MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ
Síněmi ilusí v paláci tvém němí a užaslí jdem,
vždy záhadnější je svět před naším pohledem:
vždy radostnější je smutek, vždy bolestnější je smích,
vždy dvojsmyslnější odpovědi znamení tvých:
zářící moudrost slunce, nocí a jiter královský vjezd,
potkání nebes a země, proroctví smrti a hvězd,
melancholická zemdlení léta, jemné radosti za jesení
a v pohledu milovaného nesmrtelnosti oslnění.
I přicházíme konečně do křišťálných síní tvých tich
(šťasten, kdo do nich vešel, šťastnější, kdo nenajde návratu z nich)
a celé tajemství světa bolestného a nádherného
před námi chví se tam ve světle tvého úsměvu důvěrného.
Každý náš krok a pozdrav, úžasu výkřik i vzdech
chodbami blankytů zní tam jak hudba v nekonečno se šířících ech;
a naše myšlenky nejukrytější magickým odrazem
jak souhvězdí nejčistší noci tam viditelny jsou všem.
Srdce naše tam zkvétá jak jaro, hnízdo všech skřivanů tvých,
modro písní a polibků nad hlavami pracujících,
a v jasu, jak by v jedno se slila slunce všech nebesklonů,
dějiny duše své zříme tam v kouzelném zrcadle milionů.
Jako při Asperges tajemném po stupních světů před námi jdeš,
gestem, jež duhové brány nad věky klene, vše posvěcuješ:
genia smutek, žen krásu, veselost dětí, rozkoše zahoření,
jemný sen květů i zvířat oddané, nereptající pokoření.
206
Dobrořečíme zemím a městům, klasům a hroznům všech niv,
kdo z našich dlaní se napil, odchází zářiv a sniv,
a potkání bratří, i nejmenších, vidíme slavné v úsměvu tvém
jako potkání knížat s nesčetným, neviditelným doprovodem.
A neznajíce již bolestí jiných než nejtajemnější všech ztrát:
na prahu vnitřních tvých světů blízkosti tvojí se bát –
dobyvatelé pokorní, za tebou jdeme k tvým zahradám,
a všechna proti nám vyslaná vojska přidávají se k nám.
207