TICHÁ BOLEST

TICHÁ BOLEST
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou, tys přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem svých retů hořkou číši plnou. Mé tělo projala’s jak bledá záře divem, v mých nervech hořela’s jak umírání pocit, a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém, pod tíží polibků jsem unavený procit’. Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil, ó prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá! Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil jak den, jenž na východě svítá; a k točnám tajemství šla’s ruku v ruce se mnou, kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou jak zrní safírů a bílých ohňů naset. Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu tvá ruka chvěla se, na vlnách luny plání? A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu, romanci snův a odříkání? Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil, jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem i píseň krve mé, již žhavým rytmem do žil mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem. 18 Bol tužeb spálených z tvých tónů kouřil v dýmu, v kadencích rekvií jak slzy v tváři zasech’ a v žeň mou uzrálou třás’ touhu k Nejvyššímu jak rosu sladké many v klasech. Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla, ve hrozny cizích vín se slila květem taktů, a dávných sluncí žár i noci hvězdná čela v tvých rytmů shlížela se černém kataraktu. Pak v tóny tajemné strun zvířením jsi sáhla, až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla tvá hudba Neznámého hlasem v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku až v okna andělů jak oběť vůně vanul žal budoucích mých dní a ozon příštích blesků. 19