ŽALM ODCHÁZEJÍCÍCH POKOLENÍ

ŽALM ODCHÁZEJÍCÍCH POKOLENÍ
I
Jara, jež otcové naši slýchali v dálce, u vod času jak pěla, v jásotu smíchu, jenž probouzel květy, nám naproti spěla; noc přinášela žehnání hvězdná našemu dílu, slunce svou nejčistší záři, bratrské klasy sladkou svou sílu. Každé slovo mateřské řeči pozdravem duchů k nám znělo, vůní všech královských zahrad, nad nimiž letělo věky, nás opíjelo, a celá věčnost ležela před námi, tisíci slunci ozářená, jak pole k osetí připravená a jako zářící dlaň otevřená. Tak vešli jsme v města svých otců. Co skryto bylo po celá pokolení před úžasem jejich mistrů, uviděli jsme oslněni. Pohledy naše šly hloubkami světla jak potápěči podmořskou nivou, neviditelných životů vichřicí krutou a mlčenlivou. Vzdálená slunce jak v extasi před námi rostla a v tanci zdála se kroužiti k zemi v ohnivých vírech svých protuberancí; jeskyně hmoty vyšlehly září příchodem naším a vření ukrytých zdrojů zaplesalo v nich nedočkavostí. Kovové klouby gigantských strojů praštěly tíží našeho díla. A nad zeměmi myšlenka naše, uchvácená blesky, letěla dálkami všemi, dny moří i zářením výší všudypřítomnými vlnami plula, k milionům se nesla, jak žhavý vítr naši hvězdu ovanula, všechny ruce rozechvěla k dílu v jediné výhně horečnou trýzeň, v tušení nového světa, ve všemohoucnosti démonickou žízeň. 223 Však zraky, jež patřily v neviditelné a v mlhovin plamenná moře jako do pánví slevače mistra, neviděly stigmat skrytého hoře na tvářích milionů. V života porod, ve věků vlnobití bez bázně zřely: v tajemství bratrských zraků bály se pohroužiti. Smích vítězů jásal nad královstvími od západu do východu, proti bratrstvům velmožů země stála bratrstva prokletých rodů, poznávala se jazyky všemi, a jejich pohled těžký a němý jak tragický svědek všudypřítomný následoval nás zemí. Hlas náš, jak zachlazen jiskřivou nocí živlů, zdrsněl a hluchá bloudila naše píseň v harmonických zahradách ducha. A nejsilnější myšlenky naše byly jak žháři: šly městy, jichž nemilovaly, ve zracích dalekých plamenů záři, a k obzoru, jenž dýmem staveb tisíciletých se potáh’, pohlížely, němé hrůzou z odvahy svojí, v nejistotách. Tak, rozsevači bolesti, zavržené zrní svých otců jsme seli, větry věků nám z dlaní je rvaly, do dálek zanášely k milionům z pokolení budoucích. Jaká léta a parna vysuší hltavost kořenů jeho? Jaká vichřice životodárná? Je útěchou naší, že i my slepí jak bouře jsme táhli, čeho jsme nechtěli, stane se, čeho jsme chtěli, nedosáhli? Hle, jdete ve stopách našich, zástupy zadní, ve zvířeném prachu, jenž usedá na vegetace a slunce věků v horečném nachu nad vámi jitří jak ránu! Oceán vašeho času nassát je slzami mrtvých jak solí! A úpění našich hlasů hřmí z jeho bouří! Nesli jsme vinu dávného kosmu? A v osudu desky psány snad byly dějiny naše dříve, než prvními blesky vyšlehlo slunce a v těhotenství tajuplném zem celá v pralesích uhelných horečkou prvního porodu vřela? A přece, tragičtí ženci na nivách smrti, vás, nezrození, dědice bolesti své, jsme milovali! Ruce rozpjaté v roztoužení, ve vašem životě jsme očekávali vykoupení! 224 Útoku mužů jste vládli, bouřím krve, vítězů smíchu, neviditelní! Žena zapřela pro vás krásy své mystickou pýchu, písně, když poznaly sílu svých křídel, k vám, nevěrné, letěly v dáli! Knížata našeho rodu u vašich ohňů se hřáli: Pro vás jen sladká byla nám země, když slavíci v mystických sadech utichli našimi kroky a předčasný říjen když zadech’ do našich vinic; když v propastech kosmu, jež se nad námi stměly, se zemí jako s bolestnou matkou po slavnosti jsme osaměli a zhrouženi v myšlenek zářící vlny, jež po její tváři se chvějí, pochopiti jsme toužili pod úsměvem jejím tajemný smutek její. II
Ale ona je záhadná, němá, žárlivá k duchu a krutá. V pouta jímá své děti a sama v mystické řetězy kosmu je vkutá. Pro žízeň dětí svých prýštiti dává pramenům, zvonícím v mechu, i krvi, jež z otevřených se tepen kouří. A v jejím omamném dechu víří oblaky smrti. Žár slunce myšlence její je bližší nežli var naší touhy a souhvězdí neviditelných výší nežli žal našeho rodu. A přece jak krásná! V nádheře denní, v apotheose blesků, v paprsků měsíčních kouzelném chvění, v užaslém šepotu hodin, když za jiter zdvíhá se v milostném žehu, zalitá slzami naděje tajné, a prozradí zapřenou něhu a rychle suší své slzy do zlatých vlasů milence svého, zardělá slabostí svojí pod utkvělým pohledem tajuplného... 225 III
Čí ruka strašná nás trhá jak plevel ze záhonů jediným stisknutím po všech pevninách země ze středu milionů? Z hlubin, kde skály jsme prorostli tisíci kořeny svými a vnitřního ohně dotýkáme se cévami bolestnými, i s výší, kde myšlenka naše jak réva po klenbách noci, v podnebesí, obtížená snů hrozny neuzrálými na hřeby hvězdné se věsí? V závisti hledíme v údolí květů, kudy jsme bloudili v bolu, na černé mučírny dílen, gehenny výhní, pohřebiště svých dolů, na svá města nedostavěná, popluží opuštěná, pole, z pralesů od otců vymýtěná, západu krví potopená... Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Vichřicí vašeho žití hřmít letem srdcí jak křídly! Slavnostem země přítomni býti! Miliony pohledů vašich ji objat! Miliony rtů jako číši až k poslední krůpěji žhoucího vína vypíti slunce! A k výši, pro niž jsme zrozeni byli, v bolestech těla nového zráti! Tisíckrát letěti naproti jaru, když v oblacích ptáků se vrátí! Naproti létu, jež vítáno pozdravem bouří v královském jasu k národům ženců se blíží jiskřením na cestu metaných klasů! V myšlenku zářící proměnit všechno, co tajemným životem žije, kořeny prahne, mízami zpívá, v zavřených květech se kryje, v krystalů drůzách jak plameny zakleté láme se v praskotu vnitřním, plnost hvězd, hroznů a prsů, oblaků zmatek v příchodu jitřním, čarozpěv vyššího světa, jejž vykoupený sen člověka vyslech’, úžasný den, jenž se všech stran obzoru zapaluje se v smyslech! Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Polibků sladkost vřelou a vonnou vlíbati na oči, zavřené v úpalu lásky, v jásotu duší, jež tonou ve vlnobití vyššího světla! Jako stůl, prostřený pro miliony, pevniny země pokrýti květy! Bratrské písně své tóny rozehřmít vesmír při hostině duchů! A v hodinu vinobraní ze sousedních polí všech světů uslyšet odpověď jitřního uvítání! Ach, neodejít, vy třikráte šťastní... 226