NEPŘEMOŽITELNÍ ROSTEM...

NEPŘEMOŽITELNÍ ROSTEM...
Budiž vítán, z dálky přicházející, u stolu našeho! Osamělý dům náš nikdy nezavírá se do noci tajemné ani smrti ani bolesti ani navštěvovatelům světů neviditelných. Když jsme žali, odběračky naše, hrstě sbírající, zpívaly: Pozdraveni buďte, bratří neznámí, kteří okusíte chleba našeho; ve sladkosti jeho poznáte blesků chuť i vášeň políbení slunečních, neboť uzrál, vonný, mezi bouřemi a plameny. Cizí je tvá řeč a mlčení jak bojiště leží mezi rodem mým a tvým. Ale každým krokem k prahu našemu přešel jsi staletí a jazyk, kterým naše duše hovoří, starší je než rudá souhvězdí, jež slunci našemu ukolébavku zpívala. Chudá byla země otců mých a tvých. A vešli v ni, oči zastřené, jak poslové do města obleženého a vyšli, oči zastřené, a cestou k smrti celou přešli ji. Ale nyní rozšířila se a každým krokem naším hlubší jest a tajuplnější. Všechna slunce vycházejí v ní a zapadají, zamyšlené noci čekají, v azur její všechna moře vysílají oblaků svých loďstva etherná, veleměsta její zdvíhají se pode všemi nebesy. Do propasti obou kosmů rozložila se, kde hvězdy poslední 237 jako pohraniční kameny nám svítí ze hlubin, mléčná dráha vře jak líchy bělostného jetele, v nesčíslných křídel jiskření a v utišení vnitřní tajemná hvězdy neviditelného blankytu se odrážejí ohni sladkými. V mrazu bolesti jak včely úlu zimního se k sobě tiskneme, ve všech světech miliony bytostí, zavěšeni v třesoucí se hrozen jediný. A v hloubce prostorů všechna vítězství jsou naše vítězství a k pohoštění stolu našeho pode všemi slunci kosmu zraje naše ovoce. Jako dobyvatele jsme vojska mrtvých vyslali, aby připravovali nám cestu v světech neviditelných. Nepřemožitelni rostem, zrní, seté v utrpení národů, kvas těla nového. A naše láska jest jak tajuplné povstání, po tisíce let připravované na zemi. Konstalace nad obzorem vystupující jsou jak našich ohňů znamení, které blížící se tábor vyměňuje s táborem. Známe jména bouří všech, jež krouží nad královstvími a pak s křídly svěšenými, unavené, odpočívají na zářících štítech ledovců. Dcery moře, vodopády v horách pějící a veletoky v hloubce pralesů, k prsům mateřským jež letí z paláců svých krystalných, naše slova harmonická nesou zeměmi všech jazyků. Mezi dvěma zahradami rovníkovými azurové mosty ledové nám klenou tisíciletí. V zraku laní, v letu ptáků, ve včel heroismu pokorném čteme svojí cesty znamení. Věky šeptají si naše tajemství a odcházející v teskném úsměvu je svěřovaly přicházejícím. Soumaři, již přemoženi písní fléten klekají, aby přijali svá břemena, k slovům našich mistrů živly před námi se kladou důvěrně. 238 Proti vůli své nám slouží úzkost démonů, fantomy půlnoční, tragičtí stavitelé šílenství. Cesty naše srovnávají zemětřesení. A do noci jako zapálené ohně přátelské nám svítí horstva sopečná. A jak po kamenech mechem zelených, jež vyčnívají z vln v místech nebezpečných přechodů, od ostrova k ostrovu před námi tančí jara nad zrcadly vod, do slunečních dlaní chytajíce ptáky pějící a motýle. Blízkost naši tuší národové, zapřažení k pluhu vítězů, od oceánu až k oceánu všemi pevninami brázdu táhnoucí, ostří pluhu, šlehající blesky, zaryté až v lůno prahorní. Miliony zraků, rozevřených úžasem, v tajemství země hledíme. Všechny ruce pracující zemí naše jsou. Zahaleni do oblaků žhoucích hmyzu černého mezi ženci národů všech jdeme z věků do věků na oasách pouští, na rovinách melancholických, tragickými městy podzemí a mezi výhněmi. V zracích oslnění květy krvavé, vidění staveb gigantských, na tisíci staveništích země sestupujem s lešení. Zvoní naše širočina v temném hvozdě tajuplném, v horských lesích pod ledovci, v loděnicích u pramoře, z každé rány vůně prýští, sladkým dechem ocel voní, rozpálená údery. Přes města a oceány, v obratníků pouště solné, v ticho moře polárního, vyšších světů souostroví naše rány před svítáním, bití do bran uzavřených, tisícerým echem letí, jásot zpěvu stříbrného, sladký výkřik odpovědi, duchů jitřní uvítání křísí z hlubin vesmíru. Neptej se, kam jdeme. Hvězd se ptej, jež letí nad námi, sluncí, která vyjíždějí se spřežením zemí, vozataji královští. 239 Ptej se žen, když jejich oči láskou rozšířily se jak v šílenství, hluboké jak osud a jak smrt a jako azur sluncí neviditelných. Ptej se umírajících, když jejich tvář jak hladina zmítaná bolestí sladce utiší se v bezvětří a zraky před sluncem ponejprv se nezavírají... Na tisíci místech v tuto hodinu do horečných snění mateřských se naklánějí zjevy etherné a slova pro sluch lidský neslyšitelná, v procitnutí proměněná v polibky a v tesknou extasi, v agoniích mezi životem a smrtí šeptají... Ticho jest a jemně bije srdce vod. Do bezvětří sálá horký oddech květů pobřežních. Za obzorem zpívá slunce přicházející, vítáno národy. Hluboká je noc, však milující vidí srdcem svým. 240