MUČEDNÍCI

MUČEDNÍCI
Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů, staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody; jen duše vyděděných bděly, melancholické, u svých krvavých ohňů. Mučedníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů, jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného, a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň. Mučedníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo. Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů, a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září, od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy, vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci, k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní, ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy, nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální. Mučedníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách, a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jejich jména; slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých, když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními. 98 Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila; i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi, příliš jemnou, by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených. Mučedníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického. Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi. Žhavé mlčení jim v myšlenkách prahlo. Mlčení hrobů a času jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla, by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné. Mučedníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy, i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním; hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistší lásky a neuvěřili pravdě, že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi. Mučedníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru vážily pozemské květy, a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi, a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání: jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery, večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha, ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času: však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži? 99