ČAS

ČAS
Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou: souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rytmem a hrou. V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, na nových loukách tymián voní, pelyněk, rákos a kmín a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín. Ale my čekáme oddaně, jako jsme čekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupati z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou, z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var – zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilie věčných tvých jar. Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých, nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích... 212 Uhasla země, vysvobozená... V hrůze své nesmrtelnosti s mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud: v černé oblouky mostů, rozpjatých nekonečností, vždy nádhernější světy se signály barevných ohňů vidíme plout: ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy, a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud. Zdrceni nesmírností tvé slávy čekáme stále, teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní, zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní. 213