STAVITELÉ CHRÁMU

STAVITELÉ CHRÁMU
Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše, jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách. O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých prériích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rytmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala. Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce, slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje, signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících, smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy, a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská. O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy. 132 O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami, požárech lesů, ledových vichřicích pólů, o démonickém výsměchu živlů, které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos, O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě, zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých pohřebištích a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním úderem kladiv, na slunce věší svá tenata neviditelná a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat, v početí zakrytém blesky, v šílenství ztrhaných zraků i v pýše zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel. Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť, o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak přístaviště, kam se všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní, nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících. A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel, nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy, jež volají milence písněmi zádumčivými. A jejichž šepot a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů: bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se v soumrak, jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem, házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých. 133 Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!) miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů, otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými, táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů. Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věků, jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou: dmýchaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu rudého žáru, kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží, a jako bubliny, vyfouklé ze skla, blankyty země objímající, hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí, okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily v páře a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného, jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil a v sazích mraků se chytal jak zlatý písek slepený krví: gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů. Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem cítili prvotní napětí tvého tvůrčího dechu, jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří nad krajinami oblaky věků zatíženými a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce. Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná jako slunce, jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci, dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu, a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil. K milionům trpících bratří bylo poslání jejich 134 jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy, tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí, rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země. 135