SNAD POTOM...
Tu hudbu mi nalej v akordů kříšťálnou číš,
kde z tónů zvětralých jisker se zdvíhá mámivá tíž
jak výpar z nejhlubších sklepení duše, kde v stínech
zrá výčitek oheň ve vzpomínek kvasících vínech.
Na úpatí pohoří Smrti, kde v ledovců závratný spád
se smývá Věčnosti příval, chci umdlený spát
a ilusi dní, klam krve a šero vlastního žití
jak dusivý sen, jenž na prsa kleká, chci sníti.
A probuzen lítostí duší svou povstat, za tisíce jar
pod zestárlým sluncem až blankytu vyhasne žár
a k vychladlé zemi jak uhelný milíř, zetlelý v kouři,
se zřítí udušen život pod nánosem věků a bouří.
Snad potom, v žal posledních soumraků, vzpomenu zpět
na světla vyhaslých lilií a západů krvavý květ,
na hudbu pěnících vod, jak v ztlumeném zachvění citer
v ruch růžových slavností zvonila za vyhaslých jiter,
a v zeleních niv na zářivé průvody slunečních dní,
jak v triumfech táhly, v jásotu barev a v šelestu žní
pod rozpjaté stany čekajících nocí, z nichž lila se jednou
na hlavy dávných národů vůně. A procitlé zvednou
se písně bývalých tužeb, pohledů doznělý smích
a rozkoší žár, jímž dýchal těl vonný a chvící se sníh,
a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádech
snad s lítostí ucítím vlastního života teplo a vůni a zádech.
42