Tys vracela se z kostela
v neděli v létě, jednou z rána,
růžová, šťastná, veselá,
a Bohem, lidmi milována.
Ó, ty jsi dobře věděla,
že v polou cesty – na rozcestí,
v té naší známé aleji
už dávno s touhou, nadějí
tam čekám, číhám na své štěstí.
Tam vyhlížel jsem bláhový,
kdy s pentličkami růžovými
v mihavém stínu stromoví
tvůj klobouček se objeví mi!
A ejhle, ejhle! Jsi tu již!
A sotva jsi mne uviděla,
hned přísně jsi tak hledět chtěla –
však, miláčku, to neumíš!
A když jsem vstříc ti přiběh’ hbitě,
a když za ruku chyt’ jsem si tě,
tu sklopené jsi oči zvedla
a utajit jsi nedovedla
svůj šťastný, milý dětský smích! –
A ruku v ruce šli jsme spolu
k vám do vesnice, do údolu,
a svět byl kolem samý smích!
A cesta byla plna lidí,
a každý v šatech svátečních –
šli do kostela zbožní lidi –
a všichni div nám nezávidí
a nespouští s nás očí svých.
A když už přešli po aleji,
se ještě po nás obracejí
a šeptají si: „Šťastné mládí!
Hle, jak ti dva se mají rádi!“ –
Tu stará Vítka s velkou tíží
se o berličkách cestou plíží
a před námi se zastaví
a s úsměvem se na nás dívá,
ni slovíčka nám nepraví,
jen po tváři jí slza splývá.
A Douša, soused bručavý,
vypustil z dýmky mračno kouře
a čtverácky své oči mhouře
dí žertem: „Až se vezmete,
zvlášť každý chodit budete!“
Bloud! Neslyšel, jak povzdálečí
jsme vysmáli se jeho řeči!
Když potkalo nás děvčátko,
to každé na nás pohlíželo,
jak s plesem by nám říci chtělo:
„Tak půjdu s někým za krátko!“
A z dálných dědin venkovani –
ti neznali nás jistě ani –
a sedlák možný, chasník chudý
vždy s úsměvem nás provází,
a pozdravy a přání všudy,
že často jsme až v nesnázi.
Však srdce v prsou štěstím hrálo,
a všechno jen se na nás smálo.
A sýkory, ti ptáčci malí,
nám nad hlavami štěbetaly,
a skřivan výskal pod oblaky
a s nebe dolů volal k nám,
a slunéčko se smálo taky,
a smál se na nás Pánbůh sám! –
Pak se silnice stranou k mlýnu
jsme odbočili v milém stínu.
Zde v cestě mezi zahradami
jsme byli přece jednou sami.
„Teď“ – děl jsem v duchu – „pravý čas!“
a chyt’ jsem tvoje ručky obě
a celou silou strh’ jsem k sobě
a líbal jsem tě – zas a zas!
V tom slepý Vlk se zjevil tady,
Vlk, starý žebrák, známý všady.
Jde opatrně, holí svou
vždy cestu zkoumá před sebou.
Tys vyrušena vytrhla se,
však já tě v náruč chytil zase
a šeptal jsem ti: „Bláhová!
Vždyť nevidí nás, vždyť je slepý
a sotva bude nosit klepy!“
A líbal jsem tě poznova! –
Krok za krokem se vleče slepý. –
V tom obrátí se z nenadání
a směje se, až Pánbůh brání
a náhle se mu vrátil zrak –
nu, byl to zázrak nad zázrak!
Dvé zdravých očí otevírá
a na hůl opřen po nás zírá
a „Pomoz Pánbůh!“ řekne pak. –
Tys ulétla mi jako pták. –
Darebák!