ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí jež slétla(Na)
se stromu tvého Ó rci zda duší se vesním(Na)
v duh krásu jež leží v hrobě bílého světla(Na)
jak spící sonata zvuků v mlčení lesním(Na)
V dech kamenných květů jež jednou dýchaly něhu(Na)
na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří(Na)
když zem ještě teplá se třásla v panenském žehu(Na)
pod úrodným objetím bílých nocí a zoří(Na)
a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála(Na)
se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín(Na)
z hvězd problémů skvoucích jak signál výstražný plála(Na)
tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin(Na)
Bod oživlý prachu zvířený cyklonem věků(Na)
jsem bílý stvol trávy dušený prérií žití(Na)
a ze stromu tvého slzami horkými teku(Na)
jak z rozsedlin kůry guma jež opálem svítí(Na)