Šla životem tvým smrt a mlčeními vládla,
den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl.
V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla,
a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.
V sluch stále jemnější, duchové hudby příval,
hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot,
z pohybu země letící a větrů tiše zpíval,
z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,
ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního,
jak opojené rty když nad zemí se naklání,
ze smíchu dětského za smutku večerního,
z volání ptačího za váhajících svítání.
Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se,
nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem:
jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose
tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.
A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu,
vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit počínal...
Zem zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů,
nad veleměsty severu den horký usínal,
tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou
když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým
a větry z pólů mlhami když lehly nad tvou nivou,
jak zahradník své růže přikryl’s na podzim
a pozdravil dni přechodu v tajemství smrti zahalené,
šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech.
A v kypění vln syčících své slunce rozpálené
do hlubin viděl’s klesati ve zlatých západech...
Tak z času, vítěz, vystoupil’s jak z vozu válečného
ze středu bratří svých u cíle v jemné únavě,
ran sladký rozsevač. A do soumraku svého
za námi odjíždějícími hleděl’s laskavě...