MODLITBA VEČERNÍ

MODLITBA VEČERNÍ
Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem, svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev, svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém, je měkká náruč tvá jak bílé lokty děv. Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět, můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň! V mých očích tmavou svítilnu se, svatá, schyl, lej nový olej v ni a zapal poznání, ať zraků paprskem zřím na tisíce mil v šer mořských pralesů a výší rozplání; jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal, jak květů pletivem se prýská barev jas, jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal, v bytostí nekonečný květ a vír a kvas. A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch, ať v resonanční nástroj se mi promění, jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch jak hudby tajemné ať slyším vlnění; ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah, paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum, motýlů tichý let a v duší hlubinách myšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum. 23 Od mojí myšlenky odpoutej zemskou tíž, ať světla rychlostí prostorem šlehá v let, nad moří zelenou a křišťálovou říš, v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed; v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím, kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var, do jeskyň plačících, jichž slzy staletím v sen tuhnou kamenný pod baldachýnů tvar. A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh na skalách křišťálu polární září plá, i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá, nad vřavu národů a pouští němý stesk, kde rytmem zesláblým umírá žití tep, nad černé pralesy a horských štítů lesk, nad zeleň prérií a zádumčivou step. Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest, co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát, sil živých věčný kruh, jenž konstelace hvězd v své sítě navléká a řídí vzlet a pád, jenž trpí v duši nám a voní v lilii a modrým plamenem nad bažinou se stkví: ať douškem jediným já žízniv opiji na březích věčnosti se vínem Tajemství. V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval se z tajných zdrojů svých mi rozlej balzámem, jak láva vytryskni a hoř a teč a pal v rozkoší šílených vzplanutí neznámém; až smolnou pochodní žádostí žhavý dech na popel dohoří tajemným ohněm tvým, tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím. 24