ZPĚV STALETÍMI BLOUDÍCÍ táh’ naší touhy snem,
ZPĚV STALETÍMI BLOUDÍCÍ táh’ naší touhy snem,
ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,
jak oblak neviditelný se snesl kolem nás
a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tónech třás’.
V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,
jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken
a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,
však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.
Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,
tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rytmech třásl v něm:
krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění
po schodech září měsíčních a bílých bleskův odění.
A tichem našich modliteb se zesílil a hřměl,
jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,
a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,
jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.
131