ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí, jež slétla

Otokar Březina

ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí, jež slétla ČAS LIJE SE prškou mrtvého listí, jež slétla
 se stromu tvého. Ó, rci, zda duší se vesním v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla jak spící sonata zvuků v mlčení lesním? V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhu na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří, když zem ještě teplá se třásla v panenském žehu pod úrodným objetím bílých nocí a zoří, a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín, z hvězd problémů skvoucích jak signál výstražný plála tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin? Bod oživlý prachu, zvířený cyklonem věků, jsem bílý stvol trávy, dušený prérií žití, a ze stromu tvého slzami horkými teku jak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí. 31

Kniha Básnické spisy (in Spisy Otokara Březiny, svazek 1) (1948)
Autor Otokar Březina