NEDĚLE SVATODUŠNÍ

NEDĚLE SVATODUŠNÍ
Ve vášni díla nezřeli jste krásu tváří bratrských a oblak zářící, jenž zahaluje tělo člověka: hlas mužů tvrdne mezi kladiv výkřiky, a mezi výhněmi kdo vzpomenul na sester úsměv záhadný? Dnes, bratří, svátek světit budeme modlitbou duše své a meditacemi. S hor dalekých se nese vítr, vůní pln, a všechny květy ještě rosou obtíženy jsou. Za námi slunce spící města probouzí, červenec naproti se blíží za horizontem. Vzduch ještě sladký jest od zpěvu dívek při senosečích a od polibků milenců, a ptáci neviditelní tajemství naše zajásali v azuru, jak kdyby vylétli ze srdce našeho. Vysoko stojí obilí na polích bratrských a bude třeba podepříti větve příliš těžké ovocem. Duch bije křídly, k letu připraven, v nekonečnosti obzorů. Tak v majestátní důvěře před námi zraješ z věků do věků, ó tajuplná země očekávání, a každý den tvůj svítí jako pochodeň do hlubin pranoci. V extasi díla ve chvatu jen gesty symbolů svých hovoříš. Na skalní balvany se chytající lišejník sní o květech a stromy v trýzni hmyzů o sladkosti plodů pracují. V pokorném heroismu němá bratrstva v bolestech cestu duchů připravovala. 232 Však jako jeskyně svých krápníků a galerie kolem propastí ty, stavitelka v temnotách, své dílo nejúžasnější po věky střežíš odvážnosti milujícího. Je silné tvoje mlčení jak úsměv zasmušilé dobroty a krása tvoje v jarním květu svém jak pole od prvního setí daní stižené. Prs oslňující, jenž jako slunce hoří do snů milenců, kvílení novorozeného života utiší, mateřský. Však ve hlubiny lásky v hrdé pokoře své ukrýváš bolesti své, jež lámou v křečích kosti skal a v potu horečném tě halí oblaky. Na moře házíš mosty pevnin svých a v tisíciletích, když přešla po nich pokolení dělníků a knížata a proroci, pilíře prahor strhuješ, království dávná oceány zaléváš, var vegetací tropických pokrýváš ledovci a nové cesty stavíš věčně hledajícím dětem člověka. Do tajuplné noci duchů, svůdná, řeřavíš jak jitřní cesta, jiskřící se ptačím jásotem. Když v lethargiích spánku tuhne tělo unaveného, u skrytých pramenů tvých pijí duše dlaní ethernou, a plody, sladkou tíží větve ohýbající, podáváš, mlčenlivá, putujícím k nesmrtelnosti. – 233 Žár slunce stoupá, klasy tvrdnoucí do našich tváří šlehají, a příliš silně voní lípy v únavě. Rty květů zatřásly se milostí a horké vydechly, z oblaků hmyzu vyvřel jásot hlasů zmatených, v hlubinách lesních vzkřikly prameny, neviditelná moře v dálce zahřměla. A tepot srdce našeho zem celou prostoupil, jak v milionech životů by naše krev se rozlila, cévami vegetací bouřila a kvetla, voněla a zpívala a žhavá navracela se. Dech náš byl větrem, třásl stromů vrcholy, hnal vlny na vodách, byl plný včel a ptáků, semen jiskřících a klasů šumících, a naše oči, jak by slunce v sobě zavřely, viděly světlem oslňujícím. Jak dlouho šli jsme? Či jsme zemřeli a tisíckrát se znovu zrodili? Byl každý krok náš jako přechod z věku do věku? Od krystalických horstev polárních až k rovníkovým pralesům jak rozsevači užaslí jdem celou zemí člověka: na cestu padají nám stíny pyramid, paláců královských a chrámů božstev pravěkých a miliony nocí beze snů. Obzory jako náruč otvírají se, za obzory jsou gigantická veleměsta v zahradách, jiskří se dílny tajemné a pracující živly zpívají, přes moře voní věčná jara jižních archipelagů, jedinou sladkou řečí nesčíslní bratří hovoří. Bojiště, rozložená v tisíciletích, již květy zarostla, z myrtoví svítí sochy nových vítězů, kvílení touhy neznámé se řine z hájů palmových, prameny mají jména světců rodu našeho. 234 Vstal v milionech bratří člověk tajemný, na kouli země vztyčen, čelo mezi hvězdami, a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného, do kosmu duchů svítilo. Neděli svatodušní slaví národové na zemi. ***
Chlad večerní se snáší nad krajem. Míjejí hodiny. A jedna druhou přistihuje v mlčení a záři ve zracích. Do klasů purpurných se položilo slunce v úsměvu a ruce naše jako ruce milenců se hledají. Hluboko pod námi jsou zemské zahrady a všechny utichly. Však z nesmírnosti prostorů, hle, šveholení slavičí... Jak hnízda duchů v černém hvozdu pranoci jsou mezi kvetoucími slunci země tvé, ó Nejvyšší! 235