PÍSEŇ O VĚČNÉM MLÁDÍ
Slyšeli jsme píseň o věčném mládí, nejsladší píseň svou,
v hloubce všech duší utajenou, lidskými slovy nedopěnou.
Rytmus její jest červánků jitřních vanutí nepřetržité
nad věčným pohybem moří, nad nepohnutostí hor;
v sršícím kataraktu světů, jenž grandiosním klamem se valí
před zraky zakletými, hřímá ji nesčetných staletí sbor,
a zahrady vždy znova rozkvétající, jež každým jarem se halí
v purpurné ohně, dýchají vůně jejích metafor.
V krajinách našich, do kterých zvoní, vždy jenom ranní hodiny jsou,
obzory do výše zdvižené zlatými parami hrají a vrou,
a jako bratří tam pozdravujeme rozsevače zrní a světů,
vinaře na vinicích srdcí, stavitele duchových měst,
pramen, jenž po věky ukrytý v květech jak hnízdo slavičí šumí,
slunce, jež královskou stráží bezpečnou činí samotu cest,
i moc, která vládne ohněm, smrtí a hrůzou a rozmetá v rumy,
co znamením zahynutí poznamenáno jest.
Co přízraky noční? A stíny, které plouží se tmou?
Zem jak velehory pod námi kypí, větrem výší prsa se dmou...
Jak hřmění blesků a zemětřesení na vzdálené hvězdě
v hloubce našeho ticha každý sen bolesti dávné se odmlčel,
a jako sesutí vonného sněhu s jabloňových ratolestí
růžové světlo padá na bělost našich bratrských těl;
pod každým pohledem naším rozkvétá zardění štěstí
a naše myšlenky jsou jako hudba modrem letících včel.
220
Z domu svých mrtvých jsme vyšli (víme, jak bratří jej zvou),
lehcí a radostní jdeme jak děti symbolickou zahradou tvou.
Není už minulosti – přítomností jsou všechny nekonečnosti
a svět kolem nás jako při stvoření je mlád;
vlní se řeky, moře, obilná pole, ňadra, písně, světelné vlny,
jsme vládci všech pozemských dálek, úrod a stád;
v kráse bratrských tváří skví se tvé naděje milosti plny
a v plamenech bratrských zraků jak novou zemi je cítíme plát.
221