SMUTEK HMOTY
Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými
vstal smutek těchto míst a kroky bázní stlumenými,
by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,
mi vyšel naproti. (Jich oddech rytmický jsem tušil,
jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření
se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)
A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily,
jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily
a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí,
jediným létem vyprahlé, bez nasycení, po staletí.
Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’,
o smutku hmoty hovořil a letargických klidech,
kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití
zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí
svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zádumčivá.
Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá,
bez echa letí věčností a v jeho rytmu tíži,
zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů shlíží.
142