NAD VŠEMI OHNI A VODAMI...

Otokar Březina

NAD VŠEMI OHNI A VODAMI...
Nad všemi ohni a vodami, vegetacemi, mezi tajemstvím země a světů, které ji, chvící se, drží nad propastmi, krouží naděje naše ve věčném jaru. Mezi tisíci sestrami svými svatební nádheru křídel rozestírají v zápasu lásky jak ptáci. V plamenech hnízdí jak uprostřed květů, s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří kolem nepřítele svého: v úhlu sepjatých rukou, v liliích na ňadrech ženy hledají skrýší v blescích. Na hvězdy sedají umdlené letem jak vlaštovky na stožáru lodním, a ty, které mají křídla nejzářivější, hnízdo své staví pod římsami zlatého paláce tvého. 144 Svatých vítězů píseň zvoní k nim z křišťálných oken, a když se v lítosti navrátí k zemi, tu v jejich zpěvu jiskří se její ohlas. Při stavbě chrámu v tesání mramoru do kladiv hovoru zníti je slyšíme z modra: Sladkost věčného rytmu, jímž dýchají stejně slunce i růže, srdce i moře, systémy světů, příliv i odliv světla: etherné vlny, tepající o bok tajemné lodi, která naši duši odveze jednou, až naším posledním dechem se napnou její plachty. 145