APOTHEOSA KLASŮ

APOTHEOSA KLASŮ
Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním nad krajem, jemuž požehnal’s, svou duši rozestru: a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zráním ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru. Ó klasy pracující dnem! Ó bratří nesčíslní, ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní, chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě, ó vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás květ horečný snil v samotách a v zracích ohně výší, tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás. Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím, let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím zrn sladkost sílící a proměněnou podáte. A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi, lích vašich jiskření se do blankytů navrací, klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací, a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna, pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná! 156 Ó Dechu, obtížený životem, jenž z líchy do lích pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí, k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích, před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati. Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’, od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává, a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách při každém dechu života tě duše potkává a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni, žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně a jako v půdě zázračné v tvé síly žhoucím ohni, jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně. 157