SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ
Je květen stínů. Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.
Nežel, má duše, že dojdem až v noci k tvému rodnému městu
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích po klekání:
naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu
a jásotem po léta vyslaných nadějí budeme uvítáni.
Den září zatmívá dálky – noc temnem zapaluje výše.
Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe. –
A v symfonii bratrských hlasů, jež vonným přívalem dýše
od světa k světu, jak písně lodí plujících vedle sebe,
v rozkoši puštěného světla, v dotycích neznámých slovu,
pod stíny, jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími,
jak v úzkosti dechnutý signál, rdoušený stěnami kovu,
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými.
Ó Věčný! Ať tušení naše jsou sladká těm, kteří v bolestech tonou.
Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země.
Neboť nám, kteří věříme, je den tvůj dobou zrání, zahořkle vonnou,
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně.
88