STRÁŽ NAD MRTVÝMI

STRÁŽ NAD MRTVÝMI
Po utišení nesčíslných požárů, když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích se položily mezi válčícími tábory, svých sladkých bratří hledat vyšli jsme v příměří. A podle blednoucího vyzáření aureol jsme krásné hlavy jejich poznali, opřené o kamenné polštáře jak ve snění. Však páry jitra nového se srážely na jejich čelech rosou smrtelnou, a v onen večer, který šero své nad tisíci dní našich rozestřel, pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé a vynucený jejich úsměv záhadný. – Bdít budeme nad stany bratří spících v modlitbách, a stromy, vody, země budou s námi teskniti i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení ostrovy mlčenlivé budou naše sny, a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících, na horizontech siných světel uzříme. 198 Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami nad hroby nesčíslnými jak lampy náhrobní za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů? A nestvořil jsi miliony jazyků od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných až k výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství, by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé, žal věcí pomíjejících? A se všech břehů kosmu nepláče šílenství rukou marně rozpjatých, tep srdcí oddělených nekonečnostmi? Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné, vře jimi kámen, krev i myšlení, oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou dvakráte. A naše vlastní bytost záhadná! Na hranici své žalmy pějící v šarlatném plášti plamenů! A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích, tíž provinění tajemného nesoucí, sen tragický tohoto vesmíru! V ohnivých řasách měnivých a nádherných, jež do tváře jí šlehají tvým větrem zdouvané a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem, v třesení zatajeném stojí vztyčená. 199 A rozjařená jako v šílenství tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží, z všech černých rukou přijímá číš halucinací a ve přípitku extatickém životu a slunci, smíření a nadějím až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové, od věků k věkům nenasycená, rty žárem žízně v jedno s číší ztavené, při každém odtržení ledového kovu krvácející. Dni naše nocí odděleny jsou, však naše noci jako vlna vlny dotýkají se všech nocí vesmíru. Setkání naše odloučením jest a odloučení naše setkáním a v setkání i odloučení bolest jediná, jíž nejvyšším jest výkřikem mlčení. – Však ráno, v šiku svém až státi budeme, kruh slunce žhavý, k zemi obrácen, polnice měděná v tajemných rukou, září zastřených, hromovým hlaholem se zachví válečným. A smrti poselství, zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího, včel hudba mystická nad vegetací duchů vířící, melancholický úder tvého ladění pro výši tónů v hymnech vítězství po věky znějící – nad naší hlavou zazvoní: signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště, jež vyvolené volají na křídla neviditelná, by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi. 200 Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou a tisíceronásobné se roztříští tvým celým stvořením, chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících, žaláři podzemí a zahradami jar i galeriemi tvých liliových světel kouzelných. Co naše bolest v těchto jistotách a závratích a oddanostech, jejichž gesta podobná jsou zoufalství? V jiskření úsměvů jak v hledí oslňující svých tváří sinou bledost ukryjem a k bratřím obrátíme zraky radostné jak prameny, v nichž jitřní slunce odrazilo se: i budou podobenstvím zdroje svatého, kde jako zrna písku, k výši zdvižená všech vodstev rovnováhou tajemnou, souhvězdí rozmetená ethernými vlnami v azurech bolesti a spravedlnosti se usmívají zlatým vířením. 201