PÍSEŇ O SLUNCI, ZEMI, VODÁCH A TAJEMSTVÍ OHNĚ

Otokar Březina

PÍSEŇ O SLUNCI, ZEMI, VODÁCH
A TAJEMSTVÍ OHNĚ
K východu obrácená okna osamělého praskala, řeřavá, blížícím se požárem dne; na bledých tvářích vzňala se nádhera krve a stoupáním k výši opilé srdce pělo svou píseň o slunci a zemi, vodách a tajemství ohně. Slunce! Smrtelné utkvělým zrakům! Ohnivý prameni žízně! Nehnuté a v ilusi přicházející! Nehnuté a v ilusi odcházející! Metající a stravující stíny! Pohrávající s nocí! Mlčenlivé! Zda vzpomínáš na onen výkřik, nesený věky, když prvně pohnul se život, zmámen tvou září, a ztrnulý v extasi úžasu na kolenou z noci se zapotácel? Když tíží úsměvu tvého procitly větry země a duší a tisíce etherných křídel, zajatých v záři tvých světel, když bilo v tvé mřížení, zvonící strunami harfy neviditelné? A tichem zvrácených lesů, staletími očekávání když prvně letěla bolestná píseň, toužící vysvobození, a láskou a žízní tvé dějiny pěla, zářící Vězniteli, Uvězněný! Země! Bloudící věky! Spoutaná sugescí věčného zraku, jenž za dne uzavřen září se otvírá v nocích a v zelených hloubkách fosforeskuje a ztrnulý v neznámém pohnutí zasrší najednou tisíci jisker a každé tvé hnutí provází v tanci tvém prostorem světů! Lodi, zakletá v jediném kruhu, plavíš se věky, a hodiny, záhadní lodníci mlčenliví, 115 střeží tvé cizince nesčíslné, s paluby toužebně do dálek se dívající, zrádně dumající o osvobození, věky a věky, v jediném kruhu plavíš se věky, však vlny, jež házíš, v tisíci kruzích se vlní až k břehům nového času. Vody! Zrcadla výší, kde staletí hasly obrazy hvězd! Zrádné, jež v tisících polibcích jste líbaly život a zajetí země pokryly krásou a v poledních slunce byly jste lázní a vínem a tisíckrát zdvižené žárem znova a znova se vracely k útěše země! Z růží a fial a rosy jste utkaly vonný šat jiter a lákaly k sobě zraky – a blesky! Básník, jenž bloudí po vašich březích v závrati vašich žíznivých hlubin z vašeho ticha se opíjí bolestnou vzpomínkou věků, kdy dech Nejvyššího se nad vámi vznášel, a vaše bouře je mu odrazem tvůrčího gesta, jež letělo od pólu k pólu, osudné zdvižení ruky Rozsévající. Neboť ve vašich hlubinách staletí dřímaly obrazy budoucích palem, ledové vegetace větrů na oknech zajatého, a dřív, nežli na zemi ve vašich vlnách šuměly lesy, zvonila jara, jahody volaly krátkou svou sladkost a vůni šepotem květů, marné polibky bytostí vřely, slzy hořely světlem a zaštkaly poslední křeče nenarozených. Tajemství ohně! Osvobozující! Zářící symbole Všudypřítomného! Hrdé dechnutí síly! Objetí změněné v světlo! Pnoucí se k výši! Iluse barev sesutá v jediný požár! Jazyky zářící nad hlavami svatých! 116 Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí, kvetoucí slávou přechodů z viditelného v neviditelné! Hle, duše silných bloudí v alejích vašich svou láskou a jako milostná píseň zvoní jim šepot usmání vašich, plameny, přátelé nového větru! Vítězní ve vás zapalují své pochodně pro soumraky příštího času, a bolest tisíců tam bloudí a láme vaše krvavé, chvící se květy a nahýma rukama vytrhává ze žhavé koruny jejich listí jak z růží a hází je změněné jak světlo a vůni na cestu duší. 117

Básně v knize Básnické spisy (in Spisy Otokara Březiny, svazek 1):