KOLOZPĚV SRDCÍ

Otokar Březina

KOLOZPĚV SRDCÍ
Stále stejným zdvihem a klesáním křídel, v polohách vyšších a vyšších opakovaným, nad tíží země vítězí nádhera letu. O cestách milosti zpívají hlasy duchů jak ptáci dávná svá hnízda obletující v kouzelných zahradách metamorfos, mystický zahradníku! Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů? Bolestná zaznění srdcí, laděných věky jak struny pro souznění hvězdná? Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených? A všemi světy letící ohnivý tón dosaženého souzvuku serafického? Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionů, než tento kosmos viditelný těžkou nádherou zkvetl v nekonečnostech? Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země, shromažďující bratrstva lovců v ironických labyrintech pralesa snění? 186 V lítosti zástupů nad poli zkrvácenými, v úzkostném blednutí uchvatitelů, v tajemných vítězstvích ženy jak plameny na lustru tisíciramenném při každém otevření dveří, jimiž se blíží očekávání, větrem duchové hudby třesou se srdce. Vítáni buďte přicházející! Vinohrady našich hroznů nejopojnějších značí vám cestu! Černé, uhelné stopy našich ohňů, kde pod jiskřením nebeských světel jsme sedávali v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce; znamení svatá, která jsme řečí národů, určených k zahynutí, na kolmé štíty skal tesávali, sesuté oblouky bran triumfálních vladařů našich, nánosem věků pokryté obelisky chrámů. – Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti! Pro neviditelnou přítomnost velkých a svatých našeho rodu, kteří jdou mezi námi v zahradách světla a z dálky všech věků hovoří k našim duším milostiplní, sladko je žíti! 187 Pro královskou vděčnost přemoženého, jenž důvěrně položí hlavu svou na prsa, kde žár tvůj mocněji zpívá, pro objetí přítele v oslnění nejvyšší hodiny naší sladko je žíti! Pro nadzemskou vůni prvně rozvitých květů v extasi písně, v polibků slávě sladko je žíti! Pro vznešenou únavu stavitelů sladko je žíti! Pro hvězdný duchový pohled zem se všech stran současně objímající: krystalné samoty pólů, pravěků, prahor, zákona, čísla; tichá moře zkvetlého světla, štěstí, klasů a nocí; horečné zahrady tropů, krve, žízně a knížecích snění; tíží všech plodů, jež uzrály slunci viditelnými i neviditelnými a jež volají po větrech a po utržení; víření rojů před odlétnutím; zápasy národů v tisíciletích; harmonický let země v nádherné linii dráhy její i v zemětřeseních; azurná zrcadla nebes i nad ostrovy prokletých malomocenstvím; křídová horstva, kde jednou hřímala moře a kde budou hřímati jednou, jiskření hmyzu v pralesích trávy, jiskření světů v nekonečnostech, jiskření myšlenky v duchových vegetacích nepoznaného. Pro jemné usmání zraků, neoklamaných gigantskou Halucinací, sladko je žíti! – 188 Pro krev, která prýští z věků do věků z atletických ramen, vyzdvihujících tíž minulosti jak závěsy žalářních dveří! Pro vznešenou příčinu radosti milionů! Pro tajemnou cenu smrti všech bratří, kteří pro nás umírali (a všichni, co byli, po všechna tisíciletí, na celém povrchu země pro nás umírali). Pro všechny setby, zaseté miliony rukou a nesklízené! Pro dráždivý lesk a nebezpečenství všech moří nepřeplutých! Pro každou píď země, jež určena je za bojiště vítězství našich a proto květy a zlatem je tajemně poznamenána! Pro všechnu krásu na tvářích nerozsvícenou, vinu neusmířenou, kameny v chleby neproměněné, bohatství bratřím nerozdaná, polibky na rty čekající sladko je žíti! Pro výkřik srdce osamělého, když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý, jenž nalezl bratrské množství zpívající, sladko je žíti! Pro vichřice, převraty, bouře! Paroxysmy lásky a vůle! Války duchů! Věčně žhoucí a žíznivá úsilí sjednocující! Pro mystické účastenství naše v práci všech dobyvatelů, kteří poznamenávají události jak stádo ke stříži vypáleným znamením určení svého, vládnou nad ohněm a bolestí milionů a smrt posílají na svá pole jak žence a do svých lomů jak lamače kamene k stavbě (jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející nechávají za sebou věky; 189 a království jako lodě, do nichž se břehu skočili plavci, až k převrhnutí pod jejich vzpřímením se zakolébají). Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna pohybem bratrského oceánu majestátního a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou při úderu o skaliska země zaslíbené. Pro skrytá jara harmonická, složená v zapředení všech věcí jak motýlí křídla blankytů večerem opalisujících, šupinami hvězd rozjiskřená, sladko je žíti! Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného, jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli, nad prostorem vítěz, promění zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vůle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se učila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu – sladko je žíti. 190