CHVÍLE SLÁVY jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém

CHVÍLE SLÁVY jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém CHVÍLE SLÁVY jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém
nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklonem, odvěké vegetace rozmetá a, hospodář na nivách času, v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů. A když naplněn úrodou hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl, o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl; a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl, bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl. Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ; viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jich pochodní slunce se tměla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla. Viděl jsem léta královská uléhat na lože purpurné nádhery, ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátními údery, měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání. Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály, jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály; jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené. Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků, v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. 173 V oblacích času jsem blesky zřel jak apokalypsy ohnivé písmeny, césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény, zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími, zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími. A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné, zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené, krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře rozvlněného přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného. Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém, a v jeho taktu odvěkém hudbu milionů srdcí uslyšel jsem, milionů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených, po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených. Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil. 174