báseň bez názvu

Karel Leger

I.
Podzimní večer chladný a němý. – Šedivá mlha klade se k zemi, ve svadlém listí protivně šumí severní vítr, sténá a hvízdá. – Na suché větvi, na zbytku hnízda havran se chvěje ponořen v dumy, umdlenou hlavu pod peruť skrývá. – Vichřice divá zdvojila síly, mohutná jedle třtinou se kývá, jehličí prší a větve kvílí. – Pták dravec náhle probuzen ze sna lesknavá křídla veliká, děsná, jak lodní plachty pozvedl vzhůru. Vítr se opřel o ně vší mocí, havrana srazil a pustou nocí do dálky nesl. – [3] Šedivou chmuru pronikl měsíc mlhavým svitem. Stříbrným šperkem prvního sněhu leskla se pole. V ochraně břehů za každou hrudou v místečku krytém navátá závěj sněhu se bělá. V chomáči těsném tulí se k mezi koroptví plachých rodina celá. Zavátý sněhem chocholouš vězí pod tvrdou hrudou a tuhne mrazem. A mladý zajíc přikrčen na zem udiven hledí, sníh jak se práší. Z jetele lístek utrhne zticha, přiklopí sluchy, – sotva že dýchá. Vichřicí nesen havran se vznáší nad polem pustým. Ve chvíli jedné perutě černé do sněhu hrouží, k oddechu místa nalézti touží, vítr však zase v mraky ho zvedne. – Uviděl stranou světélko rudé. – Okénka malá chatrče chudé hustými keři z dálky se třpytí. Řeka tam šumí v uvadlém sití. – Rozepjal křídla, vítr ho nesl, – na vrbu starou u břehu klesl. 4 Pod vrbou dutou cosi se bělá. – Havrana výkřik jásavý, divý ozval se náhle přes holé nivy. V chatrči bídné s drsného čela zahání mraky převozník sivý. – Havranní výkřik ze snů ho budí, tesknotu budí pod starou hrudí. – V dýmu louč hasne, jiskrami blýská, luny zář padá v okénka nízká. Kmet zavřel bibli, ve které četlčetl, a vyšel z chaty. – Vichřice slábne. Strop nebe temný hvězdami zkvetl, – je mrazík ostrý. A světlo vábné rozlévá luna po kraji šírém a řeka šumí, vlna se třpytí, v prostřed se pění divokým vírem, u břehu ale v uvadlém sití lehounký povlak ledu se tvoří. Nad břehem vrba kloní se stará, do třpytných proudů větvice noří, – drozd na ní míval hnízdo své z jara, havran teď kolem krouží a volá, křídloma tepe, níží se, níží – – V rákosí suchém ve vlnách zpola cosi se bělá. – Zvolna se blíží převozník šedý. – S děsivým skřekem 5 jakoby pojat divokým vztekem, perutí havran v lebku mu míří. – Co viděl stařec, pochopil ztěží. Pod čelem, v prsou všechno mu víří. V rákosí suchém děvčátko leží, – děvčátko sličné. – Jen kolem šíje lesknavých perel řada se vije, jen zlatý vlas mu přes rámě splývá a křišťál ledu boky mu kryje. Zavlhlým okem stařec se dívá, „Kdo je ta dívka? Ubohé dítě!“– Havran se vznáší nad její hlavou, hruď její skrývá perutí tmavou a chystá spáry, dobrý lup cítě. – Kmet zahnal dravce. – V duši se rojí divné mu tuchy, – v náruči svojí pozvedl zlehka děvče to bledé a k jeho skráni suché a šedé kloní se vábně hlavinka svěží, – hlavinka mladá, jako led chladná. – Nezvlní dechem ňadra se vnadná, – bez hnutí, mrtvá v rukou mu leží. Přiklonil ucho na srdce její. – Po dlouhé chvíli uslyšel ztěžíztěží, jak tóny sladké ve hrudi znějí, jako když z jara slavíci tlukou, jako když husle umělci v rukou 6 potichu lkají, potichu pláčí. – Srdéčko její kvílí tak zticha. – A stařík dobrý sotva že dýchá, s břemenem drahým k chatrči kráčí. Ze zlatých vlasů dívčině kane v krůpějích voda, a stříbrem plane každá ta perla padajíc na zem, v průhledný křišťál změněna mrazem. Zapadly dveře ve staré chýži, na lůžko složil kmet svoji tíži, – zasvitlo v krbu. – Ve ztuhlém těle, na tváři bledé, pod bílou hrudí pozvolna, zvolna život se budí. – V tom černý havran zaletěl směle až k chatě samé, krákaje, skuče, perutí černou do okna tluče. Kmet proti němu dlaň suchou zvedá: „Co dravý pták ten dnes u mne hledá? Strašidlo bídy, havrane tmavý, života stíne, od mého prahu! pryč od mých prsou, pryč od mé hlavy! Duše má tone v nezvyklém blahu, tajemství ráje srdce mé tuší. – Života slasti marně dnes buší na moje dvéře, – nemohou ke mně! Perutě rostou slabé mé duši, k nebi se vznáší od chmurné země! – 7 Života stíne, havrane tmavý, pryč od mé chýže, pryč od mé hlavy!“ – II.
Když ráno dívka procitla ze sna a hlédla kolem, samotna byla. – Hezounká jizba, čistá a milá, pro mladou duši přece však těsná tonula v proudech rudého světla červánků jitřních. – V okénku kvetla květina pozdní s chudobným vděkem, stěny však byly pusté i holé. Uprostřed jenom na prostém stole ležela bible, zpuchřelá věkem. V koutě se kupí vrše a sítě a v krbu ohník vesele hoří. – Na lůžku tvrdém usedlo dítě, pohlíží kolem, v dumy se noří. Posud jen zlatá kadeř je halí, přes bílé rámě proudem se valí. – Roucho však dívčí opodál leží. – Jak že sem přišla? Chápala ztěží hlavinka mladá. – Lehounké šaty 8 po chvílce dítě obléknout zkusí. Ó, jak ta příze tíží a dusí! Lépe mu slušel vlasů proud zlatý! A s hrudí plnou tichého stesku pohlédla z okna. – V záři a lesku široko v dálku rozlitá řeka bez hnutí stojí, kam oko hledne, sepjata krutě v okovy ledné, němá je, tichá. – Dítě se leká mrtvé té pláně bez vlnky jedné, bez pěny šumné. – Ubohá řeka! ubohé dítě! – Do hebké dlaně sklonilo hlavu, vzdychlo si maně a jeho kadeř dlouhá a měkká, ze které vůně leknínů dýše, zlatým se proudem rozlila tiše se skrání bílých, přes hrdé čelo, přes bledé tváře a šíji jemnou, přes ňadra, v kterých zlehka se chvělo srdéčko smutné vzpomínkou temnou, až k malé nožce kol pružných boků. – V záplavě této děvčátko stálo, smích se mu zakmit’ na rtu i v oku – Milého cosi děcku se zdálo. 9 Zdálo se jemu o zámku zlatém na dně až řeky. Nahoře chvatem honí se bystře modravé vlny, a někdy chomáč bělavé pěny tak jako nebem mráček se kmitne. A dole poklid kouzla je plný, perlami planou křišťálné stěny a ze dna pne se sloupoví třpytné jak štíhlé stonky lehounké třtiny. Pusté však síně, mrtvo je kolem, sotva že rybka mihne se tady. – Ó, druhdy život býval tu jiný, svůdné se zjevy kmitaly všady. Průzračnou vlnou, horem i dolem v rákosí bujném pod strmým břehem, v pěnivém víru za bouře divé, v zátoce klidné, na které sněhem lekníny kvetly za noci snivé, vířil tu život. – Rusalka hbitá v modravé vlně jiskrou se kmitá, tam druhá, třetí, – honí se davem. – Pod břehem svislým v úkrytu tmavém zelený vodník bez hnutí číhá a žhavým zrakem rusalky stíhá. Do řady jejich najednou vpadne, však vodní žínky hbité a vnadné 10 úkladům jeho vyhnout se umí. – Vodník se vrací zarudlý hněvem, – posměchem za ním, rusalek zpěvem rákosí šeptá a vlna šumí. – Ve vodě rybky, – na vrchu hrají vírníci drobní. Život se tají v bublinách pěny, pod každým listem, i v prázdné škebli na písku čistém. Všechno tu žije. – – – Všechno tu žilo! Utichly dávno rusalek plesy, – Kolkolem šíré zkáceny lesy, v zátoce klidné, na které bylo každého rána tisíce květůkvětů, budova jakás pošmurná stojí. Kola tam víří v divokém letu, kolem nich v potu lidé se rojí, strasť jen a bída hledí jim z očí. Všechen ten život ta bída ničí! Vír, který bujně řekou se točí, ne více plesem – posměchem syčí, u břehu rákos truchlivě šeptá. Nezní tu více rusalek zpěvy, o říši jejich nikdo už neví, na její meze nikdo se neptá! – Zmizely na vždy vábné jich zjevy, 11 zmizely na vždy! – Chůva jen stará strašívá jimi nezbedné dítě. – – Poslední vodník chycen byl z jara. Poeta z města lapil ho v sítě, rychle ho zavřel ve sbírku písní. Lipská teď vazba vodníka tísní, – ač plno vláhy na každém listě, (rosou se třpytí, slzami blýská), po vlně živé jemu se stýská a dlouhou chvílí zahyne jistě. – Jestli se maně nad vodou kmitne ledňáčků němých křidélko třpytné, pod strmým břehem, modravým leskem, věz, že to bloudí skřítkové malí, zbaveni hlasu žalem a steskem. V roklině úzké, tam kde se valí. zpěněné proudy s divokým jekem, ve stínu habrů omšených věkem, v mechu a v kapraď zapadlá skorem mohyla stála. – Řekou-li s vorem osmáhlí plavci z večera pluli, vídali často, jak se tam tulí, bludiček ohněm údy si hřeje šedivý skřítek, – zimou se chvěje, – děduška, který poklady střeží. 12 Jaké tam asi bohatství leží? A přišli lidé, hrabali v zemi, našli jen kosti a popel němý. – Kde že je poklad? – Srdce tam zlaté, rekovo srdce dřímalo na dně. Jeho však popel roznesl snadně studený vítr. – Skřítek se mate! Kdo z lidí dnešních srdce by hledal? Statečnosť česká? Kde ji teď vídat? Lichvář by za ni halíře nedal, – děduška – skřítek neměl co hlídat! A kam se děly rusalky bílé? Dlouhé a smutné trávily chvíle ve zlatém zámku. – Nesměly ani na vlnách večer lehce se houpat, nesměly z jara na břehy stoupat, brodit se luhem za rosy ranní! – V objetí těsném smutny a němy k sobě se tiskly. – V jeseni jednou, když mlha těžká padala k zemi, tu náhle sborem na břehy sednou vlašťovky drobné. – A než se zvednou, rusalky bílé za jejich křídla chytí se zlehka a s nimi letí daleko na jih v teplejší sídla. – Lípa i javor uvadlou snětí 13 mlhové jejich závoje chytá, marně je staví, – okamžik krátký, – na věky zmizí, – nepřijdou zpátky. Z dálky jen slabě šerem se kmitá roj zlatých jisker v obloze tmavé. Hvězdy se čistí? anebo žhavé padají slzy rusalkám z očí? – Na řece vírem pěna se točí, mrtvy jsou břehy, mrtva je vlna. Studené rosy krůpějí plna na břehu řeky kvítka se chýlí. Pusto vše kolem. – Sotva že chvíli ozve se čejka a tichým vzduchem zašumí peruť. – V rákosí suchém sama se jedna rusalka skrývá, do dálky družkám dlaní svou kývá, loučí se možná na věky s nimi. – Smutno je kolem. – Dech kruté zimy z blízka již vane. Jaké as tady kouzlo ji poutá? – Myslivec mladý bloudívá někdy po břehu kolem a v řeku sinou, hlubokou, chladnou pohlíží dlouho s tajeným bolem. Spatřil snad u dna rusalku vnadnou? 14 Ona však často pod pěnou skryta do jeho zraků oddaně zírá, pohledy jeho lakotně chytá a tichý smutek ňadra jí svírá, touhou i žalem v samotě hyne. – Smutno je, smutno, ve vodě siné! Přilétla zima a mrazu dechem v ledové perly měnila spěchem krůpěje vodní v kadeřích víly. Páže jí tuhly i nožka malá. Vlasem se kryjíc potichu lkala, až jednou večer ztratila síly, zima se krutá k srdci jí vkradla, – ztratila paměť, ve mdloby padla. – – Vzpomínka smutná! – Hlavinku chýlí s povzdechem dítě. – A v této chvíli do jizby vešel převozník šedý, líc jeho posud jevila sledy probděné noci, horečkou plála, a slza velká v oku mu stála. – Hruď jeho dme se, s námahou dýše, rty se mu chvějí a ruka klesá. „Ó, bože mocný!“ zasténá tiše, „tobě se klaníc duše má plesá! Ty velký, silný, milosti duhu 15 nad mojí chatou zklenul jsi náhle, z propasti vyrval bídného sluhu a jeho srdce, zoufalé, zpráhlé, ztrávené bídou a pochyb jedem, ze mdloby těžké vzbudil svým hledem, ovlažil rosou lásky a víry. Ó bože, věřím v zázraky tvoje! Tvým dechem vesmír kolotá šírý, tvou slávou září dálné hvězd roje, tvá láska plane vábně i jemně v tom oku modrém, jež hledí ke mně. Zřím ve své chatě zázraky boží! – Ty’s to, mé dítě?“ – A chladné dlaně děvčátku stařec na čelo vloží. „Tvé jsou to oči! vzpomínám na ně, ale víc jisker z jich hloubi září, – znám ono kouzlo hebounkých tváří, ale jich růže v plnějším květu! Toť starý úsměv na drobném retu, kypřejší ret jen, dech jeho sladší, měkčí je kadeř a čelo hladší, bělejší hrdlo, plnější rámě. Teď pohleď na mne, děcko mé zlaté, zda srdce tvoje doposud zná mě? Šedý vlas možná paměť ti mate? Těžkou mi hlavu nezavál sněhem stáří dech ledný, ni bída krutá, 16 ni zloba lidí! Jak vrba dutá v samotě kdesi nad pustým břehem s prázdnou a vetchou trouchnivou hrudí, kde plíseň roste a červ se budí, sám a sám byl jsem po léta dlouhá, co jsem tě ztratil, – se žalem v duši. – Kde’s byla, dítě? – Srdce mé tuší. Po tobě smutek a marná touha srdce mi vetché svíraly stále. A když jsem v proudy potápěl sítě, já ptal se mnohdy: „Proč žíti dále bez tebe, moje líbezné dítě?“ – Vzpomínka jen mi po tobě zbyla, – v takové chvíli blahem mě zpila, že na svou bolest, na život trudný, na sítě své jsem zapomněl rychle, sklonil jsem hlavu a vlny ztichlé dle vůle nesly člunek můj bludný. Do tůní vodních zíral jsem s touhou. Nebyla tehdy bludičkou pouhou naděj má temná, že přece jednou staré mé oči zase tě shlednou a že ta vlna, jež mi tě vzala, jednou mi z hlubin dítě mé vrátí,–– Vzpomínáš také? – Dívčina malá byla jsi tehdy, když jsem tě ztratil. 17 Tvým štěstím bylo u břehu hráti, za svět ti celý dosavad platil ten kousek půdy a kousek nebe, který jsi zřela planoucím okem, modrým jak ono. – Když lehkým skokem jsi vyšla z chaty a zhlédly tebe modravé vlnky s bělavou pěnou, s lichotným šumem k břehu se ženou, růžové nožky rychle ti zlíbat. A drobné rybky počnou se sbíhat navyklé pokrm z rukou ti bráti. Skořápku škeble za loďku dá ti, – proudem ji pouštíš, hledíš, jak tone, a zcela blízko hned se tu kmitne ledňáčků krotkých křidelko třpytné. Po břehu mlází, palouky vonné na sta ti květů do kytky dají. A já, – tvůj otec, – za tebou zírám, tiché se blaho v duši mé tají a pot i starosť najednou stírám s horkého čela. – Cosi mne pudí, bych lapil tebe, přivinul k hrudi a stokrát zlíbal hlavinku tvoji. – Ó, chvíle zlaté! – Prchly mně rychle. Byl večer jarní, – v krajině ztichlé svatý byl poklid. Ve zlatém roji tisíce světel oblohou plulo, 18 nad řekou jen se pomalu snulo několik pruhů lehounké páry. V tiché se vodě shlíželo nebe. – Já bloudil kolem, hledal jsem tebe, zoufalosť v hruď mi zaťala spáry. Já bloudil krajem, v poli tě hledal a zase v proudy potápěl sítě, modlil se k bohu: Navrať mi dítě! – Již den se zvolna nad hory zvedal, já posud bloudil a posud hledal a bůh se přece uprosit nedal. Na břehu jsem jen našel tvé šaty. Ty jsem si odnes’ do pusté chaty slzami vlhké i rosou ranní. Dnes v onom rouchu vidím tě zase, Jarmilo drahá! – V trudném tom čase bůh předků jenom, jemuž se klaní v pokoře duch můj, srdce mé chránil, duhovým štítem ňadra mi bránil, když v propasť temnou zoufalství chtělo mne strhnout, zhubit. – A pod mé čelo nová se opět naděje kradla: kde je má dcera? – srdce mi dělo. Snad jako růže pojednou svadla a vítr zanes’ kvíteček suchý? Či v řece leží pohřbena u dna? Ó, jak to možná! Myšlénka bludná! 19 Bůh vzal ji sobě mezi ty duchy, jež jeho vůlí plní svět šírý, nebe i zemi, hory a háje, pramének šumný i mořské víry. Vílami zove předků je báje, anděly bible. – Mluvíval ke mně šedivý farář: „Nechová víly ni vlna řeky, ni černá země! Pověra pouhá!“ – Vlas jeho bílý já v úctě míval, ale vždy stranou říkal jsem přece: „Kam by se děly? Předkové naši dobře je zřeli a ještě posud nad námi vanou bílá jich křídla lehounkým letem, kdy pozdě večer matička dětem pohádku o nich vypráví tiše. – Bůh jeden vládne celičkým světem, bez hranic, konce jeho je říše, vše řídí, vede v líbezné shodě a v nebi jasném, ve hvězdné dáli, v horách i hájích, v průzračné vodě duchové bydlí, kteří ho chválí. Jedním z těch duchů, andělem – vílou, se zlatým srdcem, s perutí bílou ty’s byla, děcko, po léta dlouhá. – Za tebou nesla moje se touha, modlitbu moji slyšelo nebe, 20 starému srdci vrátilo tebe, aby tvých zraků okřálo svitem a milým teplem na tvojí hrudi. Vím, nové jaro pohled tvůj vzbudí i v čele kmeta, šedinou krytém, s ním naděj nová v duši se vrátí. – Podej mi ruku! Nechej se ptáti, kde že’s tak dlouho vzdálena byla, kam vůle boží tebe mi skryla, – že tě mám opět, stačí mi zcela! Kol hrdla páže otoč mi, drahá! a rtem se dotkni starého čela, „Otče!“ mi řekni, a dechem blaha probudíš srdce i vetchou duši!“ – Úsměv se kmitá na dívčí tváři a v modrém oku slzička září, – úsměv i slza stejně jí sluší! – Na prsa kmetu hlavinku kloní a „Otče! otče!“ se rtů jí zvoní. III.
Široká řeka ledem je spjata. – Nad řekou stará kloní se chata, chvílemi zdá se, jakby se chvěla pod mrazu dechem. – Kolem se bělá 21 na polích povlak kyprého sněhu a člun i prámy na nízkém břehu bez hnutí leží zaváty zcela. Za chatou jabloň jíním a ledem zdobí mráz krutý po každé sněti. Svitne-li slunko na nebi šedém, vždy chomáč sněhu s větve jí sletí. – Tak s těchto větví za doby jiné bělavě květy padaly tiše. – – Od chaty v dálku výše a výše k modravým horám cesta se vine, – ta pojí chatu s celičkým světem. Jediné stopy není dnes na ní, – ba, kudy vede, nepoznáš ani. Jen havran těžkým, lenivým letem k horám se vznáší. – Hory a lesy planinu malou svírají všude. – Dým bílý stoupá v daleku kdesi. –kdesi, – tam snad se tají dědinky chudé, – tam snad je život, – zde mrtvo děsí. Za šírou řekou, na břehu druhém, v jeden se celek s borem bor snoubí, prorvaný zřídka nevelkým luhem. Cesta jen úzká do jejich hloubi pod klenbou starých modřínů vede 22 a z jejich šera k obloze šedé omšený zámek zvedá se hrdě. – Uspána mrazem usnula tvrdě krajina celá. Nikde ni zvuku. Na prahu chaty dívčina stojí, na mladá ňadra přitiskla ruku, nahnula k předu hlavinku svoji, – ni ona nehne jediným oudem, jak socha krásná ztrnule stojí. – Zlatá jen kadeř, rozlitá proudem po pěkné pleci, zlehka se chvěje, modré jen oko plamenem hoří. Ten plamen vábný svítí a hřeje a snad i pálí, jestli se vnoří hluboko v srdce mladému hochu. Pohlíží k lesu, mlha kde hustá jak závoj lehký zvedla se trochutrochu, a v její prsou nepokoj vzrůstá. – Od temných lesů k chudobné chýži bílou se plání pomalu blíží myslivec mladý, v podpaží pušku, po cestách bludných sestru i družku. A s jeho čapky péro se kývá. Od prahu chaty dívka se dívá, 23 krok jeho každý sleduje s touhou. Ó, jak se zdá jí pěšina dlouhou od černých lesů po sněhu bílém k ubohé chatě! – Loudavým krokem myslivec kráčí. Za jakým cílem? Kam asi míří? – Planoucím okem zdá se, že dívka přivábit k sobě, přitáhnout chce ho čarovnou silou. – Zvolna se blíží hladinou bílou. Pláň kol se třpytí a jako v hrobě němé jen ticho panuje po ní. V tom klidným krajem z dálky se nese zvonků zvuk hravý a dusot koní. Na druhé straně průsekem v lese hle, saňky letí, kvapem se blíží, ve sníh se kyprý sanice hříží. – Přelétly řeku stuhlou až na dno, minuly větrem ubohou chýži, – přeludem zdáti mohly se snadno, – a letí v dálku, dále a dále. Slabne a mizí zvonků zvuk stále, hluboká kolej táhne se pouze sněhovou plání. – Myslivec stanul, pozvedl hlavu, – zrakem, jenž planul, provázel saně v nejasné touze. – 24 Děvče jich ale nezřelo ani, myslivce jenom zrak jeho stíhá. Na saňkách hrdá seděla paní, hraběnka vábná, kyprá a svěží, – z kožešin spousty hlavinku zdvihá, na jejím plném rameni leží bohatý vrkoč havranních vlasů. Uzřela chatu a děvče mladé a z hrdých rtíků maně se krade slovíčko: „Anděl.“ – Z jejího hlasu tajená závisť zřetelně zněla. – Po boku ženy choť její seděl, z každičké vrásky nízkého čela rozkoší bujných zíraly stopy. Planoucím okem na dívku hleděl. – Na plaché ptáče, než se ho chopí, tak dravý luňák pohledne v letu. – Z uvadlých, úzkých, bezbarvých retů zavznělo: „Anděl!“ s jedovým smíchem. To slovo samo už bylo hříchem. Jiný muž seděl naproti němu: zámecký kaplan a skoro sluha vrchnosti pyšné. – Výhosť dal všemu, co život skýtá, – asketa mladý, zábavy neznal, neměl ni druha, povinnosť jenom plníval všady – 25 i v blízku těsném půvabné paní. Modlitba byla vždycky mu zbraní a kněžské roucho krunýřem hrudi. – Tu jeho oko smutné a vlídné uzřelo dívku u chaty bídné. Ten pohled krátký v líci mu budí červánek krve. Mladík se neptá, nesmí se ptáti, čím že se chvělo mladé mu srdce, čeho se lekla nevinná duše, – a jenom šeptá potichu: „Anděl!“ – Znamená rychle znamením kříže zardělé čelo, znakem, jenž chrání před mocí pekla. – Daleko v mlhách zmizely saně, umlkly zvonky a kolem ztichlé bez hnutí opět lesknou se pláně. – Sklonil zas hlavu, sněhem se plíží myslivec mladý, k chatě se blíží. – Růměnec zbarvil dívčiny tváře, rtík se jí chvěje a v oku snivém mlhou se kalí čarovná záře. – Hezká ta socha ožila divem. Protírá oči, po sobě hledne. – Neměla nikde ozdoby jedné na chudém šatě, ve vlase zlatém! Marnivost dívčí procitla v duši. – 26 Za prahem chaty zmizela chvatem. V chudobné jizbě krok její ruší z myšlének krutých šedého kmeta, – od staré bible on zvedá oči, po dívce švarné zvolna je točí. – Ve vrkoč dlouhý ona si splétá a krášlí stužkou hedvábné vlasy, v zrcadlo hledí. – – A v tom už tady na prahu jizby myslivec mladý. Vzpomněl si stařec na dávné časy, usmál se trochu, ztěžka se zvedá, milého hosta srdečně vítá. – Co v dívčím oku vstříc jemu svítá? Pozdravil mladík, mlčky se klaní Jarmile slíčné, ke krbu sedá, – naklonil hlavu, – do drsných dlaní pochmurné čelo v dumání skrývá a na hru jisker v krbu se dívá. – Proč je tak smutný a němý skorem? Mlčení jeho Jarmilu trýzní. Pohlíží k němu s tajeným vzdorem, tak jako děcko svraštila čelo. – Ó, kdyby věděl, jak dlouho žízní po jeho slovech, po jeho hledu! A jeho pohled plný je ledu a slova nemá! – Žalem se chvělo srdéčko její, – vlhnou jí zraky, 27 hlavička zvolna kloní se k zemi, na hebkém čílku usedly mraky. – Ticho je kolem. – Myslivec němý, nad bibli stařec v dumách se chýlí. Slyšet jen z krbu některou chvíli sykot a praskot hořících snětí. Slyšet jen tiše některou chvíli vzdech na rtu dívčím maně se chvěti. V tom vítr okny zařinčel znáhla, lomcuje vrátky a v krbu výje. Stmívá se kolem. Do oken bije divoký příval. – Nad krajem táhla podzimní bouře náhlá a děsná. – Sníh rychle mizí s polí a plání, bystřiny letí s prorvaných strání a řeka trhá svá pouta těsná, led puká s třeskem, proud kypí dravý, kry na kry ve hráz třpytnou se staví, vlny jdou přes ně, víry se tvoří, podmleté břehy ve hloub se boří. – – Již večer nastal. Ve stínech noci hučela bouře zdvojenou mocí, do proudů dračí perutě noří, až pěna stříká ke prahu chaty. Okénkem do tmy děvče se dívá 28 a ručky bílé na prsou spjaty pod nima bouři utajit chtějí; však jako třtina samy se chvějí. Pod řasou oka krůpěj se skrývá, – Venku-li vlna hlučněji šumí, rtík malý sotva povzdechy tlumí. Jarmila šeptá: „Slyším tě, slyším, matko má, řeko! Závidím tobě! Utichne bouře v nejbližší době, klid se ti vrátí. – Ale kdy ztiším já onu bouři pod hrudí svojí, která mým srdcem ve stálém boji chvěje a zmítá?“ – Nad starou knihou, na kterou z krbu svit rudý padá, kmet hlavu zvedá. Léta svou tihou šíj jeho kloní, však ještě mladá pohlíží duše ze sivých očí, a pohled jeho zvolna se točí od mladé dívky k němému hochu. Zakýval hlavou, usmál se trochu, děl.děl: „Jaká bouře! – Nemožno věru, milý můj hochu, přes práh se dáti! Zůstaň tu s námi! Je milo v šeru v družném se kole u krbu hřáti, naslouchat, kterak bouř venku výje, jak deštěm, sněhem do oken bije 29 a smát se její zběsilé síle. – – Však ticho smutné skoro mne dusí, – rychleji aby ušly nám chvíle, povídku každý vyprávět musí!“ – IV.
(Povídka starcova.)
Zda mladou mysl baviti budou vzpomínky kmeta blízkého hrobu. Útulnou jízbu malou i chudou vídávám někdy v mlhavém snění a při tom cítím podivné chvění pod starou hrudí. – Na každou zdobu chudého toho útulku nouze vzpomínám sobě, jakoby pouze okamžik minul od oné chvíle, kdy jsem ho viděl. Vše bylo čistočisto, obrázky svatých na stěně bílé a mezi nimi na čestné místo zavěsen obraz Marie Panny. Po síni chudé na všechny strany zrak její milý pohlížel kolem, – kdo přes práh vešel, už pohled její 30 vlídný a jemný, ztemnělý bolem stíhal ho všude při každém kroku. Divná moc byla v němém tom oku. Patř na ně déle, – zdá se ti divem, že hebké brvy zlehka se chvějí, že oheň svitne ve zraku snivém a na dno duše tobě se noří. – Před tento obraz v hlubokém hoři s dítětem v rukou poklekla žena, – ssinalým retem potichu stená: „Královno mocná nebe i země, milosti plná, – pohlédni ke mně, podivná úzkosť ňadra mi svírá. – Sama jsem bídná v života boji, jedinou zbraní svatá mi víra! Zda slyšíš, Panno, modlitbu moji? pláč mého děcka? Vrať otce jemu, a nedej, abych v beznaděj klesla, – mou duši zachraň! – Či konec všemu? Snad muž můj stal se obětí smrti? Ó, jak se děsím pouhého slova! předtucha děsná naděje drtí! – Již věru dosti hlava má snesla útrap i žalů, – ó nechtěj znova zkoušet mé síly a moji víru! – 31 Žili jsme blaze v klidu a míru, – však chvíle jedna vši naděj ničí pěstěnou v prsou po mnoho roků. – Pod nohou tvojí had – zmije syčí, přissaje se ti znenáhla k boku, – tak na tě v taji neštěstí číhá, otráví srdce jedovou slinou! – Jsem bídnou, Panno, – ne svojí vinou! Z náruče mojí muže mi vzali, v železném poutu jako zvěř dravou do dálky kamsi k vojsku ho hnali,– bůh milý ví jen, v které až země! Sotva že mohl pokývnout hlavou, s úsměvem truchlým pohlédnout ke mně, když drábi panští kolem ho vlekli. – Já plna žalu na zámek spěla, u nohou pána v prachu se chvěla, zoufale lkala. – Spíše by změkly mým pláčem tvrdé žulové desky, kterými síň ta dlážděna byla, než srdce jeho. – Slyšel mé stesky, však jenom okem, v kterém se kryla kmitavá jiskra vášně a pýchypýchy, pohlédl ke mně, smích jeho tichý dosud mi srdce pod hrudí mrazí. – „Neběduj!“ pravil, „pláč jenom kazí 32 hezké ti tváře! Pomoci není! Je válka v zemi a málo lidu. – Však zapomeneš, nabudeš klidu, v rozkošný smích se lkání tvé změní. – Jsi mladá, hezká– –.“ Úzkosť mne jala,– dech tajíc kvapně z prachu jsem vstala, uprchla před ním. – Královno nebe, zda moje vzdechy naleznou tebe? spas dítě moje, spas otce jemu!“ – V chorobný spánek, ve mdloby spíše upadla žena, – ku srdci svému přitiskla děcko. Z hluboka dýše. – Zdálo se matce, jakoby s výše z obrazu Panna pohledla na ni, jakoby kývla bělostnou dlaní, potichu děla: „Jdi, ženo věrná, sama ho zachraň! Raněný zmírá, zachránit může tvoje ho víra a tvoje láska. Hrob se už černá pod nohou jemu, – od jeho kraje strhni ho k sobě, ke hrudi svojí, – já budu s tebou!“ – – Zmizela mdloba. Ubohá vstala, v myšlénkách stojí, a blahý úsměv na rtu jí hraje. „Spasím ho!“ šeptá, „spasím vás oba, cítím, jak ve mně odvaha vzrůstá!“ – 33 A malé děcko zlíbala v ústa. Loučí se s jizbou pohledem krátkým, loučí se slzou s obrazem Pany, povzdechla tiše, a krokem vrátkým ze dveří vyšla. – Na všechny strany pohledla kolem s truchlivou tváří, – kterým by směrem dáti se měla? – Zapadá slunko, červánky září. – Stín jakýs náhle před sebou zřela. – Skočila zpátky, úzkosť ji svírá. Pod obraz Panny stoupla si bledá, drahé své děcko v náručí zvedá, ztrnulým okem ku práhu zírá. – Zlato své západ do jizby hází, červánků záře v líc ženě padá. – V tom přes práh jizby muž náhle vstoupil. „Hoj, má jsi!“ volá, „hrdličko mladá!“ – Zámecký pán to, pán vísky celé. – Smích jeho drsný probudil dítě. – Stál dlouhou dobu, očima svítě, do tváře ženě pohlížel směle. – Upletl léčku kolem té laně, kdo vyrve nyní kořisť mu vábnou? Na obraz Panny pohledl maně a oko sklopil, – blesky v něm slabnou. Na ženu pod ním pohleděl znova, 34 chtěl cosi říci, nenašel slova. Podoba divná! Něžné ty rysy, kterými nadšen ozdobil kdysi neznámý malíř Madonnu svoji, ožilé vidí na líci ženy. Zamračil čelo, zadumán stojí, – pak, jak by na něj padaly stěny, nezvedna očí odkvapil z chaty. – Oddechla žena. – Na obraz svatý pohledla vděčně. Zázrakem věru Bůh ji tu chránil. Však bídník drzí zda znova zpět se nevrátí v šeru? – Červánků přísvit uhasne brzy. – – Strach pojal ženu, – utekla z chýže, nedbajíc více, kterým jde směrem. S modlitbou na rtu bloudila šerem, věřila pevně, že stále blíže svým krokem každým přichází k cíli. Nad pusté kraje noc už se chýlí, temná a mrtvá. – Ticho je dusné, – příroda dřímá, jako když usne před bouří strachem bojácné dítě. – Z dálky se ozval temný hlas hromu, blesk nad obzorem proletěl, svítě ubohé ženě na cestu bludnou. – Pak vichr zavál. Koruny stromů 35 až k samé zemi naklonil skorem, stálými blesky oblaka rudnou. Hučení děsné zaznívá z dáli, – to příval letí nad černým borem. Těžká se mračna nad zemí válí a kusy ledu do země sráží na poli klasy, na louce kvítí. – Ubohá žena vší silou páží své dítě tulí k mateřské hrudi. – Blesky jí pouze na cestu svítí, ledový příval ke spěchu pudí. – Kraj pustý kolem. – Pod svoji střechu kdo zde ji přijme? Nemá víc dechu. – Při svitu blesků u cesty polní uzřela náhle kapličku bílou. Tři staré lípy šuměly kol ní. Dovlekla tam se poslední silou, na kámen před ní ve mdlobách klesla, ale i ve snu dítě své chrání mateřskou hrudí. – Vírem se nesla divoká bouře na západ tmavý. – Však na východě růžovou skrání den mladý mraky na útěk pudí a první slunka polibek žhavý dotkl se mladé, umdlené hlavy, nešťastnou ženu ze mdloby budí. 36 Pohledem prvým dítě své hledá, uslablou rukou k ňadrám je zvedá a k jeho čelu rty bledé sklání. Pohledla vzhůru. Přístřešek bídný Rodičky boží obrázek chrání. – Ubohé zdá se, že úsměv vlídný hrá na rtu Panně. Obrázek známý! skoro týž, jako v chudobné chýži! Modlí se žena; šeptá: „Buď s námi!“ – Vstává a znova v dálku se plíží, dále a dále v neznámé kraje. Hladovíc někdy jahodu zvedla, či rudou třešni, jež v poli zraje. Tři dny, tři noci kráčela stále, – oddechnout nelze, – dále jen dále! Kdy cíle dojde? – Častěji zhledla již tlupy různé po cestách kolem. Lid prchal bědný před děsem války. Viděla, kterak s hlubokým bolem zpět mnohý zíral do modré dálky. – Jak mnoho, mnoho tam asi nechal?! Povzdechl jenom a dále spěchal pobídna koně, jenž bídně vlekl majetku trosky. – Nad nimi lkala a sama bědná bědných se ptala: 37 „Je válka blízko? Kde stojí voje?“ – „S námi se navrať!“ mnohý jí řekl, „nemáš-li více, chraň dítě svoje! Za námi v patách běs války letí.“ – Ji vede víra, – proč má se chvěti? Dále jen, dále! – A často v dáli dým černý vidí a záře v noci. – Nepřítel krutý vesnice pálí. Však pod ochranou nebeské moci, neznajíc hrůzy ku předu spěje. – Děl hukot slyší, – půda se chvěje, – ne její srdce! Kol její hlavy hvízdají kule a popel žhavý spálených statků dýmem ji halí. – Táborem vojska v temnu se plíží. – Kolem se šiky po polích valí – a hle tu zápas! Kopí se kříží, rachotí pušky a šavle zvoní a země duní dusotem koní. – Ve dlouhých řadách kol táhnou voje. – Stržena četou, jež prchla z boje, do brány města velkého vnikla, – do Prahy, kterou nepřítel svíral – a za ní rázem zavřena brána. – Zděšená žena tlumeně vzkřikla. – 38 Důstojník jakýs v oči jí zíral. – Do prachu padla leknutím sklána, u jeho nohou zoufalá klečí. „Snad muž můj,“ šeptá, „raněn tu leží! Veďte mne k němu!“ – A cizí řečí, jíž smysl ona chápala stěží, děl hlasem příkrým: „Sem pouta, – zrychla. Toť vyzvědačka, – a provaz pro ni!“ – Klesajíc do mdlob – hlasitě vzdychla. – A nežli vstala, už pouto zvoní na její ruce. Však touto rukou přec dítě může přitisknout k hrudi, zvlněné divě bolestnou mukou. – K rychlému kroku stráže ji pudí, – klesá-li mdlobou, pažbami tlukou. – Ulicí pustou, kde pode stany táboří vojsko, vlekou ji chvatem. v jakýsi klášter. – Na místě svatém, kde blýská oltář s obrazem Panny, ve staré kapli ranění leží. Při svitu lampy oko jen ztěží těl lidských stíny rozezná kolem. Výkřiky slyšet a pláč i steny, – vše zdá se tady dýchati bolem, – tiše se chvěje i kámen němý. – 39 Prolétlo cosi prsoma ženy, – k oltáři skočí, kloní se k zemi obrazu Matky a bílé čelo o oltář bije, zoufale volá: „Ó, vrať mi muže!“ – V tom tiše zdola ze středu těžce raněných znělo: „Zde jsem, má drahá, čekal jsem tebe! Mou prosbu přece slyšelo nebe!“ – Na prsou muži hlavu svou skryla. – A vlídným okem k ubohým shlíží týž obraz, jako v rodné jich chýži. – – – – – – – – A ona žena mou matkou byla. – V.
Myslivec vyprávěl:
Zároveň s chrty, s ohaři pána na zámku hlídán hošík byl malý, Bůh ví, proč jemu ta milosť přána, že z měkkých loktů matce ho vzali a dovlekli ho pod panskou střechu. V bídě byl zrozen, – co asi vzdechů 40 vyslala k Bohu matička chudá! Však jaké štěstí! Kdy se tak udá! Hraběnka mladá hošíka shledla, – byl bledý, churav, otrhán, bosý, – pod její hrudí hnulo se cosi, v živůtku těsném ňadra se zvedla. V tu dobu právě podivnou shodou též lidumilnosť, na krátko pouze, – vysokým pánům stala se modou a paní, hovíc dávné už touze proslavit také dobrým se činem, na zámek hocha přivésti dala. Tak rozloučili s jediným synem matičku chorou. – Proč pro něj lkala? nepřála hochu snad toho štěstí? Zároveň s chrty hlídali hocha, tak jako chrtům kyjem a pěstí vtloukána jemu vědění trocha do mladé bujné, nesklonné hlavy. Přítele neměl na světě šírém. – Rozkoší bujných nesena vírem hraběnka slíčná jinde se baví, – snad dobré skutky jinde zas koná a její ručka měkká i vonná snad zase jinde chudáčka zvedá ze stínu bídy, z rodného hnízda. – 41 Však čilý hošík pěje a hvízdá, mladé mu srdce truchliti nedá. Jen někdy večer, kdy hvězdy planou a luka dýší opojnou vůní, slzičky maně s oka mu kanou. – V oblohu hledí, v tu modrou tůni, podobnou hloubi vzdálených moří, kde divné perly třpytí se u dna. Myšlénka dětská, hrdlička bludná bílým se křídlem v tůně ty noří, – Cože tam hledá? Hvězdičku jednu? A hošík v dumách potichu praví: „Jak as je vzdálen ten blankyt tmavý? Snad z hloubi jeho přece jen zvednu jedenkrát perlu velkou a jasnou, před kterou ihned dojista shasnou skleněné lustry v zámeckém sále. Za ni si zámek veliký koupím, slavnosti, hody budou tam stálestále, a na práh zlatý jakmile vstoupímvstoupím, princezna krásná vítat mne bude, podá mi obě své ručky jemné. – Pán dobrý, hodný stane se ze mne, přivedu ze vsi pachole chudé, ve psinci dám ho vychovat taky – –“ V oblohu hledí, až jeho zraky 42 bolem se tichým pomalu kalí a proudem se mu po tváři valí veliké slzy – perličky třpytné. V takovou chvíli, za noci jasné, oblohou čistou hvězda se kmitne. – To hvězda padá. – Letí a hasne. „Kam padne?“ hoch dí. – V tom jemu v oči šlehla zář bledá. Dívčinka mladá z pokojů panských na balkon vkročí. Sklenými dveřmi proud světla padá jí na šat bílý. Z kadeře tmavé zdají se sálat plaménky žhavé: diadem skvostný z perel i zlata, kterým je kadeř nad čelem spjata, k hochovi mluví čarovným svitem: „Jsou jiné hvězdy a perly jiné než ony v dálce, v obloze siné, ku kterým hledíš s posvátným citem. Svůdněji, blíže tobě se třpytí!“– A hošík šeptá: „Snad také v žití takovou perlu naleznu kdysi!“ – Od oné chvíle častěji vídal děvčátko bledé. Krok její hlídal. – Jak byly něžné, hebounké rysy 43 těch dětsky plných, nevinných tváří! Z modrého oka hvězdičky září a hošík smuten, zadumán praví: „Jak as je vzdálen ten blankyt tmavý? Však jednu hvězdu, jeden hled její snad přece zlovím v tom snivém oku!“ – Perutí větru dny, léta spějí a chlapci brzo šestnácte roků. – Ještě byl chudým, ubohým posud, nechtěl se smířit krutý s ním osud a přece, přece zvolna se blíží k hvězdám i perlám snů svých a touhy. Pohodí hlavou, málo ho tíží, že ona v panském zrozena loži a on že chuďas otrok je pouhý. Roste proň jenom trní a hloží, však dechem jara i trní pučí a skrývá ostny bělavým květem. – Hoch plaché štěstí znáti se učí. – Pohledem snivým, růžovým retem děvčátko často na něj se smálo. Jemu se při tom o hvězdách zdálo, o perlách, které v oku jí svítí, i o těch, které zdobí vlas její v diadem spjaty. – – Počala zníti v zámeckém parku slavičí píseň. 44 Pod oknem jedním růže se chvějí a tam, kde květů největší tíseň, stojí hoch mladý. K němu se kloní z okénka děvče. – Dětmi jsou oba, ale hoch v oheň skočil by pro ni, a ona? – ona? – Chlapec jí řekl: „Vím dobře, co je osudu zloba! Věk mládí mého smutně se vlekl v temnotách, v bídě, v prachu a v kalu. – Ó, psem je chuďas, jenž žíti musí z milosti jiných! Co pozná žalu! Vzpomínka pouhá tíží a dusí. – Do noci temné, uprostřed mraků svitla mi náhle hvězda tvých zraků, naději novou vzbudila ve mně. – Na širém, dálném okršku země našel bych přece místečko jisté, ukryté, tiché, kde blaho čisté kvetlo by pro nás. Ó, touha smělá! Kéž jenom hrstku těch perel zlovím, kterými plane obloha celá! Za hrstku perel chatrč bych koupil v údolí horském, zakrytou křovím, – pod střechu chudou s tebou bych vstoupil, blaženě bychom spolu tam žili. – Jen hrstku perel kéž mi dá nebe!“ – 45 A bledé děvče pravilo: „Milý! více než perly mám ráda tebe! Čelenku moji z perel i zlata vezmi a zakup kouteček kdesi, daleko někde, ukrytý v lesy, kde naše láska čistá a svatá tajit se bude před zlobou světa!“ – Ó jak byl šťasten v té krátké chvíli! Několik kroků a dojde k cíli! – V tom zazněl výkřik. Ó, chvíle kletá! – Chlapec byl chycen jak zloděj sprostý, u něho našli dívčiny skvostyskvosty, diadém z perel a prsten zlatý. Těžkými pouty ruce mu spjaty. – – V žaláři tmavém dvě dlouhá léta on bídně trávil. S divokým smíchem „Chudoba“ říkal, – „jediným hříchem. Kde ona vládne, vše hyne, zmírá. Na oběť svoji jak upír slétá, tělo i ducha pářaty svírá. Chudoba stín je – a nechať smělé myšlénky klíčí ve hrdém čele, v tom stínu sotva živořit mohou, po zemi bídně v prachu se plazit. – Ó, cítím v ňadrách myšlénku mnohou, která chce k světlu cestu si razit, 46 cítím žár v prsou a sílu v páži. – Však bída let můj do prachu sráží. V temnotách bloudím. Snad aspoň jednou ve tmách mi děsných zář ona svitne, kterou plá zlato a perly třpytné, před kterou všady na světě blednou planoucí hvězdy v hlubinách nebe, kmitavé jiskry dívčinám v oku!“ – Tím ve vězení dvé dlouhých roků v bídě a strasti těšíval sebe, – ta naděj život chránila hochu. A nesklamala! – Zámecká paní zas přišla do vsi bavit se trochu dobrými skutky. Hebounkou dlaní otvírá sama šatlavu temnou. Zalíbil se jí ten vězeň mladý „Svoboden budiž!“ praví „Pojď se mnou!“ Útrpně šeptá: „Jak děsno tady!“ – S úsměvem hledí na hocha stranou a černé oči divně jí planou. – Hoch za ní kráčí v komnatu její. – Není víc krásnou, – však z hrdých tváří půvabu stopy doposud září a bujná ňadra vášní se chvějí. – V komnatě její plno je zlata, 47 stříbra i perel, kamení drahých. Zpozdilou láskou k hochu je jata a tajně tráví chvílku s ním mnohou. Se srdcem plným nadějí blahých přemítá mladík: „Naděje svítá! Již nový život duše má vítá, krev cítím v ňadrách bouřněji bíti. – Hle, mohu zlata dosyta míti, – mé paní vášeň všechno mi skytá! Proč se mám zdráhat za zlatou rudu bavit ji chvilku? – Až bohat budu – – Ó, znám já v dálce dívčinu jednu, dcerušku její. K ní půjdu chvatem, tu k srdci svému s jásotem zvednu, od nožek k šíji zasypu zlatem, modré jí oči zulíbám obě a svého nebe hvězdičky sobě najdu v jich hloubi, v taji tom svatém.“ – VI.
Povídka dívčina:
Opustil milou, – jinde se baví, na zámku hlučnou veselku slaví. 48 Zrazená milka po břehu bloudí, němá a hluchá, bolesti plná. – Pod břehem řeka divoko proudí, víry se tvoří, pění se vlna. Nad tůně šumné dívka se kloní – na zámku v dálce k oddavkám zvoní. Nalezli dívku v pěnivém víru chladnou a bledou. – Hrob tichý pro ni na břehu řeky vykopán rychle. Pod kyprou zemí v klidu a míru spi sladce, na vždy srdéčko ztichlé! – Sotva že půlnoc zazněla z dáli, na mokrých lukách bludičky vzplály, ve svitu luny nad řekou sinou příšerné mlhy tiše se vinou. Po dutých vrbách od sněti k sněti roj nočních ptáků bez hluku letí. Zpěněné proudy i šumot tlumí – Nad břehem jen se černá hrob nový ve stínu vonném nízkého křoví. Křoví se chvěje, šeptá a šumí. Z nového hrobu stín bledý vstával, stín mrtvé dívky zvedá se výše, rukama lomí, smutně a tiše po lukách letí. Zrosená tráva 49 nehne se pod ní, nespadne rosa, půdy-li nožka dotkne se bosá. Daleko vlaje měkký vlas její, bolestí tichou ňadra se chvějí, stopy jsou bolu na líci svadlé, vráskami zryto ledové čelo, z chladné je mlhy setkané tělo, – – však oko její hluboko vpadlé divokým žárem hoří a plane. – Větřík ji nese přes vonné kvítí, za její stopou bludičky svítí. Kam její cesta? – Kam větřík vane! od řeky k zámku výše a výše. – – V zámecké síni mladý pán leží, – po jeho boku ženuška svěží pokojně dřímá, pokojně dýše; – však její pán se najednou budí, divná mu úzkosť projela hrudí. – Měsíčná záře v oknech se míhá. Přetřel si čelo, s lůžka se zdvihá, otvírá okno, dusí ho cosi, úzkosť mu v duši zatíná spáry. Tichá noc venku. – Lehounké páry od řeky k zámku větérek nosí. – Na římse staré obláček bílý vzdušným se křídlem zachytil maně – 50 a pán se chvěje, pozbývá síly, horoucí čelo ukrývá v dlaně. „Bože můj, jistě oko mne mýlí!“ – Stín jakýs bledý v okně se míhá, dvé chladných paží k němu se zdvihá, dvé žhavých zraků podivně blýskne. Pán horké čelo pěstěma tiskne: „Čeho tu hledáš, příšero hrozná?“ – Stín před ním stanul, chlad mu vál v líce. „Jen hledni na mne! Neznáš mne více? ó, tvoje srdce jistě mne pozná!“ odvětí pánu smích trpký, dutý. „Miláčku, vím to, nejsi tak krutý, milenku abys nechtěl už znáti! Chladno je venku, mlhy jdou z lesů, já na tvých ňadrách přišla se hřáti. Pojď, jako jindy, půjdeme v plesu po cestách polních, přes vonné luhy, v objetí těsném, rozkoší němi, – co jeden myslí, uhodne druhý.“– Pán div že hrůzou nepadne k zemi, krev se mu mrazem ve hrudi sráží. Stín bledý, hrozný k němu se shýbá, – tiskne mu hrdlo dvé chladných paží, dvé chladných retů v líce ho líbá, – divokým žárem však oko sálá. – Pán sotva dýše, jakoby skála 51 na hruď mu padla. Zavírá oči, – stín mrtvé dívky k němu se vine, kol boků se mu jak mlha točí zlatý vlas její. – Kam ona kyne, tam on se béře, jen hlavu níží. Na okno stoupá, po římsách kráčí, závrati nedbá, po zdi se plíží. Ze zámku vyšel, – nohy mu smáčí zrosená tráva na šírém luhu. Stín mrtvé dívky dále ho vede. – – Po lukách táhnou mlhy se šedé. – Tu potok blýská a kolem v kruhu olše a vrby bez hnutí stojí. – On slyší šepot, jakoby z hrobu, dech cítí chladný na tváři svojí! „Znáš toto místo? Na dlouhou dobu pro svoji lásku útulek milý my si tu našli. Stínem nás kryly staré ty stromy za jasné noci – – Slyšely tvoje přísahy vřelé – –“ A pán se zachvěl po celém těle. „Pro Boha!“ zvolal. A divnou mocí v čelo ho pálí ohnivé zraky, – zaznívá temně: „Nevolej Boha! Přísahy tvoje slyšel snad taky!“ – 52 Dále, zas dále přes luh i lada! – A pod ním klesá umdlená noha. – Kde potok tichý do řeky padápadá, rákosím pokryt močál se tvoří. V nehnuté vodě trouchniví stromystromy, bludiček hejno nad bahnem hoří. Bledé se luny paprsky lomí v kalužích mrtvých, nad nimiž plovou lehounké páry ve chladném vzduchu. Lehounké páry, – či zjevy duchů? Stále se mění v podobu novou. – Ve svitu luny žen stíny letí, rukama lomí, vlas měkký rvou sisi, na bílém rouchu krev vidět lpěti. Tam stín se choulí, jako když rdousí mladičká matka děťátko svoje. – Zas jiných zjevů mihnou se roje: Dívčiny bledé zvolna se nesou nad bahnem mrtvým se slzou v oku, chladné jich údy hrůzou se třesou, bez vlády ruce klesají k boku, bílé jich nohy v bahno se boří, klesají, mizí v bahně a kalu, k nebi jen dlaně zvedají v žalu. – Nad kalnou tůni bludička hoří. – – 53 Pán zámku ztýrán k močálu přišel, – tu se mu zdálo, jakoby slyšel tisíce vzdechů, nářek a lkání. Chce stavit kroky, marně se brání, stín mrtvé milky dále ho vede, ret její cítí na tváři bledé a krev mu stydne. – Zděšen se táže: „Kam mne to vedeš?“ – Studené páže kol hrdla jemu těsněji vine, kmit’ se jí úsměv po tváři siné. – „Znáš ony stíny? Mlhou se zdají, – úpění jejich zalétá k tobě. – Oběti lásky v bolech tu lkají. – Smutno jim, smutno ve chladném hrobě, na svět se vrací za jasných nocí. – Dnes prvně kráčím do jejich sboru, – pojď se mnou, milý, – zanechej vzdoru!“ – Pán sténá, chraptí: „Pekelné moci!“ – Stín mrtvé dívky vztýčí se před ním, on klesá zdrcen pohledem jedním a ve sluch vniká sykot mu hadí: „Dobře díš! Peklo z hrobu nás pudí, peklo, jež plane pod naší hrudí, ta bolesť divá, kterou jen chladí horká krev toho, kdo v nás ji vzbudil. Nuž dále, dále, milý můj pane, čekají družky, a v prsou plane 54 horoucí peklo!“ – Dále ho pudil stín bledý, děsný a jeho noha počala klesat v bezedný močál a marně volal na pomoc Boha i mrtvou dívku prositi počal, – marno vše, marno, – hlouběji klesá, vidí a slyší, jak vůkol plesá duchů sbor děsný, k němu se řítí, vpadlými zraky divoko svítí, vztahuje po něm tisíce paží, s výskotem divým líc bledou šklebí. Nebohý ruku pozvedá k nebi, stínů roj v bahno, tlačí ho, sráží. A jeho družka s plamenem v oku ustoupila teď od jeho boku, nedrží více paží ho chladnou. „Ty’s propad trestu!“ s sykotem praví. Příšery děsné s jekem naň padnou, on cítí, kterak v močál se tmavý pomalu boří. Zoufale pěstí zlatého vlasu družky své bledé chopil se ještě, – pro svoje štěstí. – Poslední zápas se zhoubou vede, posledním dechem klesaje volá: „Odpusť mi, spas mne pro lásku svoji!“– A dívka zase u něho stojí, 55 z bahna ho zvedá mrtvého z pola, s úsměvem milým nad ním se shýbá, líbá ho, líbá, stokrát ho líbá. „Mou lásku voláš? I na mém hrobě z mrtvého srdce ozve se tobě!“ – Sbor duchů divých skučí a víří, proti ní zrakem i spárem míří. „To naše oběť! Sama’s ji dala! Souzen byl tebou! – nebo jsi lhala? Pravda to? pravda? Trest tebe stihne!“ – Stín bledé dívky hrdě se zdvihne, proti jich davu pozvedá ruku, smutuýsmutný se úsměv na rtu jí mihne: „Největší pro mne připravte muku! Mou lásku volal, – ozvala se mu! Ve hrobě, v srdci, které už hnije, přece ta láska plane a žije, – nechte ho jíti, – konec je všemu!“ – U bažin blízko nalezli z rána ve mdlobách ležet mladého pána. Sotva se z těžké mrákoty budí, ku břehu rychle posýlá stráže, hrob nový rychle otevřít káže; kůl těžký probit dívčinou hrudí. 56 VII.
Zasvitlo ráno, pochmúrné ráno. Nad zemí skorem vichřicí hnáno šedivé mračno pomalu letí, a někdy prška zašumí v polích změněných v bahno, černých a holých. A s břehu vrby ohebnou snětí bičují vlny, které jim kradou z kořenů půdu mocí i zradou. Ledné kry plovou po proudu divém. – Z chatrče vyšla dívčina mladá, slza se chvěje v oku jí snivém, po tváři hebké pomalu padá, vrásky v ni rýje a v ňadra pálí. – Slyš, náhle zvonky zavzněly v dáli! Rozmoklou cestou kočár se blíží, o kámen v trysku podkovy zvoní, boří se kola, kouří se z koní. Na břehu stanul před chudou chýží. Vzácné má hosty převozník dneska! Vyžilý hrabě, hraběnka hezká, nemluvný abbé, – a pak, – můj Bože! comteska mladá, děvčátko vnadné, však jako socha bledé a chladné. S povzdechem ruku na srdce vlože 57 jen na ni hledí myslivec švarný. – Převozník k zemi skoro se klaní. Přes řeku jenom kyne mu paní: „Musíme, slyšíš? odpor je marný!“ Kmet hlavou vrtí, po divé řece pohledl plaše, – cosi chtěl říci, – – k svému však prámu odešel přece. Se stopou hněvu na pěkné líci hraběnka vešla pode krov bídný. – Myslivec před ní otvíral dvéře, – odměnou jemu byl úsměv vlídný. – Hezounkou dívku očima měře snaží se hrabě žertovat stranou s Jarmilou svěží, – oči mu planou. S comteskou posléz vešel kněz bledý. – Ti nemluvili, zrak sotva zvedli, – však nesetkaly jejich se hledy. – Vykřehlí hosté ke krbu sedli. – Dupla si nožkou mrzutá paní: „Jaká to bídná, nešťastná cesta! Uprostřed my jsme pozbyli saní, v najatém voze jedeme z města!“ – Hrabě se usmál: „Vždyť jste tak chtěla. Jak by vás cosi pudilo z Prahy – –“ Tvář její hezká hněvem se rděla: „Já jsem tak chtěla! Ano, můj drahý, Z Bábelu toho předtuchou hnána 58 nechtěla jsem tam dočkat se rána. Výparů zhoubných vzduch je tam plný, myšlének zhoubných lebky všech lidí. Kam oko hledne, všude jen vidí vzbouřených vášní vysoké vlny. Idey hrozné všady se šíří, zmírají v duších mravy i víra, všechno se kvasí, kypí a víří. Sodoma pravá! Hořící síra nad ní se chvatem ve mraku sbírá. Svoboda! rovnost! huhlají davy, a mládež bujná tím jen se baví, že bez obavy na všechno plivá, před čím se hrůzou předkové chvěli. Ó, že se nebe na vše to dívá a nesesype hromové střely – –!“ Komteska bledá i abbé němý sklopili maně oči své k zemi, červánek zbarvil bledé jich tváře. S výrazem hrůzy hraběnka děla: „V tom dusném vzduchu, v jedové páře Helénka moje zůstat by měla? V propasti hrozné?! Ó jak se chvěji! Nákaza snad by v srdéčko její pronikla zradou, zmámila duši, – však nespí ďábel! dříve, než tuší oběti bědné, klade své sítě. 59 Ne, nikdy, nikdy! Déle ni chvíli nesmělo zůstat milé mé dítě v děsném tom místě, kde jenom býlí v prsou i hlavách daří se všude, a všechno páchne nevěrou, hříchem. Zde v lesích u nás, v zámečku tichém, v zátiší milém lépe ti bude. Tam nedosáhne bouř ve své síle! – Kéž bychom byli u svého cíle! Mne nezděsila tma zimní noci, mne neodvrátil ni nečas divý, – nakonec chtějí pekelné moci vzbouřenou řekou cestu mi stavit? Však nebojím se, přes ni se plavit. Hoj, jsi-li hotov, lodníku sivý?“ – Na proudu šumném prám už se chvěje, vlny se skoro přes něj až valí. S myslivcem stařec po vesle vzali. – Vstoupili hosté, – Jarmila s nimi. – Z černavých lesů vane dech zimy a silou divou do proudů věje, do lodi stříká bělavá pěna. Pod prámem v hloubce vře to a syčí, led v boky bije, pramice sténá. Jarmila těžkou kovanou tyčí kry odstrkuje. – Helena snivá 60 v tu vřící hloubku teskně se dívá. Hraběnka v dumách mrzutá mlčí. Hrabě se směje a zraky vlčí k Jarmile hezké stále jen točí. V tom prám se zvedne, divoce skočí uchvácen vírem. – Zlomena vesla! Uprostřed řeky! – Helena klesla matce své v náruč. – Hraběnka bledá kolkolem marně pomoci hledá. – Propast se tmavá pod nimi šklebí. – Hrabě se chvěje, abbé se modlí, – však oko jeho nepatří k nebinebi, spíš u Helénky častěji prodlí. – Proud divý bleskem pramici nese, přes okraj její chvílemi dme se, kry ledu bijí do její boků, chrastí a duní, trou se a tříští. Puklinou v lodi už voda prýští. Převozník bledý se slzou v oku „Buď s námi, Pane! Toneme!“ praví. – Dále je mocí vír nese dravý, Hlouběji stále pramice klesá, – okamžik ještě a ke dnu padne. – Myslivec tajnou vášní se třesa páže své vztáhl k Helence vnadné. Ten pohyb jeho Jarmila shledla, povzdechla sobě, bolestí zbledla. 61 „V náručí její“ – pravila k sobě „spočinout nesmí ni v temném hrobě“ – Nad rozbouřenou hlubinu vodní vztáhla svou ruku měkkou a bílou, – ve hloubi temné vír šuměl pod ní, ale prám veden tajemnou silou sám mezi krami cestu si klestí. – Přistáli na břeh. – Hrabě dí: „Štěstí!“ Převozník sivý: „Vůle to boží!“ – Ve proudu šumot a jek se množí. – Nazpět se vrátit nemožno zcela. Tu shovívavě hraběnka děla: „Lodníku sivý, se svojí dcerou na zámku můžeš ohřát se trochu.“ – A milostiva nejvyšší měrou myslivci řekla: „Ty také, hochu!“ – Při tom se svůdně potichu smála. – V zámecké síni pusté a tmavé zasvitly hvězdou dvě oči žhavé a jejich záře i ve hrud hřála. – V zámecké síni tiché a temné Jarmila smutná myslivce maně potkala sama. – Své teplé dlaně, průsvitné ručky malé a jemné na rámě jemu vložila němá. 62 Pohlížel na ni s údivem pouze, – což pro ni vskutku ni slova nemá? Povzdechla sobě a v mocné touze v líce mu zřela, lehce se chvěla a hlasem měkkým tiše mu děla: „Miluju tebe!“– Usmál se na to. – „Nesměj se vášni, kterou je jato mé srdce celé! – řeka to divá proudící stále a věčně živá! Nechať tvé srdce ve hrudi chladné skálou je, která v cestě ji staví, podmele skálu proud její dravý, do vírů její srdce tvé padne, mým musí býti! Slyšíš, můj milý! Mým musíš býti!“ – Tvář její bledla a žhavé zraky mlhou se kryly, bělostně ruce sepjaté zvedla. – On patřil na ni, nebráně smíchu. V tom pustou síní zazvučel v tichu z hraběcích komnat zvonku hlas jasný. Mladík se dotkl dívčiny ruky. „Víš-li, co praví ke mně ty zvuky? Skutečnosť volá, zapomeň na sny! Mne jinam vede rozum i touha!“ – A zmizel chvatem. – Jarmila stojí s úsměvem na rtu: „Nechať se rouhá! 63 Však jednou podá ruku mi svoji, co láska zmůže, doposud neví!“– – V komnatě teplé hraběnka sedí, česá vlas dlouhý, v zrcadlo hledí. Není to půvab nevinné děvy, který se čistě zrcadlí ve skle, není to poupě, – plná to růže, spíš vítěziti a vládnout může. V záplavě vlasů husté a lesklé stápí své ruce bělejší sněhu, jsou obnaženy po rámě skorem. Ó, těžko popsat divnou tu něhu, jež plá jí v oku. – Lehký šat její svůdnou ji činí. S rozmilým vzdorem na bujných ňadrách, které se chvějí, knoflík se malý rozpíná stále. – V tom kdosi vešel. – Nehnula okem, s úsměvem svůdným děla: „Jen dále!“ – Myslivec rychlým přistoupil krokem k jejímu bokuboku, a když se shýbal, aby jí ručku bělostnou zlíbal, zašlehl ve tvář vrkoč mu tmavý pln těžké vůně a oko její sálalo žárem jak uhel žhavý. Lichotně děla: „Ještě se chvěji po oné cestě divé a děsné. – 64 Hle, jak se třese posud má ruka. Kadeře svoje, ó jaká muka!, nemohu sepnout podle své chuti, vždycky mi z vazby některá klesne.“ Lichotně při tom mladíka nutí, by ruce zaplet’ ve vlase měkkém, by opil zcela jeho se vůní. Mladý muž spíše děckem byl u ní. Ó, s jakou něhou a s jakým vděkem za každou službu děkovat znala! Jak oči zvedá, z temné jich hloubky bludičky září. – Jak ústa malá špuliti umí! Perlové zoubky, usměje-li se, koketně blýsknou. Chvílkami její prstíky drobné jakoby maně ruku mu stisknou. Na malé nožce střevíčky zdobné jako dvě myšky zpod roucha hledí. K nim mladík spitý skoro už kleká. – V tom slyšet kroky, – paní se leká. – Nešika manžel! – To bozi vědí, co hledá u ní? – Myslivec štíhlý odešel rychle a sotva stíhly pohledy její úsměšek náhlý na jeho líci. – Zadumán bloudil v komnatách panských nezvedna očí, po jeho čele mraky se táhly, 65 na rty však lehký úsměv se loudil. Komtesku náhle před sebou zočí. – „Helenko!“ zvolal. Trochu se lekla, pohledla k němu, kynula dlaní a klidným hlasem „Můj hochu!“ řekla. Zaražen mladík pohlížel na ni, – za ruku vzal ji, – studena byla. Plály mu zraky, hořely líce, rozechvěn šeptal: „Helénko milá! Ty’s zapomněla? neznáš mne více? chladné tvé ruce, chladná tvá slova! Já doufal, že se navrátí znova ta doba štěstí, dětského blaha ty chvíle sladké, Helénko drahá, které jsme v taji prožili spolu, jako dvé ptáčat pod větví jednou. Zmizely na vždy? ustoupí bolu? Když oči tvoje ke mně se zvednou a já v nich lásky jiskřičku hledám, vidím jen prázdno a temno klamné. V prsou tvých svadla vzpomínka na mne. Ne, nemluv ke mně! klamat se nedám! Mne neukojíš slovíčkem vlídným! Ó, vím, že zhrdáš mladíkem bídným. Ničeho nemám na světě šírém, jdu bez pomoci bouří a vírem 66 a ty jsi slečna vzácného rodu. Jak bych směl tobě zkaliti vodu, otrávit štěstí, které tě čeká? Holé se bídy duše tvá leká více než zrady, více než hříchu. Vštípili tobě hrdosť a pýchu. – Čím je ti srdce chudého muže? Odkopnout smíš ho, otrávit, zničit, s úsměvem zase hlavinku vztýčit, vždyť tobě jiné vykvetou růže. Lepší se osud pro tebe chystá – –! Uhod’ jsem dobře? pravda to jistá! Proč ten tvůj pohled chladný a cizí?“ Sklonivši hlavu Helena děla, trochu se rděla, trochu se chvěla: „Škoda, že všechno rychle tak mizí, – nejsme víc dětmi! Pryč je ta doba, kdy nedbajíce světa ni lidí, spolu jsme šťastni bývali oba. Teď dále zrak náš jasněji vidí –“ Vášnivě volal: „Nejsme víc děti! Není víc dětským cit onen divý, který mé srdce tak dlouho živí. Vidíš mne prudkou vášní se chvěti, – láska má proudem, – stavit se nedá, – 67 jako vír dravý schvátí tě silou. Pojď na má prsa, budiž mou milou!“– Zpět uskočila Heléna bledá. – V tom vešel abbé. – Myslivec stanul, jen zrak mu láskou a hněvem planul. Heleně chvěly siné se rtíky, když knězi slabě šeptala: „Díky!“– VIII.
Přilétlo jaro vítané všude, tisíce pěvců z daleka vede, zdobí luh kvítím, na stráně bledé rozsévá aspoň chudobky bledé. Zahání kouzlem sen těžký dlouhý, naděje budí a smělé touhy. – Ve stínu lesa, na břehu řeky s mladistvým knězem Helénka bloudí. Šum jejich kroků mech tlumí měkký, kol nízkých břehů proud tiše proudí, slyšet je šepot mladého listí, pěnkavy cvrkot, jež pérka čistí na hnízdě novém. – Vzduch je tak svěží. – Helénka praví: „Budí se země, 68 teplejší vánek přes kraje běží, pod novým drnem zaznívá temně šumot a šepot a hudba skřítků. Kam oko hledne, plno je kvítků. Všude zas nový život a síly. Kam slunko milým zasáhne bleskem, pouta se lámou s dunivým třeskem.“ Kněz dodal vážně: „Za malou chvíli snad puknou také okovy těsné, které vlasť naši zdržují v kroku. Snad ve prach víko náhrobní klesne, které nás dusí po dvě stě roků. Snad jaro také národům svitne!“– Trpký se úsměv na rtu jí kmitne. „Nevěřím!“ šeptá. – „Nekaboň čela, můj učiteli! – Duše má celá tak jako tvoje těší se jarem, ráda bych věru doufala taky, že jarní slunko zaplaší mraky po dlouhé zimě, otroctví starém, že s jarním slunkem svoboda vstane. I v mojí duši ta jiskra plane, kterou jsi vlastním učením vznítil. Před sebou vidím ideál skvělý: toužím, by volně hlavu svou vztýčil z bídného jařma národ můj celý. – že se tak stane, doufám a věřím, – 69 ty mne tak učíš, – věřiti musím. – Kdy se tak stane? – Vzdech marně dusím. Jsme slabi dosud. – Když síly měřím naše i vrahů, zoufám si skorem. Jsme obklopeni krkavců sborem, spár jejich vždy je přichystán k boji a my – jsme slabi. – Hlednu-li kolem, vždy jenom vidím s hlubokým bolem, jak slabým šik náš v obraně svojí. Hle, naše pyšná, královská Praha, v koruně české ta perla drahá, střed naší síly! – Jen blíže hledni, netečnosť uzříš, lhostejnosť všady, – jak slabé, křehké jsou naše řady! Cizoty jedem spiti jsou jedni, ti druzí za zisk prodají duši. – A naše mládež, – ve které tuší vlasť spásu svoji? Mládeží není! Jich srdce zvolna, lenivě buší, nadšením krev se sotva kdy zpění, ideál žádný nezáří pro ně. To není mládež! to mladí kmeti, uvadlé listy na choré sněti! Z nich každý těžkou hlavu svou kloně jen opatrně k předu se plíží, by neurazil o kámen paty. Vylhaný rozum srdce jim tíží, 70 nadšení plamen čistý a svatý ve vzniku hasí. – Vymřel cit jejich. A v těchto srdcích prohnilých zcela nadšenců hrstka blouznivá, smělá chce jiskru vzbudit, – ve světa dějích která by vzrostla v zářící plamen? Z kamene chtějí vykouzlit pramen! V taký ať zázrak, kdo může, věří! – A venkov? – všude tma jenom čírá“– Abbé se usmál: „Však už se šeří, už lid se budí a s oka stírá dřímotu těžkou, v niž maně klesl pod jařmem, které tak dlouho nesl. Pod svěžím dechem nového jara snad na vždy zmizí poroba stará. Ty pochybuješ? – Však co se divím! ty neznáš lidu! svým okem snivým s výše jen hledíš na jeho snahy. Pojď se mnou, chceš-li. Pohledni zblízka do očí lidu, ze kterých blýská už nový život a síla nová. – Překvapí brzo své staré vrahy, již sotva věří, že posud chová naděje jiskru v sehnuté skráni. Nepřítel ať mu či osud brání, z poroby vstane zas lid náš kleslý!“ 71 U břehu právě stál člunek s vesly, přes řeku nes’ je, – přistáli klidně u chýže známé. – Převozník sivý před ní je vítá, mnoho se diví, však ve svou jizbu zve je dál vlídně. – „Zde často z blízka“ – kněz dívce praví, „se muži sejdou k zábavě svorné. Kéž by’s tu zřela, kterak je baví noviny z Prahy, které jim čítám. Jestli jim chybí způsoby dvorné, tím víc tu najdeš pravého citu, myšlénky smělé zablysknou v skrytu, mnohou z nich jako známou již vítám, známou mi z prací největších duchů. Ó, pod povrchem, jenž mrtvým zdá se, je plno žití, je plno ruchu. Vzdělanosť stále, zvolna se šíří. – Ta sama nás jen přivede k spáse, k volnosti pravé!“ – Vstoupili v chatu. – Helenka trochu studem se pýří a maně ruku abbému stiská. – Mnoho tu mužů v chudobném šatu, uhlíři z lesů, rolníci z blízka. Jizba je plna, – sotva kdo věděl, když vešli oba. – Každý z nich hleděl k oknu, kde stála v sluneční záři 72 Jarmila slíčná s planoucí tváří, s hořícím okem. – Mluvila právě: „Hledáte cesty k bývalé slávě? Zarostla býlím za věk tak dlouhý, – však nezmizela! – Vymyťte býlí! Nestačí vzdechy neplodné touhy, tu třeba činů a mužné síly. – Věřte jen v sebe! – Však pověsť praví, z Blaníka jednou že reků davy přispějou Čechům v rozhodném boji! Ve slujích skalních rekové stojí opřeni ztěžka na meče třpytné, na duté štíty, – nehnuti, němi, čekají, kdy se tmou věčnou kmitne paprslek světla s tou zvěstí milou, že svítat počlo nad rodnou zemí. Čekají marně ve věčné noci, – nikde ni hvězdy. – Strašlivou silou svalily skálu pekelné moci na východ sluje. – Kdy pukne skála, by ve hrob tmavý zalét’ svit denní? červánkem aby zbroj reku vzplála? – Tvrdá je skála, naděje není – –. Však před stalety, kdy kráčel z boje, kde hromem drtil nepřátel roje – šedivý Tábor v němé ty sbory velebných reků, – u paty hory, 73 kde vchod byl ve sluj, z umdlené dlaně cep okovaný upad’ mu maně. – On nepohřešil hrozné své zbraně, – však jemu stačí i holé pěstě! – U vchodu ve sluj, kde stojí v cestě obrovský balvan, – cep leží posud, posavad čeká, že jednou osud přivede muže, který jej zvedne, udeří v kámen a skála děsná se ve prach sřítí po ráně jedné, – sbor reků pak se probudí ze sna, z Blaníka vyjde! bleskem se mihne nad hlavou vraha zbroj jejich v šeru. – Cep Tábority však těžkým věru, – jen silná páž ho ze země zdvihne. Nuž, páže tužte k velkému dílu, doufejte jenom ve svoji sílu, vás ta jen spasí!“ – Pochvala tiše kol zašuměla. – Zrak mnohý vzplanul a hlavy hrdě zvedly se výše. – V tom u Jarmily myslivec stanul, – trpký se úsměv na rtu mu kmitá. – „Spasí vás,“ praví, „jen síla vlastní! Až krví vrahů zem bude syta, budete volni, budete šťastni! 74 Znáte své vrahy, – páni to vaši, – kteří vám berou i cblébchléb váš denní, – kteří vás peklem po smrti straší, zatím však zemi v peklo už mění, – řetězem těžkým zdrhli vám šíje. Nuž vemte cep svůj, nechť tříští, bije hrdé ty lebky, nestoudná čela! V palácích oni hodovat mají, kdy chuďas sotva drobtů se nají? Ať zhyne v krvi pýcha jich celá! Má jeden bídně umírat hlady a druhý vedle v přepychu hýřit? Ten rozdíl může krev jenom smířit!“ – Ve sboru hostí ruch nastal všady, ti odporují, souhlasí jiní. – Hlas kněze klidný ozval se nyní. – Ve středu jizby stál abbé mladý. „Bláhoví!“ pravil s hlubokým steskem, „ne hrubou mocí, ne v ryku boje, ne silou paží, – jen ducha bleskem srazíte s rukou okovy svoje. Vzdělanosť jenom buď vaší zbraní, porobu zničí, zbaví vás nouze!“ – Ticho je kolem. – Myslivec pouze směje se trpce. V hebounké dlani 75 komteska ruku Jarmile stíská. „Buď mojí družkou!“ potichu praví. Ve zraku obou oheň se blýská, k sobě se kloní hezounké hlavy. IX.
Před prvním májem noc byla teplá. Mhy závoj temný nad krajem sepla stříbrnou sponou veliké luny. A jako zlaté rozchvěné strůny tu a tam mlhou paprsek splývá. Zdaž se vám nezdá, jakoby zněly? To květ se chvěje, to slavík zpívá! Divným dnes kouzlem uspán kraj celý. – Hle, na terasu v zámeckém sadě vystoupla právě společnosť malá. – Vyžilý hrabě vousky si hladě jen rozplývá se dnes něžným citem. Noc tichá, vonná kouzlem ho jala, oko mu hraje nezvyklým třpytem, poslouchá nadšennadšen, jak slavík zpívá, jak mladý snílek k luně se dívá, však jeho hled se častěji smekne stranou, kde mlčky Jarmila stojí 76 s úsměvem tichým na tváři pěkné. Hraběnka zvedla bílou páž svojisvoji, až s oblých loktů rukáv jí klesl, zatřásla větví kvetoucí třešně, déšť květů bílých volně se snesl myslivci na skráň. – Paní se smála, šátečkem vonným zakryla spěšně tvář, která temným žárem jí vzplála. Myslivec ani nepozved’ zraku, na čele jeho plno je mraků, zatíná zuby v tajené zlobě. Opodál stáli blízko tak sobě a přec tak mnoho vzdáleni zase, ubledlý abbé pohřížen ve sny, Helena milá po jeho boku. Jí slza plála na dlouhé řase, – nevznikla bolem! Kouzlo ji divné tajemné noci a mladé Vesny vzbudilo maně v blankytném oku. Kol ticho, temno. – Však náhle živne kraj kolem tichý a v temnu blýská na tisíc jisker, na tisíc světel, zní bujné zpěvy z dálky i blízka, všechno se budí a všechno výská, křepelčím hlasem zelený jetel, slavíčím hlasem kvetoucí houští. – 77 Lehounká mlha k zemi se spouští, jasněji zvuky donáší z dáli. Po vrších kolem smolnice pálí veselá mládež, – plameny syčí, kol ohňů stojí dívčiny vnadné, smějí se zticha, bázlivě křičí, když jako luňák mezi ně vpadne hoch černooký a kolem boků lapí si náhle děvčátko pěkné. Dívčina studem zardí se celá, marně se vzpírá se slzou v oku, myslí: „Co tomu svět asi řekne?“ Kéž na tu chvíli plameny shasnou, po tmě by aspoň méně se rděla! A mrakem dýmu, záplavou jasnou hoch si ji vede, přes oheň skáčí. – Po mezích ve tmách, hle, mladík kráčí, z háje si nese dvě břízy mladé, k chatrči známé tiše se krade, pod oknem milky vztyčuje máje. – Okénko nízké! však dobře zná je! Hle, otevírá ručka je bílá a děvče švarné za rámy jeho větvičky střemchy připíná hbitě. V těch svěžích snítkách divná je síla, chrání tě od čar, od kouzla všeho, 78 zlý duch se nesmí přiblížit skrytě. Dnes noc je kouzel. – – Děvčátko švarné, zahoď ty větve, nech práce marné, před kouzlem lásky nespasí tebe, jen otevř okno, milý už čeká, podej mu ruku, – náruč tvá měkká mu chmurnou zemi promění v nebe! – Noc kouzel. – Pln je čarovné síly květ luční, stromy, potoky třpytné, studánky lesní, šumivé zřídlo – – a v mlze šeré často se kmitne před okem snivým lehounké křídlo anděla nebo hezounké víly – – V zámeckém parku už dlouhou chvíli v mlčení stála společnosť celá. Hraběnka cosi zašeptat chtěla, však němým zůstal rtík její měkký. K Jarmile hrabě stínem se plížil, však jak by řetěz nohy mu stížilstížil, po boku ženě bez vůle stanul. – Růměnec v líci Helénce vzplanul, – kněz upřel na ni svůj pohled snivý, od něho marně odvrací oči, vždy a vždy k němu zpátky se točí. Proč ale rdí se? – Sama se diví. – 79 Lehounká mlha, znatelná málo, opřádá všechny stříbrnou nití, Dvě hvězdy jasně mlhami svítí, Jarmile v očích to cosi vzplálo, co jindy dřímá v temné jich hloubi. – Žár vášně divě. – Divně se snoubí v pohledu jejím naděj i touha, s důvěrou bázeň. – Pak náhle hasne žár modrých očí. – Jiskerka pouhá, jen pouhý odlesk záře té jasné myslivci zalét na chmůrné čelo a Bůh ví, co se v srdci mu dělo, že jak by mrazení zachvěl se maně. Na čelo obě položil dlaně, naklonil hlavu a těžkým krokem jak ve snu kráčel za jejím okem. S úsměvem libým na tváři bledé Jarmila před ním. – Z parku ho vede, vede ho lesem ku břehu řeky. Zdá se, že vonným vzduchem se nese, nestlačí nožkou ani mech měkký a sotva rosu s květiny střese. Sama se chvěje, jak v proudu třtina. Měsíční záře zalétla siná na řeku tichou, – vniká až na dno. Na zlatém písku viděti snadno veliké škeble. Zvolna se vlekou, 80 hluboké rýhy do písku ryjí. – Jen dravá štika honí se řekou, pískořů hejna v bahno se kryjí, – v průhledné vodě bez hnutí stojí veliké ryby – a ploutví svojí sotva kdy pohnou. Bez hnutí leží na zlatém písku stíny jich tmavé. U břehu někdy vlnky jen hravé s tichounkým šumem rákosím běží. Však jaké divy! Co plane, hoří ode dna z hloubky uprostřed řeky? snad hvězdy, které po dlouhé věky padaly do vln s blankytné výše, nyní tam skvostů poklady tvoří? Hoj, je to zámek, rusalčí říše, z báchorky zámek ukrytý světu, – z korálů sloupy, z křišťálu stěny, lehounké římsy, jakoby spíše utkány byly ze stydlé pěny. Ze šupin rybích stvořen práh zcela a místo dveří jen z vodních květů složena zdobně záslona skvělá. Z báchorky zámek, rusalek skrýše! – Myslivec mladý se břehu hledí, mne sobě čelo a sotva dýše. – 81 Tvář jeho kryla barvou se mědi, oheň plá divý v zapadlém oku, rty jeho siné prudce se chvějí. Jarmila stojí po jeho boku, jen na tvář jeho upřen hled její. Hoch nedbá toho. Do hlubin pouze, ke dnu jen hledí v divoké touze. Na žlutém písku lesknou se všude zrnéčka zlata, granáty rudé, mnohde se perla v lastuře leskne. – Pokladů plna vodní je říše! – A mladík hledí a sotva dýše, – Jarmila ruší mlčení teskné, na rámě kladouc hochovi ruku: „Dlouho už,“ praví, „naslouchám tluku srdéčka tvého, hochu můj milý. Co že tě trápí? Pověz mi směle, proč ona chmůra na tvém je čele? Žal-li tě trápí? či churav jsi-li, bylinky znám já zázračné síly, ty každou nemoc – i srdce zhojí.“ – Bez hnutí, němý hoch ještě stojí. – „Co vidíš v řece?“ šeptá mu tiše. „Líbí se tobě rusalčí říše, pod jasnou vodou zámek ten skvělý? Před chvílí ještě víly tam dlely, – chceš projít jejich tajemné skrýše? 82 Podej mi ruku, povedu tebe! Vidíš-li na dně perličky třpytné? I zrnko zlata v písku se kmitne. Nejsou to hvězdy spadalé s nebe, to stydlé slzy rusalek vnadných, jež vyplakaly, než z krajů chladných odlétly k jihu na ptačích křídlech. Provedu tebe po jejich sídlech, veškeré divy možno ti shlednout, varuj se jenom z písku tam zvednout nejmenší třeba perličku třpytnou! Žárlivě řeka skvosty své střeží! Sic modré vlnky dravě tě chytnou jak hračku novou nezbedné děti, – z objetí jejich bys unik ztěží, divoké víry zhltily by tě – –“ Myslivec mladý počal se chvěti, dlaň její měkkou ve svojí cítě a hebkých prstů stisknutí jemné. Vedla ho přímo, kde v tuni temné rusalek zamek plál divů plný. Před jejich krokem modravé vlny se rozstoupily. – Po písku zlatém a přes lastury kráčeli chvatem. – Však z nenadání z leva i z prava přívalem hrne vlna se dravá, 83 vlny je berou. – S divokým křikem myslivec tone. – Však pevnou rukou děvče ho na břeh vyzvedlo mžikem. Divoké vlny do břehu tlukou, hučí a rostou výše a výše, s děsným se šumem po břehu valí. – Marně se mladík k útěku chystá, tím ještě dráždí divý proud spíše. – A již již vlny o něj se rvaly, čekala na něj záhuba jistá, ve vlnách dravých zmizel už zpola. Však jeho družka zděšeně volá, – hlas její hřímá, jindy tak měkký: „Běda ti, běda! Z pokladů řeky ty jsi šel loupit! Zhouba tě stíhá! zachraň se, zachraň! odhoď lup zpátky!“ Myslivec bledý pravici zdvihá, v duši mu zuří ještě boj krátký, – děsněji ale proud šumí kolem. – S nechutí zjevnou, s tajeným bolem on mávl rukou. Perlička malá upadla do vln. – Z hluboka vzdychl. A řeka vděčně lup nazpět vzala, šum její hněvný najednou ztichl a do svých břehů klesat se jala. Myslivec padl bez ducha na zem. – – – – – – – – – 84 Hle, na východě obláček bílý! Čarovná noc se k západu chýlí, – jitro se hlásí! – Jakoby mrazem zachvěla náhle dívka se bledá, snivé své oči upírá k zemi, ztracené štěstí snad v mechu hledá. Vzdechem se chvěje ret její němý. – K myslivci sotva pohledla okem, do lesa kráčí váhavým krokem, k zámeckým sadům sama se blíží. – Co hbitou nožku dnes jí tak tíží? – V zámeckém parku ticho je všady, však i tam zalét’ paprslek zoře. – První se ze snů kněz budí mladý, na líci jeho znát stopu hoře. Na jeho rámě Heléna kloní hlavinku pěknou ve blahém snění, oddaně jako nevinné dítě. Pocítil v prsou podivné chvěníchvění, bázlivě trochu ohléd’ se po ní. – Varuj se, varuj ďáblovy sítě! v čistá se ňadra veplíží hadem. Zachmuřil čelo, pohlíží na ni. O čem se zdá jí? O knězi mladém? – Však zatím zasvit’ červánek ranní a lehký vánek líce jí ovál. 85 Hezká se dívka vzbudila ze sna. – Ve dlaně mladík obličej schoval, snad dívčích hledů trochu se bojí. Pozdvihla pěknou hlavinku svoji, k východu hledí, kde modré nebe pozlatil právě červánek žhavý. A ve snu ještě Helenka praví: „Má vlasti: kterak miluju tebe!“ – Abbé si oddych’, níž hlavu shýbá a bílou ruku vděčně jí líbá. – Nesnila o něm! – Čarovná noci, kdož oddolal by divné tvé moci? V besídce blízké za stěnou houští hrabě noc ztrávil se svojí paní. Sotva svit ale červánek ranní, žena se budí, otvírá zraky, s ramenou muže ruce své spouštíspouští, na čele jejím vyvstaly mraky. – Její muž dnes ji v náručí chová! – Objetí jeho rychle se zbaví, s úsměškem na rtu a s hněvem v oku. Pohlíží k němu a hledá slova, hlavinkou kroutí. – „To se mi“,mi,“ praví, „nestalo věru po deset roků!“ – 86 Ó noci kouzel, čarovná noci kdo oddolal by divné tvé moci. – X.
Po stezkách tajných hlubokým lesem muži se plíží travou i vřesem, houštím se derou přes padlé stromy. Jdou ze stran různých k jednomu cíli, – jdou mlčky, – sotva někde se zlomí s praskotem větev. – Ticho je všudy, večer už teplý k lesu se chýlí, – ve výši ještě hraje svit rudýrudý, u země ale stíny se plazí – a v mechu zmije. – Skrz temné houští sekerou, nožem cestu si razí z nejbližších vísek osmahlí muži. Cest vyšlapaných schválně se spouští, zřídka se známý k známému druží, – jdou šerem sami, mlčky, – dech tají. – Však na mýtině uprostřed lesa se všichni sešli. – Všichni se znají a do náruče druh druhu klesá. Četný jich kroužek. – Z oka i z tváří jim dneska slepá odvaha září, 87 rozryla čela bída jim stálá, mozolů plny jsou jejich dlaně, ale v nich dneska blýskají zbraně. Zář luny, která nad lesem stála, na ostří sekyr a nožů hrála. Nad hlavy mužů tu a tam čněly rezavé píky. – U prostřed davu o pušku opřen, zvedaje hlavu myslivec stojí, – hled jeho smělý od muže k muži zvolna se točí, zlověstný úsměv křiví mu ústa. Čím více kolem dav mužů vzrůstá, tím hrozivěji svítí mu oči. Zdá se být vůdcem, – mlčky se k němu obrací všichni. – On rukou kyne, dí: „Rozhodneme! Buď konec všemu; nezbývá ani cesty nám jiné. – Kdo nerozhodnut, koho boj děsí, ať mezi ženy a děti jde si! Kdo’s mužem: za mnou! lepší smrt rychlá, než celý život umírat nouzí. I kůň se úzdě dané mu vzpouzí, jen v lidských prsou odvaha stichla? jen člověk stále otročit musí? Už dlouho dost nás okovy dusí, – strhněm je s ruky.– Kdo půjde se mnou?“– „My jdeme!“ znělo ozvěnou temnou. 88 Zamával mladík nad hlavou zbraní, ukázal k zámku: „Ku předu tedy!“ – Nikdo však nohou nepohnul ani, sám vůdce stanul, zaražen, bledý. Ze stínů lesa dívčina štíhlá vystoupla náhle s planoucí tváří, v bělostném rouchu. – V měsíční záři zdála se růsti. – Ruku svou zdvihla, hlasitě volá: „Chopte se zbraně, sekyr i nožů! došlo už na ně! Novina velká z Prahy sem stihla, o volnosť již tam boj zuří krutý. Kéž hlavu vztýčí dnes národ celý, rozrazí řetěz už pro něj skutý. Kdos’ mužem, podstup zápas ten smělý, v kom české srdce pod hrudí bije, ku Praze za mnou!“ – Ticho je chvíli. Tu smích se ozval jak sykot zmije. Myslivec volá očima svítě: „Z cesty nám ustup, bláhové dítě; my sami dojdem ku svému cíli. Vlasť? národ? Jdižiž! pouhá to slova, dnes jiné touhy lid v srdci chová. Tyranem naším věčná je bída, ta krev nám ssaje. Cíl náš je známý! 89 Ustup nám z cesty, nebo pojď s námi! Na zámku hrabě poklady hlídá, z mozolů našich jeho je zlato, náš horký pot jej perlami zdobí. Vše patří jemu, nám všechno vzato, i naděj pouhá na lepší doby. – Na svoji bídu zapomnít chceme a byť jen na čas a byť jen chvíli! Čeho tu hledáš? odstup! My jdeme!“– Divoký hlahol zavířil v lese, – vztýčenou hlavu Jarmila chýlí. Vírem se k předu zástupy řítí, jim nad hlavami zbraně se třpytí – a vír ten děsný i dívku nese. – – – Obilní stohy před zámkem hoří, na dvoře šumot a zmatek vzniká, lid rozkácený ve vzteku boří hradby a ploty, a přes ně vniká, trýzní a váže zámecké sluhy. Tu a tam zápas povstává tuhý, dvéře se lámou, zní třeskot zbraně a křik se divý rozléhá všude, – v to děsně syčí plameny rudé. – Až na dvůr došla Jarmila maně a zachmuřeně pohlíží kolem 90 a hruď se dme jí tajeným bolem. – Viděla, kterak zděšením bledá hraběnka kvapem ze síně běží. Pan hrabě za ní úkrytu hledá, své ruce spíná a dýchá ztěží. – Nad hlavou vzdorně mávaje zbraní myslivec mladý kolem nich spěchal, k nohám mu klesla zámecká paní, – on sotva okem pohledl na ni, zasmál se drsně, klečet ji nechal. – Starý se hrabě velice divil, když jemu v náruč hraběnka padla, na prsa něžně hlavu mu kladla. Úsměšek trpký ústa mu zkřivil. „Objetí tomu,“ děl, „nejsem zvyklý! S mojí se ženou vrahové spikli!“ – Při tom se zachvěl jako by mrazem. Jarmila skorem bez hnutí stála, zkalené oči upřela na zem, tvář jenom hebká hněvem jím plála. Nechtěla vidět divokou vřavu, která se kolem šířila všude, nechtěla vidět plameny rudé. – Však náhle zprudka vztýčila hlavu, – zaslechla výkřik – a hlas ten znala. Podivná úzkosť srdce jí jala, 91 za hlasem spěchá bez vůle skorem. – Les tichý ležel za panským dvorem, zář ohně vnikla až v jeho houští. Břemeno těžké v náručí nesa myslivec mih’ se na kraji lesa, do stínů jeho kvapem se pouští. Jaký lup sobě unáší asi? Jarmila tuší, – sotva se mýlí. Uzřela vzduchem vláti šat bílý a dlouhé, zlaté spuštěné vlasy. Helenku unes’ myslivec smělý, vybral si poklad nad jiné skvělý. V náručí jeho bez hnutí leží, jak poupě něžné, urvané z keře, však posud vábné a posud svěží. Ve svoje štěstí bezpečně věře mladík ji úže na ňadra vine, cítí dech její na svojí tváři, jejího srdce tluk slyší tichý, divokým blahem oko mu září. Však ona v rukou zpola mu hyne a tlukot srdce stále se tiší, dech sotva vane přes rety siné, modré jí oko bolem se kalí, po tváři proudem perly se valí. Bez vlády ručky klesly jí dolů a hlavu těžkou na ňadra sklání. 92 Jak byla slíčnou v němém svém bolu! Přikloniv rety až k její skrání myslivec šeptá: „Jsi přece mojí!“ – Však náhle stanul, zachvěl se skorem. – Na stezce před ním kněz mladý stanul, tvář jeho rdí se a s mužným vzdorem výš čelo zvedá připraven k boji. Myslivec sípe s úsměškem na rtu: „Ustoupni, hochu, stojíš mi v cestě! Aj, ty se učíš zatínat pěstě? Já vsadil všechno na jednu kartu a všechno vyhrál. – Chceš mi lup vzíti? Nevydám věru kořisť svou levně!“ – A v ruce jeho již ocel svítí. Ustoupni„Ustoupni!“ – – „Nikdy!“ abbé dí pevně. V tom lupič nůž mu do prsou stopil. Kněz padl k zemi. Proud krve vřelé z ňader mu vytrysk’, dívčin šat skropil. Zmíraje povzdech nepustil se rtů, však dívka vzdychla z duše své celé. A lupič mladý prohodil v žertu: „Jak že to bylo? Ne v ryku boje, ne silou paží, jen ducha bleskem srazíte s rukou okovy svoje, vzdělanosť jenom buď vaší zbraní. Neřestí ocel v lidské je dlani! – 93 Tak vždy jsi mluvil s nábožným steskem. Ocelí břitkou, svých paží silou otvírám cestu k svému si blahu. Unáším sobě dívčinu milou, o které možná tys někdy sníval!“ – V tom vedle něho zavznělo: „Vrahu!“ – Ze mdloby snad jen Helena vzdychla? Myslivec marně nepokoj skrýval, posměšná slova na rtu mu stichla. Zaťal jen zuby, zachmuřil čelo, kořisť svou tiskne úžeji k sobě a rychlým krokem přes mrtvé tělo do hlubin lesa dále se pouští. V lese klid němý jako by v hrobě, sotva že někde zašumí houští, či zašelestí dravcova křídla. Sem nedoletá ryk divé vřavy, ni rudá záře z panského sídla. Jen někdy luny paprslek hravý prokmitá místy houštinou snětí. A mladík s lupem ku předu pádí, pěšiny nedbá, temnem se řítí. Vyhnilá vrba s paseky svítí, snad že ho s cesty čárami svádí? On šeptá jenom: „Nesmím se chvěti, právě mi třeba mysle je klidné!“ 94 A přec mu v žilách krev zimou stydne a oheň pálí pod jeho skrání. Zdá se mu, – je to pouhé jen zdání? – Že slyší kroky za sebou stále. Naslouchá, stane, – kol ani hnutí, marně se při tom k úsměvu nutí. Do stínu, do tmy uniká dále. – Náhle se před ním zablesklo světlo, došel až na kraj pustého lesa, kde k řece divé stráň příkrá klesá. Zde tisíc keřů a travin kvetlo, tu a tam bříza pnula se vzhůru, na odiv stavíc bělostnou kůru. Ve křoví slavík klokotal zticha. Měsíc plál jasně. – Nad příkrou strání myslivec stanul a s horkých skrání pot utřel rukou, volněji dýchá, jakoby lesní byl ho stín dusil. Slavíčí píseň ve křoví ztichla. – V náručí jeho dívčina vzdychla. – Marně však na ni promluvit zkusil, – v náručí jeho bez ducha leží. – Opodál mech byl hustý a svěží, – tam starý javor zvedal se k nebi. – Pod ním se rokle hluboká šklebí 95 vyrytá vodou ve příkré strání. Ta k řece kolmo skoro se sklání, – krok jeden chybný – – – Myslivec mladý na svěží mech tam kořisť svou skládá. Kořist je jeho, – čeho víc žádá? – Bez ducha ještě dívka je bledá půvabů plná, čarovné vnady. Čeho však v bázni lupič kol hledá? po čem se plaše ohlíží všady? – „Přelud mne děsí!“ šeptá si tiše. „Kdo by moh’ v lese stíhat mé stopy? ohlas mých kroků byl to jen spíše!“ – Ku dívce klekne. – Živa-li? – Dýše! Za bílou ručku zlehka ji chopí. – Ze mdloby v tom se Helena budí. Pohledla k němu svým okem snivým, však pohled ten ho do duše studí. Pomalu vstala, – on klečel před ní, děl: „Jak jsem blažen! Jsi na vždy mojí! Jasněji, drahá, jen na mne hledni, tvůj pohled jeden srdce mi zhojí!“ – Pevně ji držel za ručku bílou, marně se dívka vzpírá mu silou, marně chce prchnout, marně se chvěje. Myslivec mladý zticha se směje: 96 „Proč se mne bojíš, bláhové dítě, v náruči svojí unésti chci tě, útulné hnízdo najdeme sobě, – jenom se usměj! Jen pohled vlídný!“ – S odporem dívka řekla: „Ty’s bídný!“ – Zableskl okem v divoké zlobě: „Však brzo zvykneš!“ – „Raději zhynu!“ – „Aj, ty mnou zhrdáš?“ zasypěl vztekem, „ty se mne štítíš? Pro jakou vinu? Že sveden tvojí krásou a vděkem odvážil jsem se vzhlédnouti k tobě? Já, žebrák pouhý, chudý a bídný, prosil jsem tebe o pohled vlídný – za to mi klneš v zášti a zlobě? – Klň mi! svou bolest pod hrudím skryju. Tobě se příčím, protože v nouzi já zrozen byl jsem a v bídě žiju. Objetí mému páž tvá se vzpouzí, protože drsné jsou dlaně moje! Marně se vzpíráš! Z divého boje jako svou kořisť já unes’ tebe! Sevru tě pevně v objetí svoje a ve tvém oku najdu své nebe. A svoji bídu, drsné své dlaně vyvážím cenou lásky své vřelé. – 97 Snad jsou i vrásky už na mém čele? Teplou svou ručkou jen sáhni na ně a bude hladkýmhladkým, jak dříve bylo. Mé srdce vezmi, věř lásce mojí!“ – V očích se jemu zoufalství krylo, – však dívka chladná, bez hnutí stojí: „Nechci tvé srdce! vášeň tvá děsí, – nechci tě vidět!“ pravila temně. – Vztýčil se před ní a vousy rve si: „Otravná zmije, tak mluvíš ke mně? Ty nejsi hodna mé lásky vřelé, ty nemáš srdce v pěkném tom těle a lásky schopna nejsi ty žádné. Zděděná pýcha jen tebou vládne. Má láska vroucí, pravíš, tě děsí? Nuž nesmí více před tebe vstoupit. Vyrvu ji z duše. – Však kořisť svoji nepustím přece! – Já vítěz v boji mohl jsem v zámku po vůli loupit, já však jsem vybral tebe si pouze. Já, jehož kmotry v kolébce byly příšery bledé bída a nouze, které mé krve stále jen pily, já místo zlata krásou tvou sveden chtěl jsem si získat tvůj pohled jeden. I kořisť tu mi upíráš s pýchou? 98 Kojíval jsem se nadějí lichou, že z oka tvého blaho mi svitne. Však ať mi zhasla zář oka tvého, víc nelekám se osudu zlého, mne jiná záře dovede k cíli, – zář, kterou zlato plápolá třpytné. Před zlatem vše se do prachu chýlí, svět celý ono získati může, i dívčích líček vábivé růže, i náruč měkkou i úsměv vlídný – i lásku koupit, podplatit nebe. Mou láskou zhrdáš? Jsem chudý, bídný! však ne víc, drahá! Mám posud tebe. Prodat tě mohu za výkup drahý! Nechci tvou milosť, chci bohat býti! Žít jednou život klidný a blahý. Hoj, vidím nebe, v něm zlato svítí, – – prodám tě, prodám, za výkup drahý!“ – „Mnoho-li žádáš?“ zaznělo vedle. Po jeho boku Jarmila stála. A s mrakem hněvu na tváři zbledlé on trhl sebou a vzkřikl temně: „Hoj, příliš směle se mnou jsi hrála! Ty’s jako had se dotřela ke mně, slídila’s všudy po stopě mojí. – Proč se mi nyní do cesty stavíš? 99 Jdi!“ – Bez pohnutí Jarmila stojí. On dupl nohou, neschopen slova. „Mnoho-li žádáš?“ ptala se znova. On sypěl vztekem: „Co že to pravíš?“ – A na strž novou ve příkré stráni, která se kolmo nad řeku sklání, ukáže jemu svým prstem bílým. – „Mnoho-li žádáš?“ ptá se ho zase. „Tvé přání splnit ochotně pílím, – stačí-li toto?“ – A v jejím hlase zní trpký posměch. – Ve příkré stráni, která se kolmo nad řeku sklání, výmol se černá a jako zmije kořeny stromů v divoké směsi nad ním se vinou, v oblouky věsí, mříže a sítě spletené tvoří. Ve stínu jejich v zemi se krýje prohlubeň malá. – Co to v ní hoří? Ze starých střepů to zlato plane. – „Můj je to poklad!“ Jarmila praví, „stačí-li? vezmi!“ – Hled jeho žhavý na její tváři hned plaše stane, hned opět zdá se, jakoby sčítal svítící zlato. – Pohodil hlavou, 100 chvíli se ještě na vahách zmítal, však náhle skočil s lakotou dravou a páže obě do zlata noří. S blaženým smíchem nad ně se sklání. V tom pod ním půda počla se chvěti a sypká země náhle se boří pod nohou jemu. – Zděšením jatý zachytit chce se, – po příkré stráni s výkřikem divým však padá, letí. S cinkotem za ním jako déšť zlatý penízky drahé koulí se, skáčí. A dole zticha šuměla řeka. – – Jarmila stála napolo v pláči nad příkrým svahem a v tichém bolu hleděla k řece do temna dolů. V tom ruka bílá, hebká a měkká se ovinula kol její šíje. Helenka k ní se tiskne a tulí, na její ňadra hlavinku krýje. Zlaté jí vlasy Jarmila hladí a její rty se úsměvem hnuly. „Drahý to výkup!“ šeptala tiše; jak by se bála, že snad ji zradí srdéčko v ňadrách tlukotem divým, sklopila hlavu a sotva dýše. Helénka ale svým okem snivým 101 zdá se, že četla ve tváři její, za pomoc vděčně děkovat chce jí; však jenom s pláčem v ústa ji líbá. Jarmila hloub se nad svahem shýbá. „Kéž byl by v duchu vzpomněl si pouze na moji lásku!“ šeptala v bolu. „Z mého by srdce ozvala se mu a já bych slepě kvapila v touze poslušně za ním ve propasť dolů. – On lásky nezná! – Konec je všemu!“ – Zakryla dlaní tváře si zbledlé. A: „Láska!“ šeptla Helénka vedle s přízvukem divným. Ve chvění zřela na šat, kde velká krůpěj se rděla. Sem z ňader kněze krev tryskla vřelá! Útrpně k ní se Jarmila chýlí. „Je mrtev!“ praví, „V poslední chvíli tvé jmeno šeptal!“ – Helena zticha přitiskla ústa na šat svůj bílý, kam velká krůpěj krve se vpila. Sklopila hlavu a sotva dýchá. – – Noc teplá, klidná a jasná byla. Ni zefýr nehnul na křoví listem, ni mráček nebyl na nebi čistém. Jen zlatý měsíc a hvězdy pluly v bezedné výši. – Však vichrem znáhla 102 koruny stromů prudce se hnuly. – Dívčiny blíže k sobě se tulí. Jarmila ruku k západu vztáhla. „Vidíš to mračno?“ zoufale vzkřikla. „Víš-liVíš-li, co značí? Skončen boj smělý, skrocena Praha, s ní odpor celý. Ta jarní bouře předčasně vznikla. Vidíš to mračno, kterak se valí? jak peruť dračí oblohu halí, přikrývá zemi hlubokým stínem, dusivým stínem. – Kamo ten padne, síla i naděj i víra svadne. Květ všechen uschne, jen bodlák s blínem bujeti v temnu divoce mohou!“ – Jarmila dupla ve hněvu nohou. – „Kterak se chvěješ!“ družka jí praví. Ona k ní zvedla pohled svůj žhavý, stiskla jí ruku, líbá jí líce. „I mne by zdusil onen mrak tmavý, zůstati s tebou nemohu více, – polib mne ještě, – loučím se, drahá!“ „Ó, zůstaň! zůstaň!“ Helena volá. Na polo v slzách, s úsměvem zpola, Jarmila sama okamžik váhá, pak rukou kyne a v dálku kráčí, – 103 nekráčí, spíše vzduchem se nese – A družka za ní vrhnouti chce se. – „Ó, kdy se vrátíš?“ v tichém dí pláči. Jarmila stane. – „Poslyš!“ dí temně. „Mrtvolu kněze nalezni v lese a tam, kde pila žíznivá země rudou krev, která z rány mu chlípí, tam zasaď drobné semeno lípy. Až z něho vzroste silný kmen, zdravý, a větve svoje rozprostře směle plničké květů po vlasti celé, až pod ním najde úkryt svůj pravý štěstí a volnosť, láska i víra, pak se zas vrátím!“ – V dálce už zmírá hlas její milý. – Zmizela v mlze. – Ticho je, jako před bouří bývábývá, a jako velké třpytivé slze na trávě kolem rosa se sráží. – Slyš, píseň z dálky! – Jistě to zpívá převozník starý na prahu chaty: – „Bože, jsi štítem, jsi věrnou stráží těm, kteří věří. Ó mocný, svatý! Proč zanevřel jsi na lid svůj věrný.*) Mrak hněvu tvého těžký a černý Siónskou dceru rubášem skrývá. ——— *) Pláč Jeremiášův, kap. V. 104 Dědictví naše vzal jsi nám, Pane, a dal jsi cizím příbytky naše. Sirotky jsme my, bloudíme plaše, na čele našem znak hanby plane a protivenství na hrdle nesem. Egyptským dneska sloužíme s plesem a zítra za chléb Assyrským zase. Otcové naši v minulém čase hřešili těžce, – pykáme za ně. Proti tvé zlosti nemáme zbraně. Ó, rozpomeň se, obrať nás k sobě, obnov dny naše, jak byly v době, než odvrátil’s se v hněvu a vzdoru,vzdoru. Pohledni na nás laskavým okem a dej nám žíti v lásce a míru. Naději dej nám a vrať nám víru!“ – Helena smutná tichým šla krokem mrtvolu kněze hledati v boru. E: lk + lp; 2002 105

Básně v knize Poslední rusalka:

báseň bez názvu