LÉKAŘ
Ve rychlém běhu po kyprém sněhu ve chvatném honě klusejte, koně, dál! Aj, snížek padá, a můj kožich celý se zbělil sněhem za chvíli – tak dnové mnozí jíním vlas můj obestřeli a jak ten plášť ho zbílili. – Aj, větřík posměšně mi vlasy rozčepýřil a ve tvář mi je svanul v bílém chumáči. – Ó, mne už nepozlobíš, větře; s losem jsem se smířil, ač mnohdy při vzpomínkách je mi ku pláči. – Ach, v kvapném běhu vanou léta jak vítr zimný přes lada, pod jehož dechem, kde co krásně zkvétá, usychá, vadne, opadá. – I na mne kdysi ve minulém čase měňavé štěstí pohledlo, a jeho vábná tvář i ke mně sklonila se, však štěstí to tím vanem vybledlo! – – – Noc byla zimní, vítr chladným dechem mi vanul prudce do tváře – já ku nemocné kvapil rychlým spěchem lhostejně sedě v kočáře. Ba lhostejně, to ani jinak není, neboť to srdce doktora uprostřed nemocí a utrpení jak kámen tvrdý okorá. 11 Já ku nemocné vešel. Jizba šerá, v niž světlo vniká nesměle – na loži matka, u ní klečí dcera tak jako cherub v kostele. Já dále v jizbu vkročil. Dcera vstala, tvář její vroucná, přibledlá tak podivným mne kouzlem jala a do rozpaků přivedla. Tak byla jako sedmikrása, jak ve úkrytu vzkvetlá fiala; to její oko všechnu bolest hlásá, jež srdce její dojala. A zdálo se, jak kdyby toto dítě vnadné, ta postava tak spanilá matičku objat ve náručí chladné andělu smrti bránila. „Ach, pane drahý, pane, smilujte se, vyrvete máť ze smrti ramena – – –“ Já viděl, jak se ret jí bolem třese, jak strachem o matku je zmámena. Já viděl vše – a její prosby slova mou duší zněla v sterém ohlase – byla to prosba vřelá andělova, té odepříti nedá se. Já prosil Boha, kéž jen tentokráte má ruka matce žití zachová... a v mojí mysli tanou dcery vlásky zlaté a ústa krásná, svěží, nachová. V mé mysli tane obraz skvělý dcerušky sličné – anděla... Já vzrušený byl, rozechvělý, ledový doktor změněn docela. 12 Já jezdíval tam nyní každodenně, a zdárně dařilo se mému úsilí, neb zanedlouho nemocné se ženě ztracené síly zase vrátily. A byl jsem tomu nerad skorem, že matka zdraví brzo nabyla – – – neb rozkošným mne svojím rozhovorem vždy vábívala dívka spanilá. – A když jsem posléz chvějícím se hlasem jim řek’, že netřeba víc lékaře, tu hledla na mne dívka něžně očí jasem a pohledla mi vroucně do tváře. Ten pohled, jenž mně blaho věstil, byl májovým mi pozdravem – když „Jsme vám vděčny“ ret jí zašelestil, srdce mi tlouklo v citu jásavém. A bylo pro mne andělským to zpěvem, když ona dívka spanilá „Já miluji tě“ jednou řekla se úsměvem a ruměnec svůj na mých prsou ukryla. Tak její vděčnost změnila se v lásku – matička požehnala svému dítěti. Já domů odvez’ svou si sedmikrásku, bych pěstil si ji ve svém objetí. Jak blažen byl jsem, když se ke mně tiskla, tulíc se ke mně sladkým hovorem – tehdy mi slza blahá z očí tryskla, já dvakrát šťastným byl jsem doktorem! Svět záříval mně ve růžovém svitu, pak vše mi bájně zkvítalo... A když jsem od nemocných k svému spěchal bytu, tu náručí mne ženy vítalo! 13 Já byl jsem šťasten. To je mého blaha růžová, slunná pohádka. Však měnivá je lidská dráha a doba štěstí překrátka. – – – Ha, zimy bůh dnes řádí jaksi divě – mnou vítr mrazný pohrává... Tak v blaho mé mi osud zavál nepříznivě a ruka jeho drsná, mrazivá. V ten čas, kdy podzim žluté listí střásá, má růžolící fiala, má ženuška, má sedmikrása znenáhla vadla, zmírala. Jak podkosený květ mi rázem vadla... jen časem zraky zas jí zaplály, jen časem červeň horečná jí v líce padla a zruměnila rety v korály. Já marně léčil...anděl smrti bledý ten vyrval mi ji z mého objetí, já dodechnout ji slyšel naposledy, já umírat ji musil viděti! Vše pryč! – A od dnův oněch plných děsu zas doktorem jsem ledovým – jen ve vzpomínek dávných slunném ve okresu se potěším a sobě pohovím. Můj život celý byl-li pouští, ten čas byl oasou v ní převnadnou, jíž člověk dobrovolně neopouští, v níž květy vonné nikdy nevadnou. Můj život celý byl-li roven moři, ten čas byl v něm mi ostrovem, v němž ženy očí dvé mi bajně hoří, v němž vše plá v světle nachovém... 14 To žití mého zpověď celá, to žití mého krátká pohádka... a jak jsem dříve děl, mně vzpomínka ta vřelá je přemila a přesladka – – – Ach, pozdě do noci se sklání... Leč...bohudík už vidím vesnici, ku veliké a posněžené pláni jak hnízdečko se tulící... Nuž, tedy vzhůru – cesta nedaleká, nemocný čeká, hrozí snad skonem, lékaři, honem dál! Ve rychlém běhu po kyprém sněhu ve chvatném honě klusejte, koně, dál! 15

PÍSAŘ
Jak ptáče uštvané, když člověk rozpustilý zničil mu hnízda útuleček milý zabiv mu otce s mateří, po marném letu se srdečkem chvějným, znaveno kvapem marným, beznadějným, hlavičku k spánku schýlí pod peří: tak zapředl tě ve své bludné sítě útěšný spánek, přemilené dítě. Tvé slzy uschly, očka zavřela se a úsměv libý na rtu se ti třase, a všechen bol již ulét’ jako stín, a přece dnes ti, sirotečku malý, matičku drahou pochovali a uložili v země věrný klín. Jak bříza bílá spícím nad potokem nad tebou bdím teď starostlivým okem. Večerní vzduch sem oknem libě vane, a kučery tvé větrem rozvívané tě hladí něžně po líci. Mně, starci, tebe, dítě mladé, osudu ruka ve klín klade – já hladím tebe rukou chvějící. Vždyť sličné tvojí tváře rysy mou tají pohádku, tak bolnou kdysi. 16 Tvé dětské tváře nach, tvé čelo jasně bílé, tvé rysy, hochu můj, tak prostě ušlechtilé, tvých očí modrý jas – mi kreslí obraz čárné barvy tahem, jejž zřel jsem kdysi s utajeným blahem a který navždy, navždy zhas’! V té vůni večera, kdy větřík libě vane, tvé matky zjev mi blahý v duši mojí tane. Mé myšlenky tam bloudí v uplynulých letech po zašlých po dobách, po minulosti květech jak pestrobarví motýli. V těch květech sladký pel je jenom v prášcích malých, však hořkosti mi ve všech květů kalich až dost ti dnové zašlí vmísili. Leč duše moje přece mileráda i hořké tyto květy znova rozekládá. Já byl jsem mlád, já orlem být se cítil, v mém srdci ideálů roj se zářným bleskem nítil, já hlavu tyčil výš! Však mládí prchlo, orel s výše klesl a ideálů lesk se v prosu žití snesl a v život chladný jeho čaroříš. Svých libých snů jsem přečarovnou záři nad písmem spřádal – v kanceláři. Byl milý večer – ticho kolem svaté – a ze zahrady kvítím přebohaté líbezná vůně vane šeříka – – a otevřeným oknem slyšet akord měkký, an z piana se linul, jak proud řeky když valí se a stená, naříká... A ruka umělá zas píseň ptačí vije v podobě něžné, vábné melodie... 17 Vzduch chvěl se písní, chvěl se jejím zvukem – já omámen byl slavičím tím tlukem, jenž harmonií líbeznou mi zněl... Jak víly sladký zpěv v jezerní bílé páře, jak v legendách serafů hlas božího u oltáře, jak stromů šepot, tak se rozšuměl. A ruka umělá zas píseň ptačí vije v podobě něžné, vábné melodie. Zvuk dozněl táhle. Čí to ruka byla, jež líbezné ty zvuky vykouzlila? Tam v okně protějším se mihl dívčí stín. A duší mojí tajná blahost táhla jak příroda, tak svatá, neobsáhlá, a hluboká jak mořský, siný klín. – Tím první láska zrazuje se ruchem, jak rajský ptáček prolétajíc vzduchem. – Když druhého dne k písmu jsem se klonil, tu onen nápěv duší mojí zvonil tak něžně a tak zlehýnka... A libý dech mi vanul po mém líci, jak kdyby černovlasá, ruměnící se ke mně tiskla hlavinka. A láska časná, v okamžiku zkvetlá, mým srdcem nyní šepotavě létla. – Když den se snoubil s nocí za červánků, tu opět ke mně v šepotavém vánku piana píseň zazněla; a přerozkošně svůdném ve profilu zas dívku zřel jsem jako sličnou vílu, jak vtěleného anděla – – – A záměr v srdci vzklíčil rozechvěném se seznámiti s dívky oné jménem. 18 Den na to zvěděl už jsem cele, že dívka dcerou jesti učitele a že zde s tetou žije v zátiší – – než týden týdnu ruku stiskal, já přátelství si obou získal i srdce touhu splnil nejvyšší. A lásky růže majíc dosti světla teď v bujný květ se rozekvetla. Když u piana častokrát jsem stával a v dívky sličný obraz zraky zahloubával, tu bylo mi jak ptáku lehounce, a když svou kučeravou hlavu od not zvedla a snivým okem vlídně na mne hledla, já mněl, že blaho mé je bez konce. Já písař ubohý v své lásce vroucí jsem zámky sobě stavěl vzdušné, zlatoskvoucí. Jak Arab bludný na poušť vzhledne v děse, když obraz luzný v niveč rozplyne se, jejž kreslila mu fata morgana, tak prohledl jsem s hrůzou milostného ze sna, tak zmizela má radost bláhová a plesná, když poznal jsem, že láska má je zklamána. A naděj zářivá, jak orel jež se výše nesla, teď orlem raněným mi k nohám klesla. Můj sok byl šťastnější; byl bohat, krásnolící, já jenom muž byl vřele milující, on obchodník, já písař pohříchu – Jak hroudy na rakev mi slova zněla, když „To náš přítel“ usměvavě děla mne představujíc svému ženichu. Pro mne jen úsměv, pro něj srdce kryla – a přec jak krásna byla, roztomila! 19 A přišel den, kdy s chvějným srdce vznětem a s nevinnosti liliovým květem ženichu po bok ve chrám kráčela – – Jak byla vnadna, jako luzná víla! A krajek oblak bílý kol se rozestýlá, a ona něžna, klidna, nesměla! – Jak svlačec bílý s něhou v tmavé řase, jak břečtan svěží k němu tulila se. Ve dnů svých knihu obraz ten jsem kladl, a ostrý jeho trn mi posud neuvadl a ještě dnes mi mysl rozruší... Ó, tehda klesl jsem až bolu pod únavou, ó, tehda vírem mou to hřmělo hlavou a zoufalství mi znělo ve duši. I ztratit měl jsem zářnou svoji hvězdu, neb strojila se s mužem ku odjezdu. – A před odjezdem loučila se se mnou, „Nuž s Bohem, příteli,“ a ručku jemnou do ruky chvějící mi vložila. – Mně bylo do pláče a se slzami ta prosba vřelá se rtů splynula mi, by štěstí květů jen se dožila. I ona byla dojata a zasmušila, ač moji lásku asi netušila. – A život můj pak plynul v jednotvárném mihu, a osud-písař v jeho šerou knihu vždy jedno psal přehořkým písmem svým. A často potom, skloněn v kanceláři nad protokolů řadou s lednou tváří, jsem spřádal snů svých bublinu a dým. A k lásce první zašlé zas a zase má mysl pookřáti vracela se. – 20 Jak řeka, která v pouště parném klíně pomalu tekla přesmutně a líně, svůj náhle zbystří proud, když šumně prudkým vodopádem se šine stinným háje chladem, jenž otvírá jí nový, svěží země kout: tak mysl má se pružnější mi zdála, když v doby lásky mé se zahloubala. A ve vzpomínkách takých, v trudné práci rok za rokem se kvapně ztrácí, rok za rokem tak hltí čas! – Však přec jsem nenadál se, zraky mé že jednou mé lásky předmět přemilený zhlednou, že uvidím svou hvězdu zářnou zas. – A tomu osudu, jenž svazky lásky láme, též za sblížení děkovati máme. – – Za soudní potřebou já s úředními spisy ve hlavní město s pánem zavítal jsem kdysi (oč běželo, to nevím doposud). A hotov s prací zrak jsem zahloubával v ten lidí šum a ruch i různé práce nával, ve velkoměstský ráj i trud. A často po ulicích těsných, šerých jsem bloudíval tak ve myšlenkách sterých. Byl jednou smutný den. Vše mlhy závoj halil – a já tak maně daleko se vzdálil od středu města v malou uličku. A stranou hrály děti, zvonil žert a zněly jejich řeči. Jen jeden hošík stál jich povzdálečí a smutně hleděl s slzou na líčku. Bol hluboký tak stínil jeho sličné tahy – a dítě to byl’s ty, ó hochu drahý! – 21 Ta tvoje líc tak smutná, zrůžovělá, ty mraky zármutku, jež s tvého plály čela je halíce tak zlehýnka... ty rysy tváře něhou svojí jemnou mi mluvily tak řečí přetajemnou, že duší chvěla blahá vzpomínka. Čím déle hleděl jsem, tím více tvář tvá malá mě na předmět mé lásky první vzpomínala. Já k tobě sklonil se a ptal, proč žertu holubice světlá ti s růžných tvojich rtův as ulekaně sletla, proč nemísíš se v druhých dětí rej? A tys mi děl, že matinka tvá chora a že zde čekáš nyní na doktora – a slza maně zrosila ti obličej! Otce že nemáš, děl’s mi v bolu rozpačitém, a chudoba že u vás nyní bytem. Jak tajný hlas cos jímalo mi ducha a srdcem chvěla se mi přetajemná tucha – já matku tvoji vidět chtěl... Čím víc jsem v tvou zřel tvář, tím víc mi byla známa, a anděl lásky svaté svýma křídélkama mi v duši moji zase zašuměl. – Již šel jsi napřed beze slova, tiše, já kráčel za tebou – ba letěl spíše. A v jizbu malou, kterou šero skrývá, má duše spěla žádostivá, a neklamal mne tajný její hlas. Já uzřel ji. Jak květ, jejž bouře sklála, jak růže osiřelá, oprchalá, jíž květy vichr mrazný rozetřás’: tak snů mých královna mi zjevila se skvělá – a v duši mé se láska dávná chvěla – – 22 Na loži hnula se, a když mne zhledla, tu její tvář, jak bílý mramor zbledlá, se na mne usmála zas přemilá. A srdce bušilo mi v blahém zase tluku, když chvějící se podala mi ruku a mému příchodu se divila. – Však také já, svou duši ztišiv rozbouřenou, jsem udiven byl takou velkou, smutnou změnou. Já doufal nalézt ji, jak bohatstvím se třpytí, a místo toho chudoby jen hořké kvítí skráň její zbledlou objalo – A v její vpadlé tváři, v obličeji drahém osudu rázným bezohledným tahem je žalů psáno nemálo. – Však ona tušila proud myšlenek mých křívolaký a odkryla let závoj přede mými zraky. A svěřila mi třesoucím se retem, jak minulost jí zářným kvetla květem, jak odkvetla zas po krátku. Vír neštěstí jak statek jejich schvátil, a manžel její zármutkem jak život ztratil jí zanechav jen dítě v památku. Jak bolestně jí léta potom tratila se o vezdejší chléb krutém ve zápase. Když neštěstí tak bouřilo kol lítě, že jedinou jí těchou bylo dítě, že pro ně strádala a nesla bídy trud – A svěřila mi, jak se doby leká, kdy dítě její opuštěnost čeká, kdy ochrany mít nebude již odnikud. A ona plakala, i ty jsi plakal v smutku, a já svou hlavu nížil ve zármutku. – 23 A hlasem třesoucím jsem slíbil jí pak svatojistě, že tobě, hochu, na otcově místě vždy pevnou budu záštitou. – A ona ruku svoji suchou podala mi, a z očí vydraly se slzy jako drahokamy na její líc od pláče brázditou. – – Jak tehda, když si na piano hrála, tak hudba nebeská mou duší plála. A skromná světnička s tím zasmušilým šerem mi zářila teď v svitu tisícerém a měnila se v skvostný velechrám. - - Však nač mám dále hovor o tom vésti? Mně divná tucha vždycky v duši zašelestí, když na ty doby vzpomínám. – Já na rukou mám prášek ze křidélka, však motýl uletěl, kde dál je velká... Už zemřela. Jak zvadlý kvítek rozpadá se, jak hvězda klesá v nočním tichém čase po tmavém nebes blankytu, tak zhasla navždy – anděl páně svýma křídloma zamáv’ nad ní růžovýma, by odnesl ji ku lepšímu úkrytu. – Posledním hledem na tě, dítě, zřela – a slova díků ke mně s rtů jí uletěla... Už zemřela. Dnes v koutek země malý mně světici a tobě máti pochovali – – ó dítě mé – ó, mně je smutno tak! Ten večer vonný, jako tehda býval, když z piana se tónů snes’ sem příval... Však, duše má, již mlč, mně vlhne zrak... Proč miloval jsem, trpěl tak a toužil? Ubohý písař více nezasloužil! – 24 Spi pokojně, ty přemilené dítě, ta prsa písařova pevně ochrání tě, spí, drahé dítě, zlehýnka... Ať snů tvých roj se zlatotkaný spřádá, ať zdá se ti, že v objetí tě vkládá tvá ozdravělá maminka! A starý písař chudý, jenž tě nyní líbá, až probudíš se, zas tě ukolíbá. 25

Z DOPISŮ SESTŘE
(Slečna Olga, dcera myslivcova, píše své sestře Boženě, dlící v dívčím ústavě)
I
Nediv se, přemilá sestřičko, dnes že tak podivně píši – jestiť vše kol naší myslivny v báječnou zakleto říši. Sněhové peřinky na střeše – dědictví po lednu krutém – v heboučký mech se již změnily kouzelným májovým prutem. Každá pak sněhová hvězdička, démantu krupka jak malá, prvním se májovým větříkem rozkošnou květinkou stala. Každá i myšlenka tesklivá, v hlavě jež za zimy zkvetla, zvonivým hrdélkem slavíka v lesní už tišinu sletla. – Divno-li, vše když tak změněno, v srdci že blouznivém, mladém les náš mi zdá se být královstvím, naše pak myslivna kouzelným hradem? 26 Otci se jako, hle, královi celičká lesní říš klaní, předrahá naše mu matinka královskou povždy je paní. Já pak jsem princezna veselá, srna jak v mladistvém mlází, které však (šibalská myšlenko) královský ženich jen schází. Jaká to u nás je svoboda, v mnohém než království větší!... Každý pták, naším jsa občanem, vlastní svou mluvit smí řečí!... Oj, když si v lesní říš vyběhnu, vše tam jen zvoní a hvízdá, volno mi, jako když ptáče si po prvé vyletí z hnízda. Oj, když si v lesní říš vyběhnu s tatíčkem ve šerém jitru – každá tu písnička slavíka ohlas mi vzbuzuje v nitru. Na tebe, sestřičko vzpomínám, jaká to veliká chyba, tvá že se růžová hlavinka nad nudnou knihou jen shýbá. Divím se, svoje proč myšlenky, volné jak ptáčata, přece s chladnou si rozvahou zamykáš do vědy železné klece. 27 Od nás jsi, sestřičko, utekla pravda jak z pohádek říše, přece ten lesní náš větérek mile tak, útulně dýše. – Třeba jen barvami skromnými naše to pohoří hraje, přec mi ten lesík náš zdá se být malinkým obrázkem ráje. Chtěla jsem nitečku řeči své na klubko navíti hbitě – zatím, hle, sestro má, blouznivě žvatlám si mladé jak dítě. Nuž tedy, sestřičko, s Bohem buď, vážná ty učená paní, větrem ti posílám polibek, poštou zas toto své psaní! – – II
Ni libá vůně tam v stromů lůně, jež lesem dýchá zlehýnka, zticha, tě k nám víc nevnadí... Ni listí šumy, z nichž les tká dumy, ni pták kdy hvízdá, neb ve svá hnízda když letí strnadi! – – A přec má mysl touhu spředla, bych rychlá měla křidýlka, bych na tvůj klín si v dálce sedla v podobě sličné motýlka! 28 A barev svitem, křidélek třpytem bych vábila tě v lesní chrám: Buď u nás, sestro, zase bytem, sestřičko drahá, vrať se k nám! Aj, ku jabloni, viz, kterak kloní jak k milé milý ve blahé chvíli svůj jaro růžný ret: A jak by chtěla být hezčí cela, hned zapletla si v zelené vlasy ta naše jabloň sněžný květ... A nastal šepot plný kouzla a rozvlnil se zlehýnka, jak kdyby ruka branná dívce sklouzla a sladká padla hubinka... A list se chvěje a dech, jenž věje z kalichů květů k výšinám, ti tónem šumným v dálku pěje: Sestřičko drahá, vrať se k nám! Jak na klavíru těch bouřných vírů v sen libých zvuků v laškovném tluku tvá umná ruka souladí: tak vítr třese v klávesy v lese, zní bouří hromu, vrcholy stromů a doznívá až v kapradí – – A hudba tato liboděsná jest nad koncerty, divadla, vždyť ve kraj náš ji mocná Vesna svou rukou čarnou vekladla. A v tóny tyto, v nichž vše je skryto, nač v chvíli mnohé vzpomínám, svou tajím prosbu (neodepři mi to): Sestřičko drahá, vrať se k nám! 29 Aj, kterak z venku až ku okénku v své svlačec kráse nám vypíná se a věnčí okno dokola, a tvou kdys síni líbezně stíní zeleným šatem na slunci zlatém... Ó, rci, kdož tomu odolá? – Kdo odolá, když dáma v skvělém plese, jsouc rozhněvána s rytířem, svůj zrak naň náhle čtveračivě vznese, dopola kryta vějířem? Ty zdoláš přece a do své klece se nevrátíš jak kanár k libým hrám? Ó, spěchej raděj potůček jak k řece, sestřičko drahá, k nám! III
Tvůj list, ó sestro předrahá, tou vřelou prosbou dýše, bych noviny ti sdělila z té naší lesní říše. Ó, sestro, na ty noviny ni ret mi nepostačí; vždyť každý květ zde novinou a každý švehol ptačí. Vždyť každá muška nová jest, jež lapá po kořisti, a každý vánek líbezný a každý šepot listí. 30 Jen naše žití v myslivně nám v stejné kvapí notě jak čilá chvatná kolečka tam v mlýně o samotě. Však klid přec tichý zrušila nám nečekaně léčka – jak kdyby v mlýně překážka se vpletla ve kolečka. Ach, ty se divíš zvědavě, nuž, řeknu ti to prostě: my do myslivny přijali jsme neznámého hostě. Aj, v ten náš tichý, klidný hrad, jenž v stínu sosen mizí, se rytíř usídlil nám toulavý a neznámý a cizí... Ten rytíř mečem nevládne jak Roland hromovládně – leč na plátně a papíře zná štětcem mávat pádně. Ten rytíř krve nežádá, by nepřátelé klesli – leč cloněn štítem umění, co vidí, čárně kreslí. Jeť rytíř onen malířem a k našemu spěl hradu, by poznal naši přírodu a libou její vnadu. 31 By poznal naši přírodu s tím jejím svatým čelem, s tou řízou lesů řasnatou a v tváři s nachu pelem. A když pak s otcem v obzvláště čarovná místa vchází, tu častokráte zvědavě můj krok jej doprovází. A s plesem blahým hledím pak, jak v papír sněhobílý se svěží naše krajina tak usměvavě chýlí. Tak chýlí, jako obrázek kdes děcka do zrcadla, a svěže jako růžička tak něžná, neuvadlá. A v mysli mé je myšlenek jak perliček na niti, a jejich množství – mušek roj, a jejich pestrost – kvítí. IV
Ó, noci tichá, noci dumy plná, již jasní luny záře přelibá, tvůj tichý dech a tvojí písně vlna mou duši v snění tiché kolíbá. 32 A mně se zdá, jak bohyně by noci mne sama uspávala stromů ševelem, jenž oknem v síň mou tajnou kvapí mocí a motýlem mi sedá nad čelem. A přec, když v tiché noci píseň kosa tam s písní slavíkovou splývá vznešenou, mi v duši padá smutku chladná rosa, a duše tajnou chví se proměnou. A žert jak ptáček nepokojný, tažný tak plaše sletuje mi od retů, jak kdyby štěstí mého anděl strážný se chystati měl k odletu. – – A jindy zase v tichém nočním čase mi často v duši klidné klokotá cit přetajemný v usměvavém jase jak tucha šťastnějšího života. Ó, sestro moje, kéž bys větru vanem k nám slétnout mohla ve spěchu a v srdci nejistotou kolébaném rozžehla jasnou útěchu! V
Mříže už pukly – motýlek bílý z těsné své kukly na den se chýlí, v přírody boží ten chrám! 33 Já si ho chytla, sotva jsem zhlídla, jak se kol kmitla bělounká křídla. Lásku již, sestřičko, lapenu mám! Ptáčátko šeré z malého hnízda na den se bere, jásavě hvízdá, k jasným těm povzlétá končinám. Píseň jsem tklivou, se rtů jak slítla, v duši svou snivou navždy si chytla. Písničku lásky já lapenu mám! Nával již bolu, duši jenž tísní, ztišil se spolu čarovnou písní, v srdci mém láska když vkouzlila chrám! V lásky pak stínu štěstí když slítlo, na mém se klínu v leči hned chytlo. Štěstí už, sestřičko, lapeno mám! 34 VI
Ty, sestro, divíš se, jak záhy zaťukala mi láska v bránu mojich citů a jak jsem rychle bez boje se vzdala a pustila ji srdce do úkrytu. Ó, nediv se, jeť láska nepřítelem, jenž ztéká srdcí hradby nejpevnější a s ostýchavým přichází sic čelem, přec jenom vítězstvím se ukonejší. Však láska jest i svobody pták chtivý, jenž v klece lapiti se nedá zlaté, a kdo ho chytit není pamětlivý, se asi neshledá s ním vícekráte. – – Ten malíř, o němž řekla jsem ti kdysi, náhodou jenom v naše lesy zašlý, v mou duši vkreslil navždy svoje rysy, a srdce mé je barvou lásky krášlí... Já miluji! – Ó, všechen šepot lesů a všechen rozvlněný hlahol ptačí mi připomíná v usměvavém plesu, že jenom láska pravé blaho značí! Já miluji! – A jako v tichém ránu když les se sluneční tak rdívá září – mi budoucnost již skvělou otevírá bránu a vstříc mi hledí s uzardělou tváří! 35 VII
Chystej se, sestřičko, na cestu, uvidíš mne již jak nevěstu, chystej se k nám! Věneček do vlasů a šaty z atlasu svatební mám! Lesní mi stromy už šelestí ztichounka písničku nevěstí líbezně tak... a s nimi na keři v tom lesním zášeří souzvučí pták. Večerní slunce v své záplavě, rosné i démanty ve trávě, zelený háj – zpívá mi do duše ve libé předtuše o štěstí báj! Chystej se, sestřičko, na cestu, uvidíš mne již jak nevěstu, chystej se k nám! Ve vlasech okrasu a šaty z atlasu svatební mám! – 36

HROBNÍK
Nad hroby větřík šumný věje, omšelých křížů divná směsice, jak zakleta by kouzlem čaroděje, příšerně stojí v záři měsíce. V okénka jizby mojí vzhlédá tak lítostně ta luna bledá a budí v mysli upomínek tisíce, jež málem ztrácí paměť moje šedá. Ach, Bože milý, jak by neztrácela, vždyť hrobníkem už let jsem padesát, mnou zakopána víska skorem celá, já nezaplakal ani jedenkrát!... Však...jeden příběh v duši mou se vkrádá – už dlouhá od něho let jesti řada – na vrásky moje slzí proud kdy pad’, a příběh ten má mysl takto spřádá: Pohřbena matka, děcka živitelka; na hřbitov v rakvi dovezena netřené – na pohřbu nikdo nebyl – zima byla velká – jen dítě její zimou zmořené. Až posud tvářku jeho vidím sinou, po níž se slzné perly řinou; leč lidé krutí jako z kamene si opuštěné dítě k prsoum nepřivinou! 37 Když matičku jsem v hrob mu kladl a na ni sypal země proud, tu hošík ubožáček na kolena padl a plakal, že by kámen musil obměknout! Já zaťal zuby, marně slzu stíral a v duši maně záměr uzavíral, že dítku skrovný popřeji svůj kout – – Leč ohlédnu se – dítě pryč – a v dáli nářek zmíral. Byl večer. V duši mou se vkrádal bědného děcka povzdech každičký. – Už bylo bílo. Snížek tiše padal a rozprostíral svoje hvězdičky; však v mojí duši pláč a steny hošíka zněly, který opuštěný zahyne jistě za čas kratičký. – – Však, co to? Slyš! – Já stanul udivený. Já stanul udivený, slzu stíral... Tam na hřbitově divně hlaholí hlas dětský, tklivě, jak by odumíral. – Či vítr to jen zavál v okolí? A zase ticho ničím nerušené... jen časem v kříže obemšené tklivě, až srdce rozbolí, zní lkání smutné, přidušené. Sníh přestal padat; měsíc v světlém jasu své rozlil světlo pustém na hrobě – já vyhled’ oknem – trnu ve úžasu – tam cosi klečí lidské rovno osobě? A v tichu nočním větru spěchem to ševelilo občas tichým vzdechem – či sen to – či se klamu v podobě? – toť ono dítě v bolu bezútěchém! 38 Já vyšel ven, a vítr jedovatý ten ovál mne, když kroky sněhem zavrzly. Jdu k hrobu ženy – ó, ty Bože svatý! tam hošík klečí, probůh, umrzlý! Tak klečel – cherub, a ve vlásky plavé mu sněhu hvězdky vmrzly poletavé, a ruce něžné ku modlitbě spjaty a rtíky modré, libě usměvavé... Probůh, já pláču, na má líce zvadlá, v něž osud žaly uvykl si psát, mi perla slzy přehořká zas spadla, a není jedna, je jich celý řad. – A v tichu nočním větru spěchem v mé duši ševelí to děcka vzdechem, jež teď už přestalo as naříkat, jež teď už asi pěje celým dechem! – Nad hroby větřík šumný věje, omšelých křížů divná směsice, jak zakleta by kouzlem čaroděje, příšerně stojí v záři měsíce. V okénka jizby mojí vzhlédá tak lítostně ta luna bledá a budí v mysli upomínek tisíce, jež málem ztrácí pamět moje šedá. 39

OTCOVSKÁ HROUDA
Byl jako plod, jenž přezrál žhavým létem, byl jako těžký, plný klas a zkušenosť mu v skráni bílým kvetla květem: bylť jako mléko bílý jeho vlas. A v modravých těch očích bylo snadno té dobré duši popatřit až na dno. A na statečku skrovném hospodařil s svou ženou dobrou mnoho let, a syna měl, jenž dobře se mu dařil: on věnoval mu potu svého květ. Leč jako požár větrem v plápol nícen, tak požíral mu statek dluhů jícen. A on ten plápol potu proudem hasil, a pracovali s ženou o překot. Leč v osení mu osud trní nasil: tu dobrou ženu schvátil smrti hrot, a brzo na to v krátké času době též synu jedinému ustlal v hrobě. On zachvěl se jen před osudu střelou, a stateček pad’ dluhům v lup; tak naději mu osud porval celou, jak úrodu když zničí příval krup. Jen jedinké mu pole ještě zbylo, jež po rodičích dědictvím mu bylo. 40 To pole rád měl, v smutku svém je pěstil, tam prací plašil bolu mrak – a klas když zralý na něm zašelestil, to dobráku se trochu zjasnil zrak. Vždyť Bůh mu dal, Bůh vzal, bud' Bohu chvála – a dědičná mu hrouda přec kus chleba přála. A po práci vždy na tom poli sedal, když slunce sklánělo se níž, a zapomnění kvítek na něm hledal, tam modlil se, když svírala ho tíž – a každá hrouda šeptala mu těchu, a povzbuzení v každém cítil dechu. Leč přišel přítel, vlas též bílý nosil, znak zoufalství mu v zraku plál, a kmeta našeho tu vroucně prosil, by při půjčce mu za rukojmí stál; a na kolena padl takřka před ním – a on zaň ručil majetkem svým sledním... A křídlem svým čas dále tiše mával – a příteli smrt dechla v skráň – leč statek malý měl a dluhů nával! – Kdo ručil, platí. – A právo strašná zbraň! A kmetu našemu šel osud kalich podat: měl nectným být, neb dědictví své prodat! Té noci nespal...Jak se prsa šíří, jak vzdýmají se výš a výš – – A pod lebkou mu zoufalství pták víří, v leb křídly bije jako vězeň v mříž! Ó, neštěstí, jak hořká je tvá číše a ruka tvá jak ostrým hrotem píše! 41 To zrnko zlaté, jež mu zbylo dosud, jež zmozolená chrání dlaň, to pole otců rve mu divý osud! Ó, přátelství, tys velkou vzalo daň!... A nový den když zemi zase zlatil, tak pole prodal, přítele dluh zplatil. A pak se vlekl podoben jsa stínu – měl bledou tvář a rudý zor. Byl starý strom, jenž vyrván z země klínu, byl skály kus, již podryl bouře spor. Však nemluvil, že srdce pálí rány, jen v upomínek zavíral se brány. Byl večer jednou. Cos ho tajně táhlo, by k zděděnému poli šel. – Už jeho není! Jak to v duši prahlo, co ústa vzdechů, zrak co slzí měl! – – A na políčku obilí už zrálo a vítr vál a v klasech jen to hrálo! A zdálo se mu, klasů nad šumotem že vyčítavý splývá hlas: „Hle, tyto hroudy pod tvým vlhly potem, zde tvému otci vlhl prací vlas, zde závodil jsi v práci s dobrou ženou, a tys tu půdu prodal posvěcenou! – Už není tvá, dá jinam plod svůj ryzí – Měl’s ještě tu a nemáš víc...“ A klasy šeptaly: Je cizí, cizí! A stébla šustí: Slzou pokrop líc!... A ráno nalezli ho – divné soudy – jak mrtev ležel u otcovské hroudy. 42

VOZKA
Jen, koníku můj, klusej dál! Nic nedbej na to, že ta luna bledá v tak smutném zří kol plápolu jak oko dívky, milého jež hledá a nalézá jen mrtvolu. Či snad tě děsí ty chmurné lesy, jichž stromy vrhaj’ dlouhý stín? Já rád mám, když vše mrtvo spánkem, tu vítr hrobovým mi zdá se vánkem a nebes báň jak černý baldachýn. Nic neděs se, mé zvíře milé, těch černých v dálce skal; již brzo dosáhneme cíle, jen, koníku můj, klusej dál! Jen, koníku můj, klusej dál! Tys z celého mi otcovského statku jen jediný, ach, zbyl, když požár strávil moji chatku a o všechno mne oloupil. Ach, bože milý, mně nu tu chvíli ni upomenout nedá bol. Tak jako dnes jsme se nákladem jeli, když požár ten jsme uviděli a chatu ve plamenech kolem kol! 43 Ó jak jsi chvátal tehdy, dobrý koni, jak já jsem tehdy pospíchal! – Však marno vše – už statek nikdo nedohoní, teď, koníku, jen klusej dál! Ba, koníku, jen klusej dál! Ach, staré přísloví nám praví, že nepřijde jen samo jedno neštěstí, i mně to zažíti dal osud dravý, já větší ztrátu musel unésti. Se bledou lící zde po silnici jsem vezl dříví k stavbě zas. A ty to víš, jak já jsem tehdy spěchal, neb ženu nemocnou jsem doma nechal, a proto touhou jsem se třás’. – A když jsem k přítelovi vkročil (kdež jsme my bydleli), div jsem si nezoufal! Svou družku věrnou umírat jsem zočil... Můj milý koni, klusej dál! Můj milý koni, klusej dál! Vždyť víš, že od té doby mimo tebe už neměl já jsem přítele – neb jako Joba šlehalo mne nebe, šlehalo pruty z ocele. Pro mne vše zvadlo. Mne nenapadlo, bych znovu stavěl chatu svou. Proč bych ji stavěl? Tato bídná léta, jež určil mi zde dlíti vládce světa, jak vichr přejdou, uplynou! – 44 A přál bych si, by pán Bůh milý mne hodně brzo povolal – pak bychom se, mé zvíře, rozloučili... Však, koníku, jen klusej dál. Jen, koníku můj, klusej dál! Už hvězdy hasnou, věrný můj ty druhu, už slunce rdí se záplava a paprsků zdroj v světlém čarokruhu si se tmou libě pohrává. V tom světla jase v líbezné kráse se na rovině město stkví – – tak také, až ty zemské přejdu drsné dráhy, mi paprsek zas pozasvítí blahý a ohlásí mi vítězství! – Snad najdu někdy zase štěstí kvítí, jež vichr zlý mi odevál, snad Bůh mi ráčí jednou odměniti. – – Stůj, koni, u cíle jsem, ni krok dál! – – 45

TALÍŘ TŘEŠNÍ
Paprskové zlatí pokojem se šíří, na křidélkách mají samé zlaté pýří, úsměvem svým jarním smějí se tak blaze, světlý obraz okna kreslí na podlaze. Pěkný pokoj, světlý – v oknech kytky svěží. Stranou oken lože, nemocný tam leží. Profesor to mladý, jehož v město naše prvním teprv rokem osud zavál plaše. Nyní usnul právě. V mužné tváři mladé chorobná ta bledost peruť svoji klade, vysoké pak čelo kolem obetkává kaštanových vlasů vlna kadeřavá. Uplynulť již tomu skoro měsíc třetí, co ho nemoc krutá jala do objetí. Zatím pak se jaro navrátilo zase: na sasankách bledých rosná zář se třase, příroda pak celá krásy na výsluní znovu dýše květy, blahem, zpěvem, vůní. Skřivan nebe první dithyrambem slavil: ó, kdo by se – rcete – tady nepozdravil? Jemu bylo lépe. Síla bdělé péče z nemoci ho tuhé vybavila leče, jež jen pocel bledý v tvář mu vtiskla v pýše... Před chvilkou pak usnul. Nyní zticha dýše... 46 Domácí pak paní, jež jak matka vřelá po nemoci dobu u lůžka mu bděla, vidouc, že se houpá v spánku měkkém klíně, opatrným krokem vyšla z tiché síně. Ticho nerušené po pokoji vládlo, paprsky jen slunce dál své pletly přádlo, jímž se pokoj celý zlatým světlem líčil... Nemocný se vzbudil. Na loži se vztyčil, utěšený úsměv na rty se mu loudí, zatím zrak co kolem spokojeně bloudí. Jak když příroda svou zimní svlékla řízu, novým jarem dýše, novou cítí mízu, novým kouzlem patří, nové tvoří divy, třeba ještě sem tam posněžené nivy: tak i on v svém těle nový život cítil, zas na svaly všecky síla pružnost kladla, třeba ještě bledost ve tvář závoj přadla. Těšilť se, až brzy lékaře dle zdání choroby své pouta strhá bez váhání, jak se potom v libý přírody klín zhrouží vdýchat vábné jaro, po němž duše touží, v přívalu tom světla, vůně duši koupat, na koberci mechu peřestém se houpat, naslouchat té písni kolébavé hvozdů, pít svou duší koncert skřivanů a drozdů... Po chodbě však rázem tiché kroky zazní, pružné podle slechu, utajené bázní... Kdo to as’? děl rek náš – a několik pak vteřin honem hlavu vložil v náruč měkkých peřin... 47 Otevrou se dveře, a jak na předzvědy jeví se tam dívčí sličný profil smědý, až pak v okamžiku plna vděku, kouzla postavička dívčí do pokoje vklouzla. Jaký zjev to vábný! Či snad je to víla, jež svůj domov lesní zrádně opustila, by s ní rek náš, Jiří, podstoup’ zápas hravý? Či snad lepotvárný je to symbol zdraví, který v této dívky usměvavém zjevu po nemoci k němu přišel na návštěvu? – – Buďsi jak buď, dívky postavička štíhlá lehounkým se krokem po pokoji mihla, ručky její útlé talíř zdobný tíží, z něhož množství třešní usměvavě vzhlíží červených i zralých, že se jen jen třásly, až se na nich zraky se zálibou pásly... Na ten obraz vábný rek náš zdiven celý z přimhouřených očí vysílá své střely. Bylať vskutku svůdná postava ta její s růžovým tím mládí pelem v obličeji, z něhož bystře střílí v laškující vnadě diblík dovádivý, v důlku sídle v bradě... A teď rtíků červeň růžněji se pýří než ty třešně zralé jejím na talíři, že bys třešně všecky s díkem stranou hodil, by ti z rtíků jeden polibek dán v podíl... Na stůl vedle lože dívka třešně staví. Na lože pak vzhlédá: „Dobře, dříme!“ praví. „A až probudí se, uzří žeň tu rudou, snad mu nečekány, dobře chutnat budou!“ 48 Při těch slovech tichých dívka nazpět kročí – náhle usměje se – k loži zpět se točí. „Jaký pak je asi – vždyť ho neznám ani!“ koketně pak svůdnou hlavu k loži sklání všetečná jak kotě proti zápovědi... Hůře s naším rekem; utišit se hledí, ale jako moucha, jež se sehnat nedá, na rty motýl smíchu dotěrně mu sedá – – „Ujde, ale bledý!“ všetečka pak děla... On se usmál trochu...Lekla se a rděla, až pak jako šipka vystřelená lukem, jako křepelička z pole vzlétlá hlukem, jako motýl vánkem odehnaný s květu ze dveří se mihla v bleskurychlém letu. Profesora zraky provází ji hbitě, až pak se rtů splývá: „Rozkošné to dítě! Kde se zde však vzala? Uzel je to šerý! Domácí přec paní nemá žádné dcery! A jak vábna, mila, jako poupě z růže!“ Kéž on jenom brzy s lože vstáti může! A hlas tajný v srdci předsevzetí šeptá, že se zítra paní opatrně zeptá... ***
„Ano, máme hosta!“ paní hovor předla, Jiřího když za den do besídky vedla (mělť on rozkázáno lékařské dle rady na vzduch svěží vyjít častěj’ do zahrady). 49 „V zahradě zde bude; právě zaběhla sem! Jarmilo!“ pak vzkřikla povýšeným hlasem. V okamžiku na to z zeleného křoví kloboučku se pásek zjevil purpurový; pod kloboučkem zírá z vlasů temné změti tvářka usměvavá pěkné, temné pleti, v ní zrak chrpou hoří, líce růží plaje, ret se rdí, jak šípek nejlépe když zraje. Přiletěla rychle jako srnka z mlází... Avšak jak když lovec srně v cestu vchází, srna zastaví se, uniknout kam, neví, tak při zření hosta dívka údiv jeví, po celé pak tváři temným nachem hoří, jak když slunce v moře červánků se noří. V hlavince pak sličné zvoní to a buší: zdaž ji slyšel včera, zdaž, co řekla, tuší? „Zde pan Jiří Plachý! – A zde neteř milá, jež mne před dny dvěma z Hané navštívila, jí jen platí, pane, vaše díky dnešní, které rnně jste vzdával za dar krásných třesní; přivezlať je z domu; v pobídnutí moje nesla vám je včera sama do pokoje, co jste kolébal se v lehkých vlnkách spaní!“ představujíc neteř vlídně děla paní. Jarmiliny zraky spokojenost jeví: tedy přece spal as – přece nic snad neví – Náš pak rek jí lží svou domněnku tu sílil: „Proč jen anděl spánku ke mně křídlo schýlil! Vědět, že ty třešně z ruky, slečno, vaší, byly by mně věru dvojnásobně dražší!“ 50 Paní v žert mu hrozí s tváří vyčítavou. – „Bohudíky, po všem!“ Jarmily zní hlavou, a tvář uzardělá špulila se k smíchu: jen když nikdo neví o včerejším hříchu! ***
S měsícem když měsíc v objetí si klesly, Jiřímu zas na tvář zdraví růže kreslí, a jak sněhy prchnou slunce šípem žhavým, bledost prchla s tváří rozekvetlým zdravím. Však jak když se hádě v ňader skrýší vplíží, Jiřímu zas nitro nová nemoc tíží: sladkýmť ona bolem každého snad chvátí, lidé uvykli ji jenorn láskou zváti. Ještě štěstí jemu, s Jarmiliných rtíků že moh’ třešně trhat k choroby své líku, že i Jarmilka se chrpovými zraky nemocí se lásky nakazila taky! – A když prchlý měsíc s novým zas se vítá, Jarmilka svůj s Jiřím osud těsně splítá, dvě jich nitky žití v jednu cívku svádí: svatební jim píseň zazpívalo mládí! – 51

HUS
„Buď velebený písní vroucí Hospodin, Bůh náš všemohoucí, a písně ples se k němu nes až tam, kde dlí on v slávě nehynoucí, až do nebes! Nechť v jeho stínu každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa i země ústa zprahlá, on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest, a jeho mocnost neobsáhlá! –“ Tak zpíval Hus už stoje na hranici, a jeho soudci kolem v zlatohlavu; a nadšení mu zírá z poubledlých lící a ústa jeho pějí Bohu slávu. Lid kolem skupen v černém stojí kruhu, a v mnohém zraku úsměšek a v mnohém bouř. – Teď oheň zanícen, a v tmavém pruhu se ku nebi tam vznáší hustý kouř. A s dýmem příšerným ta píseň k nebi spěla jak oběť Bohu daná od Abela. A Husovi se zdálo, jak se z dýmu tvoří ten domek útulný, v němž nízká okna jen, kde máti jeho v mnohém často hoři ho konejšila v sladký mládí sen; kde na něho ta její tvář se smála, když jeho kdysi kolébala. 52 Ty doby uchvátila závist času vzteklá, a jeho další žití – kamenitá pláň. Však co by nyní dobrá máti řekla, když pohlédla by okem svojím naň? Když viděla by milované dítě, tu hlavu drahou, tolik kochanou, jak plápol hranice ji sžírá hbitě, jak všem je potupou a pohanou? Když pohlédla by ve tvář svému synu, jenž trestán, že se rouhá Hospodinu? – Hus zachvěl se. Už plamen šlehl kolem a rety Husa pějí chvějné bolem: „Nechť v stínu božím každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa i země ústa zprahlá, on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest, a jeho mocnost neobsáhlá!“ Teď plamen šlehá výš a mučenníka pálí – zní praskot plamenů jak hudba děsnozvuká, Hus nedbá o to a ústy Boha chválí, však v srdci jeho plamennější muka! – Teď připomíná si, jak on co pastýř dělný v Betlemské kapli hřímal s kazatelny. Jak zvukem slov on odhaloval klamy, až hlas se jeho po ambitech chvěl, lid rajskými chtěl vodit končinami a sobě zatím propast otevřel. Teď připomíná sobě, jak ho jali, když dobrovolně opustil svou zem, jak na sněmě ho dlouho vyslýchali a posléze spoutali železem. – – 53 Už plamen kol, však ještě králi králů Hus chválu stená ve chorálu: „Nechť v stínu božím každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa i země ústa zprahlá, on šatí sebe leskem hvězd, a země podnožím mu jest, a jeho mocnost neobsáhlá!“ Však hlas už tichne, plamen tělo sžírá, duch z nešťastníka prchnout touží jen, naposled on své oči otevírá se smrtí svou jsa spokojen. A zdá se mu, že plameny ty v kouři že pnou se v dál, kde česká jesti zem – že nad Čechami zanítily bouři, jež otřásla až se světem. Zří, Čech že mstí se ve zápalu svatém nad jeho smrtí, bojovný zří ryk, zří paže české mávat se palcátem, zří, Čech že věrný boží bojovník. Zří lomoz kolem, mrtvol řady – jak ve zděšení chví se jeho ret a hlas mu zavzní něžné, dávné vnady jak zašlé báje blahý svět. „Můj synu ty!“ a to je máti drahá, jež syna jímá dál a dál ho nese, jež s synem spěje v ono sídlo blaha, kde andělů sbor pěje v čaroplese: 54 „Buď velebený písní vroucí Hospodin Bůh náš všemohoucí, a třikrát blaženi, kdož s ním jsou spojeni ve slávě nehynoucí. Nechť v jeho stínu každý zaplesá, neb jeho chválu hlásí nebesa i blesk ve bouři náhlé, on šatí sebe leskem hvězd, on velký, slavný, mocný jest a jméno jeho neobsáhlé!“ Hus zemřel tak. – Plam šleh’, pak zrudl v vzteku a klesl níž – a doplápolal. „Ten popel Husův ve Rýn hoďte řeku!“ hlas soudcův katům pohrdlivě zvolal. 55

BALADA O CEPU
Mezi pavučinou cep ležel rok celý ve tmavém kdes koutě všecek ztrouchnivělý. V podzim když se sklání léta úpal žhavý, úrodu když hojnou hospodáři zdraví, úrodu toť hojnou zlatolesklých klasů, když pozvednou všichni k písni šumné hlasů: vytažen hned cep byl svého ze úkrytu a v ráz v klasy zlaté v bujném buší kmitu. ***
Kostnice kde v Rýnu v své se zhlíží slávě, tam zašlehl plamen děsně, plápolavě. Červánek to ranní ku žni divné, nové. Nade zemí českou vzlétli havranové, havranové černí, čekajíce hodů... Plamen Husův vzbudil zápas za svobodu. A ve víru děsném Žižka povstal slepý: „Trestejte smrt Husa, okovejte cepy!“ Trestali smrt Husa, cepy okovali – a jak mračna černá k nám se vojska valí. 56 Počaly hned cepy děsnou svoji práci, vířily hned vzduchem jak ohniví draci. Podivná žeň! Mlatem – těly krytá půda, na něm zlaté zrní – krve krůpěj rudá. Mrtvolami seta temena jsou strání, a těch cepů českých – cizák už se chrání... Praštěly však cepy děsné, pronikavě, český cep když bušil po české zas hlavě, Čecha Čech když hubil ve lipanském boji. Konečně však došlo opět ku pokoji. Uloženy cepy opět ve zákoutí, by si po těch pracích mohly spočinouti. A mír v zemi českou peruť svou co vkládá, utichlý cep český pavouk obepřádá. ***
Nedlouho však Čechy peruť míru kryla, cizákům vlast česká moc se zalíbila. Že nemají Čechy, nesli trpkobolně. „Dej nám, králi Jiří, Čechy dobrovolně!“ Vážili zas cepy Češi ve svých rukou, a v ráz mnohá srdce naposledy tlukou. ***
Když skončena bitva v bělohorské pláni, rozlehlo se v Čechách smutné bědování. 57 Nebylo však rukou, jež by cepem vládly – udatnosti kvítek v srdcích Čechů zvadlý. Nebylo však hlavy, jež by Čechy vedla, zápalu už červeň valně povybledla. Bylo v Čechách smutno jako v temném hrobě, že to české plémě hnusné ve porobě. A sedláček, jehož otci tak se bili, přede pánem cizím otrocky se chýlí. Cepem, jenž cizince zmlátil častokráte, pro cizáka mlátí rob obilí zlaté. Když si při mlácení zpíval české písně, „Utichneš-li, cháme!“ zaznělo mu přísně. Sedlák ohlédl se a cizáka měřil, cep svůj v ruce tiskl – avšak neudeřil. Otroctví se v zemi českou tiše vkládá, utichlý cep český pavouk obepřádá. ***
Teď jsme řekli slavně: „Osvěta buď heslo, jež by český národ k slávě zase vzneslo! A osvěty této nehynoucím cepem nepřátely svoje na hlavu zas ztepem!“ A osvěta peruť svou co rozekládá, utichý cep český pavouk obepřádá. – – 58

ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH
Vstup
Jak poutníkovi besídka je stinná, tak mému duchu byla Ukrajina ve době mládí blahých chvil; jak Argonautům zlatá byla vlna, i mně ta země čárná, tajuplná byl blahý, milý cíl. Já přál jsem sobě častokráte, bych viděl Dněstru, Donu toky svaté, bych lid kozácký zřel – lid, který pro svobodu svou i víry se vyvinul na mužné bohatýry a sršel blesky smrtných střel! – Já přál si vidět širé stepi, kde u svých huslí pěvec slepý si z bájí epopeje přad’, já přál si vidět Ukrajinu dumnou, tak hroznou ve boji a v tanci šumnou, a jejích reků řad. Já neviděl je – avšak mocná touha, snad snění jen – snad hračka pouhá mi vnukly tento zpěv... před zrakem mým však v nevadnoucí kráse tak ozářena dumou vypíná se jak nebes krásný zjev! – 59 PÍSEŇ O CHURUŠENKOVI
Havranů se hejno slétlo s všelikých stran velkou silou – slétnouce se, usedli si osamělou nad mohylou. Dohromady dali hlavy, starý havran silným hlasem moudře pak všem vypravoval, co se dálo přede časem. Zaslechl je slepý hudec, neslyšel však hovor celý; havranů se proto zeptal, by mu všechno pověděli. A když mu to pověděli, složil píseň o tom čině, zazpíval ji všem kozákům po té širé Ukrajině. Zazpíval ji všem kozákům nade Dněstrem, nade Donem, zahlaholil onu píseň svého hlasu zvučným zvonem. ***
60 Letí hejno sokolíků sokolic svých ve objetí, perutěmi mávaj’ kolem, jako vítr s větrem letí. A vpředu jich mladý sokol, sokol vůdce, sokol švarný zrakem orlím vůkol hledí ve klid stepi jednotvárný. Nejsou to však sokolíci, kteří hnízdí ve skal šeři, kteří mají ostré zoby, kteří mají lesklé peří. Není též to mladý sokol, ten, co v přední řadě létá: kozák je to Chorušenko, za ním jeho věrná četa. Snes’ se luňák v Ukrajinu, ostrý dráp jí v hrdlo vrýval. Bouře hrozná slétla k zemi, nesla s sebou blesků příval. A ten luňák a ta bouře, Turčíni to byli smělí, kteří nesli blesků příval, kteří ostré drápy měli. A tu povstal Chorušenko: „Na Turka teď, páni, svorně!“ Zajásala kozačina, na Turka se hnala vzdorně. 61 Marně luňák ostré drápy, marně bouř své blesky nese, skála tvrdá neustoupí, čelo vzdorné nesehne se. Marně Turek měl své meče, marně střílí v mužů houšti, skála tvrdá neustoupí, čelo vzdorné nepopouští. Zvítězila kozačina, poloměsíc zmožen zlatý. Nyní, vraha potepavše, vracejí se v rodné chaty. A step chví se pod kopytem ořů bujných, hbitých celá, a vzduch třás’ se hromem písní, junácká jež hrdla pěla. ***
Byla růže při potoce bílá jako snížek padlý, její něha přelíbezná, její vděk byl neuvadlý. A ta růže při potoce krásná děva v luzném svitu, u matky a u tatíčka žila doma ve úkrytu. 62 Oj, ta měla hezké líčko, oj, té černé oči září, že bys darmo kolem hledal takých očí, takých tváří. Junák dobrý Chorušenko okolo šel v ranní chvíli, pohlédl jí v černé oči, pohlédl v tvář sličné víly. A ač byl on junák pravý (junák pravý nedbá ženy), přece, jak jen na ni pohled’, zůstal státi zaražený. Viděl líčko, krásné líčko, které tmavé vlásky vroubí, viděl oči, tmavé oči, utopil se v jejich hloubi. Avšak také krásná Sáša zřela ráda na jonáka, který rostlý jako jedle, který rychlý nade ptáka. A tak na ten první pohled už si rozuměli zcela, a ta jejich srdce mladá lásky spolek uzavřela. Přišel jednou, přišel zase, před otcem svou hlavu sklonil, uklonil se dobré máti a svým retem prosbu zvonil: 63 By mu dívka dána byla za milenou v žití družku, by mu Sáša dána byla za milenou za ženušku. Svolují hned otec, máti, aniž jaký odpor kladou. A tak Chorušenko odved’ do domu si ženu mladou. V ten čas země zachvěla se Turka koní pod kopyty, v ten čas na něj se kozáky Chorušenko vytrh’ hbitý. Nyní pak se domů vrací ku své žínce plný blaha, kterou opustil on nerad, aby vyhnal příval vraha. Stýská se mu po těch očích, po těch tvářích růžných, tmavých, po té šíji labuťové, po těch vlasech leskle tmavých. Stýská se mu po polibcích, po objetí plném blaha, rád by byl, by chvěla se mu v náručí zas žínka drahá. Proto bodá svého koně, jako vítr s větrem letí, ku rodinné chvátá chyšce. Za ním druzi ve zápětí. 64 A step chví se pod kopytem ořů bujných, hbitých celá, a vzduch třás’ se hromem písní, junácká jež hrdla pěla. ***
Dvakrát slunce přešlo stepí od východu ku západu, dvakrát luna nachýlila k zemi svoji tváře vnadu. A když po třetí už slunce octnulo se na obzoru, dojel s druhy Chorušenko v rodnou vísku k svému dvoru. Jeho druhů nemnoho už, neboť molodcové milí po té cestě širou stepí v chaty své se navrátili, které vítr v stepi širé porůznu tak sem tam svanul jako stádo porozběhlé. Chorušenko doma stanul. Avšak jak tu kolem hlédl, jakmile zrak kolem točí, pobledly mu jeho líce, zachmuřily se mu oči. 65 Avšak jak tu kolem hlédl, krev mu v žilách vzbouřila se, rozbouřila, klokotala – na rtu se mu výkřik třase. Pohlédl on na soudruhy, již s ním stejný domov měli, ti však stáli jako sloupy, ani brvou nezachvěli. Ani brvou nezachvěli, každý tichý, každý němý, každý s mračným stojí čelem, zaťatými se pěstěmi. To, co dříve byla víska – zbořeniště obraz pustý, trámy kolem dohořívaj’, kouř vše halí v závoj hustý. A porůznu mezi rumy hejno ptáků černoperých drží sobě skvostné hody na mrtvolách lidských sterých. – Chorušenko spěchá v rumy, jeho tvář je strašně bledá – pátrá po mrtvole ženy, avšak marně, marně hledá! Kdyby sto dní tady hledal anebo i celá léta, nenašel by její stopy: turecká ji jala četa. 66 Že to tak, ví Chorušenko, v srdci ho to tísní, kruší, srdce se mu bolem chvěje, divná úzkost jímá duši. Nejen jemu, molodcům též bylo bolně zaplakati, tento hledal ženu, dítky, ten zas otce nebo máti, avšak našli zkrvácená, zohavená drahých těla. Všem se zatínají pěstě, všechněm v ráz se mračí čela. „Na kůň zase, jménem boha, těch, již tuto mrtvi, jménem; Turku všechno oplatíme, na náš bol ho upomenem! Hlavní voj jsme porubali, porubem i zbytků četu; kozák že vždy vítězívá, dokážeme nyní světu!“ Tak zavolal Chorušenko. „Veď nás vrahu ve zápětí!“ vzkřikla k němu kozačina. Za chvíli už stepí letí. ***
67 Stojí mraky proti sobě. Jeden menší blesky kříží, druhý tmavý, velký, hustý. Mraky ty se k sobě blíží. Strojilo se k děsné bouři, úzkostlivě ptactvo lítá, ku ochraně každé zvíře vyhledává místa skrytá. A vráz počla hrozná bouře, duní hrom, blesk křižuje se, až to chvěje sivou stepí, až to matkou zemí třese. A ty mraky, to jsou vojska. Velký mrak – to Turci draví, malý mrak – to kozačina, proti sobě teď se staví. A vráz počne hrozná bitva, duní hrom, blesk křižuje se, až to chvěje sivou stepí, až to matkou zemí třese! – Ale marně kozačina kopím ředí Turků řadu: za jednoho deset přijde, deset Turků, deset hadů. Marně statný Chorušenko na koni jak střela hbitém vjíždí, kde je Turků nejhoušť, děsně řádě v boji litém. 68 Jak by peklo chrlilo je, tak se množí Turků síla, kozáků však větší částka zkrvácenou půdu kryla. Pro ubohou kozačinu boj to trudný, neveselý! Klesá na zem krví rudou, která pokryta je těly. Drnčí lesklé křivé šavle, houká puška, handžár hvízdá – – netopýry války bouře vyplašila z jejich hnízda. – Molodců už malá četa kozáckou tu slávu stráží – a jak zvíře rozkacené na kozáky Turek vráží. – – Už jediný Chorušenko oderáží rány matně... Soudruzi už porubaní, smrt ho čeká neodvratně. A před zrakem jeho tmí se, nevidí než temno kolem, zdá se mu, že slyší jasně ženu svoji lkáti bolem. Zdá se mu, že slyší lkání druhů svojich žalostivé: „Pomsti ty nás, Chorušenko, na turecké četě divé!“ 69 A nablízku snědý Turčín krvavý svůj handžár chopil, než se nadál Chorušenko, v junácká ho prsa ztopil. Jako dub, jejž vyvrátila větrů zloba v bouři děsné, takto také Chorušenko s temným rykem k zemi klesne. A jak hejno kobylek, jež, když ulehnou nad krajinou, všechno zhubí doposledka: tak svůj let dál Turci šinou. ***
Noci závoj v zem se snesl. Na nebi se měsíc svítil, a s měsícem pán Bůh milý na sta zlatých hvězdek vznítil. Děsné ticho vládlo stepí, ticho vládlo na bojišti, jenom větřík lehkoperý občas stepní travou sviští. Jenom občas zakrákají nad bojištěm černí ptáci, jenom občas srdce mnohé dodychne a dokrvácí, 70 jenom občas v mnohém retu poslední se slovo třese. – V tomto poli hrůzyplném srdce lidské chví se v děse. – Však tu kdos se stranou blíží, lesk měsíce v tvář mu plane, která stahuje své bledé rysy kolem zetrhané... A ta postať živá, chmurná kráčí tiše, beze hlasu místem, kde těch mrtvol tolik jako po žni zralých klasů. Postava ta, to byl kozák, Chorušenko, kozák živý, nezhroužil ho v smrti spánek turecký meč bleskný, křivý. Ještě sílu v svalech cítí, ještě krev mu v žilách duje, bolest ode rány cítí, ještě všechno pamatuje. Pamatuje, kterak nalez’ chatu svoji zapálenou, pamatuje, že nepřítel ženu jal mu přemilenou, kterak dále se Turčíny dal se v zápas ve zuřivý, kterak klesl k siré zemi a jak nyní povstal živý. – 71 Děsné ticho vládlo stepí, ticho vládlo na bojišti, jenom větřík lehkoperý občas stepní travou sviští. Chorušenko vzhůru hledl; nad ním měsíček se zlatí. – Pak se zbožně pokřižoval, jal se druhy pohřbívati. Už je pohřbil do jednoho, soudruhy své, padlé v boji, a ten jejich hrobec velký vykropil jim slzou svojí. Mohyla pak velká kryla společný ten hrob jich celý; na to klekl, pomodlil se za jich hříchy k Stvořiteli. ***
A vtom tichou, klidnou nocí dusot zavzněl z dálky šeré; k Chorušenku blíž ho vane větru křídlo zlatoperé. A vtom nocí tichou, klidnou výkřik mocný rozlétne se – Chorušenko sebou zachvěl, šavle se mu v ruce třese. 72 A ten hlas mu byl tak známý! To byl hlas jak jeho ženy, ale zněl tak poděšeně jak labutě slední steny. Protřel sobě Chorušenko sokoličí bystré oko, které nikdy nezklamalo, v noc jež vniká přehluboko: krásnou, bílou viděl lani, s větrem v závod ona kvapí, za ní běží šelma dravá, jež v své chce ji lapit drápy. A ta laně – žena jeho, a ta šelma – Turek kletý. Krev se jemu rozbouřila, zachvěly se jeho rety. Ó, by měl zde svého koně! Dlouhohřivou svoji Jaru! Ale tu mu urval Turek při kozáků smutném zmaru. – – – Již se blíží děsná honba – s křikem sten se bědný mísí, Chorušenko rozeznává zcela dobře tváří rysy. Běda! Již se Turek chápe za vlas hebký ženy nyní učinit ji nevolnicí, učinit ji otrokyní. 73 Chorušenko temně zařval – echo znělo dálnou stepí. A hle! vizte! K němu pádí věrná Jara, koník lepý! – Sípal Turek, koně bodal – kozáků kůň chvatem stená, kozáků kůň větrem letí. Krásná Sáša zachráněna! Na koně tu skočil kozák, objal ženy štíhlé tělo, políbil ji v krásná ústa, políbil ji v něžné čelo. Objal kozák věrnou Jaru, za její ji věrnost hladil, a kůň, jako by to věděl, dvakrát tolik stepí pádil. Však tu rána pozahřměla – Turka dýmu kotouč halil – Kletý Turek! Dobře mířil! Chorušenkův kůň se svalil. Temně vzkřikla krásná Sáša, ku muži se přitulila – – a krev koně trávu suchou tmavým nachem zabarvila. Běda, leťte, Turek tady! Vzduchem rána nová syčí, vzduchem letí, zaryje se v srdce něžné holubičí, 74 vzduchem letí, zaryje se v bílá ňadra Sášy krásné, a to její tělo sněžné na zem padá, oko hasne. Bolem bledý Chorušenko po junácku chytne kopí, vymrští ho silou prudkou a ve Turka prsa ztopí. Bůh zde soudil! Zhynul Turek v stepi sivé tvrdém lůžku; krkavci ho uspávají, širá step mu za podušku. K ženě klekl Chorušenko a ve své ji objal paže, dal jí hlavu na svá prsa, polibky ji křísit snaže. Na bělostných ňader vlně stydlá krev jí temně plála. – Otevřela Sáša oči, na muže se pousmála. Stená bolem Chorušenko, bolem stená, v duchu reptá. „Miláčku mé duše drahý!“ jak hrdlička Sáša šeptá. „Nebylo nám usouzeno šťastně spolu žitím spěti – – blaha jsem, že umírám ti, sokole můj, ve objetí.“ 75 Krásná duše z bledých rtíků jako pára tak se tratí – – marně snažil Chorušenko znovu duš jí vylíbati. Bolem jat byl Chorušenko, když viděl, že dotrpěla, že zmrtvělo krásné tělo, že zbledla líc zrůžovělá, že vyhasly černé oči, že přestalo srdce tlouci jejích ňader krásnotvarých pode vlnou běloskvoucí. A nad její nad mrtvolou bolem skloněn junák prodlil, svoje zbožně sepjal ruce, za její se duši modlil. Jako kdyby nebe chtělo ukázat, že nejsou marné veškeré ty jeho prosby, vyšlo slunce lepotvárné. Zprvu jenom mocná červeň rděla se nad stepí matně, potom mocný bleskl paprsk, až pak vyšlo majestátně na povrch to boží slunce. – – Vykopal hrob Chorušenko v zemi rodné, v zemi svaté, položil tam ženy mrtvol zulíbav ho tisíckráte. 76 „Patři zemi svojí rodné, zemi volné jak to ptáče, ženo věrná, Sášo drahá!“ Chorušenko junák pláče. Pak hrob zasypal a v zemi zelenavý kříček vpěstil, že tu něčí tělo dříme, by každému chodci věstil, aby ptáky k sobě vábil, již by svojí notou vřelou písně pěli pánu Bohu sličnou Sášu za zemřelou. Pohřbil také svého koně, dlouhohřivou Jaru svoji, by i ona pohřebena spočinula ve pokoji. Mnohá slza sekanula Chorušenku při té práci, ale junák tají slzu, ač se někdy nechtíc vrací. Rozhlédl se kolem stepí, kterou jitřní záblesk halil... ze spálené ze dědiny v dálce dýmu mrak se valil. 77 Zaťal zuby Chorušenko, k prsům tiskl ocel věrnou a ve širou dal se stepi, stepi širou, nedoměrnou. Za chvíli se v dálce ztratil. ***
Brzo v zemi bisurmanské velký strach se náhle šířil před ranami přemocnými, které kozák na ni mířil... Po hladině po průhledné sina moře co to vzlétá? Zdaž to vodních racků zástup či to jiných ptáků četa? Po hladině po průhledné sina moře co to kvačí? Vlaštovek to hejna drobná či snad jiná havěť ptačí? Neletí to, nekvačí to po hladině moře siné ani racků vodních zástup ani hejno ptáků jiné. Kozácké to čajky letné v Stambul míří v bujném letu, jenž se zdobně stkví tam v dáli v stínu chrámů, minaretů. 78 A kdo vede tuto tlupu mocnou hlavou, vůdčí rukou, kdo vzněcuje svojím hlasem hudbu pušek děsnozvukou? Kozák statný Chorušenko, košovým jenž atamanem po kozáku atamanu, v bitvě kruté Turky sklaném. ***
Když schvácen sám Chorušenko Turka šavlí ustal v díle, mohylu mu nasypali, a na jeho na mohyle slepý huslař zpíval písně. A ku jeho ku mohyle kozák děti vodívával, na mohylu ukazoval, hrdinu jim za vzor dával. ***
Tak to onen havran černý vypravoval druhům svojim, tak to slepý hudec slyšel, tak i já tu píseň strojím. 79 BRATŘÍ
Jak ku kmenu ku šedému poupě, tak se dívka ku starcovi tiskla. Seděli tak pod zeleným stromem, který rozkládal své bujné větve jako loubí stinné nad jich hlavou. Slunce stálo právě na poledni; větřík rychlý chladil jeho úpal pospíchaje letmo širou stepí, zadouvaje letmo v stepní trávu. Ticho kolem panovalo svaté, celá víska spočívala v klidu a se usmívala v širé stepi jako jabko zralé, spadlé v trávu. Hlasem vážným jako zašlé děje stařec dívce náhle zahovořil: „Sášo milá, dítě moje krásné! Často vyslovily tvoje rety, abych vypověděl onen příběh, o kterém ti lidé kradmo mluví, o kterém ti každý tajně šeptá. Jsi dost stará; já pak stařec vetchý, nad hrobem jenž již se jen jen klátí jako bříza chvějná nad potokem. Příběh smutný tobě sdělím nyní, jenž mi zbělil předčasně mé vlasy jako slunce úpal plátno tmavé. Dvacet jar již usmálo se na nás, 80 dvacetkrát již sněhu padl příkrov ode oné doby, kdy se na mne čárným kouzlem vábné štěstí smálo. – Já byl tehdy ne již sice mladík, ale muž, jenž v prvé jesti síle jako strom, jenž ovoce má nésti. Měl jsem bratra, jmenoval se Taras. Byl on junák jako stromek bujný, hlavu nesl vzhůru jako kníže. Proč by nenes’? Mladší o let osm nežli já a krásný jako dívka, tělem, duší dokonalý kozák. Na takého muže dívky berou. On vyhlídl sobě sličnou děvu, ve kytici našich dívek krásných růži bujnou, kvítek nejkrásnější. – O dívky se vždy já málo staral, ač již ku ženění měl jsem léta. – – Jedenkráte večer šel jsem domů a tu pode stromem u mé chaty uzřel já jsem bratra s krásnou Nasťou ve důvěrném lásky laškování. Měsíc svítil plným tehdy proudem osvětluje jasně jejich tváře. A tu jsem si Nasti více všiml ve čarovném onom osvětlení. Kdybych anděla snad z nebe viděl, přece tolik krásy nenesl by – šíje bílá, mramorová, svěží, až se bílé světlo odráželo; vlasy černé jako noční temnost, 81 lesklé jako havraní háv tmavý, oči stkvoucí jako jasné hvězdy, hluboké jak mořská siná tůně. Stála vztyčena jak krásná socha, bratr Taras níže se k ní klonil, až pak vtiskl v ústa korálová políbení, až to vzduchem létlo. Já se zachvěl tehda, až jsem vzkřikl. Ulekaně vyskočil hned bratr, já však chladně jsem mu odpovídal na otázky něžné, starostlivé. Proměna se se mnou velká stala, Nasti lásku bratrovi jsem nepřál, msta tajemná ve mých žilách hrála, hrála ve mých žilách, hleděla z mých očí. Miloval jsem dříve svého bratra, přával jsem mu, by mu pán Bůh žehnal, ale od té doby, co jsem viděl, jak ve krásná Nasťu líbal ústa, zanevřel jsem na něj jako satan. – – Nevím, zdaž to děje jinému se, na Nasťu jsem pořáde jen myslil, s slovem „Nasťa“ na lože jsem léhal, s slovem „Nasťa“ ze lože jsem vstával. Vedle Nasti bratra uviděti byla pro mne muka žhoucí pekel, vedle Nasti bratra uviděti zkazilo mi na celý den poklid. Ba i mnohdy na krev já jsem myslil, 82 ve snech Kainův čin jsem uvažoval, já jsem láskou i závistí šílil. Jak had zvolna plížil jsem se mnohdy, abych Nasťu viděl ve ústraní; uzřel-li jsem bratra, hrůza se mnou pozatřásla děsná, jako třese bouře mocná se mohutným kmenem. Ruka moje tiskla šavli ostrou, puška moje v ruce se mi třásla – šavli přál jsem zbrodit v bratra krvi, kouli pušky v bratra střelit srdce. Tak mi bídně dny se vlekly zvolna jako tomu, otráven jenž čeká, brzy-li mu nastane den smrti. Jak král hadů, kořisť svou jenž tiskne ve objetí svoje, až ji zničí, tak mne k sobě vinul hrozný osud. Rozlétla se Ukrajinou zpráva, že ataman Konáševič starý výpravu na čajkách velkou strojí, aby za pych mnohý ztrestal Turky, aby navštívil je v jejich domech, aby pověděl jim, na světě že ještě žije molodecká četa. – A ta zpráva, která jako orel bleskem vzlétla ve každičkou vísku, dostala se ku nám do vesnice. Na sta hrdel pozavýsklo sobě, na sta očí zaplakalo sobě: zajásali muži – kozákové, zaplakaly – černobrvé děvy. 83 Bratr můj též šavli svoji cídil, aby sloužil molodecké slávě – já však jako pekel vyvrženec okem svojím jedovatě blýskal. Den odchodu přišel; bratr Taras se jinými opouštěli domov, se svými se rozloučili bolně. A já zámysl zlý v mysli pěstě připojil se ku nim, abych také (jak jsem řekl) trestati šel Turka. Devátý den dojeli jsme Síče. – V Síči panoval už čilý život, zpěvy bouřné vzduchem otřásaly, třeskot zbraně rozléhal se v dáli. Již jsme měli vyjet – ataman však kázal, aby něco mužů doma zbylo, kteří hájili by rodnou zemi. Nikdo zůstat nechtěl; já se nabíd’, neboť v mysli již jsem uvažoval, ode přátel domů že já prchnu. Bratr na mne hledl vyčítavě, já však úsměšně mu hleděl v oči jako zmije lstivá, jedovatá. – Když se bratr loučil, ve mé tváře hledl prosebně a retem zachvěl: „Když jsi doma, haj mi drahou Nasťu.“ A v té chvíli tu mi srdce tálo a cos šeptalo mi, nechej všeho, popřej bratru toho, co sám nemáš, já jsem slzel – bratr také slzel. 84 Vtom však před mým zrakem matně postava se mihla krásné Nasti, a má ruka na srdce se tiskla, a mou duší závistí cos chvělo, a mé srdce zabušilo prudce jako srdce Kaina přede vraždou. Dvacet nás až zbylo v celé Síči. Ostatní pak v rychlé sedli čajky a se zpěvem za praporem svatým mihotavým vydali se vlnám, které svítily se mnohým leskem, rozbrázděny řadou mnohých vesel. – Den mi po dni minul, záměr černý ve mém srdci klíčil, až pak vzrostl v strom, jenž zdrtiti měl bratra štěstí. Já již vášeň ovládati nemoh’, Nasťa mojí býti musí, musí! – S druhy pěti vydal jsem se domů. Jako střely letěli jsme stepí – nedočkavost mými třásla údy. Na starého otce, dobrou máti nic jsem nedbal, co mi asi řeknou. Nic jsem nedbal, že mne babou nazve kolo krásných černobrvých dívek, kozákem už nebyl já jsem vášní. – Černá noc se snesla nade stepí, taková as, jak mi byla v duši, taková as, jak můj záměr černý. 85 Do vesnice otné přijeli jsme. Šel jsem kolem otcovského domu, u rodičů starých nestaviv se. – Plížil jsem se, nechav druhy venku, jako zmije kolem její chatky. Doma nebylo jí. Moje prsa oddýchala těžkým vnitřním bojem jako skála, která má se zřítit. Není doma! Pryč, a ztracená mi! Náhle smích mi zavzněl stranou dívčí. Kolik dívek ve veselém kole skotačilo za trny hustošeré, a mé zraky jako blesky žhavé vráz poznaly mezi nimi Nasťu. Chvíle příhodná! Jen chvíli čekám, sama Nasťa ku svému jde domku, netušíc nic, jako dítě nebes. Byl jsem přimražený. Upomínka na bratra a sestru, na matičku, na kozáckou slávu jako skála zřítila se na má prsa rázem hrozíc zrušit záměr, jenž tam klíčil. Bohužel však přece nezdusila! Vyskočil jsem letmo, krásnou Nasťu v náručí jsem pojal v okamžiku. Na koně jsem skočil rychlým chvatem ku soudruhům, kteří venku stáli. Co mám mluvit dále, dítě moje? Mám já říci, jak jsem Nasťu nutil, odejev s ní na mnohý míl v dáli 86 a ji dohnal býti mojí ženou? Mám ti říci, že ta Nasťa jesti tvojí, dítě, tvojí rodnou mátí? Žaloba, hle, těžká jako hora, žaloba, hle, těžká jako bouře na mou hlavu bídnou sesypána. – Rodiče, ach, moji zanedlouho po sobě se s světem rozloučili, a jen mladá sestra zaplakala nade jejich, jejich mrtvolami! – – Nasťa, stanouc se tak mojí ženou, Nasťa dobrá, anděl, utrápená, davši tobě život, zemřela mi. Bolest hrozná rozryla má prsa! Urval jsem ji bratru, jeho klenot, jeho skvost, nad kterýž neměl pranic, urval jsem ji, učinil ji ženou a teď zhubil nešťastnou svou vášní. Dcero moje drahá, nehleď na mne zrakem svojím tklivým, srdcejemným! Takým zrakem hleděla i ona, takým zrakem hledíc umírala. Neodsuzuj, dcero, svého otce, mne to trápí dosti samotného. – Bratr můj se z boje zase vrátil, jak však přijal truchlivou proň zprávu, že mu Nasťa byla unesena, o tom více žádné zvěsti nemám. 87 Tak jsem ti to, dcerko, vypověděl, vypověděl všecko podle pravdy; nediv se mi tedy, proč jsem smutný, proč tak hledím k širé stepi v dáli, proč tak chodím rád já navštěvovat na hrob chudý kosti svojí ženy, proč se odtud se slzami vracím. Snad mi Bůh nebeský dobrotivý odpustí ty skutky moje černé, snad mi bratr odpustí můj míly jako Nasťa, jež mi odpustila. – –“ Skončil stařec. Jeho slova slední podobala hukotu se sopky, která brzo vyhasnout má zcela. Skončil stařec. Dcera Sáša bledá s pláčem smutným starce obejimá a svou slzu s jeho slzou mísí. Pak se oba v chatku navrátili. ***
Noci závoj temným přestřel křídlem zemi celou, širodálnou stepi. U okénka u malého Sáša ve své jizbě kohos pilně čeká. Starý Ivan, otec, právě vyšel, aby od sousedů dozvěděl se, jak to s Turků vpádem vpravdě stojí. Nebo pověst šerá jako můra tísnila teď všechny v obávání; statnýť kozák sice, avšak bída, nepřítel-li v kozákově zemi. – – 88 Zaťukal kdos na okénko ruče, statný jinoch, Stanko, kozák chrabrý, přede domem Sáši stojí, čeká. A ta Šáši líc se zarumění, a ta Sáša celá zveselená v lásky kouzle utopí se zcela. ***
S zachmuřeným zrakem navrátil se starý Ivan smutné nesa zprávy, líce staré, rozorané bolem, vzalo výraz vážný, odhodlaný. Jako krahuj nepřítel se vplížil v Ukrajiny půdu živnou, dobrou, pokropenou krví bohatýrů, prosáknutou potem prapraotců. Jako pohan, posvátná jenž místa neušetří, nezachrání, ale surovou svou nohou pokálí je: tak i pohan Turek svaté hroby, mohyly to slavných náčelníků, surovou svou nohou ve prach zdeptá. Vyšel hlas tu mocný z hrdé Síče, aby ihned muži kozákové ruče vyskákali na své koně, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si silně po junácku, dupli nohou, až by step se chvěla, vraha zbili, až by nevstal více. 89 A vráz staří, mužní kozákové ruče vyskákali na své koně, zamávli si silně po junácku, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si zvučně z mužných hrdel, dupli nohou, až by chvěla step se, na vraha šli, aby nevstal více. Proto od dědiny ku dědině hlas se nesl: „Vstaňte, čačtí muži!“ proto od dědiny ku dědině povstávaly čety molodecké. Starý Ivan opásal se mečem, chopil v ruku pušku, ustrojil se. Dcera s podivením na tatíčka hledí, s podivením sledí jeho činy. „Snad nemyslíš, otče, spolu jeti?“ hlasem něžným posléz zahovoří. „Pojedu já, moje dcero milá, a to proto, abych smazal vinu, která černě vyryta v mé duši jako šibenice v čele provinilce. Pojedu já, moje dcero milá, abych život bídný jednou ztratil, život, který málo dobra zčinil, za to ale mnoho, mnoho zlého!“ Poslední ta slova řekl Ivan se zármutkem zřejmým, s roztrpčením. S pláčem vrhla se teď dcera v náruč otce svého otevřenou. – 90 Líbal dítě svoje starý Ivan, požehnal ji svatým křížem třikrát, před obrazem svatým pomodlil se, políbil pak dceru naposledy a ven odebral se chvatným krokem. Na koně pak pískl, až to stepí v dáli šeré jasně zasvištělo – a kůň příběh’, Ivan na něj vsedl a ku sboru jiných připojil se. Krásná Sáša doma v nepokoji na kolenou klečíc modlila se za otce, jenž byl jí vypověděl minulých svých dnů, ach, těžkou vinu, za Stanka, s nímž též se rozloučila, rozloučila možná naposledy. Sama zůstala pak v chatě šeré, sama s vzpomínkami, se toužením. – A bylo jí v šeré chatě teskno... ***
Živo bylo ve táboře pevném, vesele si pěli molodcové. První útok odražen byl šťastně. Turci diví jako mračné roje narazili na srdce zde pevná, narazili na junáky statné, mřít již dovedou pro zemi rodnou i pro její slávu pro kozáckou. Veselost a zpěvy střídaly se, mužná hrdla písně pěla jaré, písně, které mocným svojím zvukem 91 srdce pudí ve boj nejlítější, písně, které něžným zase hlasem šepotavé napodobí zvuky, hrdličky jež vyluzují jemně. Kolem ohňů skupeni tak jsouce bavili se kozákové zpěvem; jinde zase pěvci sivobradí na n¨ástroji zvučném vyluzují různé zvuky různých harmonií, zpívajíce k tomu dumky staré o té dávné, o kozácké slávě. – Mnohá hlava, jež ty písně slouchá, níž a níže vzpomínkou se sklání, mnohá ruka, jež o slávě slyší, stiskne pevněj’ zbraň svou ocelovou. Rozrušen dnes celý starý Ivan; ta tvář jeho temná, mramorová, která jak by byla otupěla, ta tvář bledá stahuje se divně, obočí se na ní bílé svírá. Starý hřích, jenž v srdce lůně odpočíval jak mrtvola děsná, kterou hodil vrah v jezera vlny, starý hřích, jenž obnovil se vyprávěním jeho dceři mladé, tento hřích mu opět v mysl vchází: Ivan svého uviděl zas bratra! V nejkrutší boj letěl starý Ivan, v nejlítější hravě vcházel seče, mečem ostrým mával kolem hrozně, 92 jako Perun svými mává blesky; padali kol Turci jako v lese pokácená upadají dřeva. – A v tom víru, ve tom chumli děsném, mrtví s živými jak byli spletlí, ze protější strany letěl houfec, houfec mužů statných, nebojácných. Na hlavu již Ivanovi mířil Turek šavlí, chtě mu život vzíti, rána padla – vtom však bystrým chvatem jak had bleskný mihla v kříž se šavle, šavle spásná, jež ho zachránila. Ohlédl se Ivan, kdo to šavlí zamáv’ k jeho žití zachránění, a on uzřel bledé, chvějné rysy, rysy, které viděl v spaní mnohdy, rysy bratra, jehož milovával, jehož potom na smrt nenáviděl a posléze všeho zbavil štěstí. Pozachvěl se Ivan, stranou hlédl a znovu se v řady Turků vrhl, úlevy by našel v děsném boji. Vyšel zdráv. Ta smrti bledá panna jak by prchala před jeho zrakem. – Sebe sám se tázal, proč tak prchá ve objetí děsné, chladné smrti, sebe sám se tázal, proč tak spěchá sirotkem své učiniti dítě? – 93 Avšak jakýs hlas ho v srdci nutil (snad to pekla příšerný byl anděl), aby ukončil to žití svoje, jež mu štěstí květy nepřineslo, jež mu bolu přineslo jen bodlák. – Takto přemýšleje povstal zvolna, s hlavou svislou procházel se mlčky a nikdo ho z toho nevyrušil. Kolem ohňů nakupení muži pozpívavše sobě vyprávěli o osudech, každého jež stihly, jednoho se blaze doteknuvše, jiného zas v srdce poranivše. – A tak v zamyšlení dumném chodě hlasitý on pozaslechl hovor, který stranou u ohně se vedl. – Vtom však kdosi vážně zahovořil, všichni ztichli, by mu naslouchali. Starý Ivan, jak jen hlas ten slyšel, ve útrobě své se zachvěl celý, jako země chví se, když ze sopky výhní vráz se ženou sirné vary – zachvěl se jak mrtvý naposledy! – – Cos ho s toho místa tajně hnalo, tajná moc však blíž ho zase táhla, a tak stanul a zaslechl hovor: 94 „Vesele já domů ubíral se, abych v brzku objal děvu svoji, bych ji vedl ku oltáři Páně. – Těšil jsem se na starého otce, na svou máti milou, sestru, bratra...“ Starý Ivan div že nevykřikl při těch slovech zvučných Tarasových, neb to bratr jeho právě mluvil. „...Vše se libě na mne tehdy smálo. Po široké dálné stepi naší tolik zpěvu dávno nebývalo. Slunce s nebe nad námi se lesklo takou září, jako nikdy předtím. Srdce moje úzkostně se chvělo, a já šlehal předobrého koně. Přijel jsem já domů; nešel otec starý vstříc jak jindy svému synu, nešla máti objati své dítě – nikdo za mnou nevycházel z domu. Sousedé pak mlčky stáli kolem, jak by tušili, že moc mne raní každým slovem, jež mi odpovědí. U srdce mi cosi bodlo prudce, srdce bušilo mi, až ten tlukot celým tělem třás’ mi, a já maně na srdce jsem svoji ruku tiskl. „Kde můj otec a kde máti?“ ptám se a se svého sestupuji koně. 95 „Pod zeleným rovem na hřbitově otec tvůj i máť tvá odpočívá!“ jeden ze sousedů zahovořil. „Ó, mé srdce, tys mne neklamalo, tys vědělo, proč jsi tolik tlouklo,“ zastenal jsem prudkým, chvějným žalem. „Kde je Nasťa – či se vdala ona, že mi nejde naproti jak jindy, nebo nemocná je moje dívka aneb se mi nevěrnou snad stala?“ „Nevdala se ona,“ tak mi řekli, „aniž nemocna je tvoje dívka, ale nevěrnou buď se ti stala nebo mocí byla unesena!“ Jak když blesk udeří, mocným rázem rozdrtí strom mocný, rozštěpiv ho, tak ta zpráva na mne účinkuje, nohy se mi chvěly, prsa zdvihala se a pohnutím duše nemoh’ říc’ jsem slova. Posléz jsem se zeptal: „Kde můj bratr?“ „Nepřišel on domů,“ řekl zástup. Stařena tu jakás vystoupila, prodrala se kruhem, jenž se kolem mne učinil nešťastného v chvíli, a nám ustrnulým všechněm řekla: „Bratra hledáš, sokole ty jasný? Darmo hledáš, jinde hledej jeho. 96 Chceš ty znáti milenky své svůdce, vědět chceš, kdo děvu tvou ti unes’? Tedy ti to povím – bratr tvůj to, bratr tvůj to vlastní, rodný, Ivan!“ Starý Ivan přemocně se zachvěl a pak vzkřikl, až to rozlehlo se. Všichni vyskočili – pozdě bylo, na nebi už vládl měsíc jasný, jenže pozakrytý dneska mraky. „Kdo tu vzkřikl? Kdo to, či to zrada?“ „Nic to, molodcové, seďte klidně, a ty svoji řeč dokonči jenom!“ Hlasem vzrušen Taras pokračoval: „Mám vám říci, jak mi bylo děsně? Avšak muž, ten nepodá se tísni, ač ho dvakrát had ten v srdci bodá. Nepromluvil já jsem ani slova, vyskočil zas na koně jsem svého, obrátil se zády, s Bohem dal všem a tak tiše z vesnice jsem vyjel. Z vesnice jsem vyjel, ze rodiště, kde mne moje máti kolébala, kde mne starostlivá otce ruka zbraní vládnout učívala hbitě. Z vesnice jsem vyjel, z toho místa, ve němž pro mne kvítí lásky kvetlo, kvetlo, kvetlo – ale brzy uschlo. 97 Z vesnice jsem vyjel zdrcen zcela, ač jsem s nadějemi ve ni vjížděl – bratr oloupil mne o nejdražší klenot; Bůh jen dej, by on byl aspoň šťastný, když já se tím světem bídně vleku, jako plavec, jenž se chybil cíle, potácí se v moři rozbouřeném.“ Skončil Taras. A tu s bědným vzlykem k jeho nohám padá Ivan bledý, vítr pohrává mu se bílými vlasy. „Odpusť, bratře, odpusť zbloudilému, tobě který život tolik ztrudil, sobě který připravil jen peklo. Odpusť, bratře, pro tu, kterou’s lubil, ku níž zahořel i já jsem láskou, odpusť, bratře, budiž milostivý!“ – „Vše odpouštím, můj ty brate rodný, milovala tebe drahá Nasťa?“ „Ba ne – její slední slovo „Taras“ uklouzlo jí se blednoucích retů, a já štěstí neměl v světe více!“ – „Mlč jen, bratře! Vše zas dobře bude!“ zašeptal si Taras, bratra líbal, jemuž tekly horké, vřelé slzy po rozrytém, vráskovitém líci. Okolní pak molodcové, kteří pohlíželi na tu scénu smutnou, tajně sobě oči utírali. – 98 Měsíc chvíli pozvedl se z mraků a svou tváří kolem rozhlédl se. Vtom však zaduněly trouby zvučné a křik rozlehl se po ležení. – „Běda, braši, přepadli nás Turci, braň se každý do poslední chvíle!“ Vyskočili bleskem molodcové, do svých rukou vzali bleskné šavle. Pochodněmi vše se osvítilo a vše na Turka se hnalo chvatem. Oba bratři, Ivan a i Taras, jeli nyní po boku v boj krutý. Ivanovi s prsou spadla skála, odpuštění přece vydobyl si. Oj, což nastala teď půtka krutá, oj, což nastaly teď děsné hony! Měsíc tvář svou zakryl za oblaky, aby nezřel na ten krutý zápas. Hodinu už trvala ta bitva, kozáků vždy méně jest a méně. Oba bratři jako hromným klínem rozrážejí Turků mocné řady, oba bratři spějí rychlým chvatem dál a dále v srdce vojů turských. 99 To už není boj, to zabíjení, sem a tam porůznu kozák ještě poslední se silou matně brání, ale marně! Jako příboj vodstva, který zhroutí všecko, podevrátí, který spoustu nechá po své stopě: tak se vepřed prudce hnali Turci. Dva tam hrdinové ještě matně bijí meči bleskem kolem Turky, oba jako jedno jsoutě tělo, jeden druha mocnou paží brání, jeden od druhého rány oderáží. Než i ti též klesaj’. Nejprv Taras mrtvolou svou pokryl chladnou zemi. Ku němu vráz poklekl si Ivan, vkleče rány mocné oderáží. Taras šeptem smutně zahovoří: „S Bohem, Ivane můj, s Bohem, Nasťo!“ Ivan vráz se zachvěl, rána prudká zaryla se do těch prsou jeho, které tolik v sobě nesly žárů, které živily kdys tolik vášně. Červená krev vytryskla a skvěle zabarvila růžně konec hrotu zkázonosné zbraně. Ivan klesl na zem vedle bratra smířeného a celá se tlupa divých Turků kolem hnala jako bleskným vírem. – 100 Kdo však chvátá ještě odvážlivě, aby ještě naposledy zhlédl Ivanovu tváři smrtně bledou? Nedbá Turků, nedbá unavení, junák, je to mladý – Stanko kozák! Umíraje Ivan kolem hledl, Stanka spatřiv bolestně se usmál: „Vrátíš-li se ze dnešního boje, za mne dítě moje drahé líbej. Vyřiď jí, že pokoje jsem našel ve bratrově srdci přelaskavém; teď že kvapím v ony lepší kraje, kde se s Nasťou oba potěšíme!“ Vyšel zase měsíc v plném lesku a osvítil zkrvavené pole a osvítil oba bratry, oba blahé nejvýš v smrti okamžení. Rej utichl boje, jenom ptáků černých houf nad bojištěm si poletoval a krákáním děsným rušil poklid, jenž se rozstřel kolem jako závoj, jenž nám minulosti děje halí. – – 101

Z BALAD: AKE
Žil samoten a v horách tam, kde po člověku ani stín, žil starý Ake sám a sám tak jako podivín. Tak jako jeden dlouhý den minul mu s rokem rok, a život jeho stále ten tak jako řeky tok. Do lesa chodil, který blízk, potravu hledat tam, ve mech své horké čelo tisk’ průchod dávaje myšlenkám. Tak žil jen sobě sám a sám, kde po člověku ani stín, jen bytem mu přírody chrám, žil jako podivín. Nevěřil nic a pohádkou mu Bůh, on v zanevření na vše žil – a v minulost-li hloubal jeho duch, tu vždy se Ake zarmoutil. Tak žil on sám, a smutných ve horách tak míjel jemu s rokem rok – tak sobě žil a ve svých myšlenkách to jeho žití – řeky tok! – – Před chatou sedí – ruce v klín a dumá, hlavu kloně níž – však jakýs šumot, ký to stín, aj, pozor, Ake, neslyšíš? – – Tu jakés dítě spěchá sem – 102 co to? – či pláče – divná věc – zvedne svou hlavu Ake s úžasem a vrtí jí – dítě tu přec! – – „Co hledáš?“ volá, „robě ty, zde pusto jen, zde led má stan – aj, tvoje očka slzou zality a oděv křovím roztrhán! Jak’s přišlo sem? Do pustých skal, kde po člověku ani stín?“ to Ake řek’ a dítě vzal a posadil ho na svůj klín. „Ach,“ pláče dítě, „mama tam, já nevím, kdo jsi, čí jsi muž, já zbloudil zde – ach, sám a mama pryč je už!“ „Kdo matka tvoje, dítě mé?“ „To nevím – ale hodná moc!“ „Pojď, dítě, v chatu, dítě mé, pobuď tu dnešní noc!“ – – A Ake starý děcku lože dal i od včeliček lesních med – – u lože děcka bděl a aniž spal, ba stokrát milším byl mu svět. A hleděl ve tvář děcka ubledlou, a čím víc hleděl, tím se více chvěl – tím více skláněl hlavu svou... Tak v tvář se děcka zahleděl – – Byl kdysi mlád – už tomu let – a miloval – to jeho žití máj, však marně – měl se dozvědět, že jemu lásky květy usychaj’ a bratr jeho – šťastný sok! A brzo na to zchvátil požár dům; ba nešťastný to byl proň rok – však nebyl konec svízelům – 103 Nevinně žalován i trestán byl, to působilo všecko tak, že na svět zanevřel a sám pak žil, že na čele mu vyvstal záští znak. – – Tak hleděl ve tvář děcka ubledlou a známým zdál se být mu každý rys, a více skláněl hlavu svou a bolem pysky hryz’... „– To její tvář – to její tvář – to oči, z nichž jsem nebe ssál, když osud krutý řekl: ,zmař‘ a štěstí mé mi rozevál! – Kéž moh’ bych sobě nechat dítě to, jak se zlatem bych s ním si ved’ – ó ne, mně nesmí býti uzmuto!“ – – – – – – – – – – Tak mine noc, a ráno dítě jen matky nevidouc spustí v žel – – však hlasy jakés volaj’ Ake ven a Ake vyjde – stane – ó, kéž by neviděl! Tam paní bledá – růže květ zlomený, a hlasem třesoucím tu táže se, zdaž dítko tu, a chce ho zpět a prosí slovem horoucím. – Tím hlasem, jenž byl Ake hudbou nebeskou, který tak rád on slýchal dřív – a slza jemu za slzou se roní, Ake pláce – div! A paní hledí, žasne ve ten čas, však Ake v chvatu vede průvod ten – a vzkřiknutí, a matka drží zas svůj klenot drahý – čin to posváten! – A paní Ake činí vřelý dík... 104 „Ó Judito,“ dí Ake přemožen, „– tak náš zde v dlouhém čase styk a mine mi jak blahý sen!“ A paní mlčí, jenom slzou svou pohnutí jeví – a pak zas líbá tu tvářku dítka ubledlou a „S bohem“ šeptá třasný hlas. – – – – – – – – – – – – – Tak zůstal starý Ake sám a uvěřil, že jesti Bůh, a holdy činil mu, když ve přírody chrám se vznesl jeho duch. I minul čas a kolem lid znal jeho, u něj radu bral, co vešel v srdce jeho víry svit, tu kde moh’, trpným pomáhal. – I mine čas, a Ake byl už stár, i lehl v lože, ruce složil v kříž... usmířen všeho světa svár – – „Judito – bože, odpustíš!“ – Lid přišel, Ake v loži svém tak ležel mrtev – veselým se zdál a na rtu stisklém neživém si úsměv milý pohrával. Tak zemřel Ake smutných ve horách, kde po člověku ani stín – kde ticho panuje a strach, tak jako podivín. 105

VĚNOVÁNÍ FR. BAUEROVI
Čas prchá kvapnou svojí vlnou, že mládí přístavu nás unese ve moře dál, tak nebezpečí plnou, jež žitím zove se. Co srdce mladé nám v duši klade, to v života se zdrtí útese. A ideály, jež v mládí vzplály, života prosa otřese! – Však vzpomínky, jež mládí budí, oasou v něm jsou převnadnou, ty nevypudí z naší hrudi ten život mocí pražádnou. Vzpomínky družné květy jsou růžné, jež nikdy neschnou, nevadnou, jež něhou, vůní v srdci nám trůní svou krásou souladnou! – Vzpomínkám těm já pomník píši dle síly své jen přeskrovný, já uvádím Tě v snů mých říši a v její okres čarovný, v němž moje duše ve sladké tuše se leskne hávem královny! Měj kvítí prosté, jak v srdci roste, jen odpusť, že ten věnec není mistrovný! – 109

PÍSEŇ ČESKÁ
Píseň česká k oblakům se nese jako harmonie ptactva sboru, jako andělů zpěv v čárném plese, něžná jsouc a přece plná vzdoru! Píseň česká – souhra libých zvuků – při ní život plesem, při ní blaze mříti, při ní srdce buší u rychlejším tluku, při ní jiskra lásky ve plamen se vznítí! Píseň česká – ono kouzlo čárné, ježto nadchlo bojovníky víry, ježto mění slabce v muže zdárné, bázlivé jež mění v bohatýry. Píseň česká – ona něžná, tklivá, jižto pěje u kolébky máti, která lásky strunou pozachvívá: rcete, zdaž mi lze ji nezpívati? 110

HLE, LIDSKÝ ŽIVOT...
Hle, lidský život v bouři, v míru, ten podobá se ku klavíru, kde osud rukou jistou je zase pianistou. A každý den, jejž život nese, se rovná opět ku klávese: jak osud ťukne rukou, zní hudbou různozvukou. Tu udeří, a tóny štěstí pod jeho rukou zašelestí, a opět v čase malém se duše chvěje žalem. Však jednu píseň zvoní v žertu, při písni té ret spěchá ke rtu a oko oku věstí: toť píseň lásky, štěstí. 111

LIDSKÝ ŽIVOT
Lidský život teče zdlouha brzy světlem, brzy v stínu, je to smutná píseň pouhá, podobá se mlýnu. Málo mouky, mnoho plev, často slza, zřídka zpěv, až to všechno zdrtí velké kolo smrti ve svém klínu. A ten život stejně zpívá první píseň jako třetí, někdy člověk při tom zívá, někdy v propast letí. Někdy motýl štěstí sám na chvilku si sedne k nám, ale v krátkém čase uteče nám zase – nepřiletí. Je však jedna píseň přece, celému je známa světu, malá je jak kapka v řece, jako ptáče v letu. Růžemi nás otočí, srdce při ní poskočí, k radosti nás svádí: je to doba květu, doba mládí. 112

NA DRUŽNÉ MORAVĚNCE
Jak plachá laně v mlází pří záři jasných hvězd do srdce láska vchází, ta přeradostná zvěst, a od té její vůně až srdce touhou stůně. Jak anděl krajem letí, má zlatá křidélka a hejnu ptačích dětí zní zpěvem z hrdélka; a u koho se staví, ten těžko se jí zbaví! 113

ZE VZPOMÍNEK
I JABLOŇ V KVĚTU
Máme my zahrádku, zahrádečku malou a ve ní jabloňku starou, okoralou. Starou, okoralou, podobna je kmetu, zvláště v milém máji, když je plna květu. Když je plna květu, jako snížek bílá; toť ta hlava starce stářím posněžilá. A ty plody zlaté, zlaté, rubínové: to jsou upomínky, to jsou mládí snové! Mládí snové, ježto v hlavě kmeta dují – při nich povzdychne si, ač ho rozradují. A to tělo šedé, šedé, rozbrázděné – toť je dnů těch doba, jež se k smrti žene. 114 II ÚSMĚV
To slunečko se usmálo, usmálo tváří jara, už zmizla zima leskem tím jako větérkem pára. A vítr zavál teploučký, zasmála se hned země; to všecko, že se usmálo slunečko na nás jemně. 115

PTÁČEK
Zpívá ptáček na jabloni, roztomile zpívá: O čem se ti, moje milá, o čem se ti snívá? Přilít’ holub k holubičce v podvečerní chvíli: „O čem by se mi zdávalo než o tobě, milý!“ – 116

DO PAMÁTNÍKU
Přátelství je slunce skvělé, na nebi jež hoří, láska duha sedmibarvá, kterou slunce tvoří; beze slunce nevznítí se duhy barvy třpytné, bez přátelství nikdy v srdci láska nezasvitne. Ale duha rozplyne se s karmínem i safírem, jenom slunce věčně hoří éterickým vesmírem... 117

ILUSE
Já k oknu sedl kouře cigaretu a zamyšleně před sebe se díval, kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval, a duch můj voněl k upomínek květu. A pojednou – snad z myšlenek těch letu neb dýmu modrý zavinil to příval – před zrakem mojím obraz dívky splýval, dvé na mne špule usměvavých retů... Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí! A líbat, líbat, líbat svůdně volá těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí. Jak v blahém snu se slastí hlava točí... Já odfouk’ dým... Ó marnost, marnost holá! Jen prázdný soumrak mhouří na mne oči. 118

V NEDĚLI
Půl devátá... A zvoník k věži kráčí – a brzo zvon se vážný rozhlaholí... A zanedlouho zblízka, ze vůkolí vše davem pestrým v kostelík se stáčí... Ten modlí se, kéž Bůh mu chléb dát ráčí, tam vesničan zas podepřen svou holí se modlí tiše za úrodu polí, tam dívka v žertu, onde žena v pláči... A nevysoké kostelíčka krovy se zachvívají varhan zvučným tónem, a v srdcí úhor padá rosa spásy... Ó básníku, tys roven zvoníkovi, a poesie mohutným je zvonem, jenž lidi svádí ve chrám věčné krásy! – 119

NOKTURNO NA VSI
Noc podzimní se tmavým dívá okem a ani hvězdy v zřítelnici nemá... Jak spánku obět zabitá a němá spí celá víska v klidu přehlubokém. Jen z mojí jizby nesmělým svým krokem zář lampy letí okénkama dvěma... S ní vítr mrazivý, když mává perutěma, jest ještě spánku nezmoženým sokem. A v klidu tom dav psů, jenž statky hlídá, tam po vsi vyje, kňučí si a stýská, a z druhých vsí mu sbor zas odpovídá... A občas s větrem hučí to a výská! – – Co to?... Aj, kolem vesnic plouží se to bída a psi ji cítí, že už chatám blízká... 120

PRVNÍ SNÍH
Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý jak zimy nevěsta – však smutná, bledá... sta stromů k nebi suché ruce zvedá a prosí o pomoc, leč marně kvílí... A jízda větrů po krajině pílí a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá, a s nebes výšin mlha tmavošedá jak závoj v lože svatební se chýlí... Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem – Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása, jež vábila nás lesem, luhem, polem? Aj, první sníh! Jak duší to as víří, když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá svým dechem první sněhobílé chmýří? – – 121

KU DNI 12. DUBNA 1887
Ten kraj náš, jemuž šumná Dyje svých vlnek stříbro ku ozdobě vije, jenž v pahorků svých rozvlněném páse té krásné země České dotýká se, kraj náš, jejž v nepoznání šerou síti jak v pavučinu zapřed’ mnohý věk, dnes jasnou sílu ve svých žilách cítí, dnes ve nový se, jasný šatí vděk, jak příroda, když vrátila se Vesna, zas slaví skvělé probuzení ze sna! – Hle, celý národ po staletém spánku se vzbudil doby nové za červánků, a vlast zas slavná, mohutná a smělá si hymnem velkým „Excelsior“ pěla – a jen náš kraj, ač vzkříšení to cítil, přec ještě dřímal tichý polosen; však šero prchlo – den se jasný vznítil, vším ranním půvabem jsa orosen! Jak ptactva řada, která k nebi vzlétá, tak nová vstala křisitelů četa! 122 A naše Telč je ve zářícím hledu, co hosty milé ve svém vítá středu – vždyť sem se sešli, v vznešené by chvíli ve svorném styku vzpružili své síly! Nuž, buďte vítáni! Jste bojovníci, již ku svému se znáte praporu – toť prapor vlasti, věčný, slavný, skvící, zápasů hoden, mužných odporů! Nuž vpřed! A v světle zákona a práva ať vítězství se ku nám skloní, sláva! Je ještě málo nás a mnoho dříme – leč proto z dráhy své se nevzdálíme, a naše snahy, horoucí a svaté, přec vyplnění dojdou jedenkráte. Jsme jak štěp bujný, třeba nepatrný, jenž vzrůstá přec a ve květ vyklíčí, a ač ho tísní okolní snad trny, přec korunu svou nad ně povztýčí! A nastanou snad jednou dnové zlatí, kdy po celém se kraji rozkošatí! Leč nač se lekat bouří, víru, trudu, když pro oteckou děje se to hrudu, když do náruče vlasti, naší matky, ztracené dítky vekládáte zpátky! Ať ruka vaše nikdy neusíná, vlast vybízí nás prosbou nejvyšší jak z keře na poušti hlas Hospodina, když „Veď můj národ“ volal k Mojžíši. Pak naše nadšení nám sloupem bude, jímž Mojžíš veden moře přešel Rudé! 123 Kraj náš je polem, kde jen mrtvo vládlo, tam zabořme své práce bystré rádlo a s naložením veškeré své síly tu brázdu veďme ku pravému cíli. Myšlenky sejme – Bůh popřeje vláhy – a vzejde jednou blahodárný čas, že všechny práce, všechny naše snahy ve plný, těžký uzrají nám klas. Nuž k dílu jen a se vzpomínkou na žně v počaté práci pokračujme snažně! A vlast nám požehná! I slzou v líci je matka vlast vždy matkou milující, jeť matkou slavnou v bohatýrské říze, jež činy slavné v dějů píše knize a požehná nám matky díkem vroucím, když pozná ve nás syny nadšené – a slávy chrám zas věku ve budoucím oblouky hrdé k výši rozklene – orlice naše ozdobená pestře své křídlo šumné zase hrdě vzestře! 124

PAMÁTCE
odhalení praporu Sokola třebíčského v den 17. července 1887
NAŠEMU SOKOLU!
Oj, napjal sokol sílu křídel svých jak ze mříže by tuhé vysvobozen a letěl vlastí od niv pohorských až k rovinám, kde réva uzrá v hrozen! Ba zaletěl i ve měst hlučný klín a vznes’ se ve azurný baldachýn i v chaty prosté stín ten sokol náš, jenž nadšením byl zrozen! A povzlétal ten sokol bujarý od Šumavěnky lesem krytých boků až v Slovač ladnou, umné fujary kde píseň českou provázejí k skoku! – Od Vltaviných svěžích údolí až v krkonošských temen okolí své křídlo sokolí si vzpínal hrdě vichrům ku útoku! Jej nelekal ni širý oceán, když zpěněný si v bouři hymny hřímá – on ve zámořských krajin letěl stan, kde lidský duch si pouta všechna snímá; v zem volnou zpět, kde pod krov klidných chat, ve šumot pralesů i ve měst majestát se schýlil bratří řad, jimž všechněm v prsou žár posvátný dřímá! 125 Ó český sokole! Leť ve azur, ku výši leť, kde slunce slávy svítí! – To slunce zakryto teď hávem chmur... Nuž, rozežeň těch mraků tmavou síti, by slávu naši nehalily víc! Ať duše všechněch uzří jásajíc té slávy dávné líc, jak rovna démantu se zářně nítí! Aj, kořist ve dálce – jak vzácný skvost! Toť svobody je ptáče libohlasé! Nuž povzleť, sokole, máš síly dost a křídlo se ti jarou tužbou třase! – Nuž, sokole, zdaž ptáče chytneš přec?... My ve zlatou ho uschováme klec! – Jen napni plec, ať ducha svobodou se národ zachví zase! 126

KE DNI 16. SRPNA 1891
Věnováno bývalým žákům telecké reálky
Vás vítám, přátelé, jichž řadu dlouhou zřím v vzpomínek svých pásmu mlhavém, již sešli jste se s nadšením a touhou svým druhům ruku stisknout s pozdravem! Znám onu moc, jež dnes nás k sobě sklání a spojuje, co žití trhá proud: nás učívali stejnou vládnout zbraní a stejným taktem vesel k předu plout! Je něco v nás, co vzájemně nás pojí, tož upomínek družných jeden kruh, kdy v duši mládí jarou silou svojí nám kvetlo květem nadějí a tuh; kdy život byl nám zemí v záři ranní, jež probouzí se z mlhy šedých pout; kdy učili nás stejnou vládnout zbraní a stejným taktem vesel k předu plout. Je něco v nás, co srdce k srdci tiskne; jak mince jsme, jež prošla mincovnou, a každý peníz stejným rázem blýskne v kov tvrdý ražen rukou mistrovnou; nás v stejném šiku jeden prapor chrání, jejž zříme pevně v jasnou výš se pnout: nás učívali stejnou vládnout zbraní a stejným taktem vesel k předu plout. 127 Je něco v nás, co vzájemně nás blíží, tož k rodné zemi lásky vroucí žeh; nechť rámě klesá pod překážek tíží, jí patří každý prsou našich dech! Ať vítězíme, ať nás zloba raní, sil našich vlna výš se bude dmout: nás učívali stejnou vládnout zbraní a stejným taktem vesel k předu plout! A rozejdem se zase, všedním ruchem se rozmetem, jak život velí náš: však vezdy budem rodní bratří duchem a vlasti naší odhodlaná stráž. Je něco v nás, co v paže sílu vhání, v tom naší práce klíč a zdar a soud: nás učívali stejnou vládnout zbraní a stejným taktem vesel k předu plout! 128

CHVÁLA SAMOTY
Má samoto, dnes tebe písní slavím! Jsi záhonem, v němž květy nálad rostou, z nichž mnohá parfumem mě omamuje žhavým a mnohá dechem luk a lesní vůní prostou. Jsi harémem, ilusí po kobercích kde s jarou vášní chodím nocí dlouhou, a moje myšlenky jak krásky v drahých špercích a s vůní na ňadrech se pro mne chvějí touhou. Jsi jako brus, jenž tužeb ostří brousí, a ložem jsi, kde s mojí duší dřímem; z tvých rukou naděje jak kadidlo se trousí na uhlí života, kde rozplynou se dýmem. Jsi kořen léčivý, jenž rány hojí, jsi zbrojnicí, v níž láska šípy chystá, jsi stavem tkalcovským, kde duch tká přízi svoji, a řekou znavených, kde proudí voda čistá. Jsi pralesem, kam lidských bojů vření zní z dálky zesláble jak bzukot muší; v tvém klínu Kristus počal dílo vykoupení, a svatým mystikům jsi modlitebnou duší. Jsi jako hora, jež se k výši vzpíná nad nízký výpar plný zemské tíže; kdo bydlí v sídle tvém, ten zemi zapomíná, je dále od lidí, však u Boha je blíže. 131

SMUTEK ZÁPADU
Když slunce západní se chvělo na stromech a v kmenech hořelo jak červenavá rez, ve vůni jehličí když splýval trávy dech a zvukem kovovým když hmyzem zvučel les, když houštin závoji si vítr tiše hrál, jich třásní zelenou když rudý tkal se lem: tu šípy paprsků, z nichž každý mědí plál, jak čočkou broušenou svou duší sebral jsem. Bor černý v pozadí, sloup z uhlí každý kmen, spád tmavých zelení, jež pohlceny tmou, a v větví skulinách, kde modře zmíral den, jak azurový prach by padal nade mnou, vše, zrak co bleskem jal, i keře, houšť a strom a trávu hořící, jež plamenila zem, les, blankyt, paseku, zář, barev tón a lom, jak v plátno napjaté v svou duši vkreslil jsem. Však slunce klesalo a ohněm rudý mech do černa ohořel i pružné stonky trav; a světla vodopád, vln jas a zář a šleh přes obzor přelil se jak přes ohromný splav. Tu smutek západu, jenž z modrých dýchá par, nad zemí ztišenou když zapřádal se něm, jak vůni opojnou, z níž voní noc a zmar, ve flakon z křišťálu, v svou duši zavřel jsem. 132

ANGELUS
I
Hrou stínů šedivých se soumrak zimní chvěl, prach šedý prosíval, jak řešetem by třás’, a rydlem z démantu mi do okenních skel gravurou mistrnou své květy leptal mráz. I šedl šerem vzduch a černal bílý sníh, a vítr utuhlý znenáhla usínal, jen z domů tmavých mas po černých ulicích svit oken zářící se do tmy protínal. A z dálky studené, kde v husté šero ryl se věží dvojí hrot nad portál klášterní, zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil, modlitba kovová, angelus večerní. II
I cítím léta žeh; kraj bílým sluncem smáh’, den zráním znavený v karmínech umíral, a Večer, malíř pastelů, po štětci sáh’ a v plafond nebeský jas měkký prostíral. Tu barev orchestr pln fialových not a ticho rosou svlažené jsem v duši ssál, zpěv dálkou zjemněný, šum zkrvavělých vod a výdech esencí, jenž z vlhkých květů tál. 133 Slz hvězdných zlatý třpyt se z očí noci lil a z dálky prohřáté v zahrady klášterní zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil, modlitba kovová, angelus večerní. 134

ZIMNÍ RÁNO
V prach šedých úsvitů se zážeh rudý střel; nad mrtvý horizont požáru záplavou den, Vítěz času, blížil se jak nepřítel s měst zapálených gloriolou krvavou. Od hroznů konstelac se lámal zlatý jas, stem raket zelených hvězd pršel ohňostroj nad moře západu, kde stápěl se a has’ jak postřílených zlatých ptáků zřidlý roj. Běl těžká ožila v karmínů měkký dech a mrazem ožehnut do žluta vadl sníh; zjev noci průsvitný, plačící v démantech naposled líbal zem v modravých nuancích. Žal křečí úzkostnou se ztuhlým vzduchem chvěl, a v lože nevěstí požáru záplavou den, Vítěz času, blížil se jak nepřítel s měst zapálených gloriolou krvavou. 135

CHORÁLNÍ MŠE
Ve chrámech klášterních, kde drobnou rosou chytá se zlomen slunce žeh na zvadlé malbě fresk, spí zpěvů chorálních mystická duše, vlitá v sonorních rytmů těžký, majestátní lesk. A při mších slavnostních, když v zlatých svícnech míhá na stvolech voskovic se ohňů žhavý květ, na loži ticha smrtelném se smutná zdvihá a spádem molovým ji slýchám hřmít a pět. Do kleneb zavlhlých svým vzdušným křídlem zvoní, dech vonný kadidel jí vonnou řízu tká, a v exaltací žár puls její monotonní kaskádou tónů královských se rozelká. Ke trůnům Tajemství se třesouc hrůzou blíží, v říš světel mystických, ke branám věčných měst, nad země nešťastnou a zaslzenou tíží jak prapor vlající na zlatých hřebech hvězd. Po lodích chrámových na vlnách tónů slétá a v duše věřících vlá jejích křídel tep jak vláha úrodná na záhon, na němž zkvétá žeň tužeb chvících se a vonných modliteb. Tak svatý umělec ji žhavou duší chápal, když pečeť tajemství rozlomil v dumách svých, a vínem obětním na nekrvavý zápal ji vyléval z kalicha rytmů sonorních. 136 Mně v dechu zástupů voskovic vůně sytá a z varhan kvílících se snáší tichý stesk ve chrámech klášterních, kde drobnou rosou chytá se zlomen slunce žeh na zvadlé malbě fresk. 137

V ÚZKOSTECH
Ó mrtvé ticho dní, když kalných očí Strach, pták černý, usedl v mých nervů bílý keř, z mých očí vláhu pil, z mých tváří leptal nach a závoj paprsků mi barvil v tesknou šeř. Když v modrých stěnách žil mi krve doutnal žeh, vzduch hořce chutnal jsem jak teplý nápoj mdlý, a krásy mystické mi lotos vadl v snech i bílý půvab žen, jenž v očích mužů dlí. Mých tužeb ochromen se k zemi plazil let, ve křečích na rtu mém mi úsměv umíral, a klokot myšlenek, jak barev těžkých jed, v mé duše vázu krištálnou se rozžíral. Ó Smrti, kněžno snů, jež vlnou éteru v zahradách věčnosti se míháš tajemnou, v těch dnech svých paprsků mystických nádheru jak glorioly zář jsi střela nade mnou! Na vlhké čelo mé Tvých křídel vál mi jas, číš léků chladící z Tvých rukou přijal jsem, a v hořící mou krev Ty myrhu kapala’s mi svého příští svatým evangeliem. 138

MĚSÍC
Skly oken vláha mdlá paprsků mihla se, do šedí soumraku se v hranol záře lila a lesklou tapetou na bílém atlase do stěny vetkané se měkce zajiskřila. Jak verše z koranu, jež hoří v mešitách na stěnách z arabesk, jsem píseň světla četl o kraji podzimním, jenž v modrý šer se táh’ a sněhem osetý na bílé růže zkvetl. Do zahrad bez vůní a křižovatky cest jak záře opálů se v bledý příval slehly, až v jíní roztříštil se řetěz modrých hvězd a v stromů tmavý bronz ryl diamantů jehly. Nad lesů černý žal jak měkký žeh se slil a pršel v šumu měst na ozářené třídy a v ztuhlých plochách vod se mrtvý zrcadlil do ploten leštěné a načernalé slídy. Po vlnách obzoru se kouřem mlhy klad’, v šer hájů kvílících se zádumčivě stavil; po šňůrách stříbrných se v cely vězňů krad’ a drátem třpytivým se v pruty mříží navil. Do chrámů ztmavělých křišťálem oken plál, na stupně oltářů střel stříbroskvoucí tepich a v lampách zlacených se rozstřikl a tkal v prstenech míhavých paprsků žhavý přepych. 139 Pak v zracích malířů a básníků se třás’, svým světlem nemocným jim šlehal duší prismem a bolem tušených a utajených krás se chvěl jim po nervech dráždivým galvanismem. 140

HODINA MODLITEB
I přišla k západu a teskná, setmělá krev slunce v závoj svůj do stínů setřela a němé ticho vzbudila, by bdělo s ní v čas bázně půlnoční. Ke zčernalým a ztuhlým rtům nad spící zem mdlá ocel blankytu se kladla zrcadlem, kde žití slabý dech jak řídký povlak mlh na chladné ploše vlh’. A na polštářích luk a z lesů černých váz, kde hustou tíží vzduch se v skleslých větvích třás’, se vůně pozdvihly a v řízách rytmů mdlých bloudily v alejích. Pod větru rozšlehem se zachvěl nářek vod, na změklé stvoly trav se srážel černý pot a smutek přírody, jenž přeléval se tmou, se jímal v duši mou. A z dálek oněmlých, za chladné rosy hrůz, jsem slyšel pohřební svých snů se řítit vůz, jak s těly drahých mých do hradeb mrtvých měst se blížil šerem cest. 141

KDYŽ NÁPOJ ÚNAVY...
Když nápoj únavy jsem vypil z hodin číše, kraj ztichlý duše mé šer podvečerní zásah’; žal vůní opil mne, jež z květu noci dýše, a živých sladká smrt mi stínem sedla v řasách. Tu náraz života, sil ruch a hymna velká, do nervů zesláblých mi hučel z dálky echem, jak v strunách nástrojů, když nebem moře vzelká, mdlých resonancí kvil zní z duší tónů vzdechem. V sen těžký kráčel jsem jak v skalních hrobů síně, kam světel pozemských se bílý zážeh nemih’; šer pochodeň mi svál, a v kleneb vlhkém stíně se roztáh’ její kouř po katakombách němých. 142

VĚJÍŘ VĚTRŮ
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, světla hvězd se otřásala v jeho tep a mih; zrcadla vod popraskala, zborcená a lesklá, šupiny vln lámaly se jako třísky ze skla v pěny teplý sníh, kde se zmítal, vřel a řinčel zvuků ráz a smích. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, bílé tělo země ovál na tisíce mil; v hloubkách pohyb probudil se, stoupal v kmenů osách, vrostl v tuhé uzly větví, v nervy listů prosáh’, hnal se mízou žil, hmotou dýchal, třásl stíny, prostor zachvátil. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, chomáč síly elastický rozepjal se v tmách, roztínal se ostrým řezem v zlatých křížích věží, na vyhaslých ohních květů trhal vůně svěží, hřměl a vál a táh’, prolamoval hráze dálek v horizontu práh. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, v otevřené varhany mé duše v příval leh’; rytmem lesů otřásaných zpíval píseň Stínů, jak by z černých dutin píšťal, ze hranolů cínu v tvrdých akordech tryskal barvou tmavých tónů navlhčený dech. 143 Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, před sebou hnal moji píseň, koráb zvuků, v šer; tam, kde všech mých tužeb lodě kotev ocel noří, v Neznámého přístav plula hladinami moří, čistou vlnou sfér, pod blankytem rozdmychaným v jas a do jisker. 144

SLOKY MELANCHOLICKÉ
Co v záři zhaslých dnů pod žárem zchladlých jar ze setby mrtvých sil mi zrálo v květný tvar a v jitrech růžových v mých citů vlhlo vláze, jak buket v emailu v své duše chovám váze. Z ní parfum života mdlou vůní dýšící mi vane natrpkle, a jak bych v ložnici na květů polštáři spal v těžkých silic lázni, ze snů se vzbouzím sláb a s neurčitou bázní. Kdo květy hořké jen po mojich cestách střel, bez ohně mrtvý nach, bez jasu korun běl? Proč z něhy vzpomínek mi sladká esenc prchá a v duši zhořklá tlí jen mrtvých vůní sprcha? Má myšlenka, toť svit, jenž zlomený a šer plá polarisován z mlhavých atmosfér; a v hloubkách tajemných do tmy mé duše vnořen života trouchnivý v ní světélkuje kořen. 145

I V SOUMRAK DUŠE MÉ...
Ve mdlobách rozkoše den v loži světla podřim’, jež v jemných sepiích se lilo šatem niv; zpěv zmladlých paprskův až k nebes jásal modřím a v lesů teskný mír si léhal tich a sniv. Žal osamělých cest svým zlatým deštěm zkrápěl, po stromech oněmlých se slíval v tuhou zem; šer dálek zmlžených do zlatých lázní ztápěl a radost zemřelou svým křísil polibkem. I v soumrak duše mé jas bílý střel se v zářích jak okny zlatý pruh do nemocničních cel, když k hlavám trpících se prýští po polštářích a měkkým líbáním se dotkne vlhkých čel. 146

TICHO
Zasmušilé ticho házené oblaky popelavými, očekávání rozlité po utuhlých stromech, uvadlých barvách a v teskném zhoustnutí vod, ticho hřbitovů, kde leží ti, kdož neměli přátel, ticho chrámů, kde ještě z uhaslých svící se kouří a poslední modlitby neodletlé dýchají ze vzduchu přesyceného, zahrady lilií, v nichž omdleli ti, kdož pili jich výdech, střesení pološera na stopy těch, kteří zvolali: S bohem, ticho unavených duší! Pohledy vaše létají jak průsvitní motýli po tvářích přátel a hledají úsměvů, kde by odpočinuly v ruměncích; voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy, ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve ať stříká jim z tónů! Bojíte se hlasů, které v tichu ztajené dřímou jak v doutnajících soumracích večerů zvonění klekání ze vzdálených měst, kvílení neznámých moří, kde výkřiky vašich mrtvých se pění z odrazů vln. Marně voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy, ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve ať stříká jim z tónů! Žíravá atmosféra ticha uspává vzbouřené rytmy, vypíjí stříbrnou veselost tónů a udušeno v ní vadne, co šlehalo plamennými jazyky z květů vášnivých melodií. Jak jemný koberec, jenž dusí nepřátelské kroky, ticho skládá se kolem. Cítíte na tváři studený oddech a v duši vlastní své jméno a potápíte se v kroužících vlnách času a neznámých žalů, z nichž vaše duše vystupovala, bezvědomá, století za stoletím jak svítivá míza kořenem pohřbených pokolení z bolestné setby Nejvyššího, ze záhonů věčného ticha. 147

VÍM, DOBRÝ JSI
Vím, dobrý jsi. A přece z duše dna jak z rašelinišť slehlých stoupá mi dech hlubin tlejících. V Tvůj každý pohled, v svalu zachvění a gesta neurčitou řeč, v hlasu zvuk má nenávist se nalévá. Modř nebes bledne mi, kde oko zastaví s rozkoší, a nenávidím lilie, již vzal jsi do ruky své s měkkým úsměvem. Viz, řekneš: Jaká vůně lahodná, a hořkost se mi v duši rozleje, až omdlívám. Dvě duše mám; a silnější, jež krví bije mi a zpívá v srdci mém, tě nenávidím. Ó, chvíle lítosti a trpkých výčitek, kdy druhá duše má, ta čistá, éterná, se zraky, v nichž jak dutých zrcadlech hoří ohnisko Světla věčného, nad zemskou tíží mou svou ruku sepíná, genij nad hrobem všech nadějí; hle, jakou chví se modlitbou. 148 Bůh věčný zasel nás a všichni bratří jsme; hlas náš, hlas stínů, pološer a barev západu, hlas moří, pralesů, hlas bouří, úpění, jež rozechvívá vzduch od milionů bytostí, je chvění jedné písně. Tóny nejvyšší a nejnižší z ní lidská duše neslyší. Je možná nenávist, proč? Není jeden proud. jenž unáší nás? Nehoří životy naše jak tisíce světel elektrických, k nimž vede se jediná síla? Ó lásko, velké tajemství. 149

MLHAVÁ NOC
Chlad mrtvý deštěm hvězd se z bledých výší přesel, dech skalních sklepení, když zráním věků setlí, vod kalná ztuhnutí jak rozvířením vesel se třásla bolestně a bílý přízrak světlý se plížil nebesy. Kouř vlhký z nížin zaleh’, kraj v snění rozpouštěl a z tvarů bytí snímal, zjev Dávna z lesů vstal a v cimbuřích a valech šer zašlých klášterů, kde smutek času dřímal, mdlý nádech katedrál, sen fial, říms a věží, žal ulic zastřených v pohřebním baldachýnu a němé přístavy, kde zakotvená leží jak tábor truchlících nehybná loďstva stínů. Mou duši objala’s, ó sestro mlh a šera, když mosty padací jsi za mnou zdvihla k branám, a Píseň severní, tvé lásky bledá dcera, smolnicí krvavou na cestu svítila nám. 150

MARNĚ
Táh’ bledý soumrak dní jak v noční lampy bdění sbor hodin umdlených v komnatu k nemocnému s poselstvím věčnosti. A v půlnoc osamění sen vonný čekal jsem, až přijde k loži mému. – Keř malinový zrál na výsluní mých strání, dech žhoucí července naň bílý požár házel, a rosa voněla, vzduch zpíval za svítání, plod svěží krví slád’ a nikdo nepřicházel. Jen jednou štěstí chví se vášní vibracemi, jen jednou voní krev na malinové sněti: rty, které nepěly o slavnostech, jsou němy, sny, které nevzlétly za jiter, nedoletí. 151

MÍR SAMOT ODVĚKÝCH...
Kam vlhkým jiskřením jas utlumený dosáh’, v jeskyni vápennou se klenul obzor celý, hvězd bílé třesení se sáklo v kalných rosách jak slzy tuhnoucí do zasmušilých bělí. V jeskyni vápennou se klenul obzor celý, mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál a z hlubin tajemných se kouřil, zkamenělý kde v keřích krystalů sen hmoty oddychoval. Mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál, jak cizí řeči hlas mi znělo vlastní žití, den věčný nad klenbami prostor ozařoval a splavy staletí jsem z dálky slyšel hřmíti. 152

CO CHCEŠ MI ŘÍCI...
Den bizarní, který jsi v bytostech roznítil tajem, mé zraky jen mlhami bolesti potáh’, jdu jako uprchlý nepřátel krajem po lstivé pěšině v nejistotách. Tvou tajemnou výstrahu slyším, když v hlubiny ticha má duše se propadá jak opilá žitím, z mých předtuch mi vane, dech jistých vůní jí dýchá a z dotknutí milovaného ji cítím. Hvězd ztrnulých pohledy, fascinující, se míhá, za kroky mé chytá se tušení šeří, a v blednutí hrůzy, vítězná, číhá slov neznámých tajemstvím v hořícím keři. Co chceš mi říci němou tesknotou zrání a lítostným zalknutím lilií bílých? Co zsinalým vadnutím uhasínání a vlněním tvarů v závrati chvílích? Zrak duše mé jak oči hmyzu jsi složil, stem facet tajemství dálek jej děsí, tep trhaný úzkosti šlehá mi do žil, v tok myšlenek napjaté sítě mi věsí a příšerným lovem táhne je v zátoky tíží, kam výdechy zetlelých staletí nassát od břehů království tvého se blíží svit zelených stínů a smrti morový pasát. 153

SEN JEDEN SVÍTÍ...
Jde hudba jara modrým pološerem, žeň červánků v ní kvete z vonných par... Otevřte dálky! Ať nám podvečerem klam její dechne mírem věčných jar! Chci duši zmámit pozdravením žití, jež letí od východu staletí, ze vzdechu růží úsměv času píti a jásající smutek početí. – Proud něhy věčné v světla jiskří tocích, z vln květů bouří dávných barev zpěv; sen jeden svítí v nespočetných nocích a jiskry hází v rozdmýchanou krev: v něm skrytá bolest dýchá opojením, žen zhořklý půvab v novém zasmání; v něm touha zpívá, pýřící se chvěním rozkoše jemné očekávání. – Na lože růží den svůj položíme, sad bílých ohňů nad ním zaplane, v tajemství záření se pohroužíme, tajemství soumraků nás ovane. A v rytmech vášní, sil a krví mladých co jedné duše disonanční hvizd? Jak v píseň klasů nesměle by zadých’ vadnoucí trávy utlačený list. 154

NEJISTOTY
Noc byla, těžce ze snění dýchaly lesy; praskaly větve jak v invasi plamenů neviditelných. Nejistota zdála se šeptati z času; jen země mlčela hlubokým tichem, ztraceným uprostřed věků jak moře, v nichž jednou temný valil se život a v tisíciletích ukládal křídová horstva. Podobny jejímu stínu velké myšlenky její se valily v dálku, kam je promítá slunce, šíře a šíře zahrnovaly tajemný prostor, až v jejich rozpjatou náruč se chytily první hvězdy. Ale nepokoj tísnil duše. Polibky vadly, květy neutržené. Ve tmách umlkli ptáci. Z katakomb zdály se vanouti větry. Slova záhadných výstrah šeptali vidoucí umírající. Každé zachvění listu padajícího zdálo se míti svůj ukrytý smysl, i tichý let netopýrů, kteří se snášeli nad zahradami, motýly lovili v letu, odvrhávali jejich křídla, z šera a měsíčních paprsků utkaná motýlí křídla. Něco velkého děje se v tomto čase, řekla má duše. Znovu pracuje osudný Kráter a vinice zaplavil lávou? Otevřené hlubiny smrti zrušily rovnováhu mystických větrů? Oblaky krve nad zeměmi táhnou? Či svatá myšlenka rostoucí v světlo, podobná stromu, jenž po věky šířil svou vůni a dával umdleným odpočinutí, milencům do snění vroucnost a staletý šepot a básníkům písně, podťatá hyne? 155 Ó Nejvyšší! V naší moci je nesmrtelnost naše, však přítomnost leží jak ozářená země v čas letní před pohledy tvými: mračno za mračnem stíny v ni hází, když tajemství zrajících Úmyslů promění pohled tvých zraků sladkých a strašných, všechno vidoucích! Jimi jedině, lhostejná k tisícům, ze svého snění se probudí země, neboť přiblížením tvých sluncí prahory její měknou jak z vosku a ona vytryskne v úzkosti ohnivým potem a novým přiblížením se rozdechne v páru poslušnou všemohoucnosti tvůrčí Mistra. 156

PRO ZRAKY LÁSKY...
Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest, pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů, a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst, ční věže hradů andělských pro karavany snů. Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí, (neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní) Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí, má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání. Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření. Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích, kde v nových liliích sta nocí hrá jak rosa září svou, v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých, jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou? Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata, až srdce v slunce změněné, nám duše ve své pravdě vzplá, svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá? 157

SKRYTÁ LÁSKA
Všech duší skrytou hloubkou hlas lásky tvé se vlní, z hor nebezpečných stádům tvým se chví jak tóny šalmají; a v omámení jeho jdou bratří nesčíslní, a přece, odkud přivanul k nim, nepoznávají. Mystický jetel bílý na úhor duší rozséval jsi, do povržené trávy pokorné, za větru jarního: den žhavý šlapal po něm a on jen vůní stěžoval si, hospodář o něm nevěděl a jeho včely znají ho. Je skrytá tvoje láska, však sladkost jejích vinobraní jak v hrozny tajně nalívá se v zrna hvězdných systémů; – nad každým duše procitnutím podobna písni ranní a z noci vytrysklému květu slunce zlatolistému. V ní času modrý blankyt, lesk nepřeplutých moří, hosannah smíření, jar extatických dithyramb; k slavnostem jejím jasným milenců srdce hoří jak v jemných rukou éterných tisíce vonných lamp, a v šera vnitřní klade se světel zlatohlavem na světů stupně mystické, snů vzácných sady rozvité, kde duší miliony ve vření nedočkavém se vlní k tobě stále blíž na volání tvé nepřetržité. 158 PRVNÍ PROSY
[159] FEUILLETON
Proč bych si nezahrál na Nerudu? Zapověděti mi to nemůže nikdo, leda snad sám Neruda; ale třebas dovedu to tak zdařile, že to ani sám Neruda nepozná. Dovedu-li to tak jako Neruda, budete se mi smát, neboť Nerudovi se každý směje, nedovedu-li to tak, vyvedu to hloupě, a tu se mi budete zase smát – zkrátka, v každém případě se mi budete smát. Rozumný čtenář (a tím je každý náš čtenář) už z těchto řádků pozná, že smát a smát je rozdíl, tak jako je rozdíl platit a platit, pivo a pivo, hubička a hubička a t. d. Chcete důkazů? O placení Vám důkazů dávat nepotřebuji, zde každý smrtelník je pádným dokumentem, o pivě mluvit se sem nehodí, nuž mluvme o tom smíchu a o těch – nu, však mi rozumíte... Smích! Co známějšího a těkavějšího nežli smích? Ačkoliv bloudí světem na sta mrzutých exemplářů a la Filip II. španělský, jenž prý se usmál, jen když slyšel o krvavé noci bartolomějské, přece nicméně je smích motýlem, jenž bez rozpaků usedá na rty klučiny, jenž oklamal trestající spravedlnost, tak jako na líc slečinky, když vyhnula se šťastně obávanému setkám dvou nejmilejších a vysvobodila se z obávané kolise... Co je smích? Začněme učeně. Sensualista Home praví, že smích je esteticky krásný, ba rozkošný pocit, který působí v duši každého člověka blažený rozruch asi tak, jako jarní déšť na vyprahlou půdu. Jinde četl jsem, že srdečný smích je pro muže starostmi sklíčeného vínem, dítěti mlékem neb novou hračkou, redaktoru čerstvým vzduchem, advokátu sporným majetkem, hostinskému starým vínem, které hodně vody snese, židovi lacinou kůžkou, krasotince hubičkou z lásky atd. Jako všemu tak i smíchu věnoval člověk, a zejména privilegované pohlaví krásy, náležitou pozornost, čímž úsměv vypěstován na květinu, již i básníci opěvují. Od hrubého chechtotu až k čarovnému úsměvu rozkošné Pompadourky jest zajisté velká škála smíchu, a zajisté pilného cviku před zrcadlem vyžadovalo to, než nadšený básník napsal o té které dámě: „Její úsměv je tak sladký, že vida ji usmívající se cítil jsem se tak blažen, že přál jsem sobě věčně dívati se na ni, věčně obdivovat se jejímu krásnému smíchu, věčně pozorovati řadu perlovitých 161 zoubků...“ Zrovna bych byl napsal perleťových zoubků, ale byla by to negalantnost, viďte? Ostatně v perleti je také rozdíl jako ve smíchu, a mimo perleť černou i perleť krásnou bílou rozeznáváme, a já právě tu krásnou jsem myslil, což mne omlouvá. Vždyť vrtáním zubů z perletě podporoval by se český průmysl, a tam, kde dělají pouze perleťové knoflíky, zavedli by zhotovování perleťových zubů – obé jen k vůli vám, ctěné dámy, což je zajisté hezké! A pak podporujíce průmysl perleťový podporovali bychom krásu a podporujíce krásu podporovali bychom pravdu i dobro, co jest šlechetné, veliké, úchvatné! – Abych nezapomněl na svůj smích. Celá má filosofie dneškem počínaje zaujme nový směr. Místo zastaralých hesel jako „Nic nedbej, své dělej“ zavedu „Nic nedbej, jen se směj“ – místo „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“ zařídím „Smíchem k srdci, srdcem –“ k čemu, k vlasti, to teď není v módě – nuže srdcem – třeba k ústům, to je kosmopolitické... Co vidím, vy se divíte, že jsem řekl, že „srdcem k vlasti“ teď už není v módě? Myslíte si: vždyť světí se prapory, vždyť pije se na oslavu vlasti, vždyť pořádají se vlastenecké věnečky, při nichž komité i platí deficit – není to dost? Myslíte si, že Gebauer a Massaryk lámou oštěpy pro pravdu české vědy, že nešetří ani našich rukopisů, aby nestrannost svou dokázali, a vše to jen pro oslavu vlasti, pro niž vše na světě poprou! A to že není dost! – Což, já už nic neříkám, vždyť pádnost těch dokumentů vysvítá sama sebou, ale – leč nechme toho, mám myšlenku. Ano, zcela opravdově, myšlenku, závidění hodnou myšlenku. – Netýká se sice vlasteneckých poměrů (což by ji snad kompromitovalo), leč je praktická a originelní. Poněvadž jsem už hned nahoře čtenáři zalichotil, že je rozumný, tož sdělím se s ním se svým nápadem. Což aby na podporování smíchu zařídila se ústřední kancelář pro smích? Vy se divíte? Povídáte, že žertuji? O nikoli! Aby se tam lidé táhli, mohla by se otevříti na náměstí. Firma by zcela prostě zněla: Kancelář pro smích. Úřední hodiny, kdy komu napadne. Honorář dobrá vůle. A to by v tom kozel musil býti, aby alespoň ten poslední punkt tam lidi nepřilákal. Vnitřní zařízení muselo by ovšem býti takové, aby vzbuzovalo v navštěvovateli smích! Což jednoduššího! Každý, kdo by chtěl se hodně smáti, mohl by uveden býti do dvorany rozsáhlé, v pozadí záhonky květin a štěpů vyplněné. Vše ovšem skvělo by se národní dekorací. Na slovo vzatí řečníci na vyvýšených tribunách slavně řečnili by o úspěších politických, kterých národ český v posledních dobách dosáhl, co zase jiní zápasili by po sokolsku, jsouce rozděleni na staro a mladočechy. Ředitel každého hosta s pý- 162 chou uvedl by k záhonku růží a štěpů a podal by hostu růži a štěp se slovy: „Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb, blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp.“ Na to veden by byl host do obrazárny, v níž skvěli by se nejpřednější učenci národní, nepřízní poměrů německy píšící, pak skladatel znárodnělé „U kanonu stál a pořád ládoval,“ při čemž by i zdařilá podobizna Jabůrkova nescházela; pak by tam byla fotografie českého spisovatele, jenž z vděku za práci na národu roli dědičné ztloustl, pak obraz knihkupce, jenž stal se milionářem z prodeje českých knih, několik zdařilých ilustrací českého lva, jak ho popisuje známý německý list, a jiné velmi interesantní a časové obrazy. Ostatní zajímavá překvapení, jež by se právě z časových událostí navštěvovateli uchystati mohla, laskavému čtenáři nesdělím, sic kdyby to všechno věděl, mohl by to považovati snad za nějaké ironické narážky a moje kancelář pochodila by špatně. A přece je to myšlenka, a jaká myšlenka! A o myšlenky je teď zle, skorem jako o peníze! Rozdíl ovšem je ten, že myšlenky své každý druhému vnucuje a tento jenom opatrně je přijímá, kdežto u peněz by se ani jedno ani druhé nestalo! Ale tak už jsme lidé! – Ach, laskavý čtenář se leká, že snad začnu sentimentální úvahy o lidstvu, což by bylo velmi málo k smíchu. To nikoli! Ale – nu což – něco bych se laskavého čtenáře rád zeptal – ale červenám se – totiž, jestli se směje? Já ne. A směje-li se, tož která z těch dvou příčin k smíchu, které jsem na počátku uvedl, je to? Tak se mi zdá, že odpověď vím, ale ze skromnosti o ní pomlčím... Uhodl jsem? Aha!...
163 KDYŽ BOLÍ ZUB... Adventní rozjímání
Onehdy mne rozbolel zub; víte, tak hezky zvolna, že se vám zdá, jako by v něm vrtal neviditelný šroubek otáčený neviditelnou silou; zvolna, jako když natahuje strunu: bolest se stupňuje, je pronikavější, intensivnější, máte už chuť vykřiknout – v tom struna popustí, neurčitá bolest hlavy trvá ještě nějakou chvíli jako dozvuk a ve bolavém zubu to potměšile trne, trne... Čekáte napjatě: Kdy? kdy? Už? A nežli se nadáte, v zubu začne znova podivná, tajemná práce... Chcete zapomenout, usnout; zavřete oči; počítáte do sta; skloňujete si v duchu nahodilé německé sloveso; vzpomenete si na několik známých povídek, které jste četli v poslední době a při nichž jste až doposud vždycky usnuli; posloucháte tikání kapesních hodinek, které jste si položili na stolek vedle lůžka; otevřete oči a díváte se do tmy, kde nejasné kontury nábytku černají se v pološeru; ale marně vše, neviditelný šroub zavrtává se vám do zubu znova a znova, neviditelná ruka otáčí s ním zas a zas, vy ji nezadržíte, neudeříte, neodeženete; svírá vás, neviditelná, působí vám bolest, neviditelná, cítíte ji, neviditelnou... Rozhněváte se; vstanete, rozsvítíte lampu, jejíž zažloutlé světlo poleje celou komnatu a mimoděk vás přinutí, abyste přimhouřili oči; postavíte lampu na stolek vedle lůžka, vezmete do ruky noviny a převracíte listy. Chcete čísti, chcete zapomenouti. Čtete ty nejřádnější feuilletony s dušičkovou náladou, vánoční novely se zmrzlými sirotky, které nalézají na rozcestích venkované spěchající na jitřní, úvodní články o rozpočtové debatě se sáhodlouhou řadou číslic; přečtete si stý osmdesátý telegram o Kochově medicině; zarazíte se; slovo medicina příjemně vás polechtá... Čtete o trpícím lidstvu; jakási pýcha vzdýmá vaší hrudí... Trpící lidstvo! I vy trpíte, velice trpíte (neviditelný šroub otočí se vám v zubě několikrát po sobě), trpíte s resignací, trpíte bez naděje... Kochova medicina pomůže souchotinářům. Kdybyste měli souchotiny, pomůže vám. Ale vy jich nemáte, máte bolení zubů... Proti bolení zubů nevymyslil doposud ani Koch nic. Je sice jeden prostředek, ale trnete hrůzou již při pouhém pomyšlení: kleště! – kleště! – Není vám pomoci; opouští vás vše, i vě- 164 da... Pomyslíte si: proč není Kochova lymfa proti bolení zubů? Proč? Nebyl by i tu Koch slavným, vítězným, nepřemožitelným? Zasypali bychom ho slávou my trpící, tisíce blahopřejných adres slétalo by se jako hejna vlaštovek se všech stran, tisíce listů sbíhalo by se do Berlína ze všech zemí, ve všech jazycích, listů duchaplných a naivních, listů se zlatou ořízkou a příjemným parfumem, s drobounkým písmem, rozfoukaným na všechny strany, jakým psávají něžné prstíky s narůžovělými nehty, listů s kancelářským těžkým písmem, kterým psávají hubené prsty potřísněné inkoustem, listů s hranatým švabachem, psaných třesoucí se rukou, švabachem, na němž při psaní utkvívají staré zesláblé oči, ozbrojené kulatými brejlemi s kostěnou obrubou; tisíce dopisů, statisíce básní, miliony telegramů... A vidíte už Kochovu ušlechtilou tvář (jak jsem ji onehda viděl já v nedělním čísle krejcarových novinek); kývá hlavou, je dojat, slzí, mne si ruce, děkuje, děkuje... A listy přicházejí znova a znova, příboj listů, moře listů, Koch je jimi už zasypán, dusí se, pomáháte mu... Myslíte?... Už byste byli usnuli, lehká dřímota kladla vám už kolem očí šedivou přízi, ale neviditelný šroub zavrtal se znovu do vašeho zubu, mrákota se rozprchává, obraz Kochův mizí. Bdíte a trpíte... Zoufale natáhnete ruku, papír zmačkaných novin zašustí vám v zuřivě se svírajících prstech... Obrátíte předposlední stránku; najdete si zprávy z bursy; dozvíte se včerejší kurs papírové, stříbrné a zlaté renty, vzpomenete si, s jakou chutí odstřihovali byste kupony, kdybyste měli od čeho, jak byste prodávali, kdybyste měli co. Ale nemáte nic. Bolení zubů máte. Za to vám žádný nic nedá. S pocitem tonoucího člověka, který zachycuje se stébla, vrhnete se na inseráty na poslední stránce; jestli neusnete po těch, jste s domácími prostředky pro usnutí hotovi. Přečtete si o Richtrových kamenných stavebnicích a podíváte se při tom na obrázek; dozvíte se, že je v Kladrubech u Chlumce na prodej dobrý mlýn, a potěšíte se na chvíli poznámkou v inserátě, že dotyčný mlýn má vždycky dosti mletí a že sestává mimo jiné z jedné velké turbiny pro normální stav vody; dozvíte se, kde je na prodej nejlepší jamajský rum a kam se mají obrátit dámy hledající spolehlivé rady a pomoci; dozvíte se, kdo zhotovuje nejlepší kožichy pro pány a kde se hledá domovník; že v Mělníku se otevře nová advokátní kancelář, a velká melodramatická balada od Švába, s hudbou od Pauknera, že se jmenuje „Princ Brk a slečna Džinarata“; zvíte, že u města Paříže v Praze jsou na prodej výborné brusle Halifax a knížecí pivovar Thurn-Taxiský že 165 přijme podsudního; chudý právník dojemným inserátem prosí vás o udělení kondice, a poprsí člověka v plném negližé, oděného pouze vyžehlenou košilí, odporučuje vám hojně zásobený sklad normálního prádla pro pány; mladý, inteligentní muž shání se v důvtipně napsaném inserátě po dívce domácně vychované, která by vládla přiměřeným jměním, a v č. 826-II. jsou na prodej dva kočárové koně hnědé barvy; jakýsi bratr Polák z Haliče odporučuje vám zdravou, polskou kořalku, učená slečna z venkova doporučuje sama sebe za vychovatelku nebo společnici, a na Moravě u Rajhradu se prodá z volné ruky dům s pekárnou... Jste unaveni, dojem stíhá dojem, vše víří vám v hlavě, oči se zavírají, tíž, kterou se obyčejně oznamuje spánek, zmocňuje se celého vašeho těla... Usínáte... A snad byste byli už usnuli, kdyby neviditelná ruka neotočila znovu příšerným šroubem ve vašem zubu... Jako když jasný paprsek ozáří polotmu; otevřete oči, udiveně se díváte kolem sebe, unaveni, zmořeni, v zoufalé náladě; lampa vedle vašeho lože hoří klidně, žlutý proud světla stéká po stěnách a po nábytku; ponocný píská vám pod okny hodinu z půlnoci... Oddáte se vzpomínkám; vzpomínáte na několik přátel, s kterými jste se ještě včera odpoledne bavili, na známého pána, který vás nudí svými anekdotami opakovanými sedmkrát po sobě, na slečnu, které jste před šesti nedělemi slíbili napsat něco do památníku a nenapsali nic, poněvadž si „Gratulanta“ od vás vypůjčil váš známý, na jistou rodinu, které jste zapomněli poděkovat za blahopřání k vašemu svátku, od něhož uplynulo už pět měsíců; ale všecko se vám zdá hloupé, zbytečné, vedlejší. Uznáváte, že jsou v životě důležitější a vážnější starosti nežli vyplňovat sklíčenými verši prázdné památníky a poslouchat sedmkrát po sobě stejné anekdoty; cítíte, že vás bolí zub, a zdá se vám, že byste obětovali všecko, co je vám milé a drahé, jen aby vás nebolel... Přátelství je vám teď bezcenné. Bolí vás zub. Láska uvadne, opadá, uprchne. Bolí vás zub. Všichni lidé jsou vám lhostejni. Bolí vás zub. Vaši známí jsou necitelní, sobečtí, zlí. Bolí vás zub. Nemáte chuti k práci. Bolí vás zub. Ztrácíte sílu. Bolí vás zub. Máte jednu touhu, jednu myšlenku, jeden cíl: aby vás přestal bolet... Ale on nepřestává; neviditelný šroub v něm vrtá a vrtá... Ponenáhlu se spřátelujete s myšlenkou na neblahé kleště, se strašlivou myšlenkou, která vás ještě před dvěma hodinami naplňovala tajemnou hrůzou. Vidíte je před sebou, ty kleště; lesknou se příšerně a jako kusadla obrovského 166 tropického brouka blíží se k vám, zatínají se do vašich dásní, cítíte krev, která tryskne... Chvějete se, počítáte vteřiny, čekáte; teď, teď to škubne, zapraští v hlavě, zajiskří v očích... Vzpamatujete se, rozhlédnete se s údivem kolem sebe a poznáte, že jste o těch kleštích snili v mrákotách; příjemná zář lampy klade se kolem vás, konejší vás mírně, její zlaté světlo šeptá vám tiše: trp, trp, já bdím s tebou... Ale tajemná ruka zvolna otáčí neviditelným šroubem ve vašem zubu, cítíte, jak vás v něm škube v krátkých přestávkách... Všechno je marné, marné; bolí vás zub. A usnete-li, zdá se vám, že něco velikého a tvrdého rozvětvilo se vám jako pařez mohutnými kořeny v dásni, že to už vzrostlo úžasně a že je třeba vyrvati to násilím, použitím příšerných nástrojů... Vidíte ty nástroje, pot vyrazí vám na tvář, probouzíte se... Je ráno; šeří se; slyšíte tlučení dveří a chřastění dřeváků kolem oken. Minula noc, ale neminulo vaše utrpení. Trpíte den, dva dni, tří dni. A když konečně po dlouhých a trapných myšlenkových bojích se odhodláte k nejhoršímu, když se šílenou resignací vydáte se na cestu k nejbližšímu lékaři a odhodlaným pohledem chcete vzdorovati všem hrozným věcem, které vás čekají – přestane vás najednou zub bolet; cítíte, že máte hlavu lehkou a úsměv kolem tváří, cítíte, že je na světě příjemně a mile, že vaši přátelé jsou pikantní a nevýslovně zábavní a vaše zbožňovaná že je nejdokonalejší bytostí pod sluncem...
167 RYBNÍK KRVAVEC Historická novela
Večerní slunce již zlatilo vrcholky stromů. Hustým pásem lesů směrem od Telče k Horním Dubenkám táhla neveliká četa bojovníků. Byl to pestrý pohled na ty postavy osmahlé, zahalené ponejvíce ve vyrudlé, hrubé pláště, pod nimiž tu a tam ostřejším zadutím větru objevil se zarezavělý krunýř. – A jestli některým okamžikem vítr ještě více a prudčeji zadul, že až ve větvích zapraskalo to podivným šumotem, tu pod odhalenými plášti na těch krunýřích zalesklo se v úsvitu večerním znamení kalicha. – Jehličím postlaná cesta lesní utajovala dupot koňský i pěšího lidu, a jenom z pozadí tlupy této duněly těžké a okované válečné vozy. Několik lehce oděných i ozbrojených jízdeckých hlídek, které před hlavní četou u značné vzdálenosti harcovaly, doplňovalo válečnou tu družinu. – Němě pohlížely mocné koruny lesních stromů na hrozivě se rozhlížející válečný sbor, a jenom když vzdorná peruť větru do sukovitých jejich údů zalehla, tu zašustělo jejich jehličí jako údivem, a s třeskem zbraní splynul ten šelest v šumot pochmurný. Psalo se tenkráte anno Domini 1423. Po stezkách lesních aneb prachem pokrytých cestách polních nebyla tenkráte družina ozbrojená zjevem neobyčejným; v lesy však tohoto kraje ozbrojená četa zabloudila jen málokdy, a zabloudila-li, nebyla to družina v pláštích hrubých, na nichž prachu usazeného bylo na prsty a na nichž ten prach mnohdy slepen byl ztuhlou krví lidskou, nebyla to družina s vozy válečnými, s neforemnými cepy a palcáty, na krunýřích kalichy znamenaná – leč byl to sbor v lesklých přílbách s chocholy, na koních bujarých, jichž podkovy křesaly jiskry při každém kroku, v brněních ozdobných, na nichž skvěla se na místě kalichu bohatě vykládaná růže pětilistá. – A proto zdálo se, jako by tentokrát i ty stromy v lese divily se neobvyklé té návštěvě. V popředí husitské družiny na statných koních klusali hejtmani; jeden z nich byl postavy zavalité a svalnaté, tváře osmahlé a zjizvené, z níž z hlubokých důlků vzhlížely šedivé oči. Hustý prošedivělý vous na bradě byl přistřižen, ponechán byl v plném vzrůstu pouze na horním rtu. – Mohutná prsa tísnil nare- 168 zavělý krunýř, leb pokryta byla nízkou, jednoduchou přílbou, s ramen pak splýval hrubý jednoduchý plášť. Muž tento byl pan Havel Pinta, hejtman táborský. – Byl to muž v plné síle mužné, podoben svalu dubovému – a přece kdo by si všiml té tváře jeho osmahlé, kdo by zahleděl se do jeho šedivých očí – tu seznal by, že tvář ta jeví stopy utajeného nepokoje a že oči ty vyhýbají se každému hlubšímu a ostřejšímu nahlédnutí. – Po boku Havla Pinty jel druhý hejtman husitské družiny. Byl to pan Jan Bzdina. Vážná, přímá tvář jeho zdobena byla hustým plnovousem, jenž splýval mu na brnění mnohem ozdobněji a řemeslněji provedené nežli jeho soudruha. I ostatní úbor jeho byl vzácnější a nádhernější. – Oba hejtmané zabráni byli v rozhovor. „Ba, pane Jene, v tato místa čert nás vedl! Jak jinak hvízdaly naše píšťaly v Rakousích! Mnohdy jsme těm Rakušákům tak skočnou zanotili, že ani na tanec neměli kdy. – A často od plných sudů svého vína utíkali, jímž potom my hudebníci svlažovali zprahlá hrdla! – A co zde? Na zkrocení pychu růže rožmberské nás nestačí, ač pět set nepodajných vedeme s sebou helem! A co jsme, táži se, co jsme vykonali pro věc kalicha od té doby, jak jsme z tábora otce Žižky na zpátečním tahu z Rakous se odtrhli? Ani Telč námi nedobyta! Zesílit jsme se měli a pak udeřiti na zpupné haluze rožmberské růže! A teď budeme blouditi tímto bídným krajem jako Mojžíš po poušti s Israelity a vzpomínati na plné hrnce egyptské, jichž dostatek měli jsme v Rakousích!“ Při posledních slovech se pan Havel Pinta drsně zasmál. Bzdina vyslechl nevrlou řeč klidně, a jenom brvy se mu svraštily. – „Stát!“ zahřmělo to najednou z prvních jízdeckých hlídek. Hejtmané střelhbitě pohlédli kupředu. „Co jest?“ zvolal silným hlasem Jan Bzdina. Jeden z harcovníků zdržel se poněkud pozadu, by s hejtmany věc sdělil, zatím co druzí zmizeli v dálce. Patrně někoho pronásledovali. „Jeli jsme lesem,“ tak vypravoval jezdec, dospěv až k hlavní družině, „a tu jsme zpozorovali v hustém křoví opodál číhajícího zbrojnoše v barvách rožmberských. Mělť patrně v úmyslu náš počet přehlédnouti a myslel, že ho přejedeme a nepostřehneme. Leč praskot suchého klestu ho prozradil. – Na zvolání naše vskočil na koně v lese ukrytého a plným tryskem lesní stezkou pryč uháněl! – Leč, jak vidím, marně – neb tamto ho naši přivádějí!“ – 169 A skutečně! K hlavní četě blížili se kvapně tři jezdci táborští, uprostřed majíce svázaného na koni sedícího zbrojnoše. Byl to mladík postavy malé, svalnaté, očí černých, těkavých, lesknoucích se jedovatým zvláštním zážehem. Vysedlé kosti lícní a těsně sevřené úzké rty dodávaly tváři jeho potměšilého výrazu. „Kdo jsi?“ započal výslech pan Bzdina. „Zbrojnoš jeho milosti pana Jana ze Stráže!“ Havel Pinta se ušklíbl, ale zdálo se, že starý hejtman jeví při pozorování rožmberského zbrojnoše tajemný jakýsi nepokoj, který lhostejností strojenou hleděl pozastříti. „Odkud přijíždíš?“ drsně vyptával se Bzdina dále. Zbrojnoš sevřel své úzké rty a neodpovídal. „Budeš mluvit?“ Mužík místo odpovědi sevřel rty ještě více. „Pověsíme lotra, nemyslíš, pane Havle Pinto?“ rozhodl se hejtman Bzdina lhostejně. Při slovech „pane Havle Pinto“ trhl sebou mužík a oči zazářily mu příšerným plamenem. Bystrý jeho pohled změřil táborského hejtmana několikráte, jako by vtisknouti si chtěl jeho postavu do duše. Svázané nohy a ruce zachvěly se mu prudce a svaly rukou tak se napjaly, až zmodraly, jako by jevily snahu zbaviti se tvrdých pout. – „Na pověšení dost času zbývá!“ prohodil nesměle hlasem změněným Havel Pinta. „Prozatím ať nás vede neschůdnou cestou.“ Bzdina svraštil obočí jako dříve k odpovědi Pintově a zamručel: „Střezte chlapa bedlivě!“ Zbrojnoš rožmberský byl zachráněn. Zvláštní plápol v jeho zraku znova vyšlehl a při podotknutí Pintově, by byl při životě zachován, sevřené rty škubly sebou tak jako v utajeném úsměvu. I zvláštního poměru mezi hejtmany si povšiml. – Táborská družina v jízdě pokračovala. V popředí svázán spěchal zajatec obklopen husitskou stráží. – Zanedlouho rozšířilo se před nimi jeviště; vyjeliť z lesa, takže měli volný rozhled po krajině. Byli nedaleko vesnice Horních Dubenek. Poslední paprsky slunce zapadajícího osvětlovaly krajinu, nížící se poněkud v rozlehlé, nerovné údolí směrem k Počátkům ponenáhlu se vyvyšující a řadou pahorků lemované. Stranou pak lesa, z něhož vyjeli, na místě, kde 170 krajina nejvíce se svažovala, rozkládal se dosti veliký rybník, nazvaný Bory. „Zde zastavíme,“ promluvil pan Jan Bzdina ukazuje Pintovi místo poblíž rybníka. Zbrojnoši rožmberskému v očích se zajiskřilo. „Radil bych dále pokračovati v jízdě!“ podotkl se zvláštním důrazem oslovený hejtman. „Stát!“ hromově velel Bzdina kousaje se do rtů. „Vozy utvoří hradbu opírající se o břeh rybníka; pěší pochodem dovnitř!“ Po těch slovech seskočil Bzdina s koně, by řídil opevňovací práce. Podobně s tváří zachmuřenou učinil i Havel Pinta. Byl bled a zaražen. Přikročeno k dílu. Ryty zákopy a řady vozů proměněny v pevnou hradbu. Zadní stranu kryl rybník. Práce konána se zručnou rychlostí, takže když okrvavělé slunce skrylo se úplně pod obzor, opevněné ležení táborské vyzývavě čelilo každému nenadálému útoku. – Zbrojnoš rožmberský s úsměvem tajemným pozoroval veškeré práce opevňovací. – Zejména pak zadní stranu táboru, kde totiž rybník ležení ohraničoval, prohlížel si napnutě, a úzké rty jeho spokojeně se ušklíbaly. – Nastal večer – večer tichý, jakých stává za chladného podzimu. – Tmavý plášť noci protkán byl tisíci hvězd, měsíc ještě nevyšel. – Prudký vítr, který k večeru se zdvihl, utišil se, takže hladina rybníka jako zrcadlo odrážela roje hvězd. – A jenom někdy jako povzdechem zašumělo to v rákosí. Němé bylo ležení táborské. Ohňů rozdělati hejtmané zapověděli. Unavený lid husitský pohřížil se po vykonaných modlitbách k spánku a jenom silné hlídky bděly, jsouce rozestaveny před ležení husitské, takže strana k rybníku hlídek neměla. Tam zataženy byly jenom vozy pícní a něco polních píšťal, jež tvořily střelbu táborskou. Nerušené ticho vládlo na břehu rybníka. – Dozor nad stráží vzal na se Havel Pinta. –- Prošed táborem zastavil se u zajatého zbrojnoše rožmberského. – Měsíc již vyšel a zazářil jasně, až příšerně. – Zvláštní rysy tváře zbrojnošovy jevily klid. – Zdálo se, že spal. – Zato však Havel Pinta pohlížel na zbrojnoše s tváří pozměněnou. – A pod tím krunýřem jeho srdce bušilo mu jako zvon svolávající na poplach. – „Byl by to přece on?“ tak zašeptal si a stráže určené k střežení zajatce na druhou stranu tábora odvolal. – Nechtěl míti svědků. – „Byl by to přece on?“ a zachvěl se. – A měsíc lil své světlo stříbrné, a krajina spala. 171 S vírem v srdci odkvapil od zbrojnoše a stanul na břehu rybníka. Byl v myšlenkách. – I usečné jednání hejtmana Bzdiny vtisklo v duši jeho mnohý trn a vynutilo mnohdy myšlenku o pomstě. – Leč v krajinu zdejší sledoval Havel Pinta hejtmana Bzdinu přece jen s nelibostí. Cit tajemný zdržoval ho od této jízdy. – A jako hejno černých vran, tak vylétlo mu z duše hejno černých myšlenek, které kupily se v proud a uchvátily jeho celou bytost. – Procházel se po břehu. Byla už půlnoc. – A příboj myšlenek neustával. – „Hejtmane!“ zasyčel za ním náhle utlumený hlas. Havel Pinta trhl sebou křečovitě a prudce se obrátil. Nespatřil však nikoho. Měsíc lil své světlo stříbrné ve slabě rozčeřené vlnky rybníka. „Hejtmane!“ zasyčel přidušený hlas po druhé a usilovněji. A zdálo se mu, jako by hlas ten splýval v jedno s šelestem rákosí. – Znovu obrátil se pan Havel Pinta po původci přidušeného zvolání. V rákosí se cosi hnulo. – Ne, nebyl to vítr, nýbrž zcela zřetelně osvěcoval měsíc rysy lidské postavy. – Leč neklame se zrak zkušeného bojovníka? Toť onen zbrojnoš rožmberský, volný, bez pout, bez vazeb. – Jen na těch jeho svalech znáti bylo temné krvavé stopy a znaky zubů. – „Ha, divíš se, pane hejtmane Pinto?“ syčelo to z rákosí rovno jedovatému, skrytému tam hadu. „Viď, že se divíš? Slyšel jsem tě, pane hejtmane, když před několika hodinami stál jsi nade mnou a ret tvůj bledý šeptal: „Byl by to přece on?“ Slyšel jsem tě, neboť pomsta všechno slyší. Ale pomsta se nikdy neumlčí, pomsta se nikdy nezalekne, a těžší pouta musela by se zadříti do krve Spěchovy než ta, jaká jsi mi vložiti kázal, krátkozraký hejtmane!... Ha, volej, křič, vzbuř své pochopy – že to neučiníš? Jsem volným a zhoubu vám přinesu! A víš proč? Protože žhavá pomsta v mé hrudi hárá, ta pomsta, jíž Bůh zaslepil ti oči, abys se přimlouval u Bzdiny za můj život, abys ulehčil má pouta, abys odvolal ode mne stráže, ta pomsta, jež dodala mi síly, bych přehryzl a přerval pouta, jimiž jste mne spoutali! – Byl jsi silákem, hejtmane, ale zločin z tebe učinil babu! Blázna! Teď už marně bys na mne volal stráže – uniknu vám! – Má pomsta jest hadem, jenž zmizí v štěrbinách zemských, jsouc za okamžik přichystána zhroužiti jedovaté nitro své v tvá vlastní prsa. Věz to, hejtmane!“ „Nerozumím ti!“ temně odvětil hejtman. Měsíc sléval proud stříbrné své záře na jeho tvář, která závodila s bledostí umrlce. Mohutná postava jeho chvěla se jako to rákosí větérkem šepotající. Slovo „Spěch“ vířilo mu v duši tisícerým ohlasem... 172 „Nerozumíš? Vzpomeň si na dobývání hradu Oustí...Ještě nerozumíš?... Utekli jsme se tam s mým otcem a několika šlechtici okolními, bychom opřeli se surovým ranám vašich palcátů, bychom překotili ten kalich váš, kypící krví naší... Není tomu mnoho let, pane Pinto! A ty byl’s tehdy s námi!... Nekryl tvá prsa také ten kalich neblahý, netřímal’s palcát táboritský, neposlouchalo hlasu tvého hejno neurvalých bojovníků husitských... Ó znal’s mne tenkrát dobře a mého otce ještě lépe... Leč marný byl náš boj, v němž jsi i ty bojoval. Rozvášnění vítězi vtrhli tenkrát prolomenou branou dovnitř a žíznivá zem lokala krev našinců hltavě! – Nic neuniklo tehdy rozzuřeným ranám rozeštvaných Husitů, jen mně poštěstilo se vyváznouti... Ty a pět soudruhů byli jste zajati a mezi vámi i otec můj... Ha, pamatuješ se?... Ty bledneš, hejtmane!... A víš, co řekl tehdy Žižka, obraceje se ke svým rotám? „Jsou ve vaší moci!“ – A divoká četa zasmála se vítězně, a ty a pět soudruhů bledli jste!... A tu pravil jeden z Husitů: „Kdo z vás zajatých ostatních pět pobije, životem vyvázne!“ A ostatní hřímavě souhlasili... Ha, nebledneš, pane Pinto, nebledneš? ... A jeden z nich chopil se meče...“ „Probůh...“ „...a ostatním pěti soudruhům svým hlavy sťal... A víš, kdo byl ten bídník proradný, víš, pane Pinto? Že nevíš? Ten bídník třese se nyní před tváří mou, a měsíc lije stříbrné světlo své na jeho tvář... Ten bídník jsi ty, hejtmane Pinto... Tenkráte bídný strach před smrtí učinil tebe zločincem, sketou, babou... A pak jsi přestoupil ke kalichu, kde vrah Pinta proměnil se v hejtmana Pintu!“ „Ha, zadrž... stráže!“ mroucím hlasem zvolal třesoucí se Pinta... Jen temný šum vzbudilo volání jeho po táboře. Přední stráže mezi sebou hovořily a nevšímaly si, že u značné vzdálenosti u břehu rybníka pološeptem se hovoří. „Na shledanou, hejtmane!“... Zašplounalo to vodou. Zdrcen do prázdna pohlížel starý hejtman... Jak ozářené okno z lepších světů zíral měsíc. „Stráže!“ zahřměl hlas vedle pana Pinty. Hlas ten jako znamení polnice zazvonil celým táborem... A v záři měsíce tyčila se po boku pana Havla Pinty mohutná postava hejtmana Bzdiny... Bylo cosi vznešeného v jeho vystoupení! Zdál se být prozřetelností vyslaným obhájcem věci husitské! V hejtmanu Pintovi, když ho zde spatřil, tuhla až krev. – „Stráže!“ ozvalo se z jeho rtů po druhé, ačkoliv již několik statečných postav 173 husitských stálo vedle něho očekávajíc jeho rozkazů... „Zde stala se zrada! Rožmberský zbrojnoš uprchl! Odpykáte toho, stráže! Dle všeho přeplaval rybník. Však nevíš o tom ničeho, pane hejtmane? Kdo tady rozmlouval s vyzvědačem rožmberským potichu, kdy pravé bojovníky kalicha uspala důvěra v Havla Pintu? Kdo přimlouval se za toho zrádce, kdo odvolal jeho stráže? Blesky boží! – Šediny tvé volají k tobě úpěnlivě, neboť jsi je poskvrnil... Rychle za uprchlíkem... Několik bojovníků na koně; nadbíhejte mu na všecky strany – odměna čeká toho, kdo ho dopadne!... A ty, hejtmane, vydáš mi zbraň! Nikdy jsem ti nedůvěřoval, neboť o tobě šla zvěst, že jsi odpadlík kříže – leč by lhaly šediny tvé, nepomyslil jsem... Nejsi hoden dotknouti se kalicha páně – snad roztrhl by se v rukách tvých... Vydej zbraň!...“ Na okamžik nastalo teskné mlčení... Křikem hejtmana, voláním stráží, dusotem koní odjíždějících jezdců probouzeli se kolem ležící, v spánek pohřížení Husité. Jediný dojem je ovládal – úžas. Věděli sice, že hejtmané v přátelství největším se nesrovnávají, ale hádky tak vášnivé se nenadáli. „Poslyš, hejtmane, slyšel’s hovor náš s hradeckým vyzvědačem?“ „Neposlouchám hovorů zrádných! Leč tentokrát ruka Páně mi kynula, bych jako Samson přetrhal sítě synů Ammonových... Běda, že přišel jsem pozdě! – Leč co jsem viděl a slyšel, stačí; vydej zbraň svou, hejtmane!“ „Nevydám; při krvi mučenníka kostnického ti přísahám, že nevydám... Pravdu mluvil zlotřilý vyzvědač... Leč krev obětí, která tryskla na tělo mé, rozžírá mé ňadro a rozpaluje je k zápasu pro věc pravdy; jsem bídník, jsem zlosyn, vyvrhel – ale ne zrádce kalicha, a ještě méně sketou, hejtmane!“ „Zbraň vydej!“ „Žiji, a proto nevydám!“ „Nuže, zhyň!“... A v svitu měsíce ostří meče se zalesklo... Temné zařinčení se ozvalo; rána odražená palcátem Havlovým svezla se po ploché přílbě na skráň hejtmanovu... Palčivá bolest provázela proud krve, který řinul se Pintovi na zrezavělý krunýř... Oči Havla Pinty zableskly žárem vlčím, postava vztyčila se hrozivě a temně zahřměla jeho slova: „Nezapomeň, Bzdino, že i já mám sbor, jenž dovede mstíti uraženého hejtmana!... I moje paže umí vládnouti mečem, a krve neleká se Havel Pinta! Haha! Tys jistě neslyšel, co slyšelo přede chvílí toto rákosí... Leč nechci 174 vrhnouti krvavou pochodeň sváru ve voj náš, v nějž spáry zatíná zrada! – Ó pane Bzdino!“ a hlas příšerný starého hejtmana zavzněl dutě a temně jakoby pohnutím, „neodkryla ti prozřetelnost mou minulost – Bůh chce, bych krvavé činil pokání – uvěř mi – zrádcem kalicha není Havel Pinta... S kalichem na prsou, s kalichem v srdci napiji se kalicha smrti... Bez mé vůle uprchl rožmberský zbrojnoš!...“ Tvář Havlova zkřivila se palčivou ranou a on se odmlčel... Leč oči leskly se mu zase žárem vlčím, a prsa narážela mohutně na nepodajný krunýř... Opět nastalo na okamžik ticho. „Budiž!“ temně zahučel Bzdina. „Ale věř, že po činech tvých pátrá oko bdějící a ruka ozbrojená mečem Páně!... Otec Žižka ať sám odsoudí!“ V ležení zase ticho zavládlo... Jen stráže k sobě tajné šeptaly. Oba hejtmané rozešli se, každý na jinou stranu tábora... V prsou Havla Pinty vířilo to příšerným vírem. Ten paprsek lepšího předsevzetí ztrácel se v tmách příšerných myšlenek... Což ruka spravedlnosti až sem sahá, by vzala zde děsnou daň svou? Což krvavý ten zločin, který vzbudila bázeň před zející smrtí, neusnul v něm nadobro? Což nezhroužil se v něm jako mrtvola na dno řeky vhozená? Ještě dnes má ho vyburcovati příšernými, zbledlými svými tahy? Ha, byl to skutečně ten Spěch, syn nešťastné té oběti v hradu Oustí? Nebyl to zjev obraznosti vzbouřené?... Ha, jak ten měsíc příšerně svítil... A teď se zahaluje ve chmury!... A pomsta letí!... Nepomáhá Havlovi, že té smrti, jíž se tehdy obával, pohlíží v tvář každodenně; nepomáhá mu, že v bitvy řítil se beze strachu, že krvavou zásluhu si získal, až i rekem ho nazývali! Nepomáhá mu, že Žižka učinil jej hejtmanem jedné z nejdrsnějších, nejudatnějších čet kalicha!... Nepomáhá mu, že ve voji Žižkově na minulost jeho nevzpomínali, že málokteré oko bystré poznalo v něm vraha Pintu, znajíc jen hejtmana Pintu... Ta událost příšerná plaší mu sen, zbavuje ho pokoje, činí ho necitelnou a přec v nitru hárající sopkou plamennou – – – Je po vině tak veliké možné pokání? – Hoj, už zmizel ten paprsek světlý lítosti – a kolem temná noc... Chýlilo se k ránu. Obloha dříve jasná ponenáhlu se zachmuřovala a hustá mlha rozestírala se kolem... Měsíc tratil se v její šedé přízi, až zmizel... Bylo chladno... Havel Pinta třásl se zimou a zase horkem... Hlava jeho stála v plameni – ani obvazek na nepatrném zdánlivě poranění neprospíval – – 175 Ležení husitské se probouzelo a oživovalo. Hejtman Bzdina rozvinul činnost zimničnou. Na Havla Pintu se ani neohlédl, jako by ho tam ani nebylo, a ohlédl-li se, nebylo v tom pohledu více, než opovržení... A jenom noční stráže a ti, kdož noční výstup hejtmanů zaslechli, významně si něco šepotali... Celým táborem pak jediná šla zvěst. Rožmberský zbrojnoš uprchl. A povážlivější kabonili se nad tou zprávou. Cítili, že rožmberský vyzvědač přinese jim neštěstí.
*
Zatím co na břehu obezřetný Bzdina Havla Pintu ze zrady vinil, rožmberský zbrojnoš ani okamžiku neztrácel... Voda zašplounala tajuplně, když Spěch vyskočil na druhém břehu. V okamžiku pak zmizel v pasece. Tušil, že bude pronásledován – leč nelekal se, jsa dobře obeznámen s lesními a polními stezkami, pronásledovatelům skrytými... Než uplynuly dvě hodiny, octl se v lese kateřinském. – Měsíc svítil ještě jasně... Dupot koňský oznamoval Spěchovi, že harcovníci husitští jsou mu na stopě... Letěl... „Stát – kdo to?“ zahřmělo lesem z houštiny. Spěch se jen usmál. „Růže rožmberská!“ „Guttenštejn!“ – V okamžiku byl obklopen zbrojnoši hraběte Guttenštejna. Spěch utřev si s čela žhavý pot a oddychnuv několikrát, přerývaným hlasem zvolal: „Koně sem! Rychle! Stráž uhni se stranou v les! Husitská hlídka tu co nevidět... Musí být zaskočena – jinak je zle! Kde jsou naši?“ „V Počátkách!“ zněla odpověď. „Blesky boží! Koně!“ Na to vyhoupnuv se do sedla zaťal ostruhy v slabizny koně, až tento sepjal se k mohutnému skoku a jako vítr k Počátkům uháněl... Tou dobou harcovníci husitští byli zaskočeni a porubáni. Bylo ku třetí hodině s půlnoci. Měsíc ukrýval se již za mihotavé obláčky. Spěch letěl. Dospěl Počátek. Tam byl rozložen voj hradecký, jenž pod velením Jana ze Stráže a Menharta z Hradce čeliti měl rotě husitské, o níž z okolí docházely zprávy, líčené barvami nejděsnějšími... Dle zpráv těch dalo se očekávati, že síla 176 Husitů jest příliš veliká, a proto velitelé toužebně čekali nějakých zpráv. Vojsko hradecké sestávalo mimo družinu hradeckou z tří tisíc lidu selského z okolí Žirovnice a Počátek. Mimo to připojili se k voji okolní zemané a rytíři se svými lidmi. Byli to: Jan hrabě z Guttenštejna, pán z Vrchovišť, Jindřich Krajíř z Krajku, Zdeněk z Palupína a Pešek z Bejkovce. Velitelé právě byli shromážděni, by umluvili se, jak s nepřítelem, když s uříceným koněm vjel do brány počátecké zbrojnoš Spěch... Byl ihned uveden k Menhartu z Hradce a ostatnímu panstvu. Asi ve čtvrt hodině hnul se ozbrojený voj hradecký rychlým pochodem z Počátek. Po boku hradeckých pánů na čerstvém koni jel Spěch, výmluvně líče oběma Rožmberkům výhodnost boje co možno rychlého. Když pak rozbřesklo se ráno, sestupovaly sbory hradecké s pahorků kateřinských v úval u Horních Dubenek. Hustá mlha zapředla v šedivou svou přízi celou krajinu, zastírajíc Husitům blížící se voje hradecké. Počasí věstilo nevlídný, pochmurný den podzimní. Na tváři Spěchově tkvěl zvláštní úsměv. Úsměv takový mrazí člověka až do duše, a povídají, že s úsměvem takovým ďábly malují.
***
Stoje u svého houfce zasmušile pohlížel vpřed Havel Pinta. Myšlenek řady křížily se mu v mysli... Cítil to opovržení Bzdinovo, cítil tu kletbu, jež spočívala na něm... Děsná myšlenka probleskla mu hlavou, sestra oné, jež vtiskla v mrazící se svaly ruky zkrvavělý meč. Jest považován za zrádce kalicha – nuž, ať je zrádcem skutečným! Či nemohl by přestoupiti zpět ku straně kalichu nepřátelské? – Leč usmíří novou tou zradou spravedlnost ozbrojenou mečem anděla pomsty? – Ha, proč bije to srdce jeho pod tím krunýřem zarezavělým? Zdaž každý úder jeho nenese s sebou nová muka?... Proč může pohlížeti ještě ten jeho zrak, když každý pohled zvěstuje mu jen opovržení? Proč slyší ještě ucho jeho, když vnímá jen jedna slova: Zrádce, vrahu? Proč vládnout může mečem jeho páž, když i ten meč z ruky mu vyráží pomsta?... Pronikavý zvuk polnice vyrušil Havla z jeho myšlenek. Bylo již hezky po ránu; krajina z mlhy se poněkud prodírala... Jako šedý řetěz vlekly se voje hradecké s pahorků. Byly zpozorovány a hlas trouby věstil 177 Husitům, že brzo vzplane boj mezi mocným kmenem růže rožmberské a tvrdošíjným palcátem táboritským. Temný stín přeletěl čelo Bzdinovo. „Jsme napolo ztraceni! Zlořečený lotr rožmberský! Viset měl a ne přivésti nám na krk rožmberské pochopy! Mohli jsme couvnout k Pelhřimovu!“ A slova tato provázel nový pohled opovržení Havlu Pintovi. Avšak pojednou, jako by se z myšlenek probral, Bzdina se povztyčil a sokolím zrakem přehlédl tábor husitský. Uspořádav vše k útoku prohodil k několika přednějším Husitům: „Započneme boj sami! Pozor!“ Zatím voje rožmberské sestoupily v úval. Netrpělivě pohlížel kolem Spěch. „Rychle, milosti!“ přimlouval se k Menhartu z Hradce. „Ať nemají času náležitě sešikovat voj!“ Mlčky pořádal Menhart z Hradce houfy hradecké. Střed voje tvořily tři tisíce lidu selského, pobočná křídla pak zemané a rytíři s obrněným lidem jízdným. Pravému křídlu velel Menhart z Hradce s Janem ze Stráže, levé křídlo zemanů vedl Jan hrabě z Guttenštejna. Zavzněly válečné zvuky trub na straně hradecké... Od lesů zaševelila temná ozvěna... Hradečtí blížili se k vozům... „Nuže, jménem Páně! Rozevřít vozovou hradbu! Vpřed!“ Vzduchem zahřímala husitská polnice... Jako když prudký proud horský provalí hráze – tak rozlil se kupředu mohutný proud Husitů. Zasvištěly táboritské cepy. „Růže rožmberská!“ zvolali náčelníci hradečtí, a střední voj rožmberský popostoupil kupředu, vyrazivším Husitům zrovna do rány. Na hlavy prvních řad selského lidu dopadly těžce okované husitské mlaty. Temný řev poraněných rozlehl se údolím a ozvěna opakovala jej příšerně z tmavého pozadí lesů. – A znova a znova jako krupobití dopadaly cepy táboritské na okrvavělé lebky pěších sedláků. – A z každé rány číhala smrt! Uděšené roty selské couvaly úzkostlivě, jsouce nezvyklé takovému boji – avšak rozzuřené hlasy náčelníků a pronikavý ryk polních trub štvaly je stále vpřed, v jícen děsné smrti pod ranami husitskými. Táborité bojovali mlčky – jen tu a tam jako ze zvyku píseň husitská „Kdo jste boží bojovníci“ zavzněla, ale brzy zmlkla v té vřavě bojujících. – Šlo o bytí či nebytí. – A zdálo se již, že pod mocnými údery táboritských cepů zpupná růže rožmberská se začíná zachvívati bolestně. – Řady husitských cepů byly ve výhodě. – Jen ještě jeden klínovitý útok, a selské křídlo obrátí se v divý útěk! – 178 „Vpřed! Za mnou!“ zahřměl v okamžiku rozhodném v řadách cepovníků hromový hlas, a zavalitá postava hejtmana Havla Pinty na koni sedícího se mihla v popředí. Byl skoro děsný pohled na tu jeho tvář krvácející od rány Bzdinou mu zasazené, naběhlou nadšením a vzteklou zuřivostí boje, na ty oči jeho planoucí žárem vlčím! – „Za mnou, v klín!“ rozlehlo se rykem boje po druhé. – A jako blesk zasáhl nový útok selský voj. Nastal zmatek. Uděšený selský lid obrátil se na útěk. – Boj rozhodoval se v prospěch táboritů, neboť čety rytířské dotíraly pod velením Guttenštejnovým k vozové hradbě, čímž lid selský zastaviti nemohly. Zbývala jen slabá družina Menharta z Hradce. – Bude-li i ta přemožena, pak voj Guttenštejnův octne se ve dvojím ohni a je ztracen! – Pronikavé zvuky polnic mísily se s řevem raněných, k čemuž průvod tvořily temné rány cepů a houkání táborských píšťal, jež brázdily řady rožmberské. – Havel Pinta byl stále v popředí. – Jeho síla neochabovala; smrt, jež příšernými křídly vála mu zrovna do obličeje, nelekala ho – hledal ji, tu, jíž se kdysi tak obával, hledal, toužil, prahl po ní. – Ani toho nepozoruje oddálil se hejtman Pinta od družiny husitské. – Jen ten zrak plamenným bleskem přehlížel bojující řady, a ruka neumdlévala od mávání mečem! Vedle Havla Pinty objevil se jezdec rožmberský. V zápalu bitevním sotva ho hejtman postřehl. „Jdu pro svou pomstu!“ zasípal hlas Pintovi po boku. Pinta sebou trhl a meč napřažený mimovolně zafičel vzduchem, leč svezl se bez úspěchu o brnění zbrojnoše Spěcha. „Jdu pro svou pomstu!“ zavznělo znova, a lesklá ocel bleskla se vzduchem. Havel Pinta se skácel s koně. Na zrezavělém krunýři jeho vyhrnul se proud krve. Rána cíle nechybila. Husité nevidouce už náčelníka v řadách rožmberských poněkud couvli. Jako střela mihl se kolem Spěch. Vřavou bojujících letěl k Menhartovi, jenž zachmuřen pohlížel na rozvlněný boj: „Udeř, milosti, se svými rychle Husitům v bok! Guttenštejn obchází již voj k vozům!“ Boj vyšlehl znovu a naposled. Vítězící houf husitský ztrativ Pintu kupředu více nepostupoval. Četa Menhartova nyní řádila v řadách jeho nemilosrdně. Více a více tlačen byl k vozům. Husité byli v tísni. Na straně u vozů bojovala družina hejtmana Bzdiny. Bzdina sám zrakem 179 vůdčím napjatě sledoval, jak hejtman Havel Pinta s pěti sty svých cepovníků vyrazil na střední křídlo hradecké, a tvář jeho při pohledu na utíkající lid selský zářila nadšením! Nic platno, je přec ten Pinta rázný chlap! Ha, jak ty sbory rožmberské před ním couvají, na útěk se obracejí, prchají! – Sláva! – Leč co to? Hejtman Pinta klesá – probůh, snad mrtev? Hle! Postup cepovníků zaražen, a tam – není to ten lotr rožmberský? – ó ano, hle jak letí ten zbrojnoš k náčelníku rožmberskému. – Vpadají cepovníkům v bok! Běda! – A on, Bzdina, pomoci nemůže! Sbor Guttenšejnův ho obkličující brání se statečně. – Hle, už couvá kalich! – Jsou ztraceni! „Troubit k ústupu!“ zahřměl na trubače. Rozlehl se vřískavý tón polnice. Čety husitské krok za krokem couvaly. Lid rožmberský již na útěk obrácený dotíral nyní s novou prudkostí na ustupující bojovníky husitské. Husité couvli v hradbu vozovou. Byli v postavení nebezpečném. Sbor Guttenštejnův svíral je se strany jedné, kdežto střed a pravé křídlo zaráželo jako železný klín novým útokem v řetěz vozů. – Bzdinovi nezbýval nežli útěk. Havel Pinta byl mrtev, přes polovinu cepovníků krylo bojiště. Leč, jak prchnouti? – Jen jedna cesta zbývala – rybník. – Přeplouti s koni přes rybník a zachrániti se rychlým útěkem směrem k Horní Cerekvi. Úmysl Bzdinův jako by postřehl zbrojnoš Spěch. Vyžádav si četu lehce oděných jezdců Menhartových objížděl rychle rybník, chtěje Husitům nadskočiti. Zatím již zbytek voje husitského brázdil vlny rybníka. Přes tři sta bojovníků, ležení i polní píšťaly táboritské zůstaly v plen hradeckým. Přeplavali rybník. – Leč nová překážka stavěla se jim v cestu; jízdní záloha v čele majíc zbrojnoše Spěcha pustila se za nimi. Nastala krátká potyčka. „Znáš mne, pane hejtmane?“ zachechtal se Spěch uštěpačně. „Slyšel’s tehdy konec našeho hovoru s Havlem Pintou? Viděl jsem tě, hejtmane – uprchl jsem vám. Dnes ale vy mně neujdete!“ „Zrádče!“ rozvzteklil se táboritský hejtman a prudká rána mečem zarachotila o přílbu Spěchovu a rozrazila tam pozlacené znamení růže pětilisté. – Omráčen zhroutil se Spěch s koně. – Řadou útočících jezdců rožmberských zoufale drali se jezdci husitští. Prorazili. Družina hradecká pronásledovala je ještě kus cesty, až posléze pronásledování zanechala. 180 Tak zbytek poražené husitské družiny pod velením Jana Bzdiny spasil se útěkem k Horní Cerekvi, přes niž dále k Pelhřimovu pospíchali. Zamračen a zachmuřen jel v čele družiny prchající Bzdina. – Co řekne as otec Žižka, až dozví se o této události? Zdaž nesvraští brvy hněvivě a nepřičte jemu, Bzdinovi, vinu porážky? – A co řekne, až dozví se o smrti hejtmana Havla Pinty? – Nebohý Havel Pinta! Nebyl zrádcem kalicha, s kalichem na prsou napil se kalicha smrti! – Leč jaká to událost tajemná odehrála se mezi ním a Spěchem? – Bzdina nevěděl, a jenom něco málo zbývajících bojovníků voje Žižkova vědělo o strašné události u hradu Oustí. – Zbrojnoš Spěch odnesen mezi raněnými. Tou dobou pan Menhart z Hradce s Janem ze Stráže, hrabě z Guttenštejna a pan Krajíř procházeli se bojištěm. „Zuřivě se rvali ti kacíři! Leč více neodváží se na rožmberské zboží!“ temně zahučel Menhart z Hradce, pozoruje velikou ztrátu hradeckého lidu. „Zde asi jejich hejtman!“ podotkl hrabě z Guttenštejna, ukazuje na mrtvolu Havla Pinty v kupě jiných mrtvých těl. Pánové pohlédli lhostejně na mrtvolu Pintovu. – „Odtáhněme,“ prohodil na to pan Menhart k Janu ze Stráže. Slunce už sklánělo se zase pod obzor.
***
Rybník „Bory“ u Horních Dubenek na památku krvavé bitky z r. 1423 pojmenován byl rybníkem „Krvavcem“. Temná pak zvěst žije dosud v ústech lidu o bitvě, jíž rybník uvedený němým byl svědkem. –
181 NÁVŠTĚVA U TETY
„Jest daleko odsud do Růžova?“ ptal se poštovního vozky mladý pán bezstarostného obličeje s dlouhým knírem a s nedbale přehozeným svrchníkem. „Asi čtyři hodiny, milostpane,“ odpověděl tlustý, poněkud hloupě vypadající postilion, odpřahuje dva statné bělouše. – „Pojede pošta brzy?“ – „Za tři čtvrti hodiny.“ – „U čerta, to bude nudné!“ – A tazatel, koupiv si jízdní lístek, zmizel za chvíli ve vratech elegantního hotelu. Byl to, jak výše podotknuto, mladý ještě muž. Přijel ranním vlakem sem a strojil se poštou odjeti. Jméno jeho Robert Trnka; byl koncipientem v advokátní kanceláři a učinil si malý výlet, aby navštívil svou tetu, bohatou statkářku u Růžova. Dlouhé tři čtvrti hodiny skončily se a náš rek, usadiv se v jednom koutě mohutné oné pohyblivé budovy, jež slove dostavníkem, zabalil se svým plédem a vyňav vonné havanna počal vypouštěti modravé obláčky dýmu. Oko jeho dosti živě těkalo bezvýznamně kolem. Krajina okolní zahalena byla v závoj jakési mlhy a kontury její vystupovaly neurčitě z šedého pozadí, tak neurčitě, jako myšlenky moderních filosofů, jako epická osnova básnických prvotin... Avšak neočekávaná změna nastala asi po půlhodinné jízdě. Pošta jela městečkem S., a tu přisedla do pošty elegantně oděná dáma asi čtyřicetiletá. Náš rek, který se děsně nudil, byl touto změnou potěšen. „Kam račte prosím?“ – „Do Růžova.“ – „Tož budu míti potěšení býti Vaším společníkem po celé cestě. Jedu též do Růžova!“ Zábava točila se kolem obyčejných předmětů. Slunce stoupalo výš a ranní mlha ukládala se jen na vzdálené pahorky a lesy. „Ach, jak je krásně, milý pane, vizte, ta mlha, která muselinovým pláštěm pokrývala kraj, řasný plášť svůj ponenáhlu skládá. Ach, znáte rozkošnou báseň od Goetha „Amor als Landschaftsmaler“? Takřka nazpaměť ji znám: „Sass ich früh auf einer Felsenspitze, sah mit starren Augen in den Nebel... Krásné! Božské!“ „Ah, jak mluvíte básnicky! To jsem já člověk prosa. Nejlíbeznější básní jest 182 mi v troubě s líbezným sycením se dusící pečínka – rajská to hudba, plná jemných odstínů – a mám-li k tomu všemu ještě opojný nektar a halí-li mne ve své vonné obláčky líbezná havanna, tu nadšení moje stoupá v epopej. – Ale nedivím se vám, prosím vás, ženské, ty jsou všecky takové. Teta, ku které do Růžova jedu, ta Vám píše básničtěji než jeden můj bláznivý přítel...“ „Aj, Vy jedete do Růžova k tetě? Jaké její jméno?“ „Jméno znám: Marie Novotná, ale jí jsem dosud neviděl. Já se o své příbuzné nestarám, ale zde náhodou činím výjimku. Povím Vám, proč. Moje teta má hrozně mnoho peněz; povídají na šedesát tisíc zlatých, a poněvadž jest lakomá, tak zachovává ze svého dvorce ročně zajisté slušnou sumu. Já jsem z nejbližší přízně a proto jdu se milostivé tetince představit, aby nevyvedla tu hloupost a někomu jinému to neodkázala.“ „Je Vaše teta stará?“ „Přes půl století, tak aspoň myslím, možná ale, že jest mladší.“ „Píše Vám?“ „Píše, ale já její psaní od nějaké doby nečtu. Dokud jsem byl mladší, tak se mne ty vzletné fráze líbily, ale teď to čte můj básnický přítel, jest to pitomé jako on!“ Dáma škubla při posledních slovech našeho reka několikráte silně rtem, zarděla se a zase zbledla, pak se usmála a prohodila s líčenou lhostejností: „Nebudete se u tety nudit? Co tam budete dělat?“ „Budu poslouchat tetina kázání, krmit její kočky a kanáry. Kočky budu držet a chovat na klíně, a až budu o samotě, pak je vypráskám, neboť na smrt nenávidím koček. Budu trpělivě naslouchat tetiným staropanenským memoárům a při tom se seznámím s tetinou kuchařkou. Já si potrpím na kousek slušného jídla. A až to omrzí mne nebo tetu, tak pojedu pryč (ovšem, že mi ona dá peníze na cestu) a zanechám po sobě v Růžově dobrý dojem. Ten dobrý dojem pak dále bude působiti na chvějící se ruku tetinu, až bude psáti poslední vůli, odkáže mi tisíce, které ten dobrý dojem, co jsem u tety zanechal, mi navrátí.“ „Odpisujete tetě sám na její psaní?“ „Co Vás napadá! To píše můj bláznivý přítel. On jest zamilován. Čtu jeho milostné dopisy, ale to byste se zděsila, jak je to pitomé. Já bych přece napsal: – Holka, mám Tě rád, ale vzít si Tě nemohu, poněvadž mám ročně jen půl čtvrta sta služného, a to by Tvůj tatík nesvolil. – Ale on, toto! On tam píše 183 o bledé luně, jak rozestírá stříbrné světlo, a hvězdičky že se na to přihlouple dívají a slavík že v křoví zpívá o jejich hladové lásce, – prosím Vás, slavík, takhle špaček nebo papoušek, to neříkám nic, ten se dá něco naučit, a snad kdyby je jednou naslouchal, štěbetal by vyznání lásky po nich také, poněvadž oni mluví pořád dokola.“ Náš rek zmlkl. Dáma pohlížela toužebně na stále blížící se Růžov. Nastalo ve voze ticho. Kolem rtů dámy pohrával zlomyslný úsměv. Vjeli do Růžova. Kola poštovní archy drkotala po předpotopní dlažbě ctihodného města; až konečně náhlým trhnutím opratí se vůz zastavil před poštovním úřadem. Náš rek pomohl dámě z vozu. „Apropos,“ zvolal, „ani jsme se nepředstavili. S kým jsem měl čest?“ „Jsem Vaše teta, Marie Novotná. Myslím, že uděláte nejlépe, když se navrátíte domů ke svému básnickému příteli. Ani mne, ani mým kočkám by Vaše návštěva nešla k duhu. Poroučím se. Zde má visitka, pane!“ „Prosím – já – tento – visitka.“ A rek náš otevřel střelhbitě tobolku a zmatený a spletený místo své visitky strčil své tetě jedno z jejích psaní. Teta se smála zlomyslně a uštěpačně odvětila: „Díky za zábavu, pane!“ A rek náš bohatýrsky stanul u postiliona, aby se zeptal, kdy pojede pošta zase zpět. – „Za dvě hodiny,“ zněla odpověď. „Budu v protějším hostinci.“ Tak skončila návštěva Roberta Trnky u tety. –
184 PAN ŠEBESTIÁN ŠTĚTIČKA TRAGICKÝM HRDINOU Noveleta
Jen hezky zticha, po špičkách, milý čtenáři... Rozhněvaní lidé mají rádi ticho kolem sebe... Tak. Však také měl proč Šebestián Štětička, akademický malíř, se hněvati, měl proč se mračiti na celý ten nevděčný, talenty neznající svět! Jen si pomyslete! Pan Šebestián Štětička byl umělcem, umělcem takřka všemohoucím. Maloval na plátno podobizny městské honorace, a na něm záleželo, měl-li pan sládek slušný nos aneb slečna Amálie pěkné chrpomodré oči. A hle! Pan Štětička bujný vzlet svého ducha napřáhl ve oslňující výši, on povznesl se z toho ovzduší maloměstské inteligence, on bujným letem svého štětce na plátno I m 25½ cm široké a I m 90 cm dlouhé pokusil se vymalovati zcela původní komposici svou, sensační souboj; obraz byl hotov a poslán do umělecké výstavy pražské, by hlásal odtud slávu štětičky pana Štětičky. Rozumí se, že netrpělivě sahal pan Štětička po nových číslech „Uměleckého Athenea“, vždyť umné pero povolaného referenta mělo hlásati vítězství pana Štětičky na rychlém křídle tiskařské černě do všech končin vlasti. A hle, dnes konečně, když pan Štětička černou barvou natíral špičku kníru podobizny pana správce, když pustiti se chtěl do černění bot páně správcových touž černou barvou, dnes konečně po dlouhém čekání obdržel na svůj obraz do výstavy zaslaný kritiku... Leč běda! Tvář pana Štětičky škubla sebou křečovitě a oko v sloup obrácené vpíjelo se v neúprosné řádky bodavé kritiky, a malíř Štětička četl znova a znova následující věty uvedeného referátu: „Co máme říci o obraze „Souboj“ nadepsaném, jímž jakýsi domýšlivý člověk obdařil letošní výstavu? Věru fantasie naše maně představuje si malíře (pana Šebestiána Štětičku), jak stojí s hůlkou před svým výrobkem na jarmarku a ukazuje rákoskou na výjev křiklavě malovaný zpívaje při tom kramářskou písničku s refrénem „Poslechněte, křesťánkové!...“ Výjev Štětičkou zobrazený působí přímo komicky. V kaluži krve cihlovou barvou namalované stojí jeden ze soupeřů dívaje se před sebe tak ustrašeně, jako nájemník dostávající nenadále 185 výpověď. Druhý ze soků má vzezření přímo blbé. K zvýšení efektu mezi oběma bojujícími nalézá se (dle obleku soudíce) nějaká venkovská služebná v národním kroji, dávajíc nám na rozum, že vlastně tímto mistrným seskupením osob hleděl vystihnouti malíř poslední scénu nějaké milostné tragedie...“ Pan Štětička nečetl dále. Bylo mu najednou v jeho netopené světnici horko; škubl sebou několikrát, takže štětec s černou barvou, jejž měl furiantsky za uchem zastrčený, spadl mu přes tvář na zem. Taková potupa! Toť skandál! O jeho krvi na obraze říci, že je cihlové barvy, a on přece vymazal na to všechnu svou rumělku! A ona ztepilá děva (mimochodem řečeno nynější ideál p.Štětičky) venkovskou služebnou! Toť hrozné! Spisovatel článku byl osel, ano, pan Štětička do očí by mu to řekl... Tři čtvrtě hodiny úpěl pan Štětička pod tíží náhlého dojmu. Konečně uleviv si poznámkou, že referent jest asi nadaným kandidátem pražského blázince, vyšel rozhněvaný malíř ze svého příbytku, by na chladném jarním vzduchu ochladil rozžhavené čelo. Byl na ulici. Jak zde volno; snad na ten nešťastný obraz zapomene! Přešel jedenkrát chodník. Potkalo ho několik dětí, a každé z nich dívalo se na malíře jaksi udiveně, polo šelmovsky... Ach, ty dítky, ty rozumí jeho uměleckému srdci lépe než prožluklý referent „Athenea“! Ty upírají na něho své přívětivé, nevinné, hluboké oči tak naivně, tak hloupě... Jeden smělejší kluk pošeptal svému kolegovi jakousi poznámku, ukazuje na Štětičku, což tento bohudík ani neviděl ani neslyšel. Ve své hluboké reflexi o dětích přešel ulici a zabočil na náměstí. Leč co to? Každý, kdo šel okolo, díval se na pana Štětičku s podivením, a některým okolojdoucím krčily se svaly obličejové k tajenému smíchu... A hle! zas a zas!... Co to?... Pan Štětička se začervenal. Což jestli někdo z města čte „Atheneum“, snad ví o jeho porážce! Vzpomínka ta bleskla Štětičkovi hlavou. Byla hrozná, a každý kolemjdoucí, jenž Štětičku napnutě pozoroval, potvrzoval ho v této domněnce vždy více a více... Ha, on je nyní předmětem smíchu, a ti, které na obraze věrně dle přírody malovaném vykreslil jako anděly, ti, kterým laskavě na podobiznách prominul všechny bradavice, červené nosy a plešivé hlavy, ti se mu smějí!... Toť hrozné! – Proti panu Štětičkovi vykračoval si jako na drátkách advokátní písař Voříšek. Voříšek byl ještě mladík, měl na tvářích několik značných kolonií uhrů a mluvíval vždy s pathosem o básnických figurách a metaforách. Byla to vlastně veliká 186 živá metafora. Voříšek blížil se k panu Štětičkovi a už na dvacet kroků smál se mu z plna hrdla: „Ach, co jste dělal, pane Štětičko? Neobratným štětce tahem vstínil jste černou skvrnu na sebe, milý náš Apele a Rafaeli! Kterak, prosím vás, smyjete černou tu skvrnu, která činí Vás směšným jako...“ Pan Štětička nečekal arci na ukončení duchaplné věty Voříškovy, která měla bezpochyby blesknouti nějakým básnickým obrazem, a jako šílený ubíhal vpřed! A hle, i ten Voříšek se mu směje, i ten vyčítá mu černou skvrnu, kterou poskvrnil svou uměleckou pověst! On četl kritiku, on shledává ho směšným! A kdo ho učinil směšným jiný než ten nešťastný referent, jehož by mohl žalovati pro urážku na cti! Ano, on, Štětička, ho bude žalovati hned zítra odpoledne, ne, ještě ráno, anebo raději dnes, dnes! Tak octl se znenadání pan Štětička pod okny své zbožňované! Osud ho sem zavedl, zde zapomene na trpkou zkoušku svou, zde uleví srdci ztrápenému, srdci uštvanému lidskou zlobou. Jen kdyby byla v okně! Pan Štětička přešel několikrát po chodníku pohlížeje vzhůru ku výši prvního patra, odkudž zírávala naň měsícově buclatá tvář jeho Stázinky. Ach, okno se otvírá, a jako luna z bělostných mraků, tak ze šedých řas zastaralé záclony vykoukla ven známá líčka slečny Anastazie. Kdyby měl Štětička básnický talent Voříškův, zajisté srovnal by ji s hvězdou, která měla zapláti v zachmuřené obloze Štětičkovy duše... Leč neklamou ho smysly? Ona pohlédla k němu a na zdvořilý jeho pozdrav ona neusmívá se blaženě, nýbrž i ona se – směje! Ha, což se celý svět spikl proti němu? Což nevyprázdnil kalich muk až na dno, ještě znova a znova má píti hořký ten pelyněk cizího výsměchu?... Ó lásko, lásko ošemetná! I ty, bytosti zbožňovaná, stavíš se mi v cestu ne s láskou, leč s posměchem?... Pan Štětička byl nešťasten. Proč ten nešťastný obraz na výstavu posílal, proč toužil vyšinout se výš, proč nedomaloval raději o 14 dní dříve podobiznu pana sládka, mohl uschovat si barvy, mohl míti pár zlatých v kapse, mohl býti spokojeným, blaženým Štětičkou... Štětička vrátil se do svého bytu v zoufalství. Což jsem tak ošklivý, tak opovržení hodný, bych jen k smíchu ponoukal závistníky? A maloměstský Apeles přiskočil ku svému zrcátku... Ó nebesa! Přes celou skoro polovinu levé tváře vypínala se obrovská kaňka, 187 kterou furiantsky za ucho zastrčený štětec vytvořil, když náhlým škubnutím panu Štětičkovi vypadl. A tak vysvětlil si teprv pan Štětička příčinu smíchu dětí, okolo jdoucích, Voříška a Stázinky. A s zimničnou horlivostí umyl si s tváře černou skvrnu, načež spokojeně sušil si tvář u kamen, kamž byl přiložil poslední číslo „Uměleckého Athenea“.
188 POKUŠENÍ Drobnokresba
Pan Tadeáš Brouček byl poněkud podivínem; to však mu nevadilo, by byl majetníkem slušného domu na předměstí a člověkem více než zámožným. – Již zevnějškem svým jevil se pan Brouček zajímavým: na tváři jeho, barvy špinavě zažloutlé, mohutný tyčil se nos, o němž možno bylo říci slovy písně Šalomounovy: „Nos tvůj jako cedr na Libánu“. Ah, nos pana Broučka! Jak, pero mé, zdáš se mi malicherným, když namáháš se mdlými svými rysy zobrazit ten mohutný výrůstek na tváři pana Broučka! Žlutá pleť tváře poblíž nosu stávala se ruměnější, kůže poněkud svraskalá blíže nosu se napínala, až vrcholila v ostrém, vypuklém hřebenu nosu páně Broučkova; leč na tom není ještě dosti. Nos pana Broučka končil zvláštním lalůčkem, na němž o palmu vítězství zápasila barva karmínová s namodralým jakýmsi nádechem. Pan Brouček byl si svého nosu vědom, ba panu Broučkovi se právě takový druh nosů líbil. A z té snad příčiny vyvinula se největší vášeň páně Broučkova – šňupání. Ano, pan Brouček šňupal, šňupal náruživě. A když prsty pana Broučka zabořily se v hnědý obsah tabatěrky, když probíraly se vlhkým tím pokladem tabákovým, nos páně Broučkův na okamžik přestal se ruměniti: chvění zvláštní příjemně dráždilo pana Broučka a ruka sama blížila se chvatně nosu, čím blíže, tím rychleji, až dopřála mu lahůdky kýžené... Pan Brouček byl vdovcem a žil spokojeně v domě svém pod hospodářským dozorem paní Apoleny, své příbuzné. – Bylo po obědě. Pan Brouček se právě osobně přesvědčil, že dobře pečená husa může býti delikátní pochoutkou, jen když ji ustrojí taková kuchařka, jako jest paní Apolena, a přesvědčil se dále, že vlastně pan sládek je ve svém oboru skutečně kapacita, neboť chmelový jeho nektar oplývá všemi vlastnostmi, jimiž by mohl konkurovati se svým klasickým soujmenovcem. – Panu Broučkovi bylo lehko kolem srdce, jakési příjemné teplo rozehřívalo jeho údy, a on s upokojením pohlížel do oken, jak stále více peříček se sype z bělošedé oblohy. A přece panu Broučkovi nebylo zcela volno, přece vzdor všemu tomu zdálo se mu, že něco ještě schází k úplnému požitku... Zrak páně Broučkův těkal kolem nepokojně, až utkvěl na pěkné stříbrné piksle... 189 Leč vari, myšlenko! On, pan Brouček, neměl by vytrvati na svém předsevzetí? Což nepozorujete, že má pan Brouček božíhodovou bílou vestu, nepozorujete, že košile bílá jako kment obvázána je na krku svátečním šátkem?... Pan Brouček slaví památný den – úmrtí své dobré ženy. A tu bývá zvykem pana Broučka, že tuhým postem světí tento den. Leč u pana Broučka nepozůstával tento půst v ujmě na pokrmech, ó nikoli, u pana Broučka měl půst ten rozsah daleko širší. V ten den, kdy zemřela mu manželka – jeho to radost – také pan Brouček pozbavuje se své největší radosti – šňupání... Pan Brouček rozhlédl se jizbou. Kolem klid, a jen ta tabatěrka příšerným svým stříbrným leskem vábila jeho zraky. – Pan Brouček se odvrátil. Toť pokušení... Hlava páně Broučkova chýlila se níže, a ani dnešní noviny se svou na skřipec napínající politikou nevábily ho. Najednou bylo mu smutno, a upomínka šuměla křídlem svým kolem pana Broučka... Je tomu dávno. On byl ještě v advokátní kanceláři pana notáře Rosického. Byl to hodný pán, a jak rád šňupal! A jednou vzdálil se z kanceláře na nějaký okamžik a tabatěrku svou nechal na svém psacím stolku, na němž ležely velmi důležité listiny, jichž k vůli zapletenému procesu soudnímu potřeboval. Pan notář zapověděl Broučkovi blížiti se vůbec k psacímu jeho stolku. Ale pan Brouček měl notáře v podezření, že šňupe nějaký jiný, cizozemský tabák, a proto zápas nastal v srdci páně Broučkově. Krokem tichým, po špičkách blížil se tehdy ku psacímu stolku notářovu a kradmo jako zloděj ponořil prsty v obsah piksly pana notáře. Nos Broučkův zaruměnil se spokojeně, a pan Brouček kradl se po špičkách na své místo... Leč běda! Přísný hlas šéfův vyrušil ho. Pan notář vrátil se totiž a zpozoroval Broučka proti příkazu u svého psacího stolku. Podezření, že Brouček má nekalé úmysly s listinami, blesklo mu hlavou. „Co jste tam dělal, pane Broučku?“ Brouček chtěl se omluviti. Avšak lechtání zvláštní dráždilo mu nos, on chtěl kýchnouti a chtěl mluviti – však nemohl! Pan notář pásl se škodolibě v jeho rozpacích... Konečně zvítězila přirozenost a jadrné kýchnutí vysvětlilo situaci. – – Ah, byly to časy! A ze představ páně Broučkových vynořila se zase ona zářivá, oslňující, k objímání, žádoucí – piksla. Jak ho vábí, jak ho svádí... I ta tabatěrka má své upomínky. Daroval mu ji jeho starý přítel aktuár Bonda, s nímž bratrsky denně hrával mariáš, s nímž v nezkaleném přátelství z této ta- 190 batěrky společně šňupávali! Ubohý aktuár! Už je na pravdě Boží, a na rozchodu z tohoto světa šňupl si důkladně a pikslu odporučil panu Broučkovi... Hlava páně Broučkova nížila se v přemítání, a on nechtě, jako by hravě, zdřiml. A tu zdálo se mu najednou, jako by se piksla otevřela a z ní jako by vyskočil malinký šibalský skřítek jako čertík. Je téže barvy jako ten tabák v té tabatěrce, hnědočerný se žlutavými skvrnami. Ah, jak tančí kolem! Kam běží? Zrovna k panu Broučkovi. Co zde chce? Hle, vyskakuje do výše, už mu sedí na nose, kráčí sem a tam po něm, teď roztahuje malinké nožky a na vypuklý hřeben nosu páně Broučkova usedá jako na koně. Už je dole u lalůčku, ach, jak lechtá, zrovna jako tabák... Ach... Teď utíká a prchá nazpět k piksle... Jeden skok, a už je v ní, druhý skok do výše, a čertík rozsypal se na pěkný, hnědý šňupavý tabák... Pan Brouček se probudil. Může on za to, že ta ruka jeho sahá po tabatěrce, může za to, že tiskne její péro, může za to, že víčko odskakuje, že prsty noří se v hnědý, vlhký obsah piksly, že ruka blíží se k nosu, že čím nosu blíže přichází, tím že rychleji spěchá jako kámen na základě zákonů o pádu volném? Nemůže, nemůže! – Nos pana Broučka započal obvyklý manévr. Zbledl na okamžik, avšak nasycen tabákem zruměnil se šarlatově (tak jako hřích písma), nastalo kýchnutí důkladné, modrý šátek pana Broučka rozestřel mohutné své vlny, dosahuje svými cípy až k druhému knoflíku božíhodové vesty, a ze rtů pana Broučka ozvalo se prosebné: „Odpust, Terezko!“ – Pan Brouček odprošoval manželku, že neobstál v pokušení.
191 FANTASIE NA MĚSÍC
Byli jako Kastor a Pollux, jako Orestes a Pylades, jako Amis a Amil v novém moderním vydání; oba nosili laciný skřipec, oba chodili v ošumělém kabátku, oba mívali chatrné boty, které toužily po těsném objetí a styku šídla, oba bydleli v jedné ulici s tím rozdílem, že pan Strnad zůstával na jednom a pan Kostka na druhém konci jejím. Byli přáteli hned od té doby, kdy se zářícím obličejem konstatovali na bradě své první vous; a nyní si oba hrdě kroutili mohutný knír, a sice pan Strnad nahoru, pan Kostka dolů. Ve dne chodili oba do notářské kanceláře a večer společně večeřeli v jednom laciném hostinci. Po večeři chodíval pan Strnad k panu Kostkovi, aby naslouchal tklivě elegickým zvukům jeho flétny; bylo-li léto, otevřeli okno, vpustili do jizby vonný vzduch venkovský, a pan Strnad pohlížel snivě na myriady božích hvězdiček na tmavém blankytu, zatím co pan Kostka rozličnými umnými variacemi na flautu končil svou oblíbenou „Nad Berounkou pod Tetínem“... Pan Strnad bydlel v rozsáhlém domě rozděleném na řadu větších a menších pokojíků, které vesměs majitelem byly pronajaty; pan Strnad měl vyhlídku na ulici, začež o 7 zlatých více platil. Pokojík pana Strnada obsahoval mimo postel, stolek a umývadlo asi na tři kroky prázdného prostoru, kterého pan Strnad při své procházce po pokoji dovedl duchaplně využitkovati. Bylo před svatým Janem. Ó, jak bušilo srdce panu Strnadovi, jak nedočkavě pohlížel vstříc svátku sv. Jana, jenž byl i jeho svátkem! Vždyť v tento den od svého přítele Kostky dostane vždy něco hezkého vázaného; loni dostal krásnou peněženku, která však ve své plné buclatosti ani jednou se mu neobjevila; před dvěma roky potěšil ho přítel velmi praktickým dárkem, totiž párem nových bot, jež až doposud konají mu služeb neocenitelných. A což asi letos strojí mu něžný přítel jeho? Prsa pana Strnada se dmula touhou... Byl den sv. Jana. Pan Strnad povstal slavnostně a koupil si k snídani hned dva mastné rohlíky, aby slavnost tu oslavil. A zanedlouho, odměniv se poslovi 4 krejcary, třímal ve své ruce podlouhlý, válcovitý, v papír pečlivě zaobalený předmět. Postavil si to před sebe a trápil se asi půl hodiny zvědavostí. Pak otev- 192 řel papír, a přede zrakem jeho objevila se ve svůdné své polo ebenové, polo stříbroleské kráse – flétna s šesti dírkami a dvěma pěknými klapkami z čínského stříbra. – A od té doby zavedl pan Strnad na svůj denní pořádek hraní na flétnu. Do kanceláře chodíval až ve dvě hodiny, a proto cvičení na flétnu umístil hned po obědě. Učinil tak po bedlivém rozvážení. Po obědě má člověk sílu, duch jeho schopen jest namáhání, a proto po obědě bude jeho hraní nejzdárnější... A skutečně od té doby celý dům, v němž pan Strnad bydlel, slýchal odpůldne zvláštní skučení, které tu a tam vyhranilo v souvislý tón, jenž ovšem zase zanikl ve vichru nezdařených pokusův páně Strnadových. Večer pak chodíval pan Strnad ku Kostkovi, jenž vzav na se vážnou tvář mentora vykládal mu o hře na flétnu, uče ho znáti noty, což mimochodem řečeno pana Strnada brzo omrzelo. Avšak zápal pro vznešenou ideu umění hudebního háral mu v prsou mohutným žárem a stupňoval se až k nejvyššímu bodu, když po několikaměsíčním pilném učení podařilo se mu zosnovati vlastní originelní skladbu, již pojmenoval „Fantasií na měsíc“! A od toho času chvěla se nepatrná komůrka pana Strnada vysokými neurvalými tóny, které loudil pan Strnad čarovným proutkem umění ze sdílného nástroje a které kupily se pod společný název „Fantasie na měsíc“. Bylo-li okno otevřené a byla-li venku jasná měsíčná noc, tu častokráte mohutný pes domácího pána souzvučel s „Fantasií na měsíc“, a někdy ku zvukům pana Strnada celá ulice věrných těch zvířat se přidala, připojujíc ku „Fantasii na měsíc“ též orchestrální průvod... Leč krutý osud číhal na ubohého komponistu. Z čista jasna obdržel od domácího pána čtvrtletní výpověď z bytu. Byl takřka zdrcen a sotva byl s to pochopiti příčinu neočekávané té rány. Leč příčin těch bylo několik. Vpravo od pokoje našeho reka bydlel totiž dobrý starý pán, jenž vyrušován byl luznými zvuky Strnadovými z vážných svých literárních studií. Tak alespoň vyjádřil se domácímu pánu. Dotyčný staroušek zabýval se totiž řešením koníčků a rébusů pro naše ilustrované časopisy a s trpělivostí chvályhodnou pracoval asi měsíc na sestavení duchaplného koníčka. K žalobě tohoto literáta připojil se levý soused páně Strnadův, pan Vokůrka, úředník v pensi. Tento byl totiž velikým milovníkem ptactva a učil několik kanárů zpívat dle kolovrátku; poněvadž však pronikavé zvuky „Fantasie na měsíc“ byly kanárům přiměřenější, pletli si tito naučenou lekci s duchaplnou 193 komposicí pana Strnada, čímž majitel se proti odpolednímu pískání u domácího pána ozval. Pan Vokůrka mimo to vycpával ptáky a zaměnil toto umění v posledním čase ve vycpávání koček panny Eulalie, jež nešťastnou náhodou uvízly v na ně nastražené pasti velikého koček nepřítele, literárního souseda Strnadova z pravé strany. Veškeré exempláře dosud vycpaných koček nalézaly se v parádním pokoji panny Eulalie ve skleněné skříní, v níž chovala rodinné památky. Leč i tato dobrá osoba ozvala se proti pronikavým zvukům „Fantasie na měsíc“; posledním jejím milovníkem, jak už laskavý čtenář uhodne, byl veliký, sivě ojíněný kocour. Tento kocour znepokojován byl „Fantasií na měsíc“ tou měrou, že jeho dobrá velitelka se proti podobným produkcím ohradila. Posledním pak článkem nepřátelského řetězu, jenž měl činnost hudební pana Strnada upoutati navždy, byl dobrotivý domácí pán. Tento bavíval se letního času chytáním much, v zimě strojíval vějičky na vrabce; ke konci každého čtvrtletí pak trávil čas přemýšlením, na kterém asi nájemníku by ještě měl přiraziti: po takových namáhavých pracech rád si odpoledne zdříml, a tu obyčejně, když se ho sen dotýkal svýma křídloma, neurvalé akordy „Fantasie na měsíc“ přesvědčily ho o marnosti pokusu zde usnouti. – Všechny tyto nepřátelské mocnosti způsobily, že pan Strnad dostal čtvrtletní výpověď. Vážná nyní nastávala otázka našemu rekovi, kam by se měl odstěhovati! Pln vnitřní bolesti pohlížel, jak den po dni utíká a jak ustanovený termín se stále více a více přibližuje. A přece hry na flétnu zanechati nechtěl; vždyť právě teď pravý požitek měl okoušeti, vždyť právě teď pochutnávati si měl na ovoci své píle. Má se svěřiti svému příteli, podnikavějšímu a smělejšímu Kostkovi? Nevěděl. Tak přibližoval se obávaný termín už na vzdálenost jednoho měsíce. Ne, teď už nemůže váhati, teď už příteli svému se svěří. Tak filosofoval náš dobrý muzikus a mlčky kráčel kolem přítele od večeře do jeho bytu. Pan Kostka byl taktéž zaujat nějakou myšlenkou a usmíval se jako člověk, jenž má za lubem nějakou novinku. Došli do jizby pana Kostky. Avšak pan Kostka nevztahoval ruky po flétně, on neotvíral okno, by se mohl pan Strnad dívat na hvězdy, nýbrž on postavil se před pana Strnada a chopiv ho za ruku zvolal odhodlaným, pevným hlasem: „Kamaráde, já se ožením!“ 194 Pan Strnad podíval se na Kostku tupě a usmíval se jako čtenář čtoucí špatný vtip. Nevěřil. A přece bylo pravda! Působením večerních melodií své flétny obrátil na sebe pozornost protějších správcův dcerušky, nastala známost, která korunována byla sňatkem. Dceruška správcovic dospěla až na hranice mezi panenstvím a staropanenstvím a pihovitá její tvář ozařována byla skvělou gloriolou šesti tisíc. Mimo to pěkný jednopatrový dům dodával kráse její nevýslovných půvabů. Přátelé padli si do náručí. A teď svěřil pan Strnad Kostkovi své neštěstí s bytem. „Mám nápad,“ odpověděl přítel, „za tři neděle mám svatbu, pak jsem majetníkem domu správcova, a ty budeš bydleti v mém domě!“ Stalo se. Veselka páně Kostkova odbyta slavnostně a Strnad odstěhoval se do domu Kostkova. A nyní mohl beze všeho pokračovati ve své „Fantasii na měsíc“. A stalo-li se, že pan Kostka se svou manželskou polovicí se nepohodl, že vyvinutý její mluvicí orgán přecházel ve vyšší a vyšší tóniny, tu dal pan Kostka panu Strnadovi jen umluvené znamení a z pokoje pana Strnada valily se neurvalé zvuky „Fantasie na měsíc“ jako vodopád, srážely se s vysokými tóny rozhněvané paní Kostkové, čímž výbuch domácího manželského hněvu skončil se náhlým utišením a pološeptem pronesených několika básnických obrazů na pana Strnada.
195 MALÁ ELSA Arabeska
Zdá se mi, jako bych ji viděl před sebou; malá její tvář poněkud snědá nejevila žádné pravidelné krásy, ale dva černé démanty jejích očí sálaly tajemným polosvitem a činily ji krásnou. Ah, její oči! Zahloubali jste se v nedozírnou hlubinu jezera? Tak hluboké byly a svůdné! A zdálo se, jako by ty krásné oči ani nenáležely té nesličné tváři, jako by těma očima pohlížela bytost zcela jiná, snad nadpozemská... A přece, nesmějte se, Else bylo dvanáct let... Přijel k nám do městečka dřevěný vůz s postrannými okénky s komínem – tak jako domek; tažen byl hubenými dvěma koni a hejno dětí sbíhalo se kolem a radostně sem tam uklouzlo: „Komedianti.“ – – Nuže, Elsa byla dítětem komedianta. – Vyšel jsem si odpoledne na procházku po pěkně upravené cestě do Radovic. Vraceje se kolem rybníka zpět zaslechl jsem křik mnoha lidí. Byl jsem zvědav a zastavil jsem se u skupiny živě hovořících žen na břehu rybníka. Vprostřed křičících stály dvě děti; děvče as dvanáctileté snědé pleti, temných vlasů a hlubokých černých očí. Vedle stál chlapec as desítiletý, promočený a třesoucí se zimou. Děvče bylo Elsa. Křik rokujících stával se větším a větším: „Ha, nezdárné dítě, komediantka, zmije, hádě! Chtěla utopiti hocha! Hrála si s ním a shodila ho do vody! Jdi, odkud jsi přišla...“ A s křikem sypaly se na malou Elsu i rány. Ona stála vprostřed, v černém hlubokém oku tajila se slza, avšak dolní rtík vzdorně stiskaly sněhobílé zoubky. A při každé ráně z temné hlubiny oka vytryskla slza a zajiskřila se jako démant planoucí barvou krvavou... Bylo mi jí líto. Přišel jsem až k dítěti a za hlučného křiku rozzuřených žen vyvedl jsem ji z jejich kruhu. Promočeného chlapce odvedla ustrašená matka. Octl jsem se s Elsou sám. A tu pozoroval jsem, jak vzdorný rys jejího obličeje ustupuje ponenáhlu více a více smutku, z očí slzy řinuly se víc a více a malá utýraná a též zimou se chvějící Elsa bolestně zaštkala. – Obrátil jsem se a všiml jsem si, že má skrovné své šatičky vodou promočené; 196 snad by přece byla vinna tím, ze čeho ji vinil rozzuřený dav, snad zasloužila by těch necitelných ran...? Naklonil jsem se blíže k ní, a tu zrak můj po prvé zhroužil se v tůni opojné černých pronikavých zraků dvanáctileté Elsy... Zachvěl jsem se poněkud, neboť z těch očí zářila nevina... A přerývaný hlas malé Elsy vysvětlil mi hádanku... Hošík hrál si na břehu rybníka. Malá Elsa ze zvědavosti přišla též. A hoch neopatrný za hračkou do rybníka se sklánějící ztratil rovnováhu, a voda zavřela se nad ním a jen vlny rozbouřené značily místo, kam padl. Bez rozmyšlení skočila za ním Elsa a zachytila tonoucího hošíka. Nastal zápas obou dítek ve vlnách; Elsa, příliš slabá, nebyla s to hocha vytáhnouti, a hoch křičel o pomoc úpěnlivě... Tak zastaly je ženy; matka hošíkova vypukla v nářek... Křik rostl... Když posléze děti vysvobozeny, hádáno po příčině neobyčejného výjevu; hoch zapíral, a Elsa kejklířova necitelně bita. Však ani slovo neuniklo ze jejích rtů a jen slzou jevila bolest ran... To vše vysvětlovala mi Elsa tichým hlasem. Nebylo v tom hlase ono kouzlo, s jakým mluvívají děti; byla v něm zpola výčitka a zpola pohrdání... Před boudou svého otce mi Elsa zmizela. Jen vděčný pohled jejích očí svitl mi v rozloučenou... Byl večer. Provazy před boudou komediantskou již byly přistrojeny, sem tam byla lampa, a hlučný buben svolával obecenstvo. Byloť představení. Více náhodou než ze zvědavosti byl jsem přítomen. Provozovány byly obvyklé kousky, otřepané vtipy snažily se rozveseliti nižší kategorii obecenstva. Já se nebavil. A nevím, proč vždy mezi představujícími hledal jsem známou štíhlou postavičku s podélným zahnědlým obličejem s hustými polokadeřavými vlasy... V značné výši od země natažen byl provaz vystupující z vikýře jednoho domu a přidělaný na druhém konci k vysoké do země zaražené žerdi. A z vikýře domu vyhoupla se najednou postava Elsy. Hudba utichla a zraky všech sledovaly pružné tílko dvanáctileté dívky, která s bidélcem v ruce po provaze kráčela vysoko nad hlavami všech. Byl temný večer a ruměné světlo lamp osvěcovalo postavu Elsinu jen tak zpola. Byla jak nadpozemské zjevení v tom osvětlení zarůžovělém... Nevím, proč strach jakýsi mne opanoval, a srdce bušilo mi prudčeji a zrak 197 upřeně pozíral na Elsu. A ač bylo temno, nicméně zdálo se mi, jako bych viděl pláti tím temnem dvě její čárné, tajuplné oči... Kol napjaté ticho. – Elsa kráčela po provaze opatrně. Byla asi uprostřed. Vtom vzkřikl někdo z diváků surově: „Ha, toť ta zmije od rybníka, která chtěla hocha utopiti!“ Hrozné vzkřiknutí následovalo – na to hluboké ticho – a dlouhý temný ston. Pohlédl jsem vzhůru – Elsy tam nebylo. S rozbitou hlavou ležela na tvrdé půdě. Výkřik zdola jí popletl a noha chybila svého cíle... Bylo po představení. Houfy lidí hučely a sem tam ozval se lítostivý povzdech. Vše tlačilo se kolem mrtvoly dvanáctileté Elsy... Silná statná žena nížila se k ní a starý kejklíř se slzami v očích odnášel tílko svého nešťastného dítěte... Nevím skutečně, proč tato vzpomínka mne tak bolí. – Skorem bych věřil, že to tmavé oko Elsino mi učarovalo... Ten den usínal jsem se vzpomínkou na Elsu! Nasadila život, cizí dítě zachránila a odměnou byly jí rány a smrt... Za dva dni nesli ji na hřbitov. Přál jsem si viděti ji ještě mrtvou. Starý kejklíř mi ji ukázal v rakvi. Byla oděna v bílé šatečky a hlavu měla obvázanou, by nebyly viděti její rány. Kolem stažených rtů nepohrával však více hrdý ten vzdorný úsměv, nýbrž rty stisknuty byly tak bolestně, že jsem se zachvěl... Na její hrob chodívám častěji. A vždy, zabloudím-li tam, tu před zrakem mé duše vyhoupne se neveliká její tvář, vroubená polokadeřavými vlasy, v níž plály čarovné dvě temné, hluboké oči...
198 PAN LUKÁŠEK NA VÝLETĚ
Zlatka! Jaké to čarovné slovo pro pana Lukáška, toho času diurnistu v advokátní kanceláři! Co chová v sobě nevystihlých půvabů! Zlatka! Sto krejcarů, deset desetníkův, které jako sněžné holubičky, jako zvonkohlasé gracie cvrlikají v kapse šťastného majitele svou líbeznou píseň, kterou by poslouchal věky, věky... Leč bohužel, že v kapse našeho reka už jen dva desetníky zpívaly labutí píseň svou, mimo něž jen jediná zlatka choulila se v jeho tobolce, poslední... A do prvního ještě celý týden, ještě sedm dlouhých dnů... A v hlavě našeho reka zablesklo se podobenství o sedmi hubených kravách Faraonových, o sedmi hladových letech egyptských... Leč nač podobnou filosofií kazit si krásný letní den? Nač lámati a kaziti zraky své nevděčným pohledem do zakabonělé budoucnosti, červenající se vztekem nezaplaceného pekaře a nespokojeného domácího pána? – Pan Lukášek má ještě zlatý a dvacet krejcarů, ještě si může něco dopřáti, může! A pan Lukášek naladil suchoučkou tvář k elegantnímu úsměvu, jednou rukou přikrucoval své nepatrné knírky, které se svým bývalým přítelem Dlouhým podroboval důkladnému rozboru, a druhou rukou pohrával si s virtuositou závidění hodnou rákosovou hůlčičkou, nejlacinější to specialitou toho druhu. – Jaký to byl člověk, ten pan Lukášek! Suchoučké tílko jeho vznášelo se tak nenuceně, že každému maně připadlo porovnání pěvce biblického: „Chůze tvá jak proutek dýmu z myrhy!“ Pan Lukášek vykračoval si hrdě a někdy jakoby maně odhrnul rukou, v níž měl hůlčičku, kabát, aby bylo viděti niklový řetízek, jenž končil hodinkami, které byly Lukáškovi drahou relikvií po zemřelém strýci. – Po ulicích města ruch a šum. Tuční domácí páni s manželkami a příslušenstvím vážnými kroky podnikali daleké cesty k zahradám restaurací, elegantní floutkové upravovali pod napálené kadeře za uchem slámu z viržinek a švihali po způsobu kavalírů rákosovými hůlčičkami o chatrné své bělavé spodky, služky všech odstínů, od prosté pradleny až k elegantní panské, vycházely za bránu, při čemž bezpečnost jejich střežila řada uniformovaných obyvatelů zdejších ka- 199 sáren, ševcovští učedníci odbývali strategické manévry mezi vozíčky, v nichž vozily se děti na procházku, co zatím vážnější jich kolegové upozorňovali na nepatrnou svou maličkost hořícími doutníky, a ve veškerou tu směsici hlaholil čtveračivý smích representantek krásné pleti, které s nasazením svých jarních toalet a zvláště klobouků neobtěžovaly se nastoupiti na výletní cestu, provázeny jsouce ovšem vážnými zesychajícími se již matronami, jejichž jazyk dával svědectví, že na světě bylo by možné perpetuum mobile, jen kdyby z majitelek těch jazyků staly se „věčné židovky“. – Pan Lukášek kráčel sám. Nepřidal se k radě domácích pánů, nepřidružil se k švihákům, nepřidal se k žádné panské, kráčel sám, v myšlenkách jako filosof. Chtěl být veselý, hodně veselý, navzdor jí a navzdor jemu! Ano, jí a jemu! – Ta ona byla hezká brunetka, která byla titulní osobou v románu jeho lásky, ten on byl jeho přítel Dlouhý, s nímž kontroloval své vousy, s nímž bratrsky se miloval... A hle, brunetka a přítel se seznali – nu, rozumíme... „Ó ženo, páro lehká, bytosti větrová!“ Dobře mluví Šalomoun: „Muže moudrého z tisíce jednoho našel jsem, ženy ze všech nenalezl jsem!“ – Ah, zas ta filosofie! Pan Lukášek se chce bavit, bavit, bavit! – Pan Lukášek zaměřil k nejoblíbenějšímu místu výletnímu, do „Valchy“, tam hrnulo se lidí nejvíce, tam bude nejživěji, nejzábavněji... Bylo venku krásně. Dopoledne sice trochu pršelo, ale příroda probudila se ze své uplakané posice, mohutným mávnutím slunečních paprsků utřela slzavé mraky, a zvítězivší slunce jako pavouk rozestíralo zlaté sítě, by polapilo v ně choulostivé měšťáky. Listí na stromech bylo ještě vlhké a ve trávě podél cesty se skvěly kapky dešťové jako roztlučené sklí... Asi za tři čtvrtě hodiny dorazil Lukášek do „Valchy“. Tam bylo živo. Tuční domácí páni uložili se již za zahradní stolky a v stále obnovujících se proudech chmelového nápoje utápěli své denní starosti a nesnáze, zatím co ostatní část výletníků bavila se buď ve skupinách neb hrou na kuželníku. Vojenská hudba brzo do toho vmísila své rychlé tempo a rozproudila mladší krev k veselému tanci! Bylo veselo! – Pan Lukášek usadil se k jednomu stolu a nudil se posloucháním o politických vymoženostech národa, o čemž velmi duchaplně řečnil soused jeho, zhotovovatel kartáčků na zuby pan Mach. A panu Lukáškovi počalo být jaksi smutno a vše ho mrzelo. 200 V takové náladě přibyl ku stolku, u něhož Lukášek seděl, mladý muž s obličejem neurčitě šedivé barvy, s modrým cvikrem na nose, s lakovanými botkami, s bílou, hodně vystřiženou vestou, s karafiátem v nejhořejší knoflíkové dírce, s ošumělým šedivým kabátem a s drzostí, která tomuto druhu lidí je vrozena. S lehkostí neobyčejnou započal hovor; brzo upoutal na sebe pozornost pana Lukáška. Mluvil o všem a o ničem. Hovořil o politice, o bídné existenci diurnistů, o obchodních agentech, o sociálních poměrech a o ceně ovsa a hrachu... Panu Lukáškovi se začínal líbit. Vmísil se sám do hovoru, bavili se, mluvili, a pan Lukášek zapomněl, že cizí pán ani si nalívat nedává, a častoval ho ze svého, ba ještě více, nabídl mu i několik doutníkův... Lukášek začal se bavit. Cizinec prohlížel si jeho hodinky, chválil mu je, kýval k jeho výkladům a smál se jeho nepodařeným vtipům. – Lukášek byl člověk dobrák; ale napil-li se trochu, tu by teprv srdce s každým sdělil. A tak se stalo i tenkráte. S cizím mužem, s nímž ho náhoda svedla, seznámil se nyní takořka přátelsky, a každou sklenicí piva, kterou společně vypili, zvyšovala se tato náklonnost až k vřelosti. Lukášek mnoho nesnesl. A tak se stalo, že zanedlouho už novému příteli tykal a za chvíli na to mu i román srdce svého otevřel... A vůkol zvonila hudba dále, v kole nedaleko se tančilo a uhřáté krásky vysílaly z toulu svých zraků šípy svůdných pohledů – – Nový přítel pana Lukáška jevil už nepokoj. Vybízel proto Lukáška, by zaměřili připojit se k hráčům na kuželníku, okolo nichž utvořil se dav lidí. Tak přišli s Lukáškem do tlačenice; množství lidu sem tam se rojícího je jako náhodou roztrhlo, a když posléze Lukášek za pomoci svých loktů ústup si vybojoval, byl přítel pryč. – Toužebně ohlížel se, zdaž uzří někde jeho bělavý ošumělý kabát, modrý na nose cvikr – leč marně! Náš dobromyslný Lukášek sháněl se nyní po něm; ale kdež najíti ho v té směsici lidí ve skupinách přebíhající, tančící, hrající? Jak ptáti se po něm, když jména jeho neznal, když o něm ničeho nevěděl? – A pan Lukášek se mrzel, že se nového přítele alespoň na jméno a na stav nevyptal, a byl nerad, že ho teď asi přítel marně hledá. – Posléze ustanovil, poněvadž ho nic už netěšilo, že se domů odebere. „Kolik je as hodin?“ a při těch slovech sáhl po svých hodinkách. Leč nastojte! Hodinky pryč... Lukášek se bolestně zachvěl! Hodinky pryč, ty hodinky, 201 které byly částí jeho výživy ku konci každého měsíce, jsou pryč! Vždyť měsíc jak měsíc je ku konci vždy do zastavárny odnášel a na ně si pár zlatých vydlužoval, na prvního je zase vyplácel a ku konci měsíce poslední týden opět zastavoval! Co počne? A v okamžiku na to přesvědčil se, že i poslední zbytky jeho zlatky i s tobolkou nepochopitelně zmizely... Pan Lukášek se bolestně usmál. Co zbývá mu teď? – Na to myšlenky pana Lukáška rozběhly se jako na hon, by polapily toho, kdo by asi byl ten obratný zloděj... Snad ten nový přítel? – Ó ne, ne, ten to není, zajisté není! – Leč kdo? – Pan Lukášek nevěděl. Litoval jen, proč s přítelem své místo u stolku opouštěl. Zaměřil k domovu. Leč rty jeho už se tak sebevědomě neusmívaly, hůlčička jeho nelítala už ve vzduchu tak jistě a pěkně, jako kdy šel tam... Pan Lukášek byl ztrápený jako ilustrace k Šalomounovu výroku „Marnost nad marnost“, byl smutný jako stará panna čtoucí konec románu, v němž „se dva za sebe nedostali.“ – Tak nešťastně skončil se nedělní výlet pana Lukáška. – Toho dne usínal pan Lukášek se vzpomínkou na sedm hladových let Faraonových a s upomínkou na přítele tak brzo ztraceného a na sebe tak pečlivě obraného... Za několik dní na to při čtení novin upoutala pozornost jeho následující lokálka:
Chycený darebák. Včera podařilo se policii chytiti konečně podvodníka, po němž už dávno usilovně se pátralo. Dotyčný byl agentem pojišťovací banky a po dokázaném zpronevěření peněz byl obžalován a uvězněn. V poslední době potloukal se v restauracích, v zábavních místnostech a výletištích, při čemž lehkověrné hosty rozmanitým rafinovaným způsobem okrádal. Mimo jiné nakradené věci nalezeny u něho stříbrné hodinky s niklovým řetízkem, jakož i dosti peněz. S polapeným ničemou zavedeno ihned vyšetřování.
Panu Lukáškovi klesly ruce s novinami, a smutně zahovořil si: „Komu teď možno věřiti?“ – Leč na konec měsíce zase vyšlapoval si pan Lukášek vesele k zastávárně, a úředník zastavárny zaznamenával zase, že půjčeno panu Lukáškovi, diurnistovi, 8 zl. na stříbrné hodinky s niklovým řetízkem...
202 KUŘÁTKO A KUŘÁTKO Humoristická črta z kroniky malého města
„O hněvu zapěj, bohyně, pana Chmely s panem Kuřátkem přehrozném, jenž utkal oběma strastí přemnoho!“ – Ah, laskavý čtenář leká se snad, že učiním božskému Homérovi konkurenci, když začal jsem parodií slov, jimiž počíná Iliada? Snad bojí se, že v hymnických hexametrech zahřímám o hněvu svých hrdinů? Ó marný strach! Jen několik listů uvádím, jež vyčetl jsem mezi řádky maloměstské denní kroniky... V oné ulici města, kde luxus opatrných otců starožitné obce vrcholil v dosti obstojném dláždění, jež podél domů s obou stran se táhlo, vábily pozornost každého dva proti sobě stojící výstavné domy, stavbou si velmi podobné a modře natřené. V jednom z nich bydlel pan Chmela, sládek, v druhém pan Kuřátko, mydlář. Byli to již starší páni, na které celé město pohlíželo jakožto na typ dvou úhlavních nepřátel. Již zevnějškem se nápadně od sebe lišili. Pan Chmela byl tlustý, zdravím kypící; bezvousá jeho tvář vynikala onou pravidelnou buclatostí, jíž v humoristických časopisech se kreslívá věrná družka naší země, luna; šedé oči prozrazovaly dobráctví, kudrlinky kolem uší značily šelmovství. Pan Kuřátko byl vysoký, štíhlý, jeho obličej protažen byl do délky více, než bylo třeba, narezavělé vousky rozestupovaly se mu pod nosem v jakýsi druh knírů a sbíhaly se na bradě v kozí bradku, která, zlobil-li se, bez ustání se mu třepotala; kolem rtů pohrával si zvláštní jedovatý úsměv. Již od dlouhých let se pan Kuřátko s panem Chmelou neměli rádi; mluvili sice spolu (ač jen zřídka), usmívali se na sebe (ač jen škodolibě), když se potkali, pozdravili se (ovšem že uštěpačně), ale v srdcích jejich vládla řevnivost. Snad osud tomu chtěl, by bydleli v jedné ulici. Vyhlédl-li mydlář Kuřátko z krámu, uviděl jistě v okně pana sládka, který už vyrábění chmelového nápoje zanechal a pouze rozsáhlým hospodářstvím se obíral. Rozumí se, že škodolibý úsměv pana Kuřátka vždy i do okna k panu Chmelovi pronikl, který jej vyhrnutím pysků kvitoval. – Příčina jejich nenávisti zabíhala hned v ony doby, kdy oba vedli spolu dlouholeté soudy o pozemky, ač dle vypravování mnohých i uražená žárlivost hrála zde značnou roli. Ucházelť prý se o ruku zemřelé paní Chmelové mimo pana 203 sládka též pan Kuřátko, který až po tu dobu košík, jehož se mu od panny vyvolené tenkrát dostalo, v staromládenecké zachovalosti opatroval. – Avšak jisto bylo, že od těch dob se žárlivost jejich nezměnila; poněvadž pak byli oba zámožní, poněvadž oba v obci požívali předního hlasu a oba byli radními, proto řevnivost jejich nabývala nové posily a zaplála brzy tu, brzy jinde svým ponejvíce komickým plamenem. – – Jak výše zmíněno, byl pan sládek vdovcem; upomínkou na nebožku ženu byla mu slečna Boženka. Bylo to čiperné, veselé děvče; smála se jak hrdlička, na pokoji nenechala nikoho, zpívala jako kanárek, a když se smála, měla na bradě hezounký důlek... Pan Chmela si na své dcerušce zakládal a nelitoval, když dceruška s vážnou tváří dosti často mu duchaplně vysvětlovala, že nevyhnutelně musí míti takový a takový klobouk, že modré šaty už jí nesluší – a že by se měly novými nahraditi, nelitoval, když k tomu neb onomu bylo třeba nevyhnutelného styku s tobolkou... A když někdy odvážil se k slabé oposici, tu se Boženka rozesmála zvonivě, a hrozivě nadmutá tvář pana sládka přešla celou stupnicí výrazů, až utkvěla na obyčejném veselém jeho úsměvu, který končil otcovskou pusou, již ovšem žádaná částka provázela... Tenkrát šlo Božence na osmnáctý rok. Tak žil pan Chmela dosti spokojeně a jenom nějaká ta mrzutost s mydlářem Kuřátkem nahnala v oblohu jeho klidného žití plno mraků, jež důkladnou odvetou zase zanedlouho zmizely...
***
Mimo jiné pěkné věci nalézal se v městě našeho vypravování dobrovolný hasičský sbor. Náležel jaksi k šperkům města, jímž se jen za zvláštních příležitostí pyšnilo, a mělo tedy mimo obyčejnou funkci svou ještě i ten úkol, by zvětšoval dojem veřejných slavností. Sbor tento byl největší pýchou pana sládka;.bylť pan sládek po dlouhá již léta jeho velitelem. Jak pyšníval se vždycky v jeho čele, maje hlavu ozdobenu přílbou s chocholem! To ani nebyl ten mírumilovný pan sládek, to byl zrovna hrozivý bůh války, Mars! Jak triumfoval vždy nad panem Kuřátkem, jenž pro chatrnou svou tělesnou konstituci se příliš o místo ve sboru nedral! – – Leč vše na světě člověka omrzí, a tak i pan sládek, když i řemesla svého nechal, umínil si břímě velitelství mladším svěřiti bedrám a poděkoval se. 204 Přece však z opatrnosti již před složením úřadu zahájil důkladnou agitaci, aby po něm velitelem se stal jemu oblíbený pan Ignác Vaverka, jenž chléb vezdejší si vydělával zhotovováním perníkových srdcí, marcipánův a podobných pěkných věcí; vývěsní štít jméno jeho zdobil pyšným epithetem „cukrář“. – – Leč osudu zalíbilo se jinak. Do města na uprázdněné místo ve chrámu slepé bohyně spravedlnosti dosedl nový kněz, mladý advokát Julius Kuřátko. Nešťastné jméno, Kuřátko! Nebyl příbuzným mydláře Kuřátka, neznali se ani, a přec byl Kuřátkem... A tento byl příčinou, že vše se obrátilo. Nastal den voleb velitele. Pan Chmela nebyl přítomen a navedl proto obecního posluhu Havránka, jenž ve sboru zvučné místo trubače zastával, by mu o výsledku přinesl sám zprávu. Havránek byla touhou po alkoholu prosáknutá existence; byl pomocným orgánem města a svěřována mu celá řada nejrůznějších prací, které dle stavu své střízlivosti vykonával. Sloužilť za posla, ponocného, hlídače polního, zametal po ulicích a případně i za plat někomu vynadal. A tento Havránek překvapil pana sládka Jobovou zvěstí, že nezvolen dle přání jeho ctihodný pernikář, ale že ode dneška v čele hasičů pyšniti se bude pan Kuřátko! – Pan sládek oněměl leknutím. Kuřátko! Kuřátko! Velitelem má býti Kuřátko! Toť nemožné!... Myslilť dobrý pán, že je řeč o mydláři Kuřátkovi! Ach, na to on tedy čekal! Ó, že jen velitelství se vzdával! Myšlenky pana Chmely pletly se v kolotavém víru. – „A kam jen, člověče, dali rozum ti lidé? Vždyť Kuřátko ani hasičem nebyl!“ zahřímal pan sládek na Havránka poníženě u dveří stojícího. Čekalť dobrý ten člověk od pana sládka obvyklé zpropitné... „Inu, milostpane, když on se jim líbil!“ „A kdo se jim líbil,“ vzkřikl pan sládek zuřivě. „Inu, pan Kuřátko se jim líbil!“ Pan sládek vypukl v křečovitý smích! Kuřátko se jim líbil! Ó světe! Kuřátko! „Ale vždyť se k tomu Kuřátko naprosto nehodí!“ „I pročpak, milostpane? Mladý, hezký, chytrý, jako býval kdysi milostpán...!“ Pan Chmela pohlédl na Havránka nedůvěřivě. Počal najednou chápati. Poslyšte, Josefe, co to mluvíte, o kom mluvíte?“ vyzvídal už mírněji. Nu, o tom novém advokátu Kuřátkovi, co je teď velitelem!“ 205 Pan sládek vzdechl si zhluboka! Utřel si pot, jenž se mu s čela hrnul. Tak tedy Kuřátko, ale ne pravý Kuřátko! – „Proč jste to neřekl hned, člověče!“ zvolal k Havránkovi, a po těch slovech octl se v rukou Havránka desetník, který dobrou tu duši vybídl, by opakoval oblíbený svůj chemický proces, jímž slitina stříbrnatá se v alkohol proměňuje. Laboratoří byl zde židů krám. – – Avšak když Havránek odešel, rozumoval pan Chmela o celé záležitosti dále. Jak se polekal s tím Kuřátkem! A co ten advokát? – Pan Chmela ho ještě neznal, ale celá ta věc se mu hrozně nelíbila! Konečně je to přece jenom chytře nastrojená lest pro něho, Chmelu! On zasloužil za dlouholeté své působení v hasičském sboru, by na jeho slovo něco se dalo! A když on uznal za schopna k velitelství pernikáře, proč ustanovili tam mladého floutka bez veškerých zásluh! To mu udělali naschvál, to byl výmysl jistě mydláře Kuřátka! A konečně kdož ví, zdaž ten advokát Kuřátko není snad přátelským mydláře Kuřátka? Kdož ví, zdali mydlář, aby mu zlost způsobil, naschvál svého příbuzného tam neodporučoval? – V pořádku to není, nikterak není! Na zkušenou radu mělo by se více dáti! Intrika je to, pletka je to! – – – A pan Chmela byl po takovém uvažování celý mrzutý. Předmětem jeho bádání byl nyní mladý advokát Kuřátko. Ještě téhož dne večer v hostinci „U kozla“ zavedl diplomaticky několikrát hovor o celé věci, ale bez veškerého výsledku. Jen tak dalece byl ujišťován, že Kuřátko advokát a Kuřátko mydlář jsou osoby úplně cizí... Pan Chmela nedůvěřivě vrtěl hlavou a červ žárlivosti a uražené pýchy vždy více a více ho rozněcoval. Ano, intriky jsou to, pletky jsou to, lež je to! A v nemilost pana sládka padl nyní celý hasičský sbor i s advokátem Kuřátkem...
***
Leč v těchto dobách, kdy dobrý pan Chmela o uražené důstojnosti své tak pádně rozumoval, vířily hlavou mladistvé jeho dcerušky myšlenky docela jiné. A čeho by se byl pan sládek do nejdelší smrti nenadál, stalo se; v jeho domácnosti vyskytl se osočeného advokáta Kuřátka tajný přítel... Přítelem tím byla Boženka. Seznala se s mladým advokátem při klouzání na bruslích. Bože, což mohla za to, že tenkrát ostrý mrazík nakreslil na její tváře tak půvabné růže, mohla za to, že tenkrát náhodou padla? Mohla za to, že mladý advokát tak hezky jezdil, že 206 měl pěkné černé oči, tak hezké špičaté kníry, mohla za to, že jí rytířsky přispěl ku pomoci? Mohla za to, že pak jezdili spolu, že na ledě se scházeli, že se spolu bavili tak hezky, že když ledy roztály a jaro zaplálo, že se v městských alejích náhodou potkávali? – – Byli nevinni, měli se rádi, ač on byl Kuřátko! Leč všeho na světě do času, a také tajnému tisknutí ruky, významným pohledům oka a jiným důležitým maličkostem, jimiž tito dobří lidičky krátili si čas, přišla doba rozhodná! – Neštěstí čekalo na ně v podobě mouchy... Smějete se? Nepřeháním... Pan Chmela měl po obědě užitečný zvyk po namáhavých svízelích dne v náruč spánku se ukolébati na měkké lenošce. Byla neděle za krásného, takřka palčivého červnového dne. Pan Chmela hovil si jak obyčejně ve své pohovce... Veškeré myšlenky, o kterých dříve rozumoval, zabývaly zase jeho mysl, leč jejich styky pomalu slábly, pan Chmela usínal... Boženka v sváteční letní toaletě strojila se do kostela na požehnání. – Pak odešla, a pan Chmela v dřímotách doma sám... Minula asi hodina. Lidi z kostela vycházeli, a také Boženka spěchala k domovu... Leč řekněte, mohla panu advokátu Kuřátkovi odepříti rytířský průvod jeho? Viďte, že nemohla? A zatím doma blahé zdřímnutí pana sládka ohrožovala dotěrná moucha. Zlořečená moucha! Proč zrovna nos pana sládka má býti obětí její zvůle? – Ne, neblahá moucha! – Není možno usnouti! – – A pan sládek s hlasitým mručením povztyčil se na pohovce. Protáhl se, pohlédl na hodiny a loudavě přiblížil se k oknu... Byl rozespalý. Zlořečená moucha! – Však co vidí? Ta štíhlá dívka tamto, toť přece Boženka! Ano, Boženka! A kdo to s ní kráčí? Mladý elegantní švihák... Jak spolu důvěrně hovoří, jak se smějí, jak laškují! A to se děje za jeho zády! Hleďme, jaké věci přichází tu na kloub náhodou! Však Boženku vezme na examen, jen kdyby už byla zde! Však jí poví, smí-li s takovými větroplachy choditi aneb nesmí! Beztoho teď už na svižného floutka více se dá než na usedlého muže! – S těmito slovy myslel pan Chmela záležitost s velitelstvím hasičů. – – Ubohá Boženka! Za chvíli stála před soudem zamračeného otce, a ani obvyklá její taktika jí tentokrát nepomáhala. „S kým vedla jsi se z kostela?“ započal pan Chmela výslech. „To byl advokát Kuřátko!“ zašeptala Boženka... Pan sládek se zachvěl! Zase ten Kuřátko! Nešťastný Kuřátko! Pořád jenom 207 Kuřátko a Kuřátko! Co už mu myšlenek v hlavě se vznítilo pro tohoto mladého člověka! – Leč on nevážil si vůle pana Chmely, on je ve spolku s jeho protivníky, on je floutek, větroplach! „Poslyš, děvče!“ započal po chvíli pan Chmela. „Ten advokát je dle všeho jen hejsek. Ať víckrát s ním nemluvíš!“ – – Boženka se zarděla. Má otci všecko vyzraditi, má mu pověděti, že se mýlí, že advokát je muž šlechetný, jenž jí neoklame? Má otci vyzraditi, že není jí více lhostejným a že i ona jemu není cizí? – Boženka váhala, až posléze odhodlala se říci vše... Ten den byla v domácnosti pana Chmely bouře.... Boženka rozvinula ještě novou zbraň proti zatvrzelému otci, totiž slzy... Před obyčejnou onou hodinou odešel pan Chmela ku „Kozlu“. A jako neštěstím potkal mydláře Kuřátko. Jedovatý úsměv jeho připadal mu tentokrát jako škodolibý šíp... Leč nepovolil! –
***
Den po dni míjel, a pana sládka bouře se utišila a ticho zavládlo jako obyčejně, avšak neurovnané poměry se nezměnily. Pan sládek nenáviděl celý hasičský sbor i s Kuřátkem jako dříve, a Božence jakožto rozumnému děvčeti nezbylo nic jiného než poddati se osudu... Tak přiblížil se důležitý den pro pana Chmelu, den padesátiletých jeho narozenin. Honosilť se pan Chmela jadrným jménem sv. Jakuba. Den narozenin oslavován byl panem Chmelou důstojně, a celé řady nejrozmanitějších gratulací zvětšovaly v ten den jeho blaženou náladu. Leč také protější soused a sok jeho, pan mydlář Kuřátko, slavil v tentýž den slavnost jubilejní; i on, jako by nebe od mladosti s nimi šašky hrálo, i on byl Jakubem. I jemu přicházely z rozličných stran v tento den četné gratulace, takže oba soupeři měli nejkrásnější příležitost na sebe proto žárlit... Tak nastal podvečer svatého Jakuba. Havránek ve sváteční hasičské uniformě, provázen čestnou stráží kluků, vyšel z hasičského shromaždiště. Co to bude? Aj, v ruce jeho zaleskla se hasičská trubka... Brzy na to zachvěl se vzduch podezřelými zvláštními zvuky, které podnikavější kluky vybízely k zdařilým reprodukcím, takže svolávací signály Havránkovy zahlaholily po městě mnohonásobným echem ve všech tóninách... Co to bude? – Hasiči se scházeli, a mnozí zvědaví obraceli otázky své na Ha- 208 vránka, který v pýše, vědom jsa své důležitosti, zachovával důstojné mlčení. Nevedělť také vlastně nic. – Tím časem pan sládek seděl klidně u okna. Buclatá jeho tvář jevila božský klid... Jen tu a tam usmál se, tu a tam prohodil nějaký ten vtip Božence, která jako hospodyňka měla zítra sklízeti ovoce své píle... Najednou na náměstí zahlaholila hudba... Setmělo se již... Pan sládek byl hudbou vyburcován ze svých myšlenek. Toť přece hasičská hudba? – – Hudba přicházela blíž a blíž do ulice, v níž pan sládek bydlel.. Už zazářily ulicí pochodně... Panu sládkovi šlehla mozkem myšlenka. Snad je to zastaveníčko! A pana sládka zamrazilo. – Leč komu? Nikdo v městě svátek nemá nežli on a Kuřátko! – Běda, snad Kuřátkovi? Ano, tak to bude, to bude ta pomsta advokáta Kuřátka! On starého velitele zahanbí, jinému uspořádá zastaveníčko, jinému, Kuřátkovi! Běda, Kuřátkovi! A co mu udělal, tomu mladému člověku, že se mu tak mstí! – Toť přece potupa, urážka! – – Takových myšlenek vířilo hlavou našeho sládka na sta. Leč pojednou se vztyčil vzdorovitě. Ať jen přijdou, on se neleká! On jimi pohrdá, nebojí se jich! A pan sládek vzdorně vyložil se do okna. Leč také protější okno pana mydláře Kuřátka se otevřelo, a pan mydlář pyšně vyložil se z okna. Komu by to mohli jinému uspořádati zastaveníčko nežli jemu! Bylť mydlář velmi sebevědomý. Snad sládkovi? O toho nedbají, sice by byli velitelem jeho kandidáta zvolili! Nuže, jemu mladý velitel zastaveníčko uspořádal! A měl také pravdu! – Tak oba sokové dívali si z oken tváří v tvář. Zatím se sbor přiblížil. Hudba hřměla ulicí a pochodně plály slavnostně. Před oběma domy se průvod zastavil... Nastal rozhodný okamžik. Kam se obrátí? – V obou kandidátech zastaveníčka bušilo to hněvem i zvědavostí... Leč vizte! Signál zaznívá, řady hasičů zatáčejí se v polokruh před domem pana sládka, hudba ztichne na okamžik, by za chvíli zanotila slavnostní kantátu! Okno mydláře s řinkotem se zavírá a pan sládek Chmela, ač ani očím nevěří, triumfuje zase! – – Mám mluvit o tom, jak byl dojat, když mladý advokát jménem sboru jemu, bývalému veliteli, co nejsrdečněji blahopřál? – Mám mluvit o tom víru představ se křižujících, který zavládl v sládkově mysli? – Jisto jest, že v tvrdé mysli pana sládka led hněvu pod paprsky polechtané ctižádosti roztál a že pan sládek 209 děkoval mladému advokátu pohnutě. A čeho by se byl zase mladý advokát nikdy nenadál, to se stalo: pan sládek pozval ho v den svých jmenovin na oběd! – – Po hřímavém provolání „Slávy“ bývalému veliteli se průvod obrátil zase na zpáteční cestu. – Ten večer byl pan Chmela k Božence učiněná dobrota; sem tam uklouzla mu slova: „Není Kuřátko jako Kuřátko!“ A při tom se pan Chmela usmíval. Jak tomu mladému muži křivdil! Vždyť to není žádný větroplach! To je usedlý, moudrý člověk se slušným postavením! Leč Boženka je také vtipné děvče! To mělo rozum a poznalo to hned! A pan sládek se těšil, jak zítra Boženku návštěvou pana Kuřátka překvapí! – Druhý den byl pan sládek v nejveselejším snad rozmaru. Snad by se i s mydlářem Kuřátkem smířil, kdyby tento žárlivostí tak rozjitřen nebyl! Také Havránek přišel gratulovati; zapomělť jsem o něm hned výše podotknouti, že i gratulace všem lidem z celého města byla jeho nejvýnosnější práce, kterou se svědomitostí vší chvály hodnou vykonával. Tentokrát obdržel od pana sládka zánovní boty a dvacetník, s nímž ihned oblíbený svůj chemický experiment provedl... Tak smířil se pan sládek s hasičským sborem a s jeho novým velitelem. Rozumí se, že mladý advokát na jedné návštěvě u pana Chmely nepřestal a že často přišel se starého velitele na to neb ono pozeptati, a že se k tomu vždy náhodou i slečna Boženka připletla a že pan sládek mnohdy obě oči náhodou přimhouřil... Jak to vše skončilo, přenechávám čtenářově fantasii, neboť o svatbách vyjadřuje se maloměstská denní kronika příliš jedovatě. –
210 V STAROSTLIVÉM KRUHU PŘÁTEL Humoreska se smutným koncem
Měl pěknou postavu, černý lesklý knír, modré pomněnkové oči, slušné postavení – zkrátka byl to příjemný inteligentní mladík. Jen jednu chybu měl, že byl totiž velice nesmělý; modré oči jeho pohlížely tak snivě, tak unyle, že dodávaly ubledlé tváři výrazu poněkud sentimentálního. Mimo to miloval a byl milován. Však byla také Růžena Pohorská zjevem zajímavým, jen co je pravda! Vždyť ty černé oči ze tváře zarůžovělé plály jak dva uhlíky! A když se smála, přimhuřovala oči tak koketně, že věru nebylo divu, jak i ten nesmělý Stanislav Klubíčko na první list čisté dosud knihy života svého mládeneckého zaznamenával ji písmenem lásky... Doposud vídali se jen o veřejných zábavách a nepřivedli to dál než k významným tisknutím rukou a k nesměle proneseným slovům, jimž z pravidla scházel smysl. A přece se milovali a byli žárliví... Jako vždycky bývá, tak i zde o lásku jejich zajímalo se mnoho přátel. Těm se ta idylická, tichoučká láska nelíbila, a jsouce rafinovanější než naši dva dobří lidičky, zamotali nitky osudu našich reků v gordický uzel, který se rozpletl zrovna naopak, než se očekávalo. Rozumí se, že i nešťastná náhoda zde působila.
***
Bylo odpoledne. V pokojíku Stanislava Klubíčka bylo ticho. Pan Stanislav seděl u stolu, hlavu maje podepřenu v obě ruce. Tvář bledá chvěla se jako tajemným bolem, oči obyčejně unyle pohlížející svítily zoufalým plamenem. Rafije na hodinách sunula se k jedné hodině... Ah, nesmím déle napínati laskavého čtenáře – příčinou rozervaného bolu Stanislavova byl nepatrný lístek papíru; snadno uhodnete, že obsahoval psaní anonymní. – Stanislav byl nešťasten. – Běda, klamal se! Ta postava tak nevinná tajila duši zrádnou, ty oči, v nichž četl lásku, chovaly záletnictví, zbožňovaná Růžena byla mu nevěrnou. – Což nestojí to na tom lístku? „Ve dvě hodiny v lesíku Háji přesvědčíte se, že osoba, jíž důvěřujete, vás klame!“ A v duši hřmělo mu to bouří: „Ve dvě hodiny!“ A cosi táhlo ho ven, by se přesvědčil. 211 Jemu samému nebylo přáno setkati se s ní o samotě, a to, po čem on toužil horoucně, to ona udílí frivolně jinému. – Pohlédl plaše na hodiny. Bylo půl druhé. – Vzchopil se rychle. „Ve dvě hodiny,“ zvonilo mu v duši vždy bolestněji a bolestněji. – Ten tichý Stanislav Klubíčko vyběhl ven takřka zuřivě. – Jen dále, dále, přesvědčiti se! Vždyť snad je ještě naděje, snad je to všechno lež, osočení, podlost. – V myšlenkách takových přeběhl ulici. Nevšiml si, že proti němu ubírá se skákavým krokem vyhublá postava se sporým vousem v obnošeném fráčku, která příslušela panu Trnkovi, učiteli kreslení na průmyslové škole. – Vždyť v duši hřmělo mu „Ve dvě hodiny“ vždy znovu a znovu. – „A, servus, mladý příteli, nebe vás sem poslalo! Podržte mi, prosím vás, několik minut tento foliant, je to „Geschichte der Kunst“ – musím doběhnouti si ještě domů pro rekvisity, které jsem zapomněl.“ – Po těchto slovech vecpal do rukou našeho reka těžkou tlustou knihu. Stanislav Klubíčko, vyrušen z myšlenek, bránil se: „Ale, pane, dovolte –“ „Hned jsem zde, mladý muži!“ volal pan Trnka a houpavým krokem jako skokan zmizel za rohem, nechav ubohého Stanislava i s břemenem uprostřed ulice. – Minulo deset dlouhých minut. Po panu Trnkovi ani vidu ani slechu. – Náš rek chvěl se netrpělivostí a vztekem. – Bylo tři čtvrtě na dvě, a do Háje je přece dobře čtvrt hodiny. – Co s foliantem počíti? Přešel několikrát chodník, takže nových pět minut uplynulo. – Pan Trnka zase nikde. – Pro všechny svaté, co počne s knihou? – Kde Trnka bydlí, nevěděl, do ústavu bylo příliš daleko a svěřiti knihu tak drahou někomu neznámému, toť nemožno. – A tichý náš rek v náladě přímo zuřivé přeběhl ulici, zabočiv do jiné a na neštěstí od místa, kde se s Trnkou sešel, vzdaloval se víc a více. – Uplynulo zase několik dlouhých minut. – Nešťastný Trnka, nešťastný Klubíčko! – Trnka zatím vrátil se s rekvisitami, hledal Klubíčka, ale kde nic, tu nic. – Ptal se, volal, hledal, ale marně. – A tak se ti dva dobří lidé po sobě honili; Klubíčko hledal Trnku a Trnka hledal Klubíčka. Posléze oba napadla dobrá myšlenka. – Klubíčko takřka zoufalý letěl zuřivě do svého bytu, by zde nešťastný foliant složil – Na schodech vrazila do něho suchoučká postavička Trnky, jenž marně Klubíčka v bytě jeho hledal a nyní po schodech dolů se vracel. 212 „Pro Boha, člověče, co děláte? Hledám vás po celém městě!“ křičel pan Trnka pronikavě. Leč náš rek vecpal mu nazpět těžkou knihu a celý zmatený pospíchal pryč. Hlavou potřásaje hopal za ním Trnka. „Snad se ten člověk nezbláznil? Oči má vyděšené, je celý změněný!“ to blesklo mu hlavou, a pospíchal za ním. Konečně však nahlédnuv marnost toho pokusu zastavil se a obrátil se chvatným krokem k ústavu. Za několik minut byly dvě hodiny. – Stanislav zatím proběhl několik ulic a takřka útěkem přeběhl po náměstí. V mysli jeho jen jedna představa vládla na ony nešťastné dvě hodiny. – Leč neštěstí je jako moucha dotěravá; odeženeš-li ji jednou, vrátí se zase a zase v nových podobách. – A tak za naším Klubíčkem ozval se sípavý hlásek: „Stanislave, Staňku – kolego!“ Náš rek, jako by neslyšel, pospíchal dále. Hlas volajícího byl mu povědomý, ač zde neočekávaný. „Stanislave, počkej!“ – Marné volání. Stanislav slyšeti nechtěl. Byl už na konci města a na věži bily dvě hodiny. Leč drobounké krůčky, jež ho pronásledovaly, rychlily se, Klubíčko slyšel už za sebou unavený dech a brzy konstatoval na svém rameně hubené prsty. – „Hrome, člověče, co děláš?“ ozval se sípavý hlásek znova a malý mužík s jiskrnýma očima a s pečlivě načesanými šístkami držel ho za ruku. „Letím za tebou, sotva dechu popadám! Ty jsi mi kamarád! Což mne neznáš, nevíš, že jsem tvůj kolega bývalý – ach, to jsem se tím během uhřál – že jsem tvůj přítel Kuželka? Už jsme se neviděli – to jsem se uhřál – ba, skoro dvě léta, nemyslíš? Nu, podej mi ruku – a kam letíš? Se mnou pojď, vrať se. – Že nemůžeš? Proč bys nemohl? Ach, to jsem se uhřál. – Jsem teď agentem, pojď, poslechni, vraťme se.“ – S nuceným úsměvem podával Stanislav mužíkovi ruku vítaje ho. „Leč odpusť, příteli!“ dodal spěšné. „Večer tě navštívím, teď nemám kdy!“ A po těchto slovech chtěl se křečovitě staženým jeho končetinám vymknouti. – „Nic to! Se mnou půjdeš!“ kategoricky zasípal mužík. „Kde pak já už na večer budu! V poledne jsem přijel, za dvě hodiny jedu pryč! Pojď –.“ Slova tato provázel tak důkladným škubnutím, že dva knoflíčky Stanislavovy čamary i se sponkami mu zůstaly v rukou. – Leč znovu uchopil našeho Stanislava a 213 vlekl ho zpět. – Stanislav celý bledý a rozčilený tolikerými dojmy nechal se ovládati. Chtěl však mluviti, chtěl křičeti, ale jako perpetuum mobile valila se jedním proudem řeč jeho společníka: „Ach, ano, ano – ani nevíš, jak jsem se uhřál... Spatřil jsem tě z okna hotelu a hned jsem vyskočil a za tebou! – To jsem se uhřál! – Pojď rychleji, nevzpouzej se, vypijeme spolu láhev vína – jsem celý mokrý od běhu – ano, láhev vína na naše přátelství! Že děkuješ? Hlouposti! – Že nepůjdeš? Bláznovství! – Že přijdeš až později? Nesmysl! – Ani nevíš, jak jsem se uhřál! – Pojď jen, nemohu už ani mluvit...“ Přítel-agent na okamžik se zamlčel. Okamžiku toho použil náš rek a vymknuv se mu bleskem z náručí pokusil se posledně o záchranu. Rozhodným hlasem prohlásiv, že teď má pilnou záležitost, rozloučil se s přítelem (ruku mu podati se bál, aby ho zase nechytil) a kvapil pryč... „Tak na shledanou, podivíne,“ zamručel mužík mrzutě a hlavou vrtě pohlížel, jak Klubíčko jako šipka po vyprahlé silnici letí... Vždyť dvě hodiny už dlouho byly pryč a jemu na tom záleželo, by přesvědčil se, co pravdy je v osudných oněch řádkách... Však, pro Boha, kdo to tam proti němu kluše? Toť jeho šéf, náramně dobrosrdečný to pán, jenž má jedině tu špatnou vlastnost, že s každým rád a velmi dlouho mluví. Zejména spřádati politické kombinace je jeho rozkoší. – A vyhnouti se mu nemožno, odbýti ho zkrátka je urážka, vymluviti se na spěch žádá dlouhých a nemístných výkladů! Věru, neštěstí sype se na hlavu nebohého Stanislava! Jen jediná zde zbývala možná pomoc: pozdraviti z dálky, uchýliti se na cestu vpravo se rozvětvující a dlouhou oklikou přiblížiti se k osamělému Háji, cíli to dnešní jeho pouti. Tak také učinil; pozdravil uctivě pana šéfa a zabočil na úzkou cestu polní. Byl sám. Oddychl si. Vždyť každá společnost lidská byla mu protivnou, každá jiná myšlenka než myšlenka na cíl jeho cesty zdála se mu bezvýznamnou. – Však co to? Kdo to kráčí tamto po mezi nadbíhaje mu na cestu? Byl to dobrosrdečný jeho šéf, jenž Stanislava Klubíčka zpozoroval a uznav, že tento napravo ubíhá, chytře mu po mezi nadskočil. Vyhnutí nebylo žádného, a Klubíčko s hlasitým vzdechem podal se svému osudu s trpkou resignací. – Byly tři hodiny. Všecko už marné. – „To jsem na vás vyzrál, pane Klubíčko!“ smál se dobrý ten starý pán už z dálky. Náš rek se usmál bolestně. 214 „Kam pak spěcháte, příteli?“ „Jen tak procházkou!“ tise odpověděl Stanislav. „To mne těší; můžeme jíti spolu. Dvěma se to jde veseleji. Četl jste dnešní noviny? Viďte, zajímavá situace? Bože, jak jste nemluvný! Toť musím vás dnes hodně baviti, vždyť tváříte se tak zoufale jako polapený poštovní defraudant!“ A dobrý ten pán smál se srdečně. Šli cestou. Starý pán mluvil bez ustání; rozvinul před Stanislavem celou nynější situaci politickou, učinil pak všecky možné z ní závěry, načež jeden podruhém vtipně vyvrátil. K zahanbení našeho reka musím vyznati, že všechny ty mistrné vývody neposlouchal a jen vždy instinktivně po určité době kývl. Leč také pana šéfa počínalo to mrzeti a zuřivým tónem jako kazatel líčící poslední soud hřímal, třepaje rameny Stanislavovými: „A politická situace Evropy vezme na se tvářnost děsivou, v hřímání děl a pušek, v ohlušujícím lomozu rozzuřených bitev zanikne každé diplomatické vyjednávání, každá tichá, mírumilovná činnost.“ Udivenými zraky pohlížel Stanislav na starého pána, který spokojen jsa s výsledkem své nadšené řeči jen významně se usmíval. – Leč náhoda Stanislavovi dnes tak nepříznivá najednou obrátila se v jeho prospěch. Přicházelť cestou proti nim starší pán s bílými mohutnými vousy, s černými brejlemi. Sotva ho šéf Stanislavův zpozoroval, vesele vykročil mu vstříc, načež podávajíce si jako staří známí ruce zapředli ihned interesantní politický rozhovor. Mohl tedy Stanislav zcela slušně se poroučeti a zbaviti se takto veškerého nepříjemného průvodu. Velikou oklikou zaměřil k Háji. Byl celý rozrušen a mrzut. Dvě hodiny minuly již dávno, a on vydal se na cestu k Háji marně. Dobu, kdy se měl o pravdivosti lístku anonymního přesvědčiti, zameškal! Ó, jak mu to v hlavě vířilo a bouřilo! Leč posléze rozhodl se, že přece se k Háji odebere; vždyť byla-li Růžena vinna, tož možnost, že ji na zpáteční cestě uvidí, není vyloučena. – Blížil se k Háji. Slunce zářilo, a stromy u cesty vrhaly určitě ohraničené stíny. – Obešel Háj a sestoupil na cestu, z níž se byl hovornému šéfovi vyhnul. Myšlenka, že Růženu uvidí, provázela ho stále. A nemýlil se. Byla v Háji skutečně a nyní vracela se po cestě domů zrovna jemu naproti. – Byla vinna! Lístek ho nezklamal. Měla zde schůzi zalétnou a teď se vrací. – Byli k smíchu ti dva lidé, když se potkali. – Nepromluvili na sebe, nepozdravili se a jen pohlédli na sebe zraky vyčítavými, bolestnými. – Vždyť ta pochyb- 215 nost, kterou psaní anonymní v duši Stanislava vznítilo, plápolala též v duši Růženině. I ona obdržela lístek anonymní, na němž týmiž slovy vyslovena nevěra Stanislavova. I ona odebrala se do Háje, puzena jsouc žárlivostí, čekajíc tam marně už osvěžovala se nadějí, že psaní na pravdě nespočívalo – leč nyní, když potkala Stanislava, přesvědčena byla o jeho vině. Proč právě do Háje přicházel? Proč by byl tak zaražen, když ji zde spatřil? Proč si jí ani nevšiml? Ó zajisté jest vinen, pohledy jeho zanícené byly komedií, tisknutí ruky bylo promyšlenou lží. – Ó věru trpký, bolestný to klam! I idylická láska Stanislava s Růženou chýlila se k tragickému konci. Neblahé psaní, neblahá náhoda! –
***
Ten večer společnost přátel Stanislavových bavila se anekdotickým líčením blahodárné situace, v jakou Stanislava uvede anonymní lístek, který jeden ze společnosti komponoval. Všichni shodovali se v tom, že jak Stanislava, tak Růženu po obdržení lístku žárlivost vyžene do útulného lesíka Háje, kdež oba k svému překvapení se sejdou. Nastane vzájemné vysvětlování, lístky anonymní objeví jednoho a téhož pisatele a oba žárliví milenci padnou si do náruče, což provázeno bude prvním vyznáním lásky. – A někteří už pili na zdraví šťastných snoubenců. – Jak povídám, byli to náramně hodní přátelé! –
216 ANDĚL Novelistická črta
Cestoval jsem na jaře v půvabné krajině českomoravského pohoří. – Cestoval jsem většinou pěšky. Schylovalo se již k večeru, když utěšeným údolím přibližoval jsem se k nevelikému městečku, které rozkošně vyjímalo se v bujné zeleni stromů, jako jablko zralé padlé v trávu... Čarovným prutem dotklo se jaro přírody; stromy u cesty šuměly, větřík zavíval lehounce a ňadra přírody vlnila se jakoby blahem... Stranou městečka, k němuž jsem přicházel, zvedalo se mírné návrší, na němž vypíná se pěkný a dosti velký kostelík, jehož věž svou červenou střechou rozkošně harmonovala s bujným, zeleným listím několika lip, které kostelík obkličovaly. – Nevím proč, uchýlil jsem se s cesty přímo k městečku vedoucí a úzkou pěšinou polní dal jsem se ku kostelíku. Zanedlouho stanul jsem před ním. Rád prohlížím si stavby podobného druhu; dle svých skrovných vědomostí v tomto oboru přisoudil jsem mu stáří asi tří set let. Tak přiblížil jsem se ku vchodu a takřka instiktivně učinil jsem pokus těžké, řemeslně pracované dveře otevříti. A hle, čeho bych se byl nikdy nenadál, dveře se otevřely, a já jako s bázní tiše vstupoval jsem v posvátné pološero chrámu. K západu se chýlící slunce vnikalo dovnitř lištami vysokých gotických oken a rýsovalo na kamenné podlaze zlaté pruhy... Kostelík byl co do vyzdobení velmi jednoduchý; na hlavním oltáři byl veliký zčernalý obraz na plátně, úplně nezřetelný. Leč co to? Nemýlím se? Či jen obraznost mne to klame? – U mříže před oltářem klečela jako přelud z jiných světů dívka... Byla zhroužena v modlitbu, takže kroky mé ji ani nevyrušily. – Pozoroval jsem ji s úžasem; byla jako anděl, jako světice... Tvář přihlédla, smutná, chýlící se k modlícím knížkám... Minul okamžik... Paprsek slunce zazářil vedle její vkusné, černé toalety intensivněji... Pohlížel jsem na ni upřeně... Jaký to bol svírá tu půvabnou bytost, k čemu ten smutek v líci, k čemu ten temný šat? – – Nechtěje jí z modlitby vyrušovati, tak tiše, jak jsem přišel, vykradl jsem se z kostela. Poblíž vchodu spatřil jsem malé děvčátko v chudobném šatu s bledou, ale usměvavou tváří, s tmavými, čipernými očkami a s kouzlem, jez činí malé děti nevýslovně půvabnými... 217 „Nevíš, dítě, kdo se to tam modlí v kostelíku?“ „Slečna učitelka; od té doby, co jí na hřbitov maminku zavezli, chodí sem každodenně se modliti a pláče. Mně také maminku pochovali a nepláču a jsem malá.“ A dobré to dítě smálo se vesele; bylo hezké a mělo, když se smálo, v tváři tři důlky... „Jak se jmenuje to městečko dole?“ tázal jsem se. „Hrádek,“ odpovědělo dítě... Plnou hlavu maje divných myšlenek bral jsem se k městečku. Nejsem sensitivní, ale tentokrát myšlenky mé byly básnické a plné citu... A častokrát před duší mou vznášela se půvabná postava tmavě oděné, sličné dívky...
***
Mám přítele z let akademických; jmenuje se Jaroslav a je znamenitým malířem. Asi za dva měsíce po svém výletu obdržel jsem od něho přátelský dopis, v němž mne vyzýval, bych ho navštívil. Udal mi nynější své bydliště, které jsem s důkladností odměřeného člověka hledal na mapě. Bylo to také v Českomoravském pohoří a asi tři neb dvě hodiny od Hrádku. „V té krajině jsem už byl,“ zamručel jsem si, „ale půjdu tam přece. Přítel mi bude vyprávěti o krásách Itálie, z které se právě vrátil, a o vodových barvách. Ano, pojedu za ním!“ A nevím věru proč, před duší mou kmitl se venkovský kostelík a postava úchvatná v smutek zahalené děvy, takže s upřímným vděkem vítal jsem návrh přítelův. Jel jsem. Přítel mne uvítal s úsměvem a s otevřenou náručí. Bavil jsem se u něho dobře. Začal-li mne seznamovati s výhodami své malířské techniky, tu jsem ovšem zíval, ale on z opatrnosti uštědřoval mi těch lekcí jen poskrovnu. Za to však uváděl mne do středu maloměstské inteligence, seznámil mne s tlustou paní sládkovou, s vyhublým lékárníkem, představil mne veškerému ženskému personálu pana správce; zkrátka vynasnažil se, abych se bavil. – Když pak v pěkném bytě přítelově (jeho mecenáš, hrabě, umístil ho v panském domě) společně usedli jsme na pohovku a družným hovorem se bavili, tu mnohdy měl jsem otázku na jazyku, zdali přítel navštívil asi dvě hodiny vzdálený Hrádek a zdali zná tamní slečnu učitelku? Leč vždy, kdy už nastudovaným hlasem hleděl jsem se přítele zeptati, vždy palčivý ruměnec vyvstal mi na líci, takže otázku svou jsem příteli nepředložil... Bál jsem se... A přece něžná, 218 půvabná ta postava dívčí mi z mysli nevymizela; ba nejednou docela i ve říši mých snů se vloudila... Tenkrát vždy řekl jsem si, že jsem blázen. Konečně asi čtvrtý den po svém pobytu u přítele dodal jsem si odvahy a řekl jsem: „Byl’s už kdy v Hrádku, Jaroslave?“ Přítel se trochu zarděl a pološeptem prohodil: „Byl.“ „Znáš tamní slečnu učitelku?“ – Přítel pohlédl na mne pátravě a zmateně... Já nevěděl jsem, jak sobě mám věc vykládati. Poněvadž však rozpačitost přítelova mne bavila, tázal jsem se dále: „Mají tam v Hrádku slušný kostelík; jest stranou městečka a hezky se vyjímá z košatých korun lipových.“ Přítel povstal se sedadla a přikročiv až ke mně zvolal změněným hlasem: „Mluv, ty něco víš! Proč se na to ptáš? Mluv, prosím tě, mluv!“ „Mluv ty, proč ty se ptáš?“ odpověděl jsem trochu zlomyslně. Přítel přecházel mlčky po pokoji... Posléze stanul zase u mne. „Mluv, Karle, mluv! Ah, ty nevíš, ne, dnes ti to říci nemohu – –“ Bylo mi přítele líto. Poněvadž však platil jsem mu za realistu nejhrubšího zrna, jenž nikdy nesvěří nohy své blouznivému ideálu, proto abych své autoritě neuškodil, usmyslil jsem si romantické dobrodružství své před ním zatajiti. Hlasem co možná nejlhostejnějším pravil jsem: „Na cestě k tobě bavil jsem se na poště s hovornou starší dámou, která mi leccos o Hrádku vypravovala.“ Přítel pohlédl na mne zprvu s nedůvěrou, později však s tímto výkladem mým se spokojil. Za to však moje mysl byla velice rozrušena a napiata. Znal jsem přítele jakožto idealistu nejčistšího, věnovaného veškerým zápalem umění, a pozoroval jsem, že něco přede mnou tají. Proč rděl se tak, když jsem s ním o Hrádku a sličné učitelce mluvil? Proč vyzvídal na mně, kde jsem o Hrádku slyšel? Proč nechce nic vyzraditi? – Otázek takových vznikalo v mé mysli nesčetně. K těmto družily se ještě jiné pro mne záhady. Proč přítel nechce mne uvésti do své pracovny, ač jsem ho za to kolikráte žádal? Proč skrývá přede mnou svůj psaný deník, ačkoliv jindy otevřel mi všechno ochotně a přede mnou nižádného tajemství neměl? – Věc počala mne zajímati, a já umínil si všemu na kloub přijíti. Snad by přítel učitelku znal, snad by ji miloval? Nemožné by to nebylo, ale přítel byl velmi nesmělý a neobratný v těch věcech, aby znal slečny na 2 hodiny v okolí! – Toť k smíchu. – To by byla neuvěřitelná náhoda! 219 A přece mnohdy zastihl jsem ho u okna zamyšleně stojícího, takže ani moje otázka nebyla s to ho z jeho zádumčivosti probuditi. Mnohdy pak zavíral se ve své pracovně, kamž mne ale připustiti nechtěl, chlácholil mne, že chystá mi překvapení! – Proč mne sem tedy zval, když staví se přede mne jako nerozluštitelný nápis z klínového písma! – A přece mne věc velice bavila. A více než kdy předtím dumal jsem o svém setkání se se sličnou učitelkou a pomýšlel na to, že se do Hrádku sám podívám. – Jednoho odpoledne seděli jsme s přítelem a hovořili jsme důvěrně o svých studentských letech. Já právě řeč jsem chtěl obrátiti tak, abych něco na příteli vyzvěděl, když najednou do pokoje vstoupilo malé děvčátko a příteli doručovalo pečlivě zabalené psaní. Přítel je odměnil a přikročil k oknu a psaní chvatně četl. Na to pravil mi, oblékaje kabát a stroje se k odchodu: „Odpusť, Karle, vzdálím se na několik hodin. Bav se dnes odpoledne sám; až budeš vycházeti do města, nechej klíč u domovníka! S Bohem!“ „Kam letíš?“ pravil jsem rozmrzele. „Vše ti vysvětlím, jen sečkej!“ S těmi slovy přítel odešel. Zůstal jsem sám. – Co ten člověk dělá? Volal jsem, šeptal jsem si: „Jistě je zamilován a nesměle se přede mnou tají, blázínek! A já na to přece přijdu!“ – Avšak ten drobounký postillon d’amour? Nemýlím se – to děvčátko jsem již viděl! Je to totéž, jež mi vypravovalo u kostelíka hrádeckého o slečně učitelce. – Již dle těch důlků na bradě ho poznávám! – Jsem na stopě. V pokoji bylo poněkud dusno. Přikročil jsem k oknu, bych je otevřel. Vlažným větříkem provívaný vzduch venkovský zavál do pokoje zprvu lehounce, později trochu silněji. Tímto zavátím slétl mi k nohám šustotem lístek na okně ležící, čímž mne na sebe upozornil. Zvedl jsem jej. Bylo to příteli poslané psaní, které neopatrně v zmatku na okně nechal. Byl jsem v rozmyšlení, mám-li být tak indiskretním a čísti je, až konečně zvědavost mne přinutila, že jsem četl:
„Milý příteli! Čekám Vás u kostelíka o 4 hodinách. Přijdete?“
Zde to tedy! Toť přítelovo tajemství! Že mne to dříve nenapadlo! Takto rozvažuje přecházel jsem pokojem. Přítel miluje a bezpochyby jest milován! Milován jí, kterou jsem přirovnal anděli! – A nevím, zdali to byla žárlivost nebo 220 blouznivost, která mne zasmutnila, zabolela. – Jisto jest, že jsem příteli záviděl. Usedl jsem k jeho psacímu stolku, na němž v hrozném neladu kupily se různé předměty. Byl jsem zamyšlen, truchliv. Na stolku nad různými papíry rozevřen ležel obsáhlý sešit, po němž takřka instinktivně jsem sáhl. Snad to jest sešit z psacího stolku, který přítel vždy zavírá a dnes zavřen není? – Byl to přítelův deník. Já ze zásady nemiluji deníkův; zdá se mi to býti mařením času, avšak přítel byl příliš ideální, aby proto snad deníku neměl. Proč však deník přede mnou skrýval, když v dřívějších dobách sám mi ho do omrzení čítával? Převracel jsem známé listy takřka bezmyšlenkovitě. Má snad zde psáno o své lásce? Výborně! Blázínek! A zraky mé utkvěly v okamžiku na těchto řádcích, které byly „připsány na 14. května“, tedy na dobu prvního pobytu v tomto místě po příchodu svém s cest: „Pan hrabě zavedl mne do nevelikého kostelíka poblíž městečka Hrádku. Jeť hrabě velikým milovníkem maleb, a proto svěřil mi, bych namaloval pro hlavní oltář kostela obraz ve větších rozměrech. Umínil jsem si, že obraz v kostelíku, v kterém jen výminečně služby boží se konají, budu malovati. Záměr svůj jsem také provedl... Velebné ticho neslo se posvátnou budovou, a já pohroužil jsem se ve své umění, takže mnohdy hluch a slep byl jsem pro vše okolní... Maloval jsem obraz Krista nad Jerusalemem. Posvátné nadšení své soustředil jsem ve velebné tváři Kristově, plastiku a nádheru rozestřel jsem v majestátní pohled na Jerusalem... Jedenkráte pohroužen byl jsem opět ve svou malbu a netušil jsem, že za mnou ozvaly se kroky a že k oltáři chrámu blížila se lehkým krokem pružná postava. Výkřik obdivu, který jsem vedle sebe zaslechl, přesvědčil mne, že nejsem v opuštěném chrámu sám. Vedle mne dívka v temném šatě; krásná tvář její, obestřena závojem smutku, zdála se mi býti zosobněním něhy a zbožnosti. – Byla to ona! – –“ Nečetl jsem dále. Seděl jsem dlouhou dobu v myšlenkách, až konečně kroky chvatně po chodbě se blížící zvěstovaly mi, že se přítel vrací. „Tys ještě doma sám? O výborně!“ zvolal, a z tváře zářila mu radost, již jsem mu v okamžiku tom záviděl. „Kde’ byl?“ tázal jsem se bezmyšlenkovitě pološeptem. „Miluje mne!“ zajásal blahem. „Vše ti vysvětlím, vše ti povím, příteli!“ A tiskl mne na svá prsa. Nebyl to ani ten nesmělý, citlivý umělec, byl to člověk, jehož opilo štěstí! 221 „Vím vše!“ odvětil jsem smutně, až přítel pohlédl na mne s výčitkou. A nyní teprv sdělili jsme si myšlenky a příhody navzájem. Jen blouznivé své myšlenky a sny jsem příteli zatajil. Přítel vypravoval, že miluje, že miluje vášnivě. A na otázky mé, proč nesvěřil se mi, tu odpověděl vyhýbavě, že bál se mého ironického úsměchu nad svou romantickou láskou. Proto chtěl se mi s láskou svou svěřiti až ve chvíli, kdy dozví se, že šťastně miloval. – Slova přítelova vřelá, prodchnutá žárem lásky, ovanuta blahem, činila na mne dojem mrazivý. A tajemný pocit bránil mi, bych příteli se upřímně ve zraky podíval. Ubohý příteli! Vidíš ve mně sochu nehybnou, apoštola realismu, člověka, jenž povznesen nad veškerými ideály, jenž žije jen faktu, a já jsem v duši své blouznivý jako ty, že k tajemnému rozrušení mé bytosti stačí jen jediný pohled na sličnou dívku modlící se v opuštěném chrámě... Dlouho jsme toho dne s přítelem rozmlouvali. Přítel líčil mi své poměry nynější i budoucí, vypravoval celý průběh svojí lásky, vyzvídal na mně, co o dívce jeho srdce soudím, ačkoliv věděl, že jsem ji jen jednou viděl ve svém žití, líčil mi své štěstí, které ho čeká, mluvil o slávě, kterou sebe i ji zasype, zkrátka rozestíral přede mne celou tu řadu krásných obrazů, v kterých se mu budoucnost jevila... Den na to obdržel jsem z města přípis, bych navrátil se k úřadním svým povinnostem. – „Povíš mi, jaké tajemství skrýváš ve svém atelieru?“ „Později vše se dozvíš a budeš překvapen, věř!“ Vlastně jsem na celou tu věc ani tak zvědav nebyl; otázku tu jsem maně proslovil. Druhého dne ráno rozloučiv se s přítelem jsem odejel.
***
Za tři měsíce zval mne přítel k sňatku. Nepřijal jsem pozvání. Zlobil jsem se na přítele a chtěl jsem naň zapomenouti, jakož i na celý hradecký kraj. Nevím, proč byl jsem sám s sebou tak nespokojen... Po sňatku svém psal mi přítel několikrát. Já mu odpovídal střízlivými dopisy, na vlas podobnými těm, které za vzor dávány bývají do školních čítanek. Nudila mne ta korespondence. Jednou psal přítel: „Navštiv letoší galerii umělec- 222 kou. Mám tam některé obrazy. Snad najdeš mezi nimi známý motiv a poznáš, proč jsem před tebou skrýval tajemství své pracovny. Byl jsem to blázínek, vid'!“ A na to následovaly obyčejné jeho apostrofy začínající „Jak jsem šťasten!“... – Nuda. – Galerii jsem navštívil. Lituji toho skorem doposud, že jsem přítele uposlechl. Mé vzpomínky blouznivé ožily zase a v plné síle tísnily můj líčený, železný klid! Snad jsem sopkou pokrytou sněhem... Obraz přítelův byl větších rozměrů a malován v oleji. Temný venkovský kostelík, svit slunce vysokými lištami gotických oken spadající, a u oltáře děva v rouše smutečním, obraz anděla... Všední to motiv, nemyslíte? – – Příteli už nepíši; čas mi vrátil klid. Jsem snad blázen, ale cosi v duši mi zvoní jako výčitkou...
223 DŮLEŽITÝ DEN ZE ŽIVOTA PŘÍŠTIPKÁŘE Novela
Když první paprsek ranního slunce zazářil mdlou duhou na poloprůsvitných křídlech mouchy, s bzukotem do zašpiněného skla okenních tabulí vrážející, stál příštipkář Mařák právě u lavice a lenivě přivazoval si před sebe modrou zástěru, místy děravou a všady špinavou. Přivázav zástěru stál chvíli bezmyšlenkovitě, načež s hlasitým zívnutím protáhl se důkladně; špinavě žlutý a pihovitý obličej nepříjemných, měkkých tahů s šedýma a ospalýma očima, jež vroubila narudlá víčka v koutcích krvavě červená, jevil náladu lenivou s patrným příznakem jakési tuposti... Nebylo více než pět hodin zrána. Mařák přikročil k malému oknu své jizby a vyhlédl oknem dolů. Jizba byla v prvním poschodí chatrného domku a měla z okna vyhlídku na shnilé střechy nizounkých domků, které řadily se v ulici nepříliš širokou a ještě méně čistou. Byla to jedna z těch ulic, v kterých prsa se nám úží a duše se zachmuřuje a v kterých ztěžka dýcháme, jako by ležela na nich dusivá, neprůzračná a ledově chladná mlha... A těm, kdož v té mlze žijí, blednou tváře, modrá ret a oko pozbývá lesku; ta mlha je bída... Není dusivá jako vzduch před bouří, neprůzračná jako pomsta a ledově chladná jako smrt?... Mařák otevřel okénko. Chladný venkovský vzduch ovál ho mrazivě a ostrý ranní větřík rozčepýřil mu narezavělé vlasy, které kupily se na jeho hlavě brzy ve větší, brzy v menší chumáče asi tak, jako štětiny v starém kartáči. Příštipkář rozhlížel se po uličce. Vládl v ní nerušený ranní klid. Jen soused punčochář vynášel před dům na deskách napjaté červené punčochy a stavěl je vedle sebe na výsluní. Pak zavřel dveře, a zase bylo na chvíli ticho na ulici, až prodlením asi půl hodiny vrzly tu a tam dveře a objevila se ospalá postava rozcuchané hospodyně neb domácí dcerky v zašpiněné spodničce, spěchající buď do města něčeho nakoupit neb k blízké kašně pro vodu. „Dobré jitro, Mařáku!“ ozvalo se pojednou ve světnici ženským hlasem. Příštipkář střelhbitě obrátil se od okna, aby uvítal příchozí. Ta byla mu asi velice známá, neboť srdce mu horečně bušilo a v tváři byl celý zarudlý. Byla to 224 dívka asi osmnáctiletá tlustého, osmahlého obličeje, černých, hrubých vlasů, tmavých očí, veselá, svěží, kypící. Nesla v košíku několik více méně rozbitých kusů obuvi. „Nesu vám něco k správě. Bude to do večera? Viďte, že bude? Až půjdu z práce, tak se zde stavím!“ Mařák zakýval hlavou, jak uměl nejpřívětivěji, a hlasem co možná něžným (ten něžný hlas vypadal směšně a plačtivě) doložil: „Přijďte hodně brzo, Petronko! Příkladně takhle v šest hodin večer, pak si pohovoříme!“ „Na to nemám kdy, Mařáku!“ „Petronko, vy jste zlá!“ „Mařáku, dejte mi pokoj!“ „Petronko...!“ „A jděte!... S pánembohem!“ Dveře se zavřely, a příštipkář celý blažený výsledkem svého žertování popošel k otevřenému oknu a díval se za odcházejícím děvčetem. Bosé její nohy poskakovaly ptačími skoky po vyčnívajících kamenech zablácené uličky. Hezké děvče a chytré! Člověk je proti ní příkladně hlupák! Hezké děvče, hezké!“ Po těch slovech odstoupil váhavě od okna. Usednuv k malému verpánku zabručel: „Což je do všeho, když nic není!“ Po moudrém tomto filosofickém úvodu chopil se jednoho z přinesených rozbitých kusů obuvi a prohlížel znalecky četné její nedostatky, jimž měl odpomoci. „To budou asi její botky!“ těšil se vybíraje ze svazečku dvě štětiny na dratev. Kolem bylo nerušené ticho. Příštipkář zabral se do přemýšlení. Přemýšlel o Petronce, a byly to asi pro něj vzpomínky rozhodně veselé, neboť obyčejně bezvýznamná jeho tvář sešklebila se k jakémusi úsměvu. Bylo tak před šesti nedělemi, když vkročila do jeho jizby Petronka po prvé. „Zůstává zde příštipkář Mařák?“ ptala se tenkrát nesměle. Byla tak hezká, že Mařákovi se zdálo, že hezčí dívky jakživ neviděl. Zraky jeho vášnivě vpíjely se v její postavu, ústa zůstala pootevřená, ale ani slova z nich nezaznělo k odpovědi. „Jem zde u příštipkáře Mařáka?“ ozvalo se po druhé s údivem. „Ano... příkladně!“ zakoktal Mařák bezmyšlenkovitě. Petronce byly ty divné rozpaky Mařákovy skorem k smíchu. „Tu jsem mu přinesla něco k správě!“ řekla. 225 „Příkladně...“ rozpačitě odpověděl Mařák. „A kdy si mám pro to přijíti?“ ptala se přemáhajíc veselost, v jakou ji uváděly zaražené odpovědi Mařákovy, neboť jeho rozpakům porozuměti nemohla... „Příkladně zítra...!“ zašeptal Mařák sotva slyšitelně, pohlížeje stále se stejnou zbožností na veselý zjev děvčete. „A což dnes, příkladně, nebylo by to?“ A řada velikých, bílých zubů zaleskla se před ním a bouřlivý smích zahřměl mu v uších. Mařákovi se zatočila hlava, sta myšlenek blesklo v ní v tom okamžiku, bylo mu líto, že se to děvče mu směje, a pod červenými víčky jeho očí to povážlivě vlhlo... Na špinavě žluté a neúhledné tváři objevila se veliká slza. Zasmolená ruka snažila se ji setříti. Vše dělo se tak neočekávaně, že děvče poněkud zvážnělo. „Odpusťte mi, Mařáku, nechtěla jsem se vám vysmívati! Odpustíte?“ A bílé zuby mezi dvěma červenými pysky zaleskly se zas, ale ne tak rozpustile jako dříve. „Příkladně...“ zakoktal Mařák. To bylo první jeho shledání s Petronkou. „On je dobrák, ale sprosťáček!“ pomyslila si tenkrát ona. „Ona je hodná, ale trochu divoká!“ pomyslil si zase on. Mařákovi se často lidé smáli, někdy však ho i šidili, a to bylo horší. Dokud byla živa jeho sestra Klárka, bylo s Mařákem dobře. Co zemřela a on byl sám na sebe odkázán, chodilo to s ním hůř. Někteří lidé říkali o něm, že je dobrák, někteří, že je blbec; všichni však ho využitkovali a on věřil všem. Nikdy však¨nebylo mu tak divně u srdce jako tenkrát, když se mu smálo to děvče! A přece to děvče viděl po prvé! Petronka nebyla z města; přicházela do města nádeničit. Její otec byl opilý kořalečník, matka toulavá překupnice. Ted chodila každodenně s bratrem zedníkem nádeničit při stavbě nové veliké továrny na sukna. Na to všecko vzpomínal si příštipkář s blahými pocity. To sídlo jen mu v ruce hrálo a dratev nasmolená hvízdala jen v sešlé tvrdé kůži obuvi. Mařákovi napadlo, že je na světě velice pěkně a veselo. Tak minula hodina. Mařák za tu hodinu posnídal trochu polévky, již mu sousedka (jeho hospodyně) donesla, a nacpav si plnou dýmku oddal se zase své práci. Kolem hlavy splývaly mu kotouče modrého dýmu tabákového, jenž ve svitu slunečním tvořil od okna ku dveřím modrý sloup. Jednotlivé nové prou- 226 dy dýmu proplétaly se sem tam jasnějšími pramínky, že rozplynuly se v jednotný bledý oblak dýmový. A zase bylo ticho. Když je tak ticho, hezky se to vzpomíná. A Mařák vzpomínal. Tu pojednou po schodech ozvaly se hřmotné kroky. Brzy zašramotilo v síňce několikeré kopnutí nejistou nohou a v okamžiku na to otevřely se dveře Mařákovy jizby. Vešel veliký hřmotný člověk v bídných šatech s červenou, opálenou tváří, již dvě černé oči pronikavě zářící a silný zatočený knír dodávaly divokého vzezření. Hlavu vzdorovitě povztyčenou kryla ošumělá čepice vojenská pětasedmdesátého pěšího pluku. „Pomáhej pánbůh, Mařáku!“ ozvalo se hřmotně. „Vítám tě, Jakube! Kde jsi se tu příkladně vzal?“ „Dlouhá řeč a krátká řeč. Jsem z Tábora doma!“ A hřmotný ten člověk posadil se na hrubou lavici a natáhl se tak nenuceně, až zapraskala, což mohutný host klením provázel. Jakub Otava náležel k ztraceným existencím. Vyučil se sice řemeslu, ale již dávno dospěl k tomu poznání, že jsou rozmanité snadnější způsoby výživy. Že při těchto snadnějších způsobech výživy častokráte se dostal v kolisi s některými paragrafy zákoníka, rozumí se samo sebou. Mimo jiné byl dohazovačem, o trzích dělal tlumočníka (neboť uměl německy) a případně za slušný honorář někoho zbil. V poslední době jednu takovou kolisi mezi svou snadnější výživou a říšským zákoníkem odbyl si v Táboře; rozumí se, že v kriminále. „Jestli pak víš, Mařáku, proč jsem k tobě dnes přišel? – Že nevíš? Tedy poslouchej! Dnes setkal jsem se náhodou s jedním zedníkem, co při stavbě továrny pracuje. Ten má sestru Petronku; čertovsky hezké děvče – ale nač mluvit dlouho, však ji dobře znáš, neboť dnes ráno byla zde. A tu za řeči slovo dalo slovo, a já dozvěděl jsem se, že máš uschovaný nějaký zlatý; pochlubil jsi se prý Petronce. Chci dělati nějaký čas dobrotu a potřebuji něco do začátku. Proto přišel jsem tě požádat, abys mi pár zlatých půjčil.“ „Měl jsem, Jakube, měl! Ale teď příkladně nemám!“ rozpačitě odpovídal Mařák. „Nekoktej nazbyt!“ „Opravdu nemám, příkladně...“ „Pak musím Tomášovi ještě dnes říci, že jsi řekl Petronce lež. Anebo to řek- 227 nu raději Petronce. Já se s Petronkou znám! Jak bych neznal! Vždyť mám pro ni také ženicha! Dnes jsme s bratrem jejím o tom mluvili!“ „Jakube –- kolik příkladně potřebuješ peněz?“ „Řekl´s, že máš? Neřekl. Povídáš, že nemáš. Nemluvme o tom víc. Jak povídám. Petronka je děvče krev a mléko, oči jako oheň, řeč jako meč, smích, až se člověku hlava točí. Ta se snadno vdá!“ „Jakube, máš příkladně pět zlatých dost?“ „Mluvil jsem s Petronkou, když šla od tebe dnes ráno. Jářku: Kam, holko? Ona: Do práce! A nohy jí jen tančily po cestě. Její bratr povídal, že každý den vydělá, když u zedníků nádeničí, šedesát krejcarů. Není to dost? To si myslím! Není šikovná? Darmo mluvit!“ „Jakube, příkladně sedm zlatých, měl bys dosti?“ „Ona také živí obě mladší sestry. Její bratr je ženatý, ten nemá, a otec je darebák, ten míti nemůže, a matka je tulačka, ta míti nechce! A při vší práci je veselá jako ptáče. Promluv na ni, odsekne ti, štípni ji do tváře, dá ti po tvé!“ „Jakube, půjčím ti osm zlatých!“ „Jednou jsem jí už ženicha dohazoval. To bylo před rokem. Odsekla mi, abych se pro sebe o nevěstu staral, ona že má času dost! A také bylo pravda! Ale letos, to je jinak! A její bratr, ten na mé slovo dá!“ „Jakube, devět zlatých!“ „On říkává: lepší řemeslník, než bídný chalupník ve vsi! Lepší usedlý člověk, nežli lump. Rozumné děvče si dá říci, a Petronka je rozumná!“ „Deset zlatých, Jakube! Víc nemohu!“ Mařák div že už neplakal. „Tak je sem honem dej! Nemám beztoho kdy!“ netrpělivě svolil Jakub Otava. Mařák s tlukoucím srdcem šel k chatrnému stolku, který v koutě na nejistých nohách stál, a otevřel neveliké šuple, v němž nalézala se řada všelijakých těch výrobků galanterních, jež kramáři o maloměstských jarmarcích prodávají od šesti krejcarů do čtyřiadvaceti. Byly tam hřebínky, špičky k cigaretám, ba i několik kousků zrcátka, patrně asi jen trosky toaletní té pomůcky, a v koutku hezké modlitební knížky, památka to po zemřelé sestře Mařákově. Po těch knížkách sáhl teď opatrně usmolenou svou rukou a rozevřev je vyňal v papíru pečlivě zaobalených několik papírových bankovek. Bylo to Mařákovo jediné jmění, květ jeho mozolů, ovoce jeho neúnavné práce. 228 „Zde máš deset zlatých; ale oplatíš mi je?“ A pohled bolestný utkvěl mu na jemně stínovaném zevnějšku papírových peněz. Nerad se od nich loučil. „Dětino!“ odtušil Otavu Jakub, kroutě si nápadně špičku divokého svého kníru. Podávané peníze lhostejně strčil do kapsy. Na to upraviv si kokardu vojenské své čepice chystal se k odchodu. „Neboj se, ještě dnes s Petronkou pohovořím!“ dodal významně, když zpozoroval, že Mařák něco by mu rád řekl. Mařák spokojeně hlavou zakýval. Dveře zapadly. Že za těmi dveřmi se Otava usmál, nikdo neviděl. Prosím vás, člověk se leckdys usměje... Mařák byl zase u svého verpánku a bystré jeho šídlo zavrtávalo se statečně do okoralé kůže obnošených střevíců. Pak tenkoboká štětina pronikla vítězně učiněnou dírku vlekouc za sebou silně nasmolenou dratev, na to dratev zahvízdla v kůži, a zase šídlo opatrně vedle prvního stehu novou dírku vrtalo... A zase bylo ticho a zase se to hezky vzpomínalo. Ó, svatou pravdu mluvil Jakub Otavu, když Petronku tak chválil! Vždyť děvčete, jako ona je, druhého není. A co že slíbil ten Otava? Že se u Petronky přimluví? Kéž by jen přimluvil! On to umí lépe než Mařák, on byl vojákem a snad i desátníkem, nebyl-li docela četařem! A takový, ten má řeč bystrou a s ženskými umí! To všechno a mnoho ještě jiných hezkých věcí vzpomínal si Mařak, když bylo kolem takové hezké ticho, a ty obláčky dýmu tak jako lidské myšlenky se rozplývaly v takové pěkné nic... Za dvě hodiny zvonili poledne. Ty zvony zvučely tak dojemně, a snad ani ten nejvelkolepější a nejvelebnější hymnus nepůsobil by na zkřivená záda pracujících dělníků tak osvěživě jako pomíchané to znění několika různě naladěných zvonů. Ohnuté šíje se vzpřímily, z rukou nástroje vypadávaly a sluncem osmahlé tváře usmívaly se, že nastane chvíle odpočinku. Mařák odhodil na kopytě naražený střevíc a přikročil na chvíli k svému oknu, aby osvěžil se vyhlídkou na úzkou, chudobnou uličku, teď velice oživenou. Zvony zvonily, od modré vlny ušpinění dělníci z továrny na sukna se vraceli v jedné ruce nesouce prázdné džbánky od snídaně, v druhé vedouce vesele skotačící děti, jež buď ze školy na ně čekaly, buď z domu s jásotem vstříc jim vybíhaly. Sem tam mihla se ještě odrostlejší holka, která matce při strojení skrovného oběda pomáhala, zněl hovor, křik dětí, zvuk zvonů... vše dohromady. Bylo v té směsici cosi dojemného. 229 Mařák se usmíval patře na tu oživenou bídnou uličku. Snad v tom okamžiku z jeho obličeje ten tupý výraz na okamžik zmizel. Člověk šťastný nemůže býti ošklivým. Mařák byl šťastný. Za hodinu pracoval už Mařák jako obyčejně. Vzpomínal zase na Petronku a občas spokojeně pohleděl na staré hodiny se žlutým ciferníkem, nad nímž byla vymalována fantastická jakási kytice s modrými růžemi a hnědými karafiáty, obloženými načervenalým listím. Ručička na těch hodinách zvolna šinula se k večeru. A Mařák vzpomněl si, až ta ručička na šest bude ukazovati, že otevrou se ztichounka dveře a že příjemná postava Petrončina vklouzne do té jeho osamělé jizby. Ó jak to bude pěkné! A co jí hezkého řekne! – Pak se otevřely dveře zas a vešel poloslepý asi padesátiletý člověk z městského chudobince, nesa několik rozbitých střevíců k správě. Zdržel se asi hodinu, při čemž pomluvil všechny své bohaté přátele, kteří se k němu nehlásili, a všechny spoluobyvatele chudobince, kteří se mu smáli. Po jeho odchodu Mařák osaměl. Ručička na starých hodinách v Mařakove jizbě pošinula se na čtvrtou. Mařák otevřel okno u své světničky, zapálil si novou dýmku a spokojeně píchal šídlem dále. Tak to trvalo nějakou dobu, až po chvíli upoutal pozornost jeho nějaký křik na ulici. Byl to pronikavý zvuk hlasu několika lidí, vypravujících si jakousi neobyčejnou novinu. „To je neštěstí! Po mně jde mráz, vzpomenu-li si na to!“ zalétlo z ulice do tiché jizby Mařákovy. Jaké neštěstí? pomyslil si Mařák, a zvědavost pohnala ho k oknu. Neviděl však nic než skupinu lidí dvěma dělníkům živě naslouchající. „Bůh ví, co zase mají!“ řekl a usedl klidně. Za chvíli otevřely se dveře a do světnice vkročila hospodyně Chorvátová. „Prosím vás, Mařáku, čí to bylo děvče, které sem dnes ráno přišlo?“ Mařák vyvalil oči údivem a děl rozpačitě: „Dnes ráno?... Petronka Kuklova ze Strané!“ „Jakže? Co povídáte? Dnes ráno?“ vzkřikla hospodyně. „Dnes ráno!“ potvrdil Mařák, a údiv se ho zmocnil ještě větší. „Ta, co má bratra zedníkem?“ pátrala hospodyně takřka bez dechu, „Ano, ta!“ A Mařákovi se zdálo, jako by ho po celém těle zamrazilo. „Ta, co chodí do továrny nádeničit?“ 230 „Ta! Ale povězte mi příkladně...“ „Tak je to přece ona! To je neštěstí, to je neštěstí! Celá trnu, když to slyším!“ „Jaké neštěstí, probůh? Mluvte!“ vzkřikl Mařák změněným hlasem a v jeho očích zaplálo to krvavě jako šílenstvím, až se ho hospodyně zděsila. Chvěl se na celém těle a z ruky mu všecko dílo malomocně vypadlo... „Což jste to neslyšel? Právě teď ji odnesli polomrtvou a krvácející do nemocnice...“ Chorvátová se na chvíli zamlčela pohlížejíc udiveně na Mařáka zsinalého. „Probůh! Dál, dál!“ řval Mařák zoufale. „...Pomáhala zedníkům a neopatrně připletla se k parnímu stroji, kterým se cihly do výše vytahují, kola ozubená ji zachytila a udeřila s ní mezi síť řemenů, které zachytivše dlouhý její cop strhaly jí všechny vlasy, zanechavše jen zkrvácenou holou lebku... A což ostatní rány... Strašné...! Mařáku, Mařáku, co je vám?“ Mařák stál jako socha. Špinavě žlutá tvář zezelenala mu pojednou, prsa se mu dmula strašlivě a srdce mu bušilo prudkými údery. Chvěl se jako třtina. Víčka oční zaškubala se mu několikrát křečovitě, oči zrudly mu temně, až na žluté tváři objevila se mu slza, za ní druhá... Vzlykal jako dítě... Úzkost sevřela mu hrdlo. Mlčel. Jen ruce chvěly se mu jako vetchému starci, až posléze sepjaly se jako k modlitbě. Veškeré tyto pohyby měly do sebe něco tak strašně dětinského i divokého, že i sama hospodyně jata soucitem volala: „Mařáku, Mařáku!“ Ale Mařák neslyšel, nemluvil, neviděl. Jen prsa se mu vzdýmala a proud slzí se mu po tváři řinul. Tvář ta byla sešklebena křečovitě; tvář člověka nešťastného nemůže býti krásnou. Snažil se promluviti – nemohl... A hospodyně volala znovu: „Mařáku!“ A Mařák jen plakal. Pláč dorostlého muže je vždy podivně dojemný, třeba ten muž byl Mařák, o němž říkali, že je sprosťáček... Konečně se Mařákovi uvolnilo, že mohl promluviti. „Petronka!“ bylo jediné jeho slovo. Pak si usedl a podepřel hlavu rukama. Mlčel. „Co se mu jen stalo?“ pomyslila si hospodyně, vycházejíc z jeho jizby. Byla přesvědčena, že Mařák se zbláznil nebo zblázní... Mařákovi bylo strašně. Cítil jakousi prázdnotu kolem sebe. A jenom krvácející obraz Petronky tkvěl mu před očima. 231 „Umírá snad! Půjdu!“ řekl, a přehodiv na sebe kabát a přikryv hlavu starou čepicí šel. Mařák chodíval vždy trochu ohnutý, dnes kráčel namáhavě, těžce, skorem jako stařec. A jen jedna představa ovládla jeho vědomí. Představa o Petronce. Okresní nemocnice byla na druhém konci města. Přešel několik ulic, pak náměstí a dal se přímo k nemocnici. Čím blíže k ní přicházel, tím zdlouhavěji se vlekl. Zdálo se mu, že má nohy olověné. Konečně stanul před rozsáhlou budovou jednopatrovou, žlutě natřenou, s dlouhými řadami oken, velikými vraty uprostřed a černým, na zeď malovaným nápisem nad vraty. Zazvonil a vešel na síň. Zvláštní zápach rozředěné kyseliny karbolové ovanul ho jako na přivítanou. Na síni nebyl nikdo; bylo tam pusto a ticho. Každý krok jeho na dlážděnou podlahu síně ozýval se po schodech a na chodbách mnohonásobným ohlasem. V Mařákovi se zatajil dech. Byl bázlivý, ostýchavý, nesmělý. A přece zde je Petronka! Viděl dvě řady dveří a nad každými dveřmi číslo. Za některými těmito dveřmi úpí v nesnesitelných bolestech. Ona, ona! – Proč jí tak lituje? Vždyť mnozí o jejím neštěstí slyšeli, ale pověděli si o něm jako o divadle s vycvičenými opicemi neb o italské hudbě, kterou v městě je slyšeti jednou za několik let, a více se nikdo ani nezmíní, leda ze zvědavosti. Ale on, proč on? Proč? On to neví, ale cítí to! Cítí prázdnotu, bolest, smutek... Cítí plamen, cítí mráz... Cítí peklo... Na jedné straně chodby otevřely se jedny dveře a vyšel z nich lékař, provázený bledou milosrdnou sestrou. Temné roucho jeptišky tak pochmurně vzhlíželo v té pusté chodbě a tvář lékařova nehybná zírala tak jako líc kamenné, sochy... U dveří v rozpacích stojícího příštipkáře si nepovšimli. „Možná, že ještě asi den nebo nanejvýš dva dni vydrží,“ pravil doktor jeptišce. „Den nebo dva dni! To je Petronka!“ zastenal Mařák a zatmělo se mu v očích. Na to zmizela jeptiška na širokých schodech, a lékař bral se zvolna k vratům nemocnice. „Čeho si přejete?“ řekl Mařákovi, spatřiv ho stát u dveří. Mařák se zalekl. „Milostpane... příkladně... Petronka!“ koktal s blbým úsměvem. „Nerozumím vám, příteli!“ řekl lékař. Pak dodal rychle: „Nejste snad bratr té dívky, co sem byla právě donesena? Té nebezpečně poraněné?“ 232 Mařák něco zakoktal. „To přijďte až zítra ráno. Ale mluviti už s ní nebudete, neboť do rána, možná, že už bude po ní. Je strašně zohavená!“ Na to doktor odešel. Mařák octl se v síni zase sám. Hleděl před sebe blbě. Byl tělesně i duševně vysílen. Po delší chvíli stiskl mechanicky kliku u dveří nemocnice a vysel na ulici. Nevěděl vlastně, kam má jíti, co má dělati. Nevěděl nic, než že Petronka zápasí se smrtí. Šel, kam, nevěděl... Cesta vedla do polí, neboť ulice, v níž nemocnice ležela, byla na kraji města. A bloudil tak dlouho, dlouho... Ponenáhla jedna myšlenka za druhou vracela se v jeho lebku jako ranou vyplašení ptáci ve své hnízdo. – Ah, jak je to smutné kolem! Petronka, jeho Petronka, pryč, umírající, ztracená. A z města příšerně k němu zaznívala šestá hodina večerní. Šestá hodina! Jak těšil se na ni! Teď opouštějí dělníci na staveništi svou práci a vracejí se domů. Teď zazněl by po starých schodech v jeho příbytku lehký krok bosých nohou, klika u dveří by zaskřípala a štíhlá postava Petrončina octla by se v jeho jizbě. Ó jak šťastným by býval, až by jí odváděl zhotovenou práci a na otázku: „Co od toho?“ až by řekl: „Pro vás nic, Petronko!“. A snad někdy mohl, mohl býti šťastným! Je sprostý člověk, lidi se mu smějí, ale Petronka by se mu nesmála ! A kdyby i smála – ona se směje tak hezky!... Smrákalo se, když Mařák vracel se do města... Šel zase kolem nemocnice. Tu a tam v některém okně plálo světlo, někde byly spuštěny záclony... Za kterým asi oknem trpí Petronka?... A Mařákovi napadlo, že je na světě zbytečný a že by bylo lepší, kdyby nebyl. Šel přes ulici. Lampy byly rozsvíceny a vrhaly své nejasné světlo po polotemných masách městských domků. Z těch domků tu a tam plálo také večerní světlo, které někde spuštěná záclona jen po krajích propouštěla... Mařák bloudil ulicemi. V hlavní ulici venkovského města na obou stranách procházelo se množství lidí, a ti lidé všichni hovořili, smáli se, žertovali a užívali jasného večera k podzimu se klonícího léta... Mařák odtud prchl. Šel přes náměstí napolo osvětlené. Veliká kašna uprostřed černala se a skupina jejích soch zírala příšerně a strašila svým dlouhým, gigantickým stínem... „Mařáku!“ zaznělo vedle něj jasným hlasem. Mařák trhl sebou a obrátil se 233 k člověku, který naň volal. Při matném svitu nejbližší svítilny pozoroval mohutnou jeho postavu, zahalenou v bídný šat valně obnošený a sem tam i děravý a obličej jeho celý bujným vousem zarostlý. „Mařáku, vy jste půjčil dnes mému bratru Jakubovi desítku, viďte?“ Mařák hlavou zakýval. „Pak vás lituji, chudáku! Bratra právě odvedl četník do vězení. Hrál s jakýmsi obchodníkem v koních v karty, všechny peníze prohrál a ještě se svým spoluhráčem se popral, že by ho málem zabil, ten darebák! Nedostanete od něho nic, chudáku!“ Mařák neodpověděl. Jen tupý pohled vrhl na Jakubova bratra. Ten pohled byl bolestný a blbý... Pak volným krokem zatáčel do úzkých ulic v nejchudší části města, kde bylo jeho obydlí... Tak ticho bylo v těch ulicích a jenom sem tam nějaké ozářené okno osvěcovalo poněkud cestu. Mařák obešel malé náměstíčko, které s jeho uličkou sousedilo a na němž svítilna na sloupu vztyčená bledé světlo své kolem rozlévala, a zabočil do úzké uličky před dům, kde bydlil. „Kde jste byl tak dlouho, Mařáku?“ řekla hospodyně, slyšíc po schodech jeho kroky. Mařák neodpovídal, ale váhavě přešel prkny položenou podlahu síně a zmizel ve své jizbě. Myšlenky bolestné, které ho tísnily, nalehly na něj při pocitu, že je ve své světničce, v níž i Petronka bývala, novou silou, s pláčem zabořil se do špinavých peřin své postele a spánek, který po několikahodinném únavném a zoufalém přemýšlení a bolestných vzpomínkách na jeho zarudlá víčka usedl, nevykonal snad nikdy milosrdenství většího. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – To je důležitý den ze života příštipkáře Mařáka. Petronce druhého dne pozváněli; pro spravenou obuv přišel Petrončin bratr.
234 V LÉKÁRNĚ Novela
Svěží vzduch jarního odpoledne vnikal otevřeným oknem do elegantně zařízené lékárny, prosycené silným parfumem prchavých silic a kořennou vůní připravovaných léků. Jasný proud světla tříštil se na jednoduché mosaice podlahy, plál zlatem na mosazných drátech jemných lékárnických vážek a ozařoval celé řady porcelánových a skleněných lahví, umístěných v dlouhých regálech. „Počkejte asi čtvrt hodiny!“ řekl mladý lékárnický asistent hřmotnému venkovanu s pihovitým obličejem a narezavělými vousy, bera od něho pomačkaný recept. Mrtvé ticho, přerušované šustotem papíru a šumem přelívaných kapalin. „Tak, zde. Osmdesát krejcarů. Každé dvě hodiny kávovou lžičku!“ „S Pánem Bohem!“ Zvonek nade dveřmi zazvonil a dveře se zavřely. Mladý asistent osaměl. Volným krokem obešel pult a přecházel po lékárně. Konečně zastavil se před jedním z velkých zrcadel, která krášlila stěny, a zahleděl se do hladké plochy, v níž obrážel se teď mladistvý jeho obličej s tvářemi zdravé, skorem rudočervené barvy, jimž světlý vous i vlas dodával kontrastu dosti příjemného. Konečně se usmál jako každý muž, jenž sebe přistihne při zhlížení se v zrcadle – není-li totiž hejskem – a odešel ku dveřím lékárny, zaskleným, jimiž bylo možno přehlédnouti část náměstí. Veliká budova farního kostela zabraňovala poněkud volnému rozhledu svým portálem, stavěným těžkým slohem, a masivními římsami a polokruhovitými okny. Zář slunce zlatila jednu stranu starožitné té budovy, splývala po širokých jejích stěnách, drala se dovnitř polokruhovitými okny a rýsovala těžké stíny mohutně vystupujících říms. Zrak mladého muže nesl se netečně po tichém náměstí. Snivý výraz tváře jevil zvláštní duševní stav člověka, který přemýšlí o něčem zajímavém a příjemném. Byly tři hodiny. Tvář mladého farmaceuta pojednou jako by oživla, oči se mu zaleskly a upřely se s dvojnásobnou pozorností na tichý ten obraz, jaký poskytuje náměstí venkovského města za jarního odpoledne. Dav dětí vracejících se ze školy přeběhl 235 kolem a veselý smích, pomísený s výkřiky škádlivými, které se nám při dětech někdy tolik líbí a někdy tolik nelíbí, zazněl až k zaskleným dveřím lékárny. Pak zase ticho na náměstí. „Nejde!“ zašeptal mladý muž nespokojeně. Chtěl se odvrátiti od těch skleněných dveří, ale jako tajemnou silou přitahovala ho ta vyhlídka na náměstí, že setrval. „Nejde! Co se stalo? Vždyť chodívá denně, a děti už šly?“ Šlo malé děvče kolem, patrně známé, neboť uzřevši vousatou tvář mladého lékárníka usmálo se naň s koketerií, která je některým malým dětem vrozená. „Poslyš, Karlo! Pojď sem!“ volal na děvče mladý muž, otevíraje dveře lékárny. Malé botky zadupaly po širokých schodech přede dveřmi. „Byla dnes slečna učitelka ve škole?“ „Která slečna učitelka?“ „Nu, slečna Slavíkova!“ „Slečna Slavíkova? Nebyla!“ „Nebyla?“ „Buď odjela aneb je nemocna, slyšela jsem!“ Tvář mladého muže se zachmuřila, a on loudavě odvrátil se ode dveří. Nebyla ve škole! Odjela snad? Ano, povídala o tom, že na čas odjede! A jemu by neřekla ničeho? Zcela ničeho? Tak je jí cizí? Ne, nemožno! Ty tmavé oči neklamou, ta ubledlá tvář neumí se přetvářeti, ty rty nechovají proň než jen jedno tajemství, které čte jí ve zracích, kterým mluví něha jejího hlasu, kterým se vlní ňadra bouřlivěji. Neodjela. Či snad je nemocna? Snad! Tvář její nikdy nehořela těmi růžemi, jež maluje zdraví na líce člověka, a včera, když s ní odpoledne mluvil, tu její líce, bledé jako sníh, některým okamžikem horečně zaplály a mluvila málo, úryvkovitě – ano, nemocna, nemocna! – Avšak proč se obávati hned nejhoršího? Snad nějaká nepatrná churavost! A pak, což není nemocno více lidí? A neuzdraví se jich tolik? Zrak mladého muže rozhlédl se kolem po regálech, naplněných nejrozmanitějšími léky. Hle, zde je pomoc! pokračoval v myšlenkách. Často dostačí jen jedna krůpěj té látky s tajuplnou silou – a líc zbledlá zase zčervená, zrak matný zase zaplane. – – A nové myšlenky mu zavířily hlavou. Proč stará se tak o tu dívku, kterou 236 zná jen několik teprv měsíců, s níž mluvil jen teprv několikrát? Ano, proč se o ni stará? – Myšlenka některá je otravná jako jed; některá žhavá jako oheň. Zvonek zazvonil, a do lékárny vešlo několik lidí, kteří vytrhli ho ze chmurných myšlenek. Někteří odešli hned, přicházeli jiní, až konečně mladý muž zase osaměl. Chýlilo se už k večeru. Zář slunce rudla a barvila karmínově štíty domů. V lékárně se setmělo. Samota vábí myšlenky, pološero je osvětluje. On miluje. To, co mu hoří v prsou, to je láska. Teď vysvětluje si, proč číhával na tu bledou dívku každodenně u dveří lékárny a těšíval se na tu chvíli, až půjde okolo na zpáteční cestě ze školy. Jak mu srdce zabušilo, když uviděl její jednoduchý tmavý šat, který vinul se kolem jejího štíhlého těla v tak půvabných liniích! Zdravil ji s takovou něhou, že obrátil na sebe její pozornost. Žena by nesměla bytí ženou, kdyby nerozuměla příčině jistých pozorností a neocenila zvláštní tón v hlasu muže, který počíná milovati. Pak to šlo tou cestou, kterou známe z některých novel a která je směšná pro pozorovatele a zdrojem tajemného blaha pro milující. Významné pohledy, řeč mnohdykráte beze smyslu, tisknutí ruky nesmělé, vše, vše... A mladý ten muž, jenž neměl ničeho svého, jenom tu píli, s kterou pracoval jako asistent pro cizího pána, jenom tu hrst upomínek, která mu povídala, že byl jednou mlád a že všichni ti, kteří ho milovali, již dávno odpočívají na klidných hřbitovech pod šustící travou a šelestícím listím lip, jenom to srdce, které se upjalo na něžnou tu bytost mladé učitelky – ten mladý muž trnul pouhým pomyšlením, že také zde mohla by mu vzíti smrt to, co miluje, jako mu vzala to, co miloval... Zvonek lékárny zazvonil. Mladý muž povstal rychle a pološerem lékárny zahleděl se na vstupující osobu; dle jemného hlasu při pozdravu byla to dívka. „Odpusťte, hned rozsvítím!“ doložil zmateně. Po chvilce velká lampa visící nad pultem lékárny ozařovala jasnými paprsky jemný obličej mladé dívky. „Zde, prosím!“ Mladý muž přijal mlčky recept. „Slečně učitelce!“ dodala dívka. Jeho ruka, která držela ten nepatrný papírek, chvěla se pohnutím a rozčilením. Tušil to! Nemocna! Těžce nemocna! A před zrakem míhalo se zběžné písmo receptu jako blesky za temné noci. Lekal se těch blesků... 237 Konečně po okamžiku prvního dojmu obrátil se k dívce s údivem jej pozorující s otázkou: „Vy posluhujete slečně Slavíkové?“ „Ano; chodívala jsem k ní na šití a mám ji tak ráda, tolik...“ „Kdy se roznemohla?“ „Ó, tomu už delší čas; ona se přemáhala, ubohá –“ „A lékař?“ „Vytýkal jí, proč již před delší dobou nehledala u něho rady. Ó, vy nevíte, jak ona je milá, přívětivá a dobrá... A mnoho, mnoho zkusí...“ Mladý lékárník zatím připravoval lék. S třesoucí se rukou odvažoval jemné dávky předepsaných medikamentů, byl roztržitý, musel odvažovati znova a znova, sta myšlenek vířilo mu hlavou, sta otázek chvělo se mu na rtech; myšlenky zapuzoval, otázky potlačoval. Konečně byl hotov. „Zde jest,“ řekl, podávaje dívce léky. „Lékař nařídí ostatní.“ Dívka strojila se k odchodu. „Řekněte jí, že, že...“ Zamlčel se. Chtěl vzkázati nemocné svůj pozdrav, ale zdálo se mu, že měl by jí říci tolik, tolik... „S Bohem, s Bohem!“ doložil pak chvatem. Dívka, udivena zvláštním zvukem hlasu mladého lékárníka, odešla. Bůh ví, co si asi myslela o něm. Osaměl. – Jest nemocna, těžce nemocna! Teď teprv cítil, jak miluje tu mladistvou dívku s ubledlými tvářemi a s tmavými zraky! Teď cítil, že člověk jako on, jenž plahočí se světem sám a sám, potřebuje přece někoho, koho by miloval, a najde-li takovou duši spřízněnou, že je mu vším... Dva dny před tím povídal mu jeho šéf, lékárník Jahoda, toto: „Mám v úmyslu odjeti s rodinou nějaký čas. Doufám, pane Borový, že mne zde zastanete úplně. Spoléhám se na vás. Volnost, jíž takto na několik dní pozbudete, vynahradím vám!“ – Lékárník odejel ponechav mu řízení obchodu, které ho úplně připoutávalo. Kéž by mohl se vzdáliti jen chvíli a podívati se k loži nemocné jen na okamžik! Leč nemožno. A pak! Lidé! – Však – co mu záleží na tom, jak by o nich soudili lidé? Čím jsou mu lidé? Čím mu byli? – Nažloutlý svit lampy rozléval se po rozsáhlé lékárně, kreslil tmavé stíny v kou- 238 tech a usedal na hladkých plochách porcelánových lahví s tmavými nápisy. Ano, podívá se tam! Zítra! Snad bude již s nemocnou lépe... Venku byla už tma; jen svítilny na náměstí zářily svým zarudlým světlem; svítilna visící na rožním domě naproti lékárně osvěcovala jasně vchod lékárny a románský portál farního chrámu, nechávajíc horní jeho část v temném polostínu. Mladý muž přiblížil se ku dveřím a zíral ven. Dva páni blížili se stínem kostela; když zazářilo na ně světlo svítilny, poznal mladý lékárník v jednom z nich městského lékaře. Oba zastavili se před lékárnou zabráni jsouce v rozhovor. Konečně jeden z nich obrátil se zpět podávaje lékaři ruku a zaměřil druhou stranou přes náměstí. „Tak zítra přijďte! A nezapomeňte to vzíti s sebou!“ volal za ním lékař a volně kráčel kolem lékárny po chodníku, kde jeho kroky vzbuzovaly v tichu pozdního večera jednotvárnou ozvěnu. Mladý farmaceut nemohl se už zdržeti a otevřev rychle dveře lékárny vyšel na osvětlené prostranství před lékárnou. „Pane doktore,“ volal za lékařem. Lékař se zastavil. „Ah, pan Borový! Přejete si snad něco?“ Oslovený po několika nesouvislých frázích na omluvenou vyslovil otázku stran nemocné slečny učitelky. „Povážlivé, věřte!“ odvětil lékař. „Po přijetí léku se nemoc velice zhoršila. Až zítra uvidíme dále. Doposud nelze soudit bezpečně. Apropos! Kde je váš šéf? V besedě dnes nebyl.“ – Za několik hodin na to v malém pokojíku prvního poschodí lékárny povstal mladý muž z lože a rozžehnuv sirku přiblížil se k lampě na stolku. „Kolik je to hodin?“ řekl, pohlížeje na hodinky. Malá ručička ukazovala na půl jedné; velká byla na pěti. Mladý muž byl rozčilen. „Toť strašné!“ zašeptal. „Doposud jsem neměl takového snu! „Šálení obraznosti? Anebo snad pravda? – Srdce mu až dosud bušilo neobyčejným vzrušením, tváře mu hořely jako ohněm a na čele mu splýval pot. Náležel k lidem neobyčejně živé obraznosti. Snad následkem rozčilení před spaním táhla mu ve snu duší řada obrazů určitosti překvapující. Zdálo se mu totiž, že bloudil v neznámém domě po rozmanitých schodech a chodbách, až konečně unaven takřka dlouhou cestou octl se 239 přede dveřmi, které vedly ho do nevelikého pokoje. Ticho tam vládlo, jako by nevýslovný smutek tam přebýval. U stolu při hořícím světle seděla dívka; poznával ji; byla to tatáž, co přišla do lékárny pro lék nemocné učitelce. Když vešel, povstala tiše a řekla mu: „Právě zemřela!“ – Vše pak změnilo se a zdálo se mu, že byl den a k loži zemřelé že nahýbal se lékař a po chvíli pozorování že prohodil pološeptem: „Otrávena.“ – A bral pak do ruky malou lahvičku s lékem, obrátil se k němu, jenž stál tam ztrnule, a řekl: „Vaše dílo. Je otrávena lékem. Místo –“ Více již neslyšel; jen ještě zaslechl: „dal jste jed“ – – Vše vířilo kolem, odívalo se v chaotický tvar, vše temno, temno a ani paprsek světla, naděje, útěchy... A do toho zazníval lékařův hlas, jenž neznámé jakés osobě povídal: „Tak přijďte, přijďte! A nezapomeňte to vzít s sebou. Přesvědčíme ho!“ Tak se mu zdálo, jako by to znova viděl a slyšel. Povstal kvapně a přešel několikráte po světnici. Chtěl odvésti své myšlenky od toho předmětu, ale marně. Toť děsné! řekl konečně pro sebe, A teprv půl jedné hodiny! Tma, noc, temnota. A snad... Ne, nemožno. Nezmýlil se, nemohl se zmýliti. Co bylo předepsáno, z toho utvořil lék... Však nebyl rozčilen, nechvěly se mu ruce, neplálo mu v hlavě tisíce myšlenek, nehořelo mu na rtech tisíce otázek? Jak se snadno mohl přehlédnouti a – strašná myšlenka. Nikdy nepracuje člověk s představami tak jasnými a tak tajemně zbarvenými jako v tišině noční. Přemýšlení takové podobá se někdy sráznému svahu, po němž se člověk řítí a na jehož konci čeká naň propast. – Mladý muž se oblékl. Nemožno spáti, zašeptal. Lampa na stole osvěcovala řadu knih v nepořádku, z nichž na mnohých byly vrstvy prachu; rozestřené listy denních novin s tmavými, velikými nápisy ležely na povrchu. Po stěnách několik obrazů, nad psacím stolkem několik fotografií v ozdobných rámečcích, zhotovených ze suchých šišek rozmanitých lesních stromů. Proč to světlo právě tak jasně osvětluje tu skupinu nevelikých těch podobizen? Proč vrhá své paprsky tak intensivně na prostřední z nich? Ano, to jest ona! Ta něžná tvář s tím výrazem tak dojemným, s tím úsměvem kolem jemných rtů, s tím tmavým, hlubokým zrakem – to je ona. Co asi teď dělá? – A zase před duševní zrak vstoupl mu ten podivný, příšerný sen. Sen? Je to sen? A což kdyby tomu skutečně bylo tak? Což kdyby skutečně se byl zmýlil a 240 místo udané látky jinou vzal, nebezpečnou? – A vtom jako blesk mihla se mu v hlavě vzpomínka na slova lékařova: „Po přijetí léku bylo jí mnohem hůře nežli před tím!“ – Ano, jest tomu tak! On ji – ne, nelze domysliti tu větu – a přece je pravda, že ji – otrávil... Mladý muž pojednou stanul jako vystřízlivělý ohromnou tou konsekvencí svých myšlenek, tak zastrašující, až jím zachvěla, a uchopiv se lampy na stole stojící vyšel v lehkém šatu, který rychle na sebe hodil, ze dveří svého pokoje. Na síni stanul. V pokoji vedlejším spala stará paní Jahodová. Zastavil se před jejími dveřmi a naslouchal. „Spí!“ řekl si zticha a zaměřil tichými kroky přes síň ku schodům, které vedly do přízemí. Tmavé stíny prchaly po chodbě před jeho lampou, ustupovaly do koutů a rostly za ním. Vstoupil na schody. Šel co možno nejtišeji. Ohlas jeho kroků šuměl za ním tajemně. Konečně byl v přízemí. Do lékárny se šlo větší síní, která byla laboratoří a z níž vedly nalevo dveře do kuchyně a druhé dveře do světnice, kde spala hospodyně a služka. Šel zticha laboratoří, zacláněje levou rukou svit lampy, aby nevnikal skleněnými dveřmi do jizby nalevo a nevzbudil neb nepolekal spících. Konečně zastavil se před lékárnou. Otevřel dveře. Chladný průvan, který tím vznikl, zamrazil ho po celém těle. Sešel asi po třech schůdkách a byl v lékárně. Matným světlem lampy osvětlované regály s dlouhými řadami lahví zíraly mu vstříc jako s ledovým klidem. Avšak jím prochvívala jen jediná myšlenka. Postavil lampu na pult a rozčilením chvějící se rukou sáhl po silné vrstvě rozmanitých receptů. Hledal. Nemohl však najíti toho, čeho hledal. Rozčilení jeho rostlo. „Ten její není, ten také ne, také ne... Kde je?“ Začal hledati znova. „Ten,“ vykřikl a zmateně blížil se k lampě, aby nahlédl na těch několik zběžně načrtaných řádek. Zornice očí jeho rozevřely se jako u člověka, který pozoruje něco v pološeru... „Probůh, klamou mne smysly? Toto jsem tam nedával! Pravda, přece je to pravda...!“ Klesl na židli blíže pultu stojící a opřev rukou hlavu dumal chvíli, zíraje na malý ten kousek papíru, který před ním ležel. Sní zase? Jak strašný to sen! Ne, on bdí! Dvakrát děsnější skutečnost! Nemožno, nemožno. A znova uchopil se popsaného papíru a přiblížil se s ním k lampě. Lampa 241 osvětlila zřetelně každou čárku laiku takřka zcela nečitelných těch znamének. Zrak mladého muže svezl se konečně docela dolů na kraj lístku a on četl neznámé a cizí jméno. Rozbřesklo se mu v hlavě. „V rozčilení vzal jsem jiný papír! Já se ještě zblázním!“ řekl si s nádechem jakéhosi zuřivého humoru. Celkem však byl přece velmi povděčen tomu omylu. Hledal dále. Marně. Konečně při veškerém tom rozčilení, v jakém se nacházel, zachvěla jím zima. Chopil se lampy a opatrně kráčel zpět, zklamán ve své naději najíti když ne útěchu, alespoň vysvětlení. Přešel laboratoř, schody, síň a octl se zase ve své jizbě. Unaven dojmy, myšlenkami, oslaben chladem ulehl opět, nechav lampu rozžatou.
***
Bylo ráno. Déšť prvních zlatých paprsků slunečních lil se do jizby mladého farmaceuta; zdálo se, jako by i do duše jeho zazářil mu tím okouzlujícím jasem. Vstal rychle. Bylo asi čtvrt na šest. Oblékal se. Šustot papíru v kabátě upozornil ho, že prohledal kapsu; jaký byl jeho údiv, když ve svých rukou držel tak usilovně v noci hledaný recept. „Rozčilením uschoval jsem ho v kabátě a pak jsem jej hledal,“ řekl, zatím co zrak vpíjel se chvatně ve zběžně psané řádky. Usmál se. Sen! Prchavý obraz rozbouřené mysli! Lék byl úplně správně ustrojen. – A takřka neuvěřitelné se mu zdálo celé dobrodružství dnešní noci. – „Díky Bohu!“ oddechl si, vzpomínaje na úzkost dlouhé té hodiny popůlnoční. Za to však obraz dívky milované vznášel se mu před očima znova a znova a myšlenka na ni provázena byla nicméně obavou, jak se jí daří. Jakási sklíčenost jej ani teď neopustila. Kolem deváté hodiny k největšímu jeho překvapení vešla známá mu dívka u nemocné posluhující do lékárny. „Ja se daří ?“ vykřikl jí vstříc, ač ještě ani nedozněl zvonek uvedený ve chvění pohybem dveří. „Lékař dává nejlepší naději!“ řeklo děvce, podávajíc mu nový recept. 242 Naději! Naději! Ano, to slovo hledal, toť ten parpsek, po němž toužil. A zdálo se mu, jako by působením jediného toho slova vše kolem zářilo a skvělo se září dvojnásobnou. Vše zdálo se mu usmívati, ty řady lahví, ty arabesky na stropě lékárny prováděné na zelenavé půdě, to náměstí zaplavené zlatou povodní slunečních paprsků, ten portál farního kostela i ta kašna na náměstí našedivělá s množstvím soch rozmanitých svatých kolem a sochou svatého Jana na vrcholu... Odpoledne tázal se lékaře po stavu nemocné: „Nemuselo to být ani tak, jak to jest, kdyby byla slečna včas po lékařské pomoci se ohlédla. Za čtyři pět dní je zase jako dříve. – Vás to, jak pozoruji, tuze zajímá?“ „Zajisté,“ odvětil mladý farmaceut a obraceje hovor k jinému předmětu ptal se: „Neračte znáti tu mladou dívku, co nemocnou ošetřuje?“ „To je sestra příštipkáře Mařáka; jmenuje se Klárka; něžné děvče. Kdy pak se vrátí váš šéf? Nevíte? Schází nám večer do taroků!“
243 PROTĚJŠÍ OKNO Novela
I
Kolem deváté hodiny večerní byla nejživější ulice městská, táhnoucí se z náměstí až ku hřbitovu, plna šumu, smíchu, veselých výkřiků a pomíšeného hovoru. Veliké petrolejové svítilny, zasazené na železných prutech ve zdích domů po obou stranách ulice, rozlévaly své nažloutlé světlo na široké chodníky, ozařovaly průčelí domů, pouštěly svazky paprsků odhodlaně do husté tmy pozdního srpnového večera a jevily se na druhém konci ulice jako perspektivně se zmenšující a sbližující řady nejasných hvězd. Vzduch byl vlhký, teplý, příjemný. Po chodníkách procházely se pestré skupiny lidí. Mladíci z lepších tříd, ti, kteří mluvili o záletech a strojili se k záletům, i ti, kteří častovali se vzájemně hrubšími vtipy a banálními frázemi; mladší dělníci z továrny s hořícími doutníky, zářícími v temnotě jako padající hvězdy; dívky, hovořící důvěrně, které občas zazvoní v ulici nevázaným smíchem; milující párky, které obyčejně nemluví, přijdou-li do jasně osvětleného okolí nástěnné svítilny, ale zato opíjejí se v temných místech ulice stiskem ruky a chvatným objetím; samotáři s váhavým krokem, kteří překážejí všem a kterým překážejí všichni; pár uličníků, již vráží ze svévole mezi řady a vykřikují posměšně slova zaslechnutá z hovoru; děvečky stojící v průjezdech, které hlasitě hovoří se svými milenci a náhlými výkřiky s dlouho trvajícím na to výbuchem smíchu obracejí k sobě pozornost okolojdoucích; mladší studenti, kteří kouří vzdor zákazu a objímají chtivými zraky kyprá těla dívek vzdor tomu, že žádná z nich si toho nevšímá – dav hučící, smějící se, vyhýbající se, zřetelný v okolí lampy a ztrácející se v temnotě... Příjemný večer, že větřík sotva cítíte, jak vám čechrá vlas a ovívá tvář. Tak bylo, když ze širokých vrat vysokého domu na horním konci ulice vyšla na chodník dvacetiletá Klárka Mařákova. Svítilna, umístěná právě nad vraty, prostírala své světlo po stěnách ozdobně stavěné budovy se třemi řadami oken a osvěcovala štíhlou postavu mladé dívky. Klárka zastavila se na okamžik před domem. Zdála se býti pohroužena v mihavý ten obraz mladých lidí, z nichž mnozí po celodenní práci urvali té půl hodiny, by se zde prošli se svými děvčaty a oddychli si volně v tom vlhkém, teplém 244 vzduchu. Šla kolem její bývalá přítelkyně se svým hochem. Kouřil viržinku s hrdým výrazem v tváři, měl pyšně nasazenou vojenskou čepici a mnohdy k sobě děvče tak přitiskl, div že nevykřiklo. Zmizeli v pološeru, a za nimi šli jiní a jiní... Klárka se obrátila a loudavě, jako v myšlenkách, ubírala se dolů po chodníku. Na konci ulice, kde otevřené dveře kupeckého krámu propouštěly do večerní temnoty jasný proud světla, obrátila se na náměstí. Tam vládlo nerušené ticho. Jen před některými otevřenými dveřmi stál ještě nějaký starší soused v domácí kazajce a kouřil spokojeně svou dýmku, neb služka se svým milencem měla tichou rozmluvu. Klárka šla prostředkem náměstí. Řady osvětlených oken po obou stranách vyhlížely z polotemna jako dvě řady narudlých očí. Bylo půl desáté hodiny. Klárka spěchala kolem pošty; omnibus vracel se právě ode dráhy a zastavil se před poštovními vraty, doposud otevřenými, které poskytovaly pohled do tmavého průjezdu, v pozadí slabě ozářeného odleskem světla se schodů. Dvě lucerny na předu omnibusu umístěné vrhly své světlo na hrubou zeď poštovní budovy, vzhlížející pochmurně se svými hustě zamříženými okny přízemní kanceláře a se svým mohutně vystupujícím štítem, jenž rýsoval se neurčitě do temna. Kočí seskočil těžkým skokem s kozlíka a přikročil ku skleněným dveřím omnibusu, která otevřel. Klárka se obrátila náhodou a uviděla vystupovati z vozu štíhlou postavu mužskou, jevící se pouze v matných obrysech. Několik slov s konduktérem vyměněných zalétlo polohlasně až ku Klárce; Klárka se obrátila zas a pozorovala, že cestující přehodiv přes ruku velký svrchní šat odcházel touž cestou, kterou Klárka zaměřila. Tichou ulicí zněly dvojí kroky tajuplně a pochmurně. Klárka zabočila vlevo. Muž, který ji následoval, zabočil také vlevo. Byla to temná ulice, kterou teď šli, slabě osvětlená vzdálenou svítilnou s ozářenými okny přízemních domků. Klárky zmocnil se nevysvětlitelný nepokoj. Bázlivě se obrátila. Neznámý cestující kráčel za ní asi ve vzdálenosti dvaceti kroků. Nebylo možno rozeznati nic než tmavé kontury jeho těla... Kdo je to? šeptala si Klárka. Snad někdo vrací se k svým příbuzným, bydlícím v této ulici? Ale kdo? A neurčité jakési tušení zastavovalo Klárčiny kroky. Neznámý cizinec se blížil. 245 Klárka zaměřila teď napravo na neveliké vedlejší náměstí, ozářené dvěma svítilnami, které byly umístěny na dřevěných sloupech po obou stranách kamenné kašny. U otevřených dveří pokoutního krámku hovořilo několik osob; ostatně ticho vládlo v neveselém tomto místě. Půjde sem? zahovořila k sobě Klárka, rychlíc kroky. A jako v odpověď slyšela klapot bot klouzajících po nerovné, hrbolaté dlažbě; ozvěna vracela zdlouhavý ten zvuk od protějších domů. Jde! odpověděla Klárka sama sobě. Kdo je to asi? A zase jakési neurčité tušení bránilo Klárce v chvatném spěchu. Ohlédla se zase. Cestující kráčel podél domů. Dlouhý stín rostl za jeho kroky, lámal se o stěnu a kreslil na stěně neurčitou tmavou skvrnu velkých rozměrů. Klárka rychlila krok. Něco jako bázeň pohánělo ji v tomto okamžiku. Přešla rychle zbývající část náměstíčka a zaměřila do temné, úzké uličky, již osvětloval pouze reflex světla z ozářených oken. Muž, který šel za ní, učinil totéž. Byl už jen několik kroků vzdálen, když dívka zastavila se před jednopatrovým domem s okny osvětlenými. Zapomněla jsem klíč – zašeptala a zaklepala na dveře. Temný klepot zazněl ozvěnou po tiché uličce. Zatím zraky dívčiny měřily se zvláštním pocitem tmavou postavu muže, jenž byl jí v patách a zastavil se naproti ní před domkem rovněž jednopatrovým se dvěma okny v přízemí, zastřenými v dolní polovici záclonou. Muž stiskl kliku u dveří a přesvědčiv se, že je zamčeno, zaklepal. Klárka se zachvěla. Jasná myšlenka zazářila jí v duši. A zrakem napolo bázlivým přeměřila postavu muže, který stál teď od ní vzdálen jen dva kroky... Toť on! zašeptala. Zatím ve dveřích, před nimiž stála, zaskřípal klíč. Okamžik, a starší žena s lucernou zjevila se ve dveřích. Jasné světlo lucerny jako zlatý sloup vrylo se v polotemno ulice, ozářilo protější dům, kde právě se dveře otvíraly, a vrhlo intensivní zář na obličej muže, jenž právě vstupoval do domu. Klárka stěží potlačila výkřik. V prsou jí silně zabušilo, proud krve hnal se jí prudce do hlavy, zachvěla se překvapením. Viděla mladou, hubenou tvář bledosti takřka mrtvoly, s tmavým vousem pod nosem a na bradě, s vysedlými lícními kostmi, nachýlenou postavu člověka, jenž mnoho žil a nemá naděje mnoho žíti. 246 „Probůh, co je vám, Klárko ?“ řekla žena s lucernou. „Nic; snad to přejde zase!“ povídala Klárka nahlas. „Poznala jsem jej. Neklamala jsem se!“ povídala sama sobě potichu. Dveře zapadly a ticho zavládlo uličkou.
II
Klárka Mařákova a její o sedm let starší bratr byli jedinými dětmi svých rodičů. Měli malý domek na konci Hradecké ulice, žlutě natřený, s třemi nevelikými okny v přízemí a dvěma malými okénky od půdy ve štítě. Nade vchodem visela vývěsní tabule, kde na modrém pozadí bylo psáno bílými písmenami: Petr Mařák, obuvník. Tak, jak domek byl stranou zastrčen, tak nepovšimnut byl i jeho majitel. Byl to churavý, starší již muž, pracovával namáhavě s jediným tovaryšem, jenž na zimu vždy odcházel, poněvadž nebylo proň práce. Mařák byl dvakráte ženat. Z prvního manželství neměl dětí; z druhého narodila se mu Klárka a její bratr. Matka Klárčina byla žena slabého těla, prostá, upřímná, někdy hrubá, někdy klevetivá a vždy dobrého srdce; při třetím dítěti, které se po Klárce narodilo a které ve dvou měsících zemřelo, byla v nebezpečí života; život zachránila, ale zdraví ztratila. I vyrostla Klárka ve vlhkém a teplém vzduchu malé světnice, otrávené nezdravým dechem nemocných rodičů, hýčkána všemi a milována až k rozmazlení. Nemocní rodiče lekali se o ni, báli se pustiti ji na svěží, silný vzduch, proběhnouti se po ulici, pováleti se po trávníku, opáliti se na slunci, pokřičeti si, pohráti si, poprati se. Květina ve skleníku vypěstovaná umělým teplem, slabá, uvadlá – to byla Klárka ve svém dětství. Starší bratr její byl jí jediným společníkem. Byl tichý hoch, nemluvil, smál se málokdy, a když se smál, neměl příčiny k smíchu; měl bledou tvář a červená oční víčka; ostatně říkali, že je blbý. Rodiče Klárčini měli častokráte bídu; jsouce nemocni bývali nedůtkliví a netrpěliví; naříkali na osud a na sebe; hádali se často. Matka Klárčina často plakávala; Klárka plakávala s ní, nevědouc proč. Když Klárka dospěla toho věku, kdy dítě počíná pozorovati vše kolem sebe 247 a přemýšleti o tom, nastal pro ni život tím smutnější. Viděla otce nemocného a sešlého, i bála se, že zemře; modlívala se všechny své dětské modlitby, aby neumíral. Viděla nemocnou matku; opanoval ji strach, co by si počala ona i churavý otec bez ní; modlila se zas a plakala úzkostí. Tak plynul Klárce den po dni. Nepoznala radostí, jež přináší někomu mládí, nepoznala dětských her, nezazpívala si nikdy; co poznala, byl jen sobecký strach o rodiče, lítost při domácích nešvarech a celá řada nemocí, které ji stíhaly. Již jako dítě přemýšlela Klárka mnoho. Jakmile se však naučila čísti a rozuměla čtenému, zahloubala se s celou duší do čtení. Čtla, co dostala do ruky. Bledá její tvář hořela vnitřním žárem, oko lesklo se zimničně nad stránkami potištěného papíru; to, o čem čítávala, bylo jí neznámé, nové, zajímavé. To už nebyla malá, nízká světnice, prosycená parou a nepříjemným dechem nemocných lidí, co jí tanulo na mysli: to byly širé krajiny, volné, rozsáhlé, s čaroskvoucí zelení, s tisícerými květy, s hučícími řekami, s horami namodralými, ztrácejícími se na obzoru, purpurem polité ráno a navečer, s azurovým nebem v poledne, se zářícím sluncem ve dne a s tisíci démanty hvězdnými za noci; vše mohutné, velebné, imposantní, vše oddychující silou a slastí, oživené tisíci tvory, vítající člověka barvou, zvukem, šumem, vůní, vším, vším... Jak často ji vyburcoval z tohoto snění pronikavý povzdech nemocného otce aneb sípající, skorem plačtivý nářek matčin... Tenkrát dostala se do města za učitelku v šesté třídě slečna Slavíkova. Byla to neobyčejně něžná a citlivá bytost, velice půvabná a ještě více oblíbená. Seznala Klárku. Měla ten dar, rozeznati v duši mladého děvčete, tenkrát patnáctiletého, ty neznámé tóny, tak nevšední a tak neoceněné. Zamilovala si ji. Klárka chodívala k ní do bytu, posluhovala jí, šívala s ní a čítala. Když šlo Klárce na šestnáctý rok, zemřel jí otec. Byl to smutný okamžik v duši mladé dívky, když před jejich domem zalkala hudba pohřebním pochodem a písně smuteční zahlaholily až do té vlhké, nezdravé a přece ze zvyku tak milé světničky, kde rozléval se pronikavý parfum fermeže od černě natřené rakve... „Byl přece hodný ten tatínek, třeba v nemoci naříkával tak netrpělivě a vadíval se s maminkou, proč pořáde stůně!“ řekla si tenkrát Klárka v pláči. A když při pohřbu matka plakala, věděla tentokrát Klárka, proč pláče s ní... Osaměla s nemocnou matkou. Prodaly domek a odstěhovaly se do úzké uličky v chudé části města, kde najaly si v prvním poschodí světnici s malým pokojíč- 248 kem; Klárka chodívala šíti do bohatších domů a churavá matka zastávala namáhavě, co bylo nejnutnější v domácnosti. Bratr Klárčin pracoval tenkrát u strýce v Jindřichově Hradci. Za rok podlehla i matka Klárčina dlouholeté své chorobě. Vypadala už strašně v poslední ten čas svého života; hubená tvář, zažloutlá až do šeda, mnohými vráskami rozrytá, se špinavě bílým vlasem a vymořené tělo, na němž visely šaty svisle plny záhybů, neladné a neurovnané. Klárce zdálo se, že sní, když jednoho dne se probudila a neuviděla shrbeně na loži sedící a těžce oddychující tělo své matky. Nepochopovala, proč nevolá jí suchým, sípavým hlasem, který chudák hledívala zmírnit a zlahodnit co nejvíce... Nevěděla, proč netiskne se na její tvář ten suchý zamodralý ret... Zaplakala. Jak srovnat ty protivy ohromné? Ten život pestrý, plný barev, plný květů, plný vůně, o němž čítávala, a ten život plný strasti, dojemný až k pláči a bolestný až k zoufání, jednotvárný, bezradostný, který měla za sebou a snad i před sebou? Byla nějaký čas zamlklá, neveselá. Bratr její vrátil se na pohřeb své matky z Hradce a zůstal již doma. Nemaje jiné práce, chopil se příštipkářství. V tu dobu onemocněla slečna Slavíkova. Klárka trávívala celé dny u své učitelky. Byla nedostižitelnou v ošetřování nemocných. A jak by nebyla, když vyrostla mezi nemocnými, jsouc dítětem nemocných! Vždyť první nápadný zjev, který pozorovala v životě lidském, byla nemoc. Vzdech byl ukolébavkou jejího mládí; první polibek, který dostala, byl polibek zvadlých rtů s nepříjemným zápachem nezdravého dechu. Bývala u nemocné často celé noci, kdy tato zmítala se v horečném blouznění a plnila světnici nesouvislými výkřiky. Tenkrát zaslechla Klárka mnoho. Celý román mladého dívčího srdce, opojeného tužbou po neznámém štěstí a svedeného sytými barvami básníků, zjevoval se v úryvkovitých těch výkřicích, román plný mladistvé vášně, plný utlumeného ohně a mimoděčné pravdy, nespoutané zvykem společnosti. Bylo to šlehnutí blesku v duši Klárčině. Něco nového pro ni odkrývalo se v tom mimoděčném vyznání. Tajemný smysl slov těch opíjel Klárku, rozevíral jí před duší nové a nové obrazy, osvětloval to, o čem dosud nepřemýšlela, novým, tajemným světlem, růžovým a okouzlujícím. Klárka chodívala do lékárny pro léky. Mladý lékárnický asistent, jenž vždy dychtivě a úzkostlivě vyptával se na vše, co se týkalo nemocné, zdál se jí prvním milujícím mužem, jehož poznala v živote. Po uzdravení se nemocné učitelky nastaly mnohé změny v jejich vzájemných 249 stycích. Klárka z žákyně stala se důvěrnicí slečny Slavíkovy. Za rok na to pronajal si milenec slečny Slavíkovy lékárnu v J..., slečna Slavíkova se provdala a odstěhovala se do nového domova. Klárka osaměla se svým bratrem. Bylo jí tenkráte osmnáct let. Obraznost její rozčilená od té doby, co byla svědkem lásky své učitelky, dostala při častých vzpomínkách na milovanou učitelku nový vzlet. Zapomínala na svoje mládí. Dlouhou nemocí zmrzačené postavy jejích rodičů neobjevovaly se jí v myšlenkách tak často a neutkvívaly tam tak dlouho. Chtěla žíti. Zmocnila se jí divoká touha užívati toho života, jenž jí doposud nepodal ničeho než jen bol. Žíti! Žíti! Žíti, toť milovati! čítávala. Láska! Ale ne taková jako slečny Slavíkovy, která duchem tělo ovládá a která jiskrami zasrší, jen když duch je spoután nemocí; ne taková, která učí odříkání, ale taková, která učí rozkoši, opíjí blahem, usmrcuje třeba slastí... Vše, co čtla, zdálo se jí srozumitelnější. Tušila lásku ve všem. Cítila, že je blízko ní, a chvěla se touhou. Květ, který voněl a zářil žhavými barvami, pták, který ztrácel se v modru, oblaky s obrubou žhavého zlata, vše, co zpívalo, co vonělo, co kvetlo, vše co žilo – vše dýchalo láskou... Zdálo se, že Klárka začínala žíti teprve své dětství. Mnohdy pozdě z večera vracívala se ze šití. Když přišla domů, bratr její už spával ve větší světnici; tichým krokem vplížívala se do svého malého pokojíčku, tak malého, že mimo postel a stolek u okna nebylo tam více místa. Tu rozsvítila si lampu a čítávala dlouho. Byl to jediný oddech její po celodenní prácí. Zlatý svit lampy ozařoval bílé stěny malé světničky, vnikal v husté listí pěkného břečtanu pnoucího se kolem okna a po zdi kolem zrcadla a obrázků, nažloutlým nádechem barvil bělostné peřiny rozestlané postele; odvrátila-li Klárka svůj obličej od knihy, padla zlatá zář na něžný její obličej, kde plály tmavě dvě veliké oči s modravým nádechem kolem dolního víčka a kde tváře, jindy slabě narůžovělé, zahořely v rozčilení temným purpurem. Byl-li hezký, tichý večer s vonným a teplým vzduchem, otvírávala Klárka jediné okno svého příbytku, vyložila se do okna. Větřík čechral jí měkké vlasy a ovíval jí tvář; to bylo v ty večery, kdy na tmavomodrém blankytu blyštěly se miliony světlých teček větších a menších, zářivých jako diamanty a tajemných jako neznámé, nerozluštěné písmo. Úzká ulička tměla se před jejími zraky; slyšela křik opožděných skotačících dětí, jež proháněly se po ulici a mizely ponenáhlu v úzkých dveřích nizounkých domků, chudých a temných. Napravo 250 na malém náměstí plály dvě svítilny jako dva narudlé, vzdálené body. Klid rozléval se pomalu v chudé této části města. Když vše usínalo, probouzely se myšlenky. Klárka dumávala dlouho do noci. Jedenkráte k večeru otvírala Klárka okno své světničky – asi v šest hodin to bylo, za světla ještě – a tu zpozorovala v protějším okně státi mladého muže vysoké postavy, jenž lhostejně kouřil svůj doutník a díval se z okna na ulici. Pojednou pozvedl oči od klidné té vyhlídky na idylické zátiší zastrčené uličky a upřel je v protější okno s drzostí, která je jistému druhu lidí vlastní. To bylo tehdy ponejprv, kdy zraky Klárčiny střetly se s ohnivýma očima mladého muže. Byly to temné, hluboké oči s pronikavým pohledem, oči magnetiséra, které blouznivou duši Klárčinu uspaly v tajemný a opojný sen lásky. Mladý Brunner vrátil se tenkrát domů na prázdniny. Byl synem punčocháře, jemuž náležel protější jednopatrový domek, studoval nejprve vyšší reálku v T.... a odebral se pak do Vídně, kdež navštěvoval zvěrolékařský kurs. Byl nadaný mladík všední povahy. Velkoměstský život, vír rozkoší, jenž vysušuje mozek a vyssává krev, vše to, čím nadšené mládí mění se v skepticismus u talentu, v blbost u prostředních lidí a v hrubý egoismus u všech, to vše zanechalo patrných stop v bledé, skorem nažloutlé té tváři ostře vystupujících rysů, v nichž jenom dvě oči plály jiskrným leskem. On, jenž zvyklý byl na pestrý život velkoměstských ulic, na měňavý ten obraz hučícího davu, hrčení ekypáží, projíždění tramvají, šum a ruch, jak mohl se baviti v tichém venkovském městě a v nejtišší jeho ulici? Když po dvoudenním pobytu u rodičů pociťoval nudu venkovskou nejpalčivěji, vrhl zběžný, ale znalecký pohled na Klárku. Kostky byly vrženy... Tak povstala Klárčina známost s mladým Brunnerem. V těch dobách, kdy Klárka ponejprv počala cítiti, že je ženou, kdy toužila po lásce a volala lásku, zapomínala na své rodiče; nyní zapomněla na ně zúplna. Blouznivá její povaha, bujná a svévolná v myšlenkách, nesmělá v řeči, odhodlaná v úsmyslech, liknavá, přišlo-li k činu, chladná vně a žhavá vnitř, vrhla se s celým dlouho tlumeným ohněm v novou náruživost. Brunner byl chladný, vypočítavý člověk. Hledal zábavu a našel vášeň. „To děvče je blázen,“ říkával. Klárka byla šťastna. V podvečer, když vracívala se ze šití, potkával ji někdy Brunner a procházíval se s ní po Horní ulici. Šla vedle něho, hrdá, vítězná. Byla 251 okouzlena Brunnerem, jeho úsečnými poznámkami, které byly plny sarkasmu a jedu, jeho způsoby, které byly nenuceně vyzývavé a smělé, jeho postavou, která byla vzpřímena hrdě a nedbale, jeho pohledy, jeho úsměvem, dotknutím, vším... Brunner byl pánovitý, brutální; Klárka tichá, oddaná, ohnivá a milující. V tento čas počali si také tykati. Brunner oslovoval Klárku: „děvce“ nebo „holka“; Klárka nesměle nazývala Brunnera „Konrádem“, někdy „panem Konrádem“. Brunnerovi se to líbilo, neboť to shledával originelním. Bylo kdysi za krásného letního odpoledne. Líný žár sluneční stékal po střechách a zdích, v městě bylo dusno a nevlídno. Pestré barvy letních toalet, klobouky nejrozmanitějších tvarů, ozdobné slunečníky rozestírající stín na zruměněné tváře dívek a starších dám; vážné postavy usedlých pánů, kteří hovořili o politice, jíž nerozuměli, a naříkali na špatné časy, při nichž tloustli; mladíci s uvadlými kytičkami v nejhořejší knoflíkové dírce; celé rodiny, kde manžel zadumaně kouří nedělní svůj doutník, panička znalecky oceňuje letní látky na šatech okolojdoucích dám a okukuje své chlapce v plaveckém nebo sokolském oděvu; celé zábavy milovné město pestřilo se po široké silnici, slabě stíněné dvěma řadami jeřábů s listím zaprášeným, uvadle zeleným. Sem tam mohli jste zaslechnouti: „Tak kam přece v tom horku ?“ „Do lázní, do lázní!“ Bylyť lázně svaté Markéty, ležící v rozsáhlém lese, toho času oblíbeným výletním místem pro obyvatele z okolí. Vše vlnilo se dlouhou tou cestou, vinoucí se klikatě mezi poli se zrajícím, bělajícím se žitem, červenavým jetelem a nivami, jež prorývaly rovnoběžné brázdy bramborů, vše unavené žhavým dechem slunce a u cesty pokryté jemnou vrstvou bělošedého prachu. A v lázních bylo už živo. Zahradní místnost, rozkládající se kolem rozsáhlé lázeňské budovy, naplněna byla pestrými skupinami hostí. Bílé stolky s jednoduchými židlemi okupovány byly od přibývajících příchozích, kteří stírali si s čela pot a s úsměvem na polootevřených rtech ssáli plnými doušky lesní vzduch, vonný a balzamický, zde tak příjemně chladivý a osvěžující. Stromy lily své stíny na plešaté hlavy starostlivých otců, na podivné ozdoby dámských klobouků, na bílé desky stolů, jež počínaly se plniti ponenáhlu tmavohnědými lahvemi s ležákem a čtvrtlitrovými skleničkami s pivem, na němž houpala se bělostná pěna, rychle mizící. Stálí lázeňští hosté seděli stranou u svých stolů. Byli to většinou židé z okol- 252 nich měst, mluvící protivným německým dialektem; měli balíky novin před sebou, jež čítali s vážností bohatých lidí, a vrhl-li kdo z nich pohled na veselý rej kolem, byl to jen mrzutý pohled člověka, jenž cítí se nespokojen, že je vytrhován. Hezké jejich dcery štíhlých tailií, v elegantních letních toaletách, prostovlasé, s francouzskými romány pod paží, procházely se mezi rozveselenými hostmi, mluvíce vyzývavě německy a stahujíce plné karmínové rty k uštěpačnému úsměvu. Starší dámy s vyhublými tvářemi, s podivným ústrojem a s pletením na klíně popíjely právě bílou kávu, štěbetajíce při tom důvěrně a protahujíce v hovoru nápadně některé samohlásky ječivým hlasem. Sklepníci běhali kolem s ohmatanými bílými servity přes rameno, úslužní, hovorní, usměvaví, šilhajíce pod široké slaměné klobouky dám, koketujíce důvěrně se známými a smějíce se ohlušujícím způsobem banálním vtipům starého jednoho obchodníka v obilí, jenž nebrával od nich nikdy nic nazpátek při placení řádu... U malého stolku v jednom rohu zahrady lázeňské, tam, kde husté křoví v pozadí, a košatý strom šířily milý chlad, seděl pohodlně Brunner v šedých šatech s hnědým mřížováním, bubnuje nedbale svou rukou na stole položenou do broušených hran pivní láhve a kouře viržinku s nedbalým pohybem ruky, dával-li ji do úst a z úst. Klárka seděla vedle v modrošedých šatech z laciné látky, šitých jednoduše s vybraným vkusem; byla rozkošná v ten den se zardělými tvářemi, s tmavýma očima a s nakadeřenými světlými vlasy, které splývaly jí na bílé čelo zpod slaměného klobouku. Brunner mluvil málo jako člověk, který nemiluje zbytečný tlach, a šilhal kradmo očima po vábných profilech štíhlých židovek, procházejících se po stezkách restaurační zahrady; zdálo se, jako by porovnával prostý a přece tak teplý zjev Klárčin s elegantními těmi děvčaty, které umívaly se usmívati koketně, přimhuřujíce při tom oči zvláštním způsobem. Výsledek porovnávání vypadl asi příznivě pro Klárku, neboť občas Brunner se na ni usmál, prohodiv při tom několik slov, která měla býti pochvalou. Klárka zářila. Pak spustila ve velikém tanečním sále městská hudba. Pronikavé zvuky hudebních nástrojů nesly se kolem, rozběhly se do lesa a vracely se odtud tichým ohlasem. Větve jehličnatých stromů pohybované větrem zdály se tančiti s sebou. Brunner netančíval rád, ale tentokrát zmocnila se ho žádost zavířiti v kole. Usmál se jako člověk, kterému napadla dobrá myšlenka, a odloživ nedokouřenou viržinku na stůl povstal slavnostně, upravil si své elegantní sako, naschvál 253 oblékl rukavičky a přistoupiv ku Klárce jako cizí nějaký neznámý pán poprosit ji dvorně škrobeným, strojeným hlasem: „Je libo, slečno, na kolečko?“ Klárka se dala do smíchu, Brunner také, shledávajíce vtip okouzlujícím. A šli, vedouce se ruku v ruce. On veliký, s pyšným držením těla, nažloutlou bledostí v tváři a šviháckým knírem, ona přítulně se k němu tisknoucí jako děcko. Vzbuzovali pozornost hostí. Jeden vojenský důstojník trpící podagrou, se dvěma zlatými hvězdami na límci, podobajícími se dvěma zlatým pavoukům, učinil o Brunnerovi a Klárce jakousi poznámku staré paní se zlatým cvikrem, která pila u téhož stolu sklenici vody s vínem. Za dobu své známosti tančila Klárka s Brunnerem ponejprv. Ó té rozkoše, když tiskl ji k sobě hubenou, kostnatou svou rukou, vznášeje se s ní v kole tanečníků! Brunner tančil velice hezky, s nedbalostí roztomilou a aristokratickou. Klárka, lehounká jako pírko, zdála se poletovati kolem něho podobna drobnému našedivělému motýlu... Necítila únavy; byla okouzlena, blažena, opojena. „Tančíte půvabně, slečno!“ řekl tenkrát Brunner, zachovávaje svou úlohu cizího tanečníka, ač jinak říkali si „ty“. „Lichotíte příliš, pane!“ odvětila Klárka běžnou frází, tváříc se vznešeně, což vypadalo komicky. Smáli se zas a k dovršení dojmu umínili si, že se budou dnes k sobě chovati jako neznámý pán s neznámou slečnou. Brunner přišel v neobyčejný rozmar; prováděl návrh učiněný výtečně, házeje Klárce poklony a hovoře dvojsmyslně, což Klárku zardívalo přes chvílí, rozechvívalo a opíjelo. Občas vycházeli ven z tančírny a procházeli se po zahradě mezi obsazenými řadami stolů; Brunner kouříval, a Klárka bělounkým šátkem utírala si upocené čelo. Sem tam už oddělovaly se skupiny hostí, většinou starosvětských lidí, kteří ubírali se k domovu, dívajíce se při tom na hodinky a ohmatávajíce vše, co nesli s sebou, aby nic nezapomněli. Ti, kdož náleželi k mladšímu světu, zůstali. Hodina uplynula. „Neračte už domů, pane?“ zašeptala Klárka, když vycházeli z tančírny, snažíc se vykouzliti na rty koketní úsměv. „Jak libo, slečno; jsem k vašim službám!“ odvětil Brunner dvorně, rozhlížeje se kolem, kde už panovalo pološero večerní. Vydali se na cestu k domovu. V takových věcech zkušený Brunner nesl s sebou 254 do lázní svůj pléd, do kterého Klárku zaobalil, neboť počala se chvíti zimou, jsouc rozehřáta tancem a vycházejíc do chladného vzduchu v lese. Teplý pléd vracel jí příjemné teplo, objímal její ramena, dotýkal se její ňader; Klárka se chvěla utkvívajíc na Brunnerovi oddaným pohledem svých černých očí, tak hlubokým, že i blaseovaný Brunner povídal sám k sobě: „To děvče má čertovské oči! Šlo se lesem. Slunce, pohroužené napolo pod obzor, rdělo se krvavě a stříkalo žhavým purpurem na vrcholky lesních stromů; ticho vládlo po lese, jen vzdálená hudba zněla melodicky v tichý jeho klín a nutila mimoděk kráčeti v taktu. Tou cestou, co šla Klárka s Brunnerem, nešel nikdo, jen dva studenti, opojení nezvyklým požitkem kouření a pití, mlčenliví a zbledlí. Kráčeli napřed a zabočili cestou napravo. Klárka se ocitla s Brunnerem samotna. Cítila jeho ruku na svém pasu. Skláněl se k ní svýma očima černýma, které Klárku uváděly ve zmatek a chvění. „Mám tě rád, děvče!“ vykřikl pojednou Brunner drsným hlasem, strhuje k sobě rozčilenou dívku, bez vlády klesající v jeho ruce jako utržený květ. Zapomněli na svou úlohu dnešní chovati se k sobě jako neznámý pán s neznámou slečnou... Vzdálená hudba doznívala v houštinách lesních, chladivý, svěží vítr vál mezi zelenými, jehličnatými větvemi stromů, vše, co žilo, zde usínalo; i květ ukrytý v mechu, kapradí podél potoka, brouci mezi travou, ptáci na stromech... Od toho dne vyvinula se v Klárce žárlivost. Nesnesla, podíval-li se Brunner na jinou dívčí tvář než na její, pohroužil-li své tmavé zraky v jiné oči než v její, pohlédl-li úkosem na jiná ňadra než na její. Brunner pozoroval tento nový obrat v duši mladé dívky. Bylo mu nevolno býti předmětem takové vášně. „To čertovské děvče to béře jaksi doopravdy,“ říkal. Asi za čtrnáct dní nato odejel do Vídně. Odjezd jeho podobal se útěku. Neřekl Klárce ničeho, neboť se bál té její vášně, která i jeho, jenž byl vysílen opojnými dojmy velkého města, přiváděla o obvyklou ironickou chladnost. „Chyba se stala, že jsem začal; blbost by byla, kdybych dokončil,“ povídal si na omluvenou. Klárka byla zdrcena, když se dověděla, že Brunner odejel nerozloučiv se s ní. Zdálo se jí to nemožné. Čekala zcela jistě, že uvidí ho zas druhý den, že zase bude se s ním procházeti po Horní ulici, s ním vtipným, nedbalým, kouřícím viržinku a kráčejícím pyšným krokem. Nedočkala se, nepřišel. „Bude mi psáti. Omluví se mi. A já mu napíši psaní tak dlouhé a tak vřelé, div 255 papír neshoří pod těmi řádky, co mu napíši!“ Tak volávala sama k sobě a ztrácela se v myšlenkách. Dopis nešel. Čas míjel. Klárka byla zadumána a neveselá; ani knihy už ji netěšily. Mnohdy ruměnec vystoupil na její tvář, vzpomněla-li si, co všechno Brunnerovi dovolila, věnovala, v oběť přinesla. Zdálo se jí, že padá v propast. Neměla klidu v duši ani ve dne, neměla klidu ani v noci. Byla zmítána děsnými sny. Jedenkrát se jí zdálo, že ji Brunner opustil, zanechav ji v bídě a hanbě. Viděla v tom snu to zřejmé opovržení všech, kdož doposud ji ctili a poskytovali výživy; slyšela jejich výčitky, které jí zachvívaly srdcem; chvěla se před úsměšnými pohledy svých družek, nad které se vždycky povznášela; cítila jedovatý osten všech jejich perfidních poznámek, které šeptaly si mezi sebou tak, aby je mohla slyšeti. Zdálo se jí, že upadla v bídu. Nikdo neobjednával u ní práci, nikdo nemluvil s ní, nevážil si jí. Byla padlá osoba, lehká ženština... Z takového snu se probudila s děsným výkřikem, až bratr přiběhl zděšeně z vedlejší světnice. Rozhlédla se kolem; viděla, že vše bylo jen snem, a upokojila se pro okamžik. Ale jen pro okamžik, neboť nová myšlenka pronásledovala ji, ukrutná a nelítostná. Nemohlo by se vyplniti to, co kreslila jí teď ve snu rozčilená obraznost? Zarděla se do temna. Bála se přemýšleti o tom dále. Co potom, probůh, co potom? Také postavy jejích rodičů zjevovaly se jí často v myšlenkách a snech. Zdávalo se jí, že je malým dítětem, na které volávali „Klárko, dones nám vody!“ „Klárko, udělej to a to!“ Zdálo se jí, že cítí zase ten nemocný jejich dech, tu dusnou atmosféru světnice, která měla okna nizoučká a stěny navlhlé... Jak byla šťastna v tomto snu! Necítila palčivou vzpomínku na svou lásku, necítila toho chladu okolo; ti nemocní tady jí potřebovali, milovali ji, byla jim strážným andělem, tím dobrým, tím milým, s úsměvem na tváři, s růžemi na rtech, s vánkem líbezným na křídlech... Blažené oddechnutí při tomto snu vrátilo ji skutečnosti. Viděla zase svou malou jizbičku, v níž počínalo se teprv šeřiti prvními paprsky slunce, doposud pohrouženého pod obzorem. Viděla to místo, kde sedávala v zanícení nad rozevřenou knihou, šťastna v tomto opojení tak čistém a nevinném, obestřena vánkem líbezných snů, ticha a klidna. Cítila, že se s ní změnilo mnoho. Připadalo jí, že ta láska není taková, jako malují ji v knihách a básních, že má na sobě mnoho té pozemské špíny a tíže, že stává se někdy z ní prohlubeň, propast, jícen... 256 V takových dlouhých nocích, kdy nespávala často celé hodiny, slyšela z druhé světnice pokojné oddychování svého bratra. Zdálo se jí to výčitkou. Nevšímala si ho v dobách své vášně, byl jí příliš omezený, nežila mu jako nadanější sestra na duchu slabému bratrovi, jemuž se lidé smáli a jehož vykořisťovali necitně, styděla se za něj; byla potrestána; ten pokojný jeho sen, toť jeho odměna; ty dlouhé noční hodiny, které probděla s očima zanícenýma a srdcem prudce bušícím, toť její trest. Takové mívala myšlenky v ten čas. Navštěvovala kostel, modlila se, chtěla činiti pokání; mnohdy zdálo se jí, že zešílí. Ale ani pod mohutnou klenbou farního kostela, té šeré stavby, kde světlo sluneční lilo se okny polokruhovitými jako velkýma očima přivřenýma, kde na kamenné podlaze za jasných dnů rozestíraly se třpytivé, ohnivé barvy malovaných oken, v těch chladných prostorách, kde táhl se dým kadidla zvolna kolem pozlacených soch a ozdobných oltářů, ztráceje se u zlatých hvězd na nejvyšších místech románské klenby: ani tam nezbavila se myšlenek, které ji pronásledovaly, ani tam nenašla klidu, po němž prahla. Čas míjel. Byl to pro Klárku děsný čas v zoufalém očekávání a v dusivém klidu. Měsíc za měsícem se ztrácel. Klárka nabývala mysli. Prchlo takřka šest měsíců, když Klárka se utišila nadobro. Vše, co prožila, procítila, prosnila, bylo minulé. Užila rozkoší lásky, zklamání, výčitek; nebyla však zničena. Byla lidem pořáde tou mírnou a úslužnou Klárkou, konající své práce s čistotou a dovedností obdiv budící, usměvavou, odpovídala-li, příjemnou, hovořila-li, citlivou, něžnou a oblíbenou vždy. Nikdo netušil tajemství jejího srdce... Tu se stalo, že jednoho večera, když vracela se ze šití, uslyšela za sebou kroky a uzřela postavu muže, jenž tolikrát objevil se v jejích myšlenkách. Nevěřila ani prvnímu pocitu; bála se mu věřiti. Až když zář světla padla na jeho tvář, byla přesvědčena úplně. Byla tenkrát vzrušena a rozechvěna. Zdálo se jí, že potácí se po schodech. Všechna rovnováha duševní, kterou během času si namáhavě osvojila, zdála se kolébati vůčihledě. Klárka to cítila. Když přišla do své světničky a přikročila zvolna k oknu, protější dům tkvěl jí před očima v nejasných obrysech za temné noci a tisíce myšlenek jí zavířilo hlavou. Nerozsvítila ani toho dne, zírajíc dlouho zamyšleně do temna nočního.
257 III
Třetí den na to šila Klárka v domě notáře Jiráka. Bylo devět hodin zrána. V pěkném, měšťansky zařízeném pokoji s dávno již leštěnou podlahou, na níž křížem položený koberec zakrýval odřená místa, s malovanými stěnami, kde oku lahodily drobounké tmavorudé ornamenty na šedivém poli, jednoduchým nábytkem z ořechového dřeva, v jehož hlazených stěnách obráželo se vše kolem jako v nejasných, temných zrcadlech – tam u šicího stroje seděla Klárka poblíž okna vedoucího na náměstí. Naproti ní visely na stěně veliké kyvadelní hodiny v zaskleném, ozdobně řezaném pouzdru, zírajíce vesele svým bílým ciferníkem s temné stěny a dávajíce svým cvakáním jednotvárný takt hrčivému běhu Klárčina šicího stroje. Mosazný kotouč kyvadlový zvolna se šinul sem a tam, odrážeje světlo sluneční na své hladké ploše v podobě dvou kruhových výsečí proti sobě ležících, které zářily z nažloutlé barvy mosazi jako dva pruhy třpytivého zlata... Malý kanárek v pestré malované drátěné kleci občas vesele zatikal: někdy však nesouvislé jeho zvuky rozlehly se rozpustile a pronikavě po pokoji, po němž se táhl zesláblý parfum extraktu z jehličí, který paní notářka ráda čichávala od té doby, co čtla brožurku o prospěšnosti lesního vzduchu. Klárka byla v pokoji sama. Byla zabrána ve svou práci. Pojednou však za dveřmi na chodbu vedoucími ozval se veselý křik spojený s nezbedným smíchem, který se odrážel ohlasem po chodbách. Dveře se prudce otevřely a do pokoje vrazila notářova Filomena, zardělá prudkým během po schodech, unavená, dýchající rychle za sebou a smějící se v přestávkách. „Ach, to bylo výtečné, Klárko!“ volala. A vyskočila zase s pohovky, spěchajíc ke dveřím, které pootevřela. „Riči!“ zavznělo chodbou pronikavě. „Jdu! Kdo pak poletí jako ty!“ A do pokoje vtáhla se Filomenina sestra Marie. Obě dívky smály se jakési hlouposti, která jim napadla cestou z kostela a kterou nechtěly povědíti nahlas, mrkajíce na sebe očima, šťastné z toho, že se měly čemu smáti, veselé, rozpustilé. Klárce pohrával na rtech mdlý úsměv. Jaké to mívala často hodiny mezi bujnými těmito dívkami! Ta jejich veselost, jaký to kontrast proti rozbouřenému 258 jejímu nitru! Jaká to těžká úloha pro ni, když chtěly, aby se smála, ona, jež měla zatajené slzy v očích a utlumené vzdechy na rtech! Jaká to protiva mezi jejich bezstarostným smíchem a její křečovitým úsměvem, který jí na tváře vyvolala zdvořilost. Avšak slečny notářovy na to nedbaly, majíce Klárku rády, vypomáhajíce jí při práci, žvatlajíce před ní nenucené a zdržujíce jí častokráte svými nápady, kterým se smály v nejhorším případě samy. Starší Filomena byla nedostižitelnou svou vynalézavostí, pak ostrostí svých úsudků při posuzování cizích lidí, vyjímaje advokátního koncipienta Šedivého, a parodováním staré industriální učitelky, nosící se křiklavě a protivné rozvláčnými výklady o svých domnělých milencích, jichž hroby zdobívala věnci o dušičkách. Mladší Marie byla štíhlá, pěkně rostlá dívka zdravých červených lící a hlubokého tmavého oka, které mívalo v některých okamžicích podivuhodný lesk. Měla líné, nedbalé pohyby a umívala dělati úsečné a kousavé poznámky k vypravování své sestry. Tohoto dne byly obě ve výtečném rozmaru. Vrátily se z kostela a z procházky; Filomena odkryla na procházce zase několik směšných vlastností na sestrách pensionovaného majora Krebsa, starých pannách, které nechtěly mluviti než německy a spávaly v kostele klátíce v dřímotě svými hlavami a ťukajíce pří tom do rozevřených modlících knížek svými nosy, jedinými to ruměnými částkami v obličeji... Filomena napodobila je přehnaně, svlékajíc si při tom svrchní šat a odbíhajíc do vedlejšího pokoje. Marie byla dnes dvakráte kousavější než obyčejně. Jasný smích zazněl občas vysokým tryIkovitým tónem, až i kanár v kleci spojil se s ním, což zavdalo příčinu k novému smíchu. Klárce nebyl ten smích dnes tak protivný jako obyčejně; zdálo se jí, jako by dnes z toho smíchu šla jasná vlna světelná v zachmuřenou její duši; usmívala se nad svou prací, šťastna, že se zbavila myšlenek. Vtom přikročila Filomena k oknu, z něhož bylo možno přehlédnouti náměstí. Hleděla ven. „Riči!“ zvolala pojednou. „Co má zase panna?“ zazívla tázaná nedbale, zkoušejíc před zrcadlem sestřin klobouk. „Honem se pojď podívat! Brunner jde okolo! Bože, ten člověk je zcela jiný za ta dvě léta...“ Obě sestry se dívaly z okna. Brunner býval přítelem jejich bratra a známým v notářově rodině. 259 „Hleď, jak mu ten kabát visí s ramen! A nažloutlá tvář – nejistý krok – to není ani ten pyšný Brunner, co býval...“ „Mně býval ostatně ten člověk vždycky protivný... Ale podívej! Nepatří tamhle ten pejsek panu Šedivému? Běhá okolo trafiky... Ne, ten Šedivý je nesnesitelný s tím ustavičným kouřením.“ Filomena, bodnuta špičatou poznámkou sestřinou, obrátila se ku Klárce. „Klárko, pojďte se také podívat na Brunnera... Honem, než přejde náměstí. Viďte, že se změnil? Ten člověk má souchotiny, to je jisté! A kdybyste věděla, co lidé o něm povídají!... Ale bože, co mluvím – vždyť vy máte s ním vis-á-vis. Vy to víte lépe než já!...“ Klárka blížila se k oknu jako automat přivedený v pohyb. Bolestně zaléhala jí v duši ta tvrdá, lhostejná slova, která slyšela zde o muži, jenž jednou zaměstnával její myšlenky, plnil jí zraky září i slzami, byl jí vším... Cítila posměch z každého pohledu. Byla pojednou zase chorobně citlivá k tomu veselému smíchu kolem. Napadlo jí, že by měla vlastně utéci z tohoto skvělého pokoje, kde uráželi tak jejího milence; nebyla s to pohlédnouti do bezstarostných tváří mladých dívek, aby nepocítila při tom zuřivou jakousi chuť vrhnouti se na ně... Avšak jen okamžik trvaly tyto dojmy; pak se násilně přemohla a upřela zraky na náměstí. Ponejprv po dvou letech zírala na Brunnera při jasném denním osvětlení. Šel kolem nejistě a namáhavě; viděla jeho tvář bledosti šedozelené, hubenou a vyschlou; dlouhý svrchník kávové barvy, jenž asi kdysi dokonale přiléhal na jeho tělo, skutečně spadal mu s ramen v neladných záhybech. Byl zapocen krátkou procházkou; zastavil se, aby vydechl, a utíral si čelo i tvář. Tento pohled na Brunnera za těchto okolností působil na Klárku neobyčejným dojmem. Viděla Brunnera!... Viděla jeho postavu, která je nachýlena, jeho tvář, která je vymořena a změněna... Byl nemocen – toť jisto. Ale jaké to setkání po dvou letech!... Klárka cítila, že mezi ni a Brunnera klade se nová mocnost, strašnější nežli odloučení, obávanější nežli zapomenutí! Bázeň zmocnila se jí při pohledu na tuto vlekoucí se postavu mladého muže, která mizela právě za rohem poboční ulice. Zalomcoval ní strach. Ten strach byl jí známý; poznala ho, jako poznáváme zvuky hudební árie, kterou jsme šlyšeli už jednou. Jen jeden tón vybavte, a vybaví se vám píseň... Jak děsná to píseň pro Klárku! Jako při nemoci rodičů cítila teď bázeň před něčím, co oblétalo Brunnera nevi- 260 ditelně, rvouc mu silu z těla a tuk z kostí, pijíc mu krev a vyssávajíc mu šťávu... Tušila, že tomuto muži blíží se smrt... Zapotácela se při tomto pomyšlení... Mlčky odvrátila se od okna a šla k svému stroji. Vypadala jako osoba, která má omdlíti v kostele; vše, co kolem hučelo, pělo, zvonilo – toho nepoznávala; vše mate se a mění do zelena, do zelena... Neslyšela ničeho. Veselý smích mladých děvčat pro ni neexistoval; otázkám jejich nerozuměla. Sestry, které byly uvyklé na zvláštní zádumčivost Klárčinu, přece nepochopovaly, proč dříve klidná a usmívající se Klárka se změnila tak okamžikem... Změnu pozorovati bylo i v obličeji Klárčině; slabý ruměnec zmizel docela, fádní bledost potáhla jí obličej. „Udělalo se vám špatně, Klárko?“ zvolala Filomena, přecházejíc ve vážný tón. „Jste-li churava, jen řekněte! Práce nespěchá tak příliš!“ „To přejde, to přejde!“ dodávala Klárka chvatně, hledíc se vzpamatovati a kloníc hlavu k šicímu strojí, jako by chtěla poznati velikost stehů. A padla zase v své dumání. Co pocitů vystřídalo se jí v duši za ty dva dny! Jak mýlila se, myslela-li, že pohřbila lásku úplně, že vyhladila všecky její stopy, že vrátí se jí dřívější klid... Ano, ten klid počal se jí už vraceti ponenáhlu a snad – snad by se byl uhostil v duši její docela... Vtom objevil se Brunner. Objevení jeho bylo bleskem, bylo neštěstím, bylo kletbou. Klárka cítila, že klesá zase v tajemné jakési zakletí; cítila v ňadrech vláti zase ten nepokojný cit, žhavý a palčivý... Tentokrát však nebyl prosycen vůní rozkoše, kterou ji druhdy opíjel, ale pronikavým dechem bolesti, kterou jí strojil. A nejen bolesti, ale i snad nového zklamání! A přece poznávala zcela jasně, že tohoto muže miluje... Zulíbala by tu jeho nazelenalou, bledou tvář, kdyby myšlenka měla moc skutku! A kdyby byl snad Brunner vrátil se zdráv, pln života, pln pýchy, vztyčený nedbale jako druhdy – necítila by snad Klárka větší vášně k němu, jako teď k nemocnému, trpícímu... Zdaž měla se štítiti odporného nezdravého dechu z úst milencových, ona, která prvním dechem ve svém životě dýchala otrávený vzduch otcovské jizby? Zdaž měla se děsiti sípavého hlasu a netrpělivých vzdechů ona, jíž vzdech byl jedinou uspávací písní v dobách uprchlého mládí? Klárce napadalo, že teprv teď počíná pociťovati tu pravou lásku. Ne lásku, která hledá rozkoš, ale lásku, která hledá duši. Roj výčitek jí padl do srdce. Jak mohla třeba jen na okamžik hledět zapomenout na tohoto muže, jak mohla mu nevěřiti a zahrnovati jej výčitkami ve svých myšlenkách? On na ni nezapomněl, nemohl zapomenouti, nesměl zapomenouti, neboť ona ho miluje... 261 Toho dne byla už Klárka nemluvná. Jako tento den, takový byl Klárčin nynější život. Jakási letargie, která jedním pohledem na Brunnera, jedinou poznámkou, kterou zaslechla o Brunnerovi z cizích úst, rozzuřila v mozku jejím bouři nejdivnějších myšlenek, neurovnaných a odporujících si. Při tom všem nesetkala se doposud s Brunnerem. Brunner nedával ani té nejmenší známky najevo, že by snad vzpomínka na jejich bývalou lásku utkvěla mu hlouběji v duši. Děsná nejistota naplňovala Klárčiny dny; nutila ji žádati vysvětlení, doháněla ji k rozluštění smutné té hádanky. Cítila, že vysvětlení přijíti musí; toužila po něm a bála se ho; kráčela k němu a couvala před ním. V takových myšlenkách uplynulo Klárce čtrnácte dní. Bylo kolem sv. Václava; začínal váti ostřejší vítr a ráno i navečer bývala krajina pokryta hustou mlhou, tou mlhou chladnou, která zdá se vnikati až do kostí, a neprůsvitnou, která zatemňuje zrak. Jedenkráte vracela se Klárka dříve než jindy z práce. Byl neobyčejně hezký den; celá podzimní krajina topila se v světlé záplavě sluneční, chladný vítr zápasil s teplými paprsky, plíce plnily se příjemným, svěžím vzduchem. Klárce zdálo se ještě brzo domů a umínila si navrátiti se do své uličky zacházkou městským parkem. Šla tedy volným krokem kolem pivovaru a kolem kaple sv. Anny, jejíž šedě natřená vížka hroužila se v zlatou sprchu slunečních paprsků a jiskřila se svým pozlaceným křížkem; na to kráčela kolem budovy pro opatrovnu pohlížejíc na jedno z oken prvního poschodí, kde uvadlá tvář jeptišky mihla se v neurčitém profilu... Konečně zaměřila k parku. Ticho elegické a dojemné vládlo kolem, bez šveholu ptactva, bez bzukotu much, bez víření drobného okřídleného hmyzu. Jen ze vzdálených stodol zněl jednotvárný šumot a hrkot mláticích strojů, ohlasem se vracející od protějších zdí a pohlcující lidské hlasy, které zaznívaly z dáli; veselý křik a zpěv, jenž pronikavými tóny jasně prorážel vzduch, zazníval občas ze zahrady při opatrovně a nesl se až k utichlému parku... Husté houštiny jehličnatých stromků otřásaly se větrem, stromy listnaté ztrácely své listí zruměněné a narudlé; sem tam zavál vítr pronikavěji, až stromy se zachvěly, zapraštěly ve větvích a sesypaly Klárce pod nohy narudlého listí celou šustící vrstvu... Klárka šla tiše parkem; pojednou se zastavila, srdce jí zabušilo prudčeji v ňadrech, v tváři zarděla se na okamžik. Brunner seděl opodál na lavičce, chráněn jsa proti prudšímu zavanutí větru hustým houštím za svými zády. 262 Kíárka se zastavila. Má jíti dále? Nebude to vypadati, jako by sama Brannera vyhledávala? Leč musí, půjde! Musí s ním jednou mluviti, vypověděti mu to, co v duši již mu říkala tolikrát, zbaviti se svých zmatených myšlenek, nabýti konečně jasna v té temnotě nejisté... Klárce se zdálo, že jí tělo tuhne, a nemohla učiniti kroku; mráz ji pojal pojednou, i chvěla se zbledlá a ustrašená. Což jestli nebude se znáti k ní, jestli vskutku zapomněl? Vždyť za celý měsíc, co přijel do domova, nedal ani jednou najevo, že obraz Klárčin mu v duši utkvěl hlouběji. A což ta dvě léta dlouhá, strašlivá? Což ten útěk před dvěma lety?... Je bláhové, nerozumné děvče, vydávající se zbytečně novému zklamání... Šla kolem. Brunner netečně díval se před sebe, jako by pozoroval měňavou hru větru s větvemi proti němu rostoucích křů. Klárka byla u něho. Chtěla jít dál; nemohla. Chtěla promluviti; nedostávalo se jí slov. Zastavila se před lavičkou, na níž Brunner odpočíval; stála před ním mlčky s výmluvným pohledem svého tmavého oka. Tíž, kterou cítila ve své duši léta, zdála se v okamžiku tom táti; jakási síla svírala jí prsa a hrdlo; oči otevřené a upřené na Brunnera sklopily se, neboť nebyla s to zadržeti slzí... Brunner ji poznal. Svraštil čelo, jako to děláváme, máme-li nějakou nepříjemnou myšlenku. „Konráde!“ povídala Klárka tiše. „Vy mne už neznáte, viďte, že ne? Neznáte už Klárku Mařákovu, nepamatujete se?...“ Brunner nemohl se již zdržeti. V mrzuté náladě, v jaké byl po celý čas své nemoci, zdála se mu tato dotěrnost nesnesitelnou. „Děvče, tys byla vždycky blázen!“ řekl s tónem člověka, kterému se upomínky hnusí. „Víš, že takové věci nemám rád; pláč byl mi protivný odjakživa. Co bylo, bylo! Kdybych měl vzpomínat na každou hloupost, kterou jsem vyvedl, zhynul bych dřív dlouhou chvílí, než zhynu souchotinami. Souchotinami, rozuměla’s? Tak mne po druhé nezlob, ano?“ A povstav nevrle s lavičky vzdaloval se namáhavě rychlými kroky, které teprv zmírnil, když postava Klárky Mařákovy zůstala pozadu a ztratila se v nažloutlém listí vadnoucích stromů. Když toho dne vrátila se Klárka domů, čekalo na ni psaní od strýce z Jindřichova Hradce, který ji vybízel, aby k němu na nějaký čas přijela; bylať jeho žena 263 těhotna a potřebovala zastání v domácnosti. Klárka se rozhodla okamžitě. Cítila, že musí přijíti nějaký čas z té úzké uličky, kde každodenně zrána i navečer vídává to povědomé okno, zdálo se jí, že nemůže více dýchati ten vzduch zdejší, jenž dusil ji teď stokrát více nežli parou, potem i dechem nemocných prosycená atmosféra bývalé světničky jejích rodičů v Hradecké ulici. Dne 6. října odjela ranním vlakem do Jindřichova Hradce. Uplynulo šest měsíců.
IV
Jarní nocí zapištěla lokomotiva pronikavě a dvě žhavé její očí blížily se nádraží v P. Půlnoční vlak přijížděl. Tři čtvrte hodiny od města vzdálená stanice čněla osaměle do noční temnoty, ozářená světlem svítilen a zářící mdlým polosvitem z osvětlených čekáren. Vlak zastavil. Dveře u čekáren několikrát za sebou udeřily a několik lidí spěšně pospíchalo k vozům, z jichž oken zářilo jim vstříc mdlé světlo narudlé barvy. Z vozu třetí třídy vystoupila Klárka. Počínalo pršeti. Veliké, teplé kapky dešťové řinčely na plechové střeše nádražní budovy, k tomu se pojil elegický zvláštní zvuk, vyluzovaný vodou stékající po dlouhých, plechových žlabech. Země byla blátivá a nasáklá vodou; tma panovala kolem. Dvě narudlé svítilny přijíždějícího od města omnibusu objevily se v temnotě... Za čtvrt hodiny na to seděla Klárka ve voze. Naproti ní odpočíval bezstarostně starší již kupec, jehož dobře znala, bohatý muž s dobráckou bezvousou tváří a bolavýma očima, na nichž nosil černá, kulatá skla, v chatrném cestovním kabátu šedivé barvy, pohrávající si neforemnými články svého tlustého stříbrného řetízku, jež v mdlém světle vozu zaleskly se občas jasněji, a vypravující Klárce o svých přátelích, kterých neznala, a o svých obchodních starostech, kterým nerozuměla. Klárka s hlavou skloněnou naslouchala jednotvárnému jeho vypravování, jež ukolébalo ji ve spaní, závodíc s monotonním narážením do stěn a stropu dosti prostranného vozu. „Spí,“ pomyslil si obchodník a zamlčel se na okamžik. Byla mu však dlouhá, chvíle, jemu, jenž byl zvyklý mluviti neustále se svými zákazníky, a proto učinil poslední pokus vymaniti Klárku z dřímoty. 264 „Odkud jedete, slečno, smím-li se otázati?“ zavolal tak hlasitě, že přehlušil hrčení vozu a přiměl velikou, hrubou hlavu kočího objeviti se v malém okénku v přední části vozu s hřímající otázkou: „Poroučejí něco?“ Klárka odpovídala kupci: „Z Jindřichova Hradce od strýce.“ „Vy tam máte strýce, slečinko?“ divil se kupec tváře se, jako by ho to zajímalo. „Ano.“ „Který pak je to; znám je dobře všechny, neboť...“ „Obuvník Mařák v Růžové ulici.“ „Ah tak!...“ Nastalo opět ticho. Klárka se zase zadumala a seděla beze slova. „Byla jste dlouho u strýce, dovolte?...“ navazoval kupec ztrhanou nit. „Přes celou zimu.“ „Jestli pak se pamatujete na mladého Brunnera, který zůstával naproti vám?“ „Ano,“ odpověděla Klárka s prudkým pohybem těla. „Povídají, že přišel o své místo pro svou chorobu. A také jsem slyšel – mně po tom nic – že zastihli ho onehdy při pokusu sebevraždy. Víte, možné je všechno. Můj zeť měl jednoho kolegu v úřadě a...“ „Sebevraždy?“ vykřikla Klárka. „Ano, ano, tak jsem slyšel – mně po tom nic. – Abychom neztratili řeč: a ten kolega...“ „Toť strašné, strašné!“ opakovala Klárka tichým hlasem, v němž marně zakrývalo se rozčilení. „Ó zajisté, věřte – ale mně po tom nic. – A ten kolega, myslím toho, co měl můj zeť v úřadě, jednoho – –“ Další řeč přerušil na chvíli omnibus, jenž přijel na kamenité místo silnice a drnčel silně, praště ve svazech prken a klátě se sem tam na ocelových perách. Jenom úryvkovitá slova: „oficiál – zeť – ráno – nový revolver – komise – dluhy – vdova“ vyznívala sem tam z lomozu. Ale Klárka neposlouchala více hovorného svého společníka; zasmušile a ztrnule pohlížela do jednoho místa, podobajíc se osobě spící s otevřenýma očima. Po chvíli umlkl i kupec; dvě kulátá černá skla na očích činila tvář jeho bledou v matném polosvitu lampy a vypadala jako tmavé dva veliké, černé důlky oční v lebce nějaké kostry. Seděl teď zpříma a klátil bezvládně tělem při otřásání vozu; snad upadl v dřímotu. 265 Za čtvrt hodiny dunělo hrčení vozu temným ohlasem v ztichlých ulicích. Jenom v jednom okně v nemocnici plálo matné polosvětlo řídkou záclonou. „Poroučím se, slečno! Spěte znamenitě po cestě!“ dodával starý pán sestupuje před poštou z vozu. Klárka sestoupila za ním a zahalivši ramena do svého šátku spěchala rychle k domovu. Nepršelo už, a sem tam prosvitla i hvězda na tmavé obloze. Lampy na rozích ulic zářily mdle a osvětlovaly sotva znatelně své nejbližší okolí. Klárka kvapila rychlým krokem po známých ulicích a zastavila se před domkem, kde bydlila. Zaklepala několikrát na okno přízemního bytu. V světnici ozvaly se nejisté kroky po tmě, hřmot nábytku, do kterého někdo vrazil, a polohlasité zaklení; pak náhlá zář rozsvícené lampy zjasnila světnicí a vrhla na stěnu protějšího domu od ozářených oken dva světlé obdélníky. Brzy na to ozvaly se kroky v síni. „To jste vy, Klárko?“ zvolal mužský hlas za dveřmi, zatím co klíc hrčel v zámku. „Právě jsem přijela půlnočním vlakem.“ „My na vás čekali s bratrem hned navečer. Váš bratr, chudák, se vás ani dočkati nemůže!“ doložil muž v nočním šatu s lampou v ruce, nohy v pantoflích na boso, zavíraje za Klárkou dveře. „Dobrou noc! Dejte pozor po schodech, Klárko!“ Klárka octla se v přední světnici, kde odměřené oddychování bratra dávalo svědectví, že je v nejlepším spánku. „Šťastný člověk!“ povzdechla Klárka kráčejíc zvolna po světnici do svého pokojíčka. Ucítila jemnou vůni bazalky, rostoucí v květináči za oknem, a připadalo jí, jako by s tou vůní vracely se do její duše všechny ty upomínky, které v ní vznikly v této světničce. Klárka přikročila k oknu. Temno zíralo jí vstříc. Chtěla se právě obrátiti, aby rozžehla světlo, když náhle upoutal pozornost její jasný záblesk světla ve dvou oknech prvního poschodí protějšího domu. Někdo tam rozsvěcoval lampu. „Co to?“ zašeptala Klárka udiveně. „Tam přec bydlí Brunner? K čemu by rozsvěcoval lampu tak pozdě v noci?“ Přikročila k oknu blíž a nahnula se celou polovicí těla do okna, až její čelo dotklo se chladného a oroseného skla okenní tabule. Zraky její utkvěly pevně na protějších oknech. Domek, v němž Klárka bydlila, byl vyšší, a okna Klárčina ležela výše než okna bytu Brunnerova; ulice 266 pak byla úzká a jizba Brunnerova jasně osvětlena, takže Klárka se až zděsila, jak dobře bylo viděti každou část nábytku v pokoji Brunnerově i neurčitý stín jednotlivých židlí stojících kolem stolu, vržený na podlahu, po níž táhl se tmavý koberec od dveří k oknu. „Co to má znamenati?“ řekla Klárka sama sobě s tajemným jakýmsi nepokojem. Oči její upjaly se s pozorností dvojnásobnou na protější osvětlenou světnici. Brunner vstoupil před stolek, jenž stál mezi okny. Klárka dívající se se strany viděla zcela zřetelně jeho světlem ozářenou tvář. Byl v nočním šatě; rozhalená na prsou košile odcláněla hubená prsa se znatelnými takřka rýhami žeber, bílá a nahá. Bylo viděti, že usedá ke stolu. „Co dělá?“ šeptala Klárka sama sobě. „Vždyť je přece půlnoc již dávno pryč? Nemůže snad spáti? Čte snad? Leč k čemu vyšel z lože neoblečen v tuto nevlídnou a chladnou noc?“ Klárka postoupila až k levému kraji okna, aby mohla lépe pozorovati. Šťastnou náhodou ještě Brunner pošinul lampou, čímž osvětlení hlavní části světnice stalo se jasnější; Klárka pozorovala při tom i pohybující se stín stolu na podlaze. Brunner psal. „Co píše?“ tázala se Klárka v myšlenkách a zmocňoval se jí jakýs nevysvětlitelný strach. Lampa na stole Brunnerově házela kolem stále ten žlutý, intensivní lesk. Klárce pojednou se zdálo, že ta osoba vyhublé, bledé tváře, která sedí tam nepohnutě u stolu nad rozestřeným papírem, není ani člověk živoucí, ale spíše mrtvola jakási o půlnoci se budící ze svého spánku... Zachvěl jí mráz neobyčejným tím dojmem; ztrnulý její zrak vbodal se v protější byt. Minuty zdály se jí věčností. „Co se bude díti?“ tázala se opět a chvěla se. Brunner pojednou se zvedl. Odstrčil papír a procházel se po jizbě s rukama založenýma; občas zastavil se ztrnule. Přikročil k oknu; postava jeho ozářená od zadu jevila se příšerným, temným stínem v jasném pozadí jizby. Klárka bázlivě odskočila od okna. Cítila z té tmy dvě jeho hluboké, tajemné oči, plající jako fosforečným leskem a vysílající od sebe modravé, jemné vlny světelné. Děsila se tohoto přeludu své obraznosti. Tisíce myšlenek ji napadalo v tomto okamžiku. Co má znamenati tato noční práce a ten neklid? Proč Brunner vstal 267 z lože? Cítí snad více bolestí než jindy? Je snad zmítán myšlenkami, že nemůže usnouti?... Klárka vzpomněla na své bezesné noci; zvláštní bolestná tíseň zmocnila se jí. S pozorností dvojnásobnou a s neznámým strachem přikročila zase k oknu. Viděla Brunnera kráčejícího zvolna přes světnici k velké skříni, stojící napravo ode dveří. Minulo několik okamžiků. Bylo pozorovati, že se Brunner snaží otevříti skříň, jež byla dle všeho asi zamčená. Temný stín jeho postavy míhal se stále na protější stěně a na bíle natřených dveřích. Zdálo se, že namáhání jeho bylo marné, neboť Brunner odstoupil od skříně a šel zpět přes světnici na druhou stranu, kde byly dveře právě vedle Brunnerova opuštěného lože. Dveře ty vedly do sousedního pokoje. Brunner zmizel ve dveřích nechav je otevřené. Klárka viděla jasnou zář světla padající otevřenými dveřmi z osvětlené ložnice do vedlejšího tmavého pokojíka, jehož jediné okno vedlo také do uličky. V jednom okamžiku postřehla Klárka bílý šat Brunnerův, jak se mihl v osvětlené ploše jizby a zmizel v temnu. Ložnice byla několik minut prázdná. Klárka se chvěla strachem; co hledá Brunner v té skříni? A bála se uhodnouti, neboť tajemné, neurčité tušení její nabývalo čím dál tím více pravděpodobnosti. Po chvíli se Brunner zjevil zase v poloosvětlené části temného pokojíka a bílý jeho šat nesl se ku dveřím. Vplížil se takřka do dveří ložnice zavíraje je opatrně. Klárce se zdálo, že Brunner drží v ruce klíč, neboť přikročil ihned ku skříni a otevřel ji pak; hledal něco v poboční přihrádce skříně. Konečně uchopiv neveliký jakýsi předmět přikročil ke stolu. Klárka oněměla rozčilením; nohy se jí počaly třásti, zatím co oči zimničně rozevřené pozorovaly protější okna. Tušila neznámý, záhadný předmět. Mráz s ní zalomcoval znova při té vzpomínce. „Nemožno!“ řekla sama k sobě. Vtom předmět ten zaleskl se v Brunnerových rukách, a Klárka viděla zcela určitě, že je to velký lesklý revolver. Brunner pohrával si s jakousi rozkoší s touto zbraní. Odlesk světla od ní několikráte se mihl v oči Klárčiny, jsa odražen od hladkých, lesklých hran jeho hlavně. Klárka cítila, že se blíží neštěstí, jehož dosah ji zbavoval smyslů; chtěla křičeti – leč úzkost svázala její jazyk, chtěla svolati lidi – ale nemohla pohnouti 268 svými údy; chtěla vyraziti okna a zoufalým výkřikem upozorniti domácí na blízké nebezpečí – ale svaly v rukou neposlouchaly jejího velitelského rozkazu. Zatím tiché drama v protějším okně bralo se svou cestou. Brunner zdál se chvíli přemýšleti, maje hlavu opřenou v dlaních. Konečné vyskočil prudce a učiniv vášnivý posuněk chopil se zbraně. Něco jako brutální, nelidská resignace zračilo se v jeho obličeji vybledlém, ještě žlutším a bledším v jasném svitu lampy. Klárka viděla vše; bolest ohromná projela jejím tělem a zakalila jí zrak; tělo počalo se jí chvíti více a více; cítila, že se neudrží více na nohou. Opřela se o zeď u okna; učinila nový pokus vzkřiknouti, ale hlas jí selhal; nemohla. Vtom z pozadí světnice Brunnerovy počaly se otvírati dveře. Starý muž s bílým vlasem objevil se tam; zaražen zastavil se ve dveřích; zoufalost změnila mu vráskami zrytý obličej, že podobal se tahům sádrového odlitku; okamžiky míjely. Muž ten byl Brunnerův otce; temný zvuk kroků v synově jizbě ho vzbudil, úzkost o syna ho vypudila z lože, divadlo, které naskytovalo se jeho užaslým zrakům, ho ohromilo. Brunner nepozoroval otce; byl zabrán ve svou myšlenku. Pojednou prudký pohyb smrtící zbraní... Klárka neviděla už ničeho. Výkřiky, které zazněly v Brunnerově jizbě, neměly pro ní zvuku; jen prudká rána revolverem zahřměla až v jizbu Klárčinu. Klárce ztuhly údy; veškeré spojení nervů s mozkem zdálo se být přerušeno v těle Klárčině; trapný myšlenkový pochod, jenž stupňoval se až k strašlivému rozřešení tajuplné té němohry, vysílil ducha Klárčina docela. Zapotácela se k svému loži a klesla tam bez výkřiku, bez myšlenky. Zář protějších oken kreslila se doposud na zadní stěnu její světničky a vedle dřímal bezstarostně její bratr, ruše pouze svým stejnoměrným, hrčivým oddychováním noční klid. V Brunnerově domě bylo všechno vzhůru; rachot zapadajících a otvírajících se dveří, přebíhání a vybíhání na ulici, ruch a shon, vše to zaznívalo až sem. Čas kvapil. Klárka nabývala ponenáhlu vědomí. Děsná jakási prázdnota zdála se panovati kolem ní; cítila bodavou, neurčitou bolest v hlavě. Byla jako osoba, blízko které zazářila fialově elektrická jiskra blesková a udeřila těsně vedle ní s pronikavým rachotem, který zaráží veškerý.proud myšlenek a zastavuje životní stroj na čas nebo docela... Pak se vrátil do její duše zvláštní pocit zděšení, který chvěl jejím tělem mra- 269 zivě a pálil ji na tváři a ve zracích. Zmatené představy, utvořené z děsných pocitů posledních událostí, počaly vířiti její hlavou a vraceti ji skutečnosti. Vztyčila se náhle a vlekla se k oknu. V oknech protějšího domu byly už spuštěny záclony, kterých Brunner spustiti opominul; světlo pronikalo skrze záclony činíc znatelné červené jejich pruhy svisle se táhnoucí... Děsná nejistota zalomcovala Klárkou. Proud myšlenek, zastavený prudkým pohnutím, vracel se rychlostí a prudkostí povodně. Hladina jejího vědomí chvěla se bouří. Jak skončilo děsné to divadlo? Je mrtev Brunner či zachráněn? Zastavil otec Brunnerův synovu ruku namířenou k zoufalému činu? Vyrval mu z ní tu strašlivou zbraň? Jak bodavá to myšlenka: Brunner mrtev! On, na nějž srdce Klárčino nedovedlo zapomenouti přes všechno úsilí vůle, přes nátlak okolností, přes to, že odkopnuto bylo surově! Mrtev, mrtev! Ten muž, jenž jedenkráte se zahříval teplotou jejího objetí, jejž obklopovala žárem své duše, jejž zahrnovala vším, co mu mohla dáti – ten muž že je mrtev? Snad zkrvácen a v nesnesitelných bolestech? Ó nebe spravedlivé, je možno, aby žena vytrpěla tolik? – – A smutek neobyčejný byl následkem prudkého střídání se těchto domněnek. Koutky úst pohybovaly se Klárce. Křečovitě, tajemná jakási moc nutila jí slzy v oči. Klárka zaplakala hlasitě. Celý ten příval citů, který ji dusil a hrozil zalknutím, který působil, že krev jí tuhla a zase chvatně bušila žilami, prodral se ven tím bolestným, hořkým pláčem... Ráno druhého dne vzrušena tichá ulička neobyčejnou sensační zprávou, která rozlétla se po celém městě, že mladý Brunner zastižen byl při svém pokusu sebevraždy, kterou prý otec jeho překazil. Někteří, kteří byli dobře zpraveni, tvrdili, že kule z revolveru zasáhla přece pravou stranu prsou a roztříštila mu kliční kost.
270 POZNÁMKY
[271] První zpráva o Březinových literárních prvotinách pronikla do veřejnosti r. 1896; tehdy totiž brněnská Roháčkova „Niva“, kolébka jeho básnické slávy, v níž se koncem r. 1892 po prvé objevil, stvořen redaktorem, nový pseudonym novoříšského učitele Václava Jebavého, do té doby Václava J. Danšovského, a jejímž byl potom pravidelným spolupracovníkem, přinesla o něm anonymní dopis – jeho autorem byl zatím již zesnulý Jan Křen (srovn. Jos. Staněk, Otakar Březina. Studie literárně historická. 2. vyd. Přerov 1929, str. 18) – s několika údaji o starších básnických i povídkových příspěvcích v teleckých časopisech a se sdělením o „Románu Eduarda (zde Jana) Brunnera“. Březina na tento dopis v následujícím čísle reagoval (str. 128) listem, jehož věta „uměleckou odpovědnost beru až za Tajemné Dálky“ má platnost i pro tuto posmrtnou edici. V pozdější březinovské literatuře není o jeho prvotinách zmínky; když jsem se za universitních studií začal podrobněji obírati literární Moravou, seznámil jsem se ve vídeňské dvorní knihovně také s teleckými krajinskými listy, s „Moravskou orlicí“ i s „Vesnou“, kde první Březinovy příspěvky kdysi vycházely, a na jejich význam pro poznání Březinova básnického vývoje jsem upozornil, stručně, znaje z „Nivy“ básníkovo stanovisko, ve stati o Březinovi, napsané na okraj Saudkova překladu „Rukou“ pro „Lumír“ (1909). Toto upozornění potom do březinovské literatury přešlo, ale teprve Jos. Staněk ve své monografii, v prvním vydání (1918) povšechně, v druhém (1929) podrobněji, literární začátky Březinovy charakterisoval; druhé její vydání vyšlo ovšem až po Březinově smrti, ale Antonín Veselý v knížce „Otokar Březina. Osobnost a dílo“, vydané Moravským kolem spisovatelů k básníkovým šedesátým narozeninám, mohl ještě za jeho života v záslužném, téměř úplném soupise časopiseckých prací Březinových podati i bibliografii jeho literárních počátků. Březinův poměr k nim se zatím totiž značně změnil: i když jim jistě nepřikládal významu jiného, než který jako první pokusy právě mají, vracel se k nim na konci života, jako vůbec do svého dětství a mládí, častými vzpomínkami. A tak v knihách hovorů s O. Březinou, jež po básníkově smrti vydali různí jeho přátelé, nejednou se setkáme také se zmínkami o těchto prvotinách; často o nich hovořil zejména s důvěrnými přáteli místními, s ředitelkou měšťanské školy v Jaroměřicích paní Emilií Lakomou a s profesorem Fr. Jechem z Mor. Budějovic, jejichž bohaté záznamy budou pro poznání O. Březiny vzácným příspěvkem – nemám ovšem před vydáním jejich příštích knih, k jejichž publikaci, jak doufám, také dojde, práva v těchto poznámkách se jich dovolávati, ačkoliv mé poznámky budou bez jejich obsažného a velmi důležitého materiálu místy neúplné. Ale zatím jde jen o konstato- 273 vání, že souborná edice Březinových prvotin není proti Březinovu duchu, jak by bylo možno usuzovati podle citátu někdejšího Březinova ohrazení; připomínám ještě, že Březina Josefu Portmanovi a Em. Lešehradovi dovolil do jejich výborů pojmouti i ukázky básní, kterých sám do svých knih nezařadil, a že v závěti, kterou odkázal České Akademii autorská práva ke svým pracím tištěným, svých prvotin z nich nevyloučil. Březinovo kuratorium při České Akademii se proto rozhodlo do souboru Březinových spisů zařaditi také jejich svazek; stalo se tak ve vědomí, že vědecké studium básnického zjevu Březinova vyžaduje znalosti celého jeho vývoje, a to tím spíše, že Březinovy zatím vydané korespondence s Fr. Bauerem a Annou Pammrovou často se týkají těchto počátků. Kromě prací tištěných, básní, povídek a feuilletonů, zachovaly se také některé Březinovy první práce netištěné; Březinův dědic dr. Emanuel Chalupný laskavě svolil, aby do této edice byly také pojaty, a uvádím dále majitele jejich rukopisů, kteří mně jich ochotně zapůjčili a kterým srdečně za ochotu děkuji. Nepochybuji, že se časem vynoří ještě rukopisy jiné; vrcholnou svou prosu „Román Eduarda Brannera“ Březina sice zničil, ale není vyloučeno, že přítomný soubor bude doplněn novými nálezy: Březina totiž kdysi psával verše do památníků a své rukopisy věnovával svým přátelům – jen této okolnosti děkujeme, že je do našeho prvního souboru možno zařadit veršovaných prací Březinových množství poměrně značné. Ve svých listech se Březina zmiňoval o celých básnických cyklech, na kterých pracoval a ze kterých dnes známe jen nepatrné zlomky, které snad v budoucnosti také budou rozmnoženy. Obraz Březinových počátků, jak jej podává přítomná edice, podstatně se však již asi nezmění. Do vlastního souboru jsem pojal Březinovy práce od doby, kdy je počal uveřejňovati tiskem; protože se však zachovaly také některé jeho verše z let dřívějších, otiskuji je – jde o první Březinovy veršovnické projevy, pro tisk ovšem ještě nedozrálé – alespoň v těchto poznámkách před komentářem k prvnímu oddílu básní. Dostaly se mně do rukou také studentské Březinovy úkoly z češtiny, o nichž se domnívám, že jak thematy, tak slohově i názorově pro příštího básníka a myslitele nejsou bez významu; otiskuji je rovněž v těchto poznámkách souborně na jejich konci. Na příslušná místa těchto poznámek jsem zařadil teké drobné veršové úryvky, jichž několik se zachovalo v Březinově korespondenci, a Březinových několik příležitostných překladů z němčiny, které zachoval Jos. Moučka. Básně jsem rozdělil do tří oddílů: první obsahuje mladistvou Březinovu epiku, kterou Březina debutoval; druhý jeho současnou lyriku; třetí básně od r. 1892 do r. 1901 z období, v němž vzniklo jeho pět básnických knih, ale kterých do knižních sbírek nezařadil, tedy namnoze již čísla, která nepatří k prvotinám, ale pro něž hledati utřídění jiné by bylo zbytečno. Oddíl prosy se začíná dvěma feuilletony, následuje počátecká historická povídka, dále humoresky a na konec tri novely z cyklu o rodině Mařákově, z něhož vyrostl také zničený román o Eduardu Brunnerovi. Zde tedy nezachovám důsledného postupu chro- 274 nologického, přihlížeje zároveň k souvislostem vnitřním; přesnou chronologii těchto prací, pokud vyšly časopisecky, sestaví si čtenář z údajů v poznámkách a najde ji v citované bibliografii Ant. Veselého. Na Březinových textech až na opravy očividných chyb tiskových neměním nic, ale otiskuji je dnešním pravopisem a své opravy v poznámkách uvádím.
*
O dětských básnických pokusech psal O. Březina v nedatovaném listě z léta roku 1896 Anně Pammrové (Dopisy str. 120): „Byl jsem predestinován umění. Ve dvanácti letech, kdy děti v mé škole nedovedou napsat nejjednodušší myšlenku srozumitelně, deklamoval jsem učiteli své vlastní básně a on nepoznal, že recituji vlastní veršové pokusy“; v listě z 30. září 1896 (Dopisy str. 139) vzpomínal na přátelství se spolužákem z měšťanské školy Aloisem Čermákem: „Podle Hálkových písní psával jsem pro něj verše s naivním smutkem. Vymýšlel jsem rozmluvy s ním, v duchu podávali jsme si ruce, chodívali jsme dlouhými kaštanovými alejemi mého snu, vedle hřbitova kde se třáslo zlacení křížů v posledních reflexech západu, naproti továrně, která dýchala kovovými plícemi strojů, v monotonních rytmech, bloudících po melancholických vlnách blízkého rybníka, zkrvavělého sluncem... Když Čermák odjížděl z Počátek, dal jsem mu, co jsem měl nejlepšího, své výkresy (měl jsem totiž jistou pověst malíře tenkrát; maloval jsem krajinové partie z našeho okolí) a – své verše.“ Na tyto verše Březina vzpomínal také 3. července 1928, když den po sestavení své závěti dru. Eman. Chalupnému se rozhovořil o svém mládí (E. Chalupný, Dopisy a výroky, str. 99): „Za studií jsem nadmíru miloval spolužáka Čermáka, teď učitele v Pacově. Při rozloučení jsem mu věnoval cyklus básní v slohu Hálkových Večerních písní. Už tehdáž jsem veršoval.“ Když si Březina r. 1906 zlomil na náledí nohu a Čermák se o neštěstí bývalého druha dočetl v novinách a jemu po letech dopsal, začínal Březina svou děkovnou odpověď také touto vzpomínkou: „Bylo příliš krásné mé mlčelivé setkání s Tebou v letech našeho mládí, než abych mohl na Tebe zapomenouti. Jdeš mými vzpomínkami, jako jsem Tě vidíval před lety, jiný nežli všichni, sličný hoch, jehož zamlžený hlas slýchávám docela jasně šeptati z dálky i s jeho jemným, nám počáteckým poněkud cizím akcentem. Pamatuji se na deštivý den – jak bylo tehdy všechno kolem mne silné v přírodě! – když jsem se s Tebou loučil nesměle... Ubohé verše padaly z mých rukou jako slabá ptáčata, jichž křídla dosud nenaučila se letu.“ AI. Čermák, jenž z Počátek odešel na učitelský ústav do Soběslavě, dlouhá léta potom působil v rodném Pacově jako učitel a na konec se stal ředitelem školy v Kameni u Pacova, doprovodem k tomuto dosud neuveřejněnému dopisu mně laskavě vypsal i své vzpomínky na Březinu, z nichž vybírám: „Zvlášť poslední rok mého pobytu v Počátkách ve III. třídě měšťanské školy nás sblížil jako bratry a překrásnou vzpomínku na Jebíka – tak jsme mu totiž říkávali – mám ve verších, které mi věnoval při našem rozloučení a o nichž se domnívám, že jsou to jeho prvotiny.“ AI. Čermák se 275 také zmiňuje o procházkách s Březinou nejčastěji do „Balkova pekla“, lesíku u Balkova mlýna směrem k nádraží; podle dopisu počáteckého lékárníka Jos. Pancíře z 25. února 1918 prof. Janu Fr. Hruškovi v Plzni, který mně jej laskavě dal k disposici, inspiroval se „Balkovým peklem“ Březina tehdy také k epické básni: „Hlavně složil jakýsi epos na zdejší „Peklo“, to jest údolí blíž města, v kterém protéká potůček a po stranách vyčnívají velké balvany, kteréžto místo bylo také oblíbené řed. Zeleného, když pracoval o životě Havlíčka Borovského. Pamatuji se dobře, že epos ten byl jakousi ozvěnou Homerovy Iliady, kterou tenkrát Jebavý jako žák měšťanky v překladu četl.“ J. Pancíř svou zprávu doplnil ve vzpomínce za mrtvým básníkem (Krajinské listy 1930 č.6.): že Václav Jebavý básní, dověděl prý se od jeho katechety kaplana P. Václava Trubla; napsal prý tuto báseň, kterou P. Trubl předčítal v hostinci u Melionů, do památníku spolužáku Jos. Venturovi, jehož byl informátorem. Podle místních informací, které získal Fr. Navrátil (O. Březina a město Počátky, 1932, str. 25), napsal Březina tehdy ještě jednu báseň vetší, jejíž děj se odehrával v XV. století na tvrzi lipárecké v sousedství Počátek. Z těchto chlapeckých veršovnických pokusů se zachovalo jen oněch 26 básniček věnovaných při rozchodu z měšťanské školy AI. Čermákovi, který je pietně uchoval spolu s Březinovou kresbou rodné světničky v počáteckém domku; tato kresba je reprodukována v edici Březinových dopisů Fr. Bauerovi, Březinovy veršíky otiskuji podle rukopisu. Jsou v nich některé mluvnické chyby nebo přepsání (III. 2, 3: jsou m. jsem; VII. 2, 4 a VIII. 4, 3: svámi; Xll. 1, 1: zpíváž; XIII. 2, 4 a XXII. 2, 3: by jste; XVII. 1, 1: jenž došli; XX. 1, 2: samotinský; XXV. 1, 2: zůstal se), pravopisné dobové nebo archaisující odchylky od pravopisu dnešního (vždy: předce, líra, melodije), často jest vynechána interpunkce, místy scházejí délky.
I
Já znám vám ptáka, ptáka znám u něho často dlívám – – a ten tak na mě působil, že o něm písně zpívám!
Já znám vám ptáka, ptáka znám, je trochu sličné pleti – – a o tom ptáku budu vám milerád vyprávěti.
II
Vy mladý jste a člověk též. Já obojí jsem taky, ó proč bych neměl pozdvihnout ku vám já svoje zraky?
A mlčím přec a nemluvím a mlčím jako pěnka – – jen v zadumání pohlížím ku vám, ach, do okénka.
276 A málo vidím, leda stín, a přece mi to stačí, a zdá se mi, jak on se ten na mě, ach, pootáčí – –
III
Ó, zapěj, lyro, píseň svou, ó, zapěj svoje zpěvy – – a lyra má to zpívala, co duch můj na ní jeví!
O Vás zpívala jenom jen, já jsem se tomu smával – – a později jsem do strun těch sám o vás písně dával.
Hoj, letí ptáček kolem mne, kam asi on jen letí – ó, letiž k Vám a nes tam ty pozdrav můj ve zapětí.
IV
Teď víte, jak mi drahý Jste, a Jste ještě jako v letu – a což, až potom budete daleko v dálném světu?
Ó pěvec má za všecko jen jen zklamání a dosti, po lásce jestli zatouží – – je skryta v hlubokosti!
V
Den jak den kývám pozdrav Vám a zvedám tam své zraky, a v duši mé je libý sen, že kýváte mi taky – –
A je to pravda? Smutná lež, a duše má to cítí – – a v tyto dni už dokonce nechci váš obraz zřítí.
Ó nechci, nechci nikdy víc klamati svoje ráje, ó nechci nikdy vstoupiti ve cizé pro mě kraje.
VI
Dneska jsem viděl úsměv Váš, a jak je přeblaženě – – však procitnu a trnu hned při podivné té změně.
Však procitnu a hledím kol, písně své zase liju – – a živořím já dále zas a smutně zase žiju.
VII
Dneska jsem měl Vám divný sen, kam strach mě jenom nese! Byl jsem vám dneska samoten, samoten s vámi v lese. –
A kukačka si nad námi „Kukuk“ si zazpívala – – a polom se znova do zpěvu jen s vámi znova dala.
I myslel jsem, že vybřednu ze této divné tísně, když já vám pěkně přednesu svoje malinké písně.
277 A zdálo se mi, krutý sne, a zdálo se mi., že Vy že jste se mi jen hlučně smál pro moje malé zpěvy.
A to mě tak moc dojalo a probuzení ze sna – že mě ve dne nic netěší – ani ne mladá Vesna!
VIII
Kdo jesti jednou sedlákem, ten pánem býti touží – – a pán zas, aby vyšším byl, se marně v světe souží.
A tak jsme lidé na světě, nic nás jen nechce těšit – – a proto raděj reptáme a raděj chceme hřešit.
A tak já také takým jsem, nikdá dost nechci míti – – a nemám na tom nikdy dost, že Vás jen můžu zříti.
Já rád bych Vás celého měl – co? sním já nyní zase – a rád bych s Vámi rozprávěl o minulém mi čase.
IX
Aj, ptáček slojí ve lese, své tóny kolem lije – – Aj, proč bych nemoh’ také já své sdílet melodie?
Aj, slavík zpívá k večeru, sotva se chápeš slova – – i počnu zpívat zase jen, ó počnu zpívat znova.
X
Je večer, večer, večer je, klekání již se zvoní a duše se má ku Vám jen se city svými kloní.
Je večer, večer, temno je, a já bych s Vámi chodil – – a raděj bych já zlatý kov (kdybych měl) v vodu hodil,
než abych, abych pustil Vás od sebe ještě více – a přítomnost dá Vaše mně vzpomínek na tisíce.
XI
Už prohra, všecko ztraceno, ó dobrotivé nebe – – co mám ti žalem obětit, zda písně své či sebe?
Už prohra, všecko ztraceno, a písně svoje spálím – ó ne – já jenom sám se přede Vámi vzdálím.
XII
Co zpíváš, ptáku, pokoj dej, nešvehol tolik sobě – – prosím tě, ptáčku, nepěj víc ve smutné této době.
278 XIII
Dnes svátek Váš, ó já to vím, což dělat mám já právě – – já, ač bych neměl, zazpívám Vaší jen ku zábavě.
Tak kdybych korun mnoho měl a všeho světa moře – – ba, mnoho bych Vám obětil a neměl byste hoře.
Ba mnoho já bych obětil – já ale málo maje dát mohu jenom málo jen, ač srdce více ždaje.
XIV
Ó neplač, duše, žes chuda, snad někdy jinak bude, a třebas někdy bohatou i žalost trpká bude.
XV
Přeji Vám dneska štěstí moc, by vše Vás mělo v lásce – – aby se tato láska k Vám jevila v každé hlásce.
Přeji Vám dneska zdraví též a třeba na vše časy – – – ať pro Vás každý činí vše, ať o Vás povídá si!
XVI
A přání moje smutné dost se v hloubi duše kryje – a vyjde-li kdy na povrch: v podobě melodie.
A přání moje upřímné vám blaho všechno dává – však v duši mojí prázdno jen po přání pozůstává.
XVII
Hledáte dopisy, jež došly Vás ku vašemu dni svátku, či mám vám dáti také já své písně na památku?
Však sen ten, co mě někdy stih’, však sen ten v duši hlode – – a proto jenom přestanu, nechať mě srdce bode.
XVIII
Pojedete vy brzy pryč, ba už to věru cítím – – ba už to věru cítím dost, že Vás už navždy ztratím.
Ať ztratím, v mysli mojí přec zůstanou tyto zpěvy, a ty mi Vás vždy na paměť znova a znova zjeví.
XIX
Jak nebohý jsem přece hoch, a nic mi nechce kvésti – už třetí mám já neštěstí a posud žádné štěstí.
Odjedete, a v duši nic nebude pro mě v Vaší – – ó vzpomínka ta děsí mě, ó vzpomínka ta straší!
279 XX
Už samoten zde budu, oh, a budu samotinký – – ba ptáček i ten pošel mi, ptáček maloninký.
Ó jeden ptáček, jeden ne, dva scházejí mi zcela – – – já zapomínám, že jsem též pro bolest také z těla! – –
XXI
A. přece hledím, hledím rád, ač krásně milo venku – přece já raděj hledívám ku Vám, hle, ku okénku!
Přece já raděj hledívám a v duchu s Vámi dlívám – a tu pak vždycky pokaždé nové Vám písně zpívám.
XXII
Už půjdete a naposled stiskáte ruku moji – ó Vy nemáte tušení o tajném duše boji.
Ó Vy to jistě neznáte, co jesti štěstí lásky – sic jinak byste netrhal marně hle její pásky.
XXIII
Tak s bohem buďte na věky, s Bohem Vám sledně dávám a už se s Vámi, drahý můj, bolestně rozžehnávám.
A z hloubi duše zapěji bolnou svou elegii – – a dozpívám – však z lyry se nové Vám zpěvy lijí.
XXIV
Ó nemni, duše, duše má, netrap se vzpomínáním – netrap se, nežel ničeho, nemař čas darmolkáním.
XXV
Vy jste neodjel – byl to sen – zůstal Jste tady u mne, a více lyra nelkala zpívajíc písně dumné.
A zpívala jen vesele veselé symfonie – – – – Však sen to – a ta vzpomínka mi znova v duši ryje.
XXVI
Přečtete to a řeknete: ó ten si blázny dělá – – – však píseň moje není s to, by opak pověděla...
280 Když jsem před lety v universitních výkladech dokončil přednášku o Březinovi, sdělil mně můj posluchač Ludvík Pokorný, že má sešitek studentských Březinových veršů, který mně potom po svátcích přinesl; dostal prý jej od své tety, která v osmdesátých letech žila v Telči. Je drobného formátu, nití sešit ve světlezelené obálce s Březinovou kresbou kolem titulu a s datem 1883, kdy Březina vstoupil do kvarty telecké reálky; za obálkou následuje titulní list s názvem, při němž je cyklus označen jako první, a s podpisem, psaným tiskacím písmem. Obsahuje 10 básniček, nečíslovaná jedenáctá je za nimi připsána tužkou. Z nich první, druhou a pátou jsem otiskl v Národních listech 1928 č. 255. Také zde jsou ještě některé pravopisné nebo mluvnické chyby nebo přepsání (I. 1, 3: Vzpominu, navštiviti; I. 6, 2: proudím; I. 7, I: nademnou; I. 8, 4: častu; II. 2, 3: muže; III. 5, 2: panu; IV. 5, 2: zmítali; IX. 2, 3: radž; IX. 7, 3: slybuje), tvary dialektické (IX. 10, 2: gen. plur. z věž), často je opomíjena interpunkce, pravidelně se opět píše předce, věty se někdy počínají malým písmenem. Otiskuji tuto první Březinovu básnickou sbírečku také podle rukopisu dnešním pravopisem.
Obálka: OHLASY DUŠE Zběžné i nezběžné verše 1883 Jebavý
Titulní list: Ohlasy duše I Vácslav Jebavý
I
DUŠIČKY
Večer je a zdá se býti jaksi temně, bolné pocity se míhají ve mně – – – – Vzpomenu si, a rovy navštíviti chtěje, ku hřbitovu obrátil jsem hned kročeje – – Na hřbitově světel na tisíce zářilo mi ve ubledlé líce – – – myšlenky tu moje vzlétly již se sbíhajíce! –
Procházím se přetemnými rovy – – – zastavím se přede hrobem vdovy, opodál pak pomník velkolepý pána. Obraznost jest moje rozpoutána. – – Zdálo se mi – hrůza se mnou chvěje, – jak cos ze hlubiny naříká a pěje cosi hrůzně – klety sem kročeje! – – –
281 „Běda, běda,“ zavznělo to v malou dobu, zavznělo to ze bohatce hrobu – – – „běda, náhrobek ten na mě tlačí, peníze mě pálí, běda – a čí – – – – běda, běda – mám to říci slovy? peníze ty rvané ze majetku vdovy – –“ Žasl jsem já na to opouštěje rovy! – –
Tu jsem slechl ze druhého v hrobě temné lkání – soucit maje v sobě čekal jsem. – – A slyším zcela jasně: „Proklet budiž, proklet přenešťastně, proklet budiž na věčnosti době, kletba ať se shrne na hlavu, hle, tobě, zahubil’s mě, matku, celé robě.“ – – –
Dosti maje myšlenek těch divých chodím dále hroby ztrouchnětlivých, hledím dále – výše, brzo níže, Zprostiti se hledě duše tíže. Zastavím se přede hrobem děvy zklamané – a padlé bez úlevy, a co slyším, temné jenom zjevy – – –
Pomyslím si: to uslyším kletby děsné, krev mi silněj’ proudí – city běsné – a co slyším – žádné, žádné hrozby – – jenom lkání – a – ba ještě prosby, divím se a vzdechnu, to jen láska může jevit tak se. Jest to páska, při níž posvěcena Bohem každá hláska. – – – – – –
A nade mnou šumí lípa listy, hlásá pokoj nezkalený, čistý. – – – Duše moje vzpomene u divém víru a pak obrátí se k tvůrci všehomíru. Nade všecky skvosty láska jesti, ač přivádí často na bezcestí, přece zdárná láska pravé štěstí. – – –
A což bohatství a což lesk zlata? Ó ne, boháče přesloní chudá chata, nepřivádí zlato vždycky zdary, působí však často děsné zmary. – – Nechám při bohatství bohatého, vzpomenu v chudobě na chudého, nezávidím více, co jest čeho! – – – – – – – – – – – – – – –
II
HROB
I. hlas
Hrob je ona temná, temná jáma, do níž těla lidská zakopána. Hrob je místo děsné, budí k hrůze, člověk v něm je červům ku posluze.
II. hlas
Hrob je místo tiché, ač je dumné, jen stvoření nerozumné může o něm cosi zlého říci. Kolébka to, jíž netřeba stříci.
I. hlas
Hrob je místo hrůzy, na tom dosti, hrob je žalář temné hlubokosti, hrob je to jen přenejhorší míslo, k hrobu spěti zle jest, tolik jisto.
II. hlas
Hrob je pouti lidské jenom cílem, pro tělo je tam, kde v odpočinku milém duše lidská vzkříšena má býti. – – V hrobě milo a volno jest dlíti.
282 I. hlas
Hrob je místo bájí přepříšerných, hrob je pln pověstí černých. K hrobu ve vstříc mile málokdo jen patří, každý se ho štítí, kdo ho spatří.
II. hlas
Dosti těchto žalob, dosti jesti, pro většinu lidí hrob je štěstí, ku hrobu nás útěcha jen pojí – – hrob nás lidi všechny v náruč spojí.
Já
A já poslouchaje tato slova, „Který mluvil pravdu?“ ptám se znova. Zda pravdu první hlas jest mluvil aneb druhý zda lež nepromluvil?
III
ŽIVOT
„– Pohleď na to poupě tady, pohleď, jak je rozvité, – – – pohleď na tu růži tuto jak rdí ty lupénky zde! – –“
„– Pohleď, Bože, jak tu vadne růžinka ta zardělá – – – která včera mohla býti za ozdobu anděla – –“
„– Pohleď na tu uschlou růži, už je celá po kráse, dotkni se jí rukou svojí, a celá rozpadá se. – –“
„– Pohleď na to děcko malé, na to děcko milené – – – jistě se ti chmura temná na tvé tváři zažene. –“
„– Pohleď muže v plné kráse, pohleď pannu na ladnou – – – pohleď na ně na oba dva pyšně s krásou nákladnou –“
„– Pohleď sem na ubožáka, je to stařec nebohý – – pohlédni tam na stařenku a pomoz jí na nohy – – a viz světa divné hračky – – – – Čí to jesti úmrtí? Jest to starce i stařenky, někdy krásní lidé ti. –“
IV
ČERNO
Vážně, volně, temně, ba příšerně nesou muži rakev malovanou černě. A na rakvi bílý kříž zříš.
Hučí hudba – vážně, temně, bolně – – průvod ubírá se kolem tebe volně – – V duši divné tušení zní.
Připoj se ku průvodu ty taky a pozvédni do výše své slzné zraky. A. na průvod upni zrak – tak.
283 Tento člověk s tváří nyní sinou, pro jehož se zvuky hudby linou, byl – ač nyní zakopán, pán.
A zřel jsem jinam – zas s tváří temnou, zmítaly pochybnosti tyto se mnou, a průvod chuďasa jsem zřel, pěl.
Vážně, volně, temně, ba příšerně nesou muži rakev malovanou*) černě, na holém prkně černý kříž zříš.
*) nenatřenou.
SMRT
Jdi vepřed, volně, krásně žij a buď, však pohledem se na ni nezarmuť.
Jdi jinak, lichvi, nectný buď, a vzpomínka ti na ni tísní hruď.
A kdybys boháč velký byl, přec do času bys jenom žil.
A kdybys zlata stohy zdil, smrt zlatem ty bys nezplatil.
Budiž ty mocný jako král, třeba i tu bys jí se bál.
A kdybys nad hrobem již stál, i tu bys obětí se její stal.
VI
MUDŘEC
Aj, pacholátko na břehu, aj, co dělá robě, přelívá si vod; nech, dítě, práce – a jí laj – nezcílíš nikdy síly plod.
Aj, člověk modrý celý jesti až a moří se po mnohý den – – – – ó, nechej práce – věz, ó zdaž to není všecko sen?
Neb život jesti pouhé nic – – neb život jesti pouhý duch; neb život jesti víc než nic, a k tomu každý hluch!
VII
HLASY
Šťastný:
Ó Bože, dej mi mnohý ještě den, a budeš veleben.
Chudý :
Ó dej mi, Bože, něco přec, dej mi k žití věc.
Nešťastný:
Ó vem mne, Bože, vem a vem, ať se mnou tam neb sem.
284 Mladý:
Dej mi, ó Bože, život dál, a dlouhý kéž bys dal.
Starý:
Ó zkrať mi, Bože, žití den, neb mládí sen.
Klidný:
Ó nechej život, Bože, jak ty chceš, neb jej vezmi mně, vše též.
VIII
REKVIEM
I. posluchač
Kdo vymyslel to rekviem, to člověk zbožný byl – – – neb jinak, jinak nebyl by cosi tak vymyslil.
II. posluchač
A já bych zase, zase řek’, že dobře není tak; neb neslušno hrát, ač to zní, že se mi kalí zrak.
IX
Nad kolébkou dítěte se matka jeho vinula – – – a na dítě, mladé dítě slza bolu vzplynula.
Nech jej, nech jej, dobrý Bože, raděj život vezmi mi, nech jej, Bože – radš mě vezmi, sic to peklo na zemi.
Smiloval se nebes tvůrce, i jí život daroval – – – a dítě to její mladé při životě zachoval.
Přišla léta, dlouhá léta, ze dítěte mladík byl – – – nesmála se více matka, ni se otec nechlubil.
Spust se synek zcela, zcela, matka pláče celou noc, ale syn, ten po hospodách výská, pije o přemoc.
A tak matka viděla to, jak ji zhubil její syn – – – a tak matka cítila to, že ji trestal Hospodin.
Minou léta, matka zmírá, na kolenou u ní syn, syn slibuje, matka čeká a syn želí trpkých vin.
Pohřeb volný, přede domem matky zpívaj’ rekviem, a kde polepšený syn je, vždyť pokryje matku zem.
Nedbal synek polepšení, nedbal nic a nic zas, nic, a když mateř k hrobu nesli, tančil v kole jak by nic.
*
285 Půlnoc bije a dvanáctou hlásný rozenáší z věž; domů potácí se synek – – nechť, synáčku, běž si, běž!
Sedl doma, na okénko cosi ťuká, ťuk, ťuk, ťuk – – – zdá se – běda – co to chřestí, odkud vane tento hluk.
Hluku víc a syna tuto přechází zde zrak a sluch – – – náhle dveře otevrou se, hrobový z nich vyjde puch.
Běda! synek zavolá hned, kostlivec a matka, ach....... cos se k němu blíží zvolna, až přechází jeho strach.
„Běda, dítě,“ klepotá to, „zlořečen ti každý krok, při rekviem ty jsi tančil... k polepšení zbyl ti rok.“
Klesá synek, klesá k zemi, hlasitý vzdech k nebi vznes’.... tiše kolem vzdaluje se přehrůzný umrlců ples.
***
Za rok na to řeholníka kryje kéhos matka zem; jest to syn, který se bavil při matčině rekviem.
X
ANDĚL ZDE
Narodí se dítě – anděl zde, a zemírá dítě – anděl zde.
Klesá mladík jarý – anděl zde, zmírá kmet ten starý – anděl zde.
Však různý anděl tady je, buď k smrti – nebo žití zde!
ČLOVĚK
Před Tebou dráha otevřena – – – – Vstup ve ni, duše, hledej sobě cíl! – –
Před Tebou dráha otevřena – – – Vstup ve ni, tělo, hledej sobe cíl!
Já
Před Tebou dráha otevřena Spoj duši s tělem, hledej sobě cíl.
286 BÁSNĚ
I
Roku 1886 věnoval Březina svému nejmilejšímu studentskému příteli Fr. Bauerovi v červeném plátně svázanou knížečku rukopisných veršů, jež má do desek vtlačený titul „Básně“ a uvnitř proti věnování ‚Drubu svému Fr. Baurovi Vácslav Jebavý, studující‘ ozdobně tiskacím písmem psaný název „Poesie“. Na 107 stranách obsahuje Březinova sbírka po úvodní věnovací básni vesměs epiku, a to ve dvou oddílech: první má název Z „Různých zvuků“ a jsou do něho pojaty básně „Hus“, „Balada o cepu“, „Vozka“:a „Hrobník“; druhý se jmenuje „Ze zvěstí ukrajinských“ a po veršovaném „Vstupu“ následují dvě básně se samostatnými titulními listy „Píseň o Chorušenkovi“ a „Bratří“. Titulní listy obou oddílů jsou ozdobně psány červeným inkoustem. Z těchto básní byl „Hrobník“ na konci téhož roku uveřejněn ve „Vesně“.
V první části přítomného souboru nezachovávám pořadu této rukopisné sbírky, nýbrž spojuji Březinovu epiku netištěnou s básněmi, které uveřejnil, ale jež v rukopisné knížce nejsou, a řadím je k sobě látkově: po básnických povídkách s látkami ze života soudobého následuje epika s látkami historickými, nejprve domácími a po nich s cizími; věnovací básní zahajuji lyrický oddíl druhý, který je většinou také příležitostný. Tehdejší Březinova epika není zachována všechna. Březina psal o prázdninách r. 1886 spolužáku Fr. Bártů (v dopise dosud neotištěném), že chystá dvě kratší veršované povídky do Prahy a že začal veršovanou humoresku, a o prázdninách po maturitě r. 1887 oznamoval Fr. Bauerovi, že v prvních číslech příštího ročníku „Vesny“ vyjde jeho rozměrná novela veršem „Ve záři umění“, která bude Bauerovi připsána; prý ji znovu pro tisk upravil a připojil úvod, počínající se verši:
Snad znáte kraje idylických rysů, jichž venkovské a klidné vnady všecky co ilustrace knih a časopisů obratná ruka kreslí umělecky?
V listě z Jinošova, psaném 30. října 1887, dotýká se znovu této básně, ze které pro přítelovo povzbuzení cituje verše:
Vždyť umění, to vezdy lepotvárné, to nikdy nebledne a nezestárne, a ono jediné jen leskem daří a laurem pravým zdobí zvolence: vždyť umění, to diamantem září na všeho lidstva skvělé čelence! –
287 Ale v listě z 4. března 1888 zklamaně oznamuje, že prý „Ve záři umění“ ve „Vesně“ dosud nevyšlo, ač podle slibu redaktora Fr. Dlouhého mělo vyjít hned v prvních číslech ročníku; má prý o tom jistou domněnku, se kterou se Bauerovi svěří až ústně. Od té doby v Březinových dopisech o básni již zmínky není; ve „Vesně“ uveřejněna nebyla a dnes je nezvěstná. O prázdninách 28. srpna 1888 oznamuje Březina Bauerovi, že dokončuje „Baladu o tabáku“ a veršovanou historickou povídku o budovateli teleckého zámku Zachariáši z Hradce; o rok dříve o prázdninách, že pracuje „na několika menších povídkách básnických“, o než ho pro „Vesnu“ požádal Dlouhý; 30. září 1888, že „celá řada balad čeká nedočkavě po veselém reji tiskařského stroje“, ale ze všech těchto básní vyšla na podzim 1887 ve „Vesně“ jen „Otcovská hrouda“ a v rukopise se zachovaly dvě jiné, o nichž bude na svém místě řeč. Na období své epiky vzpomínal Březina v listě A. Pammrové z 16. října 1890 (Dopisy str. 63), popisuje své studentské neděle: „Tehdy, když vrátil jsem se ze studentské mše, usedl jsem zamyšleně jako lord Byron ku svému stolku a psal zvučnými jamby (míval jsem náramně rád jamby) idylické epopeje, zkameněné hned v prvním úvodním zpěvu, o krásách vysněných a vytčených (sic) dívčích profilů, vzdušných a éterických, s očima podobnýma broušeným safírům a turmalinům, se rty obligátně svěžími jako zralé jahody, maliny, s ňadry se dmoucími!... Byl to nesmysl.“ Epickou část zahajuji básněmi, které Březina uveřejnil ve „Vesně“ pod pseudonymem Václav Danšovský, utvořeným podle starého názvu počátecké ulice v blízkosti rodného domu Březinova, dnešní ulice Žirovnické (srovn. Fr. Navrátil, Z historie Danšovy ulice, Počátky 1931). Lékař. První uveřejněná práce Březinova; vyšla ve „Vesně“, roč, V. čís. II. z 1. června 1886, když Březina dokončoval sextu. Na dojem, s jakým kdysi po prvé četl svou otištěnou báseň, vzpomíná Březina v listě Fr. Bauerovi z 30. června 1890. Písař. Báseň vyšla ve „Vesně“ v čís. 14. a 15. ze dne 16. července a 1. srpna 1886. Ve verši 2. zřejmou chybou tiskovou zničiv. Z dopisů sestře. Vyšlo ve „Vesně“ v čís. 18. a 19. z 16. září a 1. října 1886. Hrobník. Vyšel ve „Vesně“ č. 24. z 16. prosince 1886 a jest rukopisně zachován v Bauerových „Poesiích“. Text ve „Vesně“ se místy značně liší od textu rukopisného; otiskuji text tištěný, který jest definitivní. Některé změny pravděpodobně provedl redaktor. Uvádím odchylky rukopisu. I, 1: verš tvoří samostatnou větu, verš druhý se počíná velkým písmenem; I, 3: tak jak zakleta kouzlem; I, 4: zří příšerně ve; I, 5: mojí jizby; I, 8: moje pamět. II, 2: šedesát; II, 3: skorem víska; II, 5: Jen jeden. III, 2: a odnešena v hřbitov v rakvi; III, 6: slzí perly; III, 8: k sobě nepřivinou. IV, 8: jen nářek v dáli zmíral. V, 5: v duši mojí; V, 7: zahynout musí ve čas. VI, 7 a 8: jak vzdech to smutně hlaholí a vítr v dál ty zvuky žene. – Mezi slohou šestou a sedmou je v rukopise celá sloha, ve „Vesně“ vypuštěná:
288 Já nemoh’ spáti žádnou cenou, mne pudilo cos jíti ven, mou duší rozbouřenou, roznícenou zněl povzdech děcka a mne míjel sen. A ve tom tichu větru spěchem to ševelilo děcka vzdechem a smutný, táhlý, roztoužený sten v mé mysli stísněné stým ozýval se echem.
VII, I: padat, měsíc zasviť světlý; VII, 2: v pustém hřbitově; VII, 3: – mdloby na mne vzlétly; VII, 4: rovno lidské; VII, 5: A ve tom tichu větru; VII, 6: to ševelilo děcka vzdechem; VII, 8: dítě – dálka vzdychá echem. VIII, 2: mne, mé kroky; VIII, 7: ruce jeho ku. IX, 2: v nichž osud žaly uvyklý je; IX, 3: perly slza; změny ve sloze poslední jsou stejné jako v první, jen V. 5: příšerně vzhlíží. Otcovská hrouda. Vyšla, když Březina 24. října 1887 její uveřejnění v příštích číslech „Vesny“ oznámil Fr. Bauerovi, ve „Vesně“ č. 21 z 1. listopadu 1887; v Březinově listě o ní čteme, že ji „psal v jednom z těch okamžiků, o nichž zprávu jsem Ti sdělil v předešlém listu svém.“ V tomto nedatovaném prázdninovém dopise je citovaná zpráva o menších básnických povídkách, na nichž prý pracuje byv o ně Fr. Dlouhým pro „Vesnu“ požádán: „Vynikají všechny elegickýrn tónem, a mnohdy je mi s perem v ruce nad těmi verši tak smutno, tak bolno, ba k nevypsání... A zavadí-li motýl žertu někdy o mou skráň, činí to spíše ze zvyku než z vnitřní mé nálady.“ Báseň zachoval v rukopise hudební skladatel Jaromír Herle, sbormistr pražského Národního divadla; odchylek od textu tištěného je jen několik: II, 4: nuž věnoval; IV, 3: původně neštěstí mu nadej’ zžehlo vřelou, ale škrtnuto až na poslední slovo (vřelou) a nahrazeno novým zněním, které přešlo do „Vesny“; V, 4: tu dobráku; VI, I: na svém poli; VIII, 1: A čas svým křídlem, VIII, 4: platíť!; IX, 6: ostrým rysem; XIII, 3: měkly potem. Vozka. Báseň se zachovala v „Poesiích“, věnovaných Fr. Bauerovi. Talíř třešní. O. Březina napsal v listě z 24. října 1887 Fr. Bauerovi, že kromě „Otcovské hroudy“ v příštích číslech „Vesny“ vyjde také tato báseň; nevyšla tam, a v Březinově rukopise ji zachoval Jaromír Herle. Hus. Báseň je na prvním místě v Bauerových „Poesiích“, odkud jsem ji původním pravopisem otiskl v Listech filologických LVI, 1929. Balada o cepu. Báseň z Bauerových „Poesií“, kde následuje za „Husem“. Ze zvěstí ukrajinských. Obě básně se „Vstupem“ v Bauerových „Poesiích“; Březina píše Ukrajinských (s velkým U). Píseň o Chorušenkovi: v textu psáno Kozák i kozák, Turecký; str. 12, II, 4: v noc, jenž; str. 13, V, 2: sičí, IX, 3: dal ji hlavu, IX, 4: polibky jí. Bratří: str. 1 V. 13: jab’ko str. 2 V. 24 a dále: Nasťy; str. 3 V. 23: okem svojim (podobně i dále); str. 7 V. 32: svoji ženy; str. 8 V. 23 a dále: Stášy. Od str. 88 289 V. 9 zdola je v rukopise Sáša jmenována Staša; v otisku důsledně opravuji na původní jméno Sáša. Z Balad: Ake. Báseň otiskl Jos. Sedlák ve Zlaté Praze XLVI, 1929 podle rukopisu v majetku paní Justiny Bisingrové, choti důchodního v Českých Budějovicích, dcery teleckého knihaře, počáteckého rodáka Vostrého, s nímž se Březina jako student přátelsky stýkal a jemuž prý báseň poslal. Označení „Z Balad“ by nasvědčovalo, že „Ake“ patří k oné „celé řadě balad“, o kterých psal Březina 30. září 1888 Fr. Bauerovi, jak byla nahoře zmínka. Str. 104, V. 9 zdola: ve Zlaté Praze Arnu, opravil jsem na Ake.
II
Z první lyriky Březinovy se zachovalo, pokud je zatím známo, velmi málo; že však Březina v době básnických počátků psal také lyriku, vysvítá z jeho listů Fr. Bauerovi. V listě z 15. února 1888 líčí svou zimní jinošovskou náladu veršem:
Hle, družně kráčí dvé tam kolem vetchých chat a mají skvělou pleť a mají bílý šat; a mají bystrý zrak a mají žlutý ret, jak žlutá zlatá zář a liliový květ! Jich nožky útlé jsou a na nich safián ze skvělých nažloutlých je rozestřený blan – a kdo je jednou zří – ten milovat je musí, vždyť těchto sester dvé, to jesti párek husí!
V listě z 4. března 1888 psal Březina, že v „Lumíru“ budou co nejdříve uveřejněny jeho jenešovské sonety, jak Bauerovi vykládá „poznámku v Lumíru: V. D. (Sonety ze vsi)“, považuje ji za úspěch; ale tato „poznámka“ v redakční listárně „Lumíra“ čís. 3 z 20. ledna 1888 je mezi odpovědmi na příspěvky, které uveřejněny nebudou. V listě z 28. srpna 1888 oznamuje Březina Bauerovi, že pracuje o realistickém cyklu básní „Akordy a písně''. Březina často psal drobné verše známým dívkám do památníků; jak se na takovou poesii díval, vyložil Bauerovi, který mu poslal památník sl. Anny Drahorádové z Mor. Budějovic, v nedatovaném listě z jara 1889: psaní do památníků prý se podobá bicyklickému sportu, jenže památníkoví hrdinové jezdí „po ostarožbném, chromém Pegasu z ošumělých Gratulantů a Květomluv“, „s jiné stránky však jsou památníky se svou poesií jediná praktická bašta, ze které šípy ,nových‘ myšlenek srší, a jediná vymoženost, které se moderní poesie v praktickém životě domohla“. V dopise Anně Pammrové z 15. ledna 1891 se posmíval dívčím památníkům s improvisovanými a opsanými nesmysly, do jakého prý teď má psáti jakési známé obstárlé slečně z Nové Říše; má prý pro ni přichystaný „devítiřádkový jedovatý ne- 290 smysl“. Po těchto verších a verších sl. Drahorádové, při nichž prý, jak sdělil Bauerovi, co psal, také cítil, marně jsem zatím pátral. V Telči, kde Březina se svými spolužáky žil družným a mladě veselým životem, který se častými reminiscencemi obráží i v jeho korespondenci s Fr. Bauerem, psal pro Bauera, nadaného hudebního skladatele, také texty ke kupletům, jež se zpívaly na studentských schůzkách a zábavách. V listě z 30. října 1887 vzpomíná Březina při příležitosti Mošnovy návštěvy v Telči, kde prý Mošna zpíval kuplety, jak „ten by nám hodil hezky“ ,Líce barvou natřela si‘ anebo ,Don Alfons‘. Kuplet o donu Alfonsovi a signoře Isabele se nezachoval; kuplet první má název „Lov slečny Kláry“, za Březinova učitelování v Jinošově dostal se i tam a Ada a Rajmund Habřinovi z něho citovali v „Lidových novinách“ (1928 č. 465 „O. Březina a Jinošov“) čtyři slohy s poznámkou, že autentičnost prokázána není. Zachoval jej však Fr. Bauer, i s nápěvem jsem jej otiskl v poznámkách edice Březinových dopisů Bauerovi, při čemž se však do prvních dvou taktů refrénu vloudila chyba, a otiskuji jej zde nyní s její opravou:
291 Když tak vděky trochu zvadlé spořádala v zrcadle, na ples kráčí s usmíváním – vějířem se ofouká: Refrén : [: a tak přízi rozestírá, aby chytla pavouka :]
Aktuár, pán dobrých mravů, ač má trochu lysou hlavu – líbil se jí, ač již dávno šviháctví z něj nekouká: Refrén : [: a tak přízi rozestřela,, chytit toho pavouka :]
Mimo něj pan lesní s knírem též byl čackým bohatýrem, avšak když má trochu v hlavě, všecko kolem roztlouká: Refrén: [: přec i tam síť rozestřela, chytit toho pavouka ]:
Pak pan notář, jenž dle zvyku liboval si v portoriku, ač si často z prosté dýmky s tureckým rád pofouká: Refrén: [: nuž i zde síť rozestřela, chytit toho pavouka :]
Pak pan kantor, ten rád šňupal a pro prsa cetle chrupal, a zlá pověst o něm mluví, že rád sobě zabrouká: Refrén : [: leč i tam síť rozestřela, chytit toho pavouka :]
A pan starý nos měl rudý a na bříško nebyl chudý, o svém pivu vždycky říkal, ku hříchu že ponouká: Refrén: [: nuž i zde síť rozestřela, chytit toho pavouka :]
A když takto každou stranou stavěla se na číhanou, chytla sobe aktuára – muzika „tuš“ zahouká: Refrén: [: Od té doby slečna Klára svého má už pavouka :]
Zachoval se dále Bauerův studentský sbor Výletní valčík na Březinova slova z r. 1886; Bauer jej složil v Telči pro studentský výlet. V Březinově pozůstalosti je Bauerův dopis z 1. června 1888 o výletě, jejž tehdy IV. ročník brněnského učitelského ústavu, kde Bauer studoval, podnikl do Tišnova: večer pořádali koncert a na něm zpívali také tento „Výletní valčík“ s takovým úspěchem, že jej musili čtyřikrát opakovat a že si jej vyžádal tehdejší sbormistr tišnovského pěveckého spolku; když se r. 1930 do Znojma přestěhoval na odpočinek říd. učitel Frant. Sedlák, tišnovský rodák, přinesl Bauerovi tento jeho ztracený sbor, takže jej mohu také otisknouti. Fr. Teplý, Březinův spolužák z Telče a tehdy jako Bauer brněnský kandidát, zpíval v Tišnově také kuplet „Lov slečny Kláry“ tak efektně, že, jak píše Bauer, „lidi sami ten refrén po druhém vždy opakování zpívali ve sboru.“ Výletní valčík přinášíme v příloze. 292 Na podzim 1892 poslal Březina Fr. Bauerovi na jeho žádost text k vlasteneckému sboru, o němž vykládá v současném nedatovaném listě: „Přiložené zasílám Ti k disposici, jak jsem myšlenku v okamžité inspiraci zachytil. Refrén na konci čtyřřádkových slok vyžadoval by stejného rýmu ve všech slokách, což se mi zdálo poněkud jednotvárným; opakuji tedy první sloku s nepatrnou změnou na konci písně, čímž laskavě mi omluvíš, že místo žádaných pěti podávám slok šest. Rytmu užil jsem bezpodmínečně daktylického s předrážkou u třetího verše každé sloky. Schema tedy jest následující:
?? schema ??
Použiješ-li přiloženého textu, uvádím několik poznámek. První sloka začíná zúmyslným prosaickým projevem tajemné bázně, spojené s tušením něčeho neznámého, a zesiluje se v závěrečných dvou verších v ostrý, určitý obraz, zabarvený intensivně, revolucionářsky, posledním veršem. Síla druhé sloky leží v posledních verších: „to naší tam slávě...“ Jádrem a myšlenkovým uzlem celé básně chtěl jsem míti třetí a čtvrtou sloku s ostrými antithesami, charakterisovanými stejnou formou vět, začínajících: kolikrát... tolikrát... Sloka pátá nese se vítězným, triumfálním krokem; poslední sloka, opakovaná po první dle Tvojí vlastní disposice, buď ponechána nebo vynechána.“ Že šlo o text vlastenecký, vysvítá z dalšího, že Bauerovi doporučuje Čechovy „Jitřní písně“, kdyby se mu báseň nehodila. Březinův text se nezachoval. A nezachovalo se ani Březinovo libreto ke komické operetě Masopust, kterou rovněž Fr. Bauer ještě v Telči komponoval. Z roku 1886 jest veršované přání, které Březina napsal k jmeninám Fr. Bauera pro dcerku domácí paní Neuvirthové, u níž spolu bydleli, slečnu Katinku, pozdější industriální učitelku na měšťanské dívčí škole v Třešti; slečna Neuvirthová rukopis zachovala. Vybíral a Procházka v předposlední sloze byli členy Bauerovy studentské kapely.
AD FRANCISKUS B.!
Když dočtla jsem se v kalendáři, že svátek Váš se vrací, tu přicházím hned s jasnou tváří a se veselou gratulací.
A. poněvadž už toho světa všeho a všech snad lidí na počátku peníze byly dobrem pro každého, tak peníze Vám předně přeji k svátku.
„A milujte se“ v náboženství nese na každé stránce každá hláska, a proto přeji Vám, by jako kvítí v lese, tak rozmanitá byla Vaše láska. –
Abyste věděl, že jsem hodná velmi a že jsem velké od dobroty, tu přeji Vám, by všechny Vaše dluhy se proměnily v samé krásné noty!
293 Pak přeji Vám, by školník dovoloval na hodně dlouho Vám zde nechat basu, a aby stříbrný déšť občas zavlažoval až dostatečně Vaši kasu.
Dál přeji Vám, by ve vše dobré víra Vás blažila ve luzném spolku, a Vybíral ať sobě víckrát nevybírá a Procházka ať prochází se hráti bez okolků.
Tak skončila jsem svoje krátké přání a nevím, je-li gratulace pěknou, však činím tak, jak lidi po kázání, když „Dejž to Pánbu“ nahlas řeknou. –
Kar. Neuvirthové napsal tehdy Březina také verše pro památník její přítelkyně Elišky Šebestové; sl. Neuvirthová zachovala také tento rukopis.
Genius šťestí zlatoperým křídlem u Tebe budiž sídlem a štěstí květy Tobě v cestu stel! – Já přeji Ti, by život blahý, dlouhý vyplnil všechny Tvoje touhy, by blaha byl Ti křišťálovým zřídlem, by poklad svůj Ti na dno otevřel!
Věnování Fr. Bauerovi. Věnovací báseň v „Poesiích“ Bauerových; je bez nadpisu. Poslední dva verše první slohy Březina cituje v listě Bauerovi z prázdnin 1887. Píseň česká. Báseň Březina připsal spolužáku Karlu Vaškovi s datem 30. VIII. 1884. Z rukopisu, který je majetkem Vaškovy vdovy v Nové Říši, uveřejnil ji Jos. Sedlák ve Zlaté Praze XLVI, 1929. III, 2 a 3: jenžto. Hle, lidský život... Báseň vepsal Březina do památníku sl. Justiny Vostré, nyní choti důchodního Felixe Bisingra v Českých Budějovicích, a uveřejnil ji Jos. Sedlák ve Zlaté Praze XLVI, 1929. Lidský život. Báseň vepsaná s datem 7. IX. 1888 do památníku sl. Marie Musiálové, dcery počáteckého četnického strážmistra a sestry Březinova spolužáka Josefa Musiála, pozdějšího krejčího; otiskuji podle opisu Fr. Navrátila. Na družné Moravěnce. Březina vepsal s datem 14. III. 1888 do památníku sl. Matyldy Vostré, sestry Justininy; báseň uveřejnil Jos. Sedlák ve Zlaté Praze XLVI, 1929. V opise Fr. Navrátila odchylka v 2. sloze 1. verši: Jak anděl k zemi letí. Ze vzpomínek I, II. Obě básničky Březina věnoval knihaři V. Vostrému, zachovala je pí Justina Bisingrová a uveřejnil Jos. Sedlák ve Zlaté Praze XLVI, 1929. Jinou versi druhé z nich, „Úsměvu“, bez titulu zachoval v Březinově rukopise Jaromír 294 Herle; odchylky: I, 1: Oj, slunečko; I, 3: už zmizela zima hledem; I, 4: jako větérkem; II, 1: A prchla zima hledem tím; II, 2: a zzelenala země. Pláček. Zachoval Jaromír Herle, který na text Březinův napsal píseň; vydal ji tiskem v Barvitiově edici v Praze 1932. Do památníku. Verše – bez názvu – napsal Březina pro Fr. Bauera na jeho žádost a připojil ji k listu z 11. dubna 1889, v němž o jejich vzniku napsal; „Hned po obdržení zásilky Tvé chopil jsem se pera, abych naň dle přání Tvého vrhl nějakou myšlenku o přátelství. Pravím hned, a s dobrým rozmyslem to pravím; vždyť podal jsi mi milým darem svým nový důkaz k tolikrát již osvědčenému přátelství svému, že žádný snad okamžik nemohl by mne nadchnouti více k opěvání přátelství, jako okamžik tento. A nevložil-li jsem v několik těchto prostých slov mé básně vše, co vířilo mi hlavou v tom okamžiku, stalo se to jen Tvou – ostatně vzhledem k věci zcela oprávněnou – žádostí, aby myšlenka byla zahalena jen ve čtyři řádky. Čtyři řádky! Jak úzká to mez pro pocit, který vyplňoval již celý život milionů lidí a ještě novým milionům bude nejsladším údělem! Jak přiložená básnička ukazuje, překročil jsem vyměřené hranice přece o dva řádky, a aby se mi více do těch šesti řádků vešlo, roztáhl jsem metrum na sedmislabičný trochej, což mi laskavě odpustíš.“ Iluse. V neděli. Nokturno na vsi. První sníh. Básně zachoval Jaromír Herle; patří jistě k cyklu Březinových jinošovských sonetů ze vsi, kterými se koncem r. 1887 nebo počátkem r. 1888 marně pokoušel dobýti Sládkova „Lumíra“. Ke dni 12. dubna 1887. Báseň vyšla v telecké „Orlici“, II. roč., čís. 9 z 9. dubna 1887 a byla podepsána šifrou J.; byla napsána k první řádné valné hromadě Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, která se konala v Telči o velikonočním úterý r. 1887. V textu III, 6: jež m. již; V, 3: naši. Památce odhalení praporu Sokola třebíčského v den 17. červena 1887. Báseň vyšla v teleckém „Orlu“, III. roč., čís. 15 z 16. července 1887 a je podepsána Březinovou obvyklou tehdejší šifrou –V–.V textu I, 6: vynes tiskovou chybou m. vznes; IV, 8: zárně. – Třebíčský Sokol, mateřská jednota legionářských hrdinů pluk. J. J. Švece a gen. J. Syrového, byl založen hlavně zásluhou lékaře dra Vítězslava Mana v červenci 1882, několik měsíců před pádem uměle utvořeného německého zastupitelstva; za české správy se mohl volně rozvíjeti, a tak r. 1887 došlo k pořízení praporu. Podle sdělení E. Chalupnému (Dopisy a výroky, str. 109) napsal Březina tuto báseň na přání red. Weinzettela a její myšlenku po letech (1922) charakterisoval: „Jak vidíte, myšlenka národního odboje sokolstva byla vždycky živá i u těch, kdo o tom nevěděli. Bylo to jakési národní mysterium.“ Ke dni 16. srpna 1891. Třetí tištěná příležitostná báseň Březinova vyšla anonymně v „Orlu“, VII. roč., čís. 17 z 15. srpna 1891; bylo to číslo slavnostní k dvacátému výročí trvání telecké reálky, Březinova báseň byla na prvním místě. Jako báseň Březinovu ji uvedl již Jan Křen v citovaném článku v Roháčkově „Nivě“ 1896 (str. 95).
295 III
O počátcích vlastní své tvorby básnické, o svém hledání, vzorech, programu i způsobu práce napsal O. Březina Fr. Bauerovi první dopis 13. září 1892 z Nové Říše; po něm následují další. Anně Pammrové o této změně psal 8. října 1892; v tomto listě čteme: „Všecko, co jsem napsal vloni, čtu letos jako cizí, nedokonalou práci plnou mezer, řídkou a průhlednou, tvrdou, rozdrobenou, bizarní, pochybenou a zvadlou. Můj vlastní sloh, stilistické a retorické obraty, metafory, skladba vět, hudba řeči, připadá mi teď jako stará, sešlá, odřená, otlučená, napolo vyhlazená forma na ražení mincí, a přece všecko, co jsem vloni tvořil, neslo její ráz.“ Tam slibuje, že Pammrové pošle ukázky z knihy „Paralipomenon“, z níž prý ukázky uveřejňuje v přednějších časopisech – tehdy však žádná ještě nikde nevyšla. Bauerovi v listě z 1. prosince 1892 píše o cyklu „Osmý paprsek“, jemuž prý přibývá číslo za číslem a z něhož ukázky poslal do „Nivy“, kde je redaktor Roháček přijal a kde vyjdou. Vyšly tam tři ve 2. čísle nového třetího ročníku 16. prosince 1892 pod souborným názvem „Z básní Ot. Březiny“; zprávu o tom Březina podal Bauerovi v listě z 21. února 1893, ve kterém se zmiňuje také o novém pseudonymu, pod nímž je Roháček uveřejnil. V listárně redakce 4. čísla z 16. ledna 1893 Roháček Březinovi odpovídá ještě pod jménem V. J. Danšovský, aby zůstal již při novém jméně; Březina ho v „Nivě“ užíval již důsledně, kdežto ve „Vesně“, kam r. 1893 po téměř šesti letech znovu přispěl, tentokráte lyrikou, dvě první básně, „Moje matka“ v čís. 8. z 1. dubna a „Zimní ráno“ v čís. 10. z 1. května, jsou podepsány ještě Václav J. Danšovský: byly tam pravděpodobně poslány ještě před Roháčkovou odpovědí, tedy buď na podzim nebo v zimě předcházejícího roku 1892; je to důležité pro jejich datování. Další básně byly i ve „Vesně“ označeny novým pseudonymem z „Nivy“ O. Březina. Do první Březinovy knihy z časopisecky publikovaných prací přešly jen některé, často s většími nebo menšími změnami; prvních pět básní, do „Tajemných dálek“ nepojatých, otiskl Vojtěch Martínek v beletristické příloze svého „Moravsko-slezského sborníku“ („Naše země“) r. 1918, po něm Několik básní z let devadesátých podle Březinova výběru jako soukromý tisk vydal r. 1926 litomyšlský knihomil Jos. Portman a konečně nový výbor Em. Lešehrad v antologii „Z díla O. Březiny“ r. 1927. Své stanovisko k těmto svým básním vyslovil Březina v listě Jos. Portmanovi z 3. května 1926 (srovn. J. Portman, Mé styky s Ot. Březinou, Vitrinka IX, 1932): „Tisknouti všechno, co jsem v časopisech uveřejňoval, nebylo by třeba, ale několik čísel pro přátele mohli bychom snad z Vašeho materiálu, zachrániti;“ v listě z 20. prosince 1926 projevil přání, aby pod jednotlivými básněmi byl uveden letopočet a aby byly seřaděny chronologicky. Charakteristiku této své první nové básnické tvorby podal Březina A. Pammrové v listě z 8. října 1892: „Marně budete u mne hledat vtip, ironii, karikaturu, parodii, výkřiky, nářky; nenaleznete jich tam. Naleznete studenou, melancholickou resignaci, zavřenou a klidnou, přírodní jakýsi mysticismus, nezdravý a zajímavý (pro mne) 296 jako hypnotický spánek, symbolické fikce, násilné obrazy, úmyslné neobvyklé obraty slovní, kontrastující, chvějící se, hledající vniknouti v prvotní, neabstraktní výraz slov, snad aplikaci, tu a tam bezděčnou reminiscenci na některého z mladých Francouzů, všecko prohřáté vášnivým kultem formy, narážené tvrdě a brutálně na ostré peckovité myšlenky.“ Chvála samoty a Smutek západu spolu s „Modlitbou večerní“, zařazenou do „Tajemných dálek“, jsou zmíněné první tištěné básně se jménem O. Březina; v cit. listě Bauerovi Březina upozorňuje zvláště na „Smutek západu“, v němž prý se mu podle jeho mínění „podařilo chytiti barvu, hudbu i náladu oněch několika šťastných a melancholických chvil z letošních prázdnin, kdy ovíván těžkou vůní usínajícího lesa prožíval nezapomenutelné intimní kouzlo poetických myšlenek, dýšících přírodou a samotou.“ J. Portmana žádal v listě z 6. listopadu 1926, aby ve svém vydání vynechal ve „Chvále samoty“ druhou slohu. Titul „Smutek západu“ se v obměně jako „Sláva západu“ vyskytuje v názvu parodie, kterou pseudonym Josef Vocásek v „Lumíru“ 1893 čís. 15 z 20. května „věnoval svým kolegům na Parnase pp. Karáskovi, Procházkovi a Březinovi“; jinak však Vocáskova parodie není parodií básně Březinovy. Nebezpečí, že jeho nová poesie bude parodována, vycítil ostatně Březina sám, když 10. května 1893, tedy 10 dní před útokem „Lumíra“, napsal A. Pammrové: „Hlupáci a šosáci mne napadnou, a poněvadž hlupákům to, čemu nerozumí, je k smíchu, napíšou o mých verších parodii do humoristického časopisu.“ Angelus v „Nivě“ III, čís. 8 ze 16. března 1893 spolu s básní „Ó sílo extasí a snů“ z „Tajemných dálek“; Březina o uveřejnění píše Bauerovi 20. dubna 1893. J. Portmana žádal 6. listopadu 1926, aby ve svém výboru otiskl jen první část. Zimní ráno ve „Vesně“, čís. 10. z 1. května 1893. Odpovídaje „Nivě“ na obranu Březinovy poesie po uveřejnění Vocáskovy parodie citoval J. V. Sládek v „Lumíru“ č. 17 z 10. června 1893 tuto Březinovu báseň s úmyslem posměšným. Březina na oba útoky reagoval listem Fr. Bauerovi z 12. června 1893: „Na všechny tyto útoky odpovím svou prací, a uvidíme, čí bude vítězství.“ V listě z 21. května 1891 zmiňuje se Březina Fr. Bauerovi o rukopisných básních Žhavé západy a Nokturno, v nichž prý vyslovil své básnické kredo; tiskem nevyšly, ačkoliv „Žhavé západy“ ohlašuje pro „Nivu“. Chorální mše vyšla ve „Vesně“, čís. 13 z 16. června 1893. V úzkostech vyšlo ve „Vesně“, čís. 14 z 1. července 1893. Otištění obou básní Březina sdělil Bauerovi 22. srpna 1893. Měsíc vyšel ve „Vesně“, dvojčísle 17 a 18 z 1. září 1893. Hodina modliteb vyšla ve „Vesně“, čís. 21 z 16. října 1893. V poslední sloze 2. V. zřejmou tiskovou chybou zem m. jsem. Když nápoj únavy... Báseň vyšla ve „Vesně“, čís. 22 z 1. listopadu 1893. V posledním verši tiskovou chybou roztáhl m. roztáh’. Vějíř větrů. Vyšlo ve „Vesně“ XIII. č. 3 z 16. ledna 1894. 297 Sloky melancholické vyšly ve „Vesně“ XIII. č. 13 z 16. června 1894. I ve soumrak duše mé... Vyšlo v „Nivě“ V. čís. 2 z 1. listopadu 1894. O básni se Březina zmiňuje v listě Bauerovi z 20. prosince 1894. Ticho vyšlo v „Moderní revui“ sv. I., seš. 2 z 8. listopadu 1894; Březina se o básni zmiňuje v témž listě Bauerovi. Vím, dobrý jsi. Báseň Březina napsal na obálku svých dějepisných poznámek ke zkoušce na měšťanskou školu, kterou vykonal v listopadu 1894; tehdy sešit věnoval kol. J. Macháčkovi, pozdějšímu řediteli v Českých Budějovicích. Opsal a ve „Zlaté Praze“ XLVI, 1929 uveřejnil Jos. Sedlák. Mlhavá noc vyšla v „Rozhledech“ IV., čís. 4 z ledna 1895. Marně. Vyšlo v „Moderní revui“ sv. II., čís. 1 z 8. dubna 1895. Autograf (opis) v Lešehradeu. Mír samot odvěkých... Vyšlo tamtéž. Co chceš mi říci... Vyšlo v „Moderní revui“ sv. II., seš. 4 z 8. července 1895. Sen jeden svítí... Vyšlo v „Rozhledech“ V., čís. 6. z března 1896. Březina báseň původně zařadil s novým názvem podle prvního verše „Hudba jara“ do Portmanova souboru svých posledních básní, ale dopisem ze 4. května 1925 ji zase vyřadil, že vznikla již před rokem 1900 a do této sbírky nepatří. Nejistoty. Vyšlo v „Novém životě“ III., čís. 9 z 12. září 1898. Původní rukopis v majetku vydavatelově; II, 4: svůj smysl; v obou vydáních Lešehradova výboru III, 6: odpočinouti, jak v rkp. původně napsáno, ale změněno. Pro zraky lásky... Vyšlo v „Obrázkové revui“ I., čís. 1 z 1. října 1899 bez názvu pod nadpisem „Z básní O. Březiny“; v I. vyd. Lešehradova výboru s názvem „Jak snesem hrůzou krásu tváří tvých...“ Skrytá láska vyšla v „Novém životě“ VI., čís. 1 z ledna 1901.
PRVNÍ PROSY
Veršované práce začal Březina uveřejňovati na konci sexty ve „Vesně“; první tištěné jeho prosy, ač podle vypravování Gise Pickové-Saudkové (Hovory s O. Březinou 1929, str. 65) psal povídky již jako žák počátecké školy a podle dopisu příteli Fr. Bártů z 2. srpna 1886 počátkem prázdnin dopsanou povídku poslal kterési redakci, jsou data poněkud pozdějšího: první z nich vyšla teprve 2. dubna 1887, když Březina byl v septimě. Uveřejňoval je v teleckých čtrnáctidenících „Orel“ a „Orlice“, vydávaných Emilem Šolcem a doplňujících se na týdeník; jejich redaktorem byl Boh. Weinzettel, telecký rodák, jenž studium na reálce vystřídal táborskou vyšší školou hospodářskou, jako hospodářský adjunkt v Batelově byl pro činnost v Národní jednotě pro jihozápadní Moravu zbaven místa a stal se účetním v Šolcově knihkupectví; 298 počátkem r. 1887 byl pověřen redakcí obou Šolcových listů, jejichž duší byl prof. Leander Čech. Weinzettel v jubilejním „Památníku“ teleckého reál. gymnasia, dnes nazvaného Březinovým, z r. 1932 vylíčil, jak se Březina stal jeho spolupracovníkem: „Ještě za Šolcova redaktorství často v podloubí obcházíval náš krám nepatrný student. Myslívali jsme, že jako druzí prohlíží si výkladní skříně s knihami. Byl-li prof. Čech v obchodě, student ten skorem až nápadně ihned zmizel. Počíhal jsem si proto jednou na něho a zval ho dále. Nešel a jen prosil, abychom šli za vrata do průjezdu, že má něco pro noviny. Měl několik feuilletonů a ostýchavě žádal o jich uveřejnění. Uspokojil jsem ho aspoň nadějí, ale musil jsem mu také slíbiti, že zvláště prof. Čechovi, o němž tušil, že také na zapřenou píše pro naše noviny, nikdy ho neprozradím. Feuilletony skromného toho studenta byly příliš pěkné, Šolcovi se velmi líbily a Čech byl jimi přímo nadšen. Dlouho trápili mne o jméno pisatele. Když profesor se mně zaručil, že tato má zrada na chudičkém studentovi zůstane úplně bez následků, řekl jsem mu, že feuilletony ty psal jeho septimán – Václav Jebavý. Když první jsme otiskli, přinesl jich hodně, ale pro nedostatek místa a hojnost jiných mohli jsme jich do listu zařaditi jen málo. A dosud velmi lituji, že se nezachovaly aspoň ty neotištěné rukopisy...“ Ve Weinzettelově vzpomínce jest ovšem malé nedopatření: Leander Čech Březinovým profesorem nebyl, Březina mel z češtiny prof. Ant. Žantu. S Weinzettelem zůstal Březina ve styku, dokud Weinzettel na podzim r. 1888 z Telče neodešel, vzdav se místa u Šolce a redakce obou jeho časopisů, jak svědčí Březinova korespondence s Fr. Bauerem a Weinzettelovy listy v Březinově pozůstalosti; Weinzettel ho i do Jinošova žádával o příspěvky, a to nejen beletristické, nýbrž i o dopisy z kraje, a dvě drobnosti, zprávy z hospodářsko-průmyslové výstavy v Telči r. 1888, o jejichž autorství Březina mluvil v listě Bauerovi, jsem otiskl v poznámkách edice Březinových dopisů Bauerovi. V tomto listě z 30. září 1888 Březina píše o „řadě svých pesimistických novel a povídek s věčným tím thematem o lidské bídě“, které prý chystá do „Národních listů“; v „Národních listech“ nevyšly. Příspěvky v teleckých časopisech Březina označoval v letech 1887 a 1888 šiframi –V– nebo –v–, v letech 1889 a 1890 zkratkou svého pseudonymu V. D-ý; plným tímto pseudonymem je podepsána novela „Protější okno“ v „Moravské orlici“ 1890; jen jediný feuilleton je bez podpisu. Jos. Staněk v druhém vydání monografie „Otokar Březina“ (1929, str. 22) nadhazuje domněnku o Březinově autorství ještě tří historických povídek, v teleckých časopisech uveřejněných („Folín z Božejova“, „Telečský Euklides“ a „Strýc Adolf“), uváděje zároveň, že Březina ji odmítal; ale již pseudonymy Prokop Štědrý a zejména J. J. Pičínský, jistě podle Pičína u Dačic, samy tuto domněnku vyvracejí. V dopise Bauerovi z 31. ledna 1888 Březina oznamuje, že o masopustě vyjde od něho v „Orlici“ asi na 3 pokračování satira Kulhavý ďábel na plese, které se týká i Weinzettelův dopis Březinovi z 5. února 1888, že mu feuilleton s tímto názvem přijde vhod; otištěna však nebyla. Počátecký Březinův přítel, lékárník Jos. Pancíř mně vypravoval o Březinově povídce, jejíž uveřejnění v „Lumíru“ mu chtěl 299 zprostředkovati: Sládkova první choť byla z Počátek, s nimiž Sládek byl ve stycích i po její předčasné smrti, a Pancíř rukopis odevzdal továrníku Karlu Brdlíkovi pro jeho bratra Františka, pozdějšího gymnasijního ředitele a Sládkova přítele; ale rukopis se ztratil.
*
Feuilleton bez nadpisu. Vyšel v „Orlici“ II, čís. 12 z 28. května 1887. Není podepsán. Při studiu „Orlice“ jsem z vnitřních důvodů tento feuilleton přiřkl Březinovi; mou domněnku mně potvrdil Fr. Jech na základě dopisu sl. Kat. Neuvirthové, která mu nezávisle od mé domněnky poslala jeho opis, že je to feuilleton Březinův: Březina bydle u nich dal prý jí jej čísti, jak se jí bude líbit, že jest od něho. Str. 162, ř. 16: Massaryk píše Březina; ř. 9 zdola : firma zcela prostě (bez by). Když bolí zub... V „Orlu“ VII., čís. 1 z 20. prosince 1890. Str. 166, ř. 4 zdola: tiskovou chybou viditelný šroub. Rybník Krvavec. Vyšlo v „Orlu“ III, čís. 21 až 23 ze dne 15. října a 5. a19. listopadu 1887. Gisa Picková-Saudková zaznamenala v „Hovorech s Otokarem Březinou“ (str. 65) tento Březinův výrok: „četba Třebízského přiměla mne k prvým pokusům literárním.“ Podle listu Bauerovi ze 24. října 1887 je tato povídka nové zpracování, původně ji tedy napsal dříve; vzbudila prý hned počátkem v Telči sensaci. Je to jediná známá historická povídka Březinova, Weinzettelovi se líbila již v rukopise, takže hned 30. září ho žádal o další historické povídky „z naší krajiny“, a její úspěch způsobil, že 7. listopadu 1887 svou žádost opakoval: „Látku k povídkám historickým z našeho okolí zaopatřil bych Vám sám. Má totiž prof. Beringer na četných lístcích porůznu sebrané povídky a báchorky, které ochotně by Vám zapůjčil, chtěl-li byste je zpracovati.“ Podle Březinova dopisu Bauerovi ze 4. listopadu 1887 mu prof. Jan Beringer, telecký historik, dokonce již poslal historické zápisy z dějin TeIče; Weinzettel mu od Beringera 1. prosince poslal ještě Březinův „Život Viléma z Rožmberka“ a ony nabídnuté lístky, „zda nemohl byste si z nich vybrati nějaký materiál k feuilletonům pro naše listy.“ Na bojišti památkou na bitvu, kterou vylíčil Březina v této povídce, byl r. 1913 péčí českobratrského faráře Pavla Lantštjáka z Horních Dubenek postaven pomník. Zpráva o návratu husitského vojska a o této bitvě v Pěšinově „Mars Moravicus“, kniha IV., hlava VII.; podle sdělení Fr. Navrátila byla za mládí Březinova v Počátkách rozšířena brožura archiváře Fr. Tischera „Příspěvky k dějinám města Počátek“, jež Březinovi poskytla k povídce látku. Návštěva u tety. Humoresku uveřejnil Březinův spolužák K. Vodička v jindřichohradeckých „Zájmech Českomoravské vysočiny“ 1931 čís. 44 a 45 ve feuilletonu „Prvotina z pros Ot. Březiny“; Březina ji podle úvodu napsal v septimě, když bydlel s Vodičkou, a rukopis mu dal na památku. Pan Šebestián Štětička tragickým hrdinou. První uveřejněná prosa Březinova; vyšla v „Orlu“ III, čís. 8 z 2. dubna 1887. V prvním listě Bauerovi o prázdninách 1887 300 napsal Březina z Počátek: „Večer obyčejně chodívám ven na procházku. Vezmu na se vážnou tvář a studuji zábavné typy maloměstské inteligence, jichž bych snad mohl použíti někdy k humoreskám.“ Platí pro tuto maloměstskou humoresku jako pro ostatní. Pokušení. Vyšlo v „Orlici“ II, čís. 10 z 23. dubna 1887. Fantasie na měsíc. Vyšlo v „Orlici“ II, čís. 11 ze 14. května 1887. Str. 193, ř. 6: vybránilo; str. 194, ř. 10: proti povolným produkcím. Malá Elsa. Vyšlo v „Orlu“ III, čís. 11 z 21. května 1887. Pan Lukášek na výletě. Vyšlo v „Orlici“ II, čís. 13 z 11. června 1887. Titul je „Pan Lukáš na výletě“, patrně tiskovou chybou, protože se hrdina humoresky jmenuje vždy Lukášek; podle toho titul opravuji. Kuřátko a Kuřátko. Vyšlo v „Orlici“ II, čís. 15 a 16 z 9. a 23. července 1887. K citátu z Homéra: nehledě k homérské básnické prvotině o Balkově pekle obíral se Březina Homérem zvláště na konci reálky: příteli Fr. Bártů psal 2. srpna 1886, že studuje Homéra. Str. 203 ř. 18 zřejmou tiskovou chybou: která zlobí-li se bez; ř. 3 zdola podobně: v ony doly. V starostlivém kruhu přátel. Vyšlo v „Orlu“ III, čís. 20 z 1. října 1887; o vzniku píše Březina Bauerovi o prázdninách 1887 z Počátek; pracuje prý na básnických povídkách, jež mají vesměs elegický ráz a nad nimiž mu bývá k nevypsání smutno. „A zavadí-li motýl žertu někdy o mou skráň, činí to spíše ze zvyku než z vnitřní mé nálady. V takovém okamžiku vznikla má humoreska ,Ve soustrastném kruhu přátel‘, kterou pro feuilleton ,Orla‘ chystám.“ Anděl vyšel v „Orlici“ III, čís. 3–5 z 14. a 28. ledna a u. února 1888. Otištění oznámil Březina Bauerovi listem z 31. ledna 1888. Str. 217, ř. 6: tiskovou chybou jen vlnila (bez se); str. 220, ř. 4: jeho nerozluštitelný nápis. Důležitý den ze života příštipkáře. Vyšlo v „Orlu“ V, čís. 1–3 a 5 dne 15. prosince 1888, 5. a 19. ledna a 16. února 1889. Březinovy názory na literaturu a lásku, které na novelu působily, jsou osvětleny zejména v jeho listech Bauerovi z 21. ledna a v druhém nedatovaném z konce března nebo počátku dubna 1889; v dopise z 11. dubna 1889 děkuje „za příznivý posudek“ své práce dodávaje: „pracuji ve vytčeném směru dále, a ačkoliv bude mi právě proto těžko vyniknouti v době brzké, doufám, že překážky zmohu.“ Podle citovaného již feuilletonu Pancířova dal k novele podnět „básníkův chudý příbuzný – chudý příštipkář – kterého básník až do jeho smrti podporoval.“ V lékárně. Vyšlo v „Orlici“ IV, čís. 18–20 ze 24. srpna a 14. září 1889. O novele sděluje Březina v listě Bauerovi z 30. září 1889, že ji psal pro „Moravskou orlici“, „ale usilovnému naléhání Šolcovu se podařilo, že jsem ji nechal ubít pod čarou jeho novin.“ Dějištěm je počátecká lékárna Pancířova, kterou Březina podle citovaného feuilletonu Pancířova často navštěvoval. O této novele se mluví v listě Bauerovi v souvislosti s novelou další, která ve druhé kapitole dopovídá její děj: 301 Protější okno . Vycházela ve feuilletonu „Moravské orlice“ od 23. března do 10. dubna 1890, podle citovaného listu Bauerovi z 30. září 1889 byla však tehdy již napsána jako součást novelistického cyklu, k němuž patří také novela „V lékárně“ (a před vznikem této myšlenky vlastně již i „Důležitý den ze života příštipkáře“): „Je to pokračování téže osnovy novelistické, opřádající se kolem členů rodiny Mařákovy a týkající se Klárky Mařákovy, o níž, jak Ti bude povědomo, jedná se jako o episodní figuře v III. pokračování novely ,V lékárně‘. Psychologický proces zvláštního útvaru Klárčiny povahy, náhlá známost její s Brunnerem a originelní závěrečná scéna, kvůli které vlastně byla psána celá práce, jest obsahem další novely ,Protější okno‘, která čítajíc čtyřicet hustě popsaných čtvrtek náleží k nejdelšímu, co jsem v poslední době napsal.“ V redakci „Moravské orlice“ rukopis ležel delší dobu, jak vysvítá z listu Březinova spolužáka Jana Procházky, který mu 11. dubna 1890 blahopřál k uveřejnění a dodatečně se dotkl Březinových pochybností, bude-li novela přijata; Procházkova domněnka, že odklad byl způsoben asi z důvodů honorářových, nebyla ovšem správná: od počátku roku v „Moravské orlici“ vycházel Merhautův „Vrah“ a „Protější okno“ bylo zařazeno hned po jeho dokončení. Str. 248, ř. 12: prosycena parou; str. 252 ř. 11 zdola: jenom vrstvou; str. 259 ř. 8 zdola: dívka, která přistoupila k oknu, jmenuje se tu omylem Anna; opravuji podle souvislosti na správné Filomena. „Protější okno“ chtěl bibliofilsky vytisknouti Jos. Portman, ale Březina jeho žádost odmítl listem z 11. dubna 1927. Největší Březinova prosa Román Eduarda Brunnera se nám nezachovala; má celou historii. V dopise Bauerovi, v němž Březina hovořil o „Protějším okně“, oznamuje zároveň, že koná přípravy „k nové, ještě delší novele téhož cyklu“... „pravým však vzpružením k této práci by byl jakýsi dosti nepatrný úspěch.“ Tohoto úspěchu otištěním „Protějšího okna“ dosáhl, ale současně jej stihla nejtěžší životní rána smrtí obou rodičů. První zmínka o románu je v listě Bauerovi z 30. června 1890 a po ní až do 13. dubna 1891 se v Březinově korespondenci zprávy o něm stále vracejí; není jisto, ale ne nepravděpodobné, že děj nebo nějaký motiv románu vznikl z plánu oné delší novely Mařákovského cyklu, jak by nasvědčovalo i jméno Březinova románového hrdiny Brunner, i když z Konráda se stal Eduard. Jinak Březinova korespondence poučuje jak o uměleckém cíli, jejž si Březina svým románem vytkl, tak o způsobu a vývoji jeho práce. Hned podle listu s první zmínkou kladl do svého díla velké naděje; při zmínce z 5. září 1890 tanul mu na mysli typ českého románu, kterému se současná produkce neblíží; pracuje prý přísně jako anatom, škrtá, doplňuje; práci věnuje své chvíle nejpříznivější, jinak stále studuje velké mistry; koncem června 1890 měl napsáno na 40 čtvrtek, v polovici ledna již 200 stran. Román dokončil počátkem března 1891, ale podrobil jej nové revisi, jež byla pravděpodobně velmi důkladná, protože teprve někdy na počátku r. 1892. rukopis poslal M. A. Šimáčkovi do „Světozora“: Bauerovi o Šimáčkově odpovědi psal 3. dubna 1892 a Šimáček vraceje mu v únoru 1896 rukopis mluvil o tom, že jej uschovával od r. 1892. Když ve „Světozoru“ Březinův 302 román nemohl hned vyjíti, nabídl jej Březina podle zprávy Bauerovi Ferd. Schulzovi pro „Zlatou Prahu“, ale zdá se, že marně; rukopis zůstal u Šimáčka. Plánu obrátit se na „Nivu“ Březina pravděpodobně vůbec neuskutečnil. Když jeho románu Šimáček ve „Světozoru“ neotiskl hned a do dvou let na to nebylo pomyšlení, Březina na jeho publikaci při svém básnickém růstu přestával míti zájem: Anně Pammrové psal již 8. října 1892, že se mu v něm nepodařilo „sraziti v určitý tvar celou svou myšlenkovou mlhovinu; mnoho konvenčního, módního, tradicionelního, všedního sežírá několik těch vyšších, hlubších, širších ideí, jež jsem dovedl analysovati, upevniti, zachytiti.“ A Bauerovi oznamuje hned 3. dubna 1892, že dva roky nemůže na uveřejnění čekat, udávaje příčinu: „Kde pak už za dvě léta zase budu!“ Když J. Křen r. 1896 mluvil v „Nivě“ také o tomto románu (nazývaje jej „Románem Jana Brunnera“) s ostnem proti „Světozoru“, korigoval Březina jeho zprávu v tom smyslu, že román po roce odvolal z důvodů uměleckých. Dva Březinovy listy v této věci Šimáčkovi jsem otiskl v poznámkách k jeho korespondenci s Bauerem; Šimáčkova odpověď na druhý z nich, zachovaná v jaroměřickém Březinově museu, datovaná 17. února 1896, dosvědčuje, že Březina ho žádal, aby rukopis spálil, ale že Šimáček mu nevyhověl a nyní rukopis Březinovi poslal. Že jej potom zničil, sdělil Březina E. Chalupnému v dopise z 18. prosince 1909. O obsahu „Románu Eduarda Brunnera“ nebylo dosud známo nic; Jakub Deml (Mé svědectví o O. Březinovi, 1931, str. 191) tvrdí, že Březina jej (Deml také uvádí titul „Román Jana Brunera“) „napsal jen na základě toho, co mu o hraběcí rodině Haugwitzů v Jinošově vypravoval zámecký klíčník, starý pan Pfeifer.“ V souvislosti s Mařákovým cyklem, který Březinu, jak jsme viděli, tenkráte tak mocně zaujal, nezdá se Demlovo sdělení podobným pravdě; a vyvracejí je vlastní Březinovy náznakové údaje, které zaznamenala jeho důvěrná přítelkyně pí Emilie Lakomá ve svých zápiscích, o kterých jsem se zmínil. Paní Lakomá mne dovolila, abych již nyní těchto zmínek užil k objasnění věci. V listě Bauerovi z 19. ledna 1891 oznamuje Březina, že rukopis románu čítává bývalému spolužáku Janu Procházkovi, který byl v Nové Říši hospodářským adjunktem a Březinu často večer navštěvoval; Procházka prý je prací Březinovou tak zaujat, že mu rukopis chce přepsat, jak Březina znovu sděloval 13. dubna 1891. O Procházkovi, že mu román opisoval, Březina paní Lakomé vzpomněl několikrát a dvakráte se blíže dotkl také svého románového námětu. Podle zápisu pí E. Lakomé z 24. června 1923 „byl to román, jehož hrdinou jsem učinil svého přítele, hospodářského adjunkta Žanka Procházku a jednu prodavačku z obchodu. Žanek mi tento román i opisoval. Tenkráte jsem si všímal i zámků u dveří, chodil jsem na trhy, poslouchal hovory lidí, dělal si náčrtky domu, o kterém jsem psal, aby všechno souhlasilo... V románu se hrdina zamiluje do jiné dívky, vrátí se však k první, ale i tato první se obětuje. Dialogy v něm mi činily obtíže.“ Podle zápisu z 10. října 1928 „Brunner, to jsem byl já sám. Psal jsem v románě o sobě, o rodičích, o svém životě. Již tenkráte jsem pochopil, že člověk píše o sobě nejlépe, neboť sám sebe nejlépe zná. 303 Nikdo nežil naším způsobem, nikdo na našem místě nestál; všechny okolnosti jsou u nás jiné než u člověka jiného. Život je jedinečný, individuelní.“ Po obakráte Březina také řekl, že román spálil; po prvé, že „až na několik listů“. Rozpor o hrdinovi, byl-li jím Procházka nebo Březina sám, je vysvětlitelný: v ději byla patrně kombinace osudu vlastního s osobou a životními příhodami Procházkovými. Po „Románu Eduarda Brunnera“ psal Březina ještě jeden román, jak 3. dubna 1892 svěřil Bauerovi: „Započal jsem již nový román, založený na psychologické analyse, v němž stránku popisnou chci prohloubiti novým, subtilnějším způsobem nežli v práci minulé, vytrysklé bezprostředně ze silných dojmů francouzských realistů.“ Anně Pammrové 10. května 1893, tedy po roce, uvažuje o svém literárním postavení, oznámil, že romány o několika stech stranách „napsal už dva“; podle S. Boušky (Nový život 1896, II. půlrok, str. 55) zůstal tento druhý román nedokončen; nevíme o něm dosud vůbec nic bližšího. Proč se Březina od románové tvorby odklonil k lyrice, naznačil v citovaném listě A. Pammrové: „Možná, že s prosou bych pochodil lépe, ale napsat román o několika stech stranách znamená mi napsat zcela přirozeně mimo řadu silných míst řadu míst slabých, mdlých, nevystihujících vnitřní pravdu věcí, utopených v konvenční šabloně. Verše jsou koncisnější, sraženější, mohou být hustší a v nejhorším případě mluví za ně hudba, tato jemná průvodkyně a kouzelnice nálad.“ A tak se k románu nevrátil ani později, když mu polský jeho přítel Miriam v létě r. 1901 nabídl, aby mu napsal román pro „Chimeru“, doprovázeje svou žádost velmi lichotivými slovy, že jen Březina je schopen vytvořit „román samotářské a poutnické duše, jež viděla i ostrov Thule i ty zázračné věci, jež se za ním vidí, román duše, jež uprostřed okolností pozemského života pamatuje vždy svých posledních finalités a dívá se na svět s vrcholu mystických rozjímání“. Březina v odpovědi z 23. července 1901 přiznal, že „sní o takovém díle, které by bylo deníkem duchové plavby mezi neviditelnými světy a kde by v jediné synthesi složena byla jeho vise kosmu. Takový Labyrint světa a ráj srdce, jak ho líčil náš Komenský, ale zduševnělý, rozjiskřený v tropické vegetaci obrazů a rytmů, v prose, která by se dmula jako fosforeskující hladiny vod a nechávala oslňující čáry za každým pohnutím vesel“. Soustředit se na takové dílo považoval však ve svých poměrech za nemožné; když se již dříve k prose vrátil, učinil tak filosofickými essayi.
*
Březinův spolužák, pozdější literární kritik Jan Vorel (tehdy se psal K. M. Vorel) zmínil se v listě z 22. srpna 1886 (v pozůstalosti Březinově) o Březinových překladech z němčiny: Březina tedy již jako student také překládal. A Jakub Deml (Svědectví, str. 70) vzpomíná, jak mu Březina jednou v originále i ve vlastním překladě recitoval Baudelairovy verše „o onom albatrosu, jenž je krásný ve svém letu nad mořem, ale maje poraněné křídlo je terčem posměchu plavcům na palubě“, verše, které podle Demla působily na Březinův prolog k „Rukám“. Na veřejnost, pokud je známo, 304 Březina jako překladatel však nevystoupil; tím více překvapilo, co sdělil jeho jaroměřický ředitel Jos. Moučka (Z rozprav s Ot. Březinou, 1929), že mu Březina pro školní zpěvníky přeložil několik básnických textů, které Moučka ve své knížce uveřejnil. Jsou to Goethův Král duchů k písni Schubertově, Modlitba večerní z Kreutzerovy opery „Noc v Granadě“, Modlitba C. M. Weberova a latinský text sboru Cascioliniho Chléb andělský. Z nich tři poslední překlady (Kreutzer, Weber a Casciolini) vyšly r. 1907 v II. díle Moučkova „Zpěvníku pro školy střední a měšťanské“ (nákladem J. Otty v Praze), kdežto k vydání Moučkova zpěvníku pro nejvyšší oddělení škol středních, pro který mu Březina na jeho žádost přeložil „Krále duchů“, vůbec nedošlo. Podle Moučkova dopisu Fr. Jechovi z 5. srpna 1933 chtěl Březina z překladu Emy Destinové v jejím „Albu klasiků“ (u Mojmíra Urbánka bez udání roku) podržeti, co by se dalo zachovat, ačkoliv ho Moučka žádal o překlad docela nový místo překladu Destinové, který se mu nelíbil; Březina tak chtěl učiniti „z úcty k umělkyni Destinové, která si jistě také dala s překladem práci“. Březina svůj překlad vepsal původně tužkou s drobnými varianty pod text Destinové v „Albu“, které je nyní majetkem P. Jos. Peksy, děkana v Jaroměřicích nad Rokytnou; nový samostatný Březinův rukopis s Březinovými vepsanými varianty má Jos. Moučka. Srovnání s překladem Destinové ukazuje, že Březina překládal zcela samostatně a proti svému původnímu úmyslu z jejího překladu nepodržel nic. V textech v „Albu“ a v samostatném rukopise jsou drobné odchylky; otiskuji překlad podle Moučky a uvádím tyto odchylky (A) s varianty (VA) i varianty v rukopise (V): I, 1: noční cválá (A); II, 1: Ach proč, můj synáčku, proč (VA, V), proč bys (A, V); III, 3: květný sad (A); IV: Můj otče, můj otče, můj tatíčku, slyš, král duchů šepotem sklání se blíž. Mé dítě, proč chvěješ se s úděsem? Král duchů, otče, blíží se sem (V); VII, 1: Můj hochu sličný, půvabný, mám tě už, mám (V); VII, 2: nadarmo bráníš se, když (V).
KRÁL DUCHŮ
Kdo na koni cválá noční tmou? Toť otec s dítětem na rukou; v náručí teplém otcovská páž drahému dítku je věrná stráž.
Ty chvíš se, máj synáčku, jak bys se bál? Můj otče, duchů blíží se král! A korunu má a zářný pás... Mé dítě, mlhy kolem nás.
„Pojď, sladký synku, v náruč mou, já zkolébám tě libou hrou: ve svůj tě zavedu kouzelný sad, v zlatý obléknu tě zářící šat.“
Můj otče, můj otče, slyš, bázní se chvím, král duchů vábí mne šepotem svým! Neboj se, dítě, v horečných snech: v uvadlém listí větru to dech.
305 „Chceš, hochu můj drahý, se mnou jet? Dcery moje krásné jsou jako květ, v tanci svém vířivém, ve °zpěvu ohnivém mé dcerušky uspí tě nejsladším snem.“
Můj otče, můj otče, ach, pohlédni jen! Nevidíš královských princezen? Ach ne, to klam, to na břehu vod vrb starých se stíny tmí do samot.
„Nadarmo prcháš, mám tě už, dítě mé, mám a strhnu tě mocí, když nechceš jít sám!“ Můj otče, můj otče, hle cítím, jak v zlou král duchů sevřel mne v náruč svou.
Zachvěl se otec a zrak se mu ztměl, vykřiklo dítě, oř půlnocí hřmel. Konečně dvůr a světlo v něm: v náručí synáček bled a něm.
MODLITBA VEČERNÍí
Zvony doznívají v dáli, sen se snáší nad krajem; na blankytě hvězdy vzplály v záři, v tichu a tajemství svém.
Sladké budiž vaše snění, silné vaše probuzení, ptačí výkřik jásavý nový den až pozdraví.
Variant:
Šťasten, jemuž duše čistá probuzení sladké chystá, jitro tajuplných krás očekává nás.
MODLITBA
Tiše, tiše píseň dýše do hvězdné se vznáší výše; ze zajetí s prosbou letí v nebes jasné rozepětí, v tvé rozepětí.
K tobě zírá moje víra, věčný vládce všehomíra! V naše boje vůle tvoje rač nám seslat nebes voje, andělů voje.
CHLÉB ANDĚLSKÝ
Chléb andělský byl dán za pokrm člověku, svět rajský zotvírán ukrytý od věků. Tajemství závratné! Dal chudým sluhům Pán jísti tělo své posvátné.
Roku 1905 přeložil Březina pro jaroměřického rodáka, tehdejšího právníka a pozdějšího doktora práv, předčasně zesnulého Karla Holčapka (1882–1909), výborného tenoristu a ze starobrněnského gymnasia Janáčkova žáka, jenž Březinovi často zpíval, text duchovní písně z opery „Evangelista“ od Viléma Kienzla; text Kienzlův je přebásněním tří veršů z Matoušova evangelia 5, 10–12. Březina svůj překlad vepsal tužkou do tištěného listu pod text německý a anglický; rukopis je v Březinově museu v Jaroměřicích, jemuž jej věnoval Holčapkův bratr Frant. Holčapek. Překlad otiskuji podle přepisu Fr. Jecha.
306 Blahoslaveni, kteří snášejí příkoří pro spravedlnost, neb jejich budou nebesa. Blahoslaveni, když vás pronásledovat budou a všechno zlé o vás mluviti budou, neboť odměna vaše v nebesích. Blahoslaveni, kteří všechno snášejí pro spravedlnost, neb jejich budou nebesa.
Jak mně sdělil Fr. Jech, přeložil Březina pro jaroměřického děkana P. J. Peksu jakousi německou vánoční píseň, kterou P. Peksa, znamenitý zpěvák, zpíval v Jaroměřickém kostele. Překlad Březinův je zatím nezvěstný.
*
Březinův učitel češtiny z telecké reálky prof. Ant. Žanta zachoval také některé Březinovy české úlohy ze sexty a septimy; zprávu o nich s ukázkami podal J. M. Augusta s názvem „Školní komposice Otokara Březiny“ v „Naší knize“ X, 1929 a Ant. Veselý v literárním zpravodaji „Kole“ 1933 charakterisoval jednu z nich, úlohu o Čechově „Václavovi z Michalovic“. Ačkoliv jen práce školní, nejsou pro poznání Březinova literárního a myšlenkového vývoje bez důležitosti; veden za svých studií zkušenou rukou osvíceného učitele měl Březina při thematech ze života i z literatury příležitost ukázat značnou šíři znalostí a vydává jejich zpracováním ještě po letech svědectví o duchu ústavu, kde byly položeny základy jeho vzdělání i životních názorů. Úlohy tyto mně byly přístupny v opisech laskavostí jednak Žantova syna Ing. Miroslava Žanty, jednak akad. malíře Jos. Grusa a ředitele Březinova gymnasia Dom. Kociána; otiskuji je alespoň v poznámkách. Čtyři první jsou ze sexty, ostatní ze septimy, některé domácí, jiné školní. Faksimile nápisu na obálce jednoho sešitu jest uveřejněno v „Památníku stát. čsl. reál. gymnasia O. Březiny v Telči, vydaném k osmdesátému výročí ústavu“ (1932) na str. 58.
JEN VYTRVALOST VEDE K CÍLI
Chrie
Jako živná vláha, tak zmlazuje a osvěžuje poesie duši lidskou. Poesie vložena jest v srdce lidské, aby okřál duch lidský, aby unášela člověka v ideální výši dobra a krásy. Avšak mimo to má poesie ještě jiný úkol, úkol světější! Nejen osvěžovati má ducha lidského, ona ho má i poučovati, ona ho má povzbuzovati! A proto obsaženy bývají v básních věty hodné, aby zlatými písmenami vryly se v srdce lidská, aby hvězdami zářily člověku na pouti života. A jednou z takových vět jest též věta: „Jen vytrvalost vede k cíli!“ A skutečně! Každý snad člověk touží po něčem, každý má nějaký ideál, k němuž 307 směřují jeho snahy. Dle různých povah jest ideál tento různým; kdežto prostičký duch prostého člověka jen po věcech rovněž obyčejných touží, duch mohutný velikána vytkne sobě cíl vznešený, cíl rovněž neobyčejný! A přece veškery tyto různé snahy jedinou musí ovládány býti ctností, mají-li se potkati se zdarem, mají-li přispěti k ukonejšení toužící duše: a ta ctnost jest vytrvalost. Ano, vytrvalost! Vždyť každý takřka cíl, byť sebe prostším a snáze dosažitelnějším byl, nese s sebou množství překážek, které zabraňují člověku, aby dosáhl ho, které srážejí takřka člověka na onom letu k ideálu s dosažené výše zpět. A tyto překážky musí překonati člověk, těmto překážkám musí vzdorovati jeho pevná vůle. A k překonání překážek, ku mohutnému vzdoru jest třeba na prvním místě vytrvalosti, která ponouká člověka, by pokračoval na započaté dráze, která tiskne člověku v ruku prapor naděje, která sílí ho při každém nezdaru, která čarovnou silou osvěžuje znavenou duši! – Mnoho jest těch, kterým nedostává se této zázračné síly; lidé takoví zaleknou se překážek, které vzrůstají udiveným zrakům jejich vůčihledně, a nedostatek síly, která by nutila je vzdorovati a vytrvati, uchvátí vytoužený ideál a nikdy nedosáhnou ho více – jest pro ně ztracen! Nedostatek vytrvalosti jest tedy neštěstím, a neštěstí to stává se mnohdy osudným. Vytrvalosti má se učiti každý sám, každý sám má otužovati ducha svého, aby nelekal se nesnází a překážek, každý sám má uzpůsobiti charakter svůj, aby stal se pevným jako skála a neoblomným jako stoletý dub. Vždyť ta příroda sama takřka vybízí nás, abychom učili se z ní vytrvalosti, z ní, té staleté, svaté knihy! Vždyť jen pozorovati nám třeba, a vzorů tam najdeme sdostatek. Malé zvířátko je mravenec, a přece síla tajemná vložila v nepatrný ten hmyz vytrvalost, která nenalézá sobě rovné! Stokrát zvedne malé to zvíře náklad v poměru ku svému tělu ohromný, a když mu stokrát upadne, nemešká a zvedne ho po sto a prvé, a hle: dosáhne toho, čeho žádá! Ó člověče, zde uč se vytrvalosti! A pilná včelka, zdaž i ta nás k vytrvalosti nepobízí? Ba zajisté, vždyť ohromné jest to dílo na hmyz tak nepatrný, než utvoří zlatoskvělé medové plástve z drobného prášku pylového, který sbírati musí pilná pracovnice z kalíšků rostlin! A nejen v přírodě nacházíme vzory vytrvalosti, my poukázati můžeme i na ohromné řady mužů, kteří vytrvalostí svou dokázali díla k podivu ponoukající. Ať mluví dějiny! Pohleďme na veškerá ta města výstavná, na paláce rozměrů ohromných, které podnes ční, ač v ssutinách, jako v upomínku na doby pradávné. Kdo vytvořil ty obrovské mnohdy zdi, kdo skupil a snesl takřka celé skály na určitá místa? Důmysl lidský to byl, jehož hlavní družkou byla vytrvalost, která ozbrojila ducha lidského, že pronikl takřka vším. Vytrvalost lidská má pomníky veliké, věkovité! Vytrvalostí vystaveny pyramidy ohromné, vytrvalost povznesla národy, vytrvalost zdobila nejpřednější panovníky, vytrvalostí honosili se učenci všech věků a národů! Vytrvalost pobádala Demosthena, že přemohl tělesnou vadu, vytrvalost postavila ho na přední místo v radě řečníků řeckých. Vytrvalost povýšila Římany z národa podřízeného na 308 národ skoro celým tehdy známým světem vládnoucí. Vytrvalost dala člověku vniknouti v taje přírody, vytrvalost ozbrojila jeho ducha, že vynalezl řadu věcí veleužitečných a předůležitých. Vytrvalost lidská seznámila člověka se širými světy v soustavě sluneční, vytrvalost lidská vynalezla železnice a lodi parní. I národ náš poukázati může na skvělý příklad vytrvalosti několika málo mužů, kteří probudili ho ze spánku dvěstěletého, kteří k novému ho povzbudili životu. Vytrvalostí obrněn byl náš nezapomenutelný Jungmann, když veškerý poklad naší drahé mluvy skládal ve svůj veliký pětidílný slovník! A tak na sta, ba na tisíce bychom uvésti mohli příkladů, z nichž září ona pravda, hned na začátku naší rozpravy podotknutá: „Jen vytrvalost vede k cíli!“ Pravdu tuto i jiná přísloví dokazují jinými ovšem slovy. Tak na př.: „Jedna krůpěj o kámen se odrazí, častá krůpěj i kámen prorazí.“ „Červík malý dub stráví, ne že tuze kouše, ale že často točí.“ Co zde v krátkosti podotknuto bylo, dostačí snad, aby objasnilo nám, jak důležitou a potřebnou ctností jest vytrvalost. Proto hleďme si osvojiti tuto ctnost, hleďme ozdobiti jí povahu svou, a dosáhneme, po čem toužíme, dosáhneme určeného cíle. Tedy: „Vytrvejme!“
ČEMU UČÍ NÁS PODOBENSTVÍ O MARNOTRATNÉM SYNU?
Když po krásných nivách země svaté zahřměl nadšený hlas Kristův, nebyli to velmožové bohatí, nebyli to mocní páni, již následovali božského učitele, nýbrž jenom prostý lid naslouchal svatým slovům jeho učení. A aby vznešené pravdy věrouky své tomu prostému lidu přístupnými učinil, odíval Kristus jednotlivé články a věty svého náboženství v roucho podobenství. V podobenstvích mluvil Ježíš do duše všemu lidu, v podobenstvích pronášel ony zásady, jež měly jednou proměniti a oblažiti lidstvo. A jedno z podobenství takových jest i podobenství o synu marnotratném. A jako všechna podobenství Kristova, ve svém směru takřka nedostižitelná, jeví na sobě onen ráz poučný, tak i podobenství uvedené s mnohou pro život důležitou seznamuje nás pravdou. Křehký zajisté jest člověk, a ač duch jeho ozbrojen věděním vyšvihne se do výší závratných, přece nicméně neodolá mnohdy pokušení hříchu, jenž ho s pravé cesty svádí, přece mnohdy klesne se své výše a zhřeší. Poněvadž pak vzezření hříchu namnoze jest vábné, což tedy divu, že zhřešiti může člověk velmi snadno. I podobenství naše vypráví nám o jednom takovém zjevu. Syn vyžádal si na otci svém náležející mu podíl a rozloučiv se s otcem odešel do světa. Tam, jakož obyčejně bývá, promrhal podíl svůj ve společnosti jemu co do lehkomyslnosti rovných druhů a hově prostopášnostem všeho druhu nestaral se pranic o budoucnost. A bohužel, co jest ještě dnes tako- 309 vých marnotratných synů! Kolik jest těch, kteří necitelnou rukou shrabují pracně a mozolně vydělaný peníz svých rodičů, aby promrhali trpce nastřádané jmění jejich v rozpustilé společnosti! Kolik jest těch, kteří v cizině na útraty chudých rodičů dopřávají sobě lahůdek, zatím co rodiče jejich sotva suchého chleba doma si dopřáti mohou, kteří nedbají na to, že každý krejcar, který lehkomyslně vyhazují, musela vydobýti mozolná dlaň starostlivého otce a pečlivé matky! A žel, že i mezi studujícími jinochy nalézá se mnoho takových synů marnotratných, kteří nedbají toho, že rodiče k jejich dobru poslední na ně vynakládají peníz, kteří nemají citu pro svízele a útrapy rodičů svých a kteří v zahálce a nedbalosti promarňují otcovský podíl. Zajisté výmluvný to doklad k našemu podobenství, a bohužel, pravdivý to doklad! Avšak nejen v tom směru, ale i jinak naplňuje se výše uvedená pravda, že snadno člověk zhřešit může a zhřeší. I mužové svatým se vyznačující životem neodolali pokušení hříchu a zhřešili. Na svědectví třeba jen uvésti jméno Davida, Šalomouna, Petra a j. Nábožností slynul král David, a hle, i on zhřešil! Moudrostí neobyčejnou obdařen byl Šalomoun, a přece se neubránil hříchu. A horlivě Pána milující Petr třikráte zapřel Krista. Avšak hřích Davidův potrestán Absolonem, Šalomouna potrestal Bůh, a výmluvný bolestný pohled Kristův dostatečným byl zajisté trestem Petrovi. Hřích uvádí tedy člověka do neštěstí, po hříchu tedy přichází trest. I v podobenství našem z rozmařilého života vyplývá pro marnotratného syna trest. Neboť tento promarniv veškeré své jmění octl se v úplné chudobě. Přátelé ho opustili, poněvadž už neměli od něho více čeho očekávati, a bída objevila se mu v celé své strašnosti. Co počíti? Hlad dostavil se rozmařilému zhýralci zanedlouho, a tento hlad přinutil ho, aby hledal sobě výživy prací. Vstoupil tedy do služby k boháči, jenž poslal ho do domu svého, aby tam pásl vepře. Zajisté veliké to bylo pokoření pohodlí zvyklému rozmařilci. Avšak hlad, jehož se obával, přece nemel ani ve službě čím ukojiti, ba jemu nedostávalo se ani té potravy, jaká se skýtala vepřům. Tak se děje hříšníkovi! Jak temný stín následuje za každým hříchem zasloužený trest. Dokladů k tomu máme dosti. Každý člověk hříchy svými trestá zajisté jen sebe. Marnotratnému synu trestem byla chudoba a bída, a těm, kdož marnotratnému synu jsou podobni, jistě také jen bída je odměnou. Zahálčivého a lehkomyslného studujícího trestá budoucnost. Neboť neosvojiv si dostatečného vzdělání není s to, aby jednou sám vydělával si svůj chléb, a musí se ponížiti a snášeti ústrky necitelných lidí. A bolest jeho ještě pak zvětšuje ta myšlenka, že neštěstí svého je si vlastně vinen sám, že sám nedbal, aby využitkoval příznivých okamžiků mladosti ku svému prospěchu, že sám takto plýtval těžce nastřádanými penězi rodičů svých. Myšlenka taková musí býti strašlivou! Což tedy divu, že maně ozývá se v člověku hlas povzbuzující ho, aby vzmužil se, aby litoval, aby polepšil se a poznal vinu svou. A štěstí jest, možno-li mu to učiniti tak, jak učinil to marnotratný syn. Neboť tento v okamžiku největší bídy své počal litovati kroků svých, počal vzpomínati na uplynulé doby mladosti své, počal želeti a pociťovati ztráty otcovského domu. A cit tento, lítost, měl za následek rozhodný čin. Se slovy: 310 „Vím, co učiním. Půjdu domů a řeknu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou“ vydal se na cestu k domovu, k tomu domovu, jehož si vážiti neuměl a který lehkomyslně opustil. Ó šťastný marnotratný syne! Ba šťastný! Co jest těch, kteří litujíce nemohou odčiniti následků nepředloženosti své a hříchu svého! Co jest těch, kteří úpějí pod tíhou lehkomyslnosti své a jejichž existenci zničí úplně hřích v ukvapenosti spáchaný! Tak zajisté ten, který za dob studií zahálce hověl a ničemu se nenaučil, nese následky svého nepředloženého jednání po celý život! Ba ano, po celý život naříká na nešťastnou zahálčivost a lehkomyslnost svou – ale marně! Nemůže jako marnotratný syn napraviti jednání své. Zato však v případech jiných lítost a uznání viny zachrání mnohdy člověka a dodá mu té mravní síly, aby odložil chybu svou. I marnotratný syn, polepšený a napravený, zaklepal na dveře domu otcovského, a otec dobrý zas objal syna raduje se, že zas mu navrácen, a odpouštěje mu všechna jeho provinění! Vskutku šťastným byl marnotratný syn! Mnohdy ovšem každý, kdo pozná svou vinu, může podobného okusiti štěstí; ve většině však případů nestává se toho. Přece však mýlil by se ten, kdo by se domníval, že pak, když i hříšník odpuštění dosáhl, vrátí se mu ten nerušený a svatý klid srdce, který provází toho, jenž se nikdy velkého hříchu nedopustil. Ó nikoli! Ta spokojenost a ten nezkalený klid duše nevrátí se nikdy, nikdy více! Upomínka na hřích nejeví se v následcích hmotných, jeví se v upomínce duševní vždy. Že však i v následcích hmotných se jeví, rozumí se samo sebou. Kdo medle vrátil marnotratnému synu mládí, jmění, statek? Kdo vrátil mu promarněné dny? Nikdo! A kdo vrátí nám mládí, použijeme-li ho špatně, kdo vrátí nám zdraví, zbavíme-li se ho lehkomyslně? Rovněž nikdo! Proto výstrahou nám budiž onen příběh o synu marnotratném! Avšak nejen výstrahou, nýbrž i poučením budiž nám uvedené podobenství! Jak podotknuto výše, při vzpomínce na marnotratného syna varujme se hříchu, při vzpomínce na lítost jeho litujme hříchu i my; pak snad nabudeme i my odpuštění takového, jakého nabyl marnotratný syn!
ZDALI STATEČNOST POUZE VOJÍN NA JEVO DÁVÁ?
Pojednání
Člověk, ačkoliv jest pánem veškerého tvorstva, ačkoliv je suverenním vládcem naší země, přece nicméně musí při každém takřka kroku zápasiti, a to buď s veškerou přírodou zevnější, buď s vlastními vášněmi a náruživostmi. Hodnota člověka stanoví se dle výsledku tohoto zápasu; o člověku pak, který zápas takový vítězně přemohl, říkáme, že jest statečným. Již staří národové ctili a obdivovali se statečnosti, a ve statečnosti vyniknouti bylo nejvřelejším přáním mužů jak u Asiatů, tak u Řeků a u Římanů. Leč obyčejně pojem statečnosti vztahoval se jen na tělesnou způsobilost v boji s nepříte- 311 lem; vítězný laur hrdiny olympského tak jako nádherný triumf římského dobyvatele neb hřímavý potlesk srdnatému gladiátoru věnovaný spočíval na obratnosti a síle tělesné. Jen hrdinům ve válce vynikajícím pěl božskou svou epopej Homéros, válečným hrdinům obdivoval se Virgilius Maro ve své „Eneidě“, statečnosti a síle kořil se takměř celý středověk, nechávaje zaznívati v madrigalech, tenzonách, sonetách a tercinách trubadurů vedle zpěvů plných něhy a lásky též hymnické chvalořeči na oslavu statečnosti. Leč duch člověčenstva, který v době nové mnohem výše perutě své rozepjal, duch člověčenstva k dokonalosti stále stoupající nedává již nejpřednější místo surové síle přirozené, nýbrž on uznává též jiné druhy statečnosti, statečnosti ušlechtilejší, prospěchu lidstva způsobilejší. Snad mnohý namítne otázku, jaká jest to tedy statečnost, která nad statečností tělesnou vyniká? A na otázku tu všeobecně lze odpověděti, že statečností tou míněno vítězství ducha nade hmotou. Snad odpověď ta příliš abstraktní? Nuž, vraťme se k případům konkrétnějším. Jak veliká a těžká odpovědnost tíží bedra těch, kteří u vesla vládního nad osudy národů rozhodují! A zdaž není tu třeba sebezapření velikého, zdaž není tu třeba ráznosti a síly ducha neoblomné, mají-li se říditi stezky národů tak, by se nekřížily, nesetkaly, mají-li se využitkovati náklonnosti a vášně lidu ve prospěch pravdy a k zdaru moci národa, mají-li se neshody a různá nedorozumění vyrovnati pod běloskvoucím praporem míru? Zdaž tu není třeba ráznosti, zdaž tu není třeba statečnosti? Ba mnohem krásnější laur zdobí státníka, jenž zhoubnou válku od národa svého odvrátil, než vojevůdce, jenž vítězství dobyl v bitvě zuřivé, kde orgiemi krvavými řádil démon války chrle smrt z tisíců pušek, hřímaje zkázou jícny sta děl, rozsévaje rány bleskotem mečů a řinkotem bodáků! A jako státníkovi, jenž moudře řídí osudy národů, jenž nedbá urážek, které z mnoha stran bývají mu odměnou za jeho namáhání, jako státníkovi obezřetnému a geniálnímu odměnou přisuzuje se pozoruhodná statečnost, tak statečnosti nemůžeme upříti těm, kdož v rozsáhlých říších ducha ve říši vědy a umění palmy si vydobyli. Lidské vědění! Zdaž není ono též vznešeným bojištěm veleduchů, kteří bojovali s tmou a nevědomostí, ne zbraněmi jedem kalenými, leč zbraněmi důvtipu a vytrvalosti? A zdaž i zde bojovníkům neohroženým nepřísluší laur vítězný? Zdaž i jim nepřísluší uznání, zdaž i oni neprokázali statečnost neohroženou? – Leč patrně za tu odměnu, která mnohdy velikánům duševním byla trpkým údělem; neuznaní, neocenění umírali mnozí z nich v bídě a starostech a věky mnohdy minuly, než na čelo vzpomínky jejich vložena zasloužená koruna slávy. A jako se to má se zápasníky na poli vědy, nejinak má se věc na poli umění. Poetové, kteří nadšeně v struny srdce svého zasáhli a hřímali národu svému písně nejkrásnější, mnohdy ve dálné cizině, vlastí jsouce zneuznáni, trávili život svůj. Leč oni vytrvali, a ač mnohému kynula jiná dráha šťastnější, přece nicméně z lásky k národu kráčeli ve službách umění. Zdaž tím neprojevili statečnost? A máme snad příkladů uvésti? Ba, celá řada intensivních hvězd 312 na blankytu literatury musela by býti vyjmenována; málokterý zajisté pěvec byl národem svým hned oceněn a pochopen. Od Danta Alighiera, z rodné vlasti vyobcovaného, až po velikého básníka pesimismu lorda Byrona co tu talentů a geniů zneuznaných, nepochopených! A přece znova pod prapor poesie a umění kupí se nová řada mladých sil, kteří nedbají pohodlí životního a kteří sledují vnitřní plamen posvátného uměleckého nadšení! Není to statečností? Leč i vytrvalostí jeví se statečnost. Vizme celou řadu těch, kteří v tom neb onom oboru vynikli! Co napracovali se, co se nasnažili, jak neúmorně museli se přičiňovati, nežli úkol, který si vytkli, provedli! Kolikrát zmařeno bylo úsilí jejich, kolikrát zřítila se budova nejkrásnějších jejich plánů, kolikrát bylo jim zaplakati nad zklamanou nadějí! Všechny objevy, které na člověčenstvo měly účinek nejblahodárnější, jsou jenom výsledkem dlouholeté a neúmorné práce. A od odvážného podniku Kolumbova až k vynálezu Stephensonovu a od tohoto až k moderním vynálezům doby nejnovější jaká tu řada dokladů! A čím byly všechny tyto podniky vytrvalé a posléze vítězstvím korunované vykonány? Zajisté že statečností! Statečnost posilovala umdlévající síly veleduchů, statečnost korunovala snahy jejich zdarem! Leč i mohutné převraty v říši názorů duševních, reformy náboženské a společenské vyžadovaly ohromné statečnosti! Každá myšlenka nová, která jako blesk zažehla ve zastaralé náhledy minulé, musela nejprve nabýti posvěcení zápasem. Vizme vznik křesťanství! Intensivní zář hvězdy betlémské rozlévala se ponenáhlu po ohromných oblastech veleříše římské a hrozila třpytem svým zatemniti mytický zásvit římského náboženství. Tím ovšem narazila na náboženské názory římské, které vkořeněny byly v ústavní život římského státu; střetnutí takové mělo v zápětí pronásledování křesťanství. Co bylo vytrpěti nadšeným apoštolům víry Kristovy, co muk čekalo na stále se množící učenníky jejich! Leč ani pochodně Neronovy, ani pronásledování Domitiána, Marka Aurelia, Trajana, Septimina Severa, Maximiana a Diokletiána nebyla s to vyhladiti božské símě nového učení! Jaká to však byla statečnost u těch tisíců mučených a pronásledovaných křesťanů, jaká to byla statečnost při nových učennících, kteří osudů učitelů svých se nelekali, ale s písní na rtech na smrt kráčeli za své přesvědčení! Ejhle, toť vítězství ducha nad hmotou! A nejinak vedlo se i velikým reformátorům všech věků a všech národů, a božský reformátor Kristus, ukřižovaný rozvášněným davem, jest obrazem toho nejvýmluvnějším! – – Statečnost obdivuhodnou projevovali a projevují dosud četní misionáři, kteří vedeni jsouce učením božského učitele všem národům hlásají světlo jeho víry. Co však bývá odměnou jejich namáhavých prací? Čtěme jen popisy jejich cest, a dozvíme se, že často smrtí nejkrutější jsou jim spláceny jejich šlechetné snahy! A tak při mnohém a mnohém zaměstnání člověku bývá potřebno, by náležitou statečností vynikal. I v životě pospolitém shledáváme se často s příklady takové statečnosti, a lékař neohroženě za svým povoláním kráčející, kněz povinnosti stavu svého s nasazením života vykonávající jsou právě tak vzory statečnosti, jako vesničan 313 k zachránění tonoucího bližního život nasazující neb dělník v moře plamenů se vrhající, by život lidský zachránil! Avšak mimo všechny tyto druhy statečnosti může každý člověk též jinou statečnost osvědčiti, statečnost totiž v zápase s vlastními chtíči a náklonnostmi svými. Duševní život člověka jest také bojem, bojem to tvrdošíjným mezi zlem a dobrem! Jak těžký tu mnohdy bývá zápas, jak nepatrny mnohdy zbraně, jimiž člověk vládne! Jak pochybno bývá mnohdy to vítězství! Vždyť i ta porážka jak láká, to klesnutí jak člověka vábí. Právě klesnutí slibuje člověku zdroj rozkoší, právě porážka smyslům lahoditi slibuje! Což tu divu, že tak mnohý podléhá, že tak mnohý klesne! Zato však vítězství mravní jak jest ušlechtilé a jakou statečnost mravní vítěz jeví! A zvítězí-li jednou, jak ostražit musí býti, by ze zálohy nečekané nezaplálo mu nové pokušení, nový nepřítel! Věru těžký to stav pro člověka na zemi! Každým krokem, každým hnutím mysli musí projevovati statečnost, neboť při každém kroku, každé myšlence narazí člověk na odpor. Nuže, co zbývá člověku činiti? Což jiného než směle čeliti každému nebezpečí, a pevným okem hleděti vstříc každé překážce? Což jiného než býti statečným? A jako vojín vzpomínkami na rekovné činy jiných se rozjaří a sám pak novou sílu ve svých údech cítí a nepřátelům statečně čelí, tak také my vzpomínejme na statečnost jiných a vzpomínkou svou vzpružujme vlastní síly své, a ten duch, jejž vložil Tvůrce v nitro naše, ten duch, který jest jasnou pečetí nesmrtelnosti, ten duch lidský tajuplný sám ještě nám připomůže k vítězství svému nad hmotou!
JAKÝCH VÝHOD POSKYTUJE ČLOVĚKU VELKÉ MĚSTO?
Pojednání
V historii národů starých dočítáme se, že chloubou a pýchou celého národa bylo veliké a výstavné město. V nich odehrály se často nejdůležitější a nejrozhodnější okamžiky národa, v nich zpečetěny osudy zemí a říší, v nich soustředila se veškerá národa síla a mohutnost. A přece změnilo se mínění veřejné. Dnes, ač připisuje se městům veliká důležitost, přece s opovržením mnohdy mluvívá se o městech velkých jako středisku mnohých neřestí, jako o pramenu mnohého zla. A skutečně, ač v té veliké lidu mase, v tom ustavičném velikého města kolotavém víru, v té různých povah pestré směsici přemnoho se nachází lidí mravně zkažených, lidí, jichž cesty ne vždy jsou ctnostné, ač ono veliké lidstva mraveniště má mnohé stinné stránky, přece i té pravdy doznati musíme, že veliká města mají větší důležitosti, než jim obyčejně přikládáme, že mnohé mají výhody, že až doposud jsou středisky toho neb onoho národa. Člověk jest, jak se i ti největší myslitelé vyjádřili, stvořen k společnosti. Ba, mnohdy jest člověk i vázán na společnost, a skorem vždy jest mu společnost prospěšnou. 314 Vizme, co pohrom různých čeká člověka i jeho majetek! Jak často nucen bývá okolnostmi prositi bližního o pomoc! Život člověka ohrožen bývá mnohými živly, a ač duch lidský je silen, přece i ten nejmohutnější duch sevřen jest v těsné vězení tělesné konstrukce, a velice na tom záleží, aby člověku včas poskytnuta byla pomoc. A kdež snáze jest se mu pomoci takové nadíti než ve velkých městech? Tam zajisté nachází se hojnost lidí zkušených a lékařů na slovo vzatých, tam nachází se hojnost nemocnic, lékáren, léčebných ústavů, tam možno pečlivějšího ošetřování se nadíti. Při nehodách živelních, které majetku člověka záhubou hrozí, snáze pomoci se naskýtá ve městech velkých než na venkově, přispívajíť tam dobře zařízené sbory hasičské zejména k bezpečnosti majetku proti ohni, kanály a jiná opatření proti povodni a t. d. Mimo to i o ducha jest ve městech více postaráno, než na venkově jest to možno. Soustavné vyučování provedeno bývá ve městech velkých důsledněji a důkladněji; hned z mládí poskytnuto bývá každému důkladného vzdělání, které pak na středních školách se zdokonaluje a tříbí; vysoká učeliště, různé akademie a školy odborné kynou pak každému, otvírajíce mu bránu vědění. Studia ve velkých městech pro domácí obyvatele bývají spojena s menšími výlohami nežli pro ty, kteří jsouce z venkova ve městech jen po čas studií se zdržují. Těm pak, kteří už nabyli vzdělání dostatečného a sami již v jednotlivých oborech vědy pracují, otevřeny jsou bohatě zásobené knihovny, různé sbírky přírodopisné, archeologické a j. Ve velkých městech sestupují se vzdělanci ve spolky vědecké, které pak vzájemně se doplňujíce na poli té neb oné vědy pracují. Ale i lid ve městech velkých má více příležitosti ku vzdělání. Mnohé knihovny jsou každému otevřeny, z nich může lid čerpati zábavy i poučení. Mimo to ve velkých městech příležitost poskytnuta každému, aby pobavil se dovednou a uměleckou hrou v divadle, aby osvěžil ducha v koncertech a aby obveselil se v tanečních a jiných zábavách. Velká města hodí se výborně pro práce vědecké, neboť právě v tom šumu a kolotu, v tom víru a v té směsici lidstva snáze pohřeší se jednotlivec než na venkově, kde se lidé znají; tam snáze může oddati se svému studiu, maje po ruce prostředky k studiím, kterých na venkově postrádá. – Velká města jsou jaksi tepnami země. V nich soustřeďuje se veškerý průmysl, veškerý obchod země. Tím ovšem výživa jest tam snadnější a lehčí nežli na venkově; a proto spěchá do měst množství lidí, zvláště třídy pracovné, aby tam výživy nalezli, které zajisté tam pilný v dostatečné míře najde. – Města staví se rovněž v čelo všem národním snahám toho neb onoho národa; a v městech soustředí se veškerý národní život lidu. Ba, národ přece vzdor mnohým předsudkům ctí své město hlavní, navštěvuje je a svou hlavou je uznává. Ve městech vyklíčila zdárně květina svobody, ve městech mnohdy po prvé křestem krve zkropen svatý prapor rovnosti a bratrství, ve městech po prvé hřímají davy svobodě nebo v zdar milému panovníku. – Ovšem, jak již na počátku řečeno, mnohdy, ba velmi často nebývají města vzorem 315 pro ostatní národ, což však ani jinak nemůže býti, povážíme-li, že na malém poměrně prostoru seskupeno jest veliké množství lidí, mezi nímž mnoho nachází se nehodných členů lidské společnosti. To jest na venkově také, ale poněvadž je zde lidstvo více roztroušeno, nebývá to tak pozorovati jako ve městech. A konečně, vždyť jest úkolem každého řádného člověka, aby zachoval povahu svou neproměnnou v ctnosti jako zlato v ohni. Vstaví-li ho osud do velkého města, má užívati výhod, jakých mu velké město poskytuje, a vystříhati se scestí, ku kterému ho snad svádí, a zůstati charakterem ryzím a poctivým.
ŠLECHETNÝ PO SMRTI ŽIJE A PŮSBÍ, JAKO BY BYL ŽIV
Pojednání
Kolik veleduchů zabývalo se otázkou, co jest život lidský? A téměř všichni dospěli k tomu úsudku, který vyjádřil Calderon v básni „Co jest život“ větou: „Celý život náš je sen“. A veliký Shakespeare doplňuje větu tuto slovy: „...Jsme látka taková, z níž dělají se sny, a malý život náš je spánkem obklopen.“ A každý snad dosvědčí pravdu výroků těch, každý uzná, že žití lidské jest snem, jen krátkým snem! Co jest medle žití lidské proti věčnosti? Zdaž není kapkou v neskončeném moři, zdaž není pouze paprskem světlým, jenž vniká v tmu, kterou tvoří kolem žití lidského závratná idea věčnosti, nekonečnosti! A přece mnoho, mnoho popřáno bývá člověku! On může přečkat onen okamžik, kdy mdlé oko zavírá mu Asrael, on může žíti i po své smrti, žíti tak dlouho, dokud jediné mu podobné cítící srdce lidské existovati bude na zemi, žíti takřka věčně, ne snad tím tělem, jež během roků v prach se rozpadá, ale duchem, jehož vdechnouti dovede ve činy své, v práci svou, kdy ještě žil a trpěl na půdě zemské. A čím, tažme se, čím uchovává potomstvo pamět velikánů zemřelých? Na prvním místě jest pověst, ona holubice, jež povzlétá z hrobů a letí od úst k ústům, od člověka k člověku, od národa k národu, od věků k věkům. Buď zpívá něžně i bouřlivě hrudí některého pěvce v podobě písně neb vážně hovoří odměřeným retem dějin. A pomníky, kameny tisíciletím vzdorující, přijímají ve chladné plochy své buď tu píseň neb ty děje. – Máme dáti příklady? Ó zaleťme jen křídly ducha svého po širém světě, nahlédněme v úkryty hrobek a vnitřky chrámů, zastavme se nad mocnými pyramidami a patřme v dějiny měst a míst, a přesvědčíme se, že tisíce let tomu, co myslili a trpěli a pracovali zde ti, jichž jsou to pomníky, jimž ku cti nazvána ta města, jimž stavěny pyramidy. Avšak velikáni tací nejen že žijí po staletí v ústech obdivovatelů, oni mají i vliv blahodárný na pokolení budoucí. Patřme jen na básníky, na spisovatele znamenité, na reformátory, na učitele, na filosofy všech národů a všech věků. Zdaž nežijí dosud? Zdaž nečerpáme dosud nadšení čtouce velebný zpěv Homérův o hněvu Achillovu a 316 o útrapách bohorovného Odyssea? Zdaž necítíme dosud ten zápal posvátný, jímž hárala prsa velikého toho pěvce? Zdaž nectíme, neskláníme se v úžasu před oněmi muži nadšenými, kteří ústavy dali státům, ústavy, jež zabezpečily státům těm rozkvět moc, sílu, slávu! Zdaž nectíme Mojžíše, Solony a Lykurgy, zdaž neobdivujeme se celé řadě oněch mužů, již světlou stopou ducha svého kráčejíce vytrhovali z bludů národy? Zdaž nezachvěje námi pocit úžasu, stopujeme-li vývoje věd od prvních požitků až k době nynější, rozvažujeme-li o mužích, kteří pravdou novou osvítili věky příští? Stačí nám jen ku „královně věd“ astronomii se obrátiti, bychom uznali velikost Koperníkovu, důkladnost Keplerovu, bystrozrak Tychona de Brahe a soudnost a obsáhlost Newtonovu! Zdaž dále úcta největší nepojímá nás k četné oné tlupě filosofů, již badali duchem svým v nejdůležitějších a nejtemnějších záhadách bytosti lidské k Sokratovi, Platonovi a v době novější Descartesovi, Spinozovi, Leibnizovi, Kantovi? – Ó zajisté že ano, že známe osudy jejich, že spřádáme nitkou obraznosti zjevy jejich v mysli dodnes! Však nejen pracovníkům ducha patří naše úcta neomezená, my velebíme i ty, již skutkem lidstvu přispěli, již životy své dobru lidstva obětovali, již hmotný blahobyt člověčenstva šířiti pomáhali. A jako s vděkem připomínáme Kolumba, jímž otevřen nám nový svět, tak úcta pojímá nás před Stephensonem, jenž dráhu železnou vynalezl. A jmen takových slavných na sta bychom mohli uvésti! Avšak my nejen že známe osudy a činy mužů těch, my jsme i jimi povzbuzováni, což má opět ohromný rozsah! Vždyť ve vědě na příklad autorita jednoho učence stojí na základech, o nichž pracovalo sto jiných, a ti všichni povzbuzují opět budoucí vzdělance a síly jim dodávají ku dalšímu pěstování vědy. A jako s vědou zde, tak se i vůbec děje – Herodot povzbudil Thukydida, Kallistratos byl příčinou rozhodnutí se Demosthena pro řečnictví a Dante nadchl celou řadu geniů, z nichž jmenuji Petrarku, Boccacia a Tassa. A veliký lord Byron, ta intensivně zářící hvězda severu, sedávaje ve stínu pinií ravenských byl tak nadšen vzpomínkou na Danta, že zpěvy nejvelebnější rozlévaly se z lyry jeho. A známe všeobecně, s jakou úctou na velkého Shakespeara pohlížel rovněž velký Schiller. A koho by nenapadl zde pověstný výkřik Correggiův „Já jsem malířem“, jejž vynutil mu obdiv k nesmrtelnému výtvoru mistra Rafaela, sv. Cecilii? – Nuže, my se obdivujeme velikánům, avšak víme třeba, že slabá je ruka naše, by chopiti mohla pevně laur vítězný pěvce bohem nadaného a ověnčiti jím skráň naši, my víme, že nejsme obdařeni duchem Sokrata, Leibnize a Kanta, že nemáme důkladnost a ohromného ducha Koperníkova, Newtonova, La Placeova, my víme, že jsme slabí vykonati něco, co by vzneslo nás v souhvězdí velikánů, my víme to vše – avšak máme složiti ruce v klín nečinně, nedbale, snad se slovem politování, nespokojenosti? Nepřeceňujme nikdy síly své; ale to, o čem víme, že dovedeme, proveďme jistě a rázně! A pracujme! Práce jediná jest s to povznésti nás, práce podá nám útěchy a svědomí pracovitého zajisté klidno jest jako hladina vodní a jasno jako křišťál. 317 A přece svědomí klidné a nerozbouřené jest základní podmínkou štěstí lidského. Ve práci tedy spočívá štěstí! Zdá-li se nám býti práce nesnadnou, pohleďme na výsledky práce lidské, pohleďme, co učinili jiní, a zajisté že každému zavlní se prsa silou vnitřní a že půjdeme pak v práci nejtěžší s tím energickým ohněm, s kterým kráčí umělec neb virtuos před zraky diváků a posluchačů! A budeme pak klidni, ať práci naši provází bouřlivý aplaus davů neb ať zapláče nad snahou naší, třeba nezdařenou, jediné, avšak cítící srdce!
ČTVERO ČASŮ ROČNÍCH OBRAZEM ŽIVOTA LIDSKÉHO
Porovnání
Podivné často bývají běhy lidského života; ne jedním okamžikem z dítěte malého vzroste muž, ne najednou vyvine se duch člověka tak, aby mohl spolubližním svým ukazovati cestu ku pravdě a světlu. Člověk rozeznává různé doby rozvoje života svého. Věk dětský ponenáhlu přeměňuje se ve věk jinošský a z jinocha vzroste teprve muž, a muž konečně, vykonav úkon svůj, odpočinku nalézá ve stáří. A nyní otažme se, zdali ještě někde jinde nalézáme rozvoj podobný? A odpovědi je jasná – vždyť odehrává se před zraky našimi každého roku. I příroda celá rozeznává různé doby rozvoje svého, i příroda má svůj věk dětský – jaro, i příroda má svou dobu mládí, totiž léto, i ona jako člověk plodonosný má podzim, a konečně i příroda k odpočinku chystá se za bílého příkrovu sněhu – v zimě. Jaru zajisté podobna jest doba ona, ve které člověk, jsa dítětem, veškerý svět v růžovém vidí zbarvení, ve které ještě netísní tak boly a útrapy, jež života lidského stálými jsou průvodci, duši mladistvou. Vizme jaro! Je to divadlo každý rok se nám objevující, avšak každý rok nových nám odkrývajících vděků. Jeť čas jarní časem rozkoše nevinných, jeť blahým snem přírody. V době jarní, kdy slunéčko jasnými sálá paprsky, kdy zpěv ptáků sluchu libě lahodí, kdy vůně opojná naplňuje vzduch, kdy větřík laškovný pohrává si haluzemi stromů kvetoucích, v době oné cítíme se šťastnými v objetí zmlazené přírody. Rovněž takové pocity naplňují mysl naši v mládí. Tu dítko ošetřováno jsouc milující rukou matky a starostlivou otce rukou žije svůj věk rozkošný. Žel, že ta doba větrem míjí. Není údělem života lidského pouhý požitek, člověku jest zápasiti, jest mu podstoupiti boj s živly mu nepřátelskými. A aby člověk byl k zápasu obrněn, musí se vzdělávati. Proto dítku mladému ponenáhlu vštěpují se vědomosti užitečné. A i příroda v době této bývá vzdělávána, aby hojného jednou přinesla užitku. Tak chýlí se ke konci doba jarní. Dítko proměnilo se v jinocha, který počíná už stoupati samostatně v svět. Vědomosti jeho se dovršují a duch jeho mohutní. I příroda počíná se jeviti ve vážnější tvářnosti; ovoce uzrává teplými slunce paprsky, a vše, co ve přírodě se nalézá, jeví ná- 318 sledky žhavého léta. – Léto postupuje krok za krokem, žhavé slunce rozlévá své paprsky ještě mocněji a působí tím, že veškeré plodiny zemské uzrávají. Nad krajinou však snese se mnohdy příval s bouří, přicházejí větry a vichřice, země se třese – avšak přece zůstává pevnou, ba bouře největší užitečně zkypří zemi a příjemně poslouží rostlinám. – A vbrzku zařinčí srpy a kosy a veselý zpěv ženců umrtvělou přírodou zahlaholí. Podzim! Mladík stal se mužem. A jako na podzim to, co v zem vloženo, hojného vydává užitku, tak také vědomostí, kterých sobě v mládí svém co jinoch nashromáždil, nyní co muž používá. A jako na podzim mnohdy prudké zuří bouře, tak také valí se na muže svět se všemi strastmi svými, člověk jest zmítán vírem života jako loď na moři rozbouřeném. Než obezřelý muž s důvěrou v sama sebe podnikne boj a vychází vítězem. – Duch lidský jeví se nyní v nejvyšší činnosti, tělo je silno a schopno ku práci. – Avšak nic netrvá věčně. I podzim jeví proměnu. Vše už svezeno s polí, všady pusto a osmutnělo. Větry jsou chladnější a chladnější, listí žloutne a opadává, a celá příroda zdá se nám volati: „Dokonala jsem úlohu svou – nyní odpočinu!“ A napadne sníh, zprvu jen v malé vrstvě, později je ho více a více, a podzim proměnil se v zimu. Na oknech objevují se květy – mrazivé jako v upomínku na zašlý čas květů živých. Příroda odpočívá pod bílým příkrovem sněhu. I člověk muž ucítí osten únavy, zdá se mu, že to tělo už není tak pružné, jako bývalo, že už duch není tak bystrý. Sil mu ubývá vůčihledně. Vzpřímená, všemu vzdorující postava shýbá se a kloní jako strom mnohým obtížený ovocem. Ba už ani nejsou s to udržeti nohy vetché tělo, a holí nyní podpírá se stařec šedivý. Konal-li řádně své povinnosti jsa mužem, tedy vzpomínky oslazují jemu stáří jeho a vědomí, že dobře vykonal povolání své, dává mu patřiti směle v tvář smrti, která volným krokem se blíží, dává mu patřiti směle v tvář budoucnosti posmrtné, když klesl už ramenem chladného anděla smrti. Člověk i příroda dohráli úkol svůj! Avšak příroda opět vzbudí se k životu novému příštím jarem, neb zima pouhou byla k tomu přípravou. Příroda opět oděje se šatem mladosti, a člověk? Člověk také! Neb po všechny dny života svého měl po boku anděla míru – náboženství. A to náboženství hlásá mu slavně: I ty vstaneš a žíti budeš znovu a mzdu obdržíš podle práce své a odměnu za vytrvalost v dobrém.
ŽIVOT JEST BOJ
Pojednání
Rozhlédneme-li se kolem v přírodě, pozorujíce čilý ten ruch veškerého tvorstva, maně přisvědčíme, že velikým jest příroda bojištěm. Rostlina tak jako zvíře zápasí o svou existenci, a čím vyšší jest postavení toho neb onoho tvora v přírodě, tím větší a krutější jest onen boj, tím více nepřátel vystupuje proti tvoru tomu. Nejvyšší pak 319 postavení udělila příroda člověku; musí tedy podstupovati člověk boj nejkrutější, boj s celou ostatní živou i neživou přírodou. Řádky níže uvedené přesvědčiti mají o pravdě výroku toho. Člověk na svět přichází bezbranný jako obraz slabosti. Příroda však věčná, vždy se obnovující, stojí proti němu jako gigant, jako ozbrojený mocný nepřítel. Kdyby člověka neujala se pečlivá ruka rodičů, zahynul by člověk jako stéblo travičky, která vyrostla ve půdě písčité, výživy jí neposkytující. Ruka rodičů připraviti má člověka k onomu zápasu s přírodou, má odchovati ho, aby přemáhal přírodu vítězně. A hle, člověk mohutní ponenáhlu, a ze tvora slabého vyvinuje se tvor silný, který má proti ostatní přírodě strašlivou zbraň, totiž rozum! Avšak zdaž couvá před ním příroda? Ó nikoli. Ten člověk tělesně je přece příliš sláb, aby mohl bez boje dosáhnouti vítězství. Ta schránka tělesná, byť v ní dřímal duch obrovský, vše objímající, je přece slabá, je podrobena každému vanutí větérku a každé změně podnebí a počasí. Ale ten duch, ta touha žíti zápasí s nemocemi a bolestmi. A ejhle, toť první boj člověka! Avšak ač výsledek boje tohoto ani od člověka nezávisí, přece nicméně nešetří příroda ostatní protivníka tak zaměstnaného, nýbrž ona vyzývá ho, by i s ní bojoval. A příroda veškerá napíná své síly, by soka slabého zničila. Oheň ničí výsledky lidského potu, a tu hrst půdy, již vyrval častokráte člověk kamenité zemi, odplaví mu rozzuřená spousta vody. A jedva dlouholetým často potem napraví člověk poškozený statek svůj, blesk ranou mocnou rozdrtí a zapálí mu střechu nad hlavou a jeho průvodce krupobití v zem zdeptá pyšně se bující pýchu zlatých klasů na poli. A odváží-li se člověk rýti v hlubinách země a dobývati potřebných a užitečných nerostů, tu teprve ukáže mu příroda ničící převahu svou. A výbuch plynu škodlivého zničí často i dělníka i výsledek jeho práce. Však nebezpečnějším sokem než příroda bývá člověku člověk. Kdežto proti mohutné převaze síly přírodní za protiváhu položiti mohl rozum, v boji člověka s člověkem naskytuje se zápas rovných a stejných zbraní. A nad pádem jednoho člověka zajásá druhý, nad záhubou národa jednoho hřímá veselým zpěvem národ druhý. A co dějepisec národa jednoho zaznamenává zlatým písmem radosti a pýchy, o tom dějepisec národa druhého, přemoženého, s pláčem hovoří. Zápas čeká člověka v každé živnosti, a květ štěstí jednoho člověka podmiňuje zvadnutí štěstí jiného. A nejen tváří v tvář hledí člověku v oči protivník člověk! On častokráte kryje se štítem pomluvy a z úkrytu toho pouští utrhačné šípy lži! Jaký tu nastává těžký zápas člověku! Jak tu vynaložiti musí veškeré mravní síly své, aby neklesl! Avšak můžeme dále tvrditi, že ani tím vším není ukončen počet bojů lidských. Člověk má ještě jiného mocného nepřítele, totiž sama sebe! Ta jeho duše, to jeho nitro je táborem nepřátelským, které bojuje častokráte jen vábením, které vítězí jen předstíráním blaha člověku! Hřích odívá se mnohdy v takový šalebný úsměv, hřích plížívá se chytrý takovým úskokem k člověku, a běda člověku, jenž pohlédne jen na úsměv takový s libostí! A věru málo jest reků těch, již odolají nepříteli takovému. A ten 320 člověk, jenž silou vzdoruje živlům, jenž duchem obsáhne mnohou vědu, jenž důvtipem svým rozetne mnohý gordický uzel záhad a skrytých věcí, ten člověk vůči vlastnímu nitru je bezbranným, právě tak bezbranným, jako byl jednou jsa dítětem proti přírodě. Avšak nenalézá člověk ten jako druhdy pečlivou ruku rodičů též nějakou hvězdu vůdčí, jež by ho vedla přívalem vlastních náruživostí ku přístavu ctnosti, k vítězství? Ó, nalézá! Jest to náboženství, jest to povinnost. Nuž tedy, když proti vlastnímu nitru bojovati může s úspěchem, ostatních protivníků se báti nemusí, jen ozbrojil-li se dostatečně jak duševně, tak i tělesně na boj ten. Vždyť hodnota zlata právě v tom spočívá, že nekalí se v ohni, že zůstává vždy zlatem. Nuž buďme tedy zlatem v ohni!
ČÍM PŘEDČÍ STÁTY MALÉ PŘED VELKÝMI?
Pojednání
Tisíciletí působila v člověčenstvo, a z člověka plachého, polodivokého dob předhistorických stal se uvědomělý občan, jenž povznesen cítí se býti nad ostatním tvorstvem, jenž zná též úlohu, již mu vykázala příroda. Ku snadnějšímu bránění práv svých již v dobách dávných sestupovali se lidé ve státy. Dokud vzdělání neproniklo veškeré vrstvy národa, zneužíváno států ku osobním choutkám výše postavených jednotlivců, a mocnější přemáhal slabšího a zmocňoval se území jeho, by rozšířil takto stát vlastní. Tím povstaly státy větší, jež častokráte bučí dobrovolným přijetím nějakého slabšího souseda neb i násilím ještě se zvětšovaly. V podstatě své děje se tak i ve dnech našich; bohužel pak, že ač nyní vzdělání národů všeobecně mnohem výše pokročilo, přece osudné ono pravidlo o právu silnějšího skutkem platnosti nepozbylo a snad ani nepozbude. Během století podmanění často národové smířili se s osudem svým, a státy veliké třeba násilím a krví zbudované vystupují co mocné imposantní celky. Státy pak, jež šťastnými okolnostmi nepozbyly samostatnosti své, zajisté podrobovati se musí mohutnému vlivu států větších. Z toho ovšem vysvítá, že státy větší poznávajíce převahu svou hrdě se representují bud' nádherou svých králů a císařů, buď bohatstvím svých měst, buď váhou své vůle. Státy takové před útoky jsou bezpečnější, vždyť na pokyn náčelníků států takových obránců státních práv objeví se statisíce. A větší obor působnosti, větší politický mír a zvýšená hrdost národnostní zdá se přednosti větších států před státy malými nasvědčovati. Státy však menší, vzdor těmto výhodám států větších, mají mnohé přednosti, a ač veřejné mínění snad tvrzení tomu odporuje, vysvítá přece pravda ta z toho, co výše o vzájemném poměru států větších k menším bylo řečeno. Státy menší znají zajisté slabost svou; ve státech malých nejsou statisíce vojsk, není takové množství zhoubných nástrojů válečných, není ani peněz k vedení velkých válek. Pocit slabosti této káže tedy representantům států takových, by chovaly se obezřele, by bojovaly více 321 lstí diplomatickou nežli zbraní, by střehly se všeho nepřátelství veřejného ku státům větším. Národové států malých vzdor všemu nezávidí národům velkým; oni zvyknou svému postavení byť slabšímu, přec neodvislému. A stane-li se, že drzá ruka státu velkého sáhne po zděděných jejich právech, pobouří se v srdcích všech občanů uražená pýcha národní, věnčená vlastenectvím všecko obětujícím, a národové takoví konají činy, jež s pýchou v listy své znamená historie. Národové takoví staví proti přesile své Leonidy, své Themistokly, Miltiady, proti násilí vyvstávají u nich Žižkové a Prokopové, proti přesile obětují se Winkelriedové. Než tažme se, čím trvá existence národů malých. Už výše uvedeno, že okolnostmi šťastnými. A jaké bývají tyto okolnosti nejčastěji? Odpověď skýtá nám tajná kabinetní diplomacie, že nejčastěji je to řevnivost států velkých. Ba státy velké i samy tvoří na hranicích svých malé samostatné státy, by nestýkaly se hranicemi svými bezprostředně. Novější politika dává nám příklad, že mezi „úžasným obrem Severu“ Rusí a Anglií trpí se samostatný Afganistan. Leč ještě jiné výhodě těší se státy malé. Tam není tolik národů sepjatých společným poutem zákonů v jeden celek, tam národ je celistvější, pospolitější. Občané jeho vědí, že okamžikem může přikvačiti na ně neštěstí, neštěstí společné, a toto vědomí pojí je k sobě, víže je k sobě. Vláda jejich snáze jim vyhovuje; vždyť tlumočí přání jednoho národa, jednoho náboženství. Důvěra k vládě vzrůstá a nastává mezi vládou a lidem poměr jaksi rodinný. Jednotlivci utíkají se k vládě, ta může jím snáze vyhověti, a blahobyt země je tím zaručen. Poněvadž je válek méně, hlavní osa působení kloní se k vědám, kloní se k uměním, jež vzkvétají, jež bují, jež vůní svou sytí často občany velkých státních kolosů. A častokráte touto cestou, cestou vzdělanosti, státy malé vyšinou se výše, ku státům těm dobrovolně přistupují národové jiní, státy malé rostou a mohutní. Dokud pak žije v nich ono prosté vědomí, jež je podporovalo, když byly ještě státy malými, vzkvétají i potom; když však jejich zmohutnění přinese s sebou rozmařilost, pýchu a rozkošnictví, klesají, a klesají níže, než byly dříve, a nemajíce síly mravní se udržeti, zanikají. Velkolepým toho dokladem jest Řím, jenž prostotou a ctnostmi občanskými se vyšinul na první velmoc světa. Truchlivým pak obrazem pádu národa mocného jsou Španěly. Pojí-li však občany států vůbec láska k vlasti, je-li ta vůdčí hvězdou jejich skutků, je-li okrasou královských diadémů, je-li ta domovem ve prosté chýši a v paláci nádherném, pak ani velké státy ani státy malé neminou se slávy, blahobytu, rozkvětu.
BÜRGEROVA „LEONORA“ A ERBENOVA „SVATEBNÍ KOŠILE“
Paralela
Tajemný a neznámý svět života posmrtného zajímal i mysl prostého lidu; někdy vložil lid k upomínkám takovým i morální tendenci, a tak povstaly ty pověsti národní s příšerným pozadím duchů, v nichž tresce se vina vášní bezměrnou spáchaná. Každý 322 národ však ukládá v pověstech takových část své individuality, každý dle svého způsobu vykládá pověst, která majíc původ stejný častokráte obsahem s jinou pověstí národa druhého se srovnává. Faktum toto i při výše uvedených baladách lze pozorovati. Tlumočníkem lidu českého stal se proslavený baladista náš Erben, pověst německou ve třpytný háv melodického rytmu oděl tvůrce balady německé Bürger. Všimněme si tedy blíže obou pověstí oněch a pozorujme takto charakteristický ráz obou národů, z nichž vykvetly dvě tyto pověsti. – Podklad epický obě pověsti mají týž; jeť to zvěst i u jiných národů zachovaná, že mrtvý milenec žijící svou milenku navštíví a ji častokráte přemluví, by s ním sdílela osud jeho. Leč ne každá dívka podléhá takové moci zemřelých bytostí; to již jest trest, jemuž předcházeti musela vina. Vinou touto v pověsti uvedené jest vášeň nemírná, vášeň zaslepená, vášeň, již národní morálka odsuzuje. Dle velikosti provinění liší se i velikost trestu. Znak tento důležitý jest při posuzování a porovnávání obou pověstí. Vina dívky české i německé byla podobna; obě toužily po milencích svých a obě zhřešily přílišnou vášní svou. A přece, jaký tu rozdíl! Vizme obě balady! V nevelké světničce, chudá, zarmoucená, opuštěná, klečí dobrá dívka česká, zbožně spíná ruce před mateří Boží. Nemá nikoho. Otec s matkou na hřbitově již odpočívají, sestra již dávno jest zemřelá, bratr v boji zahynul. Co má teď? Nic než upomínku na milého, jenž nahraditi jí sliboval otce, matku, bratra i sestru. Leč kde jest ten milenec? Do ciziny se obrátil, odešel a více nepřišel, by spočinul v jejím náručí. Což tedy divu, že upomínka taková ve slova modlitby k svaté panně vmísí též ona slova, která činí vlastně vinu dívčinu: „Milého z ciziny mi vrať aneb můj život náhle zkrať!“ Zhřešila, toť pravda, leč čím zhřešila? Modlitbou. Leč vizme dívku německou. Ta má matku, vroucně milující a starostlivou matku. Čeká rovněž milence, jenž vyšel s vojsky německými do boje. On však nepřichází. – Druzí se vracejí a on jediný nespěje do domova. Vášeň dívky rozbouří se mocně, a z prsou mocně pohnutých vyráží se křik zoufalý, kletba! Tam není žaloby, tam jest výčitka, tam není modlitby, tam jest hněv, tam jest kletba. Dívku českou nikdo netěší, dívku německou matka napomíná. Německé dívce vymlouvá matka šílenou vášeň její, konejší ji, že snad ani nezaslouží ten Vilém tolik oddanosti, že oddání se do vůle boží může jí opět ztraceného klidu získati. Leč marně! Lenora nedbá ničeho; jako mocný vše přerývající proud, tak valí se slova její. – Toť první důležitý rozdíl mezi oběma baladami. Oběma dívkám za vinu jejich přísluší trest. O půlnoci přichází k dívce české milenec, ťuká na okénko skrovné jizbičky a vybízí dívku, by ho následovala. Dívka milující poslechne; leč cit náboženský nutí ji, by opatřila se na cestu tu knížkami modlicími, růžencem a křížkem po matce. Dívka německá jest vášnivější; vášeň její jeví se v horoucím přivítání milého; a také ona vyskočí na koně jeho, by s ním vykonala cestu k jeho domovu. – V baladě německé ujíždí milenec s milenkou na koní; v baladě české útěk ten stává se pěšky. Avšak krajina celá kolem béře vzezření strašlivé; v obou pověstech již ta stafáž přírodní, ta příšerná noční dobrodružství předvídati 323 nám dávají trest. V cestách těchto v baladách obou jsou mnohé podstatné rozdíly, které původ svůj mají v důsledném vyvíjení skutků z povah jednajících osob. Dívka česká jest nábožná a vypráví milenci, že v modlitbách na něho vzpomínala. Leč milenec okřikne ji, by nechala modlení, a táže se, co nese s sebou? Vždyť on jest již principem zla a nemůže snésti odznaky náboženství jemu odporné. A knížky modlicí, jež dívka nesla, zahazuje s posměšnou poznámkou. A dívka zaražena na otázku, zdaž se bojí, odpovídá, že bázně necítí, neboť oko boží bdí nad ní. A opět ubíhají. A dobrá dívka česká táže se na domácnost milého, táže se, jaká je jejich světnička a zdali je blízko kostela. Leč milenec v odpověď i růženec jí zahazuje, čímž opět značný kus cesty jim ubyl. Tu dívka počíná se již strachovati a proto na otázku, zdali se bojí, odpovídá, že ruka boží nad ní bdí. A opět nastává šílený běh. Leč dívka umdlévá, a milenec třetí její památku z domova, křížek po matce, zahazuje, čímž opět o značný kus popošli, takže již blíží se cíli cesty. Dívka už vidí, že propadla temnému osudu, a dodává na třetí otázku milencovu, zdaž se bojí, že vůle boží bdí nad ní. Tak přibližují se hřbitovu. Poslední slova české dívky vyznívají již resignací; dívka již z příšerných obrazů nočních, z vytí psů, ze skuhrání kulichů a z děsných bludiček poznala, že propadla duchu zlému. – Cesta tato v baladě německé podána jest mnohem stručněji. Dívka německá taktéž ovšem se táže na domácnost milého, ale zcela jinak, vášnivěji nežli dívka česká. I tam po cestě děsné obrazy se vyskytují; jest to průvod pohřební a rej duchů kolem šibenice. Cíl cesty v obou baladách je však týž – hřbitov. Zde ovšem nastává hlavní odchylka balady německé od české: vina dívky české byla menší, tož i trest její jest menší. Dívka v baladě německé více zhřešila; musí tedy pykati za hřích svůj i životem svým. Dívka česká, jak uvedeno, už poznala, že chybila, že není to milenec její živý, nýbrž že to asi zlý duch. A za tou příčinou vybízí druha svého, by první přeskočil zeď hřbitovní, a sama uchýlí se do kostnice nablízku stojící. Zde následuje strašlivá scéna, trest to dívky české. Duchové volají a tlukou na dveře kostnice a mrtvý, tam na márách spočívající, třikráte povstává, by závoru jim otevřel; třikráte zaklíná jej s uznáním své viny ustrašená dívka – konečně zakokrhání kohoutovo vysvobodí ji z jejího strašlivého stavu. Mrtví klesnou nazpět v hroby své, a jen útržek ze svatební košile dívčiny na každé mohyle pohozený dosvědčuje dívce, jaký by byl osud její, kdyby se prosbou k matce boží nevysvobodila. Analogického místa tomuto v německé baladě není; tam milenec promění se ve smrt s kosou a s hodinami přesýpacími a obejme dívku v chladnou a ledovou náruč svoji. – Takové jsou asi rozdíly obou těchto balad. Balada česká, jak z toho viděti, mnohými přednostmi nad německou vyniká. Bürger položil děj své balady do určité doby historické, doby to válek s císařovnou Marií Terezií; tím ovšem balada mnoho tratí. Erben však položil děj své balady v dobu mlhovitě neurčitou, která se k hrůzám těm a děsným těm baladickým podrobnostem výborně hodí. Dívka v české baladě budí náš soucit; německá dívka vzbuzuje spíše hrůzu. Balada česká mimo to zakončí smířlivým akordem epilogu básníkova, takže vzbudí v duši čtenářově jakýsi mír, kterým 324 má zakončovati se každé dílo umělecké. Zato však ovšem mistrné líčení vášně Lenořiny, výbuch její nezměrné lásky dává zase přednost básni německé. – Charakteristické jest, že i balada polská téhož obsahu, Mickieviczem pod názvem „Útěk“ zpracovaná, v mnohém baladě německé se podobá. Nám zářiti však bude „Svatební košile“ v nevadnoucí kráse a jméno Karla Jar. Erbena zníti bude povždy na místě předním mezi básníky našimi.
VÁCLAV Z MICHALOVIC
od Sv. Čecha Rozbor básně z četby domácí
Stojí-li na výší prvního našeho lyrika Jar. Vrchlický, jenž mistrným a úchvatným svým slohem největší zájmy veškerenstva zaplétá v řasnatý šat poesie, jenž může o sobě říci, že „jak žongler hady rýmem pohrává“, tož nikdo neupře, že v struny zpěvu epického pravým tempem zahlaholiti dovede přece jen nejlépe Sv. Čech. Od bujnou fantasií sršících „Adamitů“, od úchvatného „Anděla“ a prostomilých „Snů“ až k veliké, epochální „Dagmaře“ jaký to úchvatný vzmach básnického jeho genia! A Svat. Čech je stále týž, brilantní, zářivý, ať nadšeným tokem historického zpěvu duši uchvacuje, ať k úsměvu budí nás rozkošnou idylou, ať zvoní rolníčkovým bičíkem žíhavé satiry a ostrého sarkasmu. Leží před námi galerie jeho spisů a s pýchou pohlížíme na ně; jeť to galerie skvostů nejdrahocennějších, jež jasnou záři poesie rozkládají v tisíce barvitých odstínů... Ku skvostům těm patří též „Václav z Michalovic“. Zde v temno nejbolestnější doby národa našeho sáhla ruka nadšeného pěvce, a v květ, jejž vytrhla neúprosné historii, vdechl básník veškeré kouzlo své poesie, jež jako rosa na kalíšku květném duhovou zaplálo září. – Malou dobu líčí zde básník ze života svého hrdiny Václava z Michalovic, a přece v úzký ten rámec několika neděl vpleteno drama, jež jako vodopád uchvacuje nás až k efektnímu konci, kdy s výkřikem dvou trpce zkoušených srdcí vypouští básník umělé péro své... Po vstupu plném básnické síly, fantasie a vzletu odestírá básník oponu svého děje, uváděje nás v refektář otců jesuitů. Oj, jaký tam šum, jaký ples a jaká krása! Z naškrobených, řasnatých límců vyzírají tváře hrdého Valdštýna, knížete z Lichtenštejna, Martinice i Slavaty, kteří důvěrně baví se s donem Huertou a mocným Baltazarem Marradasem. Veselí vínem rozohněného panstava mírní však domácí zvyk jesuitů, jenž káže, by při hostině jeden z noviců předčítal nábožné legendy z dějin řádu. Tentokráte přišla řada na mladého novice Václava. Jeho libý hlas a ušlechtilý výraz tváře zaujaly pozornost přítomných; když dočetl, šumivý ševel pochvaly ozval se ze rtů pánů a mnozí z nich ptali se na jméno mladého novice. Ochotný páter Sidecius pak vykládal, jak mladistvý novic dostal se v ochranu koleje. Jeť jinoch ten synem jednoho 325 z čelnějších náčelníků českého spiknutí; když pak věci české nepříznivý vzaly obrat, když panstva českého hněv císařský dotkl se plnou tíhou, když vojsko nizozemské a španělské započalo svou práci v dědinách českých, tu uloupen byl chůvě mladistvý Václav a snad by byl zahynul rukou surových zbrojnošů, kdyby byl se ho neujal páter Sidecius a neposkytl mu ochrany v koleji. – Václav, když dočetl, připojil se k řadě druhých noviců. Hostina pak brala se veselejším tónem, a ohnivé víno rozplamenilo přítomné šlechtice až k žertům. Novicové vyšli z refektáře, by podle libosti bez dohledu přísných páterů se prošli v stinném loubí, které vábivou svou zelení je lákalo ve svůj stinný klín. Také Václav se skloněnou hlavou v průvodu svého soudruha Konráda se procházel v květnaté zahradě. Však jeho líce halilo se tajemným závojem bolu, a ani vesele rozkvétající příroda, ani jásavý zpěv ptactva, ani žerty soudruha nebyly s to rozveseliti Václava. Konrád konečně táže se přítele, co jest příčinou jeho trudnomyslnosti; a Václav podléhá prosbám soudruhovým a vypravuje mu důvěrně tajemství skryté ve svém srdci, tajemství lásky... Byl poslán kdysi do domu Martina Huerty; zbloudiv v domě octl se v zahradě. Kolkolem krásná jarní příroda ovívala ho čarovným svým kouzlem, a v myšlenkách maně bloudil mezi záhonky, na nichž pestřily se četné květy vydychující omamující vůni. Tak přiblížil se k ozdobné besídce. Mnohobarvých oken svit obestíral tam dlící postavy dívčí tajemnou září – Václav jako zaražený v úžasu se zastavil. V zdobném křesle tyčila se hrdá postava dcery dona Huerty; u nohou seděla jí sličná neteř Huertova lgnacie, probírajíc se strunami loutny a prozpěvujíc tklivou španělskou romanci... A pohled na sličnou Ignacii okouzlil Václava, takže od té doby neměl pokoje ani klidu; obrazotvornost kreslí mu čaroskvělé obrazy, které není s to zaplašiti modlitbou, které vkrádají se v posvátné pološero nábožného rozjímání. Mračně káral druh Konrád Václava, když přátelskou svou zpověď skončil. Však marně. Václav nedbal jeho napomínání, a duše jeho zapřádala se takřka proti jeho vůli v sítě svých sladkobolných snů. – – – Tak minulo několik dní. Nepokoj mladistvého novice se nezmenšil, a on vyhledával samotu, by tím bezpečněji oddati se mohl svým myšlenkám. A jak také mohl zapomenouti! Vždyť šťastná náhoda mu popřála uzříti Ignacii po druhé, a zanedlouho na to, při slavnosti Těla božího, po třetí obraz její zasvitl ve zmatenou síť jeho myšlenek a dum. A ten klášter, jenž doposud mu byl útočištěm, mimo jehož zdi nebylo pro Václava žádného štěstí, ten klášter zdál se mu teď vězením! Ano, vězením! Jednou dovoleno bylo novicům, by projeli se po Vltavě a prošli v nádherném parku patřícím kdysi Marii z Pernštýna. Václav po svém obyčeji vzdálil se z řady bavících se soudruhů a uchýlil se v romantickou část úpravného parku nedaleko rozbořené zdi. A jako vždy i tentokráte bloudil v myšlenkách neskončeným labyrintem svých snů a představ. Avšak náhlý šustot vyrušil ho z jeho dum, a jako přelud obraznosti zjevila se před mladým Václavem velebná a důstojná postava kmeta. Tvář jeho rozryta byla četnou rýhou, písmem to, jakým píše ve tvář člověka neštěstí. – Na otázku Václavovu, co ho přivádí v tato místa, stařec odvětil, 326 že spočinul ve stínu hustého křoví za ohradou parku a že spatřil odtud jeho tvář. A tyto rysy že vzbudily ve duši jeho sladkou, avšak bolnou upomínku na doby minulé, takže nemohl odolati, by nepřekročil sesutou zeď a nezahloubal se zblízka ve Václavovo líce. Nastala rozmluva. Stařec vyptával se Václava na jeho jméno, na jeho původ a na upomínky z dětských let. Myšlenka jakási probleskovala hlavou šedivého starce, a každou odpovědí Václavovou stávala se myšlenka ta určitější a jasnější, až konečně, když stařec dozvěděl se, že řád ujal se Václava již za útlého mládí, že z loktů mroucí chůvy vytrhl ho záhubě, klesl stařec na kolena a rozpjav náruč svoji zvolal srdcem radostí překypujícím: „Svatá krvi, synu mučenníka!“ – Překvapen zíral nyní Václav na kmeta. „Ty znáš rod můj, otce, domovinu?“ tak otázal se s úžasem. A jako ve odpověď zvolal kmet: „Znáš jméno Bohuslava z Michalovic?“ Načež Václav:
„Buřiče, jenž mečem popravným skončil žití, nepravosti plné, s věrolomstvi znakem ohavným, jemuž církev naše svatá klne, jenž byl Tovaryšstva škůdcem krutým, strůjcem svatokrádežného lupu, jehož hlava, strašíc okem dutým, na věži tam visí pro potupu, jehož duše bez lítosti chvění do věčného klesla zatracení –?“
Avšak pevným hlasem stařec odpovídá:
„Vznešeného pravdy hrdinu, který za víru svou, otčinu napojil svou krví vrahů zlost, s jehož hlavy v jiném krasším žití koruna se mučennická třpytí boží slávy bleskem věčitým – – Ten, ten, jinochu, jest otcem tvým!“
Václav zaúpěl! Hádanka jeho původu byla rozřešena, a jak strašlivě rozřešena! A v horečnatém chvění naslouchá dalším slovům kmeta.Ten vypráví mu o jeho rodičích. V pokoji a nezkaleném štěstí žili v bohatém kraji venkovském. Byli přáteli lidu a lid je miloval. Vtom však nad zemí českou krvavá se vznesla pochodeň války; otec Václavův spěchal, by též ramenem svým bojoval ve prospěch ohrožené vlasti. Pochmurný den bitvy bělohorské zastřel blankyt české slávy, zastřel na vždy! A rekové bělohorští odpykali činy své na staroměstském náměstí... Kmet ztichl na okamžik jat jsa bolem. Vždyť vzpomínka na někdejší štěstí Michaloviců byla vzpomínkou i jeho vlastního štěstí; bylť on sluhou, a více než sluhou, druhem Bohuslava 327 z Michalovic... A hořké slzy bolestných vzpomínek kanuly na vetché listy bratrské bible, která byla poslední relikvií po bývalém pánu, Václavovu otci. A tuto knihu odevzdal teď Václavovi jako dědictví otcovské. – Zvon svolávající novice vytrhl oba z dumání. Václav ukryv knihu v šat rozloučil se s kmetem, jenž mu slíbil, že za týden se Smilem, bratrem Václavovým, v tato místa přijde, by vysvobodili ho z jesuitského řádu. Přešlo několik dní. Duše Václavova byla rozbouřena. Vědomí o jeho původu a vzpomínky na otce popraveného děsnou tíhou dolehly na mladého novice. Byl zcela změněn. Tváře nočním bděním mu zbledly, zrak nejistě mu těkal, a jako stín nesměle se plížil chodbami pochmurného kláštera. Kniha posvátná, odkaz to otcovský, byla mu nyní potěchou. Nad těmi jejími listy dumal o svém otci, o svém bratru, nad těmi jejími listy obrat duše jeho proveden úplně. Leč upomínka na jeho lásku střetla se nyní s povinnostmi, jež mu nastávaly teď. Boj zajisté hrozný musela podstoupiti duše Václavova. – Leč lstivý Konrád, s nímž Václav v jediné celi obýval, pozoroval změnu duše Václavovy a, což bylo Václavu tím osudnější, zhlédl u Václava posvátnou mu knihu. Lstivě hleděl nyní vyzvěděti na Václavovi příčinu náhlého jeho obratu. Václav váhal se mu svěřiti. Leč Konrád, když už lstivou přízi svého vyzvědačství kolem Václava rozestřel, obořil se na Václava najednou řka, že zná „ten tajný zdroj, z něhož bludu jed mu v nitro plyne“. A uchopiv posvátnou knihu Václavovu prchal s ní z cely. Marně jako lev rozdrážděný vrhl se Václav na lupiče otcovského dědictví, marně usiloval v zápase mu odejmouti drahocenný ten poklad – hbitý Konrád vysmekl se mu z paží a vyběhl ven. Klíč zaskřípěl v zrezavělém zámku, a Václav pocítil se vězněm! Ve duši jeho hřímavě a spolu děsně chvěla se ozvěna slov Konrádových „Knihu vydám otci rektorovi!“ Následky zrady Konrádovy zjevily se brzy. Třetí den trvalo již vězení a Václav přemlouván byl jesuity, by polepšil se, by odvolal bludy přísným pokáním. Leč Václav mlčel. Posléze však, když útoky se strany jesuitů nepřestávaly, vyslovil se, že cítí i sílu vzdorovati jim a že jich pomsty se neleká. Osmutněl ve vězení svém zase. Však marně zvedal své zraky v modlitbách ku obrazu Spasitele, těch a chladivým křídlem nezavítala v jeho duši. – Za takových myšlenek zastihl Václava páter Sidecius, týž, který Václava vysvobodil z rukou žoldnéřů, a slovy laskavými se pokoušel obrátiti Václava, by pokáním získal si odpuštění řádu. Když napomínání jeho minulo se účinkem, řeč svou ozdobil obratný jesuita sliby:
„Smiř se s církví, věrným buď jí synem, bez trpkosti odlož tento háv, a když nevábí tě kněžský stav, služ nám vděčně v povolání jiném! .......................................................
328 Příznivců si jistě najdeš dosti. Huerta sám ondy při hodu poznav tebe, slyše o tvé cnosti ................. zjevil za hovoru: kdybys kráčeti chtěl světskou drahou, že by jeden ze ztracených dvorů vymohl ti nazpět pilnou snahou; žertovným pak způsobem svým prál – ale chceš-li, ve slovu ti stojí – že by nádavkem ti za choť dal ne-li dceru, aspoň neteř svoji. –“
Zaražen a překvapen vzhlédl Václav na Sidecia. Opojení blahé uchvátilo jeho ducha a jeden obraz za druhým, jeden luznější než druhý, míhá se před duševním zrakem jeho. Už váhal, kolísal se – vždyť pokušení bylo příliš, příliš velké, leč
pojednou však jinoch prudce vstává zrak mu blýská z odhodlané líce: „Vari – vari! Slibuješ mi více nežli Satan Kristu... Nech mne, nech!“
Sidecius s kletbou na rtech odešel; však poslední slova jeho děsným zvukem zněla v duši Václavově. Rád vyčíhal totiž schůzku Václavovu s kmetem v zahradě a v den, kdy Václav měl býti vysvobozen z kláštera, na místě označeném chycen byl Smil i s věrným sluhou. A teď očekávají v Bílé věži svůj osud, který připraví jim ruka katova... Co asi bouřilo po těchto slovech duší Václavovou! – – – Minulo zase několik dní, jež trávil Václav v těsném vězení. Však najednou vztek zoufalý uchvátil Václava, on vzepjal se mocnou silou, rozerval pouta a zalomcoval dveřmi. Ty povolily. Vyběhl na chodbu. Branka ku schodům vedoucí byla však zavřena. Dal se tedy v opačnou cestu a po temných schodech vylezl pod krov domu. Proplétaje se zde hustým mřížením trámů a sítí krovů dostal se k chodbě, která pojila klášter s chrámem. A prošed tajnými dvířkami octl se v úzké chodbě, která umělým zábradlím jsouc ohraničena věnčila v závratné výši mohutnou kopuli salvatorského chrámu. Užaslý zrak Václava ztopil se nyní v ohromné hloubce chrámových lodí. Tisíce lidí v chrámě shromážděných pestřilo se pod ním; slavilť pyšný Don Huerta dvojnásobnou svatbu dcery a neteře svojí. – Nad hlavou Václavovou ve výší úchvatnou vzpínala se obrovitá kopule chrámu. – Jako v šílenství zahřímal Václav s ohromné výše své bleskotná slova lidu. Hlas jeho jako vodopád chvěl se rozložitým chrámem a rozléval se po jeho prostoře. Tisíce lidu obrátilo své zraky k Michalovici, jenž s vlasem prostým a rukou napřaženou 329 se podobal zjevu z výše nadpozemské! Leč v okamžiku v ohromné té výši se objevila druhá postava v tmavém rouše. Byl to Konrád. Sotva ho Václav spatřil, vrhl se na úhlavního svého nepřítele. Nastal zápas. V černé klubko svíjely se údy obou mladíků; posléze podařilo se Václavovi, že vzepjal se nad Konráda a přitiskl ho mocně k zábradlí. – Leč vtom padl zrak Michalovice na množství lidu pod ním a on zřel
v roji lidu zvědavého skvělý půvab něžné postavy v šatů stříbrotkaných libém jasu... Ona rve si závoj se hlavy, svatební též vínek s temných vlasů; krásný obličej své rysy milé k němu vzpíná, čisté lásky pln, a dvě rozepjaté ruce bílé z řízy stříbrotkané jasných vln jak dvě lilje pnou se k němu vzhůru... Tím však zapomenul Michalovic na zápas, a vtom se Konrád pouvolněn vzpjal pod vítězem, klonícím se v blahu, rukama jej těsně obestlal; avšak náhle, ztrativ rovnováhu, přes zábradlí nazad klesl tělem – slét’ jak balvan v propast vržený – hoj! a za letícím nepřítelem Václav, pádem jeho stržený, rozpínaje náruč v žasném letu seřítil se v bezdno jiných světů. Všichni přítomní ustrnuli nad neočekávaným tím divadlem, takže výkřik tisíců se vznesl k báni, hromným echem rozlehl se v ní a v něm zanikl, jak v bouře řvaní raněného ptáčka zatikání, Ignaciin výkřik poslední. – –“
Jsme u konce. Úchvatný, rázný a přece melodický proud pětistopého trocheje Čechova náhlým akcentem klesl, básník pouští pero své zanechávaje čtenáře zaraženého dramatickým koncem napínavé situace. – Omezenost místa nám nedovoluje, bychom podrobnější úvahou stihli jednotlivé plasticky líčené momenty, bychom jmenovali místa nejúchvatnější: leč již z toho, co uvedeno, vysvítá, že „Václava z Michalovic“ dlužno řaditi k nejlepším plodům Musy oblíbeného našeho básníka. –
330 OBSAH
BÁSNĚ7-158
I.
Lékař11-15 Písař16-25 Z dopisů sestře26-36 Hrobník37-39 Otcovská hrouda40-42 Vozka43-45 Talíř třešní46-51 Hus52-55 Balada o cepu56-58 Ze zvěstí ukrajinských Vstup59 Píseň o Chorušenkovi60-79 Bratři80-101 Z balad: Ake102-105
II.
Věnování Fr. Bauerovi109 Píseň česká110 Hle, lidský život...111 Lidský život112 Na družné Moravěnce113 Ze vzpomínek I. Jabloň v květu114 II. Úsměv115 Ptáček116 Do památníku117 Iluse118 V neděli119 Nokturno na vsi120 První sníh121 Ku dni 12. dubna 1887122-124 Památce odhalení praporu Sokola třebíčského125-126 Ke dni 16. srpna 1891127-128
III.
Chvála samoty131 Smutek západu132 Angelus I, II133-134 Zimní ráno135 Chorální mše136-137 V úzkostech138 Měsíc139-140 Hodina modliteb141 Když nápoj únavy142 Vějíř větrů143-144 Sloky melancholické145 I v soumrak duše mé146 Ticho147 Vím, dobrý jsi148-149 Mlhavá noc150 Marně151 [331] Mír samot odvěkých152 Co chceš mi říci153 Sen jeden svítí154 Nejistoty155-156 Pro zraky lásky...157 Skrytá láska158
PRVNÍ PROSY159-270
Feuilleton161-163 Když bolí zub164-167 Rybník Krvavec168-181 Návštěva u tety182-184 Pan Šebestián Štětička185-188 Pokušení189-191 Fantasie na měsíc192-195 Malá Elsa196-198 Pan Lukášek na výletě199-202 Kuřátko a Kuřátko203-210 V starostlivém kruhu přátel211-216 Anděl217-223 Důležitý den ze života příštipkáře224-234 V lékárně235-243 Protější okno244-270
POZNÁMKY271-330
SEZNAM PŘÍLOH: 1. Březinova matka. Kresba Fr. Bílka. Frontispice. 2. Faksimile obálky a první strany „Ohlasů duše“. U str. 281. 3. Faksimile titulního listu a věnování „Poesie“. U str. 287. 4. Výletní valčík. Slova Václav Jebavý. Hudba Fr. Bauer. U str. 297.
[332] SPISŮ OTOKARA BŘEZINY SVAZEK III. PRVOTINY Redigoval Miloslav Hýsek V úpravě Františka Bílka a s reprodukcí jeho kresby „Březinova matka“ VYDALA ČESKÁ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ NÁKLADEM A TISKEM MELANTRICHA A. S. V Praze v prosinci 1933 Mimo obyčejné vydání vyšlo 30 číslovaných výtisků na ručním papíře Vergé Blanc a 30 výtisků na imitaci japanu
E: jf; 2004 [334]