z pralesů od otců vymýtěná, západu krví potopená... Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Vichřicí vašeho žití hřmít letem srdcí jak křídly! Slavnostem země přítomni býti! Miliony pohledů vašich ji objat! Miliony rtů jako číši až k poslední krůpěji žhoucího vína vypíti slunce! A k výši, pro niž jsme zrozeni byli, v bolestech těla nového zráti! Tisíckrát letěti naproti jaru, když v oblacích ptáků se vrátí! Naproti létu, jež vítáno pozdravem bouří v královském jasu k národům ženců se blíží jiskřením na cestu metaných klasů! V myšlenku zářící proměnit všechno, co tajemným životem žije, kořeny prahne, mízami zpívá, v zavřených květech se kryje, v krystalů drůzách jak plameny zakleté láme se v praskotu vnitřním, plnost hvězd, hroznů a prsů, oblaků zmatek v příchodu jitřním, čarozpěv vyššího světa, jejž vykoupený sen člověka vyslech’, úžasný den, jenž se všech stran obzoru zapaluje se v smyslech! Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Polibků sladkost vřelou a vonnou vlíbati na oči, zavřené v úpalu lásky, v jásotu duší, jež tonou ve vlnobití vyššího světla! Jako stůl, prostřený pro miliony, pevniny země pokrýti květy! Bratrské písně své tóny rozehřmít vesmír při hostině duchů! A v hodinu vinobraní ze sousedních polí všech světů uslyšet odpověď jitřního uvítání! Ach, neodejít, vy třikráte šťastní... 226

GIGANTSKÉ STÍNY
Jak rozestřené plány bitevní před vámi leží staletí a mrtvé hvězdy jako města vypálená v dávných pochodech! Gigantské stíny, jdete národy a zrní svaté vzpoury metáte do srdcí zdrcených a obrácených pluhem bolestí! V blízkosti vaší vichřice zmítají dušemi, mdlé vegetace lámou se, hřmí okna, obrácená k věčnosti, osvobozené proudy jásají! Jak heroických rohů signály do skrání tepe krev! Nádvoří paláců se plní zástupy! Zní písně s barikád! V horečných nocích k objevitelům sestupujete v laboratoře jak vůdcové, již přehlížejí ohně strážné v táborech! Na ledových ostrovech vyhnanství a v kasematách pevností a v ironických tropech šílenství své mučedníky navštěvujete! Královské dcery mezi ženami vás uviděly ve svých zahradách! Před zraky mistrů vztyčily se věže nových katedrál! Tisíce světů víří kolem vás, magický orchestr, hvězd notami je jeho hudba napsaná na nebi půlnočním! Tak věky půjdete, vždy nespokojeni svou úrodou, a klasy vítězství, jež požati má kdysi plémě tajemné, vy, mrtví, svými prsty ještě drtit budete jak hospodář, jenž zkouší zralost zrn a zamyšlený žeň svou odkládá. Však vaše duše plují smrti tmou jak množstvím obsazené lodě válečné, z nichž tykadla svá ohnivá do dálek metá reflektor a loďstva nepřátelská ukazuje na mlčícím obzoru a cesty cíl a gigantické stavby přístavů. 227

HLUBINY BOLESTI
Vod věčný pláč se v těžkých slzách ze skal prýštil, pralesů dávných vlažil vegetaci kamennou a v štolách nejhlubšího obzoru se tříštil jak povzdech zajatého množství hořkou ozvěnou. Tam sestoupli jsme v řadě své do díla tajemného, pod zahrad kořeny a pod základy měst, a v místech neznámých se báli světla svého, jež v otrávených hloubkách nebezpečné jest. A v hodinách, jež věků mlčením jsou obtěžkány, jak tepot srdcí v zápase, úmluvy tajné signály, svých bratří, naproti nám pracujících, rány za stěnou kamennou v úžase bolestném jsme slýchali. Ó tepající v hlubinách, neznámí, oddělení, věřící církve tajemné a v katakomby zakleté, za hlahol ran a srdcí svých bratrské pozdravení jak pocel duchový na rty své přijměte! Je skryt nám obraz váš a nadarmo se hrouží zornice v žízni rozšířené do temnot, a žhoucí výkřik náš, jenž skály proletěti touží, v tragické ticho rozdrcen je pláčem věčných vod. Však jaro táhne nad námi do sadův oslněných, dní všemohoucích dvůr je provází a z horizontů magických, do nekonečna rozvlněných, žeň prvních květů královských se zdvíhá v sladké extasi... §229 Tam nejednou snad potkáme se v bílých zahrad zářích, ve shromáždění májovém, když práce žár se utiší, však jenom bledost záhadná na proměněných tvářích nám prozradí, že v hlubinách jsme byli nejbližší. 228

MYTHUS ŽENY
Zpěv milenců můj příchod uvítal; však z dálných kuropění, jež probouzí tvé slunce v duši mé, já čistší slyším chór. A němá, hledím k dílu mistrovu, když v oslnění mých údů krásu bolestnou pro věky tesá ve mramor: znamení vyšších rodů přicházejících, v slavnostech svého slunovratu, zřím na obzoru svém jak svatojanské ohně na vrcholcích hor. Hle, celé země sladké záření se v kráse mého těla skrývá, sen nejžhavějším vínem slunečním opojeného dne; červánků háje růžové, kde ptáků jitřní jásot zpívá, smích klasů přede žní, když v brázdách jiskřících je vítr rozhrne, pád měsíce do čekajících vod a na hladinách otřesených vln harmonické rozehrání stříbrné. Dech rodných pralesů ze hlubin ticha šlehá ke mně a v krvi těžké zaúpění jar pod žárem prvních atmosfér. Mateřská slova vášnivá mi tajně šeptá země, s hor stáda žíznící když k napajedlům vracejí se v podvečer a nezrození v kruté sugesci když vedou květy řeřavými do zahrad milenců sny bázlivé mých dcer. Však nad krvavým staveništěm národů můj pohled nedočkavý v mlčení, chvějícím se před odpovědí, se v dálku upírá... Když Zvěstování léto milostné se v světech vyšších slaví, v mé duši skrytá rána zjitřená se otvírá. Kdo k úlu srdce mého jako včelař ucho přiložil? Roj, hladovící v květech slunce tohoto, v něm umírá. 230 V samotách bloudí duše má, u žití pějícího zdroje na zaslíbený příchod knížecí čekala zemdlená. Spěch dílen tvých, vichřice kosmem letící, unáší snění moje, melancholickou hudbou rozvířená šumí vřetena. Smrt připravuje rukou magickou osnovu stavu tvého. Pro Tkalce díla nového je každá cívka předena. Probudila mne vůně ukrytých tvých vinohradů v květu, když ve mdlobách tvůj strašný dech jsem cítila ze hlubin staletí: vdechnutí jeho – tajuplný život zhaslých světů, a vydechnutí – hořkých sluncí žhoucí početí. V doubravách Iluse, v pupenců rašení i v pláči listí krvavého slavíky spící rozezpívala ukolébavka moje v zajetí. Jak jitro odvážných je láska má, když východ první září bledne a stříbří cesty na horách a ranních oblak let. Stín stromů, v tíži plodů svých, na kraji polí, ve žni, za poledne; hlas v tichu samot královských, jenž nepřestává pět. Znám každou radost na zemi jak rodnou sestru svou a dle tvé vůle ji k dílu vysílám, a každá, zlomená, se ke mně vrací zpět. Před sugescemi démonů můj každý krok tajemné hlasy střehou. Jak luna v první čtvrti své, má duše v úplněk se blíží z tmy. Rty němé mluvit učila jsem polibků svých něhou, však naděje své slovo nejhlubší jsem zamlčela před nimi. Je strašné dětem času tohoto a sladké jako smrt a narození nové těm, kteří snít je dovedou dušemi čistými. 231

NEDĚLE SVATODUŠNÍ
Ve vášni díla nezřeli jste krásu tváří bratrských a oblak zářící, jenž zahaluje tělo člověka: hlas mužů tvrdne mezi kladiv výkřiky, a mezi výhněmi kdo vzpomenul na sester úsměv záhadný? Dnes, bratří, svátek světit budeme modlitbou duše své a meditacemi. S hor dalekých se nese vítr, vůní pln, a všechny květy ještě rosou obtíženy jsou. Za námi slunce spící města probouzí, červenec naproti se blíží za horizontem. Vzduch ještě sladký jest od zpěvu dívek při senosečích a od polibků milenců, a ptáci neviditelní tajemství naše zajásali v azuru, jak kdyby vylétli ze srdce našeho. Vysoko stojí obilí na polích bratrských a bude třeba podepříti větve příliš těžké ovocem. Duch bije křídly, k letu připraven, v nekonečnosti obzorů. Tak v majestátní důvěře před námi zraješ z věků do věků, ó tajuplná země očekávání, a každý den tvůj svítí jako pochodeň do hlubin pranoci. V extasi díla ve chvatu jen gesty symbolů svých hovoříš. Na skalní balvany se chytající lišejník sní o květech a stromy v trýzni hmyzů o sladkosti plodů pracují. V pokorném heroismu němá bratrstva v bolestech cestu duchů připravovala. 232 Však jako jeskyně svých krápníků a galerie kolem propastí ty, stavitelka v temnotách, své dílo nejúžasnější po věky střežíš odvážnosti milujícího. Je silné tvoje mlčení jak úsměv zasmušilé dobroty a krása tvoje v jarním květu svém jak pole od prvního setí daní stižené. Prs oslňující, jenž jako slunce hoří do snů milenců, kvílení novorozeného života utiší, mateřský. Však ve hlubiny lásky v hrdé pokoře své ukrýváš bolesti své, jež lámou v křečích kosti skal a v potu horečném tě halí oblaky. Na moře házíš mosty pevnin svých a v tisíciletích, když přešla po nich pokolení dělníků a knížata a proroci, pilíře prahor strhuješ, království dávná oceány zaléváš, var vegetací tropických pokrýváš ledovci a nové cesty stavíš věčně hledajícím dětem člověka. Do tajuplné noci duchů, svůdná, řeřavíš jak jitřní cesta, jiskřící se ptačím jásotem. Když v lethargiích spánku tuhne tělo unaveného, u skrytých pramenů tvých pijí duše dlaní ethernou, a plody, sladkou tíží větve ohýbající, podáváš, mlčenlivá, putujícím k nesmrtelnosti. – 233 Žár slunce stoupá, klasy tvrdnoucí do našich tváří šlehají, a příliš silně voní lípy v únavě. Rty květů zatřásly se milostí a horké vydechly, z oblaků hmyzu vyvřel jásot hlasů zmatených, v hlubinách lesních vzkřikly prameny, neviditelná moře v dálce zahřměla. A tepot srdce našeho zem celou prostoupil, jak v milionech životů by naše krev se rozlila, cévami vegetací bouřila a kvetla, voněla a zpívala a žhavá navracela se. Dech náš byl větrem, třásl stromů vrcholy, hnal vlny na vodách, byl plný včel a ptáků, semen jiskřících a klasů šumících, a naše oči, jak by slunce v sobě zavřely, viděly světlem oslňujícím. Jak dlouho šli jsme? Či jsme zemřeli a tisíckrát se znovu zrodili? Byl každý krok náš jako přechod z věku do věku? Od krystalických horstev polárních až k rovníkovým pralesům jak rozsevači užaslí jdem celou zemí člověka: na cestu padají nám stíny pyramid, paláců královských a chrámů božstev pravěkých a miliony nocí beze snů. Obzory jako náruč otvírají se, za obzory jsou gigantická veleměsta v zahradách, jiskří se dílny tajemné a pracující živly zpívají, přes moře voní věčná jara jižních archipelagů, jedinou sladkou řečí nesčíslní bratří hovoří. Bojiště, rozložená v tisíciletích, již květy zarostla, z myrtoví svítí sochy nových vítězů, kvílení touhy neznámé se řine z hájů palmových, prameny mají jména světců rodu našeho. 234 Vstal v milionech bratří člověk tajemný, na kouli země vztyčen, čelo mezi hvězdami, a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného, do kosmu duchů svítilo. Neděli svatodušní slaví národové na zemi. ***
Chlad večerní se snáší nad krajem. Míjejí hodiny. A jedna druhou přistihuje v mlčení a záři ve zracích. Do klasů purpurných se položilo slunce v úsměvu a ruce naše jako ruce milenců se hledají. Hluboko pod námi jsou zemské zahrady a všechny utichly. Však z nesmírnosti prostorů, hle, šveholení slavičí... Jak hnízda duchů v černém hvozdu pranoci jsou mezi kvetoucími slunci země tvé, ó Nejvyšší! 235

NA ZEMI RŮŽE NEPŘESTÁVAJÍ HOŘET
Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst, slunce, jak smolnice vystřídávané, hasnou nám uprostřed cest: za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány. Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho, mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního? Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem? Tisíce zraků jak na věky zavřít v jediném pohledu oslněném? Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí, kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí! Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové, na jehož východ po tisíciletí čekají národové! Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem, bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem. V řetězy spjati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou, zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky, zemdlení pracují smrtí a bolestí svou. Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát, v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát, a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni, obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda, výšiny vůle suverenní. 236

NEPŘEMOŽITELNÍ ROSTEM...
Budiž vítán, z dálky přicházející, u stolu našeho! Osamělý dům náš nikdy nezavírá se do noci tajemné ani smrti ani bolesti ani navštěvovatelům světů neviditelných. Když jsme žali, odběračky naše, hrstě sbírající, zpívaly: Pozdraveni buďte, bratří neznámí, kteří okusíte chleba našeho; ve sladkosti jeho poznáte blesků chuť i vášeň políbení slunečních, neboť uzrál, vonný, mezi bouřemi a plameny. Cizí je tvá řeč a mlčení jak bojiště leží mezi rodem mým a tvým. Ale každým krokem k prahu našemu přešel jsi staletí a jazyk, kterým naše duše hovoří, starší je než rudá souhvězdí, jež slunci našemu ukolébavku zpívala. Chudá byla země otců mých a tvých. A vešli v ni, oči zastřené, jak poslové do města obleženého a vyšli, oči zastřené, a cestou k smrti celou přešli ji. Ale nyní rozšířila se a každým krokem naším hlubší jest a tajuplnější. Všechna slunce vycházejí v ní a zapadají, zamyšlené noci čekají, v azur její všechna moře vysílají oblaků svých loďstva etherná, veleměsta její zdvíhají se pode všemi nebesy. Do propasti obou kosmů rozložila se, kde hvězdy poslední 237 jako pohraniční kameny nám svítí ze hlubin, mléčná dráha vře jak líchy bělostného jetele, v nesčíslných křídel jiskření a v utišení vnitřní tajemná hvězdy neviditelného blankytu se odrážejí ohni sladkými. V mrazu bolesti jak včely úlu zimního se k sobě tiskneme, ve všech světech miliony bytostí, zavěšeni v třesoucí se hrozen jediný. A v hloubce prostorů všechna vítězství jsou naše vítězství a k pohoštění stolu našeho pode všemi slunci kosmu zraje naše ovoce. Jako dobyvatele jsme vojska mrtvých vyslali, aby připravovali nám cestu v světech neviditelných. Nepřemožitelni rostem, zrní, seté v utrpení národů, kvas těla nového. A naše láska jest jak tajuplné povstání, po tisíce let připravované na zemi. Konstalace nad obzorem vystupující jsou jak našich ohňů znamení, které blížící se tábor vyměňuje s táborem. Známe jména bouří všech, jež krouží nad královstvími a pak s křídly svěšenými, unavené, odpočívají na zářících štítech ledovců. Dcery moře, vodopády v horách pějící a veletoky v hloubce pralesů, k prsům mateřským jež letí z paláců svých krystalných, naše slova harmonická nesou zeměmi všech jazyků. Mezi dvěma zahradami rovníkovými azurové mosty ledové nám klenou tisíciletí. V zraku laní, v letu ptáků, ve včel heroismu pokorném čteme svojí cesty znamení. Věky šeptají si naše tajemství a odcházející v teskném úsměvu je svěřovaly přicházejícím. Soumaři, již přemoženi písní fléten klekají, aby přijali svá břemena, k slovům našich mistrů živly před námi se kladou důvěrně. 238 Proti vůli své nám slouží úzkost démonů, fantomy půlnoční, tragičtí stavitelé šílenství. Cesty naše srovnávají zemětřesení. A do noci jako zapálené ohně přátelské nám svítí horstva sopečná. A jak po kamenech mechem zelených, jež vyčnívají z vln v místech nebezpečných přechodů, od ostrova k ostrovu před námi tančí jara nad zrcadly vod, do slunečních dlaní chytajíce ptáky pějící a motýle. Blízkost naši tuší národové, zapřažení k pluhu vítězů, od oceánu až k oceánu všemi pevninami brázdu táhnoucí, ostří pluhu, šlehající blesky, zaryté až v lůno prahorní. Miliony zraků, rozevřených úžasem, v tajemství země hledíme. Všechny ruce pracující zemí naše jsou. Zahaleni do oblaků žhoucích hmyzu černého mezi ženci národů všech jdeme z věků do věků na oasách pouští, na rovinách melancholických, tragickými městy podzemí a mezi výhněmi. V zracích oslnění květy krvavé, vidění staveb gigantských, na tisíci staveništích země sestupujem s lešení. Zvoní naše širočina v temném hvozdě tajuplném, v horských lesích pod ledovci, v loděnicích u pramoře, z každé rány vůně prýští, sladkým dechem ocel voní, rozpálená údery. Přes města a oceány, v obratníků pouště solné, v ticho moře polárního, vyšších světů souostroví naše rány před svítáním, bití do bran uzavřených, tisícerým echem letí, jásot zpěvu stříbrného, sladký výkřik odpovědi, duchů jitřní uvítání křísí z hlubin vesmíru. Neptej se, kam jdeme. Hvězd se ptej, jež letí nad námi, sluncí, která vyjíždějí se spřežením zemí, vozataji královští. 239 Ptej se žen, když jejich oči láskou rozšířily se jak v šílenství, hluboké jak osud a jak smrt a jako azur sluncí neviditelných. Ptej se umírajících, když jejich tvář jak hladina zmítaná bolestí sladce utiší se v bezvětří a zraky před sluncem ponejprv se nezavírají... Na tisíci místech v tuto hodinu do horečných snění mateřských se naklánějí zjevy etherné a slova pro sluch lidský neslyšitelná, v procitnutí proměněná v polibky a v tesknou extasi, v agoniích mezi životem a smrtí šeptají... Ticho jest a jemně bije srdce vod. Do bezvětří sálá horký oddech květů pobřežních. Za obzorem zpívá slunce přicházející, vítáno národy. Hluboká je noc, však milující vidí srdcem svým. 240

ZTRACENÍ
Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz, a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás; když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila, jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla. Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou, zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou; a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty, tajemná hrůza se šíří z jejich samoty. A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví, zem celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví, a v ohni poledne našeho do jejich duší plá skrytého žití druhého halucinace zlá. A v soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí, užaslí naší bolestí jsou cizí naší naději a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou, kde leží jejich domov ztracený, poznati nemohou. Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě, jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě, a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli: přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli? Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní, kde, tiší, dveře otevrou, odmlčují se přítomní, a této země dívky radostné když přivolají touhou svou, tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou. 241 A jenom děti, které země dosud neznají, bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají, když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených... 242

TISÍCE SRDCÍ PĚLO V SRDCI TVÉM
Šla životem tvým smrt a mlčeními vládla, den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl. V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla, a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl. V sluch stále jemnější, duchové hudby příval, hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot, z pohybu země letící a větrů tiše zpíval, z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod, ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního, jak opojené rty když nad zemí se naklání, ze smíchu dětského za smutku večerního, z volání ptačího za váhajících svítání. Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se, nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem: jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem. A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu, vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit počínal... Zem zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů, nad veleměsty severu den horký usínal, tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým a větry z pólů mlhami když lehly nad tvou nivou, jak zahradník své růže přikryl’s na podzim 243 a pozdravil dni přechodu v tajemství smrti zahalené, šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech. A v kypění vln syčících své slunce rozpálené do hlubin viděl’s klesati ve zlatých západech... Tak z času, vítěz, vystoupil’s jak z vozu válečného ze středu bratří svých u cíle v jemné únavě, ran sladký rozsevač. A do soumraku svého za námi odjíždějícími hleděl’s laskavě... 244 POZNÁMKY
[245] Souborné vydání svých pěti básnických knih pod názvem Básnické spisy uspořádal Otokar Březina po prvé roku 1913 jako jejich „definitivní edici“; tak je za jeho přípravy tenkráte označil přítelkyni Anně Pammrové v dopise ze dne 18. října 1912. Kromě úpravy pravopisné a korektur mluvnických provedl v něm také změny výrazové, jak činil již dříve v jednotlivých sbírkách u básní otištěných původně v časopisech. Básnické spisy byly za Březinova života vydány ještě třikrát, v letech 1916, 1920 a 1926, a toto poslední vydání má poznámku, že kniha byla „sázena podle znění opraveného autorem“; skutečně je v něm několik výrazových změn nových. V roce básníkovy smrti 1929, ale už posmrtně a bez jeho účasti, vyšlo ještě vydání další, páté, ne však jako jednotný celek, nýbrž jako soubor sbírek samostatných, označených jen před titulním listem a na konci v tiráži jako první až pátý svazek Básnických spisů Otokara Březiny. Březina učinil v závěti dědičkou svých autorských práv Českou akademii věd a umění, která národní a vědeckou povinnost kriticky vydat celé literární dílo svého velkého člena splnila v prosinci roku 1933 třísvazkovou edicí Spisy Otokara Březiny; první svazek, opět s názvem Básnické spisy, obsahuje však vedle pěti sbírek dosavadních ještě soubor básní, jež Březina publikoval po vydání Rukou až do svého zmlknutí a jež měly býti součástí sbírky šesté, na kterou po vydání essayů Hudba pramenů právě tehdy pomýšlel: Fr. Bílkovi psal 3. března 1906, že „připravuje novou knihu veršů“, a téhož roku Sig. Bouškovi, že novou knihu veršů vydá snad ještě tohoto roku, „mám pro ni texty již připraveny.“ S Chalupným o svém plánu hovořil ještě kolem roku 1910. Ale k jeho uskutečnění nedošlo, a po válce starou svou myšlenku již důsledně odmítal. Chalupnému řekl roku 1920: „Pět mých knih básní, vydaných souborně, tvoří ukončený celek, který obsahuje dráhu počínající pesimismem Tajemných dálek a končící Rukami, kde život jeví se jako cenný dar, za nějž máme být vděčni. Celek ten by se porušil, kdyby k němu byly připojeny básně pozdější.“ Teprve roku 1925 dovolil Josefu Portmanovi tyto básně vydati jako soukromý tisk v počtu 24 exemplářů; vyšly v básníkově uspořádání ve dvou svazečcích (1925 a 1926) s názvem, který určil sám Březina, Básnické spisy II – jak napsal Em. Lešehradovi 29. září 1926, „tvoří fragment nedokončené knihy a budou časem připojeny jako dodatek k mým Básnickým spisům.“ Upustil tedy od 247 staršího názoru, že by se jejich připojením celek Básnických spisů porušil, a jeho konečný úmysl posmrtná edice České akademie realisovala. V kritické edici šlo v první řade o správný text básní a o zachycení jeho historie. Březina si od počátku až do smrti stěžoval na množství tiskových chyb, které rušivě zasahovaly do jeho sbírek a komolily znění jeho veršů až k nesrozumitelnosti; seznam oprav poslal i Fr. Bílkovi po vydání Rukou a ještě roku 1927 Em. Lešehradovi k jeho anthologii. Vynechaná nebo špatně postavená interpunkce, zkomolené slovo (na př. pole místo poledne), špatně čtený a vysazený výraz (den místo dech, světem místo světlem, oblaky místo oblouky a j.) zatemňovaly smysl Březinových básní, jejich myšlenku i obrazy. A Březina při snaze o absolutní dokonalost výrazovou nejen v básních nejstarších, nýbrž až do konce v nich místy prováděl korektury, občas změnil slovo i metaforu, vynechal nebo připojil verš, dva verše sloučil v jeden, dlouhé souvětí rozdělil na jednotlivé věty, jednotné číslo substantiv nahradil plurálem a naopak – všechny jeho změny a opravy měly důvod a také v nich se obráží umělecký i myšlenkový jeho vývoj. Březinovi se dlouho nerozumělo, a jeho ctitelé se hned v první době dvakrát pokusili o výklad jeho básně; po jeho smrti začala vycházet jeho korespondence a objevily se první vzpomínkové knihy se záznamy jeho hovorů, a ve starých dopisech i v pozdějších hovorech básník sám objasnil mnohé ze své tvorby – sledoval jsem změny textu v poznámkách, k edici připojených, a z korespondence i hovorů zaznamenával, co jej umožňovalo správně pochopit. Vycházel jsem z Básnických spisů z roku 1913 a 1926 a srovnáním s rukopisem tří sbírek a se zněním prvních otisků v časopisech a prvních vydání knižních jsem stanovil Březinův text „letzter Hand“; je třeba mít na paměti, že také ve vydáních 1913 a zvláště 1926 jsou stále chyby tiskové, a to i takové, jež bylo nutno teprve zjistiti. Tento srovnávací materiál jest uložen v poznámkách edice z roku 1933 i jejího druhého otisku z roku 1942. Dnes je situace jiná. Březinovská literatura se v posledních letech značně rozrostla, vyšly nové dopisové soubory, další vzpomínky, za okupace byl vydán obsáhlý popularisační sborník, věnovaný básníkovu životu a dílu, a zejména byla publikována řada studií o rozmanitých březinovských thematech a dokonce i obsáhlé knihy o jeho uměleckém a myšlenkovém vývoji – poslední z nich od O. Králíka z letošního roku, založená na podrobné znalosti celé dosavadní literatury, zachycuje do nejjemnějších nitek souvislosti básní z Básnických spisů zejména s jeho myšlením a uměleckým názorem, jak se obráží v korespondenci. A tak bylo možno z poznámek vypustit věci, které se přímo netýkají textu; čtenář má bohatou příležitost poučiti se o celém souboru problémů Březinovy tvorby z těchto prací. Ale není třeba, po stanovení přesného textu, uvádět do podrobností ani všechny změny, 248 kterými prošel; omezil jsem se na změny slov a básnických obrazů, důležité pro poznání rostoucí síly Březinova výrazu a zajímavé pro každého Březinova čtenáře. Při speciálním zájmu o Březinovy texty lze sáhnouti k prvnímu (nebo druhému) vydaní tohoto svazku Spisů Otokara Březiny.
TAJEMNÉ DÁLKY
Na vydání básnické sbírky počal Březina mysliti po uveřejnění prvních básní symbolistní ražby v Nivě a ve Vesně hned v počátcích svého uměleckého přerodu; vyšlo jich tam deset, když psal 10. května 1893 Anně Pammrové z Nové Říše o své umělecké osamocenosti a o nemožnosti publikovat ve velkých časopisech pražských: „Co mi tedy zbývá? Na vydání sbírky nenaleznu nakladatele, poněvadž můj úspěch rozlit je pouze v kruhu literátů, inteligence umělecké, ne v mase, v lidu, v konsumujícím davu.“ Teprve 20. prosince 1894, kdy nových básní Březinových vyšlo v Nivě a ve Vesně přes dvacet, tedy po půldruhém roce, na jehož konci konečně pronikl i do Prahy, do nově založeného orgánů české dekadence Moderní revue, svěřil se Fr. Bauerovi, že by rád vydal knihu ještě v zimě, a to s vyloučením knihkupeckého prodeje jen pro abonenty, „ale v těchto věcech těžko člověku rozhodovati, zde je umělec závislý na nakladateli, je-li chud, a ten nebývá vždy srozuměn s podnikem tak málo lukrativním, jako je vydání symbolistních veršů, a k tomu ještě pro malý kruh čtenářů.“ Ale nakladatel, jaký Březinovi vyhovoval, nabídl se mu zanedlouho sám: redaktor Moderní revue Arnošt Procházka mu 26. února 1895 oznámil, že s přáteli založil při Moderní revui knihovnu, „a v té bychom Vám byli ochotni vydati asi tříarchovou sbírku čísel pokud možno dosud netištěných. Vyšla by ovšem v malém počtu, na velínu, nějaké pěkné úpravy.“ Hned mu také sdělil podmínky honorářové: kdyby kniha nešla na odbyt, honorář by nedostal žádný, v případě opačném by nakladatelství připadlo z čistého zisku 20% a Březinovi 80%. Březina souhlasil, a již po půldruhém měsíci, 12. dubna 1893, byla u Emanuela Stivína v Praze jako druhý svazek Knihovny Moderní revue ve 300 exemplářích dotištěna první Březinova sbírka Tajemné dálky; v korespondenci ji Březina většinou psal v duchu symbolismu Tajemné Dálky (s velkým D), ale také Tajemné dálky (s malým d), a tento druhý způsob se časem v naší literatuře ustálil. Do dvou let byly rozebrány nejen Tajemné dálky, ale také po roce vydaná druhá Březinova kniha Svítání na západě, takže Březina už 2. dubna 1897 oznamoval Anně Pammrové druhé vydání obou sbírek v jednom svazku; vydání se však zdrželo ještě tři léta a vyšlo teprve roku 1900, zato však s třemi litografiemi Fr. Bílka. Procházkovu přání, aby knížka přinesla pokud možno básně dosud netištěné, 249 Tajemné dálky nevyhovovaly: ze 30 jejich čísel byla nová jen čtyři, páté vyšlo opožděně, už po vydání sbírky, ještě časopisecky v Pelclových Rozhledech a ostatní byla v letech 1892–1895 vesměs už uveřejněna, až na jednu báseň v Moderní revui, v Nivě (19) a ve Vesně (5). Tři básně byly v knize bez názvu, místo něho označeny skupinou tří značek paragrafových, které odpadly teprve v Básnických spisech, a to na přání jejich grafického upravovatele Jaroslava Bendy; místo těchto značek byla první slova básní, o které šlo, vytištěna písmem, jehož grafik užil u ostatních pro názvy. Pokud je známo, rukopis Tajemných dálek se nezachoval.
Ó sílo extasí a snů. Niva 3, č. 8 z 16. března 1893 s tímto názvem, v knize je bez názvu. – Odchylky: 1, 1 a 2 z níž prýští umění svých barev; 3, 3 žár lítý rozkoše; str. 10, 2, 2 sil věčných planutím; 2, 4 palčivé a bolestné; 3, 4 lomem prvních vrstev. Moje matka. Vesna 12, č. 8 z 1. dubna 1893 s pseudonymem Václav J. Danšovský. Březinova matka Kateřina roz. Fáková se narodila roku 1832 v Panských Dubenkách u Počátek a zemřela 22. února 1890. O její smrti psal Březina Fr. Bauerovi 25. března a A. Pammrové 28. března 1890; jeho vzpomínky na matku zaznamenali E. Chalupný, Dopisy a výroky O. Březiny, 1931, str. 91–92 a 101–102, a J. Deml, Mé svědectví o O. Březinovi, 1931, str. 353–354, 363. Ze záznamů Chalupného je důležitý Březinův výrok: „U nás doma nikdy nebylo nouze“ (str. 98). Báseň vyšla pod starým Březinovým pseudonymem, ačkoliv se v Nivě už 16. prosince minulého roku objevily jeho verše s novým pseudonymem Otokar Březina, který pro něho vytvořil její redaktor Fr. Roháček, a Roháček ho v redakční listárně ze dne 16. ledna 1893 vyzval, aby při tomto jméně už zůstal – Březina od té doby skutečně užíval jen tohoto pseudonymu. Zaslal tedy Fr. Dlouhému do Vesny Mou matku před utvořením tohoto nového pseudonymu spolu s básní Zimní ráno, uveřejněnou ještě o měsíc později – redaktoři, jak známo, nečtli a netiskli zaslané příspěvky hned. Zimní ráno by svým motivem nasvědčovalo, že bylo napsáno někdy počátkem zimy, která bývá na Novoříšsku časná, nejde-li ovšem o nové zpracování básně starší; Moje matka svým rázem se zdá zapadat do prázdninové Březinovy tvorby, o které psal 8. října 1892 Anně Pammrové; „Naleznete (v této tvorbě) studenou, melancholickou resignaci, zavřenou a klidnou, přírodní jakýsi mysticismus, nezdravý a zajímavý (pro mne) jako hypnotický spánek, symbolické fikce“ – takovou symbolickou fikci byly podle citovaného výroku Chalupnému také verše o ostrém prachu chudoby, který jeho matce šlehal v tváři krásu. Tím ovšem není vyloučeno, že zárodek básně je o něco starší, snad již z jara, jak v knize o Březinovi (str. 513) z vnitřních důvodů usuzuje O. Králík. – Odchylky: 4, 1 Na šedý mramor chrámu; 4, 3 svatých útěch; 4, 4 v květ bílý duše chytala; str. 12, 1, 1 A půlnoc želaná. Mrtvé mládí. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Žeh bílý světla. Niva 4, č. 2 z 16. listopadu 1893. Přátelství duší. Niva 4, č. 2 z 16. listopadu 1893. Báseň se týká nejdůvěrnějšího Březinova přítele z dob studií v Telči, spolužáka Frant. Bauera; srovn. Dopisy O. Březiny Fr. Bauerovi, 1929. – Odchylky: 6, 3 Ve flakonu vzpomínek; str. 17, 2 již neteče příval. Tichá bolest. Niva 5, č. 2 z 1. listopadu 1894. Vzpomínka. Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Připsání A. P. znamená Annu Pammrovou (1860 až 250 1945), se kterou se Březina poznal roku 1887 v Jinošově, prvním svém učitelském působišti; dopisovali si až do jejího sňatku 1893, a přátelský styk byl obnoven roku 1896 po jejím rozchodu s manželem. Básně, napsané v době přerušení korespondence, týká se Březinova otázka v prvním listě po obnově jejich styků ze 17. dubna 1896: „Ostatně četla jste Tajemné dálky? A nebylo Vám nápadné jisté číslo?“ Srovn. Dopisy O. Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905, vyd. E. Chalupný 1932, a Listy O. Březiny A. Pammrové z let 1905–1928, vyd. J. A. Verner 1933. Den výroční. Vesna 14, č. 5 z 1. února 1895. Týká se pravděpodobně mrtvé básníkovy matky. Polský básník Zenon Przesmycki uvádí Den výroční mezi ukázkami, jež přeloží pro svou připravovanou anthologii z nové české poesie, 10. října 1894 v dopise Březinovi, který mu její rukopis poslal 7. října; vznikla tedy před tímto datem. Modlitba večerní. Niva 3, č. 2 z 16. prosince 1902; je ze tří básní, které vyšly po prvé s pseudonymem Otokar Březina, a jediná z nich byla potom pojata do Tajemných dálek. Z již uveřejněných básní první Březinovy knihy je tedy nejstarší. – Odchylky: 1, 6 život zhlaď; 1, 7 proseb žhavý žár; 1, 8 a jako koráb plá, v mé duši; 2, 2 v ni, poznání zapal knot, 2, 4 v ohnivou nebes výš i na dno mořských vod; 2, 8 nekonečný kruh a kmit a kvas; 3, 3 vzrůstu mocný vzruch; 3, 4 tajemné zázračné slyším; 3, 8 myšlenek skrytý vznik a boj a vír a tlum; str. 24, 1, 5 v dna temných propastí; 1, 6 se vřelý tryská; 1, 8 se sráží v krápníkův a baldachýnů; 2, 6 zesláblým mře žití ruch a tep; 3, 5 jenž myslí v člověku a voní lilijí. Podzimní večer. Niva 3, č. 22 z 16. října 1893. Apostrofa podzimní. Niva 3, č. 22 z 16. října 1893. V prvním vydání Tajemných dálek se změněným názvem Apostrofa zimní, v druhém jen Apostrofa, v Básnických spisech 1913 opět Apostrofa zimní a 1926 s původním názvem Apostrofa podzimní Siesta. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Březen. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Vězeň. Vesna 14, č. 1 z 1. prosince 1894. Čas lije se... Niva 4, č. 9 z 1. března 1894 názvem Neznámé, v Tajemných dálkách již bez titulu. Svůj žal... Moderní revue 1, č. 5 z 8. února 1895 s názvem Svůj žal jsem položil..., v Tajemných dálkách bez titulu. Motiv z Beethovena. Vesna 13, č. 20 z 1. října 1894. V dopise Fr. Bauerovi z 20. prosinec 1894 napsal Březina, že ho k básni inspirovala tak zvaná Mondscheinsonate, kterou slyšel v Telči. Agonie touhy. Vesna 13, č. 6 z 1. března 1894. Návrat. Po prvé v knize. Březina původně báseň poslal F. V. Krejčímu do Rozhledů, ale Krejčí ji neuveřejnil. Březina se v dopise Krejčímu ptal 11. listopadu 1894, odkládá-li Návrat docela, že by jej otiskl jinde, ale báseň vyšla teprve v knize. Byla tedy napsána delší dobu před listopadem 1894. Z věčných dálek... Po prvé v knize. Návštěva. Niva 5, č. 2 z 1. listopadu 1894. Snad potom... Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Pohled smrti. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. Vůně zahrad mé duše... Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Zapomenutí. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. – Odchylka: 2, 1 Po tvářích bolest rozlit ve úsměv. Znamení duše. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Psáno asi na mrtvou matku. – Odchylky: 1, 4 Svatá, přežije záření teskné mých dní; 3, 4 a zemřel bych sladkostí polibku. 251 Lítost. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. Vonné soumraky. Po prvé v knize. – Odchylka: 5, 2 k mému loži sedal. Slavný smutek. Po prvé v knize. Umění. Vesna 13, č. 1 z 6. prosince 1893.
SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ
Po vydání Tajemných dálek pomýšlel Březina hned na sbírku novou; v nedatovaném listě Fr. Bauerovi psal již někdy v létě roku 1895, že jeho kniha bude, jak doufá, „vypjatější a sytější, širší a hlubší.“ Tajemné dálky měly úspěch, a tak se mu opět nabídl Arnošt Procházka „pro případ, že byste neměl nakladatele, který by byl pro Vás výhodnější finančně,“ jak psal v nedatovaném listě, a Březina jeho ochoty opět užil: již 17. dubna 1896, v dopise, kterým obnovil přátelský styk s Annou Pammrovou, slibuje jí poslat novou knihu Svítání na západě, „nyní v tisku“, po jejím vydání koncem měsíce, s níž však prý není spokojen tak, jak by si přál. Vyšla v květnu 1896 ve 310 exemplářích, do roka byla rozebrána, a Březina se rozhodl vydat ji znovu spolu s Tajemnými dálkami; stalo se tak až roku 1900. Rukopis se zachoval v pozůstalosti Arnošta Procházky a byl prodán v říjnu 1933 v Zinkově aukci; v něm je titul psán Svítání na západě (s malým z), později jej v dopisech Březina psal také Svítání na Západě (s velkým Z). Časem se ustálilo psaní, jaké je v rukopise. Sbírka obsahuje 21 čísel, až na tři vesměs už otištěných v Nivě (2), ve Vesně (1), v Moderní revui (4), v Rozhledech (9) a v Almanachu Secese (2) od června 1895 do dubna 1896. Úvodní báseň je v rukopise bez názvu, v knize má místo titulu dekorativní značku, v Básnických spisech je počátek prvního verše tištěn literami, kterých se užívá v názvech ostatních básní.
Ples věčných svítání. Po prvé v knize. Ranní modlitba. Po prvé v knize. – Odchylky: str. 62, 1, 2 ještě po jahodách voní; 2, 9 zdola: v Březinově rukopise ‚obrazy vzplanou, jiskřící slávou‘ je rukou Arnošta Procházky změněno tak, jak bylo vytištěno a jak zůstalo ve všech vydáních knihy; 2, 5 zdola je v rukopise Březinovo ‚s křídly ozářenými reflexy‘ rovněž rukou Procházkovou změněno, změna Procházkova byla vytištěna a Březinou ve všech vydáních ponechána. Tys nešla. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Vteřiny. Niva 6, č. 1 z 1. listopadu 1895. – Odchylky: 2, 3 jak svadlého listí žloutnoucí chvění; 3, 4 v sírově planoucích snech; 5, 4 před skanutím rosy; 6, 3 jež v noci mé budete; 6, 4 v snění má. Proč odvracíš se, ó Slabá? Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: 3, 1 nad víry tvůrčího zmaru. Legenda tajemné viny. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: 3, 5 jak plamenem. Slyším v duši. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Báseň byla v uvozovkách. 252 Žalm ke cti nejvyššího jména. Vesna 15, č. 1 z 19. listopadu 1895. Tajemství bolesti. Almanach Secese, březen 1896. – Odchylka: 3, 3 kde z růží polštáře. Vladaři snů. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: str. 75, 5, 4 a 5 tvoří jeden verš. Předtuchy. Moderní revue 3, č. 6 z 8. března 1896. – Odchylka: 1, 1 ze sražených plamenů. Němé setkání. Moderní revue 3, č. 1 z 8. října 1895. – Odchylky: 3, 1 Jemné šumění; 5, 1 slzami třpytí se hvězdy. Ó Minulá, když smrti věčný pasát... Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Podle zápisu paní E. Lakomé psáno na smrt sestry básníkova kolegy v Nové Říši. Mythus duše. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Nálada. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Podobná noci... Po prvé v knize. Až sedneš za můj stůl... Moderní revue 3, č. 1 z 8. října 1895. – Odchylka: 2, 2 závratný se zdvíhá; 3, 1 Jdu vlastní duší. Vítězná píseň. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. – Odchylka: 6, 2 výkřikem stisknuté hrůzy. Mé dědictví položil’s... Moderní revue 3, č. 3 z 8. prosince 1895. Svítání na západě. Niva 6, č. 6 z 1. dubna 1896. – Odchylky: 2, 3 vyhaslé dni; 5, 3 hořkou a vonnou. Víno silných. Almanach Secese, březen 1896. – Odchylka v rukopise: 1, 1 víno silných v mé číši.
VĚTRY OD PÓLŮ
O přípravách k vydání třetí knihy básní informoval O. Březina několikrát Annu Pammrovou. Po prvé se o ní zmínil v listě z 2. března 1897: vyjde prý po prázdninách, a básně, které v poslední době uveřejnil, jsou prý její částí. Za měsíc, 2. dubna, mluví o vydání na podzim, budou prý to volně rytmované básně, ale nejsilnější čísla, „která mají (knize) dodati nového zabarvení“, dosud prý nenapsal. Že kniha opět vyjde nákladem Moderní revue, a to v září, oznámil Pammrové 19. července. Podle Březinova listu F. V. Krejčímu z 31. srpna nabídl se mu, pravděpodobně za Rozhledy, nyní také Krejčí novou sbírku vydat; Březina se omlouvá, aby se Krejčí nehněval, že jeho nabídky nemohl použít, „považoval jsem za svou povinnost dnes, kdy se dá spíše očekávati, že se snad má kniha prodá, nabídnouti ji v první řadě Moderní revui, která vydala mi, neznámému, Tajemné dálky.“ Větry od pólů byly dotištěny 15. září 1897 a vyšly s výzdobou Karla Hlaváčka v počtu 413 výtisků; druhé vydání s Březinovou podobiznou od Frant. Bílka vyšlo v Kosterkově knihovně Symposion roku 1905. Rukopis se zachoval v pozůstalosti Arnošta Procházky a byl prodán v Zinkově aukci v listopadu 1933; název je psán Větry od Pólů (s velkým P), jak Březina psal v listech častěji, ale ustálil se způsob psaní s malým p Větry od pólů. Ve Větrech od pólů je 20 básní, z nich 11 vyšlo od srpna 1896 do září 1897 v časopisech Vesna (1), Rozhledy (3), Moderní revue (4), Nový život (1) a Volné směry (1) 253 a v pamětním sborníku Morava svým Maticím (1), ostatních 9, mezi nimi čísla úvodní a závěrečné, obě bez názvu, patřilo k oněm ještě nenapsaným, o kterých Březina psal Pammrové, a ve Větrech od pólů byly novinkou.
Vládnoucí. Po prvé v knize. Královna nadějí. Nový život 1, č. 8 ze srpna 1896. Redaktor Nového života Karel Dostál Lutinov požádal Březinu o příspěvek 7. února 1896, v čísle červnovém uveřejnil ve formě rozhovoru výklad jeho básně Svítání na západě a v červencovém počal o Březinovi otiskovati obsáhlou studii Sig. Boušky; Březina Lutinovovi hned potom 21. července 1896 poslal tuto báseň s dopisem, který Lutinov autograficky reprodukoval v čísle říjnovém. Na obálce prosincového čísla je anonymní výklad Královny nadějí, jehož autorem byl Sig. Bouška. – Odchylka: str. 97, 1 Tak mluvila ke mně má duše tvoří samostatný verš. Mučedníci. Po prvé v knize. – Odchylka: 8, 4 stisknutých agoniemi duše. Kde jsem už slyšel? Rozhledy 6, č. 7 z ledna 1897. – Odchylky: 2, 9 V něm dřímaly němé otázky; 2, 14 verš se končí slovem odpovídají, další část od jásotu do května tvoří verš samostatný; str. 101, 7 Kde jsem už cítil žár tvého zraku. Modlitba za nepřátele. Vesna 16, č. 1 z 1. listopadu 1896. – Odchylky: 2, 10 neboť těžký stín; str. 103, 4 jediné slunce; 15 a 16 tvořily jeden verš; 17 a teskno se opakovalo jen dvakrát; 3 zdola: v němž duše. Úsměv života. Morava svým Maticím 1897. O příspěvek požádal Březinu 2. března spoluredaktor Svat. Čech, který 21. května prosbu opakoval a 29. května děkoval za zaslanou báseň Láska, žádaje Březinu o kratší báseň, o níž se Březina v listě zmínil a za kterou Čech 11. července také poděkoval. Touto kratší básní jest Úsměv života. Báseň Láska v matičním sborníku nevyšla, asi pro svou délku, a Březina ji potom otiskl teprve ve Větrech od pólů. – Odchylka: třetí strofa je otištěna jako druhá a počíná se Však zrak tvůj, strofa druhá jako třetí. Šťastní. Moderní revue 6, č. 3 z 8. června 1897. – Odchylky: 3, 3 před vámi v tisíciletích; str. 106, 1 a 2, 1 vstali v těch chvílích. Noci! Moderní revue 5, č. 1 z 8. října 1896. Bratrství věřících. Moderní revue 4, č. 5 z 8. srpna 1896. Polední zrání. Rozhledy 6, č. 1 z října 1896. – Odchylky: 1, 4 v rkp. a I. vydání poledního slunce, v Rozhledech jako v Básnických spisech zrání a v této podobě (polední zrání) se verš opakuje vždy na počátku dalších odstavců ještě čtyřikrát, ale v I. vydání sbírky je čtvrté opakování vynecháno a odstavce čtvrtý a původní pátý jsou spojeny; verš byl mezi 3. a 4. veršem zdola (mezi pro uštknutí hadů a Vření jeho); 2, 2 o květech a jarech; 4, 3 Snění odvěké síly; 4, 4 v bělostném sevření; 4, poslední verš: pod klenbami; str. 110, 3 a 4 tvoří jeden verš; 2, 6 bázní bouří neviditelných; poslední verš: ohlasem klekání jitřních. Pohyb němých úst. Moderní revue 5, č. 6 z 8. března 1897. Město. Po prvé v knize. Bouře. Po prvé v knize. Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně. Rozhledy 6, č. 24 ze září 1897. Magické půlnoci. Po prvé v knize. Dlouho stáli... Volné směry 1, č. 4 z února 1897. – Odchylky: 1, 2 V staletí tragickém; 1, 3 Dvě mystické noci jednoho dne, okna protiležící; 1, 4 střásaly hvězdy do vigilií; 6, 1 Nadšení letního dne v jejich slovech se chvělo. 254 Příroda. Po prvé v knize. Laská. Po prvé v knize. Viz poznámku k básni Úsměv života. Letní slunovrat. Po prvé v knize. – Odchylka: 4, 2 země a duší. Když z lásky tvé. Po prvé v knize.
STAVITELÉ CHRÁMU
V dosud známé Březinově korespondenci z doby mezi vydáním Větrů od pólů a Stavitelů chrámu jsou sice zprávy o jeho nepřetržité umělecké tvorbě, ne však přímo o rozhodnutí vydat čtvrtou knihu básní a o jejích přípravách. Byla dotištěna 19. května 1899, vyšla zase nákladem Moderní revue v 300 exemplářích a má název Stavitelé Chrámu (s velkým Ch), který se po opadnutí vln symbolismu časem ustálil na formě Stavitelé chrámu (s malým ch), jak tomu podobně bylo u názvů dřívějších. Rukopis zůstal v majetku A. Procházky. Z 19 básní knihy bylo 9 nových, časopisecky neotištěných, z ostatních deseti vyšlo od října 1897 do dubna 1899 v Moderní revui pět, v Lumíru dvě, v Novém životě, Rozhledech a Volných směrech po jedné; dvě básně jsou bez nadpisu, který nahradily drobné dekorace.
Zpěv staletími bloudící. Moderní revue 7, č. 1 z 8. října 1897. Stavitelé chrámu. Po prvé v knize. Vigilie. Moderní revue 7, č. 5 z 8. února 1898. – Odchylky: str. 137, 1, 1 a 12 sestouplých stínů v jednom verši; 3, 1 Slyšte! Zpíváni světel; str. 137 předposlední verš: dle svaté. Jsem jako strom v květu... Lumír 27, č. 1 ze září 1898. Smutek hmoty. Po prvé v knize. Doupata hadrů. Po prvé v knize. Nad všemi ohni a vodami... Po prvé v knize. – Odchylka: str. 145, 1, 5 ohlas jako samostatný verš. Zem? Po prvé v knize s názvem Svět rozkládá se... Zas ve vidění prorockém. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 2 znamením se vznáší na všech. Tělo. Moderní revue 9, č. 4 z 8. ledna 1899. – Odchylky: 2, 1 Jitra bloudila; 3, 6 výheň házela; str. 149, 4 zpívají věčností přede mnou. Se smrtí hovořící spící... Po prvé v knize. – Odchylky: 3, 1 o předené loviti; str. 151, 3, 1 tisíciletí! a nechati kroužiti světy; 3, 2 a padati uzrálá; 4 poslední verš: nemocí stala se pravda jako samostatný verš; str. 154 poslední verš: pálily spící jako samostatný verš. Apotheosa klasů. Volné směry 3, č. 1 z listopadu 1898. – Odchylky: 1, 2 jež jsi požehnal; 4, 1 nedělních ve vašem dechu cítím; 5, 2 lích denní jiskření; str. 157, 3, 4 dle nejsvětější vůle tvé ti vzklíčí oddaně. Když nebe vaše okna ozáří... Moderní revue 9, č. 4 z 8. ledna 1899. – Odchylka: 2, 7 minulá s bohatstvím odplula. Svět rostlin. Po prvé v knize. – Odchylka: v posledním verši koření žízeň. Proroci. Moderní revue 8, č. 9 z 8. června 1898. – 1, 7 promění slunce jako samostatný verš; str. 161, 2, 6 Pohnutí národů se před nimi zachví tvým dechem; 2, 8 a mění ji v tisíciletích; 2, poslední verš: poznáním změní se; 3, 6 popraviště je přidáno; str. 162, 3, 2 kteří neznali rozkoš. 255 Hvězd hasnou tisíce... Lumír 27, č. 22 z dubna 1899. Milost. Nový život 4, č. 1 z ledna 1899. Země vítězů. Rozhledy 7, č. 13 z dubna 1898. Pozdravujeme jaro! Po prvé v knize.
RUCE
V dopise o návštěvě sochaře Fr. Bílka oznámil Březina 8. listopadu 1900 Anně Pammrové, že Bílek „bude doprovázet kresbami příští jeho knihu“, a po dvou měsících 3. ledna 1901 mluvil už o jaře, kdy kniha bude moci vyjít, bude-li Bílek hotov s kresbami. Bílkovi psal o 14 dní později, 17. ledna, že by kniha mohla vyjít v květnu nebo v červnu, „není chvatu“; z dvaceti básní, jež do ní chce zařadit, je prý hotovo osmnáct. Po měsíci, 17. února, oznámil Bílkovi definitivní název knihy Ruce, ale s tiskem prý nelze začít, dokud ještě nenapíše dvě, tři čísla „nutná k vyznačení některých důležitých myšlenkových míst“; po týdnu, 24. února, sděluje, že knihu pomalu dokončuje, 12. března poslal několik dalších rukopisů, po dvou dalších měsících, 8. května, táže se na přesnou adresu, kam rukopisy poslat, prohlásil: „Dnes jsem hotov a mohlo by se počíti s tiskem okamžitě“; 17. července si přál rychlejšího tempa korektur a 4. srpna oznámil, že právě dostal první výtisky. Ruce vydal František Bílek na subskripci v 300 výtiscích s bohatým obrazovým doprovodem, kterým básnické vise Březinovy vyjadřoval výtvarnou řečí. Rukopis zůstal v Bílkově majetku. Druhé vydání vyšlo roku 1908 v Kosterkově Symposionu v úpravě Březinových sbírek předešlých s několika kresbami opět Bílkovými. Z 20 básní Rukou vyšlo 12 od října 1899 do dubna 1901 v Moderní revui (4), v Novém životě (3), v Lumíru (2), ve Volných směrech (1), v Moravě (1) a v Almanachu na rok MCM (1); z nových osmi jsou podle listu Bílkovi z 12. března Ruce básní ústřední a Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů jejím pokračováním. Kniha vyšla na samém sklonku Březinova pobytu v Nové Říši; koncem téhož měsíce srpna se stěhoval na nové působiště do Jaroměřic nad Rokytnou.
Chvíle slávy... Moderní revue 7, č. 6 z 8. března 1901 s názvem Prolog knihy Ruce a s označením místa vzniku: Nová Říše. Vedra. Lumír 28, č. 8 z prosince 1899. – Odchylky: str. 175, 1, 3 břečťany ohně přissávají; 1, 5 slaví svou hostinu knížata noci je samostatný verš; 2, 4 cestami, jež bílými; 2, 8 zvážněl zrak mužů; 2, 12 řítí se v kataraktech jako samostatný verš; 2, 3 zdola: A čekajíce atd. jako počáteční verš nového odstavce; str. 176, 1, 1 Poslední vegetace ohně na zříceninách! jako samostatný verš; 1, poslední verš: a nebes! jako samostatný verš; 2, 6 písmo neviditelné sdělení; 2, poslední verš: jak zvoní! jako verš samostatný. 256 Hudba slepců. Moderní revue 7, č. 2 z 8. listopadu 1900. Báseň Březina původně zaslal na prosbu Ot. Theera v polovici května 1900 pro připravovaný časopis mladých Pražská revue, který měl vycházet u Fr. Bačkovského, ale plán časopisu ztroskotal a Theer rukopis Březinovi vrátil. – Odchylka: 5, 2 jež tepem. Bolest člověka. Nový život 6, č. 1 z ledna 1901. Ruce. Po prvé v knize. Zpívaly vody. Po prvé v knize. Zpívaly hořící hvězdy. Po prvé v knize. Kolozpěv srdcí. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 3 vítěz, pán skrytých mocí; poslední verš: žíti! jako verš samostatný. Dithyramb světů. Po prvé v knize. Tichý oceán. Nový život 5, č. 3 z března 1900 v autografické reprodukci s Bílkovou ilustrací. Podle Březinovy korespondence s K. Dostálem Lutinovem byla báseň počátkem prosince 1899 téměř hotova, Březina ji Lutinovovi poslal 10. ledna 1900. – Odchylka: 1, 4 královské dávné nádhery. Chvíme se nad mocí vůle. Nový život 5, č. 3 z března 1900. – Odchylky: 3, 1 zdrobnělá, zrající dle rodných; 5, 2 duší, jež neznají zapomenutí, ponechal’s; 5, 3 nad mocí vůle; 5, 4 nám, dědictví knížecí, z tajuplného. Stráž nad mrtvými. Moderní revue 11, č. 1 z 8. října 1899 s názvem Příměří. – Odchylky: 3, 3 a 4 v onen večer až rozestřel je v knize přidáno; 3, 5 a pod polibky svými tahy tázavé jsme cítili; 4, 1 nad stany, bez hnutí, v modlitbách; str. 199, 1, 3 za večerů před slavnostmi tvých svatých vítězů; str. 200, 4, 1 A smrti poselství jak včely úlů mystických; 4, 3 včel hudba až vířící je v knize přidáno; 4, 4 pro výši tónů v hymnech vítězství samostatný verš ve znění pro výši tónů v hudbách života a v hymnech vítězství; 4, 5 po věky znějící je přidáno; str. 201, 1, 1 hloubkami se zádumčivě zavlní; 1, 3 znít budou všemi chodbami tvých labyrintů; 2, 3 obrátíme zemdlené své zraky; 2, 6 kde zrna. Šílenci. Lumír 29, č. 1 z října 1900. – Odchylky: str. 203, 4, 3 když čisti jsme snili; 6, 2 němou moudrost; str. 204, 1, 2 vždy duševnější. Čisté jitro. Moderní revue 7, č. 5 z 8. února 1901 s označením místa vzniku: Nová Říše. Báseň je inspirována Březinovými pobyty u lesníka Otce v myslivně v Červeném Hrádku. Místa harmonie a smířeni. Volné směry 5, č. 1 z listopadu 1900. – Odchylka: 6, 2 gestem své lásky, jež duhové brány nám klene. Věčně znova. Morava 1, č. 1 z března 1901 s názvem Ruce pěvců; v rukopise knihy je tento název Březinou přetržen. – Odchylka: 4, 4 všudy přítomná a svatá, jemná. Ženy. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 4 a němým gestem. Odpovědi. Po prvé v knize. Jarní noc. Po prvé v knize. Čas. Almanach na rok MCM v listopadu 1899.
TORSO ŠESTÉ KNIHY BÁSNÍ
Po vydání Rukou uveřejnil Březina do dubna 1907, tedy za šest let, jen 13 básní, až na jednu, která vyšla roku 1902 v Rožkově Srdci, vesměs v Moderní revui; byla tam roku 1901 otištěna jedna, 1902 rovněž jedna, 1903 čtyři, 1904 dvě, 1906 tři 257 a 1907 jedna, poslední. V úvodě k těmto poznámkám je uvedeno, že tyto básně měly býti součástí šesté Březinovy sbírky, kterou vydat se však básník už neodhodlal; po válce dokonce knižní jejich publikaci rozhodně odmítal a teprve roku 1925 dovolil je vydat J. Portmanovi, ale jen v nepatrném počtu exemplářů jako soukromý tisk s prozatímním, jak Portmanovi napsal, názvem Básnické spisy II., protože podle sdělení Em. Lešehradovi z roku příštího 1926 „tvoří fragment nedokončené knihy a budou svým časem připojeny jako dodatek k mým Básnickým spisům.“ Pro Portmanovo vydání sestavil jejich pořad, v němž se několikrát odchýlil od chronologického postupu, a revidoval, stejně jako potom pro anthologii Lešehradovu, i jejich text; přes fragmentárnost celku Březina jejich soubor komponoval. Ve vydání z r. 1933 jsem je podle Březinova plánu a v jeho uspořádání připojil k pěti jeho sbírkám jako dodatek bez názvu s čistě věcným označením Torso šesté knihy básní.
Znalec Březinova díla Otakar Fiala, který se s básníkem po léta stýkal v rodných Jaroměřicích, řešil roku 1939 v důkladné a pronikavé studii Mlčení Otokara Březiny (Listy filologické, roč. 33) také otázku, tvoří-li Portmanova edice skutečný celek nebo jen torso sbírky, a motivickým rozborem, rekonstrukcí skladebného plánu a zjištěním jednotného duchovního ovzduší souboru dospěl přesvědčení, že „sbírka je skutečně uzavřeným celkem“, knihou, kterou podle sdělení Jakubu Demlovi z roku 1904 chtěl Březina vydat s názvem Země, nezmíniv se však tehdy Demlovi, bude-li to kniha veršů nebo essayů. Badatel má plné právo ze svých poznatků vyvodit a zastávat každý důsledek; vydavatel Březinových spisů považuje však za nutné nevnášet zatím do edice cizí pojetí a přesně se řídit citovaným Březinovým výrokem, že tyto verše tvoří fragment nedokončené knihy, o jejímž názvu se Březina definitivně nerozhodl, vyžádav si pro tisk Portmanův prozatímní titul Básnické spisy II a roku 1926 prostě prohlásiv, že verše budou svým časem k dosud vydávaným Básnickým spisům připojeny jako dodatek. Ot. Fiala ve vylíčení Březinovy „doby jaroměřické“ ve sborníku Stavitel chrámu z konce roku 1941 výsledek svého zkoumání také popularisuje, mluvě o šesté Březinové sbírce Země, která vznikla v této době; ujme-li se Fialův název, přejde také jistě do edice Březinových Spisů. O. Králík v monografii Otokar Březina poslední období básníkovy tvorby skutečně již nadpisuje Země pravě na základě studie Fialovy, i když proti jeho argumentaci má výhrady.
V listě A. Pammrové z 26. února 1902 cituje Březina k výkladu, že „s visí světa, jak ji má dnes, je možno už jen jediné: jíti dále a vyplniti věrně a oddaně své poslání“, čtyři verše, patrně strofu z náčrtku k básni:
258 Nekonečný je domov náš, objímá všechny světy a zem; nádherou jeho pohledů je slep, jazyk je zmaten a něm. V jeho tajemné službě dělníci, bratří, za dílem svým jdou i mistři s úsměvem jemným za dalekou vidinou svou.
Čižba. Moderní revue 8, č. 8 z 8. května 1902. – Odchylky: 2, 1 všech prsou dvih; Portman 5, 1 ve sladké závrati; 5, 3 milenců svojích srdce. Vše zachvátit... Moderní revue 8, č. 3 z 8. prosince 1901. Píseň o věčném mládí. Srdce 1, č. 7 z března 1902. – Odchylky: 2, 6 jež svoji královskou; 3, 1 plíž se tmou; 4, 1 ho zvou. Zpívala. Moderní revue 12, č. 12 z 8. září 1906, datováno Červen 1906. – Odchylka: 2, 2: ze hlubin. – Podle záznamu M. Lukšů (O. Fiala, Mlčení, zvl. otisku str. 21) psáno jako vzpomínka na rodinu novoříšského Březinova přítele MUDr Karla Křivého, jenž předčasně zemřel 5. října 1902 Žalm odcházejících pokolení. Moderní revue 9, č. 6 z 8. března 1903. – Odchylka: str. 226, 2, 7 vítáno salvami bouří. Gigantské stíny. Moderní revue 9, č. 8 z 8. května 1903 s názvem Gigantské stíny, jdete národy... Hlubiny bolesti. Moderní revue 9, č. 8 z 8. května 1903. Mythus ženy. Moderní revue 10, č. 1 z 8. října 1903 s názvem Zpěv milenců můj příchod uvítal... Neděle svatodušní. Moderní revue 11, č. 1 z 8. října 1904. – Odchylky: str. 232, 2, 14 v nekonečnostech; str. 235, 2, 1 Míjejí hodiny jako verš první, Chlad večerní se snáší nad krajem jako verš druhý Na zemi růže nepřestávají hořet. Moderní revue 10, č. 1 z 8. října 1903. – Odchylka: 4, 4 národům zrají. – Se 4. strofou srovn. čtyřverší z listu A. Pammrové, cit. v těchto poznámkách. Nepřemožitelní rostem... Moderní revue 13, č. 1 z 8. října 1906. Ztracení. Moderní revue 13, č. 1 z 8. října 1906. Tisíce srdcí pělo v srdci tvém. Moderní revue 13, č. 7 z 8. dubna 1907. – Em. Chalupný uvádí (Dopisy a výroky O. B., str. 113) z hovoru s Březinou o šesté jeho sbírce, že se Březina zmínil o této básni, kterou prý psal v době, kdy se mu zdálo, že účtuje s celým životem („z času vystoupil’s jak z vozu válečného“); „je to jako náhrobní kámen mého díla.“.
259 OBSAH
TAJEMNÉ DÁLKY7–55
Ó sílo extasí a snů9–10 Moje matka11–12 Mrtvé mládí13–14 Žeh bílý světla15 Přátelství duší16–17 Tichá bolest18–19 Vzpomínka20 Den výroční21–22 Modlitba večerní23–24 Podzimní večer25 Apostrofa podzimní26 Siesta27 Březen28 Vězeň29–30 Čas lije se31 Svůj žal32–33 Motiv z Beethovena34–35 Agonie touhy36 Návrat37–38 Z věčných dálek39–40 Návštěva41 Snad potom...42 Pohled smrti43 Vůně zahrad mé duše...44–46 Zapomenutí47 Znamení duše48 Lítost49–50 Vonné soumraky51–52 Slavný smutek53 Umění54–55
SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ57–90
Ples věčných svítání59 Ranní modlitba60–62 Tys nešla63–64 Vteřiny65–66 Proč odvracíš se, ó Slabá?67 Legenda tajemné viny68 Slyším v duši69 Žalm ke cti nejvyššího Jména70–71 Tajemství bolesti72–73 Vladaři snů74–75 Předtuchy76 Němé setkání77 Ó Minulá, když smrti věčný pasát...78 Mythus duše79–81 Nálada82 Podobná noci83 Až sedneš za můj stůl84 Vítězná píseň85–86 Mé dědictví položil’s87 Svítání na západě88 Víno silných89–90
[261] VĚTRY OD PÓLŮ91–127
Vládnoucí93–94 Královna nadějí95–97 Mučedníci98–99 Kde jsem už slyšel...?100–101 Modlitba za nepřátele102–103 Úsměv života104 Šťastní105–106 Noci107 Bratrství věřících108 Polední zrání109–111 Pohyb němých úst112 Město113 Bouře114 Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně115–117 Magické půlnoci118 Dlouho stáli119–120 Příroda121 Láska122–124 Letní slunovrat125 Když z lásky tvé126–127
STAVITELÉ CHRÁMU129–170
Zpěv staletími bloudící131 Stavitelé chrámu132–135 Vigilie136–139 Jsem jako strom v květu...140–141 Smutek hmoty142 Doupata hadů143 Nad všemi ohni a vodami144–145 Zem?146 Zas ve vidění prorockém147 Tělo148–149 Se smrtí hovoří spící...150–155 Apotheosa klasů156–157 Když nebe vaše okna ozáří158 Svět rostlin159 Proroci160–162 Hvězd hasnou tisíce163–164 Milost165–166 Země vítězů167–168 Pozdravujeme jaro!169–170
RUCE171–213
Chvíle slávy173–174 Vedra175–176 Hudba slepců177–178 Bolest člověka179 Ruce180–182 Zpívaly vody183–184 Zpívaly hořící hvězdy185 Kolozpěv srdcí186–190 Dithyramb světů191–193 Tichý oceán194–195 Chvíme se nad mocí vůle196–197 Stráž nad mrtvými198–201 Šílenci202–204 Čisté jitro205 Místa harmonie a smíření206–207 Věčně znova208 Ženy209 Odpovědi210 [262] Jarní noc211 Čas212–213
TORSO ŠESTÉ KNIHY BÁSNÍ215–244
Čižba217 Vše zachvátit...218–219 Píseň o věčném mládí220–221 Zpívala222 Žalm odcházejících pokolení223–226 Gigantské stíny297 Hlubiny bolesti228–222 Mythus ženy230–231 Neděle svatodušní232–235 Na zemi růže nepřestávají hořet...236 Nepřemožitelní rostem...237–240 Ztracení241–242 Tisíce srdcí pělo v srdci tvém...243–244
POZNÁMKY245–259
SEZNAM PŘÍLOH
1. Otokar Březina. Dřevoryt Fr. Bílka. Frontispice 2. Faksimile titulního listu rukopisu „Větrů od pólů“. U str. 92 3. Faksimile Březinova rukopisu. U str. 108
[263] SPISŮ OTOKARA BŘEZINY SVAZEK I. BÁSNICKÉ SPISY Redigoval Miloslav Hýsek V úpravě Františka Bílka a s reprodukcí jeho dřevorytu „Otokar Březina“ VYDALA ROKU 1948 ČESKÁ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ NÁKLADEM A TISKEM MELANTRICHA V PRAZE Třetí vydání (7.–10. tisíc) Cena brož. 150 Kčs
E: jf; 2004 [264]