KDE JSEM UŽ SLYŠEL?

Otokar Březina

KDE JSEM UŽ SLYŠEL?
Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků. V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil. Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země: Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí, jež přestala bíti, letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi, melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání, výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní. Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků, poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných. Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti! Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky! Dusná ticha tajemných sugescí vášní, jež v bolestech zrají pro Rozkvěty příští a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září: slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských myšlenkách hasnou, a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají jásotu duší všech světů a úsměvům nového května! Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného! Věčná víření němých blesků, jimiž přelétají rozkazy svaté tvé vůle z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících! 100 Ó Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, zesláblé láskou, vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem: bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken, roztálo smyté tvým ohnivým dechem, a v nádheře zahrad tvých zrakem jsem šílel. A přece, můj Otče! kde jsem už slyšel hlas tvého ticha, že je mi tak známý? Kde jsem už viděl krásu tvých krajin, že poznávám chuť jejich vůně? A žár tvého zraku, jenž duši mou uspal a probudil k tomuto snění? Na rtech mých pálí sladkost tvých hroznů a polibky bratrských duší. Slavnost tvých zvonů padá mi do snů a dává mi sníti o hudbě, a znamení jitřní tvých poslů v sen můj se odráží tušením smrti. Sladká tvá vzpomínka zbyla mi v duši jak vonná tma po uhaslém světle a teplem táhne mi krví, jak ruka milovaná by držela ruku mou v noci, když dřímu, a vroucností dlouhého stisknutí dala mi sníti o lásce. Půlnoc tvé mystické luny vábí mou píseň, by ve snění bloudila v nebezpečenstvích, a jako z kamenů svítících v noci tajemstvím denních tvých světel dýchá mi krása, a oněmlá láskou hovoří duše má hlasem, jejž mívala druhdy. – – – Noc věčná usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy. O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho, o slunci jabloně snily, o čistém potkání duší poupata růží, má duše, teskná a šťastná, o domově. 101

Básně v knize Básnické spisy (in Spisy Otokara Březiny, svazek 1):