MĚSTO

Otokar Březina

MĚSTO
V soumraku neznámého světla uzřel jsem Město. A slunce, zbledlé a zbavené záře, viselo nad ním, nic více než hvězda uprostřed hvězd. Tisíce věží vyrostlo k oblakům, a věže zbořené dávno se zdvíhaly stíny. Nesčetné davy se valily k branám a z bran, k neznámým slavnostem zvonily hudby, průvody kajících táhly, vojska se vracela z bojišť, v železech kráčeli vězni, a stíny, jež vystouply z hrobů, bloudily uprostřed davů a hlas jejich mísil se do hlasu živých a vládl: spojovali ruce neznámých, v polibky milenců padal jich úsměv, kde mezi objetím prošli, ramena rozpjatá klesla, a z jejich očí, nezavírajících se, teskných výčitkou viny, svítila tajemná slunce a lila se ona záře, jež topila Město a tisíce živých v své zádumčivé chvění. I bloudil jsem samoten uprostřed množství, tep mého srdce umíral v tepotu nesčetných srdcí živých i mrtvých, a magická vlna všech našemu dni zhaslých zraků mi svítila v duši. A tam jsem tě potkal: z tvého dechu mi zavála vůně mých nejhlubších samot, otcovské země, etherných květů pod loubími teskného šera, jež vyrostly v stříbrných deštích nočního nebe, a v hlase tvém chvěly se hlasy, jež slýchal jsem z bloudících větrů v praskotu svého ohně osamělého. 113

Básně v knize Básnické spisy (in Spisy Otokara Březiny, svazek 1):