HUS
„Buď velebený písní vroucí
Hospodin, Bůh náš všemohoucí,
a písně ples se k němu nes
až tam, kde dlí on v slávě nehynoucí,
až do nebes!
Nechť v jeho stínu každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa
i země ústa zprahlá,
on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest,
a jeho mocnost neobsáhlá! –“
Tak zpíval Hus už stoje na hranici,
a jeho soudci kolem v zlatohlavu;
a nadšení mu zírá z poubledlých lící
a ústa jeho pějí Bohu slávu.
Lid kolem skupen v černém stojí kruhu,
a v mnohém zraku úsměšek a v mnohém bouř. –
Teď oheň zanícen, a v tmavém pruhu
se ku nebi tam vznáší hustý kouř.
A s dýmem příšerným ta píseň k nebi spěla
jak oběť Bohu daná od Abela.
A Husovi se zdálo, jak se z dýmu tvoří
ten domek útulný, v němž nízká okna jen,
kde máti jeho v mnohém často hoři
ho konejšila v sladký mládí sen;
kde na něho ta její tvář se smála,
když jeho kdysi kolébala.
52
Ty doby uchvátila závist času vzteklá,
a jeho další žití – kamenitá pláň.
Však co by nyní dobrá máti řekla,
když pohlédla by okem svojím naň?
Když viděla by milované dítě,
tu hlavu drahou, tolik kochanou,
jak plápol hranice ji sžírá hbitě,
jak všem je potupou a pohanou?
Když pohlédla by ve tvář svému synu,
jenž trestán, že se rouhá Hospodinu? –
Hus zachvěl se. Už plamen šlehl kolem
a rety Husa pějí chvějné bolem:
„Nechť v stínu božím každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa
i země ústa zprahlá,
on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest,
a jeho mocnost neobsáhlá!“
Teď plamen šlehá výš a mučenníka pálí –
zní praskot plamenů jak hudba děsnozvuká,
Hus nedbá o to a ústy Boha chválí,
však v srdci jeho plamennější muka! –
Teď připomíná si, jak on co pastýř dělný
v Betlemské kapli hřímal s kazatelny.
Jak zvukem slov on odhaloval klamy,
až hlas se jeho po ambitech chvěl,
lid rajskými chtěl vodit končinami
a sobě zatím propast otevřel.
Teď připomíná sobě, jak ho jali,
když dobrovolně opustil svou zem,
jak na sněmě ho dlouho vyslýchali
a posléze spoutali železem. – –
53
Už plamen kol, však ještě králi králů
Hus chválu stená ve chorálu:
„Nechť v stínu božím každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa
i země ústa zprahlá,
on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest,
a jeho mocnost neobsáhlá!“
Však hlas už tichne, plamen tělo sžírá,
duch z nešťastníka prchnout touží jen,
naposled on své oči otevírá
se smrtí svou jsa spokojen.
A zdá se mu, že plameny ty v kouři
že pnou se v dál, kde česká jesti zem –
že nad Čechami zanítily bouři,
jež otřásla až se světem.
Zří, Čech že mstí se ve zápalu svatém
nad jeho smrtí, bojovný zří ryk,
zří paže české mávat se palcátem,
zří, Čech že věrný boží bojovník.
Zří lomoz kolem, mrtvol řady –
jak ve zděšení chví se jeho ret
a hlas mu zavzní něžné, dávné vnady
jak zašlé báje blahý svět.
„Můj synu ty!“ a to je máti drahá,
jež syna jímá dál a dál ho nese,
jež s synem spěje v ono sídlo blaha,
kde andělů sbor pěje v čaroplese:
54
„Buď velebený písní vroucí
Hospodin Bůh náš všemohoucí,
a třikrát blaženi, kdož s ním jsou spojeni
ve slávě nehynoucí.
Nechť v jeho stínu každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa
i blesk ve bouři náhlé,
on šatí sebe leskem hvězd, on velký, slavný, mocný jest
a jméno jeho neobsáhlé!“
Hus zemřel tak. – Plam šleh’, pak zrudl v vzteku
a klesl níž – a doplápolal.
„Ten popel Husův ve Rýn hoďte řeku!“
hlas soudcův katům pohrdlivě zvolal.
55