VŠE ZACHVÁTIT...

VŠE ZACHVÁTIT...
V třesení hořkém hvězd jak v rozdrážděném roji ohnivém, včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem? Či vprostřed nejjemnějších polibků snad vašich sester sen k vám šlehl výčitkou jak žal zajatých královen? A let myšlenek nejvyšších ve světlech nádherných vám slunce zastínil jak oblak labutí z ostrovů severních? Chlad lásky vznešený jste cítili? Oddaní, jako ptáci jsou, když prachem, vytrhaným na prsou, svých dětí lože vystelou? Ó jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli, kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli, jak šílí v marném zápase po rozlomení pout, tisíci zraků touží vyžehnout, tisíci prsou vydechnout, tíž věků střást a polibků jak extatický sad až k nebes jasu vyrůstat, jar šveholením zajásat! A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým, stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším! A srdce dychtivé jak vír na moři světla zakroužit, všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rytmu pohroužit a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací a v jedno slunce plamenné je znova navrací! Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit, v plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit, vše nezrozené, z noci vyvolat, obejmout v jásotu a všechno mrtvé v nový žár navrátit k životu! 218 A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna; tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti, zahrady nadějí tisíci obrazností rozežhavěti! A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod, rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod a kamenné rty skal, zaťaté tíží v letargický klid, i tragické rty osudu své triumfální písni naučit! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět, luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset, a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém, jak úl svůj včela loupežná svou obohatit zem. 219