MYTHUS DUŠE

MYTHUS DUŠE
Krajinami, jež po staletí kvetly ve zracích mých předků, šla duše má vlnami nezrozeného snu, s očima zavřenýma a němá. Za každým jejím krokem valila se černá povodeň noci, jež vypíjela slunce, smývala barvy, zatápěla bohatství duší, drtila poslední slova mých otců němým nárazem vln a zalévala kořeny nynějších bolestí vláhou uhaslých světel. Konečně jitro mi vzplálo ohnivým prosvítáním nalité krve v oblacích mlh, jež kouřily se nad hřbitovy staletými. Uhaslé barvy osleplých zraků okřály přede mnou vzkříšené dnem, dávné požáry sluncí, tolikrát pohřbené v hrobech, mi vzplály, dálky tolikrát svinuté smrtí rozložily přede mnou jiskřící obzor, jásající ilusemi tvarů a staletími naskládaných vůní. Otevřel jsem knihu obrazů mrtvého snění, jež vypadla kovově těžká z vychladlých rukou na prsa mých předků (dědictví nejstarších věků, dobyté vítězstvím prohýřené krve, palimpsesty, kde vesmírem dneška prosvítá vesmír prvního slunce). Oddech času jsem cítil, když jsem obracel její zavřené listy, staleté kraje přede mnou táhly, pokryté zhaslými pohledy mrtvých, jež svítily mi z nich tajemstvím nálad: odkvetlé touhy v záhonech růží, dávné lásky ve stínech lesů, extase barbarských modliteb zpívaných na ohnivá themata bouří. Oněmlá slova vzkřikla mi na rtech, pohřbené bolesti v těle, žízně tolikrát napojené smrtí v mé žízni i žádost objetí, jež rudě doutná mi v krvi, vznícená z jisker prvního procitnutí. 79 Hřmělo nade mnou z blesků, které šlehly ve vzduchu před staletími, a hořké soli smutků, jimiž od věků tekl můj pramen, v mé studni se rozpustily. Z písčitých půd rostla má rýže, z řečiště staletých vod, jež vypařené mlží mi den a teskní mi přívětivé žehnání slunce. Na stožáry lodí mých snů sedala píseň, pták mystický umdlený letem, jenž z krajů opadávajícího listí táhne pod blankyty věčného zrání. Ale únava věků nalila tíži v můj pohyb, a v rytmech zesláblých kroků slyšel jsem dunění noci, jež věčná padala za mnou. Zhořkly mi vůně rozkvetlých dálek, jež dávaly mým otcům zapomenouti. Zraků jsem nenašel zavlhlých láskou, z nichž svítil by mi příbuzný život a žárem ze setkání pohledů zanítil v hymnický požár mou duši v zapomenutých stepích, kde marně ztlívají výdechy odvěké vášně. – Unaven zvykl jsem konečně zpívání noci a miluji západ. Milují západ, když zdvíhá se na návrších strážnými signály ohňů a za vířících hudeb slavného ticha ohlašuje vítězné vtrhnutí Nepoznaného, jež sněním poráží silné, ve mdlobách milenců tajemstvím života zpívá, jako soucitný dotek klade se na čela teskných a nemocným počítá údery tepen. Ať rostou černé vegetace stínů z kořenů stromů, zalitých krví! Ať plazí se narudlou zemí, tenata černá mých kroků! Ať opínavým žíznivým býlím vyssávají poslední mízu mých květů, jichž barvy jsou osleplým odleskem cizích nádher! Ať rozklenou se nade mnou setmělé výše, kde dýchají tajemství smrti jak spící netopýři zavěšení na zářivých skobách hvězd! (Jsou unaveni lovem minulým i budoucím a oslepnou přítokem Rána.) 80 A zastaví-li se duše má na dlouhé pouti mých otců staletími, až v černém zrcadle zmaru uvidím tvář svou změněnou formami nového žití, pozdraven zulíbám stíny a píseň zazpívám živým i poutníkům budoucím, kteří odváží se trhati kvítí v údolí smrti a utrpením čísti v mystické Myšlence, jež zraje pro nás rozkvětem tvarů a od věků dumá o plemenu silném, jehož krev bude sršeti jiskry, dmýchaná nejvyšší vůlí, o vinařích, již zapálí síru v sudech, kde se zkazila staletá vína, sílící slabé, a naházejí před sebou ohně do nahustlých plynů, otrávených potem, aby vyčistily dálky a vzkřísily vůně ve vzduchu, jež budou dýchati zástupy příští. 81